Becca zaťuká na jejich dveře sotva tři dny po tom, co se vrátí do Brooklynu, aby je pozvala na večeři k Barnesovým.

Steve je doma sám, Bucky vyrazil někam ven, pravděpodobně aby se přivítal se zbytkem svých přátel, protože Bucky byl vždycky mnohem víc společenský než Steve, a Peggy je někde se Starkem, a rozhodně to není stejný byt, ve kterém bydleli, než Buckyho poslali do Evropy a Steve odjel na základní výcvik do New Jersey. Bucky neměl tušení, že už Steve není v New Yorku, a Steve si nedělal příliš starostí s jejich mrňavým bytem, ve kterém jen sotva fungovalo topení. Jen sbalil těch pár věcí, které se jim podařilo nastřádat za tu dobu, co tam bydleli, a nechal je u Buckyho rodičů, a potom na celý byt zapomněl a během svého pobytu v Evropě na něj ani nepomyslel. On ani Bucky k tomu bytu nikdy neměli vztah.

Tohle je úplně jiný byt, který jim pomohl najít Howard Stark, když se před ním Peggy zmínila o tom, že se vracejí do Brooklynu. Je o něco větší – dvě ložnice místo jedné, malá kuchyně, vlastní koupelna místo společné koupelny na patře. Jen pár ulic od místa, kde s Buckym bydleli, než odešli z New Yorku. Steve má pocit, že je to tak správně. Že bydlí jinde, v jiném bytě. Celý Brooklyn se změnil od chvíle, kdy tady byl Steve naposledy – lidé jsou veselejší, pořád ještě uprostřed oslav vítězství, šťastní, když sledují, jak se každým dnem vracejí další a další vojáci. Ani oni dva, on a Bucky, nejsou stejní.

Dokonce i Becca vypadá jinak, starší a dospělejší, už ne tak bezprostřední. Poučená životem. „Steve," usměje se na něj přesto, když jí otevře dveře a pozve ji dál. Otevřeně po něm sklouzne pohledem, od špiček bot a pak přes celé tělo až po obličej, a Steve si připomene, že tohle je poprvé, co ho Becca vidí od chvíle, kdy opustil Brooklyn. Ještě ho takhle neviděla, jako Kapitána Ameriku, velké ho a zdravého. Steve je najednou stupidně nervózní, když čeká na její reakci, i když jen na okamžik, protože proč by měl být nejistý? Becca je prakticky jako jeho mladší sestra.

Becca nezklame. Nejdříve zakotví pohledem na jeho očích, a potom trochu pobaveně zamlaská. „Uznávám, že když Bucky psal, že ses trochu změnil, tohle jsem úplně nečekala," prohlásí.

Steve překvapeně zamrká. „Bucky ti psal?" Slabě se zasměje nad představou, že Bucky psal domů, svojí rodině, aby je varoval, že teď Steve vypadá trochu jinak. Aby nebyli překvapení? Aby měli šanci rozmyslet si, co mu na to řeknou? Aby ho na ulici vůbec poznali?

Becca si tlumeně odfrkne. „Myslím, že jenom chtěl, abychom na tebe nezůstali zírat s otevřenou pusou, až tě uvidíme," oznámí mu pobaveně a následuje ho do malé kuchyně. Pohodlně se usadí na jednu z tvrdých židlí, a zatímco jim Steve připravuje čaj, klidně pokračuje. „Posílal i pár obrázků – výstřižky z novin, i když si nedovedu představit, kde je asi tak mohl vzít, a samozřejmě jsme tady všichni slyšeli o Kapitánovi Amerika, ale…" Pokrčí rameny, „Je trochu jiné slyšet o tom, a potom to vidět doopravdy."

