Nemusíte být přítel na úrovni 4, abyste znali můj tragic backstory.


Druhého dne ráno po snídani přinesl Leander mapu Araluenu a rozložil ji na stůl. Averill poznávala důležité body, ale rozhodně nevěděla polohu všech padesáti lén.

„Averill, najdi nám nejrychlejší cestu do Seacliffu," pobídl ji Leander a dívka se naklonila nad mapu. Právě se nacházeli víc na západě, ale Seacliff bylo léno na východním pobřeží. Averill chvíli studovala mapu a poté prstem přejela po trase, kterou zvolila. Berrigan se jí zeptal, proč vybrala zrovna tuhle cestu. Averill pokrčila rameny.

„Teď jsme na západě a potřebujeme se dostat na východ. Jenže jediná pořádná cesta vede přes Gorlan a tam by nás asi neradi viděli. Zbývající možnost je celé léno objet, ale to by trvalo přinejmenším týden, a přejet přes hory. Tam vede údolí, kterým můžeme projet na druhou stranu a bude to víceméně přímá cesta," vysvětlila svoje rozhodnutí.

Leander si prohlédl její trasu a pak poznamenal prostě: „Přes hory vede i jiná stezka. Bude lépe chráněná, než ta, kterou bys zvolila ty. Ale na téhle mapě není."

Averill na to nic nenamítala. Celý život znala jen Gorlan a Highcliff a v těch horách v životě nebyla. Málem se chtěla zeptat, jak ji má tedy najít, když není na mapě, ale otázku zase spolkla. Byla si jistá, že zvolila správnou variantu - tu přes hory - a Leander vycházel hlavně ze zkušeností.

Bylo rozhodnuto. Robina jim dala obrovský ranec s jídlem a hraničáři osedlali koně a vyrazili na cestu.

Po pár dnech se Averill uvolnila. Už nebyla kolem hraničářů celá napjatá a začala se s nimi bavit. Hlavně o dovednostech, které se musela naučit, ale pomalu je začínala mít ráda. Zjistila, že Crowley je vynikající v neslyšném a neviditelném pohybu. Rád provokoval Halta tím, že se najednou vynořil za ním a okomentoval činnost, kterou Hiberňan právě dělal. Averill se zapřísáhla, že mladého hraničáře bude něco hodně bolet, kdyby tohle zkusil na ni. Leanderovi se zase nikdo nevyrovnal v mapování a stopování. Měl roky zkušeností a znal snad každou stezku v Araluenu. Rád učil Averill a Halta, protože Halt jakožto Hiberňan zemi znal jen z map. Berrigan byl nejlepší v práci s noži. Jeho mistrovství s velkým saxonským nožem a menším vrhacím se nedalo napodobit. A Halt byl zdaleka nejlepší lukostřelec ve skupině. Nic neuniklo jeho šípům.

A Averill byla maximálně průměrná ve všem. Každý byl pro skupinu něčím přínosný, ale ona nedokázala nic pořádně. Ani vařit nesvedla tak dobře jako Crowley s Haltem. Trochu jí připadalo, že je zdržuje, ale se svými obavami se nikomu nesvěřila.

Večer zastavili na menší pasece. Rozdělali stany a plachtu, o kterou se dělili Halt, Crowley a Averill, a připravili dřevo na oheň. Na dnešním menu bylo sušené maso a brambory, které vykopali na příhodně skrytém políčku. Za dva dny už snědli všechno jídlo, co jim připravila Robina a Averill už nepociťovala takový hlad. Dokonce by řekla, že trochu přibrala.

Halt každý večer trénoval střelbu z cválajícího koně. Abelard měl opravdu plynulý krok a Halt se brzy zdokonalil natolik, že terč zasáhl v pěti případech z pěti.

Ostatní se ho snažili napodobit. Po večerech trénovali. Halt byl samozřejmě nejlepší. Trefil se vždy. Crowley zasáhl cíl ve třech případech z pěti. Leander dvakrát, podobně jako Berrigan. Muži vždycky potichu zakleli, když nezasáhli.

Dokonce přemluvili i Averill, aby to zkusila. Dívka nebyla jistá ani vestoje, natožpak z letícího koně, ale vyšvihla se na Albu a pobídla ji do cvalu. Klisna se rozběhla a Averill založila šíp do svého dvojitě zakřiveného luku. Chtěla vystřelit na strom, kde už bylo zapíchnuto dvanáct šípů. Mířila trošku níž, ale nestihla napnout luk za tu vteřinu, kdy byla Alba ve vzduchu. Kůň dopadl zpátky na zem a ona se netrefila. Šíp se zapíchl do země kousek od kmene.

„Do seníku," zaklela Averill a zpomalila Albu do klusu.

„Nevadí," zavolal z uctivé vzdálenosti Crowley. Nebylo moudré být blízko ní. Už se přesvědčili, že v Averilliných rukou může být zbraň naprosto cokoliv (včera se snažila uvařit večeři. Crowley dostal ránu pánvičkou. Omylem samozřejmě).

Averill se trefila pouze jednou, a to dost bídně. Téměř se netrefila, šíp se ale zabodl do kmene a zůstal tam. Rozhodně ne tam, kam mířila. Nepovažovala to za úspěch. Musela se zlepšit.

Co ten dlouhý obličej? Alba ji musela pošťuchovat. Fakt musela. Averill zaťala zuby a procedila: „To bych měla říkat já." Dávala si pozor, aby hraničáři neviděli, že se svým koněm mluví. Hnědka rozpustile pohodila hlavou.

Vrátila se zpátky do tábora. Averill seskočila. Bolest v nohou po pár dnech jízdy polevila a ona se už dokázala normálně pohybovat. Odstrojila Albu a nechala ji pást s ostatními koňmi. Její klisna se hodně zdržovala s Abelardem, vzhledem k tomu, že spolu vyrostli, ale i kolem Kropera se chovala jako malé hříbě. Muselo to být menším věkovým rozdílem. Oba koně zatím Albino jančení tolerovali.

Lidé si sedli kolem ohně, aby se najedli. Hned bylo vše chutnější, když měli brambory. Samotné sušené maso prostě nebylo ono. Zatímco žvýkali, Halt s Crowleym probírali střelbu z koně pádícího tryskem. Crowley si totiž nedokázal přiznat, že by mohl být v něčem horší.

„Abelard má tak plynulý krok, že snadno odhadneš jeho pohyby a přizpůsobíš jim střelbu z luku. Hladký jako hedvábí," stěžoval si. Averill se k nim posadila. Leander a Berrigan probírali záležitosti týkající se nynějšího velitele hraničářského sboru.

„Ale chudák starý Kroper-" mávl rukou k vlastnímu koni, „- je takové nemehlo, až někdy žasnu, že se v trysku vůbec udrží na nohou."

Averill a Halt se jako jeden muž podívali na Kropera, který je s viditelným zájmem sledoval. Hnědák přišel blíž.

