Dnes v noci mohu psát ty nejsmutnější verše.
Zvony v celé republice se rozezněly. Odbila půlnoc.
Noční obloha se rozzářila všemi barvami – červenou, modrou, zelenou, zlatou i fialovou.
Lidé slavili příchod nového roku.
Nocí se ozývalo cinkání skleniček, výbuchy ohňostrojů a petard a všudypřítomné pokřiky „Na zdraví!" a „Všechno nejlepší do nového roku!".
Z rádií a televizorů se linuly tlumené tóny české státní hymny.
Jan se hořce usmál a jediným hltem vyprázdnil skleničku slivovice.
V nocích, jako je tahle, jsem ji měl v náruči.
Čtyřicet šest let. Čtyřicet šest Silvestrů, které spolu s Ľudmilou strávili. Společně v tomhle pražském bytě, s balkónem, ze kterého je krásný výhled na Pražský hrad.
Jan předpokládal, že ani tenhle Silvestr nebude výjimkou. To se ovšem krutě mýlil. Ľudmila se rozhodla, že chce žít sama na vlastní pěst. A tak si Slovenka sbalila všechny své věci a odjela do své vlasti, aby příchod Nového roku slavila ve svém hlavním městě.
Pro Jana to znamenalo konec jejich obvyklých Silvestrovských oslav. Opřel se o zábradlí na balkóně a vzpomínal, jak vypadal jejich poslední – a vlastně v podstatě každý – vstup do dalšího roku.
Začínali tím, že – obvykle už posilnění nějakým tím alkoholem – začali odpočítávat vteřiny do půlnoci, kdy Čech otevřel láhev šampaňského, zatímco Ľudmila držela skleničky, do kterých šumivé víno naléval. Následně si přiťukli a popřáli si hodně štěstí, zdraví a tak dále do dalšího roku. Když se z rádia ozvala československá hymna, tak ani jeden z nich neváhal a dali se do zpěvu. Ať měli v krvi kolik alkoholu chtěli, tak vždy jako zázrakem zněl jejich hlas při zpěvu důstojně a hrdě. U toho sledovali, jak Pražský hrad ozářilo světlo ohňostrojů.
I když každý rok sledovali ohňostroje z balkónu, tak se Ľudmila vždy zapomněla patřičně obléct, a tak se po chvíli začala třást zimou. Jan remcal, ale i tak jí vždy s povzdechnutím omotal kolem krku svou šálu, přitáhl si ji blíž a objal. Po ohňostroji zpravidla končili schoulení na gauči v obýváku, s vysíláním v televizi jako zvukovou kulisou a popíjeli zbytky šampaňského, dokud oba neusnuli. Zpravidla se pak budili s bolestí hlavy v čase oběda.
Jenomže tenhle Silvestr byl jiný.
Jan znechuceně zavřel dveře na balkón a cestou na gauč vypnul rádio.
V dálce někdo zpívá. V dálce.
Bylo mu téměř stoprocentně jasné, jak vypadá Ľudmilin Nový rok. Skoro jako by jí na vlastní oči viděl.
Předpokládal, že s hlasitým jásotem pobíhá po noční Bratislavě – kde jinde by taky v tak – alespoň pro ní, zašklebil se při té myšlence Jan – důležitý den Ľudmila byla, než ve svém hlavním městě, přímo v centru dění. Čech by se i vsadil, že někde na náměstí před radnicí pobízí všechny ke zpěvu slovenské státní hymny a na potkání pozdvihne skleničku se šampaňským, kterou kdo ví kde sebrala, načež si s kolemjdoucími připije se slovy: „Ať žije Slovensko!", zatímco se dme pýchou. Vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby dokonce kolem sebe mávala trikolórou, která ovšem je – určitě k jejímu zklamání – totožná s tou českou.
Co naplat, že ji má láska nedokázala udržet.
Jan zavřel oči a zatřepal hlavou. Nechtěl na to myslet. Nechtěl myslet na Ľudmilinu zradu.
Natáhl se po láhvi se slivovicí a bohatě si přihnul. Na žal, pomyslel si, zatímco cítil spalující žár pálenky. Chtěl na Slovenku zapomenout.
Zapomenout na to, že její pokoj v jejich – teď už jenom jeho – bytě je najednou prázdný, protože ona je Bratislavě a už se – jak mu vmetla do obličeje při jejich loučení – k němu do Prahy nikdy nevrátí. Že jsou nenávratně pryč jejich společné snídaně. Hádky o koupelnu a o spoustu dalších prkotin. Jejich ne vždy úplně nevinné popichování, které si neodpustili ani v té nejvíc nevhodné chvíli, k nelibosti jejich nadřízených. Pošťuchování u televize. Noci strávené v objetí. Žertování při nesmírně zdlouhavých a nudných schůzích, které teď Jan bude muset přetrpět sám. S pocitem zadostiučinění si ale uvědomil, že Ľudmila se bude muset vypořádat se stejným problémem.
Miloval jsem jí, a ona mě někdy také milovala.
Milovala mě, a já jí někdy také miloval.
Co ale bylo hlavní – Jan chtěl zapomenout na fakt, že Česká a Slovenská federativní republika už víc neexistuje.
Byl první leden roku 1993 a Ľudmila nadšeně, spolu se spoustou Slováků, slavila vznik samostatné Slovenské republiky, zatímco Jan truchlil nad zaniklým Československem a jedinou společnost mu v tom dělala už poloprázdná láhev moravské slivovice.
Už ji nemiluji, to je jisté, ale jak jsem jí miloval.
Už ji nemiluji, to je jisté, ale občas ji chci.
Jediné, co bylo i po čtyřicáté sedmé stejné, byla Janova ranní kocovina, se kterou se – krátce po poledni – probudil s mizernou náladou v nově vzniklé České republice.
Ľudmila se, na rozdíl od něj, probudila s výbornou náladou, protože pro její zemi začala nová životní etapa, zvaná samostatnost.
My, od té doby, již nejsme ti samí.