"Je tohle místo obsazené?" zeptal se Sirius Black.

"Ne," řekl hubený kluk s rozcuchanými černými vlasy. "Posaď se, jestli chceš."

"Díky," řekl Sirius a sedl si.

"Není zač," odpověděl plavovlasý kluk u okna. Otočil se k Siriusovi s letmým úsměvem a pak se zase zadíval zpátky na nástupiště.

"Ty jsi Black, ne?" zeptal se ten tmavovlasý kluk.

Sirius si povzdechl, ale nepopřel to. "Jsem Sirius," odpověděl a začal si urovnávat hábit.

"James," řekl James Potter a usmál se. Podal Siriusovi ruku a ten mu s ní potřásl. "Tohle je Remus-".

Remus - ten kluk u okna - se znovu otočil a tentokrát se na Siriuse skutečně usmál a nesměle mu nabídl ruku. Sirius si s ním potřásl rukou a oplatil mu úsměv. "-a její jméno nevíme." Sirius se otočil a poprvé si všiml další osoby v kupé. Byla to dívka se zářivě rudými vlasy, zelenýma očima a utrápeným výrazem.

Cosi zahuhňala, co mohlo být pozdravem nebo taky nemuselo a Sirius přikývl jejím směrem, než se otočil zpět k Jamesovi a Remusovi.

Remus vytáhl otrhanou kopii Příručky kouzelných slov a zaklínadel a začetl se s fascinovaným výrazem ve tváři. James nakoukl do knihy a nakrčil nos. "Oh, strašidelné zaklínadlo," řekl a lehce se otřásl.

"Jaké zaklínadlo?" zeptal se Sirius a vykulil oči.

James šťouchl do Remuse. "Hele, Remmy, ukaž to Siriusovi."

Remus polekaně vzhlédl. "Promiň?" James mu vzal knížku z rukou a podal ji Siriusovi, který se zaškaredil při pohledu na děsivý obrázek a odstrčil ji. James vrátil těžký svazek zpátky Remusovi a zasmál se.

Sirius pozoroval jejich nenucené chování s bodnutím závisti. Jediní přátelé, které kdy měl, byli jeho příšerní bratranci a rozmazlené děti čistě kouzelnické krve. Jeho rodiče ho vždy nutili chovat se k nim mile, když byli pohromadě.

Dveře kupé se otevřely a vpustily dovnitř vytáhlého kluka s mastnými vlasy. Sirius otevřel pusu k pozdravu, ale ten kluk zamířil rovnou k plačící dívce u okna, jako by tam byla sama.

Sirius se cítil ještě osaměleji. Zamračil se a otočil se zpět k Jamesovi a Remusovi. "Jak dlouho se vy dva znáte?"

"Asi deset minut," řekl James a pokrčil rameny. Sirius se cítil trošku líp.

Remus si založil místo v knize a pohlédl na hodinky. "Přesně dvanáct minut."

James se rozesmál. "Fajn. Dohodnem se na jedenácti."

"Říkám ti, že dvanáct," odpověděl Remus.

"Jedenáct," trval na svém James a rozvalil se na sedadle. Plačící dívka a její kamarád na něj rozladěně pohlédli a posunuli se, aby mu udělali místo pro nohy.

Sirius se zasmál. "Poslechl bych - Remuse, jmenuješ se tak? -má totiž hodinky." A vyměnil si úsměv s plavovlasým chlapcem.

"Fajn," řekl James a udělal obličej směrem ke stropu. "Dvanáct minut."

"Teď už přesně třináct," opravil ho Remus s omluvným pohledem.

James zasténal a najednou ožil. "Zmijozel?" odvětil na něco, co řekl mladý Snape. "Kdo by chtěl být ve Zmijozelu?" zeptal se a napřímil se v sedadle. "To bych snad radši utekl, ty ne?"

Sirius viděl Remuse polknout a uhnout pohledem. Jeho vlastní úsměv pohasl. "Celá moje rodina byla ve Zmijozelu," řekl. A on by měl být taky; to se od něj čekalo, bez ohledu na to, co by si přál on.

"Ty jo, přitom vypadáš v pohodě!" řekl James bez nejmenší stopy nepřátelství.

Sirius se přistihl, jak se směje a viděl, jak i Remusovi zacukaly koutky.

Na Jamesovi zkrátka bylo něco, cosi v jeho nenuceném přátelském chování, co bylo nakažlivé. "Třeba poruším tradici. Kam bys chtěl, kdybys měl na výběr?"

