První, co si uvědomí, je světlo, tak ostré, že ho řeže do očí i přes zavřená víčka. Světlo, které se dostane všude, pod kterým se nic neschová, rudé, když má zavřené oči a bolestivě, sterilně bílé, téměř oslepující, když se mu na okamžik podaří rozlepit víčka.

Světlo, všude okolo něj, a tmavé, nezřetelné stíny tam, kde kolem stojí několik lidí, a něco studeného a tvrdého pod jeho zády, jako stůl – a copak ho Steve nenašel, po Azzanu, copak pro něj nepřišel, nezachránil ho, neodvedl ho pryč, kde na něj nemohli?

Bucky ze sebe vydá nějaký přidušený zvuk, nejvíc, co dokáže, a zamrká, aby se soustředil. Pokusí se pohnout, posadit se, aby se mohl pořádně rozhlédnout okolo sebe, jenže to nejde. Přivázaný, uvědomí si najednou, přivázaný, široké řemeny kolem jeho pasu a hrudníku a zápěstí a nohou, aby nemohl pryč, nebo možná aby se nehýbal, a Bucky ztuhne hrůzou. Jenže Steve ho dostal pryč od Zoly, z té továrny (z toho stolu a proč Bucky už zase leží na stole?), a Bucky se přidal k té jeho stupidní, šílené jednotce a pronásledoval s ním HYDRU po celé Evropě, ve dne jen krok za ním a v noci hned vedle něj, paže kolem jeho těla (někdy s rukou v jeho kalhotách, pokud měli pár minut a trochu soukromí), protože Steve byl pořád Steve, bez ohledu na to, jak byl velký; a pak ten vlak –

„Ne," dostane ze sebe Bucky slabě a dech se mu zrychlí, když si vzpomene, jak padal a padal a křičel a padal (a co bude Steve dělat, když tam Bucky nebude, co bude dělat, když u sebe nebude mít Buckyho, který by na něj dohlédl?), a zároveň s tím si uvědomí zdrcující bolest, jako by celá levá polovina jeho těla byla v ohni. Pomalu, s námahou – s hrůzou, protože co mu proboha udělali? – otočí hlavu, aby se podíval, a rameno má pečlivě obvázané, a potom – nic.

Jen rameno a potom už nic, jen rameno a pod ním žádná paže, žádná ruka, žádné prsty, a Buckymu se v panice stáhne hrdlo. Nepamatuje si, že by – nepamatuje si – „Steve," dokáže vyslovit a slabě se zazmítá ve svém vězení.

Jeden ze stínů se pohne jeho směrem a řekne něco, čemu Bucky porozumí jen dost na to, aby poznal, že mluví rusky.

Bucky ho ignoruje, jen se zazmítá ještě silněji. „Steve, Steve, Steve," opakuje a pokaždé je to silnější a silnější, dokud skoro nekřičí.

„Klid, vojáku," promluví muž znovu, tentokrát anglicky, se silným ruským přízvukem. Když mu položí dlaň na zdravé rameno, je jeho dotek opatrný. Skoro jemný. „Za chvíli si ani nevzpomenete, že vás něco trápilo."

xXx

Bucky nemá tušení – a nikdy to ani vědět nebude – že vydrží křičet Stevovo jméno ještě dlouho, dlouho poté, co zapomene svoje vlastní.

xXx

Je to jen tichý, nezřetelný hlas někde vzadu v jeho hlavě.

Není to nic, co by voják nedokázal ignorovat. Voják je trénovaný. Dokáže ignorovat zlomené kosti a vykloubené prsty a otevřené rány, dokáže ignorovat bolest a pokračovat ve svém zadaném úkolu (protože když nepokračuje, to, co ho čeká, je horší, stokrát a tisíckrát horší než pár zlámaných kostí), bez přemýšlení. Bez zaváhání. Nějaký hlásek vzadu v jeho hlavě, tak slabounký, že mu ani nejde pořádně rozumět, sotva stojí za povšimnutí.

Něco je špatně.

Voják si ho nevšímá. Voják trénuje, když se mu řekne, a učí se ovládat nové a nové zbraně, když se mu řekne. Voják střílí na terče (někdy živé a někdy jenom papírové, střelba zblízka a střelba z dálky a střelba z automatických zbraní nebo vrhání nožů), když k tomu dostane pokyn. Voják mlčí a mluví, jen když mu řeknou, že má mluvit, a myje se, když mu řeknou, že se má umýt, a spí, když mu řeknou, že má spát.

