50. Uriel není překvapen návštěvou
Urielovo doupě vypadalo na první pohled pochmurně. Od podlahy až ke stropu místnost zaplňovaly velice staré knihy, jejich pach člověka dusil, jakmile za sebou zavřel dveře. Tomu nepomáhal ani žalostný nedostatek oken. Ze stropu v pravidelných vzdálenostech visely svíčky ve skleněných baňkách. Rafael se jim ve své velikosti snažil vyhýbat v dostatečných obloucích. Velice ho přitom zajímalo, jak se stísněným prostředím prodírá sám Uriel. Na stole uprostřed místnosti stála maketa sluneční soustavy, kolem níž ležely rozložené mapy. V okolí stolu se však nenacházela ani jedna židle. Sednout se dalo leda na křesla v nejvzdálenějším koutu místnosti. Mezi křesly stál na zemi gramofon, z něhož se linula hudba. Nejspíš Chopin. Rafael nebyl žádný velký znalec umění.
Jan šel tiše za ním. Přes Rafaela neviděl před sebe, přesto mu jeho omezený výhled nijak nevadil. Rafaelovi bezpodmínečně věřil. Rozhlížel se ze strany na stranu, ale nikde Uriela neviděl. To jediné ho trápilo. Jestli nebyl zde, tak kde by pak mohli Uriela hledat? Zaposlouchal se. „Pěkná hudba," prohodil k Rafaelovi. Už dál nesnesl to tíživé ticho.
„To je Schubertovo Adagio," pronesl trochu drsný hlas. Jeho majitel si odkašlal. Jan nakoukl přes Rafaelovo rameno. Z křesla před nimi se vyhoupl muž podobné konstituce, jakou měli i ostatní jeho bratři. Vzbuzoval respekt už při pouhém pohledu. Z tohoto sourozence však vyzařovala nepřekonatelná inteligence. „Co ode mě potřebujete?" zeptal se nevrle, své oči upíral na Rafaela. „Přicházíte za mnou jen, když něco potřebujete," obviňoval Rafaela.
„To nemůže být pravda," přel se Rafael.
Uriel na něho upřel svůj hodnotící pohled. „To bych si takovou chvíli musel pamatovat. Ale nepamatuji, takže se mýlíš. Ale nedávám ti to za vinu, jsi jen stejný jako ostatní. Tak pojď s pravdou ven. Kvůli čemu jsi za mnou přišel? Na světě se toho děje tolik, tak by mě zajímalo, která z těch událostí tě za mnou přivedla." Uriel, ač věděl vše, stejně – podle jeho vlastních slov – dokázal být stále zvědavý. Mít informace a rozumět jejich souvislostem byly dvě odlišné věci.
„Jistě víš o nárůstu beznaděje na Zemi," začal Rafael.
„Ach ano. Ale myslíš plošně nebo máš na mysli pouze jednu lokalitu?" Uriel se ptal pro upřesnění.
„Jednu určitou lokalitu. Domníváme se, že se Jidáš dostal na svobodu."
„To se domníváte správně," Uriel se k nim otočil zády, zvedl jehlu od gramofonové desky. Najednou nastalo hrobové ticho. „Potlouká se po městě, ale přesto většinu času tráví na jedné adrese. Žena mu poskytla přístřeší. A neuběhl ani jeden celý den, než zemřela."
„Pane, prosím, potřebujeme vědět, jak ho můžeme zastavit," ozval se Jan. Snažil se dostat do Urielovi blízkosti, ale Rafael ho nehodlal pustit. Nechtěl riskovat, že by Jan při přímém pohledu do Urielových očí přišel o rozum stejně tak, jak se to stávalo lidem při pohledu na Svatý grál. Uriel se na něj jen zamračil, jinak se ani nepohnul. „Tebe sice ostatní vyslali, aby ses mu postavil, ale nemáš na to. Temnota by tě pohltila jako dohořívající plamen. Radil bych ti, aby ses o to ani nepokoušel, ale to bys mě musel skutečně poslouchat." Urielova řeč Janovi nedávala mnoho smyslu, proto se tedy stáhnul, jak se po něm chtělo. Nebylo radno míchat se mezi vyšší bytosti. Mohly by ho semlít jako mlýnské kameny.
„Urieli, jak řekl chlapec, ty znáš odpověď na každou otázku. Existuje někdo, kdo může ukončit jeho běsnění?" požádal ho Rafael vemlouvavým hlasem.
„Je tu jedna osoba, která se mu může bez újmy postavit."
„A kdo je to?" Jan dychtil po odpovědi.
„Kdo je to?" zopakoval Rafael.
Uriel přistoupil o krok blíž k Rafaelovi, podíval se mu zpříma do očí. „Matka." Rafael zamrkal, nerozuměl Urielově výroku. „Jaká matka? Na Zemi je spousta matek."
„Já myslím Matka. Je i jeho matkou, kdybys mu věnoval trochu pozornosti," Uriel ukázal na Jana. Rafael se náhle na něho otočil. Na Jana teď hleděli dva velikáni. Sám si připadal maličký, že by ani nedokázal říct, jak se jmenuje. „Je to lilie, je to denice, oděná měsícem, s dvanácti hvězdami kolem hlavy a s hadem pod nohami. Už ti to něco říká?"
„Jak jsem mohl být tak hloupý?" hlesl Rafael.
„Na to se mě neptej. Za to já nemůžu. A teď už běžte, chci si doposlechnout svého Schuberta," vyhnal je ze svého sídla. Znovu pustil gramofon a pohodlně se usadil.