„Promiň, Crowley, ale nějak jsem si nevšimla, že by Kroper nějak klopýtal," poznamenala Averill. Mladý hraničář mávl rukou.

„To protože jsi na něm nejela," odvětil. Zdálo se, že na všechno má nějakou chytrou odpověď. Děvče povytáhlo obočí (v tom byla hned po Haltovi přeborník).

„Jestli tě to uklidní, tak jsi lepší než já," prohodila. Ačkoliv Crowley byl přesně ten typ člověka, kterému se Averill vyhýbala (pořád nechutně veselý), začala vnímat své společníky jako rodinu a nechtěla je vidět smutné.
Berrigan vytáhl u ohně gitarru. Averill tak komplexní hudební nástroj ještě v životě neviděla a byla zvědavá. Hraničář zkusmo zabrnkal první tóny Lesní chaty. Potom přestal, aby nástroj naladil pořádně. Halt a Crowley se po sobě podívali. Oni znali onen hudební nástroj, ale nechali Averill prostor, aby si gitarru prohlédla.

„Co si zahrajeme?" zeptal se Berrigan. Halta náhle napadlo, jestli nejsou moc neopatrní. Byli v divočině, a ačkoli dost daleko od cesty, schovaní ve stínu stromů, zvuk se mohl šířit. Tuhle stezku ale podle Leandera znalo jen málo lidí a pravděpodobnost, že je někdo objeví, se v tomhle ročním období rovnala téměř nule. Byla zima a země byla zmrzlá. Strmá cesta po svahu hor se dala na koni je těžko projet. Hraničářští koně však měli jistý krok a nedělalo jim to sebemenší problémy.

„Co takhle Jessii na hoře?" navrhl Leander. Lidová písnička byla to pravé. Znali ji všichni. Averill náhle ucítila na rameni něčí ruku. Překvapeně trhla hlavou vzhůru.

„Chceš tancovat?" nabídl Crowley. Halt scénu sledoval s předstíraným nezájmem. Averill se podívala na zrzavého hraničáře a potom sklopila pohled do země a něco nesrozumitelně zamumlala.

„Co to říkáš?" zvýšil hlas Crowley, aby ho přes veselou melodii písně bylo slyšet. Averill zrudla. Musela to přiznat.

„Já… Já neumím tančit," šla s pravdou ven. Byla na sebe naštvaná, že si hraničářskou pláštěnku u ohně sundala. Teď jí chyběla kapuce, kterou by si mohla zakrýt obličej v barvě rajčete.

Crowley pokrčil rameny a chytil ji za paži. Averill sebou trhla a snažila se vysmeknout, ale bez toho, aniž by muži způsobila zbytečnou bolest, by to nešlo. Crowley byl přece jen silnější. Vytáhl Averill na nohy a vesele prohlásil: „Nevadí, to se naučíš."

Asi nedostal po té ráně pánvičkou lekci, blesklo hlavou Averill. Tanec byl až příliš špatný nápad. Na farmě jejího pěstouna se děvečky neučily tančit, ale chodily tajně do hospody, když se hrálo. Averill to nikdy nezajímalo a teď toho litovala. Byla hrozná tanečnice a hraničáři jí na tenhle moment nikdy nedovolí zapomenout.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad," začala, ale její hlas přehlušil refrén písně. Přátelské doteky tolerovala. Alespoň v téhle malé skupince, kde všem svým společníkům důvěřovala. Jenže tanec, to bylo něco úplně jiného. Averill se nedokázala zbavit špatného pocitu. Znovu se pokusila vytrhnout a Crowley její paži pustil. Nevypadal překvapeně, asi takovou reakci čekal.

„Jestli chceš, můžeš vyzvat k tanci Halta, ale já se na to opravdu necítím," promnula si svaly na ruce Averill. Crowley se tvářil nevinně a s výrazem jak myslíš se otočil k Haltovi. Jaké bylo jeho překvapení, když tam mladý Hiberňan už nebyl.

Sjeli z hor a blížili se k Seacliffskému lénu. Při cestě lesem Halt zastavil. Bylo to náhlé, proto ostatní ujeli ještě pár metrů, než dali pokyn svým koním. Halt tiše sesedl.

„Averill," ukázal rukou na zem. Dívka se naklonila v sedle a uviděla stopy.

„To je srnka," řekla jistě. Rozhodně to byla srna. Co měl Halt v plánu? Vysokou přece směl lovit pouze král.
Averill hbitě seskočila. Měkké podrážky jejích bot ztlumily dopad a děvče se sehnulo nad stopy. Chvíli je zkoumala a potom prohlásila: „Jsou tak hodinu staré." Halt přikývl a že sedla vzal luk a přes rameno si přehodil toulec se šípy.

„Zůstaňte tady," řekl jim potichu Halt. Averill to trochu zklamalo. Doufala, že bude moct jít na lov, ale už pár dnů jedli jen sušené maso a bylo by skvělé, kdyby měli zvěřinu. A kdyby jí s sebou Halt vzal, byla větší šance, že by srnu vyplašila.

Hraničáři to využili jako příležitost k přestávce. Všichni sesedli z koní, ale nikdo nepromluvil. Jen dali koním napít. Potom usedli na cestu a mlčeli. Dokonce i Crowley. Ten byl zticha jen v případě, že a) byl moc unavený a b) šlo o důležitou věc. A - jak Halt několikrát prohlásil - večeře byla velice důležitá.

Netrvalo dlouho a černovlasý mladík se vrátil - i se srnou. Přehodil ji přes Abelardův hřbet a nasedl. Averill to zarazilo. Takhle by je mohli lehce chytit, že kradou královi zvěř. Zaraženě jela s Albou až na konci skupiny. Berrigan si toho všiml a zpomalil svého koně.

„Co se děje?" zeptal se obezřetně. Averill se na něj podívala, pak hlavou trhla k Haltovi.

„Já myslela, že vysokou smí lovit jen král," vysvětlila Averill svoje obavy. Berrigan naklonil hlavu na stranu.

„Ty jsi ještě učeň, ty nemáš co myslet," pronesl smrtelně vážně. Averill se na něj taktéž smrtelně vážně zamračila. Její výraz musel být buď tak ubohý, nebo tak naštvaný, že Berrigan zanechal všeho vtipkování.

„Ano, jen král. Ale my jsme královští hraničáři-"

„Bývalí královští hraničáři," zavolal zepředu Crowley.

„- a král by nám jistě srnku dopřál, abychom nebyli jen o sušeném mase." Averill semkla rty do úzké linky - o tom tedy pochybovala, ale nechtěla kazit Berriganovi ideály.

Dojeli na kraj lesa a už mohli vidět jejich cíl. Seacliff bylo trochu zapadlé ostrovní panství a jediné spojení představoval plochý prám s převozníkem.

