Pozn. aut.: Zvláštní. Profesor Tolkien se o Aegnorovi a Andreth vlastně nikdy pořádně nerozepsal, a přesto mě jejich příběh tolik fascinuje. Tohle jsem prostě musela napsat. Snad mi skalní fanoušci i sám pan Profesor odpustí tento dějinný zvrat i případné jiné nepřesnosti, pokud nějaké najdou. Příjemnou zábavu! :)

Opravdu dnes večer hvězdy zářily tak jasně? Byl vlhký lesní vzduch opravdu tak nasycen vůní borovic a mechu? A co vítr vanoucí z travnatých polí pod úbočím hor? Skutečně mu proudil do tváře tak jemně, jako by ho chtěl pohladit a obejmout?

Kdo ví.

Možná že pro všechny ostatní tvory žijící na tváři Ardy to byla jen další noc před dalším ránem, o níž bychom nemohli říct nic výjimečného.

Možná.

Jedno však bylo jisté – nikdo z nich neměl tušení o tom, co se dnes stalo. Nikdo se teď necítil tak jako jistý elf co tu seděl sám na prahu noci, která právě halila do šera svahy Dorthonionu. V této zemi se nenarodil, ale považoval ji za svůj domov, dnes víc než kdy jindy.

Jmenoval se Aegnor a tento den a noc pro něj byly výjimečné. Okouzlující.

Nikdy nebyl známý pro krásný hlas nebo mistrovství slova, přesto mu nyní ze rtů proudila melodie, tichá a milá, stejně milující jako jeho srdce, a šeptala hvězdám slova vděčnosti. Kéž by ji někdo dokázal vyslechnout a uchovat pro více posluchačů.

Ale Aegnor byl spokojený. Vždyť les, travnaté pláně a hvězdná obloha byly dostatečným publikem.

Nebo snad ne?

Mezi stromy se ozvalo zašustění a zdálo se, že se nedaleké křoví na okamžik pohnulo. Pak znovu nastal klid.

Jeden rychlý pohyb, hbitý a bezhlučný, a v Aegnorových rukou se objevil luk a s ním šíp připravený k vypuštění.

S tětivou přitisknutou k náhle nehybným rtům elf čekal a zadržoval dech.

Znovu ten šustivý zvuk.

"Ukaž se!"

V odpověď se ozvalo tiché zavrčení, a mezi listy keře probleskovala jemná záře.

Aegnor vydechl a usmál se, a jakmile sklonil luk, vyrazila k němu známá tvář.

Srst toho tvora byla hustá a drsná, když ji prohrábl prsty.

"Huane! Co tě sem přivádí, hochu?" Aegnor se tiše zasmál, když mu ohromný pes očichal vlasy a krk. Nakonec elfovi nezbylo než pevně zavřít oči. Chytil zvíře za uši a snažil se příliš neusmívat, protože celý jeho obličej byl vystaven důkladnému olíznutí. Skutečně, v případě Huana stačilo jen jedno.

Když mohl Aegnor oči opět otevřít, jeho úsměv poněkud ochladl. Spatřil, jak se mezi větvemi vynořila další postava a odstrčila Huanův vrtící se ocas.

Samozřejmě. Bylo jasné že tu musí být i on.

Setkání s pohledem druhého elfa bylo nevyhnutelné. Už bylo pozdě odvrátit zrak, a tak se o to Aegnor ani nesnažil. Místo toho se hrdě zadíval Celegormovi do očí.

"Rád tě zas vidím, bratranče." Aegnor pozdravil mírným, ale opatrným tónem.

Stříbrovlasý elf ho však ještě chvíli mlčky pozoroval s hlavou skloněnou na stranu, než konečně promluvil: "Rád bych řekl totéž, ale nevím, proč bych měl."

Aegnor si pro sebe odfrkl. Uvědomoval si, co mu Celegorm musí vidět ve tváři a v jeho změněných očích.

"A proč bys neměl?" Aegnor odvětil zcela klidně, jakoby o nic nešlo. "V této zemi jsi vždy vítán."

"Opravdu?" Celegorm zůstával nehnutě stát. "Tvé činy mluví hlasitěji než tvá slova, bratránku." Konec věty téměř zasyčel. "Zeptám se jinak. Stále nás dva považuješ za příbuzné a blízké přátele, když ani taková věc, jako je tvoje svatba, není dostatečným důvodem, abys mě pozval? Nebo mi o tom aspoň napsal?"

