Varování: pokud někoho odpuzuje téma menstruace, tak tuhle kapitolu snad můžete přeskočit. Jen mi to přišlo zajímavé - aneb jak jsem několik dní dohledávala informace. Nyní už mohu hrdě prohlásit, že vím, proč ženy ve středověku dávaly přednost červeným šatům


Ráno přišlo na její vkus až příliš brzy. Na druhou stranu se probudila později než oba její společníci a mohla žít v blahosklonné nevědomosti, že se v průběhu noc stulila do klubíčka a hlavu zabořila do Crowleyho ramene. Ještě že tak; pravděpodobně by se k zrzavému hraničáři už nikdy nepřiblížila, kdyby se probudila jako první.

Jako první věc, co udělala, bylo to, že šla zkontrolovat Albu. Klisna jí přivítala drcnutím hlavy do hrudi a dívka jí mileráda podrbala. Na ohni vesele bublala miska kávy a ohřívalo se srnčí ze včerejška. Averill vzala kartáč a začala o svého koně pečovat. Albina zimní srst byla hustá a neuvěřitelně huňatá a tak krásně teplá, že jí Averill takový kabát záviděla. Klisna, jako by četla její myšlenky, pohodila hlavou a odfrkla si. Teplý vzduch z jejích nozder vyšel jako mlhavý dým. Averill věnovala zvláštní péči jejím kopytům - čištění kopyt bylo pro koně životně důležité, a ačkoliv Albu měla jen týden a něco, hravá kobylka jí přirostla k srdci tak, že by se s ní nedokázala rozloučit.

To mě těší, že o mně smýšlíš takhle, ozvala se Alba, jablíčko?

Averill se tiše zasmála.

„Promiň, nemám jablíčko. Třeba budou mít v nejbližší vesnici," řekla nadějně. Podzimní jablka se někdy uchovávala v chladu, aby je pak mohli farmáři draze prodávat. Averill, která stále neměla ani korunu, nechtěla kazit koni radost. Alba stále myslela jen na jablka, ale kdyby bylo po jejím, už by se na ní dávno nedalo jezdit.

Averill opustila skupinku koní a šla se přivítat s mnohem výřečnějšími členy skupiny.

„Dobré ráno," pozdravila a v odpověď se jí dostalo to samé, akorát v pěti verzích. Dívka si s úsměvem sundala druhou pláštěnku a podala jí Egonovi.

„Díky, dalo se to přežít," látku v rukou rychle složila a Egon si ji vzal.

„To mě těší, nerad bych, abys umrzla," odpověděl a pláštěnku si dal do sedlové brašny.

„Když už mluvíme o umrznutí, je tady dost horké kávy pro všechny," přidal se vesele Crowley. Vypadalo to, že dnes má nějakou velmi dobrou náladu. Averill nevěděla, čím to je, ale přišlo jí to podezřelé. Možná, že kdyby se někoho zeptala, zjistila by, že z trojice, která se dělila o plachtu, se Crowley probudil jako první a vůbec mu nevadilo, že ho Averill použila jako živý polštář. A taky tak získal skvělý materiál na nekonečné škádlení. To ale Averill nevěděla, takže se klidně posadila na vlhkou kládu (co by nebylo v brzkém ranním čase alespoň navlhlé) a vděčně přijala misku kávy. Halt vytáhl lžící a sklenici medu a podělili se o sladidlo. Crowley, Egon a Berrigan ze svých míst kroutili hlavami, jak mohou tak ničit chuť, zato Leander jim nevěnoval pozornost a vlastní kávu si obohatil o mléko. S povzdechem zjistil, že všechno mléko spotřeboval a bude muset přežít hořkou chuť kávy, než dojedou do nejbližší vsi.

„Kdo je další?" zeptal se Egon. Averill zbystřila. Nepatřila do hraničářského sboru, proto nevěděla, kdo by mohl být další na seznamu propuštěných hraničářů.

„Samdash z Eagletonského léna. Ale cesta vede přes Holsworthské léno, takže po cestě vyzvedneme Norrise," odpověděl Crowley a upil ze své kávy. Pokud to říkal Crowley, tak to bude asi pravda, pomyslela si Averill. Ani o jednom ze zmíněných v životě neslyšela, takže mohla pouze důvěřovat úsudku ostatních.

Po snídani sklidili nádobí a osedlali koně. Averill měla na starost složení stanů, což jí nedělalo problém. Brzy vyrazili na cestu. Byl další jasný a slunečný den. Rozhodli - nebo lépe řečeno, Crowley rozhodl, že budou opatrnější a vždy někdo pojede padesát kroků za ostatními a bude jim krýt záda. Averill byla zadní voj jako první a po hodině a půl se vystřídala s Egonem. Sama se zařadila vedle Haltova Abelarda, takže jeli ona, Halt a Crowley. Zrzavý hraničář vypadal konečně smířený s jejich rozhodnutím udělat ho velitelem a vesele si pohvizdoval nějakou písničku. Averill s děsem poznala, že tu samou melodii si často prozpěvovaly děvečky v Gorlanu. Proč se jim zrovna tahle píseň líbila, Averill nechápala. Sama ji považovala za úděsnou. Halt měl očividně podobný názor. Zamračil se na Crowleyho.