James pozvedl neviditelný meč -

-a svalil se ze sedadla, ve tváři náhle o deset let starší. Vedle něj ležela Lily, nehybná, její zelené oči upřené do dálky, aniž by cokoli viděly. Remus se otočil k Siriusovi s nenávistí vytesanou do jeho bledého, najednou jednadvacetiletého obličeje. "To jsem nebyl já!" křičel Sirius. "Ne, Náměsíčníku, já bych nikdy! Nezabil jsem je! Jsem nevinný, přísahám!"

Sirius Black otevřel oči a posadil se celý udýchaný. "Přísahám," zašeptal, teď už úplně vzhůru. Pocit ztráty a zmaru ho prostoupil jako vždy, když myslel na Jamese a Lily. Pochyboval, že se někdy smíří s jejich smrtí, ale občas věřil, že by jejich smrt mohl aspoň přijmout jako prostý fakt, kdyby ho Mozkomorové nechali chvíli na pokoji, kdyby mu přestali neustále připomínat tu prázdnotu, která se usídlila na místě, kde dřív bývalo jeho srdce.

Vstal, aniž by věnoval pozornost únavě v rukou a v nohou. Snažil se cvičit tolik, kolik jen mohl; když nespal, chodil. Jeho cela měřila sedm kroků ode zdi ke zdi a znal už každou tmavě šedou cihlu, každé zrezlé místo na železných zamřížovaných dveřích a každý kousek špíny či smítko prachu na podlaze. "Nevinný," mumlal při chůzi.

Žena v cele naproti se zachechtala a opřela svou vyzáblou tvář o mříže. Sirius zastavil a věnoval jí soucitný pohled - byla tam teprve měsíc a už zešílela - a pak se otočil a pokračoval na druhou stranu.

Při sedmé cestě přes celu se zastavil, zvedl ostrý kámen a použil ho k vyrytí další malé čárky do stěny za ním. Bylo tam dva tisíce šest set a padesát jedna, teď už padesát dva čárek.

Lidé z ostrahy si mysleli, že je blázen - nakonec, byl uvězněný už přesně dva tisíce šest set padesát dní - a ačkoli se moc snažili, dosud se jim nepodařilo zjistit, co přesně znamenají ty dvě čárky navíc. Kdyby se byli zeptali, Sirius by jim byl řekl, že zaznamenává dny uplynulé od smrti Jamese a Lily, ale oni se ho nezeptali a Sirius byl ponechán napospas samotě a vzpomínkám na dva nejlepší lidi, které kdy znal.

"Jenom zdání samoty," zamumlal, když žena v protější cele zaječela a plácla neviditelný hmyz. Skutečný hmyz se držel mimo Azkaban. Její křik zesílil, jak se bouchla do paže - podle všeho ten "hmyz" seděl na ní - a pak se začala škrábat. Její paže, nohy, i její tváře byly rudé a rozedřené do krve, když přišla k sobě. Sáhla si na bradu a její dlaň zůstala rudá od krve. Začala křičet.

Sirius se otřásl a přinutil se pokračovat v chůzi, i když to proti hluku moc nepomáhalo. Její křik ostatní vězně vytáčel. Nehledě na strážné, zimu a skutečnost, že by tam vůbec neměl být, nestálost byla jednou z věcí, které Sirius na Azkabanu nenáviděl nejvíc; v jednu chvíli bylo vše tiché a hned na to to vypadalo, jako by každý vězeň na ostrově ječel nebo aspoň mluvil. Sirius si zakryl uši - kamennými chodbami vězení se hluk příšerně rozléhal - a přesto byl stále schopen slyšet kroky.

"Našel jsem ji," zavolal dozorce tmavé pleti a prudce zastavil zády k Siriusově cele. "Merline, koukni se na ten bordel, co tu udělala."

Jeho parťák dorazil o chvilku později a s očima upřenýma na krvácející ženu si zastrčil hůlku do kapsy. Rukou si prohrábl blonďaté vlasy. "Nedává jí Parkinson vždycky nějaký lektvar nebo něco?"

První strážný zaklel. "Dává. Je na mém stole na služebně."

"Asi ho budem potřebovat."

"Ne, stejně je šílená."

Oba dozorci hleděli na ženu. "U Godrika, ty mě děsej."

"Velice se omlouvám. My vězni se opravdu snažíme být na pohled tak příjemní, jak se to jen možné," řekl Sirius suše. Jeho hlas se zlomil vlivem řídkého užívání, ale i tak si myslel, že zní dost vtipně. Oba strážní úlekem povyskočili.

"Nesnaž se mě přechytračit, Blacku," odpověděl ten blondýn a ukázal na Siriuse prstem.

"To by mě ani nenapadlo," odvětil Sirius a začal opět kráčet přes celu.

"Všichni jsou praštěný," zamumlal ten druhý.