Steve se zamyšleně zamračí, ale ve skutečnosti nemá ani to nejmenší tušení, co jí na to říct. Sám nikdy nezapomene na to, jak najednou viděl svět z úplně jiné perspektivy – jak najednou nebyl ostatním po ramena, ale mohl se jim dívat zpříma do očí, jak byl po všech těch letech najednou často vyšší než oni, o tolik fyzicky zdatnější. Pamatuje si, jak zůstal stát uprostřed ulice, otřesený tím, že může běhat, že může zadržet dech na dost dlouhou dobu na to, aby se mohl potápět, že dokáže věci, které si dřív ani neuměl představit. Když si uvědomil, že musí být opatrný, pokud nechce někomu neúmyslně ublížit, jen kvůli tomu, že je najednou o tolik silnější, než kdy předtím byl.

Nikdy nezapomene, jak zvláštní bylo moci vzít Buckyho kolem ramen, místo aby to bylo naopak, když mu pomáhal dostat se pryč z hořící továrny, to, že ho mohl vzít do náruče a zvednout ho a odnést do bezpečí, aniž se zadýchal, když Bucky nestačil uhnout ráně do hlavy a oni ho potřebovali dostat pryč, zatímco byl v bezvědomí.

„Jo," souhlasí nakonec, hlas mírně chraplavý. „Je to zvláštní, že?" zeptá se a trochu přidušeně se zasměje. Jen krátce, protože potom si uvědomí, jak nepřirozeně to zní, a přestane. Steve nikdy nebyl zrovna obratný, když přišlo na společenskou interakci – když přišlo na mezilidské vztahy jakéhokoli druhu, opravdu – ale tohle je Rebecca, Buckyho mladší sestra. Děvče, které kolem něj běhalo, zatímco se připravovalo jít někam ven, jen napůl oblečené a s neupravenými vlasy, jako by byl Steve jenom další z jejích sourozenců. Děvče, které Steve občas držíval za ruku, když měla dovoleno někam s nimi jít, protože Becca byla tak maličká, a on s Buckym měli strach, že ji někde ztratí. V podstatě je jako jeho mladší sestra, jen dospělá. Starší a zkušenější a s vlastním životem, ne to děvče, které za nimi běhalo, protože si s nimi chtělo hrát. A Steve se na ni dívá, po celé té věčnosti, kdy ji neviděl, a nemá tušení, jak s ní mluvit, co jí říct, překvapivě nervózní.

Becca se křivě usměje a místo odpovědi jen pobaveně zvedne obočí, jako by mu četla myšlenky.

Chvíli je v místnosti ticho a oni oba jen pomalu upíjí čaj, než Becca odloží svůj hrníček na stůl, prsty pořád sevřené kolem horkého porcelánu. „Co říkal Bucky, když tě takhle viděl?" zeptá se zvědavě, čelo nakrčené.

Není to čistá zvědavost, uvědomí si Steve překvapeně. Becca si dělá starosti, ať už z jakéhokoli důvodu.

Steve na vteřinu nebo dvě zaváhá, co jí říct. Bucky na tom nebyl úplně nejlíp, když Steva takhle viděl poprvé, napůl přesvědčený o tom, že je Steve jen halucinace nebo nějaký cizinec, který náhodou nosí obličej jeho nejlepšího přítele. Takhle to Bucky řekl jemu, neochotně, o pár měsíců později, ve tmě, po útoku na jednu z evropských základen a spoustě alkoholu. Steve nikdy nezapomene na jeho výraz, na to, jak nepřítomně vypadal, když o tom mluvil. O tom, jak si nemyslel, že se odtud dostane.