„Doufal jsem, že tvůj nový smysl pro odpovědnost skoncuje s tím uširvoucím kvílivým zvukem, který vyluzuješ ústy," prohlásil suše. Crowley se ďábelsky usmál a v očích mu hrály hravé jiskřičky. Averill po týdnu cestování s nimi věděla, že to znamená přátelské hašteření.

Správně. „Je to veselá písnička," prohlásil Crowley.

„Co je na ní veselého?" zeptal se zasmušile Halt. Averill znala odpověď: velké, tučné a zkrátka obří NIC. Crowley však jen pokrčil rameny a řekl: „Asi je to věc názoru. Je to hodně optimistická písnička." Averill si dovolila nesouhlasit. Pokud se jí někdy tato veselá píseň líbila, v dnešní době pro ni přinášela jen špatné vzpomínky. „Chceš, abych ti ji zazpíval?" navrhl Crowley nadšeně.

„N-" začali Halt i Averill unisono, ale už bylo pozdě. Kdyby Averill onu písničku tak nesnášela, asi by uznala, že je v Crowleyho podání celkem hezká. Jenže jí zněla jako skřípání nehtů o tabuli.

„Šel kovář z Palladia, potkal krásnou lady-á…"

„Prr! Prr!" houkl Halt si velkému pobavení Averill Abelard zastavil. Skryla úsměv v látce pláštěnky a sledovala, jak Halt koně pobídl.

„Ne ty. On," ukázal na Crowleyho. Šedák se na něj ublíženě otočil, jako by mu sděloval, ať je příště konkrétnější.

„Potkal krásnou lady-á?" opakoval Halt s nezaměnitelnou dávkou ironie. „Co je u všech všudy lady-á?"

„Prostě lady," vysvětlil mu trpělivě Crowley. Kroper pohodil hlavou, jako kdyby zastával Haltův názor. Crowley na něj shlédl.

„Tak proč nezpíváš ‚potkal krásnou lady?'" žádal Halt. Odpověď byla jasná, muselo se to rýmovat, to věděla dokonce i Averill (a to bylo co říct).

„Protože byla z Palladia, jak se zpívá v té písničce. To je město na kontinentu, v jižní části Toskana," svraštil čelo Crowley.

„A místo lady tam mají lady-á?" zeptal se Halt. Averill protočila oči.

Crowley navedl Kropera kolem Abelarda a vedle Alby - jenom proto, aby do ní mohl žďouchnout loktem.

„Zeptáme se naší místní lady, ne?" zazubil se na dívku.

Ne, díky, pomyslela si Averill jedovatě. Nahlas však řekla: „Nejsem žádná lady. A pochybuju, že v Toskanu mají lady-á." Nehodlala s Crowleym souhlasit, že je to celkem pěkná píseň. Radši se dala na stranu k Haltovi.

„Správně. Mají lady jako všichni ostatní. Ale ‚lady' se s Palladiem nerýmuje, nebo snad ano? Nemohl bych přece zpívat: ‚Šel kovář z Palladia, potkal krásnou lady,' nebo ano?" podíval se na ně s očekáváním Crowley.

„Co kdybys takhle nezpíval vůbec," zabručela Averill a Alba pohodila hlavou nahoru a dolů, asi chtěla naznačit, že souhlasí se svojí jezdkyní.

„Ou, teď jsi mě ranila," hrál Crowley. „Asi trávíš moc času s Haltem. Halte, kazíš ji." Pohlédl na černovlasého mladíka přes Averillino rameno.

„Dávalo by to větší smysl," trval si na svém Halt. V tomhle ohledu byl, jak se ukázalo, velice tvrdohlavý.

„Ale to by se nerýmovalo," odvětil Crowley.

„A vadilo by to?"

„Ano! Písnička se musí rýmovat, jinak to není pořádná písnička. Musí tam být lady-á. Říká se tomu básnická licence."

Averill by v ten moment ráda jela napřed, a to někam hodně daleko, kde je nebude slyšet.

„Takže básnická licence ti nařizuje vymýšlet slova, která neexistují a která jsou - mimochodem - úplně hloupá?" Halt.

„Ne. Básnická licence nařizuje postarat se, aby se dva verše rýmovaly." Crowley.

Averill už z téhle konverzace byla unavená. Zpomalila Albu a zařadila se radši k Leanderovi a Berriganovi. Ti bohužel se zájmem naslouchali konverzaci. Averill neměla sílu ty žvásty dál poslouchat, takže se raději rozhlédla po okolí. Zaslechla jen cosi o okurce, asonanci a cejchovadle - tři věci, které nedávaly vůbec žádný smysl. Jak spolu pro Boha živého souvisí okurka a cejchovadlo? Měl snad kovář hlad? Averill ani nevěděla, co je to asonance, ale rozhodla se, že si tím hlavu dlouho lámat nebude.

Najednou se Alba zastavila. Averill to nečekala, takže skončila trošku na její šíji.

V pohodě? obrátila klisna hlavu. Averill se otřepala a vzhlédla. Ještě že se Alba zastavila, protože jinak by narazila do Kropera, který zastavil. O pár kroků dál stál i Abelard a Leander s Berriganem své koně také zabrzdili.