"Přestaň s tím chozením, Blacku! Všechny tím vytáčíš."

Sirius odfrkl a pokračoval v chůzi. "To není kvůli mě. To je kvůli ní-" Pokynul hlavou směrem k zakrvácené ženě, která se teď kývala dopředu a dozadu. "-vězni cítí krev."

"U Godrika já to tu nesnáším," zasténal blonďák a otřásl se.

"Já taky," zamumlal Sirius.

"To by stačilo," vyštěkl blonďák. "Dojdeš pro Mozkomora, Jordane? Myslím, že Black zapomněl, kde je jeho místo." Jakmile jeden ze strážných zmizel, Sirius ustoupil do zadního rohu své cely. "Teď už nejsi tak odvážný, co?"

Sirius ho zpražil pohledem. "Tak nějak mám rád svou duši tam, kde je."

"Není s tebou moc legrace," odpověděl strážný, kterého Sirius nenáviděl s každou uběhlou vteřinou víc a víc.

"Ne tolik co dřív," uznal Sirius a obtáhl prstem jednu z čar na zdi.

"Tahle cela," řekl druhý strážný, který se vrátil následován Mozkomorem. "Black." Postava v kápi připlula blíž a jednou kostnatou rukou se chytila železné mříže Siriusovy cely.

Sirius se zachvěl a přitáhl si ošuntělou deku. Záblesky z té noci, kdy jeho život skončil, mu tančily před očima. James se sesunutými brýlemi a tváří navždy zamrzlou šokem, Lily, bledá a nehybná, se slzami, které ještě nestihly zaschnout na jejích tvářích, Harry, plačící, jeho drobný obličej potřísněný krví, Hagrid vzlykající, když Siriuse poplácal po rameni a odnesl prvního z pouhých dvou lidí, kteří Siriusovi zbyli, a ačkoli to nikdy neviděl, Remus, vzlykající v pracovně podobné té Brumbálově, když se dozvěděl, co se stalo… A pak se jeho vzpomínky zamlžily a zanechaly po sobě ten známý pocit prázdnoty, který ho nutil přemýšlet, jestli se to vůbec kdy stalo. Jestli vůbec kdy existovali, nebo se mu to jen zdálo. "Nevinný," zašeptal. "Jsem nevinný." Ty jsi je zabil. "Ne...ne!"

Zaostřil na Petrovu tvář, která jako jediná v jeho vzpomínkách nikdy nevybledne; a s Petrem přišlo všechno ostatní; Lily a James - který držel Harryho v náručí - obklopeni pramínky bledě stříbrného kouzla, když Petrův pronikavý hlas sliboval udržet je v bezpečí, ten špatný pocit, který měl, když opustil Remusův dům, aby se po Petrovi podíval, ten drobný úsměv na Petrově tváři, když vyhodil do povětří celou ulici, a panika, kterou cítil, když se mu téměř nepodařilo včas vyvolat Štítové kouzlo. "Jsem nevinný," zasténal.

Otevřel oči a posadil se, neschopen je znovu zavřít nebo si lehnout. Strážní tam stále byli a sledovali ho skrz mříže se stejným znechuceným výrazem ve tváři. Ale ukázalo se, že Mozkomor o něj ztratil zájem a zamířil směrem k protější cele. Žena přestala naříkat a připlazila se dopředu natahujíc po Mozkomorovi své poškrábané ruce. Sirius cítil náhlý chlad a věděl už předem, co se stane. Odvrátil pohled a snažil se potlačit nevolnost, když Mozkomor nasál sýpavý nádech.

Strážní vyjekli a otočili se, ale nebyli dost rychlí; žena se zhroutila na podlahu své cely s prázdným výrazem ve tváři. "Vrať se na své místo," zavrčel blonďatý dozorce a výhružně na Mozkomora namířil hůlku. Tmavý strážný se dávil náhlou nevolností, když Mozkomor proplul kolem něj a jakmile byl opět schopen stát vzpřímeně, zalovil v kapse a vytáhl čokoládovou žabku. Sirius se toužebně díval, když si ji dozorce nacpal do úst.

"Tohle by se nikdy nestalo, kdyby tu byl Parkinson," řekl a utřel si pusu. Zápach, který prostupoval jeho hábit, přiměl Siriuse nakrčit nos.

"Chceš říct, že je to moje chyba?"

"Ty jsi zapomněl na ten lektvar."

Druhý dozorce si ulevil několika nadávkami a odemkl ženinu celu. "Polož ji na postel," nařídil svému kolegovi.

"Tohle si nikdo nezaslouží," odvětil tmavý strážný rozechvěle a povytáhl ženu do sedu.

