Aneb když jsem poslouchala tramspké písně. Čtrvtina téhle kapitoly se záhadně vypařila z počítače, takže jsem ji přepisovala jako divá. Averillino příjmení není přechýleno - asi výsledek čtení fanfikcí v angličtině :D
Samozřejmě jedu podle knihy, takže pokud poznáváte nějaký dialog, tak ten nepatří mně, stejně jako postavy.
Averill se po celou noc neprobudila. Ve stáji byla v bezpečí, takže to byla jedna z nejlepších nocí za poslední měsíc. Ačkoli šla spát pozdě, probudila se brzy ráno. Ospale zívla a promnula si oči. Její vlasy vypadaly jako vrabčí hnízdo a bylo v nich zapíchnutých pár stébel slámy, protože se ve spánku překulila a její pláštěnka nebyla tak velká, aby jí sloužila jako pořádný polštář.
Averill se zvolna posadila. Koně už zase přežvykovali a ona se přistihla, jak myslí na to, jestli tahle zvířata dělají i něco jiného než se krmí.
Dívka se zvedla a z kalhot si oprášila slámu. Potom rukou projela své vlasy a zbavila je nejhorších nečistot. S lítostí si uvědomila, že ženám dělá se svými kadeřemi hanbu a měla by si je co nejdřív umýt. Ani se nedivila, že si ji včera Halt spletl s klukem. Vypadala dost zuboženě.
Zvenku se ozývalo koňské řehtání. Averill se podívala ke dveřím. Kdo by to tak mohl být? Touto dobou se pocestní vydávali na cestu, nepřijížděli do hostince. Dívka se pomalu vydala ven, koně zvedali hlavy, když kolem nich procházela. Haltův kůň k ní natáhl krk, chtěl pohladit. Averill nejdřív odstrčila velkou koňskou hlavu, ale kůň byl vytrvalý. Nenechal ji odejít. Namísto toho ji chytil za košili a přitáhl ji zpátky. Averill se překvapeně otočila. Její košile byla náhle uvolněna a do prsou ji drcly sametové nozdry. Dívka musela udělat krok zpět, ale poté koně konečně pohladila a opustila stáj.
Jak mohla očekávat, venku byla čtveřice hraničářů a jednoho Hiberňana. Averill si všimla, že všichni jsou oblečeni jen lehce, zatímco Berrigan měl na sobě plnou uniformu a za uzdu držel vysokého ryzáka. Zdálo se, že si Averill všiml, a zavolal: „Koukej, co jsem našel!" Druhou rukou ukázal na koně.
„Vrátil se sem dneska ráno, asi se už nemoh vrátit k Willetovi," zasmál se a kůň trhl hlavou.
„Ke komu?" podivila se Averill, která, na rozdíl od ostatních, neměla ponětí, o kom to Berrigan mluví. Hraničář byl tak laskav a vysvětlil jí, že to je nynější hraničář zdejšího léna, kterého sem dosadil Morgarath. Averill přikývla, že chápe, ale potom se podívala na vysokého, lesklého ryzáka, a svraštila obočí.
„Neměl by jako hraničář mít hraničářského koně?" zeptala se. Zatímco se Leander poškrábal na hlavě, Berrigan pokrčil rameny.
„Měl, ale Willet se vyžívá hlavně v bojových koních," odpověděl a podal jí uzdu koně s tím, že dočasně jí poslouží, protože pěšky nepůjde a na hraničářských koních jet nemůže.
„Ani neuvažuj o tom, že bys jela se mnou," pronesl tiše Halt, který stál opřený o stěnu. Averill polkla, protože právě o tom uvažovala. Moc se jí nelíbilo, jen tak vzít něčího koně. Nezamlouvalo se jí to. Ano, v životě už několikrát kradla, ale to jen v nejnutnějších případech, aby přežila. Kůň, to bylo něco úplně jiného. Nepotřebovala ho.
„Ale…" začala, jenže v ten moment do ní ryzák drcnul a ona málem spadla. Vypadala to, že i ten kůň souhlasí, aby si ho vzala. Berrigan se zazubil.
„Myslím, že se jmenuje Lukas," řekl, matně si vzpomínajíc, že ho tak jednou nazval jeho nástupce. Averill koně pohladila po čumáku a rozepnula mu podbřišník. Lukas zafuněl úlevou. Averill mu chtěla sundat postroj, ale Leander ji zadržel.
„Jen mu dej napít a kousek ovsa. Pak si sbal věci. Budeme odjíždět," vysvětlil jí a Averill koně uvázala za břevno, které sloužilo jako uvaziště koní. Lukas se za ní otočil, ale to už měla v rukou vědro a pumpovala vodu ze studny. Než se kůň vzpamatoval, měl před sebou kýbl s vodou a Averill s potěšením sledovala, jak začal hlasitě pít. Dívka se otočila na podpatku a šla do stájí. Cestou prošla kolem Crowleyho, který pravděpodobně ještě nebyl úplně probuzený.
„Vstávat," zakřičela na něj. Hraničář otevřel oči.
„Já nespal," obhajoval se a na důkaz svého tvrzení mohutně zazíval.
„Jo, to vidím," ušklíbla se Averill a pokračovala dál do stáje. Crowley šel vrávoravě za ní, kdyby včera neviděla, že měl jen misku kávy, asi by si myslela, že se opil a teď si nese následky. Naštěstí ho to přešlo, když ho ve stáji přivítal jeho kůň.
„Kropere," pohladil ho po nozdrách hraničář. Hnědák pohodil hlavou a Crowley si vzal čistící potřeby a začal ho čistit. Averill si všimla, jak se všichni hraničáři o své koně starají s láskou. Nabrala tedy oves do vědra a nesla ho zpět. Bylo těžké, ale Averill zabrala a unesla ho jednou rukou. Nemohla nechat hraničáře myslet si, že je slabá. Stačilo už to, že je žena, tedy že je vrozeně slabší než muži.
Lukas už na ni čekal. Zamručel, když před něj se supěním vědro položila. Všimla si, že druhý kbelík, ve kterém přinesla vodu, už kůň vyprázdnil, takže ho vzala a šla ještě jednou napumpovat vodu. Vědro se pomalu plnilo. Averill nejdřív myslela, že jí odpadnou ruce. Z nedostatku jídla byla tak vysílená, že pomalu nedovedla ani napumpovat vodu, takže jakmile bylo vědro plné, žena si promnula svaly. Potom vzala vědro a odnesla ho Lukasovi. Kůň spokojeně přežvykoval, takže ho Averill nechala na pokoji a šla do stáje vzít si svou pláštěnku a zbytek svých věcí.
Ve dveřích narazila na hraničáře. Udiveně se zastavila a zeptala se, kam jdou.
„Obléct se a nasnídat. Přece nevyrazíme na cestu s prázdným žaludkem," odpověděl vesele Berrigan. Averill uhnula pohledem.
„Ale já nemám žádné peníze," namítla. Hraničáři se ušklíbli.
„Teď patříš k nám, ne?" zazubil se Crowley, který se konečně probral a teď šel úplně vzadu. „Až svrhneme Morgaratha, můžeš nám to splatit," dodal. Averill zaúpěla. Nikdy nebyla ráda, že by měla někomu něco dlužit. Většinou jí to zabraňovalo v cestování. Ale pokud se jim povede svrhnout pána Gorlanu, nebude mít v životě žádný cíl. Mohla by se usadit a najít si práci. A pokud se jim to nepovede, tak stejně budou všichni mrtví. Neměla co ztratit. Přikývla.
Všichni společně zašli do hostince, a zatímco Averill a Berrigan usedli ke stolu do rohu místnosti a hostinský dělal snídani a kávu, ostatní hraničáři se šli obléct. Netrvalo jim to dlouho, Averill musela uznat, že byli vážně rychlí. Na jejich stole byla zatím jen voňavá káva, ze které se kouřilo.