(Voják nesnáší, když ho zavedou do té studené, vykachlíčkované místnosti a lijí na něj studenou vodu přímo z hadice, když se vrátí zakrvácený, a on se třese a třese a třese, ale mlčí, protože když něco řekne, je to horší, vždycky je to horší.)

Voják si nepamatuje nic jiného, nepamatuje si, že by tomu kdy bylo jinak. Pokyny a úkoly a bolest, když není dostatečně rychlý nebo silný nebo poslušný. Bolest, když neposlechne nebo když udělá něco, co neočekávají. Křeslo, když řekne něco, co by neměl.

Někdy si říká, že nejhorší ze všeho je to křeslo.

xXx

Krev.

Všude okolo něj je tolik krve, kaluže a kaluže krve a těla, polámaná a rozbitá, a jeho ruce jsou rudé, krev kape ze špiček jeho prstů a s tichým taptaptap nechává úzkou cestičku na holém betonu, když se voják otočí dokola, aby se kolem sebe rozhlédl.

Nemůže dýchat, plíce nepoužitelné, hrdlo sevřené. Oči ho pálí. Nemůže se nadechnout (a tohle je taky špatně, nebo ne, on nemá problém s dýcháním, někdo jiný má problém se nadechnout), a když se mu konečně podaří protlačit do plic trochu vzduchu, chutná kovově, hnusný, kovový pach krve okolo a on nechtěl – nechtěl, ale oni ho donutili, donutili ho –

Někdo za jeho zády ze sebe vydá přidušený, zpanikařený výkřik a voják se za tím hlasem otočí, jenže není dost rychlý, nikdy není dost rychlý, a když se na něj vrhne skupina vojáků, podaří se mu zpacifikovat jenom dva, než se jednomu z těch ostatních povede přitisknout mu pod čelist taser.

Kolena pod ním klesnou a on na okamžik nedokáže ovládat vlastní tělo, zcela bezmocný, neschopný zůstat vestoje. Kolem jeho zápěstí (jednoho kovového, proč má kovové zápěstí, PROČ MÁ KOVOVÉ ZÁPĚSTÍ, CO MU UDĚLALI!) hlasitě zacvaknou masivní pouta, a pak ho někdo praští zboku do hlavy, tvrdá, bolestivá rána, a potom ještě jednou a znovu –

xXx

Voják pomalu otevře oči. Hlava mu třeští, jako by se měla rozletět na kusy, příšerná, děsivá bolest, ale nepohne se, až na občasný bezděčný záchvěv svalů, mírnou křeč. Nevydá ze sebe ani hlásku. Je zvyklý ignorovat bolest. Nedávat ji najevo.

Vždycky je lepší, když nedává najevo bolest. Když pokračuje dál. Když poslouchá.

„Vojáku," osloví ho matně povědomý mužský hlas pevně, jen s náznakem otázky, jako by si nebyl úplně jistý, jestli ho slyší. Jestli ho vnímá.

Voják zamrká, aby se soustředil, a poslušně k němu obrátí pohled.

Tmavovlasý muž, vysoký a se širokými rameny, oblečený do něčeho, co vypadá jako vojenské oblečení – rozhodně taktická vesta a kalhoty. Voják nevidí, že by u sebe měl nějaké zbraně, žádné nože nebo pistole, pouzdro na opasku podivně, znepokojivě prázdné, ale na tom nezáleží, protože on a voják jsou zcela jasně jediní neozbrojení lidé v místnosti – sedm dalších mužů, pečlivě rozestavených v těsném půlkruhu pár metrů od nich, je ozbrojených až po zuby, přesně tak daleko od něj, aby na ně nedosáhl, aby mohli zakročit, kdyby udělal nějaký neuvážený pohyb. Voják ani nemrkne.

Muž přimhouří oči a trochu se k němu nakloní, pořád v bezpečné vzdálenosti, tak, aby na něj voják nemohl, i kdyby nebyl pevně připoutaný v křesle a mohl se pohnout. To je v pořádku, voják si tím je jistý, i když neví, odkud ta myšlenka přišla. Jsou jen opatrní. Vždycky jsou s ním opatrní, potom, co vypnou všechnu tu příšernou bolest, jako by si nebyli úplně jistí, jak zareaguje. A to je taky rozumné, vzhledem k tomu, že to není tak dávno –

Voják zmateně zamrká. Myšlenka se ztratí.