„Tak dobře," řekl rázně Crowley. „Vzpomínáte, jak jste mě včera večer jednohlasně zvolili svým velitelem?" Všichni přikývli. „Protože jsi říkal," významný pohled na Halta, „že přijde čas, kdy přijde čas, kdy se na něčem neshodneme, a já budu muset rozhodnout?"

Halt přikývl. Averill došlo, o čem je řeč. Stačilo říct, že to byla lady-á. Ona text bohužel znala. A vlastně jí to bylo celkem jedno. Alba se nafoukla a v soudkovité hrudi se ozvalo tiché mručení. Averill okamžitě zbystřila. Byl to jeden ze signálů, které se kůň a jezdec spolu naučili. Očima těkala po krajině. Opravdu, asi čtyřicet kroků před nimi byl na cestě jezdec. Averill pohladila Albu po krku.

„Vidím ho," dala koní znamení, že má pohov. Pak zvýšila hlas.

„Pánové, víte, že je támhle jezdec?" Ve stejné chvíli se ozval Egon, který je během té chvilky dohonil: „Uniklo vaší společné pozornosti, že před námi čeká jezdec?"

Neznámý seděl na malém černém koníkovi, na sobě měl maskovací pláštěnku a přes stehna položený luk. Na první pohled bylo jasné, že je to hraničář - a ne jeden z těch patetických srabů, kteří se drze nazývali hraničáři.

„Dobré ráno!" zvolal vesele Crowley. Averill neuniklo, že se po sobě s Haltem trochu provinile podívali. Jezdec pobídl koně a přijel k nim.

„Dobré ráno," opětoval pozdrav. Sundal si kapucí z hlavy. Měl světlé, místy skoro bílé vlasy, modré oči a vous měl úhledně zastřižený. Rozhodně byl starší než Crowley, zároveň ale mladší než Egon.

„Můžeme ti pomoct?" zeptal se Crowley.

„Možná," odpověděl neznámý. „Jsem Norris, bývalý hraničář z Holsworthského léna. Doslechl jsem se o skupince dalších hraničářů, jako jsem já. Že prý nabírají členy, aby se mohli postavit baronu Morgarathovi z Gorlanského léna. Myslel jsem, že byste to mohli být vy."

„Taky že jsme," řekl s úsměvem Crowley. Norris jeho úsměv neopětoval.

„Jak říkám, myslel jsem si, že byste to mohli být vy - dokud jsem neslyšel ty totální voloviny, o kterých jste se bavili."

No ne, pomyslela si Averill. Chudák Norris je zastihl zrovna v tu nejmíň vhodnou chvíli. Docela ho litovala, že musel poslouchat ty kecy.

„Aha," řekl rozpačitě Crowley a jeho dobrá nálada se rozplynula. „Asi jsi nás zastihl v nevhodnou chvíli." Pokud tohle Crowley nazýval nevhodnou chvílí, tak Norris ještě nevěděl, co ho čeká.

„Asi ano," souhlasil Norris. Pravděpodobně neměl moc smysl pro humor. Halt se vložil do řeči.

„Crowley právě uplatňoval svou čerstvou autoritu velitele skupiny," objasnil. Norris se trochu pochybovačným tónem zeptal: „On je váš velitel?"

Mladý Hiberňan přikývl. „Včera večer jsme si ho zvolili." Norris si Crowleyho změřil pohledem.

„A myslíte, že to byla moudrá volba?"

Moudrá volba by byla nakopnout tě, pomyslela si jedovatě Averill. Všichni se shodli na tom, že Crowley má být velitel, takže Norrisova pochybovačnost jí dost namíchla. Navíc mu kromě smyslu pro humor zcela evidentně chyběl i smysl pro takt.

„Pověz mi," ozval se po dlouhém nádechu Halt, „chápeš, co je to vtip?"

Norris se v sedle nadzvedl. Haltova otázka ho asi dost urazila, i když mu Halt pouze oplácel stejnou kartou - taky s nulou taktu. „Ale samozřejmě!" prohlásil. „Mám skvělý smysl pro humor."

Haltovo obočí vyjelo vzhůru. Averill a Leander se po sobě podívali. Bylo těžké tomu uvěřit.

„Nu, co jsi teď slyšel, byl vtip. Jen - jsme - žertovali." Na poslední větu dál velký důraz. Kdyby tohle řekl Averill, rozhodně by mu nevěřila.

„Mně to moc legrační nepřipadalo," odvětil Norris pochybovačně.

Halt pokrčil rameny. „Asi bys u toho musel být, abys ten vtip ocenil," řekl prostě. Norris se nafoukl.

„Vždyť jsem byl. Byl jsem přímo tady!" namítl rozhořčeně. Halt pomalu zavrtěl hlavou.

„No právě. Byl jsi tady. Měl jsi být u toho."

Norris se zatvářil zmateně a Averill tušila, že další vtip taky nepochopil. Halt došel ke stejnému názoru.

„To byl další vtip," objasnil mu.

„Nebyl moc legrační."

Averill by přísahala, že ti dva by se pustili do úplně zbytečné hádky, kdyby nebylo Crowleyho. Už se vzpamatoval z Norrisova nedostatku taktu a zakročil. „Takže, Norrisi, pověz nám o sobě," vyzval ho přátelsky.
Druhý hraničář by ještě rád s Haltem probíral vtipy - nebo to, co všichni ostatní nazývali vtipem, protože on sám žádný nechápal, ale obrátil se ke Crowleymu.