Halt si sedl do rohu vedle Berrigana. Stůl byl v rohu, takže byly chráněné dvě strany. Vedle Halta seděl Crowley a potom Leander, čímž vytlačili Averill až na samý kraj lavičky. Jenže dívka nechtěla opustit své místo, takže tvrdohlavě seděla stále dál na kousku dřeva a udržovala rovnováhu.
Snídaně byla skromná. Pojedli chléb se sádlem a vypili kávu. Moc u toho nenamluvili. Lépe řečeno, nic u toho nenamluvili. Ani Crowley, o kterém si Averill myslela, že snad nikdy neztichne.
„Vyvedeme koně a jedeme," oznámil nakonec Crowley, když poslední z nich dopil svou kávu. Averill se zvedla a Berriganovi vedle ní neunikl slabý vzdech. Pro dívku bylo dobrým cvičením posilovat nohy.
Averill uklidila obě vědra, která už Lukas úspěšně vyprázdnil, a ve stáji si přes sebe přehodila svoji hraničářskou pláštěnku. Vzala si luk, toulec se šípy si dala na záda, a tašku s věcmi si vzala přes druhé rameno. Ostatní vyvedli své koně ven. Hraničářští koníci šli poklidně za svými pány a Haltův kůň - Declan se jmenoval, byl veden za uzdu. Venku čekal uvázaný Lukas.
Averill mu přes sedlo dala svůj luk, toulec a tašku přes rameno si nechala. Utáhla koni podbřišník, díky čemuž si vysloužila poněkud ublížený pohled od koníka. Odvázala ho a otěže mu přehodila přes hlavu. Přešla k sedlu a jednu nohu vložila do třmenu. Kůň pohodil hlavou, když se Averill vyšvihla do sedla. Dívka uchopila otěže. Nejdřív měla problém je vzít do rukou správně, jak si hraničáři domysleli, protože s kusy kůže nejprve zápasila, ale nakonec je zvládla správně proplést mezi prsty. Lukas čekal se skloněnou hlavou.
Hraničáři byli rychle na koňských hřbetech. Crowley s Haltem vyjeli jako první. Leander pokynul Averill, aby jela v samém středu skupiny, protože včera říkala, že na koni neseděla už pár let, proto ji Leander a Berrigan chtěli mít pod dohledem, kdyby náhodou měla potíže. Nutno dodat, že jejich skupinka vypadala dost směšně. Vepředu jel Crowley na Kroperovi, malém hraničářském hnědákovi, vedle něj Halt na vyšším Declanovi, za nimi na bojovém ryzákovi byla Averill a za ní byli dva hraničáři na malých, chundelatých koních.
Zpočátku jeli krokem, aby se koně zahřáli. Averill se hladce přizpůsobila koňským pohybům a probudily se v ní jezdecké schopnosti. Dívka se pro sebe usmála. Bylo štěstí, že vyrůstala na farmě, kde byla nucena pracovat se zvířaty, takže často jezdila na koni, ač neosedlaném. Sedět v sedle, to bylo něco úplně jiného. Byl to nový pocit a Averill si byla jistá, že ji brzy budou bolet nohy.
O chvíli později si Crowley začal pískat. Byl to příjemný tón, ale Averill v něm nepoznala žádnou známou píseň. Otočila se v sedle na dva hraničáře za ní a tiše se zeptala.
„To je lesní chata," vysvětlil Berrigan. „Hraničářská hymna." Averill netušila, že hraničáři měli nějakou hymnu, takže se překvapeně otočila a jela v tichosti, jen poslouchala Crowleyho hvizd. Samozřejmě, že tato pohodová chvíle nemohla vydržet věčně.
„Už zase vyluzuješ ten divný pisklavý zvuk," poznamenal Halt ze sedla. Zrzek se na něj podíval.
„A já ti už zase říkám, že je to hudba," prohlásil na první pohled klidně, ale Averill věděla, že mnoho rudovlasých lidí má problémy se vztekem. Už jich v životě pár poznala (bohužel pro ni). Tušila, že se Crowley snaží ovládnout (pravděpodobně to bylo hraničářským výcvikem), ale Halt ne a ne přestat.
„Vážně? Tady to zní jako skřípání nenamazaných dveří," odtušil Halt a mladý hraničář udělal jedinou rozumnou věc. Pobídl koně slabě patou a Kroper uhnul doprava. Averill pochopila skrytou zprávu a pobídla Lukase. Ryzák zrychlil a zařadil se mezi Declana a Kropera. Šedák zafrkal.
Lukas trochu poskočil doprava k hnědákovi. Averill ten pohyb nečekala, takže ji zachránilo jen to, že se koně držela pěvně oběma koleny, jinak se málem skácela na koňskou šíji. Ihned se narovnala a koni přitáhla otěže, aby se nerozběhl, k čemuž se podle napjatých svalů pravděpodobně chystal. Lukas udržel volný krok a pohodil hlavou.
„Myslím, že už vážně můžeme zrychlit do klusu," poznamenal při pohledu na rozdováděného koně Crowley. Averill na něj nejdříve vrhla skeptický pohled, ale potom Lukasovi povolila otěže a patami ho pobídla. Kůň přešel do pomalého klusu. Byl to ale bojový kůň a rychlému tempu hraničářských koní moc nestačil. Averill se otočila. Berriganův ani Leanderův kůň nevypadali, že by nějak zaostávali, ale Declan měl taky problém přizpůsobit se tempu vytrvalých koníků, ačkoliv neměl tak velký problém jako Lukas.
Averill se rozhlédla po okolí. Weslonské léno bylo krásné. Cestu lemoval les, který nevypadal tak zarostle jako ten, kolem kterého šla včera. Cesta nebyla písčitá, ale byla to pevně udusaná hlína. Nebyly zde vyryté rýhy od povozů, takže usoudila, že moc lidí tudy neprojíždí.
Crowley si už nepískal a Halt neměl žádný důvod k tomu, aby mluvil. Zezadu se ozýval tichý hovor mezi Berriganem a Leanderem. Dva starší hraničáři se bavili o posledních zprávách ve svých lénech. Poslední pořádně vycvičení hraničáři byli totiž roztroušení po celém kraji, takže trvalo velmi dlouho, než se k nim dostaly zprávy z ostatních lén. Třeba sám Crowley se dozvěděl, že jeho učitel Pritchard odešel do Hibernie až téměř tři roky poté, co se to stalo.
Tři mladí lidé vepředu jeli tiše a Averill se začala cítit nepatřičně. Připadalo jí to ne jako kamarádské ticho, ale jako trapné ticho. Vždyť se s těmi muži ani pořádně neznala! Bylo dost možné, že si absenci hovoru uvědomil i Crowley (Halt mluvil jen tehdy, musel-li něco opravdu vyjádřit), a promluvil: „Tak co, Averill? Jak jsi vlastně vyrůstala?"
Dívka semkla rty do linky. Nerada mluvila o svém dětství.
„Víš co? Když mi řekneš něco o sobě, já ti taky něco povím, co ty na to? Bude to dobrá výměna a lépe se poznáme," navrhl Crowley. Zatímco se Averill rozmýšlela, kopyta koní dopadala na cestu. Starší hraničáři se už nebavili. Poslouchali. Také by se rádi dozvěděli něco o nové společnici.
„Tak dobře," svolila nakonec Averill. „Ale nejdřív mi řekni, proč jedeme na západ, když je Seacliff na východním pobřeží," dodala. Crowley pokrčil rameny. Asi se nedalo nic dělat.