Navzdory drsnému tónu Celegormovy řeči v sobě Aegnor necítil ani stopu hněvu. Ale teprve po další dlouhé chvíli vzdorovitého pohledu se odvrátil, aby shlédl na travnaté, hvězdami ozářené pláně hluboko pod sebou.

"Na to ti mohu říct jen jedno, bratránku," řekl a na poslední slovo položil důraz. "Jsi první, kdo to ví."

Po těchto slovech Aegnor doslova cítil Celegormův tázavý pohled na svých zádech.

"Já že jsem první?" zopakoval stříbrovlasý lovec a zněl přitom uraženě i zmateně zároveň. "I když, počkat," tady se rozhodně zamračil, "Ta tvoje píseň, před chvílí... Asi už to začínám chápat." Dokončil nezvykle měkkým hlasem.

Aegnor se jen usmál a podíval se přes rameno, ne však na svého bratrance, ale na Huana, jehož velké oči byly chápavé a laskavé. Mohutný pes pak přivřel tlamu a opatrně natáhl vlhký nos, aby znovu očichal Aegnorovy vlasy a čelo. Mohl snad stále cítit Andreth? Nejspíš ano. Ale na rozdíl od svého pána Huan nepotřeboval žádné další vysvětlování.

Jako by chtěl potvrdit Aegnorovy myšlenky, obrátil se Huan k Celegormovi a zamručel. Znělo to tázavě a taky dost netrpělivě. Kdyby se teď Huan rozhodl promluvit, jistě by řekl, že na tom, že se Aegnor oženil s tak příjemně vonící dívkou, není přece nic hrozného. Nechme je být a pojďme se znovu proběhnout po lesích!

Ale jeho pán byl jiného názoru. Konečně přistoupil blíž a poplácal Huana po obrovské chlupaté hlavě. Když pes neochotně ustoupil, Celegorm se uvelebil vedle Aegnora; na tom stejném, mechem porostlém kameni.

Aegnor se nadechl. "Ani já jsem nečekal, že se dnes ožením. Ne tady, ne takhle." začal a pozoroval Huana, jak běží dolů ze svahu.

Ten se na okraji lesa, kde stromy ustupovaly trávě, setkal s Aegnorovým krémově zbarveným hřebcem. Jmenoval se Angamahtar a s Huanem se přivítali jako staří přátelé. Nebylo divu, vždyť i Angamahtar kdysi patřil Celegormovi.

Když Aegnor sledoval, jak spolu oba tvorové komunikují skoro jako kdyby vedli rozhovor, sám zjišťoval, že se mu těžko hledají vhodná slova.

"Ale jestli jsem někdy v mládí snil o svém svatebním dni," pokračoval nakonec, "musel jsem si představovat něco podobného. Nikdy jsem si nepřál tisíce hostů, a je pravda že já a moje nevěsta jsme žádné neměli. Vůbec nám nevadilo že si náš slib vyslechli jen lesní tvorové a že prsteny jsme si vyrobili z pramenů našich vlasů..." Zde se lehce usmál a pokračoval skoro šeptem: "Ani že naše manželské lože bylo z trávy a mechu, s baldachýnem z borovic." Řekl a odmlčel se.

Celegorm zvedl oči ke korunám stromů a ke hvězdám nad nimi. "Takže po staru," řekl a poukázal na to, jak se elfové brali v dávných dobách velké cesty do Amanu. Možná si sám něco takového přál?

"Říkal jsi, že jsi slyšel mou píseň." Aegnor s rozpomenul po dlouhém mlčení, kdy si bezděčně prohlížel řezby na svém luku, který mu teď klidně spočíval v klíně.

"Huan tě slyšel první. Vlastně ho sem přilákal tvůj hlas," vysvětlil lovec. "Ale pokud si dobře pamatuji slova, co jsi zpíval, je na tvé ženě něco nevšedního." Dodal ještě a zjevně si přál aby Aegnor toto téma dál rozvedl. A ten nemohl jinak než říct pravdu. Věděl totiž, že dříve či později stejně bude muset svou volbu obhájit – před svou rodinou a přede všemi ostatními.

Přesto to bylo pro Aegnora těžké, protože doufal, že alespoň dnes večer bude podobných diskusí ušetřen. "Andreth je z Bëorova rodu," přiznal nakonec.

"Smrtelnice?" Celegorm se překvapeně odtáhl.

"Ano."

