České Budějovice jsem si vymyslela, a jeho vzhled má hlubší význam - zářivě modré oči jakožto soutok Vltavy a Malše, zlatavé vlasy symbolizují pivo, páč Budějce mají Budvar, Samson a minimálně dva minipivovary.

Lingvistická vsuvka: Lidé z Budějovic, případně z blízkého okolí běžně něříkají Budějovice, ale Budějce, a proto Ondřej o svém městě mluí právě jako o Budějcích.

Národ musí mít přehled o několika věcech. O svých lidech. O své politice. O svých spojencích. A v neposlední řadě také o svých městech.

A přesně proto Anežka Dvořáková pravidelně během méně vytížených týdnů objíždí republiku a navštěvuje svá města, hlavně tedy ta, která mají své personifikace, což čítá dohromady třináct měst i s Prahou, která minimálně jednou za rok navštíví.

Je hezký červnový pátek a tentokrát je řada na krajském městě ležícím na soutoku Vltavy a Malše. České Budějovice jí vítají svým zašlým vlakovým nádražím, v jehož vstupní hale na ní již čeká její doprovod, mladík se zlatavými lehce vlnitými vlasy a zářivě modrýma očima, jehož jméno je České Budějovice, pro nezasvěcené pak Ondřej Prokeš.

„Zdravím," zazubí se, když pozná mezi davem cestujících Anežku a přejde k ní, „jaká byla cesta?"

Ona dívka k němu přejde a upraví si sukni růžových šatů s drobnými bílými puntíky a konečně si dá na hlavu bílý klobouk.

„Jako obvykle," zamračí se, vlaky z Prahy nenabízí takový komfort, jako jiné, významnější spoje. „Příště jedu autobusem, budeš tak hodný a připomeneš mi to?" Samozřejmě vždycky může jet autem, nicméně Česko ví, že tuhle chybu už nikdy neudělá. V Budějovicích jsou dva velké pivovary a minimálně další dva minipivovary a Ondřej je na ně patřičně hrdý, obzvlášť na Budvar, a nikdy nevynechá možnost se svým pivem pochlubit. A přesně z toho důvodu Anežka radši obětuje komfort vlastního auta a dokodrcá se na jih veřejnou dopravou.

„To bys mohla, alespoň bys poznala něco, co u vás v Praze nemáte – autobusové nádraží na střeše obchoďáku!" zasměje se Budějovice, jemuž samotnému to stále přijde komické.

„Ano, ano, tím ses chlubil už několikrát. A pořád nechápu, co je na tom tak úžasného," povzdychne si Anežka, „a vůbec, nepřijela jsem proto, abychom prostáli na vlakovém nádraží, které by sis, mimochodem, mohl opravit."

Ondřej protočí oči.

„Jako by to byla věc, kterou bych tak snadno ovlivnil," zamumlá a vede Česko pryč z nádraží.

„Napadlo mě, že bych tě mohl vzít na Černou věž – hele, netvař se tak, vždyť jsme tam byli naposledy před pěti lety! Od té doby se Budějce změnily!" začne se hned obhajovat, když si všimne dívčina vražedného pohledu. „Potom jsem si říkal, že by bylo hezké si udělat piknik, tak jsem připravil nějaké jídlo, se kterým si půjdeme sednout na Sokolák, potom ti ukážu opravený Dominikánský klášter a zakončíme to v hospodě, co na to říkáš? Nicméně," ďábelsky se usměje, „pokud se ti to nelíbí, tak tě můžu vzít do nejstrašidelnějšího lesa v republice!"

Anežka vrazí Ondřejovi loket pod žebra, nemá ráda, když si jí její kamarád dobírá, obzvlášť když se jedná o její odvahu, nebo lépe řečeno, její nedostatek.

„Beru zpět, Černá věž je super nápad." Anežka se zašklebí a založí ruce v bok. Radši dvě stě dvacet pět schodů, než les, kde straší!

Nakonec, i když trochu nedobrovolně, Anežka uznává, že výstup na Černou věž zas tak hrozný nebyl. Navíc má kamenná věž své kouzlo, jelikož je uvnitř příjemně chladno. A pohled na město na soutoku dvou řek z výšky také není k zahození.

Ondřej stojí na ochozu vedle ní a ochotně jí ukazuje všemožná místa v jeho městě, v neposlední řadě i panelák, v jehož pátém patře bydlí.

„Vážně, Ondro? Bez téhle informace bych se obešla."

Mladík jí dupne na nohu.

„Pšt. Moje město, můj výběr."

„Tak to abys za mnou někdy přijel," ale kam, zamyslí se Česko, jelikož byt má ve svém hlavním městě, na Šumavě má chatu, nicméně narodila se na Moravě, „provedu tě po Praze." Spiklenecky se usměje. „Taky ti pak budu ukazovat naprosto zbytečné věci."