„Dospěli jsme ke společnému rozhodnutí," vysvětlil. „Takže si nejdřív uděláme výlet." Oba hraničáři, kteří jeli vzadu, se zamračili. Berrigan pobídl svého koně vpřed a vystrčil Crowleyho Kropera stranou. Nenaklonil se, nechytil ho ani za uzdu, prostě jen naznačil Averill, ať jede dál s Haltem a on s Crowleym se zařadili dozadu.
„Na ničem jsme se nedomluvili," to bylo poslední, co Averill slyšela, a ať si namáhala uši, jak chtěla, nic dalšího už neslyšela. Hraničáři se o něčem zuřivě dohadovali a mávali u toho rukama. Periferním viděním zahlédla, jak ukazují na ni a na Halta.
„Tak teď jsme dospěli ke společnému rozhodnutí," připojil se k nim znovu Crowley. Averill a Halt se na sebe podívali. Evidentně tady šlo o čistě hraničářskou záležitost.
„Jsi připravená hrát?" zeptal se Crowley.
Averill neměla moc na výběr. I kdyby tuhle hru s otázkami chtěla hrát, měla by problémy povědět jim něco o sobě. V tomhle nikdy nebyla dobrá. Ale zase chápala, že se navzájem potřebují poznat co nejlíp. Jenom spoluprácí mohli dosáhnout společného cíle - tolik Averill věděla.
„Bezva," nečekal Crowley na odpověď. „Já začnu. Jmenuju se Crowley Meratyn a jsem hraničář číslo sedmnáct."
Averill si povzdechla, ale nepodívala se na něj. Místo toho hleděla mezi Lukasovýma ušima na cestu.
„Já jsem Averill MacDougal a jsem obyčejná venkovská holka," odpověděla a strukturovala větu podobně jako Crowley. Pak se k němu obrátila.
„Vy máte přidělená čísla?" zeptala se. Halt pobídl Declana blíž; tohle ho taky zajímalo.
„Jop," usmál se Crowley. „Ve sboru je nás padesát a kdo by si měl pamatovat všechna jména, že? Číslem se hlásíme ve službě v lénech. Baroni by se stejně naše jména nikdy nenaučili," vysvětlil. Halt si jednou rukou podepřel zamyšleně hlavu a nechal Declana, aby následoval ostatní koně.
„A čísla symbolizují, jak jste dobří, nebo jsou náhodná?" zeptal se. Kdyby byl Crowley sedmnáctý nejlepší ve sboru, tak by na tom zase nebyli tak špatně.
„Je to náhodně. Když jde starý hraničář do výslužby, jeho číslo dostane čerstvě vyučený hraničář a až ten půjde jednou do výslužby, tak ho zase někomu předá. Jenom u velitele sboru to je jinak," řekl Crowley. Tohle dávalo smysl. Určitě se kvůli tomu nemohly vést hloupé války proti jeden druhému, pomyslela si Averill.
„Ještě nějaké otázky?" zeptal se zrzek. Očividně ho bavilo vysvětlovat jim, jak to s hraničářským sborem vlastně je. Oba nováčci zavrtěli hlavou.
„Fajn, takže Averill. Je mi dvacet tři. Kolik tobě?"
Averill protočila oči. Tahle hra byla podle jejího názoru spíš tyranie.
„Mně je dvacet," odpověděla. V tomhle věku už většinou holky byly provdané s několika dětmi a dalšími na cestě. Jenže tam, kde Averill vyrůstala, to tak nefungovalo. Nikdo děvečky z jejího ‚domova' nechtěl.
„Kolik je vlastně tobě, Halte?" zeptal se Crowley, jako kdyby si až teď vzpomněl na tuhle veledůležitou otázku. Věděl, že Halt je mladší než on a tím to asi tak končilo.
Hiberňan vedle Averill jen něco nesrozumitelného zabručel.
„Cože?" naklonil se k němu Crowley. Vida, hraničáři asi nakonec neovládali čtení myšlenek.
„Taky dvacet," zopakoval Halt trochu hlasitěji. Averill byla překvapená, od pohledu vypadal o dost starší. Takhle byli oni dva nejmladšími členy skupiny.
Leander a Berrigan vzadu o něčem zapáleně diskutovali. Neměla z toho dobrý pocit.
„Co rodina?" zeptal se jí Crowley. Už se ani nedržel jejich dohody. Žena se na koni trochu zavrtěla. Nezdálo se, že by tohle bylo její oblíbené téma.
„Jsem sirotek," řekla nakonec chladně. Do té doby mohla slyšet šeptavý rozhovor mezi dvěma staršími hraničáři, ale teď všechen hovor ustal úplně. Crowley otevřel pusu, aby něco řekl.
Averill ale nechtěla slyšet žádná slova lítosti. Už to bylo moc dávno, skoro si na rodinu nepamatovala.
„Nenamáhej se. Nechci o tom mluvit," řekla. Naštěstí to hraničáři pochopili a dál se nevyptávali. Averill se nechtěla bavit o tom, jak vyrůstala. Dva měsíce zpátky se poprvé dostala z vězení, které představoval život u pěstouna.
Poprvé okusila volnost a chtěla si ji udržet co nejdéle. Obávala se, že kdyby jenom pípla, musela by obratem zpátky.
K obědu se zastavili na jednom palouku blízko cesty. Neplánovali odpočívat dlouho, takže nerozdělávali žádný oheň.
Když Averill seskočila z Lukase, téměř se jí podlomily nohy. Jak předpokládala, bolely jako čert a ona se v duchu ptala, jak se jí za boha živého povede po obědě zase nasednout zpátky.
Crowley a Halt všem rozdali příděl sušeného masa. Averill byla hladová jako vlk a s chutí se do něj pustila. Chutnalo báječně. Jenže po dvou měsících hladovění všechno nezachrání jedna porce sušeného masa a po obědě se Averill cítila snad ještě hladovější než předtím.
Nebyli nikde u zdroje vody, takže koním musel Berrigan nalít vodu z čutory. Averill postřehla, že huňatí poníci, na nichž jeli všichni tři hraničáři, si toho moc nevzali, zato Haltův Declan a Lukas toho vypili mnohem víc, než všichni tři hraničářští koně dohromady.
Leander si k ní přisedl a Averill se od něj odsunula. Nelíbilo se jí, že seděl tak blízko.
„Averill, kde jsi vlastně přišla k hraničářským šatům?" zeptal se jí. Opodál je zvědavě pozorovali zbývající tři členové výpravy.
Averill zaváhala. Nevěděla, zda jim má říct, že je prachsprostě vzala z hraničářské chaty poté, co Dameona odvedli. Řekla jim o výzbroji, kterou od hraničáře dostala, ale takové šaty, ty byly ručně šité a Dameon ji nikdy nemohl vzít ke krejčímu.
„Byly Dameonovy," pokrčila rameny. „Přešila jsem je, aby mi padly."
Zdálo se, že Leander se spokojil s touhle odpovědí.
Ještě pár minut si dali polední siestu a potom Crowley nadšeně vyskočil na nohy.
„Tak co, Averill? Předvedeš nám, co s tím svým lukem umíš?" zeptal se. Averill nikdy neodmítla výzvu. A potřebovala se pořádně procvičit. Jestli má mít někdy šanci vystřelit si na Morgaratha, tak potřebovala mnohem víc cviku. Pokusila se na tváři vykouzlit úsměv.
„Tak jo. Ale poslední dva roky jsem cvičila spíš potají a ne moc často, takže asi budete muset opravovat spoustu chyb."
Jako cvičný terč jim posloužil strom, do kterého Crowley vyřezal kolo. Tedy spíš takový šišatý ovál. Halt stál u toho a komentoval, že jako kruh to rozhodně nevypadá.
„Tomu se říká umění, Halte," odvětil Crowley a dál pracoval na další kruhu na jiném stromě. Měl u toho vyplazený jazyk a vypadalo to, že se na tuhle práci plně soustředí.