"A já si nemyslím, že si zasloužím všechno to papírování, co s tímhle bude," řekl druhý naštvaně. Sirius umíral touhou ho praštit. Ta žena dostala Mozkomorův Polibek a ten bastard byl nešťastný kvůli papírování?! "A kde teda dneska je Parkinson?"

"Slyšel jsem, že měl u sebe na oběd jednoho z Malfoyových fakanů. Ten hajzlík má ale štěstí-"

"Štěstí? Ty malý bestie jsou-"

"Ne, to nemyslím. Lituju každýho, kdo musí ztratit pár slov s mrňatama Luciuse Malfoye. Jen jsem myslel, že má štěstí, že není v práci." Žena se zhroutila s tichým povzdechem.

"Do hajzlu - moh bys mi pomoct?" Každý z dozorců vzal ženu za jednu paži a zvedli ji na ubohou postel - hromádku rozedraných přikrývek a plesnivý polštář.

"Nemyslím si, že by to stálo za to - že se Parkinson ulil z práce," řekl blonďatý strážný a utřel si ruce o oblečení. "Kterýmu klukovi se měl postarat o zábavu?"

Sirius přistihl sám sebe, jak napjatě poslouchá. Nenaskytla se mu často příležitost slyšet novinky z vnějšího světa. Pravděpodobně by mohl spočítat na jedné ruce, kolikrát se mu poštěstilo vyslechnout v Azkabanu něčí rozhovor a tenhle byl určitě nejzajímavější od doby, kdy se doslechl o Alici a Frankovi, protože věděl, o kom ti dva mluví. Jeho sestřenice Narcissa si vzala dědice Malfoyových a zdálo se, že Lucius je pořád stejná svině, jakou byl před dvěma tisíci šesti sty padesáti sedmi nebo tak nějak dny, když ho Sirius viděl naposledy.

"Tomu staršímu, Hyde, nebo jak se jmenuje," To jméno vyvolalo něco ze Siriusovy paměti. Matně si vzpomínal na zprávu v Denním Věštci, asi rok před tím, než se narodil Harry, o jeho sestřenici, kterak málem přišla o prvorozeného syna.

"Ano. Zázračné dítě Luciuse Malfoye. Ten další Chlapec, který přežil."

"Ne, on by měl být Chlapec, který přežil. Potter přišel až po něm," řekl tmavovlasý dozorce.

"Potter?" zeptal se Sirius, kterého probralo vyřčení známého jména.

Dozorci mu věnovali namyšlený pohled, když vycházeli z protější cely. "Ten kluk, co zničil tvého mistra, Blacku. Neslyšel jsi nikdy, co se stalo?"

"Samozřejmě jsem o tom slyšel," řekl Sirius a ustoupil zpět do rohu. "Jen jsem si neuvědomil, že má takovou zvláštní přezdívku. Chlapec, který přežil. S Jamesem jsme mu říkávali Zkáza Pána Zla." A Sirius zmlkl, aby mu nevyklouzlo cokoli o proroctví.

"Ty máš ale nervy," zavrčel blonďatý strážný a plivnul po něm. "Že o nich vůbec mluvíš." Sirius si utřel plivanec z tváře, obrátil se ke zdi a znovu přejel prstem po čarách. U Godrika jak moc mu oba chybí. Dozorce se zasmál. "A je zticha."

"Ale něco na tom je," řekl druhý strážný. "Možná by někdo měl dát Potterovi novou přezdívku."

"Proč?"

"Protože teď budou v Bradavicích dva Chlapci, kteří přežili, a ještě ke všemu ve stejném ročníku."

Druhý se zasmál. "Jeden Potter a dva Malfoyové...a nejspíš taky jeden nebo dva Weasleyové...škola nebude vědět, co si s nimi se všemi počít!"

Oba se tomu zasmáli - podle Siriuse to nebylo nijak vtipné - a pak promluvil tmavší strážný. "Pojďme. Jestli se máme dostat domů v nějakou slušnou hodinu, měli bysme radši začít s těma zatracenýma papírama."

Blonďák vstal a vydal se za svým kolegou mimo Siriusovo zorné pole.

Tu noc Sirius špatně spal, pokud vůbec usnul; v Azkabanu to kolikrát ani nebylo poznat.

Zdálo se mu, že kluk, který vypadal zrovna jako James v jedenácti letech - rozcuchané vlasy a tak - přišel k jeho cele, zatímco Sirius spal. V tom snu se Sirius vzbudil a chlapec na něj hleděl zklamanýma očima - které byly střídavě hnědé jako Jamesovy a zelené jako Lilyiny. "Opustil jsi mě," řekl a přejel prstem po rezavých mřížích cely.