Když se přiblížili k pláži, od které prám vyplouval, Crowley jedoucí v čele zvedl ruku, aby ostatním ukázal, že mají zastavit. Averill tedy neochotně zastavila Albu.

Proč stojíme? kývala hlavou Alba, až jí hříva vlála. Averill neodpověděla. Navedla koně tak, aby kolem Crowleyho utvořili půlkruh. Otočila hlavu směrem k přívozu, ale byli stále skrytí ve stínech stromů a byla jen malá šance, že by si jich převozník všiml.

„Otázka zní," řekl tiše Crowley, „přeplavíme se tam všichni, nebo jenom jeden z nás? Začíná se z nás stávat celkem nápadná skupina."

Averill musela uznat, že to je rozumný nápad. S Egonem jich bude šest a už teď riskovali, že by někdo mohl poslat zprávu Morgarathovi.

Berrigan pokrčil rameny. „No tak si nás všimnou. Co je na tom špatného?"

Halt vedle Averill něco zabručel. Medvěd se probral ze zimního spánku, pomyslela si Averill. Halt opravdu mluvil jen tehdy, když musel. Nebo když chtěl pozlobit Crowleyho.

„Když si nás všimnou, budou o nás mluvit. Morgarath by se mohl doslechnout, že skupina hraničářských psanců verbuje své bývalé druhy. Když to zjistí, začne přemýšlet, co máme za lubem," zabručel Halt. Pravděpodobně se špatně vyspal, protože zněl ještě otráveněji než obvykle.

„Dříve nebo později se to stejně dozví," namítl Berrigan a chystal se říct ještě něco dalšího, když mu skočil do řeči Leander.

„Čím později, tím líp. Čím víc ho dokážeme překvapit, tím to bude pro nás snadnější." Averill se ušklíbla. Slova Morgarath a snadný se prostě nedávala do jedné věty, a i když to Leander nevyjádřil přímo, Averill věděla, že porazit Morgaratha bude cokoliv, jen ne snadné. Berrigan měl asi stejný názor, protože pozvedl obočí a zeptal se: „Ty myslíš, že to bude snadné?"

„Neřekl jsem snadné. Řekl jsem snadnější."

Berrigan kývl. „Beru to. Asi je to dobrá připomínka. Takže, kdo z nás se nechá převézt?"

Chvíle ticha. Egona pořádně neznali, jen se párkrát potkali na každoročním sněmu. Halt a Averill byli mimo hru. Potřebovali vyslat někoho, koho by Egon mohl poznat.

Halt nakonec přišel s návrhem. „Crowley. On stojí za celou touhle věcí. Udělat by to měl on." Řekl to rozhodně a nikdo nic nenamítal. Leander si odkašlal.

„Možná by Averill měla vytáhnout ty šaty, co má v brašně, a vydat se s Crowleym. Jako pár byste byli míň nápadní," poznamenal. Na tom něco bylo. Kdyby se na Seacliff vydali dva muži, bylo by to divné, ale muž a žena? Mohli se vydávat za pár, třeba že jedou navštívit… eh, tetičku, která vlastní na Seacliffu hospodářství.

„To je sice pravda, ale jak by to vypadalo, když bychom se ptali na hraničáře?" řekl Crowley. Pak si uvědomil, že se k tomu ještě nevyjádřila ta, o které tady byla řeč.

„Averill, co si o tom myslíš?" zeptal se jí. Dívka zvedla pohled, aby se na něj podívala.

„Není to špatný návrh. Mohli bychom předstírat, že potřebujeme pomoc hraničáře," poznamenala, ale Crowley okamžitě zavrtěl hlavou.

„Pokud už Egona nahradili, nedostaneme se za ním. Pošlou nás k tomu novému," řekl a téměř vyplivl slovo ‚novému'. Averill už věděla, že noví hraničáři jsou spíš synáčci bohatých, kteří byli oddaní Morgarathovi. Koupili si své místo ve sboru, ale v základních hraničářských dovednostech by je i ona hravě trumfla. V Gorlanu se dostala do potíží s nástupcem Dameona a téměř za to zaplatila cenu nejvyšší. Potom odešla s cílem svrhnout barona Gorlanu.

„V tom případě nepojedu. Potřebovala bych cvičit s noži," omluvila se. Od chvíle, co vyjeli z Weslonu, Averill trénovala jako nikdy dřív. Měla motivaci a nechtěla skupinu zdržovat. Crowley pokrčil rameny.

„Utábořte se vzadu mezi stromy. Až se spojím s Egonem, najdu vás," řekl a pobídl Kropera. Berrigan do něj jemně drcnul.

„A ne že dostaneš mořskou nemoc," napomenul ho pobaveně. Crowley se zahleděl na kanál. Voda byla klidná, jako kdyby to bylo Stálé moře.

„Vynasnažím se," pobídl Crowley Kropera a zamířil dolů k převozníkově chýši.

Ostatní obrátili koně na opačnou stranu, aby se vydali hledat tábořiště.

„Myslím, že kousek zpátky jsem viděla celkem kryté místo," poznamenala Averill a Leander lehce pobídl svého koně do strany, aby dívka mohla projet.

„Tak nás veď," vyzval ji. Averill se téměř usmála. Jak pravděpodobné to bylo, aby někdo jen tak řekl tajné heslo jejího koně? Nebylo to ale přesné, a tak doufala, že Alba nebude nijak reagovat. Ale přidalo jí to na mysl fakt, že by se s někým opravdu měla podělit. Jenže s kým? Z jejich malé skupiny asi nejvíc důvěřovala Leanderovi. Ale i Haltovi. A Crowleymu. A Berriganovi. Vlastně všem. A ona se nemohla rozhodnout.

Averill se rozhlédla. Tady někde byl ten palouk. Byli asi sedmdesát kroků od začátku lesa a ona konečně zahlédla světlou trávu, která mýtinu zakrývala. Navedla Albu tím směrem a klisna sešla z cesty a jistě kráčela v mělké lesní půdě, která nestihla od posledního lijáku vyschnout.

„Vypadá to tu bezpečně," poznamenal Leander. Prohlédl si jejich nové tábořiště a rozhodl, že je přijatelné. Proto všichni sesedli z koní a odstrojili je. Dnes už stejně neplánovali někam jet.

Averill oznámila, že jde nasbírat dříví. Halt stáhl ulovenou srnku z Abelardova hřbetu a začal ji stahovat z kůže. Berrigan a Leander si rozbalili stany. Velkou plachtu měl u sebe Crowley, proto se nedalo nic dělat. Averill tiše procházela lesem (cvičila se přitom v neviditelném pohybu) a hmatem zkoušela, jestli je dřevo suché nebo ne. V nejlepších případech bylo navlhlé, ale nic suššího v lese nebylo. Averill tedy vzala to, co měla.

Halt zatím připravil tábořiště a maso nabodl na rožeň. Leander se vydal nasbírat divoké byliny na salát. Všechno klapalo jako hodinky.