Halt se zamračil. „A být tebou, možná bych ten jazyk schoval. Mohl bys o něj přijít."
Když měli hotovo, postavili se všichni čtyři muži za Averill. Ta vytáhla luk a do tětivy vložila šíp.
„Deset střel, do každého kruhu pět," sdělil jí Halt. „Střídej to." Averill přikývla. Stáli asi padesát kroků od obou terčů a ona věděla, že tyhle trefí. Plynule natáhla tětivu, zamířila a vypustila první šíp na jeho cestu. Pak druhý do vedlejšího terče.
Potěšilo ji, že všech deset ran zasáhlo cíl. Už moc ne to, že byla pomalá. Posbírala šípy a celá skupinka se přesunula do vzdálenosti sto kroků. Tohle už bude horší, pomyslela si Averill. Už teď cítila zádové svaly a paže ji bolely jako čert. Nevěděla, jestli vůbec dokáže desetkrát natáhnout luk tak, aby k terči šíp vůbec doletěl, ale musela to zkusit.
I tentokrát byly všechny střely uprostřed kruhů, ale vůbec nebyly ve středu. U některých mohla být ráda, že se vůbec trefila do terče.
„Dobrá," okomentoval to Berrigan. Averill zaváhala. Tohle u Dameona většinou znamenalo: „Tomu říkáš střelba, Averill? Vždyť to je hrůza!" Dřív to tak nebrala - to byla ráda, že se strefila, ale teď, když byla o dva roky starší (a předpokládala, že i moudřejší), jí to jako dobré nepřipadalo. Spíš bolestivě podprůměrné.
„Tak se podíváme na nože," řekl Berrigan. Averill je vytáhla z pouzdra. Obě ostří pečlivě udržovala a tenká vrstva oleje na nich ještě zůstávala. Už pěknou řádku dní neměla přístup k žádnému oleji, takže neměla možnost vrstvu obnovit. Berrigan ale uznale pokýval hlavou.
„Jsou v docela dobrém stavu," ohodnotil stav nožů Berrigan. „A teď se mrkneme, co s nimi umíš."
Nutno říct, že Averill byla ve vrhání nožů mnohem zdatnější než v lukostřelbě. Nože byly skladnější než luky a mohla s nimi trénovat vlastně všude. Po deseti vrzích oběma noži a na všechny způsoby Berrigan kývl hlavou.
„Není to špatné," okomentoval její výkon. V překladu: je to dost průměr.
Averill kývla. Věděla, že na sobě bude muset zapracovat.
Po téhle kratochvíli se vydali opět na cestu. Měla problém vyšplhat se zpátky do sedla, jak byla zesláblá. Lukas byl naštěstí hodný kůň a klidně stál.
Jeli celé odpoledne bez přestávky. Zpočátku si Crowley pískal nějakou písničku, ale Halt se s ním začal hádat, že to v žádném případě není hudba a že by si měl nechat vyšetřit sluch.
Averill se už nikdo nesnažil ptát na podrobnosti o jejím životě a za to byla vděčná. Ona sama by nevěděla, jak má na většinu otázek odpovědět. Stačilo jim, aby věděli, jak se jmenuje, že je sirotek a vyrostla v Gorlanu. Všechno ostatní si Averill chtěla nechat pro sebe. Nepotřebovala, aby o ní věděli naprosto vše a ona neměla ve zvyku se jen tak svěřovat.
Zbývala asi hodina do soumraku, když se začali pomalu poohlížet po vhodném místě na táboření. Jedno příhodné místo vybral Berrigan. Byl to skrytý háj asi dvě stě kroků od cesty a protékal jím potůček.
Než tam dojeli, Averill byla utahaná jako kotě. Sklouzla z Lukase na zem. Musela se u toho držet sedla, aby se jí nepodlomily nohy. Svaly na stehnech ji bolely jako čert a jen horko těžko se držela na nohou. Pokud si toho hraničáři všimli, tak nedávali nic najevo.
Averill pomalu dovedla Lukase ke zdroji vody, aby se mohl napojit. Zatímco kůň úpravě polykal, Averill mu povolila sedlové popruhy.
Zavedla ho k místu, kde byla nejvyšší tráva, a přivázala ho za otěže k nízké větvi. Teprve pak mu sundala sedlo a položila na větev. Takhle v půlce druhého měsíce byla tráva vlhká a země studená (a to věděla z vlastní zkušenosti). Lukas zafrkal a začal se pást. To, že měl v hubě udidlo, mu vůbec nevadilo, ale Averill mu uzdečku nemohla sundat, protože by se mohl zatoulat. Stejně tak uvázal Halt Declana. Tři chundelatí poníci pokojně spásali trávu kousek od nich - bez sedel a uzd.
Averill se ujala sbírání dřeva na oheň, zatímco si hraničáři rozbalili stany. V ten moment jí došlo, že nemá kde spát… jako ostatně poslední dva měsíce.
Všimla si ale velké plachty, kterou Halt s Crowleym natáhli mezi dva stromy. Averill svraštila čelo a zkoumavě se podívala směrem ke koním. Ani Declan neměl žádné viditelné vybavení k táboření. Halt musel spát pod tou plachtou.
Zapálili malý oheň a Leander dal vodu na kávu. Berrigan a Leander přenechávali vaření dvěma mladším mužům, stejně jako na ně spoléhali s rozdělením jídla. Opět to bylo sušené maso, ale Averill dostala o kus víc než ostatní. Snažila se předstírat, že si toho nevšimla, ale připadala si jako největší žrout na zemi. Na druhou stranu měla opravdu velký hlad, takže jí to nezajímalo, jen poděkovala a slupla maso jako malinu. Téměř se ho ani nesnažila žvýkat.
K tomu si dali lahodně vonící misku kávy. Averill vlastnila skládací hrnek/misku, který sloužil jako univerzální nádobí? Vývar? Žádný problém. Káva nebo čaj? Stačí říct. Pečená králičí noha se salátem? Trošku těsné, ale všechno se tam pohodlně vešlo.
Káva byla životabudič a po celém těle se jí rozlilo příjemné teplo. Poslouchala, jak se Leander, Crowley a Berrigan baví o nejčerstvějších událostech, co se staly v jejich lénech, než se rozhodli vydat se na tuhle výpravu. V podstatě se opakovalo to samé: přijel nafoukaný floutek s královským pověřením, že je má nahradit jako hraničáře a snažil se je vystrnadit. Tedy tak to alespoň vypadalo u Leandera a Berrigana. Podle vyprávění se Crowley vracel z hradu Araluenu, kde ho pokárali za nějaký smyšlený přestupek, cestou zpět potkal Halta a do Hogarthu se nikdy nevrátil.
Pro Averill nastal problém, když se šlo spát. Potřebovala najít nějaké místo, kam by složila hlavu. Začala se po nějakém porozhlížet. Narazila na dolíček vedle mohutného dubu, takže se tam pohodlně uvelebila. Tedy do té doby, než si jí všimli Halt s Crowleym.
„Averill? Co to děláš?" naklonil Crowley pátravě hlavu na stranu. Podívala se na něj stejně tázavým pohledem, jako se on díval na ni.
„Hledám místo na spaní?" opověděla na otázku otázkou. Dameon se tenhle styl odpovědí kdysi snažil vymýtit, ale Averill se k němu od jeho smrti uchylovala stále častěji, zejména když si něčím nebyla jistá.
„Mysleli jsme, že budeš spát s námi pod plachtou," řekl Halt. Averill na vteřinu zaváhala. Spát pod jednou plachtou s dvěma muži? Bylo to vůbec morální? Do mysli se jí vplížil nepopsatelný strach, ale ze všech sil se ho snažila potlačit. Přece na tom nebylo nic špatného. Byla zima a společné spaní by jí přineslo aspoň trochu tělesného tepla.