"Ne," odpověděl Sirius. Zatracení dozorci, proč museli mluvit zrovna o Jamesovi a Harrym. "Ne, prosím tě."

"Opustil," zopakoval chlapec, který mohl být Jamesem nebo jeho kmotřencem - a Sirius si upřímně nebyl jistý, co ho děsilo víc. Pak se chlapec otočil a odcházel.

Sirius nepřemýšlel; vstal, rozhodnutý ho následovat, ať se děje cokoli. Přeměnil se v Tichošlápka a prostrčil hlavu mřížemi. Chlapec už zmizel za rohem a Tichošlápek zakňučel a protáhl se mřížemi. Počkej! pomyslel, když se oranžové vločky rzi snesli z mříží jako sníh k zemi a do hustých chlupů jeho ocasu. Proměnil se zpátky a rozhlížel se po chlapci. "Počkej!" zakřičel znovu.

"Na to už je pozdě," uslyšel.

"Ne, zatraceně, počkej!" zakřičel Sirius. Přinutil své zesláblé svaly k pohybu a po osmém kroku si malá část jeho mysli uvědomila - ačkoli přece spal - že je to nejdelší vzdálenost, kterou za posledních sedm let ušel.

"Opustil…"

"Počkej!"

Sirius se probudil s výkřikem. Stál po pás ve studené slané vodě. "Co to má bejt?" Zíral na svoje oblečení nasáklé vodou a po několika nadávkách se vyškrábal zpátky na skalnatý břeh, kde se zhroutil k zemi a roztřásl zimou.

Tak fajn, řekl sám k sobě. Dobře, takže jsem měl sen, kde jsem utekl ze svojí cely jako pes a pak jsem se vzbudil a jsem venku a můžu plavat k pobřeží. Buď jsem volný nebo jsem se zbláznil. Klonil se spíš k tomu druhému, ale to nevysvětlovalo, proč jsou jeho myšlenky jasnější než po celá předchozí léta nebo proč je mokrý… Takže jsem volný…

"Zatraceně, jak se to stalo?" zeptal se zatažené oblohy, která mu nenabídla žádnou odpověď. Sirius se zamračil a pak se rozhodl, že na tom nezáleží. Hlavní je, že je na svobodě. A že se už do cely nevrátí. Nikdy. Částečně proto, že si nebyl jistý, jestli by ji našel, a částečně proto, že ji nemínil hledat. Musím se nějak dostat z ostrova…

Hůlka, byla jeho další souvislá myšlenka. Než můžu cokoli podniknout, potřebuji hůlku. Moji hůlku. A věděl, jak se k ní dostat.

Jeden z nejpřísněji dodržovaných kouzelnických zákonů říkal, že hůlka - jako velmi mocný a občas nestabilní magický objekt - nesmí být v případě zadržení zničena bez příkazu soudu.

Další zvláštní skutečností o tomto zákoně bylo, že nebyl veřejně známý. Pouze ti, co byli školeni v kouzelnických zákonech a jejich vymáhání, o tom věděli, protože zničení hůlky platilo za účinnou hrozbu.

Když Sirius dokončil studium v Bradavicích, nastoupil s Jamesem do Odboru vymáhání kouzelnických zákonů, kde studovali rok a půl, aby se stali Bystrozory. Obvykle to trvalo tři roky, aby člověk prošel celým tréninkovým programem, ale s pomocí Pošuka Moodyho, se spoustou probdělých nocí a na základě toho, že kouzelnický svět byl právě uprostřed války a Ministerstvo potřebovalo každého, kdo byl schopen bojovat, Sirius a James to zvládli za poloviční dobu.

Díky svému tréninku Sirius věděl o zákonu zakazujícím zničení hůlky a díky svini jménem Bartemius Crouch se stalo, že Sirius splňoval podmínky; nedostalo se mu žádného soudu a skončil v Azkabanu s nejbližším Přenášedlem, což znamenalo, že jeho hůlka by se měla nacházet na služebně dozorců spolu s ostatním osobními věcmi uvězněných…

Aniž by nad tím vědomě uvažoval - šlo o instinktivní snahu přežít - Sirius se znovu přeměnil. O několik minut později se u vchodu do služebny jeden velký, černý, medvědu podobný a příšerně vyhublý pes protáhl mezi dvěma Mozkomory.

Po dalších deseti minutách byl Sirius zpátky na skalnatém břehu a ukládal si do kapsy svoji hůlku a malé zrcátko, které měl u sebe v době zatčení. Už ho i stihl vyzkoušet a viděl, jak se v něm mihla Jamesova usměvavá tvář, což na něj ale bylo už příliš a raději spojení přerušil.