Berrigan si vzal Averill stranou a ukázal jí, jak vrhnout nožem, aby se trefila tupým koncem. Koneckonců, kdyby potřebovala někoho omráčit, bylo dobré to umět. Na druhou stranu Averill věděla, že pokud někdy bude Morgarathovi na dohoz, rozhodně nepoužije tupou stranu. Kdepak, baron si zasloužil ten ostrý konec.

Stále trénovala, když Alba tiše zaržála. Nebylo to varování, spíše přivítání. Crowley se vrátil a co víc, měl s sebou Egona. Averill schovala nože a postavila se vedle Halta.

Egon byl postarší muž, asi mu zbývalo jen pár let a odešel by do výslužby. Vlasy a vousy měl šedé, místy už dokonce bílé. Rozhodně to nebyl žádný mladík. A navíc byl naprosto promočený. Berrigan a Leander mu rychle půjčili náhradní kalhoty a košili a Averill pověsila mokré prádlo. Egona usadili o ohně, aby se ohřál.

Zdálo se, že Leander a Berrigan jsou nadšení, že je ve skupině konečně někdo starší. Egon je oba znal ze sněmů a s Crowleym se už seznámili.

„Tohle jsou Halt a Averill," představil je Berrigan. „Halta učil Pritchard a Averill trénovala dva roky s Dameonem. Pamatuješ si ho, že?"

Egon přikývl a Averill si prohlédl od hlavy až k patě.

„Děvčata nejsou hraničáři," poznamenal vlídně. „Co tě přivedlo k tomuhle životu?"

Averill spadla dolní čelist. Čekala slova typu: dívky mají být jen doma, vařit, tančit, rodit děti, ne oblékat se jako muži a zastávat mužské práce. Tak nějak instinktivně Egonovi věřila. Připomínal jí jejího otce, alespoň co si na něj pamatovala.

„Původně mě Dameon začal učit, abych se dokázala ubránit pěstounově ‚péči'," řekla potichu. Halt v ten moment obrátil maso a šťáva zapraskala v kontaktu s ohněm.

„A pak zjistil, že mám nějakou dávku talentu, takže mě naučil o trochu víc," dořekla Averill. Dál už o tom nechtěla mluvit a zdálo se, že Egon si toho všiml. Nevyptával se, netlačil na ni. Averill za to byla vděčná.

„Tak to se těším na tvoji společnost," řekl prostě a dívka cítila, že se jí koutky úst zvedly do úsměvu. Nečekala, že ji Egon přijme tak rychle. Pokud pojedou za dalšími hraničáři, ti by už nemuseli být tak přívětiví. Ale na to teď nechtěla myslet. Lokty položila na kolena a podepřela si bradu. Vůně pečeného masa způsobovala, že se jí začaly sbíhat sliny.

„Já myslel, že vysokou smí v lese lovit jenom král," poznamenal Egon. Halt na něj vážně pohlédl, zatímco Berrigan se smíchem plácl Averill po zádech. Přesně na to samé se ptala před několika hodinami.

„Dopřál by nám ji," řekl Halt, stále s vážnou tváří, „má laskavé srdce a nesnese pomyšlení, že by jeho věrní hraničáři měli v lese hladovět."

Berrigan vytáhl z popela na okraji ohniště bochník chleba, který dal péct. Averill to chtěla udělat, ale hraničář ji odbyl, ať cvičí házení nožů. A možná jí v kuchyni taky nevěřil.

Maso obložili salátem z bylinek a každý si k němu vzal krajíc chleba. Hovor utichl. Averill toho snědla hodně. Srnčí maso bylo lahodné a navíc po dnech sušeného masa měla velký hlad. Musela trochu přibrat, protože jí často byla větší zima, než ostatním.

Averill se nabídla, že umyje příbory a talíře.

„Ne!" vyjekl hraně Crowley. „Vypadne ti nůž a bude to horší než pánvička."

Kdyby pohledy dokázaly zabíjet, byl by už dávno mrtvý.

„Jsem si jistý, že to zvládne bez úrazů," obhajoval Averill Egon. Dívka za to byla ráda, jenže nejnovější člen skupiny neznal kontext.

„Ona to zvládne bez zranění, ale tou pánvičkou majzla mě," stěžoval si Crowley. Halt protočil oči. HALT. Averill ho ještě nikdy neviděla něco takového udělat. Dokonce si myslela, že toho není schopen.

„Neboj se, ty ustaranče. Nikoho nezabiju," ušklíbla se Averill a cestou ke špinavému nádobí rozcuchala Crowleymu zrzavé vlasy. Posbírala talíře a příbory a už byla na cestě k potůčku, který se o míli dál připojoval do průlivu kolem Seacliffu.

„Chceš kafe?" zavolal za ní ještě Crowley. Dostalo se mu jen ozvěny odpovědi. A tak dal vařit vodu pro sebe, Halta a Averill.

Mladá žena se o nádobí postarala rychle. Bez úrazu, samozřejmě. Crowley se strachoval zbytečně. Ona se o sebe přece dokáže postarat… nebo ne? Když byla sama, nezvládla to. Kdyby vedla stejný životní styl dalších pár týdnů, určitě by někde zkolabovala a už se neprobudila. Vlastně bylo štěstí, že po té cestě ve Weslonském léně jeli hraničáři a byli ochotni ji vzít mezi sebe.

Averill se obrátila a tiše našla cestu zpět do tábora. Muži se sesedli do půlkruhu kolem ohně, Berrigan vytáhl gitarru a brnkal na ni tichou melodii. Dívka poskládala nádobí do tašek a sedla si ke kmeni vedle Halta. Mladíci popíjeli kávu a Crowley podal Averill její šálek. Ta holka vděčně přijala a půjčila si od Halta kousek medu. Už si všimla, že Hiberňan si pravidelně přidává do kafe med a Leander mléko. A na ni byla káva samotná příliš hořká, potřebovala ji něčím osladit. Crowley si jich dobíral s tím, že kazí chuť úplně dobré kávy. Halt tvrdil, že obohacují chuť vynikající kávy. Averill je obhajovala tím, že by jí mohl šálek HORKÉ kávy vypadnout z ruky na Crowleyho. Možná to bylo trochu sadistické, ale zrzavého hraničáře to vždy dokonale umlčelo.

Berrigan a Leander se podělili o lahvinku vína. Averill nechápala, jak někomu může víno chutnat. Ona sama ho ráda neměla a nehodlala ho pít. Spokojila se s kávou.

„Chceš taky?" zeptali se Egona, ten ale odmítl.