„Dobře," souhlasila váhavě. Nějaký hlas vzadu v hlavě křičel, ať to nedělá, aby to nedopadlo jako posledně, ale Averill si byla celkem jistá, že hraničářům se dá věřit. Hraničáři nebyli obyčejní vojáci - byli mnohem chytřejší, všímavější a podle toho, co jí Dameon říkal, byl každý učeň vybírán i na základě povahy. Nemusela se bát - nebo si to alespoň opakovala pořád dokola.
Hlídku si brali Leander, Crowley a Berrigan. Leander si vzal tu první, takže zbytek osazenstva šel spát a Averill se snažila, aby byla blízko obou hraničářů, ale zároveň si držela odstup. Co jí to bylo ale platné, když se v noci nevědomky posouvala blíž, že?
Ráno zase vyrazili na cestu. Poobědvali skromně za jízdy. Když se ani nezastavovali na pořádný oběd, Averill si domyslela, že už musí být blízko cíle.
Měla pravdu. Asi hodinu po poledni se ocitli na cestě, která se klikatila mezi oplocenými loukami, na kterých se pásli koně všech barev. Averill si všimla, že všichni, jak dospělí jedinci, tak hříbata, mají typickou soudkovitou hruď a krátké nohy. Tuhle kombinaci dosud viděla jen u hraničářských koní a Halt si musel stejný fakt taky uvědomit, protože ho uslyšela, jak mumlá: „Chovají se tu koně."
Na konci cesty stála usedlost a vedle ní byla podlouhlá budova, která musela sloužit jako stáj.
Dojeli před domek, ale nesesedli. Jen Crowley se postavil ve třmenech a zvučně zavolal: „Bobe? Jsi doma?"
Averill se rozhlédla kolem. Nic se nedělo a Crowley se už už chystal zavolat znovu, když se s nelidským skřípěním otevřely dveře do stáje. Vyšel z nich malý, asi třicetiletý muž s nohama do O, kterému zbývalo už jen pár vlasů.
„Ale, ale, hraničáři. Potěcha pro bolavý oči. Slezte z koní a pojďte do baráčku, co vy na to?" Všech pět jich slezlo a Lukas s Declanem unaveně svěsili hlavy. Averill udělala rychlý uzel a povolila Lukasovi podbřišník, než se vydala za Leanderem a Berriganem dovnitř. Crowley s Haltem ještě chvilku zůstali venku, než se k nim také připojili.
Domek byl typické venkovské stavení, hodně podobné tomu, kde Averill vyrůstala. Světnice byla čistá a uprostřed byl kuchyňský stůl. Všichni se usadili a Bob jim přinesl hrnky s osvěžující jablečnou šťávou.
„Tohle je Bob Saddler," představil chovatele koní Crowley. „Neboli Mladý Bob, jak mu někdy říkáme."
Bob se usmál a povzbudivě na Halta mrkl.
Crowley ukázal na Averill a Halta. „Bobe, tohle jsou naši společníci, Halt a Averill. Averill je z Gorlanu a učil ji Dameon, Halt je z Hibernie, učil se u Pritcharda. Vzpomínáš si na něj, předpokládám?"
Bob přikývl. „Samozřejmě. Byl to dobrej chlap. A dobrej hraničář." Podíval se na Averill a naklonil hlavu. „Nečekal sem, že s váma přijede děvče. Vypadáš jako kluk, holka."
Jako kdyby nevěděla, jak zuboženě musí vypadat. Crowley naštěstí pokračoval: „A Berrigana s Leanderem už znáš."
Oba hraničáři zamumlali pozdravy, zatímco Bob Saddler nadšeně přikyvoval.
„Jasně, že je znám. Vítejte na Saddlerově farmě, hraničáři."
Tak nějak si Averill všimla, že oba starší hraničáři a Crowley se tváří napjatě, jako kdyby na něco čekali, ale nedokázala přijít, na co by tady mohli čekat.
S Haltem se na sebe podívali. Zdálo se, že jsou oba na stejné vlně, akorát Halt b odhodlanější zjistit, proč přesně se ti tři tváří tak nápadně nevinně.
Než se ale mohl zeptat, ze dveří jednoho z pokojů se ozvalo chichotání. Znělo to jako děti, uvědomila si Averill.
„Tak fajn, vy drzý opičky," zavolal na ně Bob. „Pojďte se ukázat."
Byli to kluk a děvče, mohlo jim být tak kolem deseti a obě děti byly zmenšené kopie Boba. Zdědily po něm mnoho fyzických rysů, například měly vysoká čela a střapaté hnědé vlasy. Usmívaly se od ucha k uchu. Halt se na ně taky usmál a Averill se musela divit. Halt se totiž nesmál.
„Tohle jsou naše dvojčata," představil ty dva Bob. „Bobík a Roberta. Říkáme jim Bobátka. Pozdravte hraničáře, děti."
Děti se znovu začaly chichotat. „Ahoj hraničáři."
Všichni jim pozdrav oplatili. Bobík ukázal na Halta a Averill.
„Ten vousáč a čapí hnízdo si přišli pro koně, tati?" zeptal se. „Čapí hnízdo" muselo zatnout zuby, aby něco neřeklo. Averill rozhodně nepotřebovala, aby jí každý říkal, jak nejde poznat, že je žena. Halt na tom nebyl o moc líp. Ani jemu se nová přezdívka moc nelíbila.
„Můžeme se dívat?" dodala okamžitě Roberta. Bob zakroutil hlavou.
„To by stačilo," poznamenal a zahulákal na celý dům: „Robino! Mohla bys ty svý hrozný děti odvíst, prosím?"
Děti nanovo vybuchly smíchy, ale zmlkly, když do místnosti vstoupila řádně vyvinutá žena se slámově blonďatými vlasy staženými do drdolu. Matka, došlo Averill.
„Dobrý den, pánové," řekla. Bob ji musel opravit.
„A děvče," napověděl jí. Žena pohledem pátravě přejela skupinu, než se zastavila u Averill, která se snažila stáhnout co nejvíc do sebe.
„A děvče," dodala s úsměvem, který by rozzářil i vyhaslou hvězdu.
Halt se zvedl ze židle, aby ji pozdravil. Tři zbylí hraničáři se po sobě podívali a trochu zahanbeně následovali jeho příkladu.
„To je moje žena Robina. Když nemluvíme formálně, říkám jí Bobino," představil jí Bob. Averill napadlo, že těch Bobů už je nějak moc, ale prozatím se bavila, jak Halt a ostatní provedli poloviční úklonu.
„To není nutné, hraničáři," zachichotala se Bobina. Muži si sedli a Averill pozdravila tak prostě, jak to svede jenom venkovan - kývnutím.
„Tak padejte, vy dva!" zahnala děti. „Nechte tatínka s hraničáři na pokoji."
Děti ještě slabě protestovaly, ale nakonec poslušně zmizely v jednom z pokojů. Bobina pokynula Averill, ať si stoupne, a ona tak neochotně učinila.
„Jsi hubená jako lunt, zlatíčko," poznamenala Bobina. „Oběd jsme už měli, ale na večer udělám pořádný vývar." Otočila se na podpatku a zamířila za dětmi. Na prahu se zastavila a udělala dokonalé pukrle, načež se zasmála a zmizela v místnosti.
„Pěkná rodinka," poznamenal Halt. Zvědavě se obrátil na Boba: „Každý ve vaší rodině se jmenuje Bob?"
„Ne," zatvářil se nechápavě Bob. „Proč se ptáte?"
Halt pokrčil rameny. „Ale jen tak," odpověděl. Averill zacukaly koutky úst. Byla si celkem jistá, že každý v rodině Boba Saddlera má jméno Bob nebo alespoň přezdívku Bob. Naštěstí nechal chovatel koní tuhle záležitost plavat, ale už se neusmíval.
