48. Mise, na kterou se nikdo netěšil
Stala se naprosto výjimečná událost. Do zasedací místnosti se v jednu chvíli nahrnuli všichni Seslaní. Michaela ta náhlá změna mile překvapila. Byl si ale jistý, že příště už se podobný zázrak opakovat nebude. Proto se rozhodl těžit z dokonalého okamžiku a bez dalšího otálení jal věnovat případu. „Růžena nám posílá echo," Michael zapnul promítačku. „Mladá matka se nedávno dostala domů z porodnice se svým dítětem. Mezitím se u ní rozvinula poporodní psychóza. Dítě i matka se teď nachází v ohrožení života. Najdete je na adrese Třída Míru 18. Kdo půjde?" Rozhlédl se po členech týmu. Než se však stihl kdokoliv přihlásit, ještě pro jistotu dodal: „Dával bych přednost někomu empatickému." Což bylo zarážející prohlášení, pokud se Seslaní podívali na Michaelův bezvýrazný pohled.
„Půjdu já," nabídla se Klára. Pak se přihlásila ještě Terezička s Martinem. Rychle se připravili a Klára je přesunula na místo jejich mise.
František ani nedutal a s veškerým soustředěním se věnoval živému záznamu z akce, který se před nimi odvíjel. „Není možné, že je Jidáš někde poblíž?" zeptal se Michaela.
„Je to vysoce pravděpodobné," přitakal. Podle mapy, kterou jim předložil Juda Tadeáš, se nacházeli velice blízko ohniska. Michael mohl jen doufat, že se s Jidášem nepotkají.
„Tak to aby si pospíšili," poznamenal Jiří.
Trojice stála před domem, jehož adresu jim Michael prozradil. Byl to třípatrový činžovní dům. Prohlíželi si ho a přitom se snažili přijít na to, v jakém bytě se nachází ohrožená matka s dítětem. Nemuseli váhat dlouho. V nejvyšším patře se otevřelo okno. K rámu okna se celá roztřesená blížila žena. Vlasy a lem šatů se rozvlnily v náhlém poryvu větru. Jednou rukou matka křečovitě svírala maličkatý pohyblivý uzlíček, druhou se ještě přidržovala okenního rámu. Dítě v její náruči usedavě plakalo.
„Běžte dovnitř. Já zůstanu venku, kdyby došlo k nejhoršímu," rozhodl Martin. Klára měla kolem krku připevněný rekordér. Teď ho vzala do ruky, druhou chytila Terezičku. Obě se během chvíle dostanou do bytu nešťastnice. Jistě se u ní doma nachází televize, počítač nebo mobilní telefon. Nebo přinejmenším zvonek. Díky nim se budou moci dostat během několika sekund do ženiny blízkosti. Klára zmáčkla knoflík na elektronickém zařízení.
Martin zůstal dole a snažil se přijít na řešení, jak by mohl bezpečně chytit matku i s dítětem. Rozhlížel se kolem sebe, stále přitom však nespouštěl ženu z očí. Kdyby nestála na okenní římse, byla by i pěkná. Její dlouhé bosé nohy by se spíše vyjímaly v ranní trávě než na kraji parapetu sedm metrů nad zemí. Přes svoji roztržitost si Martin nevšiml, když se k němu připojil další člověk.
„Tak co se tady děje?" zeptal se muž. Postavil se vedle Martina, jako by byli staří známí. Téměř žádný osobní prostor mezi nimi. Díval se nahoru s rukama v bok. Martin si automaticky poodstoupil. Nedokázal si vzpomenout, že by toho muže někdy předtím viděl.
„Pardon, ale mohl bych se vás zeptat, kdo jste?"
„Jo, ták. Já jsem Josef," podal Martinovi ruku. „Sebastián říkal, že potřebujete pomoct. Měl štěstí, že jsem byl zrovna poblíž. Kluk ušatá. Tak co mám dělat?" Martinovi už začalo svítat. Sebastián neznalý postupů Seslaných se vrhl po hlavě do úkolu, na který se nepřihlásil a snažil se ze všech sil přivolat pomoc. Mnohem lepší by bylo, kdyby se jim předem zmínil. Martin přikývl.
„Zatím čekáme. Holky šly do bytu. Budou se jí snažit přemluvit, ale kdyby se jim to nepodařilo, tak budeme chytat. Nejlepší by bylo, kdybyste měl s sebou plachtu," i když si Martin z celé duše přál, aby ji nemuseli použít.
„A co kdybych tam rovnou zaletěl?" Josef se rázem připravoval ke startu.
„Cože?"
„No, vypadá to, že mezi váma nějak vázne komunikace. Sebastián vám to neřekl? Já umím létat," s tím se vznesl do vzduchu a letěl k oknu, z něhož váhavě scházela matka s dítětem. Jakmile uviděla, že se k ní blíží Josef, klopýtla a upadla do Klářiny náruče. „Anděl," hlesla žena.
„Ženo, skokem se nic nevyřeší," promluvil k ní Josef, když sestupoval z okna do obývacího pokoje.
„Já vím, já vím," koktala.
Terezička si od ní vzala dítě a chvíli ho chovala a dělala na něho nejrůznější obličeje. „Měla byste vyhledat odbornou pomoc," řekla jí Klára konejšivě. Podala jí vizitku: „Velmi mi pomohla, když jsem byla na dně." Žena ji bezmyšlenkovitě přijala.
Josef se podíval dolů z okna, kde na chodníku stál nejistě Martin. Ukázal na něho zdvižené palce. „A navíc je to nízko," zabručel si pod vousy.