„Stačí mi voda," prohlásil. Averill zívla a posunula se trochu blíž k ohni. Noci už začínaly být chladné a ona měla jen svou pláštěnku, kterou navíc využívala jako polštář. Minulou noc se vzbudila a klepala se zimou. Proto si chtěla užít tepla sálajícího z ohniště, co nejdéle to šlo. Už byli velká skupina a hlídka se držela vždy tři hodiny. Averill měla včerejší noc poslední hlídku, takže bylo nepravděpodobné, že by ji měla i dnes. Povětšinou se střídalo trio mladších lidí a starších, ale nyní s nimi byl Egon. Budou dvě trojice, které mohou držet hlídku ob den, aby se druhá skupina pořádně vyspala.

„Musíme něco probrat," oznámil najednou Halt a Averill tiše zaúpěla. Nemohlo to počkat do rána? Ostatní z toho taky nebyli moc nadšení. Leander vydal přesně takový zvuk, co ona - zvuk tichého, pomalého utrpení. Berrigan zabrnkal další akord a jen řekl: „Probereme to zítra."

„Teď," řekl Halt. Averill zamrkala. Jejich tichý společník dokázal jít přímo k tématu a rozhodl pevným hlasem, který nepřipouštěl námitky. Tedy, většinu námitek.

„Nerad mluvím s prázdným žaludkem," prohlásil Crowley. Averill se na něj obrátila.

„Ty mluvíš pořád a všude," opáčila a ze strany, kde byli usazeni starší hraničáři, se ozval tichý smích. Halt na Crowleyho upřel pohled.

„Vždyť nemáš prázdný žaludek. Máš ho plný zvěřiny, chleba, salátu a kávy."

Crowley se na vteřinu zadíval na nebe a pak pořádně zívl.

„Tím hůř. S plným žaludkem mluvím ještě méně rád než s prázdným."

„Vážně? Tak proč ještě mluvíš?" ozvala se Averill. Za poslední čtvrthodinu se přisunula blíž k ohni a teď seděla na pařezu a užívala si teplo. Ohlédla se na mladíky a všimla si, že Halt dokáže být velmi přesvědčivý. A Crowley dnes neměl náladu se hádat, takže jen mrzutě zabručel a řekl: „No dobře. Tak si tedy promluvíme." Berrigan a Leander už leželi a ani se neobtěžovali předstírat, že jim tahle náhlá změna programu nevadí. Egon nic nenamítal.

Když už všichni tak nějak poslouchali, Crowley Halta vyzval, aby jim řekl, co nemohlo počkat do rána.
Halt si opřel lokty o kolena a předklonil se. S vážnou tváří přejel očima po osazenstvu tábora a přesvědčil se, že mu je věnována pozornost.

„Už je nás šest…" začal Halt a Crowley mu zničehonic skočil do řeči.

„No, jsem rád, že jsme si to vyjasnili. Sám jsem si tím nebyl jistý, poněvadž umím počítat jen do tří-" „A já jsem kouzelná víla," zamumlala Averill potichu. „- ale když říkáš, že nás je šest, tak ti věřím." S tím si stáhl kapuci do tváře a pohodlně se opřel o kládu. Kdyby pohledy zabíjely, byl by několikrát mrtvý. Halt měl překvapivou trpělivost a nevyskočil, ale Averill to ticho nevydržela.

„Huš, teď ticho," řekla Crowleymu. Nezajímalo ji, že její trpělivost je na nule, nikdo tady nebyl zrovna nadšený, že se chvíle, kdy nemůžou spát a lelkovat, prodlužuje.

„Aha, tys chtěl říct ještě něco?" zeptal se nevinně Crowley. Berrigan a Leander skryli úsměvy. Averill protočila oči. Egon je bedlivě sledoval. Zatím ještě neznal dynamiku jejich skupinky, ale Averill se dovtípila, že už o tom asi má dobrou představu.

Halt tedy začal od začátku.

„Už je nás šest," zopakoval a upřel pohled na Crowleyho, který mu sliboval smrt, kdyby jen otevřel pusu. „Stává se z nás tak trochu neřízená skupina."

Averill musela uznat, že Halt má pravdu. Věděla, že v počtu je síla a muži se po večerech chovali trochu neopatrně, například Berrigan se svou gitarrou. Jmenovaný teď svraštil čelo.

„Neřízená? Já to myslíš?"

Halt zvedl ruce v neurčitém gestu.

„Nemáme jasné vedení. Tím myslím, že nikdo neurčuje, co máme dělat. Zmateně se potloukáme z místa na místo-"

„Já jsem si žádných zmatků nevšiml," namítl Crowley. Averill došlo, že tentokrát mluví vážně, zatím byli docela dobře organizovaní. Na druhou stranu to bylo hlavně díky Crowleymu, takže chápala, že zrzek sám si ničeho nevšiml.

„Zatím možná ne," usoudil Halt. „Ale je nás šest a dřív nebo později se určitě stane, že se neshodneme na dalším postupu. To by mohlo vést k hádkám a rozmíškám. Skupina by se mohla rozpadnout." Averill se neostýchala dodat: „A taky myslím, že bychom měli být víc opatrní. Je nás trochu dost slyšet a to, že náš tábor není vidět, nás neochrání."

Leander a Berrigan se po sobě podívali, pak přejeli pohledem po tábořišti a v očích jim blesklo pochopení. S provinilým výrazem svěsili hlavy.

„Averill má pravdu," souhlasil s ní Halt. „Proto bychom měli být víc organizovaní."

„Říkáš, že potřebujeme vůdce," ozval se Egon. Očividně usoudil, že je čas zapojit se do hovoru. Tohle se týkalo i jeho.

Halt se na něj podíval a vděčně přikývl. „Přesně tak. Musíme si zvolit vůdce - dát mu rozhodovací pravomoc a pak se jeho rozhodnutími řídit a provádět je. Jinak jsme jako hejno bezhlavých kuřat."

„Ale nebezpečných kuřat," dodal s lehkým úsměvem Leander. Averill u ohně tiše vyprskla smíchy. Honem se snažila uklidnit.

„A jedna slepice," pošťouchl ji Halt a ona se hned přestala smát. Pomalu jako v hororovém filmu otočila hlavu a její pohled říkal SMRT.

Vraždu v přímém přenosu zastavil Leander. „Tak dobře! Něco na tom je a já s tebou souhlasím. Musíme si zvolit vůdce. Nabízíš, že se toho ujmeš?"

Averill škodolibě sledovala výraz naprostého zděšení, který se Haltovi objevil na tváři.

„Já? Při duchovi Barry Boru, ne! Vždyť oficiálně ještě nejsem ani hraničář!" Averill souhlasila. Ani ona by nemohla být vůdcem, všichni by do týdne zemřeli.

„Barry Boru," zopakoval zvědavě Crowley. „To zní jako někdo zajímavý."

Barry Bor Averill nic neříkal. Pravděpodobně to byla hibernská legenda, to by vysvětlovalo, proč tady o něm nikdo nevěděl. A upřímně jí bylo celkem jedno, kdo to byl. Araluen měl taky spoustu legend.