„Takže k věci," řekl najednou. „Ten váš kůň je taky z Hibernie, že jo?"
Halt potěšeně přikývl. „Ano. Je z glendanského plemene z Clonmelu." Čekal, že mu na to Bob něco řekne. Averill toho o koních moc nevěděla, znala jen chladnokrevné koně, o které se starala v minulosti, a rozhodně nebyla žádným odborníkem na plemena.
Bob pokýval hlavou. „Říkal jsem si, že tak vypadá. V Glendanu mají dobrý koně. Dva nebo tři roky zpátky jsme tu měli pár klisen z Glendanu. Použili jsme je, poněvadž jsme potřebovali, aby naši koně byli rychlejší." Halt při jeho slovech svraštil čelo a to stačilo k tomu, aby Crowley přispěchal s vysvětlením.
„Bob je hlavní chovatel koní hraničářského sboru. Všechny koně bereme od něj."
Věčně veselý Bob se změnil na mrzutého Boba. Najednou vypadal nebezpečně.
„Už ne, mladý Crowley. Ti noví o mý koně nestojí. Chtějí vysoký a lesklý koně s tenkýma nohama, jako na něm přijelo tady děvče," řekl. Hraničáři se na sebe podívali a uculili se. Na Lukase, kterého si ‚vypůjčili' od Willeta, tenhle popis dokonale seděl. „Stavěný spíš na okrasu než na rychlost a výdrž."
„Na rychlosti a výdrž," opakoval po něm Crowley. „Proto jsme tady, Bobe. Naši přátelé Halt a Averill potřebují dobré koně."
Halt okamžitě namítl, že má přeci dobrého koně. Jeho slova patřila hlavně Crowleymu, který jako by urazil Declanovu hrdost. Zrzavý hraničář zvedl ruce v přátelském gestu.
„To je pravda. Chtěl jsem říct, že potřebuješ lepšího koně." Averill přestala vnímat. Stále nemohla strávit fakt, že bude mít vlastního koně, ne kradeného, ale opravdu svého. Její fantazie pracovala na plné obrátky. Jak asi bude vypadat? Věděla, že to bude malý, houževnatý a vytrvalý koník se soudkovitým tělem, ale bude to klisna nebo hřebec? Jakou bude mít barvu? Jaké jméno?
Bob jim zrovna vysvětloval jejich důmyslný chov, když přišla Robina a tiše Averill naznačila, ať jde s ní. Dívka se podívala na hraničáře a Leander ji kývnutím povzbudil. A tak se vydala do druhé místnosti za Robinou. Žena za nimi zavřela dveře. V koutě místnosti byl lavor naplněný vodou.
„Jsi celá zablácená, umyj se a namoč si vlasy," nařídila Bobina a Averill nijak neodporovala. Jen se ohlédla ke dveřím. Robina ji honem uklidnila.
„Každý se s koněm seznámí sám. Tvého přítele to čeká jako prvního, takže nemusíš spěchat. Určitě jim to bude chvíli trvat."
Averill přikývla, spokojená s vysvětlením. Měla čas se pořádně vydrhnout, možná i něco udělat s tím havraním hnízdem na hlavě. Sundala hnědou kazajku a zelenou košili. Oblečení hodila na zem a Robina je hned shrábla.
„Tohle aspoň umyju. Máš někde náhradní věci?" zeptala se, když její oblečení nesla na dvůr. Averill jí popsala tašku, ve které byl všechen její majetek. Měla tam náhradní košili a kalhoty. A také tmavě zelené šaty, které jí pomohl sehnat Dameon a které nosila jen jeden čas v měsíci.
Vydrhla se téměř dočista. S hrůzou sledovala, jak se čistá voda mění v bažinu. Robina se vrátila a přinesla její tašku. Se smutným úsměvem sledovala vychrtlou dívku a pomohla jí umýt záda. Poté, co si Averill umyla vlasy, byl lavor plný hnědé břečky. Kousky hlíny a větviček, co se jí zasekly ve vlasech a na těle, plavaly na hladině.
Robina jí podala čistý hadr, do kterého se mohla utřít. Averill ho vděčně přijala. Až když byla nahá, bylo vidět, jak na ní kůže visí. Sice včera měla vydatnou večeři, jedno jídlo ale týdny hladu nespraví. Vypadala hrozně. Robina zalapala po dechu. Averill si povzdychla a podívala se na sebe. Vůbec nebylo poznat, že je žena. Poprsí bylo neexistující a křivky neměla v podstatě žádné. Zdálo se, že dívka si nedostatky také uvědomila a honem se oblékla. Košile a kalhoty na ní visely.
Žena chovatele koní se rozhodla, že jí trochu upraví vlasy. S chichotem vytáhla kartáč a sledovala, jak si Averill uvědomila, co ji čeká.
Nebylo snadné jí rozčesat vlasy. Byly zacuchané a různě zapletené a Averill čas od času sykla bolestí. Bobina to nakonec vyřešila tím, že vzala nůž a vlasy jí uřízla. Potom už bylo snazší je rozplést. Averill teď měla černé vlasy po bradu. Robina jí je zastřihla tak, aby o ně šlo snadno pečovat, ale nepředpokládala, že by se o ně dívka, která se chovala spíše jako muž, příliš starala.
Konečně byla Averill volná z jejích spárů. V čistém oblečení se cítila úplně jinak. A vypadala i jinak. Byla jako proměněná. Alespoň vzhledově. Robina jí namazala chleba máslem a Averill ho vděčně zhltla. Oběd propásli, protože když přijeli, rodina už byla nasycená, ale vrchní žena v domácnosti plánovala k večeři udělat hovězí a polévku. Proto, když se ozvalo lehké zaklepání na dveře, otevřela. Averill poznala tu kštici zrzavých vlasů. Pravděpodobně pro ni přišel, jelikož se Halt se svým koněm už seznámil a teď byla na řadě ona. Stoupla si a vydala se ke dveřím. Robina ji pustila; bylo třeba, aby měla možnost projet se na novém koni. Bobátka strčila zpět do chalupy.
„Páni, vypadáš naprosto jinak," hvízdl Crowley. Averill nadzdvihla obočí. Byla přece úplně stejná.
„Taková… čistší," poupravil se Crowley a vzápětí dostal ránu do žeber. Na takové vtipy si Averill nepotrpěla. Mladík se ale jejímu počínání jen smál, když viděl, že má dívka rudé uši. Averill o tom také věděla. Studem by se mohla propadnout. Proč? Na cestách jí vadilo, když ji někdo považoval za kluka, ale teď, když cestuje se čtyřmi muži, by najednou byla ráda vnímána jako muž. Teď byl rozdíl mezi pohlavím jasný a Averill to už nemohla skrývat.
Prošla kolem Crowleyho, který se držel za bok. Nevěděla, jestli smíchem, nebo tím, že ho udeřila. Evidentně mladšího hraničáře slyšel Berrigan (ale řekněme si to upřímně, Crowleyho slyšelo snad celé léno) a vykoukl ze stáje. Averill se za ním vydala. V budově byli Bob, Leander a Berrigan, potom se k nim připojil i Crowley. Bob ukázal na tři koně, kteří zvědavě vykukovali ze svých stání.
„Tak se na ně podívej," vybídl ji a Averill k nim přistoupila. Všichni tři byli hnědáci a první kůň pokýval hlavou nahoru a dolů. Dívka si všimla, že má na třech nohou ponožky. Druhý kůň byl čistě hnědý s černou hřívou a poslední stání obýval hnědák s ponožkami a hvězdou na hlavě. A zatímco u prvních dvou koní Averill nic necítila, u tohohle ji zaujaly jeho oči. Temně hnědé oči, které v sobě měly cit.
My dvě se k sobě hodíme, nemyslíš?