"Ha!" Lovec si odfrkl. "Konečně pravý důvod všeho toho tajnůstkářství a spěchu!" Pronesl posměšným, ale docela spokojeným tónem. "Co na to asi řeknou tvoji sourozenci? Jsem si jistý, že tě Finrod musel varovat..."

"Ano, ale stále je to jen moje volba." Aegnor rychle oponoval a znovu uzavřel svou mysl všem námitkám a pochybnostem. "Bratrova slova byla sice dobře míněná, ale bral jsem je jen jako radu."

"Nepovídej." řekl Celegorm samolibě. "Víš, znal jsem kdysi jednoho elfa, co se nikdy nepotřeboval ptát na něčí souhlas. A když vyslovím jeho jméno, nebude se ti to líbit."

"Není třeba." odvětil Aegnor tvrdě, s pohledem upřeným na své ruce.

Neměl rád, když ho ostatní srovnávali s Fëanorem. Přesto občas musel uznat, že ty řeči nejsou moc daleko od pravdy.

"Řekni, Ostrý Plameni," promluvil Celegorm znovu a za jeho slovy bylo jasně slyšet pohrdání. "Zvážil jsi dobře tu svou volbu? Uvědomuješ si vůbec, jaké břemeno jsi vybral pro sebe i pro nás ostatní?"

"Pro vás ostatní?" Aegnor mu pohled oplatil a skutečně, oheň v něm se už probouzel. "Jak se moje manželství týká tebe nebo kohokoli z našeho rodu, bratranče? Stydíš se snad za mě?"

Celegorm se krátce zasmál. "Ne. Ještě ne." Řekl a v jeho hlase se ozvalo jakési zlomyslné pobavení. Zadíval se Aegnorovi do tváře a jeho pohled byl zprvu neúprosný, ale nakonec to byl právě lovec, kdo první uhnul očima. "Teď mě dobře poslouchej, Ambaráto." Začal znovu klidnějším hlasem a zahleděl se do temnoty lesa. "Bylo to během minulého léta, když jsem projížděl kolem několika atanských vesnic. Zastavil jsem se na jednom pohřbu."

"Ano, jejich život je krátký." souhlasil Aegnor netrpělivě. Této věci si byl dobře vědom.

"Stál tam muž s nemluvnětem v náručí," pokračoval lovec. "Zdálo se, že matka zemřela na horečku krátce po porodu."

"Proč mi to říkáš? O životě lidí nepotřebuji poučovat."

"Pak si jistě uvědomuješ, že tvá žena tě může opustit dřív, než bys čekal. Neznámo kam." Celegorm velmi trefně poznamenal a znovu se obrátil k Aegnorovi. "A já se ptám – co pak? Zvolíš si cestu našeho děda a budeš hledat útěchu u jiné? Zahanbíš svou rodinu, možná i své děti?"

Tak o tom to je, uvědomil si Aegnor sám pro sebe. A musel tyto představy ihned odmítnout. "Mýlíš se, bratránku," řekl. "Poté, co má žena opustí Ardu, mě čeká osud Míriel."

Následovalo chladné ticho, než Celegorm sykl: "Nečekej ode mě chválu ani soucit."

"O nic z toho se neprosím."

"Jistě." Další pohrdavá odpověď lovce. "Ale teď si říkám, co to musí být za ženu, když nám dokázala tak snadno odloudit jednoho z našich nejlepších válečníků? A pro co vlastně?" Pronesl znechuceně.

To byla poslední kapka. Oheň v Aegnorově srdci teď hořel jasným plamenem. "Na co si to stěžuješ, Fëanorovče? Nemáš právo takhle mluvit. Ne potom, co jste s otcem klidně obětovali rodinu a celou naši armádu ledu Helcaraxë!" Křikl a slyšel, jak se poslední slovo několikrát odrazilo od okolních skal.

Celegorm však zůstal ledově klidný. "Opatrně, Finarfinovče." Pomalu se předklonil, aby dodal svým slovům váhu. "Pokud vím, tuhle záležitost jsme vyřešili už dávno. Ty sám jsi stál při Findekánovi a mluvil jsi o odpuštění."

Aegnor neuhnul ani o píď, i když se jejich čela téměř dotýkala. "Jen se neboj, bratranče." Odpověděl a svůj plamen držel prozatím pod kontrolou. "Mé odpuštění trvá. Ale moje paměť taky. Tím spíš, když poslouchám tak zvrácenou logiku, jako je ta tvoje."

