(1)Jsou stopy, které déšť nesmyje

Venku bylo sychravo. Od 5. června už sice uběhl nějaký čas, ale déšť měl stále ještě dost práce se smýváním množství krve, kterého se prolilo před kavárnou Korint. Lidé z okolí se nepřestávali vyhýbat pohledu na místo, kde tolik mladých chlapců skončilo se životem. Pořád měli v myslích obraz bezvládných těl srovnaných do jedné toporné řady. Ženám přebíhal mráz po zádech a studenti chodili vzdávat pocty k novodobému památníku boje za lid a za svobodu. Snad i oni budou mít jednou dost odvahy přidat se k povstání, jehož ideály jim budou planout v srdcích.

Ne všichni barikádníci však zaplatili životem. Jisté bylo, že polomrtvé tělo jednoho studenta odnesl jakýsi muž ať už za jakýmkoliv účelem. O přeživších se však nesmělo mnoho mluvit. Už jen proto, aby zůstali při životě. V jejich často zuboženém stavu by ve vězení nepřežili ani den. Zůstávali tak tajemstvím a nadějí, že se ještě někdy mezi utlačované s nimi vrátí spravedlnost. Jen, co se opět vzchopí.

Zlatovlasý chlapec, pro kterého si na barikádu přišel vlastní otec, se teď nacházel v posteli, sledován lékařem i celou rodinou. Nikdo si onoho osudného dne nemyslel, že by se snad mohl uzdravit. Ran totiž získal požehnaně. On však jakoby se chápal sebemenších stébel naděje a proměňoval je v úplné snopy. Sveřepě se držel života, což prozrazoval klidný pravidelný dech a silný pulz. Jeho spící tvář mu propůjčovala křehký a nevinný vzhled. Jaká lež.

Do okenních tabulek rytmicky ťukal déšť, který byl hnán silným severním větrem. Obloha byla šedá a dovnitř propouštěla na bouři nezvyklé množství světla. Pravidelné odrazy kapek měly účinek, který nikdo nečekal. Řasy se chlapci pomalu rozlepovaly. Několikrát zamrkal.

„Probouzí se," hlesla ošetřovatelka a okamžitě vyběhla za rodiči raněného mladíka. Matka ihned vstala od stolu, u něhož se po většinu dní snažila zaměstnat vyšíváním, aby nemyslela na své trpící dítě. Otec jen vzhlédl od novin, nijak nepřekvapený zprávou, kterou si v posledních dnech už několikrát vyslechl. Věnoval dívce skeptický pohled, přitom naučeným pohybem zlomil noviny v jejich ohybu a tím je rázem složil.

„Teď je to doopravdy."

„No tak, muži," žena se zvedla ze svého místa. Přešla k manželovi a uchopila jeho ruku. „Musíme tam jít. Musíme být u našeho syna, když se vzbudí." I kdyby měli k jeho lůžku přijít třiatřicetkrát a stále marně, stejně tu pro něho museli být a přinejmenším svou přítomností mu to mohli dokazovat.

„Jak myslíš," oddaný své ženě nemohl jinak než ji v jejím mateřském cítění podpořit. Přesto však s určitou dávkou nelibosti odložil noviny na stůl. Nabídl své manželce rámě a společně se vydali k pokoji jejich nezdárného potomka.

Rodiče okamžitě zarazila změna, jaká u jejich syna od poslední návštěvy nastala. Už neležel téměř nehybně v posteli. Teď seděl zpříma zády ke dveřím, hleděl z okna, jednou rukou si přejížděl po obvazech, pod kterými se mu hojily rány. Žena se pustila manžela a vyběhla ke svému hochu, kterého laskala, když byl malý, konejšila ho, utírala mu slzy, podporovala ho v jeho fantasiích, vychovávala ho k úctě k životu, a který jí tak rychle dospěl. Vzala ho do náruče, jako by se vrátil z dlouhé cesty, z níž už se nikdy neměl vrátit.

Enjolras se na ni zamyšleně podíval. Pak zkontroloval pozici svého otce v místnosti. Věděl o něm. Vždy ho prozradilo jeho podvědomé podupávání. Stál jako pravý důstojník i přes to, že jím nebyl. Paty u sebe, vypnutá hruď, rovný jako svíčka. Jen ruce měl složené na hrudníku. To značilo malér. „Víš, jak jsme se o tebe báli? Co jsi tam prováděl?" matka ho stále svírala v objetí, hlavu mu položila na zdravé rameno. Enjolras cítil, jak mu téměř okamžitě začal vlhnout rukáv. Jistě plakala. Nepodíval se však na ni. S otcem se uzamkli v pohledu. Muž ani chlapec nechtěl uhnout jako první.