Averill překvapeně ucouvla. Bob k ní přišel a položil jí ruku na rameno.
„Mluví s váma, co?" Averill lehce přikývla. Bob zamumlal něco o tom, že tady si kůň vybírá jezdce, a už otevíral dvířka stání. Nasadil koni ohlávku a vyvedl ho ven. Hraničáři přihlíželi opření o plot (v Crowleyho případě sedící na plotě - jen tak mimochodem Averill doufala, že spadne).
„Tady mladá Alba je jedna z fajn kobyl," představil koně Bob a Averill si uvědomila svou chybu, když klisnu celou dobu nazývala hřebcem.
To je v pohodě, ozvala se Alba a pokývala hlavou nahoru a dolů. Bob vyndal potřeby pro čištění a ukázal Averill, jak se o klisnu správně starat. Ani se o to nemusel snažit, protože Averill si instinktivně vybavila roky strávené na pěstounově farmě a poté už Albu čistila bez Bobovy pomoci. Koník za ní otáčel hlavu a pobaveně ji sledoval. Averill ji poplácala po svalnaté šíji a poté následovala Boba do stáje, kde vzala sedlo a uzdu. Za přísného dohledu koňáka koně nasedlala.
„Půjdem na louku, tam je víc místa," poznamenal Bob a k Averill prohodil: „Vezmi jemně za otěž a ona půjde za tebou." Dívka následovala a opravdu - Alba šla poslušně za ní. A za Albou šli jako v zástupu tři hraničáři.
Na pastvině uviděla Averill Halta, jak drží svého nového koně - šedáka. Averill ale ani trochu nelitovala, že Halt má jediného koně ze stáje, co není hnědák. Pokud cítil s tím šedákem souznění jako ona s Albou, nebyla by pro něj ten pravý jezdec.
„Hraničářský koně mají skvělý vlastnosti," vysvětloval Bob. Otevřel vrátka vedoucí na louku a zazubil se na ni. „A nedaj se ukrást."
Averill tušila, že to je důležitá věc, co jí teď říká, ale nebyla si jistá, čím to je. Vyvedla klisnu na pastvinu. Halt se připojil ke třem hraničářům, kteří se tvářili až příliš nevinně.
„Ty se nezkusíš projet?" navrhl Halt. Averill přišlo, že v jeho hlase slyší škodolibý podtón. Ale…
„Ještě ne. Nohy mám ztuhlé, jak nejsem zvyklá jezdit," odpověděla a obrátila se na Boba.
„Říkal jste, že hraničářský kůň nejde ukrást. To jako když ho chtějí odvést, tak zůstane na místě?" zeptala se Averill. Do mysli se jí vplížila hrozná představa. Dost dobře to nemusela být jen fantazie, ale skutečnost. Chovatel kývl.
„Takže když Dameona zabili a koně chtěli odvést na hrad, nešlo jim to?" vyptávala se dál. Reálná tíha této otázky dolehla i na přihlížející. Ačkoli jen Bob znal Dameonova koně osobně, ztráta každého hraničářského koně byla zdrcující. Bob svraštil čelo a smutně přikývl. Averill se podívala do země. Alba do ní jemně drcla sametovými nozdrami. Její nová majitelka byla natolik chytrá, aby pochopila, že ubohého koně neodvedli. Pravděpodobně si z něj někdo udělal guláš.
Vrchní chovatel hraničářských koní udělal sebevražednou věc - chytil ji za rameno a zpříma se jí podíval do očí.
„Není to tvoje vina. Ten kůň měl vynikající výcvik. Už je se svým jezdcem," řekl. Averill se celá napjala. Byla ráda, že nepropukla v pláč. Nesnesla by, kdyby si muži mysleli, že je slabá žena. Jenže ona jí byla. Neměla domov, rodinu a právě se dozvěděla, že zvíře, o kterém si myslela, že je v pořádku, se stalo hlavním chodem na něčím jídelníčku. Copak se může vše ještě zhoršit?
„Zkus se projet a přijít na jiné myšlenky," pobídl ji Berrigan. Averill se na něj podívala. Podrbala Albu na čele a vyčkávavě se podívala na Boba.
„Prosím, jestli si myslíš, že je to dobrý nápad," mávl rukou ke koni. Žena přelétla pohledem přítomné. Jako většina osob ženského pohlaví měla dobrou intuici a něco ji varovalo, že to NENÍ dobrý nápad.
„Vy na mě něco chystáte. Něco se stane, jakmile nasednu," řekla a úsměvy přítomných povadly. Averill se usmála. Určitě si tím prošli všichni. Začala chápat, proč nesměla sledovat Halta.
„Ale já vám srandu nezkazím," založila Averill nohu do třmenu. Alba otočila hlavu tak, že se její ucho téměř dotýkalo dívčina obličeje, ale Averill na to nedbala. Vyšvihla se do sedla a koně objala koleny. Pořádně.
V té chvíli se spustil chaos. Alba se odrazila všema čtyřma nohama a vzápětí vykopla zadníma. Averill se zaklonila, jak se jen dalo, ale nemohla to ustát. Ne zrovna elegantně se překulila koni přes hlavu a udělala menší parakotoul. Stejně skončila na zadku ve vysoké trávě.
„To bylo teda něco," vydechla. I ta malá chvíle, kterou strávila v sedle řádícího koně, ji vyčerpala. Bob k ní natáhl ruku a pomohl jí vstát.
„To je poprvý, co někdo něco podezříval," přiznal koňák. Averill se v duchu ušklíbla. Protože všichni ostatní jsou muži, kteří chtějí co nejrychleji vyrazit, pomyslela si. Nahlas ale řekla jen: „Můžete tomu říkat ženská intuice."
Přihlížející hraničáři vypadali trochu zklamaně.
„Všichni na to naletěli," stěžoval si Berrigan a drbal se ve vlasech. „Ale body za to, že jsi nezkazila legraci."
„Hraničáři to dělají všem svým učňům," přidal se Crowley. „A pak se tím hrozně baví."
Bob se na něj podíval a jen tak mimochodem poznamenal: „Zrovna tady mladý Crowley se slušně proletěl, nemám pravdu?" Jmenovaný hraničář zrudl až téměř na barvu svých vlasů a rychle si přehodil přes hlavu kapuci pláštěnky. Averill se dovtípila, že Bob musel dávat koně i jemu; přece jenom byl o tři roky starší, než ona, ale Leander a Berrigan museli být o dost starší. Možná byl v tu dobu Bob ještě sám dítě. Nebo si jejich první jízdu nepamatoval, ale Averill tušila, že výlety mladých hraničářských učňů musely stát za to. Ani se nedivila, že byli tak natěšení. Koutkem oka se podívala na Halta. Hiberňan po ní vrhl smrtící pohled. Averill usoudila, že i on se proletěl.
„Každej kůň má svý tajný slovo. Když mu ho řekneš před jízdou, bude vědět, že ty na něm můžeš jet," vysvětlil Bob. Poplácal Albu po krku. Čekal, že se děvče zeptá, jestli se musí zeptat před každou jízdou, ale Averill to přešla. Přece poslední den a půl jela s hraničáři a před nasedáním nic koním neříkali.
„Albino tajný slovo je," Averill se naklonila, aby jí Bob mohl pošeptat kód. „Veď mě dál."
Averill pozdvihla obočí. To byl naprosto praštěný kód, ale zkusmo si heslo převalila na jazyku. Už to chtěla vyslovit nahlas, ale Bob ji poplácal po zádech. Averill hekla.
„Neříkej to nám, ale tomu koni," řehtal se. „Možná by nebylo od věci, aby tví společníci věděli její heslo pro případ, že by někdo z nich musel na mladý Albě jet." Averill usoudila, že je to rozumné, ale právě v ten moment neměla chuť se s nikým dělit. Obrátila se k Albě a tiše jí do ucha pošeptala: „Veď mě dál." Hnědka zafrkala a párkrát pohodila hlavou. Averill tedy opět vstrčila nohu do třmenu a vyšvihla se klisně na hřbet.