Vzápětí ji ale nahradí jiná. Něco není v pořádku. Něco je špatně. Měl bys být jinde.

Jeden z mužů slyšitelně polkne a trochu nejistě zašoupá nohama, zbraň pořád namířenou přesně doprostřed jeho hrudníku. Voják si ho nevšímá.

„Víš, kde jsi?" zeptá se ho tmavovlasý muž, jeho hlas pevný. Sebevědomý, jako by dokonale věděl, co mu voják odpoví, a přesto si to chtěl poslechnout z jeho vlastních úst. „Jak se jmenuješ?"

Voják pootevře pusu, aby mu odpověděl, jeho jméno na špičce jeho jazyka, jednoduché, snadné zapamatovatelné, skoro chlapecké, jenže pak se zarazí. Zamračí se. Sklopí oči a potřese hlavou, ale nemůže se soustředit, ne přes tu bolest, co má v hlavě, nemůže si vzpomenout –

Znovu zvedne pohled k muži před sebou a snad trochu doufá, že mu poradí, že mu to jméno jen připomene.

Muž se mírně usměje.

xXx

Tohle není správné, ozve se znovu ten malý hlásek vzadu v jeho hlavě, stejně tlumený jako kdykoli předtím, dost tlumený na to, aby se dal téměř ignorovat, jako bolest, jako nedostatek spánku, jako ta bílá místa v jeho paměti. Tohle ti nemůžou dělat. Nikomu tohle nemůžou dělat.

Jenže je nezajímá, že dělají něco, co by neměli, když mu ubližují, jemu a ostatním okolo sebe, znovu a znovu a znovu.

xXx

Světlovlasý muž – modré oči – růžové rty (ten nejkrásnější muž na světě, voják si tím je jistý, nikdy v životě nepotkal nikoho hezčího) otevřené do „o", když křičí jeho jméno, jeho paže tak daleko, když se po něm natahuje, s křikem – ne, Bucky, ne! – a on na něj nedosáhne, rty otevřené ve vlastním výkřiku, když padá a padá, nekonečná hloubka přímo pod ním –

Voják otevře oči do tmy. Pusu má pořád ještě otevřenou v němém výkřiku a chvěje se po celém těle, pohled upřený do stropu, přestože ho nevidí. Postel, na které leží, je jen o málo víc než holá matrace, bez polštáře a bez přikrývky, zoufale nepohodlná, ale na ničem z toho mu nezáleží, protože tohle byl Steve, Steve, nejkrásnější muž na světě, a on měl taky jméno, musel mít, protože Steve křičel jeho jméno, když zjistil, že na něj nedosáhne, Bucky, hlas zlomený, a Bucky ho miloval, toho muže, který ho chtěl zachránit, ale nedokázal to, miloval ho a –

Býval – skoro se zachvěje, vzadu za krkem husí kůži – býval člověk, kdysi býval člověk, a ne… tohle – býval –

„Steve," zamumlá do tmy a je to jako tajemství, jediné slovo, které znamená celý svět. Tichý, protože je jednodušší být tichý, příliš na sebe neupozorňovat. Prsty se mu stočí do dlaní, živé i kovové, a on pevně sevře čelisti, aby ze sebe nevydal ani hlásku. Ne v tomhle novém životě, kde už není Bucky Barnes.

Bucky Barnes zemřel s výkřikem na rtech, když padal a padal a padal.

Cokoli, co z něj možná ještě zbylo, umírá pokaždé, když ho posadí do křesla a na hlavu mu položí kovovou korunu.

xXx

Někdy…

Ne moc často a voják nikdy neřekne ani slovo, neudělá jediný náznak pohybu, který by ho přivedl zpátky do toho křesla. Cokoli, jen ne to křeslo, a tak nedovolí svému obličeji změnit výraz, když si poslušně klekne na kolena nebo pootevře rty, čelist povolenou, nebo se předkloní a zapře se dlaněmi o stůl, vzduch studený na jeho kůži (prsty a zuby, rychlé a prudké a neopatrné, a jemu se to nelíbí, nelíbí se mu to, nelíbí –). Bolí to, někdy, ostrá, hluboká bolest, a jemu se zrychlí dech, ale neucukne, protože to bývá horší, když se brání, vždycky to pak bývá –

Někdy, když má ten muž tu správnou barvu vlasů a jeho prsty nejsou na vojákově kůži tak těžké, tak uspěchané, tak hrubé, si skoro dokáže namluvit, že se mu to líbí.