České Budějovice se zamračí, nicméně nic neříká a vede Anežku zpátky dolů.

„Pojď," chytne Ondřej Anežku za ruku, zatímco jí vede po náměstí směrem ke Slepému rameni. Míjejí bludný kámen, Samsonovu kašnu a kolem radnice dojdou až k Malši. Nakonec přejdou dřevěný most na druhý břeh řeky. Po chvíli si vyberou vhodné místečko a Ondřej z batohu vyndá deku, kterou rozloží na trávu. Posadí se a začne na deku rozprostírat připravené občerstvení – krabičku se sendviči, balíček sušenek, misku se zeleninovým salátem a sáček se slanými šneky. Nakonec z batohu vytáhne dva hrníčky, termosku s kávou a láhev ledového čaje.

Česko se musí usmát, i přes fakt, že oběma je několik století, si přijde, jako kdyby opravdu byli dva mladí kamarádi, kteří se rozhodli využít krásného počasí k pauze od učení a udělat si ve městě piknik.

„Jak to teď u tebe vůbec vypadá? Všechno v pohodě?" S ohledem na všudypřítomné lidi volí představitelka českého národa neutrální slova, která nenaznačují, že by oba byli něco víc, než ostatní lidé.

„Jo, tamty problémy se už dávno vyřešily a od té doby nás tu už nic netrápí… a vypadá to, že se konečně dočkáme oprav vlakového nádraží, tak z toho mám radost, už bylo na čase… Víš," Budějovice ztiší svůj hlas, aby jej slyšela jen Anežka, „já si pamatuju, jak to nádraží vypadalo, když ho postavili, v době jeho největší slávy. Bylo nádherné. Ani nevíš, jak mě ničí, když vidím, v jakém je stavu jenom proto, že se opravy pořád odkládají…"

Anežka samozřejmě ví, jak se Ondřej cítí, jelikož ona sama to zná moc dobře, a to nejen s Prahou, kde v posledních letech tráví většinu času, ale se všemi místy v jejím vlastním státě.

„Tak mě napadlo," odbočí od tématu Ondřej, „viděla jsi někdy v poslední době Jána? Od té doby, co se sebral a odešel do Bratislavy, jsem neměl moc příležitostí si s ním popovídat." Chvíli rozmýšlí, jaká slova použije, aby Česku neublížil, ví, že téma rozpadu Československa je pro ní i po víc než dvaceti pěti letech stále citlivé téma. „Ani sem už nemá cestu, když spolu už nejezdíte na Šumavu… Chybí mi to, lhal bych ti, kdybych řekl, že ne…" zavzpomíná krajské město.

„Většinou s ním mluvím jenom po telefonu, do Prahy jen tak nepáchne, prý má doma povinnosti, však to znáš, nicméně, když už se uráčí z nějakého důvodu přijet, tak spolu někam zajdeme, přespí u mě, nebo obojí… Ale taky mi to chybí." Poslední větu jenom tiše zamumlá. Normálně by se s tím jen tak někomu nezmínila, ale tohle město si oblíbila už ve chvíli, kdy z něj – tenkrát ještě z malého chlapce – udělal král Přemysl Otakar II. královské město. Během staletí jejich života se pak sblížila vyvrcholilo to tím, že v současnosti má Anežka tohle město mnohem raději, než Prahu.

„Takže teď už spolu docela vycházíte?"

„Jo, to jo, už na sebe při každé příležitosti neřveme, nehádáme se a ani nic takového. Chápu, že to tak prostě má být, a myslím, že i kdybychom to tehdy zvrátili, tak bychom jenom ten rozpad posunuli do budoucna. Ale už jsme každý ve svém hlavním městě, nemáme společné politické zájmy, tak je to teď složitější, než dřív." Česko pokrčí rameny a natáhne se po jednom sendviči.

Ze Sokolského ostrova pokračují směrem k Piaristickému náměstí. Ondřej si stoupne čelem k vchodu do kostela, který se na náměstí nachází.

„Právě stojíš před kostelem, který je součástí Dominikánského kláštera, což je vůbec nejstarší stavba v Budějcích. Právě dokončili jeho rekonstrukci, a za sebe musím říct, že jsem s tím spokojený. Nicméně, proč tě sem vedu… legendu o kamenné žábě jsem ti nikdy nevyprávěl, nemýlím se?"

Anežka zavrtí hlavou.

Ondřej ukáže na kamennou žábu, která se nachází kousek od střechy kostela. „Támhle je žába, patrně chrlič. Říká se, že až vyšplhá až na střechu, tak bude konec světa. Nebo taky se říká, že se kostel zřítí, záleží, jakou verzi kdo vypráví. Taky jsem slyšel, že se říká, že konec světa nastane, když spadne. Nicméně, co já vím, tak je celou dobu na stejném místě, takže konec světa se asi jen tak konat nebude." Mladé město se zazubí. „Jinak, tady na náměstí, kde teď stojíme, bylo dřív pohřebiště. Milé, ne?"