Alba stála klidně a otočila na ni hlavu, jako by se ptala, proč ještě nevyrazily. Averill ní jemně stiskla boky a kůň vykročil. Nadšeně švihla ocasem. Averill si už zvykla na Lukase, ale Alba byla mnohem menší a ona neměla problémy s nasedáním (vážně, včera večer byla tak zesláblá, že jí do sedla musel pomoct Halt). Hraničářská klisna měla plynulý, pravidelný krok, a když ji Averill pobídla do klusu, měla ho prostorný a energický. Totéž se dalo říct i o cvalu. Alba byla rychlá, mnohem rychlejší než jakýkoliv kůň, na kterém Averill v životě jela. Nacválala na překážku a Alba se přes ni přenesla jako vítr. Dívce se podařilo zůstat v sedle. Jako mladší jezdila hlavně na neodeslaných koních, takže to byl trochu jiný pocit, skákat se sedlem.
Zpomalila klisnu do klusu a dojela k ostatním. Tam zastavila a seskočila.
„Je úžasná," poplácala koně po šíji. Averill se opravdu usmívala. Necítila se tak šťastně už dva roky, téměř zapomněla, jaké to je. Od plotu se ozval hvizd.
„Chytej," hodil jí Crowley jablko. Averill ovoce lehce chytila a nabídla jej koni. Alba se do pamlsku pustila.
„Alba ti děkuje," usmála se dívka a kůň za ní opět pohodil hlavou. Koně hraničářů byli odsedlaní a pásli se na stejné louce, jako oni trénovali. Kroper teď ublíženě přiklusal ke svému jezdci. Kde je moje jablíčko? jako by říkal jeho pohled.
Crowley vytáhl z kapsy druhé jablko a nabídl mu ho. Nikdy nevynechal příležitost, aby svého koně trochu nerozmazlil.
„A teď je načase naučit vás nějaký signály," rozhodl Bob. Po celý zbytek odpoledne se Averill a Halt učili, jak komunikovat se svými koňmi, signály jako ‚bezpečí', ‚zůstat', ‚panika' a další. Rozpoznat, kdy se kůň snaží na něco varovat. Jak je naučit nový zvuk. Averill se nejvíc líbil povel k panice. Alba byla velmi dobrá herečka. Haltův kůň, Abelard, jak se Averill dozvěděla, měl úžasně plynulý cval a velmi dobře se učil nové věci. Halt ho naučil psí štěkot. Bylo to k popukání, sledovat Halta, jak štěká na svého koně. Ale patřilo to k základnímu výcviku koní a od té chvíle Abelard na zvuk reagoval okamžitě. Averill zase naučila Albu zareagovat na mňoukání. Onen signál se dost lišil od kočičího mňoukání, aby si klisna nepletla kočky s Averill, ale stále se to dalo využít. Její jezdkyně ji původně také chtěla naučit psí štěkot, ale poté, co viděla Halta, usoudila, že takhle tedy ne, a rozhodla se pro jiné zvíře.
Před večeří si je Bob vzal na chvíli stranou.
„Musíte se naučit ještě něco. Oba mají v trysku plynulej, pravidelnej krok. Při každým skoku se všechny čtyři nohy ocitnou ve vzduchu. Jen na chvilku, možná na vteřinu. Při střelbě z koňskýho hřbetu musíte namířit a vystřelit právě v tý vteřině, jinak vám pohyb rozhodí mušku."
Averill se zdálo obtížné už jenom střílet z koňského hřbetu. Ale v trysku?
Halt povytáhl obočí. „To zní obtížně," poznamenal. Bob naklonil hlavu na stranu jako pes.
„Je to obtížný, ale proto jste přece hraničáři."
Oba odsedlali koně a postarali se o ně. Potom je vpustili na pastvu za ostatními.
Robina připravila opravdu vynikající večeři. Nandala Averill nášup, který by ani v nejdivočejších snech nedokázala sníst, a dohlížela na to, aby snědla co nejvíc. Averill byla vděčná, vážně byla. Tak plná nebyla už dlouho, ani včera ne. Ale nepřeháněla to.
„Je vás pět a my máme postele jen pro dva. Ostatní budou muset spát na seníku," oznámil jim Bob. Averill vstala ze židle. Nikdy by ji nenapadlo, že může spát v domě (samozřejmě kdyby s ní jeden z hraničářů sdílel postel), ale byla zvyklá spát na zemi a slámě, že ani nic neřekla a už mířila ke stájím. Robina jí zastoupila cestu.
„Ráda bych tě měla pod dohledem," sdělila jí prostě. Averill se zamračila; nechápala, co tím myslí.
„Jsi vyzáblá, mohlo by se klidně stát, že prostě přestaneš dýchat. A já tě chci mít na očích. Zítra vám sbalím jídlo na cestu a vy-" ukázala na hraničáře, kteří byli stejně zaskočení jako Averill, „- budete kontrolovat, jestli jí pořádně." Čtyři hlavy rozpačitě přikývly.
Averill se na ně podívala. Radši by spala na seníku. Ještě nikdy se o postel nedělila - tedy alespoň s mužem ne. Jenže kromě Robiny a její dcery tady žádné ženy nebyly. Averill s povzdechem přijala svůj osud.
„Tak s někým se bude muset podělit o pokoj," řekl Bob a významně se podíval na hraničáře. Nastala chvíle trapného ticha, kdy se všichni snažili hledat bláto na botách.
„Seník je dost velký pro nás pro všechny," namítl Crowley, zdálo se, že právě on je situací nejvíc zaskočený. Halt přitakal.
„Neříkáte vy hraničáři, že těžký situace posilujou charakter?" zeptal se chovatel koní. Leander s Berriganem se po sobě podívali. Pravda, hraničáři tohle říkali, ale…
„Tím se myslí těžká situace jako nocování v lese a tak," omlouval je všechny nejmladší hraničář. Halt konverzaci dosud přihlížel, ale teď ho to přestalo bavit, proto popřál všem dobrou noc a odešel ke stájím.
„Zrádce," zamumlal Crowley.
„Já klidně budu spát na zemi," nabídla se Averill, ale to Robina vážně zavrhla. Dívka se naštvala. Proč ji nedokáže tahle ženská pochopit?
„Jenže pro mě je tahle situace stejně nepříjemná jako pro ně," namítla Averill. Bobova žena se na ni lehce usmála. Zbývající tři hraničáři se raději dívali do svých hrnků s jablečnou šťávou. Averill se trefila do černého a ani jeden z nich nechtěl slyšet rozsudek.
Averill doufala, že Bobina svolí a ona bude moct spát na seníku nebo na podlaze. Crowley doufal, že bude na seníku a onu situaci dostanou na krk Leander nebo Berrigan. Byli starší a rozhodně měli víc zkušeností se ženami. Leander si myslel, že onen nepříjemný úkol dostane na starost Crowley. Byl z nich nejmladší a on už věděl, že o ženách toho ví pramálo. Berrigan, tomu to bylo vcelku jedno, ale viděl, jak je jejich společnice nervózní. Pravděpodobně kvůli tomu, že jsou všichni muži. Po těch dvou dnech, co ji znal, věděl, že k mužům žádnou lásku nechová. Pokud mohla, vyhýbala se blízkému kontaktu.
„Dobrá, budeš spát se mnou a Bob si ustele na druhé posteli s jedním z vás," rozhodla Bobina. Místností se ozvaly čtyři výdechy. Všem se ulevilo. Averill dopila svůj mošt a lehkým tónem jim popřála dobrou noc.