xXx

Voják se probudí s výkřikem, s hlasitým Steve na rtech, oči vytřeštěné do tmy. Je mu zima. Třese se zimou, husí kůži po celém těle a ten třes nepřestane, ani když se stočí do klubíčka, paže kolem těla, jako by ho někdo objímal. Prsty si zaryje do kůže na bocích, tak pevně, že to skoro bolí, ale nepřestává se třást. Je to, jako by bylo v místnosti pod nulou, hodně pod nulou. Zuby mu začnou cvakat a on pevně sevře čelisti, aby to přestalo. Aby ze sebe nevydal ani hlásku, protože se mu chce křičet, a pokud ho někdo uslyší křičet…

Roztřeseně se nadechne. Ledový vzduch (ne, není ledový, ne doopravdy, jenom mu tak připadá, stejně jako mu kolem uší nefičí vítr) mu zasyčí mezi zaťatými zuby.

Steve. To křičel. Jméno. Steve.

Pokusí se soustředit.

Světlé vlasy. Vyděšený obličej. Hlasitý výkřik a ruka, která se po něm natahuje, ale nemůže se ho dotknout, daleko, příliš daleko.

Není to poprvé, co se mu zdál tenhle sen, o zimě a o vlaku a dlouhém pádu a muži, po kterém se natahuje, ale ať dělá, co dělá, nemůže na něj dosáhnout. Není to poprvé, ale i když se snaží, nemůže si vzpomenout, kdy se mu o něm zdálo naposledy.

xXx

Voják si obvykle není jistý, kdo je Steve. Odkud ho zná. Proč by ho měl vůbec znát. Proč ho pálí oči, když si vzpomene na jeho jméno.

Vždycky na něj zapomene, na nějakou chvíli, když ho posadí do toho křesla. Steve zmizí a voják neví, co to je, ale vždycky ví, že o něco přišel, že mu něco chybí. A pak se Steve vždycky zase objeví, dříve nebo později – záblesk světlých vlasů nebo modré oči, zmatená vzpomínka na velké ruce a nepravidelný dech, studené prsty u nohou. Hluboký smích. Kotníčky prstů, zrudlé a odřené do krve. Dotek rtů na jeho krku, za uchem, vzadu mezi lopatkami.

Voják si neumí představit, že by se k němu kdy někdo choval tak jemně, jako by byl člověk, kterému nechtějí ublížit, na kterém jim záleží, ale Steve měl slzy v očích, když na něj nedosáhl, a on je tak smutný pokaždé, když se mu o těch slzách zdá, smutný a vyděšený, se srdcem v krku, s hučením větru v uších.

Neřekne jim o Stevovi, o tom muži, co má v hlavě, ani když se ho ptají. Steve je jeho.

xXx

Vědci – všechny ty bílé pláště a brýle a nervózní výrazy, kdykoli se na ně podívá někdo z vojáků – vymýšlejí něco nového.

Nikdo mu to neřekne, ale nikdo z nich nemá potřebu před ním nemluvit. A on je slyší, i když na jejich slova nijak nereaguje (nemluvit, když se ho nikdo neptá nebo když nepodává hlášení, neupoutávat na sebe zbytečnou pozornost), slyší je a vnímá každé jejich slovo a bojí se.

Neměl by se bát. Voják nemá strach, když ho pošlou na nějakou misi, nemá strach, když leze po vysokých budovách nebo když se po něm střílí nebo když se ve vysoké rychlostí řítí na motorce po silnici. Nemá strach, když mu doprostřed čela míří zbraň nebo když mu někdo tiskne špičku nože k citlivé kůži pod žebry, jen tak silně, aby se objevila prvnídruhátřetí kapka krve, a on ze sebe nesmí vydat ani zvuk. Nebojí se smrti.

Ovšem, bojí se (má hrůzu, absolutní, ledovou hrůzu) toho křesla, toho roztříštěného skla, co má v hlavě – co trhá a trhá na kusy všechno to, co tam ještě zůstalo – když ho pustí. Toho, co by mohlo přijít, až jim to křeslo bude málo. Každá další věc je horší a horší.

Voják se nad tím snaží nepřemýšlet.

xXx

Jednou se mu podaří utéct.

(Víckrát než jednou, pravděpodobně, ale jestli ano, pak si to nepamatuje.)