Zdola se ozvalo Angamahtarovo zlostné odfrknutí a kolem se opět rozhostilo napjaté ticho. Oba elfové už dále nepromluvili ani se nepohnuli; jejich hněv a nesouhlas se odrážel jen v jejich očích.

Ticho přerušilo jen Huanovo krátké zavrčení, potom, co zase vyběhl po svahu nahoru.

Jeden z elfů konečně zamrkal.

"Uznávám." Řekl Celegorm a pomalu se odtáhl. Stále však pozoroval bratrancovu tvář a plamen v jeho očích, který teď hořel jasněji než kdy předtím. A nebylo divu, protože odteď bylo třeba chránit něco víc.

Huan se před nimi zastavil a chvíli jen pozoroval a větřil. Pak natáhl nos a lehce šťouchl svého pána do ramene. Nejdřív se nic nestalo, ale když to udělal znovu, Celegormovi lehce zacukaly koutky. "Neboj se, hochu, hádka skončila." Řekl a pozvedl ruku aby Huana podrbal za uchem.

Ten zavrněl a znělo to docela spokojeně. Pak se Huan otočil a než zas vyběhl směrem k lesu, nežně se otřel hlavou a bokem o Aegnora. Elf poplácal zvíře po boku a také cítil, jak se mu do rysů vkrádá lehký úsměv. "Oromë se rozhodl moudře, když nechal Huana, aby tě hlídal."

"A kdo hlídá tebe, Ostrý Plameni?" Opáčil Celegorm, jeho hlas však postrádal mnoho z předchozí vážnosti.

Na to Aegnor jen trhnul rameny. Pak konečně odložil luk a pokrčil koleno, aby si o něj mohl opřít bradu.

"Ale kde je tvoje manželka teď?" Vyhrknul náhle Celegorm, zjevně sám překvapen, že tuto otázku nevyslovil dříve.

"Se svým otcem. Jejich družina se utábořila u potoka za kopcem." Odvětil Aegnor tiše.

Celegorm se znovu pousmál. "A neměl bys teď být s ní? Být tebou, nenechal bych si ujít ani okamžik."

"Máš pravdu." Aegnor musel souhlasit. "Problém je, že ani její otec o dnešních novinkách neví."

Lovec se tentokrát zasmál tak vesele a upřímně, že to Aegnor sledoval s milým pocitem u srdce. Něco takového u Celegorma už dlouho neviděl.

"Vlastně jsem taky členem jejich společnosti." dodal na vysvětlenou, když měl opět Celegormovu pozornost. "Doprovázím je bezpečně zpět do Ladrosu."

"Bezpečně..." Lovec poznamenal jakoby pro sebe, zvedl obočí a pokýval hlavou.

Aegnor si odkašlal, ale rozhodl se bratrancův významný tón nekomentovat. "Pro dnešní noc jsem na sebe vzal povinnost hlídat okolí," dodal spěšně.

"Tak je to." Celegorm si povzdechl a znovu obrátil oči k hvězdné obloze. Zdálo se, že o něčem uvažuje, a dlouho čekal, než znovu promluvil: "Myslím že Huan a já bychom tu mohli zůstat a hlídku převzít... Pokud by jistý elf chtěl dát své milované dobrou noc."

Aegnor se uculil. "Ten elf si to přeje už celý večer." Ani nemusel přivolávat svého koně, jelikož Angamahtar právě vyběhl svah a stál před ním, očekávaje noční projížďku lesem.

Celegormův hlas zněl opět nezvykle upřímně, když pravil: "Rád jsem tě zas viděl, Aikanáro."

"A já tebe, Tyelkormo," souhlasil Aegnor a hbitě vyskočil na Angamahtarův hřbet. "Díky." Řekl a naposledy se podíval na svého stříbrovlasého bratrance, než vyrazil do noci.

Pozn. aut.: Jméno Aegnorova hřebce - Angamahtar - je v quenijštině a znamená "Železný válečník". Jeho podobu jsem konzultovala se znalci. Správně jsem ho možná měla uvést v sindarštině, ale tam si ani znalci (a já už vůbec) nebyli jistí, jak by to vlastně bylo správně. Nejspíš Angvaethor, ale to už mi prostě neznělo tak dobře jako Angamahtar, takže jsem ho nechala v quenijštině a basta.
Co se týče ostatních jmen, a proč se občas bratranci oslovovali quenijsky, mám takovou osobní teorii, že sice Noldor ve Středozemi normálně mluvili sindarsky, ale když byla situace vyhrocená nebo hodně emotivní, tak měli tendenci sklouzávat do quenijštiny.