Není si jistý, kolik z toho má Bucky v plánu říkat svým rodičům, natož své mladší sestře. Neví ani jistě, jestli má Becca vůbec tušení, že byl Bucky v zajetí a co se tam dělo, co mu udělali. „Nejdřív nic moc," řekne opatrně a pečlivě sleduje její výraz, čeká, jestli se zeptá, co se přesně stalo (co přesně jim Bucky řekl?), a když se to nestane, přejde to. „Ale když si byl jistý, že se mu jenom nezdám, odtáhl mě stranou, abychom nebyli na očích, a no, vlastně mě docela seřval." Pobaveně se usměje nad tou vzpomínkou, nad tím, jak Bucky nejdřív tvrdohlavě vpochodoval zpátky do tábora po jeho boku, a vyprovokoval potlesk, protože chtěl, aby se Stevovi dostalo uznání za to, co udělal, a potom, při první příležitosti, kterou dostal, Steva chytil za paži, jeho sevření tak pevné, že to bolelo, a odtáhl ho někam, kde nikdo neuslyší, jak velkému Kapitánovi Amerika nadává do idiotů za to, že na sobě nechal dělat pokusy. (Nakonec, když se trochu uklidnil, Steva chytil za ramena a objal ho, jeho dech pořád prudký, rty na Stevově spánku, když něco mumlal tak tiše, že mu Steve nerozuměl ani s najednou prakticky dokonalým sluchem.) „Znáš Buckyho. Nikdy neměl rád, když jsem dělal hlouposti."

Což je velice, velice jemný způsob, jak říct, že Bucky vždycky začal vyšilovat, když Steve chvilku nepřemýšlel.

„Tak to si rozhodně pamatuju." Becca si pobaveně odfrkne. „Odjakživa nesnášel to, jak se do všeho hrneš." Vypadá, jako by váhala, jestli se má opravdu rozesmát, ale potom se místo toho jen mírně předkloní, ruce složené v klíně, a zatváří se překvapivě vážně. „Steve, víš, proč Bucky tolik nesnáší, když se vrháš do věcí po hlavě, že ano?" zeptá se ho najednou. Pozorně přitom sleduje jeho výraz a Steve si není jistý, jak právě teď vypadá jeho obličej, ale Becca se nesouhlasně zamračí. Natáhne se přes stůl, aby ho vzala za ruku, a Steve se zmateně snaží vzpomenout si, kdy se ho naposledy takhle dotkla. Rozhodně předtím, než odešel do války. Nejspíš když jim přišel oznámit, že ho přece jen přijali a že má namířeno na základní výcvik. „Bucky si nikdy nemyslel, že jsi slabý. To víš, nebo ne? Nedělá to, protože si myslí, že jsi slabý. Bucky tě měl vždycky za toho nejsilnějšího člověka na světě. Ale víš, jaký je s lidmi, na kterých mu záleží."

Becca jen zvedne obočí, protože dobře ví, že mu nemusí vysvětlovat, jak se Bucky chová k lidem, na kterých mu záleží. Bucky miluje lidi – svoji rodinu, své přátele. Steve ho zná skoro celý život. A taky není úplný idiot. Bucky se vždycky choval ochranitelsky k lidem ve svém životě. Pokaždé se je snažil pochopit, ať šlo o cokoli. Vždycky jim pomáhal, když měl tu možnost. Nikdy je neopouštěl.

Moc o tom nemluvil, protože takový Bucky nebyl. Nepoužíval jemná, citlivá slova, vždycky raději vtipkoval, i když se dělo něco vážného. Ale jeho ruce byly vždycky opatrné a něžné, když ošetřoval rány, silné, když mu pomáhal na nohy, hřejivé, když mu stiskl rameno a usmál se na něj. Vždycky laskavý a pečující, bez ohledu na to, jestli šlo o Beccu a její rozbité koleno, o Steva a jeho znovu zlomený nos, nebo o Dugana a jeho hloupou a naprosto zbytečnou kocovinu.

Steve se tlumeně zasměje. Hrdlo má sevřené. „Jo," souhlasí a jeho vlastní hlas mu zní trochu vlhce. Bucky miluje lidi, s intenzitou, která je skoro děsivá. „Já vím, jaký je s lidmi."

Zůstane tiše, skoro nekonečně dlouho, zatímco Becca a vyrovnaným výrazem klidně pije svůj čaj.