„Mohl bys nám laskavě vysvětlit, co sis myslel?" spustil na něho otec. Nevšímal si ženina káravého pohledu. Nedbal na to, že se jeho syn akorát probral z bezvědomí. Musel nést následky za činy, kterých se dopustil. A musel si svých provinění být vědom od samého začátku. „Jak ses mohl postavit francouzské armádě s hrstkou studentů a několika dělníky? To je holá sebevražda!"

„Nemohli bychom tuhle debatu odložit na později? Vždyť se sotva vzbudil," prosila matka. Ani jeden jí však nevěnoval pozornost.

Enjolrasovi ještě o poznání ztvrdly rysy v tváři. Do očí se mu dostal zápal, se kterým zpražil nejeden odpor. „Při hájení práv utlačovaných se nesmíme bát oběti, pokud by to mělo změnit řád věcí." Ač byly jeho řeči složité pro mnoho lidí, otec jim rozuměl dokonale. „Pokud chceš změnit svět, tak dostuduj a zaujmi místo v parlamentu. Krveprolití nikdy k ničemu nevedou. Vidíš snad, že byste něčeho tou svou malou revolucí dosáhli?"

„Výsledek se teprve dostaví," stál si Enjolras tvrdošíjně za svým.

„Nedostaví se vůbec nic. Já jsem na tomhle světě déle než ty a řeknu ti, jak to bude dál. Naprosto nic se nezmění a za pár týdnů nebo za měsíc na vás všichni zapomenou. Vaše směšné povstání akorát stálo život spoustu mladých nadějných mužů. Víš, že v té vaší revoluci byl zabit tvůj bratr?"

Enjolras odvrátil od otce pohled při vzpomínce na padlého plavovlasého dělmistra. Výstřel mu znovu zazněl v uších. Po jedné přesně zacílené ráně se sesulo bezvládné tělo k zemi. Nic necítil. „Měl stát na správné straně barikády."

„Co to říkáš?" matka k němu zvedla hlavu. Zmatek se jí zračil v očích.

„Uvědomuješ si, že jste prohráli. Rozprášili vás jako nic. To on stál na správné straně, Jeane Françoisi," otec na něho vyrukoval s křestními jmény, snad aby mu připomněl, kam patří.

„Jeho smrt byla zbytečná, když neposloužila lidu."

Matce při těch slovech přeběhl mráz po zádech. Zmatek vystřídal strach. Namlouvala si, že byl její syn ještě zmatený po dnech strávených na lůžku. Ale něco jí říkalo, že byl naprosto při smyslech, a to jí děsilo. „Na někoho, kdo říká, že bojuje za lidi, nemáš žádné city. Ty necítíš nic. K nikomu," ozval se otec a tím vyslovil matčiny obavy. Váhavě položila dlaň na hruď své ratolesti. Jeho srdce bilo klidně a naprosto pravidelně. Otcova poznámka ho nijak nevyvedla z míry. Hlavu měl stále hrdě zdviženou, mlčky se díval na řídnoucí kapky na okně.

„Zasloužíš si trest. Tvoje matka se mě sice snažila přemluvit, ale vidím, že jsem měl pravdu. Nejdříve to sice začalo jako tvoje ochrana před policií, ale teď budeš mít zdejší pobyt jako trest za své skutky." Jako na povel se za okny vyčasilo. Enjolras stiskl nelibě čelisti. Před ním se otevřel výhled na širé moře. Nic jiného kolem nebylo. Do nastalého ticha se ozval křik racků. V jeho bezvědomí ho museli převézt na rodinné sídlo na Svaté Heleně. Místo, kam nikdy nechtěl vstoupit. Jak si nemohl nevšimnout všudypřítomné soli ve vzduchu.

„Vstaň, ženo. Necháme ho tu svému vězení. My se musíme vrátit zpátky do Paříže," rázným krokem k ní přešel. Sklonil se k manželce a s něžným gestem jí nabídl ruku. Zachytila se jí jako záchrany před utonutím a bez dalších slov opustila pokoj apatického syna.