Ani se nepokoušel Přemístit; kolem vězení byla nejspíš ochranná kouzla, a i kdyby nebyla, jeho mysl nebyla dost soustředěná, aby to zvládl bez Odštěpení.

Takže to vypadá, že budu muset plavat, pomyslel si zasmušile a přeměnil se zpět v Tichošlápka.

Ve skutečnosti to nebylo až tak daleko – dokonce byl schopen vidět pevninu z místa, kde stál. Ale voda byla rozbouřená a tak hluboká a temná…

Otřásl se. Sedm let. Sedm let strávil zavřený za zločin, který nespáchal. Pravděpodobně si odseděl dost za každou špatnost, kterou kdy v životě spáchal, nebo na ni aspoň pomyslel nebo které se v budoucnu dopustí. Ačkoli by sám nikdy neutekl, nikdy by se taky sám nevrátil k životu v téhle díře, když svoboda byla nadosah.

Útěk nebo pokus o něj neměly až dosud pro Siriuse žádný opravdový smysl. Peter byl pravděpodobně dobře schovaný někde pod kamenem, kde by ho Sirius nikdy nenašel. Nebo by se ukryl, jakmile by se doslechl, že je Sirius na svobodě. Harry - o kterém Hagrid řekl, že půjde k Lilyině sestře Petunii - se pravděpodobně těší, až půjde do Bradavic, a Remus...protože nikdy nepřišel na návštěvu a nepokusil se o žádný kontakt, pravděpodobně nevěděl, že Peter je zrádce a jak se Sirius domníval, strávil posledních sedm let oplakáváním Lily, Jamese a té krysy a udržováním nenávisti k Siriusovi.

Budu je muset najít, pomyslel si Sirius. Harryho, abych viděl, jestli je šťastný, Petra, abych dokázal svoji nevinu a jak s tím budu hotov, Náměsíčníka, abych mu všechno vysvětlil, abych se omluvil… A to se mi nikdy nepodaří, jestli nezvednu zadek z téhle zatracené skály.

Sirius se zhluboka nadechl a vrhnul se do temné vody.

"Paní Petersonová!"

"Co je Dudley?"

"Harry ode mě opisuje!"

Paní Patricia Petersonová byla učitelkou na základní škole Sv. Gregora už sedmnáct let. Z toho jedenáct let strávila v té samé třídě učením čtvrtého ročníku a tak by se dalo říct, že paní Petersonová se setkala už s mnoha osmi- a devítiletými dětmi. Sama si myslela, že je schopná si poradit s úplně každým dítětem. A pak potkala Harryho Pottera.

"Pottere, opisuješ od svého bratrance?"

"Ne, paní Petersonová," odpověděl chlapec tiše.

"Nelži," řekl Dudley svému bratranci.

"To platí i pro tebe," zamumlal Potter. Paní Petersonová si za nic na světě nemohla vzpomenout, kdy začala toho chlapce oslovovat "Pottere" namísto "Harry". Pravděpodobně to převzala od zbytku třídy a protože se zdálo, že jemu je to jedno, neobtěžovala se to změnit.

"Paní Petersonová!" zafňukal Dudley a skryl do dlaní svůj kulatý obličej.

"To by stačilo!" Paní Petersonová vrátila Lindě její pracovní list a přistoupila ke stolu chlapců. "Dudley, ty na mě nemusíš křičet, protože jsem tě slyšela a ty Pottere, už jsem ti řekla, že nebudu ve své třídě tolerovat lhaní." Pár dalších žáků se zakřenilo, když Harry zčervenal.

"Já nelžu, paní Petersonová," odpověděl a zpod brýlí se na ni díval svýma velkýma zelenýma očima.

Jak může dítě vypadat jako takový chudáček a být přitom takové monstrum, to bylo mimo její chápání, ale Potter to nějak zvládal. Byl neskutečně zdvořilý, což mu ani na chvíli nespolkla; pravděpodobně si ji chtěl omotat kolem prstu, jako se mu to podařilo loni s paní Baddamsovou. "Tvůj pracovní list," řekla rázně a napřáhla ruku.

Podal jí ho beze slova. Ona zkontrolovala výsledky a všimla si chybějících pomocných výpočtů. "Trest dnes během polední přestávky," řekla.

Dudley se ušklíbl. Potter - je to vůbec možné? - vypadal, že se mu ulevilo, a přikývl.

"Dudley, tvůj pracovní list," řekla. Podal jí ho a odpovědi na něm byly stejné, jako Potterovy, rovněž bez výpočtů.

"Skvělá práce jako obvykle. Ano, Katrino?" Když odcházela, viděla Potterovu ruku křečovitě sevřít pero.

