49. Den, kdy došlo k porušení zdravotnického tajemství

Málokdy se stávalo, že na Základnu přišla návštěva. A když se tak stalo, byla to většinou velká událost. Dnes tomu však tak nebylo. Ten, kdo se dostal do budovy, by se nejradši těšil z toho, kdyby si ho nikdo nevšiml. Tedy až na osobu, s níž se chtěl setkat. Nesl jí kytici, kterou si bezmála zasloužila. Jeho neviditelnosti však bránila neznalost plánu budovy, a proto se nakonec odhodlal, vešel do prvních dveří, které objevil ve snaze potkat člověka, jenž by ho zavedl tam, kam potřeboval.

Ve dveřích do ošetřovny se objevil Pavel. Snažil se za zády ukrýt květiny, které si nechal uvázat. Jakmile spatřil první osobu, která vypadala, že tu pracuje, vydal se k ní. „Promiňte, nevíte, kde bych našel Dymphnu?"

Terezička s Agátou se k němu otočily. Terezička vytřeštila oči. „Co jí chcete?" její obyčejná veselost byla rázem ta tam. Najednou se změnila ve vážnou a opatrnou ženu. Pavel však nevěnoval její proměně pozornost. Dokonce na chvíli vypadal, jako by se začervenal. „Chtěl bych jí poděkovat," ukázal jim kytici, kterou držel za zády.

„Tak to pak jo. Je vzadu, akorát se připravuje na sezení s pacientem," Agáta mu ukázala směr. Pavel jim několikrát poděkoval, uklonil se jim. Vyrazil k uzavřené místnosti. Zaklepal na prosklené dveře a vstoupil.

„Dobrý den," pronesl zdvořile.

„Á, dobrý den, Pavle. Prosím, posaďte se," usmála se na něho tak, jako by celý den čekala právě na něho.

„Nebudu vás dlouho zdržovat," namítal Pavel. „Jen jsem vám chtěl poděkovat za to, co jste pro mě udělala." Pavel k ní přistoupil a podal jí květinu.

„To je od vás moc pěkné, ale neměl jste si dělat škodu," chabě ho pokárala. „Jak se vám vůbec daří? Od té doby, co jste od nás odešel, jsem o vás nic neslyšela."

V tu chvíli se Pavel opravdu posadil proti Dymphně a začal se jí svěřovat: „To co se stalo, mi otevřelo oči. To, jak se František i všichni ostatní vrhli do nebezpečí jen, aby ochránili ty, které jsme uvěznili. A vlastně nakonec i nás… Rozpustil jsem tu naší komunitu, když jsem si uvědomil, jakého násilí jsme se dopouštěli." Pavel se styděl za své vlastní chování ještě dnes.

„Není jednoduché si přiznat vlastní chyby a poučit se z nich," přisvědčila Dymphna.

„Proto jim nemám za zlé, že se mi ze začátku mí dřívější stoupenci mstili a snažili se mě zase stáhnout na dno. Odpustil jsem jim. Snad i oni jednou pochopí, co dělají špatně," Pavel v to hluboce doufal.

Měl ale ještě další důvod, proč právě teď navštívil Dymphnu. „Od té doby, co jste mi vrátila zrak, vidím spoustu věcí, špatných věcí. Jak se ubohým lidem děje bezpráví. Všude kolem nás je jen bída a zoufalství. Nechápejte mě špatně, jsem rád, že zase vidím, ale někdy bych byl radši slepý. Alespoň bych měl výmluvu k tomu, že nic proti tomu nedělám. Ale vy byste mohla. V ulicích je spousta lidí, kteří potřebují vaši pomoc. Kdybyste jim promluvila do duše tak jako mně…"

Dymphna jen kroutila hlavou. „Omlouvám se, ale musím vás zklamat. Moje místo je tady. Nejsem Seslaná. Nedokážu vyjít do ulic a zachraňovat duše, protože moje práce si vyžaduje trpělivost a spoustu času. Myslím, že moji roli ve vlastním uzdravení přeceňujete."

Pavel se najednou cítil dotčeně. Okamžitě vstal a rázem byl u dveří. „Ne, já to chápu. Venku je velké zlo a vy máte stejný strach jako já. Bojíte se, ne že zklamete mě ale je, že je nebudete schopná zachránit. Řeknu vám jednu věc, kterou jsem se nedávno naučil, nemůžete zachránit všechny, ale to ještě neznamená, že byste se měla přestat snažit. Nashledanou." Pavel vyběhl do ošetřovny, nerozhlížel se napravo nalevo. Nevnímal nikoho ve svém okolí a zmizel.

Terezička s Agátou se na okamžik podívali za Pavlem, než se vrátili opět ke svému rozhovoru. Terezička líčila poslední případ, u něhož byla. Jak se snažili zachránit mladou maminku s chlapečkem. A jaké měl pěkné baculaté tvářičky. A jak se celá situace obrátila, když do domu vlétl cizí člověk, který jim podle všeho přišel pomoct.

„No, říkám, že tam vlétl," stála si za svým Terezička. „Bydlí až ve třetím patře. Tam se prostě jinak dostat nedá. Vyskočit tam nemůžeš. Strom před domem taky není, po kterém by vyšplhal. Musel tam vlétnout. Martin mi to potvrdí."

„Říkáš ve třetím patře?"

„No v tom činžáku. Je na té ulici jako pěst na oko. Hned naproti tomu klubu. Jak se jmenuje? Alberto?"

„Myslíš Albergo," opravila jí Agáta.

„Jo, to je ono."

„Není ten dům náhodou na Třídě Míru 18?" zeptala se Agáta.

„Jak to víš?"

„Ten mladík, jak ho přivezli s intoxikací, bydlí na stejné adrese." Agátě přeběhl mráz po zádech.

„To je děsivý," zachvěla se Terezička. Agáta jen kývla.

„Juliáne, můžete?" ozvala se Dymphna, která právě vykoukla ze svého kamrlíku. Julián se pomalu zvedal z postele, která sousedila se sesterským zázemím. Ztracený ve vlastních myšlenkách ještě stále fixoval Agátu s Terezičkou pohledem, než se za ním zavřely dveře.