A potom Steve nemůže dál zůstat potichu, protože ten Buckyho výraz, když visel za ruku z jedoucího vlaku, ho pořád ještě budí ze spaní. „Skoro umřel," oznámí a hlas se mu třese. Pochybuje, že jí Bucky řekl tohle, a nejspíš by měl mlčet, nepřidělávat jí další starosti, navíc teď, když už je po všem, jenomže to potřebuje někomu říct, a Becca… Becca je Buckyho sestra. Becca pochopí, jaké to je mít o Buckyho strach.

Rebecca k němu prudce obrátí pohled, oči rozšířené. Hrníček se jí v rukou zachvěje a ona ho rychle položí zpátky na stůl, než ho rozlije. „Co?" zeptá se ho otřeseně. V obličeji je bledá.

Steve prudce zamrká. V uších mu hučí. „Byla to jedna z našich posledních misí," řekne jí a skoro před sebou vidí bílé, zasněžené hory, rychle jedoucí vlak. HYDRA agenty, oblečené v černé. Zolu. Buckyho obličej, když říkal není tohle doufám odplata, zatímco zírali na zasněžené koleje, Buckyho, s jeho štítem, když se postavil před něj, těsně předtím, než výbuch roztrhl stěnu vagónu a vyhodil Buckyho ven, na ledový vzduch. Steve se třásl hrůzou, že ho nedokáže zachránit, když se k němu natahoval, když křičel jeho jméno, tak hlasitě, že z toho skoro ochraptěl, jenom proto, aby přehlušil hučení větru. Jaký měl strach, že je Bucky možná příliš daleko, když se k němu natáhl.

Krátce sevře víčka, když si vzpomene, jak zůstal ležet na zádech na podlaze vagonu, Bucky napůl natažený přes jeho tělo, obličej zabořený do Stevova ramene, když prudce oddychoval, celý roztřesený.

Steve se donutí vrátit se do přítomnosti. „Nesmím o tom mluvit, je to pořád ještě utajené," přizná neochotně. Všechno je to pořád ještě utajené. Steve může mluvit o tom, jak pomáhali osvobozovat některé z koncentračních táborů, protože o těch teď všichni ví. Pokud chce, může mluvit i o tom, jak přepadávali základny HYDRY, ale nesmí mluvit o ničem konkrétním – o specifických misích, o tom, kde přesně ty základny byly a co tam našli, o Zolovi. Rozhodně ne o tom, co jim Zola řekl o bombách mířících na všechny strany, a jak jen na poslední chvíli Smidta zastavili. Steve neví, jestli o tom vůbec někdy budou moct mluvit. „Ale…" pokračuje tvrdohlavě, přestože váží každé slovo, aby toho neprozradil příliš. „Na jedné z těch posledních misí mě zasáhli a já jsem zůstal ležet na zemi. Bucky se přede mě postavil, aby mě chránil, stejně jako vždycky."

Becca na něj zírá, oči vyděšené. Brada se jí rozechvěje, jako by se měla rozplakat, ale ona se místo toho jenom roztřeseně nadechne a pomalu přikývne. „A skoro umřel," zopakuje stejná slova, jaká předtím použil on. „Samozřejmě," zamumlá a nečekaně se na Steva usměje. „To zní přesně jako něco, co by Bucky udělal."

Steve neřekne, jak strašně vyděšený doopravdy byl. Neřekne, jak pevně k sobě Buckyho tiskl, prsty křečovitě sevřené v látce jeho kabátu, když bylo po všem a oni zůstali ležet na podlaze, napůl zmrzlí v roztrhlém vagónu, dokud se neobjevil Jones, aby jim řekl, že zajali Zolu. Jen přikývne.

Becca sklopí oči k poloprázdnému hrnku teď už nejspíš studeného čaje a párkrát se dlouze nadechne a zase vydechne, aby se uklidnila. Když se na něj znovu podívá, pořád ještě je bledá, ale vypadá klidnější. Steve si myslí, že jí nejspíš pomáhá to, že už je po válce, že se její bratr vrátil domů, otřesený a s temnějšíma očima, ale živý. Smutnější a možná tišší, ne tak bezprostřední, jako býval, ale v pořádku. Živý a zdravý, o tolik víc, než mohla říct spousta a spousta jiných rodin, které vyprovodily své syny a bratry a manžely do války, a už je pak nikdy neviděly.