Dala jim dalších pět minut, aby dokončili své matematické úlohy. "Zbytek můžete udělat za domácí úkol," řekla třídě.

"A teď, kdo napíše nejlepší povídku?" Všichni se podívali na Katrinu, která zčervenala a sklonila hlavu. "Máte na to hodinu a téma je...Co si přeju. Začněte." Jakmile začala pera škrábat po papírech, vrátila se učitelka ke svému stolu.

Paní Petersonová pozorovala svoji třídu s vřelým úsměvem. Felicity určitě napíše něco o koních, Malcolm miluje příběhy o fotbalových hvězdách, zatímco Lindě se líbí tancování a Hannah kočky.

Ze čtení jejich povídek byla nadšená;kvalita psaní se zlepšovala přímo před očima a bez otravných gramatických chyb bylo čtení prací jejích žáků téměř zábavou.

Paní Petersonová děti chvíli pozorovala - musela se smát obličejům, které Gordon dělal pokaždé, když musel něco vygumovat a způsobu, jakým Hannah často vzdychla a utírala si stopy tuhy ze své levé ruky - a pak vytáhla ze zásuvky svého stolu výtisk Olivera Twista. Byl jednou z jejích oblíbených knih. Jako učitelce jí to lámalo srdce vidět Olivera (i když šlo jen o smyšlenou postavu) žít v tak strašných podmínkách; nedostatek jídla, bez rodiny a nucený k něčemu co lze popsat jen jako otroctví...vždycky se jí při tom chtělo brečet.

"Paní Petersonová?"

"Hmm? Ano, Gordone?"

"Už je to víc než hodina," řekl chlapec a strčil si konec tužky do pusy. Byla si vědoma toho, že většina třídy odložila tužky a hleděli na ni. Potter vzadu ve třídě byl jediný, kdo se nekoukal jejím směrem. Byl začtený do svého vyprávění se zvláštním výrazem, kterému nerozuměla.

"Tak hotovo," řekla a založila si místo v knize. "Očekávám od vás dobrou práci," řekla při sbírání papírů, "když jste měli patnáct minut navíc. Díky. Kdo už odevzdal, může jít na oběd." S hromadným zavýsknutím se třída vyprázdnila s výjimkou Pottera. "Tvůj příběh," řekla s netrpělivě napřaženou rukou.

"Co chcete, abych dělal?" zeptal se.

"Dneska věty," odpověděla s povzdechem a narovnala si kupičku papírů. "Nebudu opisovat od ostatních". Dvacetkrát by mělo stačit a pak můžeš jít na oběd."

"Ano, paní Petersonová," řekl Potter a vytrhl list papíru ze svého sešitu.

Zvláštní, že se nikdy nehádá… Nejspíš dobře ví, že by to bylo k ničemu, nebo že si to zaslouží… Sedla si zpět ke svému stolu a přisunula si blíž Potterův úkol.

Byl jednou jeden kluk jménem James, napsal Potter. James žil se svojí maminkou a tatínkem. Každé ráno se James budil ve svém pokoji a šel do kuchyně, kde mu maminka dala snídani. Jeho tatínek ho odvezl do školy a po vyučování ho tatínek s maminkou brávali do parku. Když přišli z parku, pomáhali Jamesovi s jeho domácími úkoly. Každý večer udělala Jamesova maminka večeři, která chutnala skvěle. Někdy jí James pomáhal - protože chtěl, ne že by musel. Všichni jedli společně u stolu a někdy si James přidal. Večer si vyprávěli pohádky a uložili Jamese do postele a řekli mu, že ho mají rádi. On jim řekl, že je má taky rád a pak usnul. Když měl zlý sen, šel jim o něm říct a spal v jejich posteli, dokud mu nebylo líp. James si nemusel nic přát, protože už měl všechno.

"Pottere."

"Ano, paní Petersonová?" Potter odložil pero a díval se na ni.

"Nemusíš mi říkat paní Petersonová pokaždá, když spolu mluvíme," odpověděla naštvaně. "Už jsme o tom mluvili."

"Promiňte, paní Petersonová - chci říct, promiňte."

"Omluva přijata. Pojď sem, prosím. Chtěla bych s tebou mluvit o tvém příběhu."

"Mém příběhu?"

"Ano, tedy, bez ohledu na to, že jsem ti dala hodinu a ty jsi sotva napsal jeden odstavec, nedržel jsi se zadání. O čem jsem říkala, že máte psát?"

"Přání, paní Petersonová." Takže to slyšel.

"Ano. A o čem jsi psal?"

"O splněných přáních."