Musí zabít tři techniky (zabije tři a čtvrtého nechá být, protože je drobný a má světlé vlasy a voják se ho nedokáže ani dotknout) a osm různých strážných a agentů, aby se vůbec dostal pryč, ale potom je to snadné, děsivě snadné, až příliš snadné. Mezistátní vlaková linka, žádné kontroly, žádné doklady třeba. Voják je dostatečně vycvičený na to, jak splynout se svým okolím, nepůsobit zbytečnou pozornost, aby věděl, jak se schovat v davu lidí. Zamaskovat kovovou ruku. Nepůsobit zbytečný rozruch.

Stačí se dostat až do New Yorku, než ho dostihnou. Voják se ani nesnaží počítat, kolik jich zabije, než se jim ho povede omráčit.

xXx

„Ten technik – proč jsi ho nezabil?" zeptá se ho tmavovlasý muž, přes černé oblečení bílý plášť. Jeho obličej je zvědavý, pozorný. Vypočítavý.

Voják neodpoví.

(Nemohl mu ublížit, nemohl, nemo –)

xXx

Když ho příště zavedou do vykachlíkované místnosti, muž, který stojí proti němu, není tmavovlasý, nemá na sobě vojenské oblečení. Je vysoký, oblečený do tmavých kalhot a bílé košile. Blonďatý. Modré oči.

Voják pootevře rty a zůstane na něj zírat, pohledem přejede po jeho obličeji, pečlivě, aby mu nic neuniklo.

Blonďatý. Modré oči.

Voják se roztřeseně nadechne a nedokáže od něj odtrhnout pohled. Někoho mu připomíná, tenhle muž před ním. Někoho, koho by si měl pamatovat. Někoho důležitého. Někoho, kdo znamená všechno.

Voják potřese hlavou. Pokusí se vzpomenout si, ale nemůže se soustředit.

Muž se na něj shovívavě usměje. Prsty mu dvěma prsty zlehka přejede po tváři dolů, na hranu čelisti, jeho dotek jemný, a voják se ani nepohne (někdo už se ho takhle jemně dotýkal, někdy dřív, jiný blonďatý muž). „Myslím, že si budeme rozumět," prohlásí muž s jistotou. Vyrovnaný, sebevědomý hlas člověka, který je zvyklý dávat rozkazy a očekává, že budou uposlechnuty.

Voják nemá tušení, co se stalo s tím posledním mužem, který ho měl na starosti, ale to nevadí. Stejně na tom moc nezáleží.

xXx

Vědci pro něj vymýšlejí něco nového. Neslyšel toho moc, i když nikdo není tak opatrný, aby před ním mlčel.

Voják nic neřekne, když zaslechne nový způsob, jak uchovávat a mnohem delší dobu a méně problémů. Nelíbí se mu, jak to zní. Voják nemá rád nové věci. Poslední nová věc bylo křeslo a kovová koruna a to bolí a ostatní musejí vždycky počkat, až se přestane třást a až přestanou křeče, než se mu pokusí něco říct.

Voják se nebojí skoro ničeho, ne smrti a ne bolesti a ne samoty, ale bojí se nových věcí.

xXx

Voják neví, jestli je to tím, kde je – New York a všechny ty povědomé ulice, a voják nikdy předtím nebyl v New Yorku nebo ano? – nebo jestli se to muselo stát, dříve nebo později.

Křičí. On křičí, hlasitý, děsivý zvuk, který mu rve plíce, a lidé okolo něj křičí a jeho ruce jsou rudé od krve a v uších mu zvoní ze vší té střelby. Vzali ho do New Yorku. Do jeho rodného města, jako by se mu chtěli vysmívat nebo si byli tak jistí, že nikdy – Polkne. Že si nikdy nevzpomene? Že jsou v bezpečí? Že se jim nepokusí znovu utéct, Stevův obličej před očima?

Někde blízko se ozve další výstřel a on se prudce nadechne, když se mu na boku rozlije ostrá bolest zásahu, mimo životně důležité orgány (protože oni ho nechtějí zabít, pořád ještě je pro ně příliš důležitý, příliš cenný na to, aby se ho tak jednoduše zbavili, po všem tom výcviku). Nijak nepřemýšlí a hodí tím směrem, odkud výstřel přišel, nůž, ani ne s vteřinovou prodlevou, a okamžitě najde svůj cíl. Jeho nože vždycky najdou svůj cíl. Naučili ho nikdy neminout. Nikdy neplýtvat municí.