„Hraničářem jsem osm let," odpověděl. Averill zvedla obočí. Byl ještě celkem mladý, tak proč má téměř bílé vlasy? Podle jejích výpočtů mu muselo být asi dvacet osm. To nechápala.

„Posledních pět jsem sloužil nedaleko odsud v Holsworthském léně. A pak jsem před pár týdny dostal dopis, ve kterém stálo, že jsem propuštěn ze sboru. Přivezl mi ho nabubřelý pitomec, který mě měl nahradit. Tvrdil, že jedná z pověření lorda Morgaratha," řekl Norris. Tenhle scénář se opakoval snad u všech propuštěných hraničářů. Přijede nafoukaný floutek s dopisem, co je má nahradit. Ale podle toho, co Averill slyšela, ještě nikdy nebyl podepsaný Morgarathovým jménem. Egon jí konejšivě položil ruku na rameno.

„Morgarath se zřejmě rozhodl odkrýt karty a přisvojit si královu pravomoc," přemítal Crowley. „Až doteď se snažil, aby to vypadalo, že ty propouštěcí dopisy jsou od krále. Myslím, že jeho dalším krokem bude vznést nárok na královskou korunu. Máme v plánu ho zastavit."

Pak mu tvář potemněla a on se - projednou velmi vážným tónem - zeptal: „Říkáš, že jsi o nás slyšel?"

Norris pokrčil rameny. „Jen povšechné zvěsti. Taková věc se rozkřikne, víte?" Averill a Berrigan si vyměnili ustarané pohledy. To samé Halt a Crowley.

„Měli bychom si pospíšit," řekl Halt. „Nebude trvat dlouho a zprávy o tom, co děláme, se donesou zpátky k Morgarathovi."

Averill se zamračila. Ano, počítali s tím, že se o nich Jeho zlosynnost eventuálně dozví, jen nečekala, že to bude tak brzy.

„Pravda," přisvědčil Crowley a otočil se zpět k Norrisovi. „Takže, Norrisi - myslíš, že přežiješ Haltovy špatné vtipy a přidáš se k nám?"

Halt se ostře nadechl. „Moje špatné vtipy?" zabručel polohlasně. Tak nahlas, aby ho slyšel jen Crowley. Norris pohladil svůj dlouhý luk a smrtelně vážně kývl.

„Snad ano. Když mi to dá příležitost vystřelit si na Morgaratha." Jo, tak to ať se postaví do řady, protože takových, kteří chtěli lorda využít jako cvičný terč, tady bylo víc.

Crowley podal Norrisovi ruku. „Vítej mezi námi."

Světlovlasý hraničář ji přijal. Pak se rozhlédl po osazenstvu skupiny. Dalo se předpokládat, že poznal Crowleyho, Leandera, Egona a Berrigana. S Haltem už se setkal. Teď ukázal na ni.

„Kdo je tohle?"

„To je Averill," představil jí Crowley. Pardon, dokázala by se představit i sama. Norris se na ni pochybovačně zadíval a Averill došlo, že to, co se o ní chystá říct, nebude nic lichotivého.

„Jediná povinnost žen je být hospodyně a rodit děti," poznamenal suše. Ačkoliv čekala, že o ní řekne něco ne zrovna hezkého, stejně to bylo, jak kdyby jí vrazil nůž do zad. Nafoukla se. Norris jí právě zkazil její ne zrovna výtečnou náladu a ona byla připravená se o svou čest klidně porvat. Hraničář nehraničář, pusťte mě na něj!

„Já nejsem hospodyně, děkuji pěkně," odsekla a podívala se Norrisovi zpříma do tváře.

„Averill cvičil Dameon. Má stejné právo tady být jako ty nebo já," ozval se Leander. Dívka mu za to byla vděčná. Norris se ale jen tak nedal.

„Dameon byl hraničářem v Gorlanu, že? Nenapadlo vás, že by mohla být špeh?" Averill polkla. Sama o tom nikdy tak neuvažovala. Vlastně by byla perfektní špeh. Malou, vyzáblou holku by nikdo nepodezíral, kdyby přišla s důvěryhodným příběhem. Bolestně si uvědomila, že ve skupině nikdo kromě Egona neví nic o její minulosti a ten fakt by mohli považovat jako důkaz její práce pro Morgaratha.

Egon pobídl koně vpřed.

„Já Averill věřím. Není špeh," postavil se vedle ní. Crowley se na Norrise podíval.

„A já věřím Egonovi. I Averill."

Norris pokrčil rameny.

„Dobrá, budu se snažit s tebou vycházet. Ale nečekej, že ti budu důvěřovat," podal ruku Averill. Pevně ji stiskla.

„Nápodobně," odvětila. Atmosféra by se dala krájet, ale teď se uvolnila a zase se vydali na cestu. Eagletonské léno bylo další týden vzdálené a pokud se chtěli sjednotit dřív, než se o nich Morgarath dozví, museli si pospíšit.

Špatná nálada Averill vydržela do konce dne. Byla popudlivá a nebylo jí dobře. Většinu času jela jako zadní voj, aby ostatní svým chováním neobtěžovala. Bohužel však tušila, co tahle náladovost znamená a hrozila se okamžiku, kdy si toho všimnou i její společníci.