„Navrhuju Crowleyho," řekl Halt. Z místa, kde mladý hraničář seděl, se neozývalo nic. Averill se ohlédla. Crowley se pro jednou neusmíval. Spíš vypadal, jako kdyby právě minul cíl. Prudce se narovnal.

„Mě? Žertuješ?" vyhrkl překvapeně.

Averill se otočila zády k ohni.

„Měl bys vědět, že Halt nikdy nežertuje," podotkla. Hiberňan téměř nikdy nevtipkoval a už vůbec ne v důležité situaci.

„Ano, tebe. A nežertuju," ujistil Crowleyho Halt. „Ty ženeš celou tuhle záležitost vpřed. Byl to původně tvůj nápad a získal je pro něj nás ostatní. Kdo jiný by nás měl vést?"

Teoreticky, Averill byla rozhodnutá něco s Morgarathem udělat už předtím, než se dostala do skupinky hraničářů. Jenže si pomalu uvědomovala, že zatímco ona se přidala kvůli pomstě, hraničáři měli v zájmu bezpečnost krále a celého Araluenu. Trochu se zastyděla za svůj motiv.

„Ale…" váhal Crowley. Rozhlédl se po ostatních. „Já jsem mladší než vy ostatní - tedy samozřejmě až na tebe a Averill."

„Mě z tohohle vynech," zabručela dívka a opřela se lokty o kolena. Hlavu si položila do dlaní. Souhlasila s Haltem, že Crowley by byl skvělý velitel. Měl dost energie a nadšení pro věc. Samozřejmě mu chyběla léta zkušeností jako starším hraničářům, ale na druhou stranu i on byl plně vycvičený hraničář a byl naprosto samostatný.

Leander zavrtěl hlavou. „To ale není úplně špatná věc. Máš zápal a nadšení. Už jsi nám to dokázal."

„A máš energii mládí, která bude při téhle práci potřeba," dodal vážně Berrigan. Aha, takže špinavá práce, pomyslela si Averill. „Nebude to lehké. Já vím, že bych to považoval za hrozivý úkol." Averill tušila, že Berrigan by byl víc než schopný se ujmout velení, ale měla dojem, že starší hraničář by byl nerad omezován věčným plánováním.

Crowleyho by tahle povinnost mohla trochu zkrotit. Důraz na mohla.

Halt si odkašlal a navrhl: „Budeme o tom hlasovat?"

„Ne! Musíme to ještě probrat!" odvětil ihned Crowley. Leander a Berrigan se po sobě podívali. Už věděli výsledek téhle konverzace. Všichni to věděli, jen Crowley si to odmítal připustit.

„Já myslel, že nerad mluvíš s prázdným žaludkem," usmál se záludně Halt.

Crowley zamával ve vzduchu rukama v odmítavém gestu: „O takových věcech se nežertuje!" Averill měla chuť se zvednout a říct mu, že nikdo tady nevtipkuje a že by opravdu byl nejlepším velitelem, když promluvil Egon, který doposud mlčel.

„Jsem v téhle skupině nový a nikoho z vás moc dobře neznám," řekl tiše a naklonil hlavu k Berriganovi a Leanderovi. „Jistě, na sněmech jsme se několikrát potkali, ale nedá se říct, že bychom byli blízcí přátelé."

„Alespoň zatím ještě ne," zamumlal Berrigan se slabým úsměvem. Egon na oplátku pokýval hlavou a pokračoval: „Jde mi o to, Crowley, že podle mě by z tebe byl skvělý velitel."

Zrzavý hraničář stále seděl napjatě a zadíval se na Egona. „Vážně? A proč?"

Egon se odmlčel a pomalu se rozhlédl po ostatních. Averill si všimla jeho poněkud zdráhavého pohledu a pomyslela si, že se o to, co skrývá, nechce nijak zvlášť podělit. Jenže Egon byl mnohem statečnější než ona. Averill se o svou minulost se svými přáteli - kdyby to byli cizinci, tak určitě - podělit nedokázala. Egon měl mnohem víc odvahy.

„Když za mnou Crowley dneska odpoledne přišel, musel na mě být žalostný pohled," přiznal tiše. „Hledal jsem svoji budoucnost na dně korbelu s vínovicí. To už jsem dělal nějakou dobu," dodal a podíval se na ně, jako kdyby čekal, že jím najednou budou opovrhovat. Averill ale cítila jen zájem a pochopení. I ona byla v podobné situaci.

„Měl jsem vztek. Byl jsem zklamaný. Ztratil jsem veškerou důvěru v krále. Crowley zahodil můj džbán s pálenkou a mně ruply nervy. Vytáhl jsem na něj saxonský nůž."

„A jé," trhl sebou Halt, zatímco Averill sykla: „O ou."

Egon se k nim obrátil. „Přesně tak. Potom, co mi Crowley sebral nůž, a potom, co mě shodil z prámu do moře…"

Tím se vysvětlilo, proč byl Egon promočený na kost. Navíc to Averill připomnělo, že pověšené prádlo už bude suché. Jenže chtěla doposlechnout Egonův příběh.

„Potom si se mnou sedl a pár minut se mnou mluvil. Víc nepotřeboval. Jenom pár minut. A během těch pár minut mi vysvětlil, co máte v plánu, a přesvědčil mě, že bych se k vám měl přidat. Vaši věc popsal stručně, výstižně a naprosto přesvědčivě. Ale ze všeho nejvíc mě zaujalo, že pevně věřil v to, co děláte. To se nedalo přehlédnout." Na chvíli se odmlčel. Nevěděla proč, ale Averill se cítila provinile. Za to, že ještě stále jedna její část toužila po pomstě proti Morgarathovi, ne po míru v království. Bylo to od ní sobecké a ona si to uvědomovala.

„Jak jsem říkal," ujal se slova zase Egon, „vás ostatní moc dobře neznám. Ale pochybuju, že by mě někdo z vás dokázal přesvědčit tak rychle nebo tak důkladně. Už jenom proto si myslím, že by nás měl vést Crowley."

V ten moment se Averill zvedla a šla zkontrolovat Egonovy šaty, které už opravdu byly suché. Nemohla poslouchat, aniž by se jí nepřipomínala její sobecká část. Nezasloužila si být v téhle skupině.

Halt u ohně něco řekl Crowleymu a pak zvýšil hlas: „Tak jdeme hlasovat! Povede nás Crowley. Všichni jsou pro?"

Táborem se ozvalo jednotné: „Ano!" Averill se právě vrátila s kusem provazu, který jim posloužil jako provizorní šňůra na prádlo a všimla si, že Crowley otevírá pusu, asi aby se jim to pokusil vymluvit. Usmála se a přehodila provaz do jedné ruky, zatímco druhou mladíka uchopila za bradu a pusu mu zase zavřela. Crowley vypadal jako leklá ryba, zatímco Halt přikývl a řekl: „A já taky říkám ano." Přisunul se blíž a poplácal Crowleyho po ramenou. „Blahopřeju. Vypadá to, že jsi náš nový velitel."