Volnou ruku si přitiskne na zakrvácenou ránu na boku a s pevně zaťatými zuby se prudce otočí dokola, aby se kolem sebe rozhlédl. Okolo něj je několik mrtvých agentů, jeden nejspíš naživu, ale omráčený a nedůležitý, a v rychlém sledu se mu podaří zastřelit tři další, dokonale mířenými ranami do hlavy nebo do středu hrudníku, a pak najednou ucítí jemné bodnutí na zátylku a na okamžik si myslí, že se mu to jenom zdálo, protože žádná střelná rána nemůže být tak málo bolestivá. Muselo se mu to jenom zdát, říká si a znovu se otočí kolem své osy, jenže se s ním zhoupne svět. Všechno mírně rozmazané, mírně rozostřené, jako by usínal nebo jako by byl opilý a okolní svět se z ničeho nic trochu utiší a je celý –

Když znovu otevře oči, sedí v křesle, obě paže má pevně připoutané ke kovovým područkám, a ví, že není voják, nikdy nebyl doopravdy voják. Je jen Bucky, vždycky jenom Bucky, obyčejný kluk, od pasu nahoru nahý. Vlasy má v očích. Celý obličej ho bolí, jako by ho někdo zbil, a nejspíš ano, protože když si jazykem zkoumavě přejede po rtech, zjistí, že ten spodní má roztržený. Žebra ho bolí. Těžko se mu dýchá.

Nikdo se ani nenamáhal umýt z něj krev, ošetřit mu otevřenou ránu na boku.

Ignoruje to a místo toho se rozhlédne po mužích okolo sebe. Někteří z nich už teď nevypadají tak sebejistě, když ho mají před sebou, a Bucky ví, že by z toho měl mít radost, z toho, že je děsí, že z něj mají strach, ale dokáže myslet jenom na jednu jedinou věc.

„Steve," dostane ze sebe a jeho hlas je chraplavý. Nepoužívaný, protože samozřejmě, voják nepotřeboval mluvit. Voják byl cvičen k zabíjení, ne pro konverzaci. „Kde je Steve?" zeptá se a srdce se mu rozbuší. Steve, kde jsi? Kde jsi, Steve, proč sis pro mě ještě nepřišel?

Jeden z mužů se zasměje, krátký, nervózní zvuk.

„Co?" zeptá se někdo jiný.

Starší muž ve vojenské uniformě a s baretem na hlavě vystoupí z řady a udělá dva klidné kroky k němu, bradu hrdě vztyčenou. Prsty mu sevře ve vlasech a donutí ho zvednout hlavu a podívat se na něj. Mírně se nad ním skloní a zachová mezi nimi jen takovou vzdálenost, aby se po něm Bucky nemohl ohnat zuby.

„Tvůj Steve je mrtvý," oznámí mu chladně. Ve tváři se mu nepohne ani sval. „Nepřijde sem pro tebe. Nikdo tě nepřijde zachránit, vojáku. Teď jsi náš."

Buckymu se rozšíří oči. Ne. Roztřeseně vydechne a pevně sevře čelisti. Zazmítá sebou v křesle, ale jeho pouta nepovolí. To není pravda. Steve nemůže být mrtvý. Steve je teď supervoják, silný a rychlý a zdravý. Nemůže být mrtvý.

Steve se pro něj vrátí.

Bucky zaslechne slabý, přidušený zvuk, bolestivý zvuk, a chvíli mu trvá, než si uvědomí, že vyšel z jeho vlastního hrdla. V očích ho zaštípají slzy.

Muž si nevesele odfrkne, pustí jeho vlasy a narovná se. Pomalu se ohlédne po jednom z techniků. „Vymažte ho," rozkáže pevným hlasem, aniž se na něj znovu podívá, a Bucky sebou zazmítá, protože se z toho přece musí dát nějak dostat, musí se z toho dát nějak utéct – omotat mu ruce kolem krku, prsty jenom trochu zatlačit, netrvalo by to ani deset vteřin, kdyby jen dostal příležitost – Steve by se nikdy nevzdal. Steve by nikdy nechtěl, aby Bucky přestal bojovat.

Steve někde je, musí být, a Bucky ho najde, nebo možná Steve najde jeho a dostane ho pryč, někam, kde na něj nikdo z nich nedosáhne – „STEVE!"

„Vymazat," zopakuje muž jasně. „A pak zmrazit."

xXx

Voják neví – a ani se o tom nikdy nedozví – že bude jeho jméno (Stevestevestevesteve) křičet, dokud úplně neochraptí. A ještě dlouho, dlouho potom.