Našli si velké tábořiště u potoka. Teď už museli hledat větší plochu, když jich bylo sedm. Tábor vybral Norris s Leanderem. Všichni seskočili z koní a odstrojili je. Averill se nabídla, že půjde na dříví. Ostatní milerádi souhlasili, stejně jako s návrhem, že si Halt a Crowley vezmou na starost vaření. Oba vařili velmi dobře a s takovou břečkou, kterou by vytvořila Averill, se to nedávalo srovnat. Norris se asi na hodinu odklidil k řece. Asi měl nějaký šestý smysl vytušit, kde by se mohly nacházet ryby (alespoň to vynahrazovalo zcela chybějící smysl pro humor). Vyhlídkou čerstvého rybího masa všichni ukonejšili své hladové žaludky a čekali na úlovek.

Averill se zatím zaměstnala tím, že cvičila lukostřelbu. Ze země dokázala trefit cíl vždy. Nebyla tak rychlá, jako hraničáři, ale pokaždé se trefila, už jen to považovala za menší úspěch a trochu se jí zlepšila nálada.

Norrisovi se opravdu povedlo chytit pěkného lososa a všichni se nacpali k prasknutí. Averill šla umýt nádobí (k velké nelibosti Crowleyho) a využila příležitost k tomu, aby se sama trochu omyla. Nebyla to žádná velká koupel, ale stále se cítila o trochu lépe. Vylezla z potoka (voda byla naprosto ledová) a posbírala nádobí. Potichu se odplížila zpět do tábořiště, kde zjistila, že Berrigan jako každý večer vytáhl gitarru a brnkal na ni nahodilé tóny.

Jako první zahrál Daleké lesy. Někteří hraničáři se přidali do zpěvu, jiní, jako Norris, zůstali zticha. Averill si sedla a zírala do ohně.

Berrigan zahrál další dvě písničky a dostal se k jedné ze všeobecně oblíbených. Starý Joe Uzenka byla veselá píseň a měla svižné tempo. Při prvních pár akordech se Crowley zvedl.

„Moje oblíbená," zazubil se na Halta. Tomu to bylo ukradené. Jedno kočičí vrzání mu připadalo jako druhé.

„Chceš tu taneční lekci?" přitočil se k sedící Averill Crowley. Dívka na vteřinu vzhlédla od ohně.

„Ne," odtušila, „nemáš náhodou velitelské věci, kterými by ses měl zabývat?" Z jejího tónu zaznívalo varování. Averill kdysi zjistila od starších žen ve vsi, že muži se instinktivně rozzuřené ženy bojí. Zdálo se ale, že Crowley je imunní. Možná to platilo o všech hraničářích.

„Nope," odvětil vesele zrzek. Natáhl k Averill ruku. Děvče se na něj podívalo podruhé.

„Ne, nechci tancovat. Jdi vyzvat Halta," řekla suše a znovu se odvrátila k ohni. Crowleyho to trochu zmátlo. Averill nikdy nebyla takhle kousavá. Halt si jejího odmítavého chování taky všiml. Ale Crowley se nedal odbýt.

„No tak, možná na to už nebude čas," škemral jako malé dítě.

„Nech mě být, prosím," řekla Averill s pohledem upřeným do plamenů. Nejradši by se schoulila do klubíčka, bolelo ji hrozně břicho. Jenže jako jediná žena ve smečce mužů odmítala přiznat slabinu. Crowley se zamračil a položil jí ruku na paži.

„Crowleyyyy," protáhla Averill a vytrhla se mu jedním pohybem. Druhou rukou se natáhla pro umytou pánev.

„Mám pánvičku a nebojím se ji použít," vyhlásila a po téhle výhružce se mladý hraničář raději stáhl. Už jednou pánvičkou dostal a tentokrát by to nebylo omylem. Za jejich zády vybuchli Leander a Berrigan smíchy. Ti dva znali celý kontext, Egon jen trochu a Norris se pořád tvářil smrtelně vážně. Prostě suchar. Halt se za pláštěnkou trochu potutelně smál.

Averill šla brzy spát. Zachumlala se do pláštěnky a stulila se do klubíčka jako velká černá kočka. Usnula téměř okamžitě.

O pár hodin později ji vzbudil Halt. Averill se zmateně rozhlédla, než si uvědomila, že dnes má hlídku. S tichým zamručením se zvedla a šla na místo. Potěšilo ji, že jí Halt s Crowleym nechali druhou hlídku. Byla zima, to ano, ale ne taková, jaká by byla na třetí hlídce. Averill si přehodila kapuci přes hlavu a usadila se v dolíku, kde byl dobrý rozhled.
Nic zajímavého se nedělo. Noc byla klidná, tu a tam zahoukala sova nebo přeběhl zajíc či srna, nikde žádní cestovatelé. Když se ke konci zvedala, aby vzbudila Crowleyho, připadala si jako rampouch. Možná k místu chvílemi přimrzla. Každopádně jakmile si byla jistá, že je Crowley vzhůru, propadla kompletně spánku.