Česko se zasměje. „Máš zajímavý smysl pro humor."

„Oh, já vím, já vím… Mimochodem, kostel je zevnitř krásný, hlavně, když vychází slunce, to mozaiky v hlavní lodi krásně září. Chceš se tam podívat?"

„Proč ne," pokrčí rameny Anežka, „v kostele jsem už dlouhou nebyla."

Následuje Ondřeje do kostela a nechá si od něj vykládat jeho poznatky. Musí se usmát, protože je vidět, že má mladík o věcech ve svém městě přehled a zároveň to, co ví, dokáže poutavě předat dál.

Po nějaké době vyjdou z kostela. „Abych tě svým výkladem o krásách mého města neunudil k smrti, bych to viděl tak, že tě vezmu do mé oblíbené hospůdky, co ty na to? Na pivo přeci nesmíme zapomenout!"

Anežka se na sluníčku protáhne a užívá si tepla, které venku je. Prohrábne si jednou rukou po ramena dlouhé hnědé vlasy a stáhne si je do culíku. Potom si znovu vezme na hlavu svůj klobouk. Podívá se na drobné hodinky na levém zápěstí.

„Jasně!" zazubí se na svého společníka. I přes pokročilý věk se občas dokáže chovat jako puberťák.

Budějovice zavede svůj národ do malého útulného podniku, nacházejícím se v hradební věži na břehu řeky Malše. Sednou si ke stolku ve dvoře a oba si objednají zlatavý mok. Nevyhnou se kontrole občanských průkazů, i když jim je několik staletí, tak stále vypadají mladě, a tak se není čemu divit, že je dost často jejich vlastní občané považují za nezletilé.

„Tak na zdraví!" zvolá Ondřej a pozvedne svůj půllitr do vzduchu, aby si mohl přiťuknout s Anežkou. „Na Budějce!" dodá nakonec se spikleneckým úsměvem.

Po dvou pivech Ondřej Anežku přemluví ještě k poslednímu zlomku jejich poznávání jihočeské metropole.

„Tohle musíš vidět, no tak, Anežko, je to hned tady… Máme tu železnou pannu! A výstavu věnovanou Přemyslu Otakaru II., prosím! Slibuju, že pak ti dám pokoj a nebudu po tobě minimálně rok chtít, abys za mnou přijela! A přijedu za tebou do Prahy! Nebo," zamyslí se a v očích se mu zaleskne, „spolu pojedeme do Bratislavy a překvapíme Jána! Nezní to jako skvělý plán?"

Anežka si povzdychne. „Když s tebou půjdu nahoru, tak přestaneš žvanit?" Ne že by byla přítomností a výřečností světlovlasého města podrážděná, nicméně takové věci do ní hustil posledních deset minut neustále a nemusela to slyšet znovu. „Ale až se vrátíme, tak chci další pivo!"

„Rozkaz,madam!" Budějovice zasalutuje a hlasitě se rozesměje. „A ta Bratislava platí?"

Česko se ďábelsky zasměje. „Když to všechno naplánuješ a zorganizuješ, tak pro mě za mě…" Ve skutečnosti se jí Ondřejův nápad zamlouvá, už se těší, až uvidí překvapený výraz jejího mladšího bratra, až se se svým oblíbeným městem ukáže na prahu jeho bratislavského bytu.

O několik piv a pár hodin později stojí Anežka s Ondřejem na třetím nástupišti českobudějovického vlakového nádraží a vyčkávají na zpožděný expres do Prahy. Anežka se otřese, už je večer a není takové teplo, jako bylo přes den, a šaty s krátkým rukávem najednou neposkytují dostatečný tepelný komfort. Ondřej si toho všimne a přehodí jí přes ramena svojí bílou košili.

„Vrátíš mi jí, až za tebou přijedu do Prahy!" usměje se na ní a pokyne k přijíždějícímu vlaku.

„Tak ahoj v Praze!" volá Anežka, zatímco nastupuje do jednoho z vagónů a zamává mu na rozloučenou.

Ondřej sleduje, jak se vlak pomalu rozjíždí a naposledy Česku zamává. „Ahoj v Praze!"

Všechna místa, která v povídce jsou zmiňována, jsou reálná a opravdu v Budějcích jsou. Stejně jako opravdu existuje legenda o kamenné žábě. Vlakové nádraží je vážně v historické budově, která ovšem potřebuje rekonstrukci jako sůl, protože je vidět, že má svá nejlepší léta za sebou. A nevymyslela jsem si ani ten strašidelný les, na kraji Budějc je Branišovský les, taky známý jako les Bor, který je považovaný za jeden z nejstrašidelnějších v republice.

A Budějce jsou láska, takže jsem nemohla odolat a něco o nich napsat.