Nový velitel na Halta velice dospěle vyplázl jazyk, ale bylo to v přátelském gestu a Hiberňan si to nevzal osobně. Berrigan si opět vzal gitarru a začal brnkat nahodilé tóny.

„Takže, veliteli," usmál se na Crowleyho Leander, „kdo bude mít dnes hlídku?"

„Já si ji klidně vezmu," navrhl Egon. „Stejně jsem plně vzhůru od chvíle, kdy mě Crowley hodil do vody." Poslední část vyslovil s náznakem úsměvu. Crowley na něho kývl.

„Tak je rozhodnuto. Dnes bude mít hlídku Berrigan, Leander a Egon a zítra já, Halt a Averill."

„Beru si první," zazubil se Leander a vstal, aby si došel pro hraničářskou pláštěnku a našel si příhodné místo na strávení hlídky.

Dohodli se, že Egon si vezme druhou hlídku a Berrigan poslední. S tím šli oba muži spát, aby si trochu odpočinuli. Halt, Averill a Crowley zůstali u ohně. Už začínala být zima a oheň chlad nezahnal. Averill se zatřásla a tiše si přála nějaký tlustý vlněný svetr nebo alespoň deku, do které by se zabalila, aby už nebyla taková zima. Sice se blížilo jaro, ale země byla promrzlá a ona se každé ráno cítila jako rampouch.

„Asi bychom taky měli jít na kutě," podotkl Halt a Averill jen vstala a se zívnutím se protáhla. Zamířila k plachtě, o kterou se všichni tři dělili. Snažila se nevnímat chlad, který ji objal. Už nevěděla, kdy se k ní připojili Halt a Crowley.

Vzbudila se někdy v noci. Jen otevřela oči a klepala se zimou. Dnešní noc musela teplota spadnout k nule a Averill se třásla. Letmým pohledem usoudila, že bude kolem třetí hodiny ranní. Pomalu otočila hlavu, aby se podívala, jestli je dobrý nápad vstát. Byl. Plachtu sdílela s Haltem a Crowleym, ale chlapci si většinou zabrali jednu polovinu nebo (v případě chladnějších nocí) spali vedle sebe a Averill se zrovna nechtělo vstát, kdyby byla uprostřed. Naštěstí byla na levé straně, Crowley na pravé a Halt mezi nimi.

Děvče se potichu zvedlo. Pláštěnku si přehodila přes ramena, aby byla aspoň trochu v teple a tiše našlapovala k ohništi, ačkoli zbývaly jen uhlíky. Usedla před ně, ale oheň už nehřál a jí byla stále stejná zima.

Znovu se otřásla. Teď už drkotala i zuby. Objala se rukama, ale ani to příšerný pocit zimy nezmínilo.

„Averill, to jsi ty?" zaslechla ve tmě tichý hlas, který rozpoznala jako Egona. Musel mít teď hlídku. Ohlédla se tím směrem a odpověděla: „A-Ano, j-j-jsem t-t-to j-j-j-já." Drkotání zubů se při mluvení ještě zhoršilo. Křoví zašustilo a Egon vylezl na prostranství. Jedním pohledem si Averill změřil a beze slova přešel ke svému sedlu a vytáhl z něj svoji náhradní pláštěnku. Podal jí Averill.

„Asi by ti prospělo trochu tepla, co?" usmál se slabě, zatímco si děvče látku přehodilo přes ramena. Pak přikývla.

„Sice nevím, co se ti přihodilo, ale není dobrý být takhle hubený. Nemáš tuk, co by tě před zimou chránil," podotkl Egon. Averill pohlédla do země. Za poslední dva týdny přibrala, o tom nebylo pochyb. Už se necítila špatně při pohledu na jídlo. Nabrala pár kil navíc, ale se zimou při nocování jí to pramálo pomohlo.

„Pojď se mnou, dokud se trochu nezahřeješ," pobídl ji starší hraničář a vešel do houští k místu, odkud byl dobrý rozhled a které si vybrali jako perfektní pozici pro hlídku. Nyní tam usedli muž a dívka. Averill stále klepala zuby, ale po krátkém pohybu rozhodně méně než u opuštěného tábořiště.

Chvíli bylo ticho. Averill nevěděla, jestli má něco říct. Mohli vůbec na hlídce takhle mluvit? Hleděla do země a snažila se zkrotit své zuby, než to Egon vyřešil po svém.

„Jak ses vlastně přidala k téhle skupince? Dameon už je dlouho mrtvý a nás ze služby propustili teprve nedávno," zavedl řeč hraničář. Averill se trochu ulevilo, že se nijak nevyptával na její dětství a čas, který strávila v Gorlanu. Ne, pouze chtěl vědět podrobnosti, aby si mohl o malé skupince hraničářů, jednoho Hiberňana a jedné ženy udělat vlastní názor a pochopit, jak fungovali.

„Byla jsem ve Weslonském léně, když jsem uslyšela koně. Radši jsem se schovala, protože když jde osamocená žena po cestě, tak to není zrovna bezpečné," Averill se otřásla, tentokrát ne zimou, ale hnusem. Kolikrát se ji muži pokusili na jejích cestách znásilnit. Díky Dameonovu výcviku se jim Averill dokázala ubránit, ale v dobu, kdy potkala hraničáře, už byla tak slabá, že by to nezvládla.

„Nečekala jsem, že to budou hraničářští koně. Ucítili mě a ocitla jsem se tváří v tvář Haltovi s připraveným šípem. Spletli si mě s klukem a to mě trošku naštvalo-" Egon povytáhl obočí, „- dobře, hodně mě to naštvalo, takže jsem trochu nevrle odsekla, že jsem holka. Trochu jsme se začali hádat, až nakonec přišla řeč na to, co tam dělám." Averill se zachumlala ještě víc do pláštěnky. „Zjistili jsme, že máme stejný cíl a já požádala, jestli bych mohla cestovat s nimi. Prý ne a pak odjeli!" Egon se trochu usmál. Averill musela prokázat, že o to opravdu stojí, jinak by tu s ním neseděla. Děvče mělo silnou vůli, to se muselo nechat.

„Tak jsem je stopovala až do vesnice Weslon. Byli tam a byl s nimi i Berrigan - když jsem je potkala předtím, byli tam jen Halt, Crowley a Leander - a vysvětlili mi, že na mě tak trochu čekali. Tak jsem s nimi putovala dál," tentokrát si i ona dovolila malý úsměv, skrytý pod dvěma pláštěnkami. Mohutně zívla. Byla unavená, na druhou stranu se rozhodně nechtěla vrátit do té nechutné zimy, když se alespoň trochu zahřála.

Averill se zhluboka nadechla. Bylo tady ještě něco, co chtěla s Egonem probrat, ale byla vyděšená. Bála se. Jenže mu to chtěla OPRAVDU říct, potřebovala se někomu svěřit.