Probudila se spolu s ostatními, ale už věděla, že tenhle den bude příšerný. Známá bolest v podbřišku to prozrazovala. Averill doufala, že se měsíčkům ještě chvíli vyhne, koneckonců podvyživené ženy většinou nemenstruovaly, ale Averill za posledních pár týdnů hodně přibrala a její tělo se z toho nějak zbláznilo, protože pro Matku přírodu by ještě neměla krvácet. Na druhou stranu se tím vysvětlovala její mizerná nálada. S povzdechem se zvedla a zamířila k sedlovým brašnám.

Vyhrabala tmavě zelené šaty, které jí sehnal Dameon, a úhledně složený kus látky, který pokrývaly temně hnědé skvrny. Slepičím krokem se protáhla kolem hraničářů, zamumlala: „Dobré ráno," a dostala se za stromy k potůčku. Rozhlédla se doleva, doprava, a když si byla jistá, že se nikdo nedívá, sundala si kalhoty a kazajku. Měla pravdu, kalhoty pokrývala tmavá skvrna. Averill se sklonila k potůčku, aby se umyla. Potom si kolem pasu a rozkroku uvázala onen skvrnitý kus látky jako nějaký sumo bojovník a oblékla si šaty. V postranních kapsách byly schované sušené bylinky - vonné, aby se zamaskoval pach krve. Právě šla vyprat skvrnu na kalhotách, když se ze stromů vynořil Crowley.

„Ahoj, Averill," pozdravil ji. Pak si všiml krve na jejích kalhotách.

„Averill, ty krvácíš," prohlásil vážně. Očima těkal po okolní krajině, jako kdyby očekával bandu loupežníků. Averill vzdechla.

„Crowley, já ti to vysvětlím," řekla a svoje kalhoty dala mimo jeho dosah. Hraničář ale nečekal na vysvětlení. Chytil ji za ruku a táhl jí s sebou do tábora. Za pohledu osazenstva ji odtáhl k sedlovým brašnám a vytáhl obvaz.

„Kde je to zranění?" zeptal se. Averill se prudce nadechla. Ne. Tohle ne.

„Crowley, to je úplně normální," snažila se mu vysvětlit. Nepovedlo se jí ho uklidnit. Spíš naopak.

„Normální? Jak může být krvácení normální?" nechápal a bylo na něm vidět, jak je zmatený. Teď už měli plnou pozornost ostatních hraničářů. Někteří je sledovali od začátku, jiní až poté, co zaslechli slovo ‚krvácet'. Averill se nahrnula krev do tváře. Zrudla jako krocan, když si uvědomila, že se na ně všichni dívají a ona z téhle situace - a konverzace - nijak neuteče.

„Eh… Každý měsíc - nebo dva - ženy krvácejí," začala. Starší hraničáři už pochopili, o čem tahle konverzace je a teď se jen bavili Crowleyho nevědomostí.

„Díky tomu můžeme mít děti," vysvětlila Averill jak nejlépe uměla. Ještě nikdy nikomu nevysvětlovala, jak je to se ženami a krvácením. Crowley se na ni zadíval stále nechápavě. Možná to teď už jen hrál, ale Averill nehodlala riskovat.

„Jak myslíš, že ses dostal na svět?" zeptala se ho Averill. Crowley se usmál a zavrtěl hlavou.

„Vím moc dobře, jak se dělají děti, díky. Ale… Bolí to?"

Tohle tedy Averill nečekala. Doufala, že přetočí konverzaci jiným směrem, ale takového štěstí se jí nedostalo. Ostrá bolest v podbřišku ji přivedla zpět do reality.

„Jo," procedila mezi zuby. Došla ke kládě a posadila se. Byla to jen chvilková úleva.

„A taky můžeme být strašně náladové a kousavé. Za to se omlouvám," řekla a pár starších hraničářů se zasmálo. Averill úspěšně ignorovala Norrise, který pod vousy ucedil: „Přesně kvůli tomuhle nejsou ve sboru žádné ženy."

„Ale je to naprosto normální. Neumírám nebo tak něco," Averill se na tvář vloudil úsměv. Crowley obvazy pomalu zandal zpět do tašky.

„Dobrá, když s tím máš zkušenosti…"

Berrigan si nalil kávu. „Teda, to bylo drama," usmál se a dodal: „Klidně si buď náladová, jak chceš, když se ti uleví. Taky mám nějaké zkušenosti." Averill si taky vzala misku kávy a dala si do ní štědrou porci medu. Když krvácela, bývala často mlsná. Měla chuť na něco sladkého a extrémně sladká káva rozhodně postačila… i když by se nad tou samou porcí medu v kávě za normálních podmínek podivila.

„Takže mě nepovažujete za posla ďábla?" zeptala se opatrně a usrkla tekutiny. Krvácející ženy se často v tuto dobu musely držet mimo společnost právě kvůli tomu, že je lidé považovali za ztělesněné zlo.

„Ne, to spíš věřící," odvětil Leander.

„My jsme víc praktičtí," přidal se Egon. Halt dodal: „Takové žvásty."

Crowley si sedl vedle ní s vlastní miskou kávy. „Když říkáš, že je to normální, tak ti budu věřit," řekl a napil se. Averill ho hravě šťouchla. Naštěstí až potom, co položil kávu na kládu vedle sebe.

„To jsi vážně nevěděl nebo jsi to jen hrál?" zeptala se. Docela ji to zajímalo. Čekala by, že pohledný mladík jako Crowley bude tyhle věci vědět, co si pamatovala, tak takoví hoši byli vždy zadaní.