"Ne, Pottere." Potter otevřel pusu, aby něco řekl a pak ji zase zavřel. "Ty jsi napsal o věcech, které se dějí každý den, zatímco já chtěla, abys napsal o něčem, co by sis přál, aby se stalo." Potter měl odvahu tvářit se zmateně. "O něčem, co se běžně neděje," dodala, aby jí porozuměl.

Potter se zamračil. "Ale já netrávím čas s mými rodiči."

"Proč ne?" Věděla, že ten chlapec žije se svojí tetou a strýcem, ale vždycky myslela, že je to kvůli tomu, že jeho rodiče nejsou schopni se o něho postarat. Paní Petersonová slyšela drby, že jeho otec byl alkoholik a jeho matka nespolehlivá žena, která by nevěděla, jak vypadá skutečná láska, kdyby se s ní setkala tváří v tvář. To by vysvětlovalo, co z Pottera vyrostlo.

"Jsou mrtví."

Cítila bodnutí lítosti nad tímto chlapcem, což se jí příliš nezamlouvalo. "Tak jsi to myslel?" Chlapec přikývl.

"Dobře, to se dá pochopit, ale zbytek tvého příběhu je prostě jen o tom, jak žiješ se svojí tetou a strýcem. To není moc tvůrčí."

"Myslíte si, že je to o mém životě s-?" Zdálo se, že si Potter náhle uvědomil, že mluví nahlas, a zmlkl. "Dobře," řekl strnule se zatnutou čelistí. "Mohu to napsat znovu?"

"Ne, ne." Paní Petersonová polkla naprázdno. Výraz zabíjet pohledem jí přelétl myslí, jak na ni Potter koukal a pak ztuhle odešel zpět na své místo. "Ne, bude stačit další deset vět. "Budu se řídit zadáním." Potter zvedl ze stolu tužku, která se mu zlomila v ruce. Vzhlédl a povyskočil pár centimetrů nad židli s očima doširoka otevřenýma.

"Na co koukáš, Pottere?"

"N-nic," odpověděl, aniž by se na ni podíval. Popadl jednu polovinu svojí tužky a začal psát, ačkoli po ní občas hodil nenápadně pohledem, když si myslel, že na něj nekouká.

Paní Petersonová byla v polovině Piersova příběhu o pirátech, když se ozvalo zaklepání na dveře. "Dále," odpověděla, aniž by vzhlédla. Připsala komentář k příběhu - Piers oplýval úžasnou fantazií, ale měl tendenci příliš se vyžívat v bojových scénách - a zvedla další list.

"Ahoj, Patricie, máš ještě moji sbírku poez-?"

"Ahoj, Sue, ne, nemám," odpověděla paní Petersonová a zvedla oči od Emmina příběhu o tom, jak se stát princeznou. "Má ji Ann. Na co tak koukáš?"

"Proč máš modré vlasy?" zeptala se Sue zaraženě.

"Vlasy?" Sue přikývla. V mysli paní Petersonové se formovalo strašlivé podezření. "Pottere!" zavřeštěla. "Cos udělal?!" Potter zbledl, hleděl na ni svýma velkýma zelenýma očima, ale neřekl nic. "O tom budu muset napsat domů," řekla, když Sue vyklouzla ze třídy snažíc se nevyprsknout smíchy. "A teď řekni, cos udělal s mojí parukou!"

"J-já nic…" vykoktal Potter. "Ani jsem se nedotknul vašich vlasů, ehm, paruky. Přísahám." Ale nepůsobil moc jistě. Naopak vypadal vyplašeně.

Tys to udělal, ty příšero, já to vím, pomyslela si jízlivě. "Teď tě pošlu domů. Tuhle zprávu dáš svojí tetě a já dnes večer zavolám, abych se o tom přesvědčila." Potterův výraz byl vyděšený.

Učitelka vytáhla z plechovky pero a psala,

Milá paní Dursleyová,

nevím jak nebo proč se to stalo, ale váš synovec nějak nabarvil moji paruku namodro. Propustila jsem ho dnes za trest z odpoledního vyučování - bude muset látku dohnat sám ve svém volném čase.

Spoléhám na vás, že ho potrestáte tak, jak považujete za nezbytné,

s úctou vaše

Patricia Petersonová

Papír přeložila napůl a vložila jej do obálky, kterou adresovala paní Dursleyové. "Tady," řekla a vstrčila ji vystrašenému Potterovi. "Vezmi to domů, ať si to tvoje teta přečte."

"A-ano, paní Petersonová," vykoktal a dal si obálku do batohu.

"A pamatuj, že večer zavolám, abych si to ověřila." Potter přikývl a odešel.

Paní Petersonová nemohla v tu chvíli vůbec tušit, že ho viděla naposled.