„Eh… To, jak jsi dnes večer mluvil o tom, jak tě Crowley našel," začala opatrně. Egon se po ní podíval, ne varovně, ale trocha opatrnosti tam přeci jen byla. „To bylo neskutečně odvážné. Muselo to být hrozné o tom mluvit. Já bych taky chtěla něco říct, ale… mám strach."

Egon jí teď věnoval plně pozornost. Už tak muselo být hodně těžké přiznat, že se něčeho bojí. Dnešní svět strach odsuzoval. A Averill byla mladá, pravděpodobně spolkla veškerou svoji hrdost.

„Když jsem byla malá, žila jsem s rodiči v Highcliffu. Jednoho dne jsme jeli za tetičkou do Gorlanu, byla nemocná či co, ale cestou jsme měli nehodu. Rodiče - oni nepřežili. Tak jsem skončila u pěstouna v Gorlanu a-a."

Výraz v dívčině tváří teď byl čirá panika. Egon mohl mít zavřené oči a věděl by, že se třese jako osika, jako kdyby dítě, kterým v tu dobu byla, hledalo někoho, kdo by je uklidnil, objal a nechal vyplakat, zdálo se ale, že pro Averill tam nikdo takový nebyl.

„Nemusíš o tom mluvit," řekl tiše Egon a přátelsky ji objal kolem ramen. „Až budeš připravená, můžeš nám to říct. To, že já jsem přiznal svoji chybu, neznamená, že se budeš nutit říct mi svůj životní příběh, když ti to způsobuje bolest. Zatím to nech být a ono se to nějak vyvine." Averill se zajíkla. Zoufale se snažila zabrzdit slzy, které se jí draly do očí. Zabořila hlavu do Egonova ramene a tiše vzlykala. Bylo to vůbec poprvé, kdy tam pro ni někdo byl. Kdy neplakala sama v temném koutě.

Po chvíli její vzlyky přešly jen ve zrychlené dýchání a Averill se od Egona odtáhla. Upravila si pláštěnku, do které byla zabalená jako do deky a podívala se směrem dopředu.

„Chovatel koní, Bob, říkal, že bych se s Albiným heslem měla někomu svěřit," řekla. „Chci ho říct tobě." Egon překvapeně zamrkal.

„Mně? Znáš mě sotva pár hodin," namítl a Averill přitakala.

„To je pravda. Uvažovala jsem o Haltovi a Crowleym, ale něčím jsi mě zaujal ty. Asi proto, že mi připomínáš mého tátu." Averill se usmála, jako kdyby jí na mysl přišla nějaká dobrá vzpomínka. Odmlčela se.

„Já nikdy neměl děti," prohlásil Egon polohlasem, „ale myslím, že mi nebude dělat problém smýšlet o tobě jako o dceři." Tentokrát se Averill zatvářila překvapeně. Pak ale vpustila na tvář velikánský úsměv a ani slabé drkotání zubů nedokázalo zmírnit její nadšení.

„Věřím ti. Proto ti chci říct Albino tajné slovo."

Egonovi zacukaly koutky úst.

„Dobře tedy, pokud si to opravdu přeješ."

Averill se naklonila k Egonovi a zašeptala: „Její heslo je veď mě dál." Pak se odtáhla a spokojeně zabořila nos do teplé látky. Už jí nebyla taková zima, aby drkotala zuby nonstop, ale chlad se jí stále zařezával do kostí. A chtělo se jí spát. Byla jasná noc a podle polohy měsíce usoudila, že budou tak tři hodiny po půlnoci. Egonova hlídka za chvíli končila. Averill zívla.

„Asi si půjdu zase lehnout," okomentovala to a začala se rozmotávat z Egonovy náhradní pláštěnky. Starší hraničář jen mávl rukou.

„Nechej si ji. Potřebuješ ji víc než já."

Averill se na něj vděčně podívala.

„Díky," řekla prostě. „A díky, že's tu pro mě byl. Dobrou noc." S těmi slovy se otočila a nepozorovaně vklouzla do tmy. Tiše našlapovala a za minutu byla v táboře. Stále zamuchlaná do pláštěnky se položila na zem. Přes látku se okamžitě začal dostávat chlad.

„Je ti zima?" ozvalo se náhle vedle ní, a kdyby Averill neměla hraničářský výcvik, rozhodně by zaječela. Copak se vám stane často, že vedle vás ve tmě někdo promluví?

Averill by přísahala, že její rychle bušící srdce musí být slyšet až v Seacliffu. Pak racionální část jejího mozku převzala vládu nad tou emocionální a ona si uvědomila, že se Halt musel probudit a ona nebyla tak nenápadná, jak si původně myslela.

„Jo, tobě ne?" odpověděla šeptem. Halt otočil hlavu směrem k ní - byl to vůbec první pohyb, který za tuto dobu provedl. Averill byla jako na trní. Čekala, že Halt bude mít špatnou náladu a bude nabručenější než jindy, koneckonců ho vzbudila. Hiberňan ale jen - opět šeptem - odpověděl: „Komu by nebyla? Je jasná noc, to je vždycky mráz. Měli bychom spát víc u sebe."

S těmi slovy dloubl do Crowleyho.

„Hej, Crowley, vstávej," sykl a jeho společník se s trhnutím probudil. Posadil se a promnul si oči, aby se rozkoukal.

„Co je? Nic se neděje," poznamenal unaveně. Vypadal jako novorozené štěně, stále slepé a mžourající po okolním světě.

„Posuň se o kousek, ať se mezi nás vejde Averill," poručil Halt a Crowley bez odmlouvání spolupracoval. Došlo mu, že pokud chce co nejdřív zase spát, neměl by se stavět Haltovi na odpor. Hiberňan pobídl dívku, aby si lehla mezi ně.

Averill ztěžka polkla. V téhle situaci nikdy nebyla a stále dokola si opakovala, že to je jen proto, aby se navzájem zahřáli. Halt ani Crowley nic nezkusí, je to jen kvůli teplu.

Byla hluboká noc a Averill spala na seníku spolu s dalšími děvečkami. Náhle se ozval křik. S trhnutím se probudila a vyděšenýma očima hledala zdroj. V šeru uviděla mihotající se světlo svíčky a u stěny se krčila jedna z děveček, nedokázala rozeznat, kdo. Vzlykala a prosila, zatímco z ní muž strhával šaty.

Nic se nestane, nadechla se Averill a trochu váhavě ulehla vedle Crowleyho. Halt se převalil na opačnou stranu a brzy byla vzhůru jen Averill. Úděsná vzpomínka jí sžírala, nedokázala usnout. Stále očima těkala mezi oběma mladíky, kteří poklidně spali a netušili o jejím vnitřním souboji.

Usnula vyčerpáním chvilku předtím, než Egona na hlídce vystřídal Berrigan.