„Ne, vážně jsem nevěděl, takže mě to trochu vyděsilo," přiznal hraničář a Averill ho chlácholivě poplácala po zádech. Crowley se uvolnil a děvče zamrkalo. Do téhle chvíle si nevšimla, jak je napnutý. „Že by to bylo vážné - tedy - vážnější než tohle a já bych zklamal nejen jako velitel skupiny, ale i jako tvůj kamarád."

Averill si nedokázala představit jeho starosti, ale věděla, že Crowley nechtěl být vůdcem téhle skupinky. Po včerejším dopoledni, kdy Norris pochyboval o jeho autoritě, do dnešního rána, kdy našel její zakrvácené šaty, to jím muselo dost otřást. Averill mu položila ruku na rameno a Crowley se na ni překvapeně podíval.

„Zaprvé: promiň, Crowley, ale o ženách toho vůbec nic nevíš, zadruhé: kdyby sis někdy potřeboval promluvit - o čemkoliv, stačí jen říct, a zatřetí: pokud mi chceš stále dát taneční lekci, tak jsem ochotná jednu podstoupit. Ale varuju tě, nebudu se ti omlouvat, když ti šlápnu na nohy." Modré a hnědé oči se setkaly a pak oba vybuchli smíchem.

Averill se po snídani vydala zpět k potoku umýt šaty, které tam díky jednomu nejmenovanému jedinci musela zanechat a které tam samozřejmě nemohla nechat. Na hnědých kalhotách se skvrna ztratila celkem rychle. Averill pravděpodobně nedokázala vyprat kalhoty pořádně, ale na pohled vypadaly hnědě a to jí stačilo.

Alba vycítila změnu v její jezdkyni, když ji Averill sedlala. Klisna jí jemně drcla do břicha a žádala podrbání. Averill nevěděla, jak moc špatná pro ni bude jízda obkročmo. Matka příroda mohla chvíli počkat, alespoň než porazí Morgaratha.

Vydali se na cestu. Crowley si opět pohvizdoval a Norris, který měl smysl pro hudbu asi stejný jako smysl pro humor, jel vzadu. Halt a Crowley jeli vepředu, za nimi Egon a Averill a za nimi byli Leander a Berrigan.

Kolem desáté narazili na malou vesnici. Rozhodli se nakoupit koření a jablka pro koně - zasloužili si to. Nechali Leandera, Berrigana a Norrise kousek za vesnicí i s koňmi, aby nevypadali nápadně, a zbytek šli pěšky. Egon a Halt se vydali pro jablka a další životně důležité potraviny (zejména kávu), Crowley vzal Averill za babkou kořenářkou. Upřímně, Averill by ani jedno koření nepoznala, ona pracovala na poli, ne v kuchyni (nutno dodat, že její kuchařské dovednosti nikoho neoslnily, vyjma Crowleyho, který po ráně pánvičkou viděl hvězdy dalších pár minut).

Sledovala, jak hraničář kupuje koření a dodal, že by chtěl něco na bolest. Stařenka vrhla jeden pohled na něj, pak na Averill stojící za ním, vědoucně se usmála a podala jim směs koření.

„Udělejte si z toho čaj," doporučila jim, ale dívala se přitom na dívku. Averill přikývla, i když by radši zahodila koření a trpěla bolest, zato by měla misku voňavé kávy.

„Děkujeme," nasadila ten nejmilejší úsměv, jaký dokázala vykouzlit a vzala si od ní balíček.

„Nemáš zač, zlatíčko," odpověděla stařenka a Averill cítila, že se jí obličej barví do jednoho velkého rajčete. Nikdo jí NIKDY neříkal zlatíčko. Téhle stařence to asi bylo jedno, že se na ni dívá vražedným pohledem.

S bohatou zásobou kávy, jablek a koření se sešli v remízku za vsí. Norris si opravoval prut na ryby a Leander s Berriganem se bavili. Když přišla výprava z vesnice, vstali, aby jim pomohli s nákladem. Každý si vzal po jablku a šel ho nabídnout svému koni. Alba byla nadšená, možná by Averill dychtivostí ukousla ruku. Vypadala velice blaženě.
Egon svému koni nabídl ovoce a zachmuřeně se obrátil. Halt měl podobný výraz. Averill svraštila obočí. Vše se rychle vysvětlilo.

„Poznali v nás hraničáře," prohlásil Halt temně. Nezdálo se, že by ho to nějak výrazně trápilo, ale čím míň lidí vědělo, že tudy projeli, tím líp.

„V nás ne," usmál se přátelsky Crowley. Egon mu zasmušile odpověděl: „Protože jsi měl s sebou Averill." Pravda, dokonce se před návštěvou vsi i učesala, takže bylo poznat, že je děvče. Prostí lidé toho o hraničářích moc nevěděli, ale bylo veřejným tajemstvím, že ve sboru jsou jen muži. Pravděpodobně je s Crowleym považovali za hodně divný lesnický pár.

„Možná bychom příště měli zvolit nějaký převlek," navrhl Berrigan. Jeho umělecká duše by rozhodně přijala tento návrh. Crowley zavrtěl hlavou.