Jakkoli příšerné – děsivé, bolestivé – je to, co jí teď Steve řekl, Becca tam nebyla a dokáže si zachovat jistý odstup. Bucky byl ve válce, a pak se vrátil domů. Bucky je v pořádku.

Nebyla tam, když Bucky visel za jednu ruku z jedoucího vlaku, pod sebou propast. Steve je rád, že tam nebyla.

„Vdala jsem se, víš," oznámí Becca najednou Steve se na ni překvapeně podívá. Becca je pořád ještě trochu zaražená a její hlas je slabý, ale je to, jako by se rozhodla jednoduše přijmout to, že Bucky přežil a Steve jí nemůže nic dalšího říct – pravděpodobně neměl říkat ani to, co řekl, ve skutečnosti – a změnit téma. Možná jí stačilo vidět cokoli to, co měl Steve v obličeji, aby se rozhodla nasměrovat jejich rozhovor někam jinam, na méně nebezpečnou půdu. Na něco příjemného. Přinejmenším prozatím. Steve si je jistý, že přijdou další otázky, až si trochu zvykne na to, že je Bucky vůbec zase doma. „Za Franka," pokračuje Becca a ten úsměv, co se jí objeví v obličeji, je jemný a v její tváři tak nezvyklý. Becca je laskavá, ano, ale taky je přímá a rozumná, občas i drsná, pokud je třeba. Někdy prudká, nikdy ne vystrašená říct, co si myslí. Steve není zvyklý vidět ji takhle se usmívat.

„Za Franka?" zopakuje po ní Steve a mírně se zamračí, jak přemýšlí, koho má na mysli, než si vzpomene na vysokého blonďáka, který se občas motal okolo, vždycky úsměv ve tváři, když se na ni podíval. „Za Buckyho kamaráda Franka?"

Frank byl jeden z těch, které neposlali do Evropy na základě jeho zdravotního stavu. Extrémní krátkozrakost, kvůli které by byl na frontě k ničemu.

Becca se zasměje. „Začala jsem s ním trávit víc času, když jste s Buckym oba zmizeli." Pokrčí rameny. „Mám ho ráda. Je milý, když se zrovna nechová jako idiot," oznámí s křivým úsměvem a Steve se překvapeně zasměje.

„To ti přeju," oznámí Steve upřímně, a Becca se na něj usměje, široce, zářivě. Potom znovu zvážní. Pohledem zkoumavě přejede po jeho obličeji, jako by chtěla, aby jí neunikl ani náznak jakéhokoli jeho výrazu.

Steve se zmateně zamračí.

Becca zvedne obočí. „Bucky říkal, že máš teď nějaké děvče?" zeptá se, její výraz vážný. S přimhouřenýma očima se na něj upřeně zadívá, jako by se snažila dopátrat něčeho v jeho tváři. Jako by ho chtěla přečíst.

Steve cítí, jak mu zrudly tváře, a chce si za to skoro vynadat. Je to tak směšné, že by měl být rudý teď, když se baví s děvčetem, které zná odjakživa, když se nestyděl, zatímco stál na pódiu před stovkami lidí, v pitomém kostýmu. Skoro hloupé, že by se měl červenat jen proto, že mluví o ženě, na které mu záleží.

„Peggy," přikývne rázně. „Ano." Sám se neubrání úsměvu.

Becca si ho pár vteřin zamyšleně prohlíží, celý ten jeho určitě absolutně hloupý výraz. Ramena jí klesnou. „V sedm večer, tento pátek," oznámí mu, hlas pevný a trochu zvláštní. „Večeře u našich, žádné výmluvy se nepřijímají. A vezmi ji s sebou."