„Nemáme dost látky na nějaký užitečný převlek," namítl a Berrigan se tajemně usmál. Ukázal na gitarru, která trčela z jedné brašny.

„Potulného kejklíře by možná uvítali," podotkl a ukázal jim trochu jinou pláštěnku. Byla trochu barevnější, než ta hraničářská, ale podobné vzory vyvolávaly stejný dojem.

„Jako mladší jsem byl na misi a tohle mi sehnal Nicholl. Jó, to byl skvělej chlap. Nikdy to nechtěl zpátky, tak jsem si to nechal," objasnil. Došlo jim, že s tak skvělým předmětem se nechtěl rozloučit. Averill pochopila kontext, ale kdo to byl Nicholl, to se potřebovala dozvědět.

„Nicholl?" papouškovala. Starší hraničáři se na ni usmáli. Halt byl očividně stejně na mizině jako ona.
Halt je vlastně z Hibernie, připomněla si Averill. Dávalo smysl, že neví, kdo je tahle tajemná postava. S tím, jak Halt vystupoval, se dalo snadno zapomenout, že se nenarodil v Araluenu (což o to, Averill tady žila celý svůj život a nikdy o žádném Nichollovi neslyšela).

„Bývalý velitel hraničářů," objasnil jim Leander. Berrigan se totiž stále rozplýval nad svým kejklířským ohozem. V tom momentě si Averill uvědomila, že vlastně o samotném hraničářském sboru nic neví. Nebo skoro nic, kromě toho, že ho založil král Herbert někdy před sto třiceti lety (plus mínus pár let).

Naložili koně a vydali se na cestu. Egon jel opět s Averill a tentokrát jel jako zadní voj Berrigan.

„Egone, jak vlastně probíhá Sněm? Dameon na něj vždycky jezdil, ale nikdy mi nic neřekl," zeptala se ho. Starší hraničář se usmál a zavolal na Halta, ať se připojí. S Hiberňanem se nevyhnutelně přidal i Crowley, už jen z důvodu, že miloval společnost.

„Sněm je každý rok na jaře a - když můžou - účastní se ho všech padesát hraničářů. Vždycky se snažíme najít co nejlepší úkryt a nachytat ostatní."

Sněmy asi musí být pořádná zábava, pomyslela si Averill.

„Hlavně bývalí učni se snaží nachytat své učitele na švestkách," dodal Crowley. Kroper, jako by potvrzoval jeho slova, pohodil hlavou. „Taky jsem chtěl odhalit Pritcharda, ale když jsem přijel, už tady nebyl," pokrčil rameny a podíval se na Halta. Jak se Averill dozvěděla, Pritchard byl - jako všichni ostatní - obviněn z maličkosti a vykázán ze země. Uchýlil se do Hibernie a tam potkal Halta a začal ho trénovat. Vzhledem k tomu, že Crowley byl hraničářem tři roky, Halt měl jen tři roky výcviku. Averill na něj trochu žárlila. Ona trénovala dva roky a byla mnohem horší než Halt. Připadalo jí to trochu nefér.

„Starší členové probírají s velitelem sboru důležité záležitosti a jiní dohlížejí na zkoušky učňů. Jenže od té doby, co nás začal Morgarath propouštět, žádné učně nemáme. Pokud se nám podaří obnovit sbor, budeme muset nabrat nové," řekl Egon posmutněle. Averill by se nedivila, kdyby obětoval pár let ze svého zaslouženého důchodu, aby se počet (pořádných) hraničářů zase zvýšil.

„Ale když jste učně měli," začala Averill, „jak to probíhalo s nově vyučenými?"

Slova se ujal Crowley. „Většinou dostali lejstro s tím, kam budou přiděleni, pak měli týden volno a odjeli do svého nového léna. Často to bylo nějaké malé, klidné a zapadlé léno, aby nabrali zkušenosti. Ale v téhle době to není bezpečné nikde."

„Tak takhle jsi skončil v Hogarthu? To muselo být pro společenského člověka jako ty hotové peklo," Averill se ušklíbla. Podle mapy bylo Hogarthské léno ta největší díra, kterou si šlo vůbec představit. Dokonce větší než Seacliff. Nebo jakékoliv jiné léno.

„To sice taky, ale hlavně proto, že Morgarath chtěl pořádně vycvičené hraničáře roztroušené, abychom si nemohli jednoduše předávat zprávy a plánovat intriky," odpověděl Crowley a Leander se zepředu rád přidal: „A podívej se na nás!" Norris něco nesrozumitelně zabručel. Na svém černém koni sledoval okolí. Nevypadal neklidně, jen se asi nechtěl zapojit do diskuze. Asi stále zastával názor, že by jí neměl nic říkat, kdyby náhodou byla špeh (což ona samozřejmě nebyla, ale chápala, že je Norris ostražitý).

„Ale říkali jste, že Nicholl byl minulým velitelem hraničářů, kdo je teda teď? Další pitomec oddaný Morgarathovi?" zeptala se Averill. Egon se suše zasmál.

„Nicholl byl jeden z prvních, kterých se zbavil. Nechal ho poslat do vyhnanství a nejsou žádné důkazy, že za to může Morgarath. Pak tam dosadil Stilsona. Tehdy byl ještě učeň, je maximálně průměrný. A hlavně je Morgarathova loutka," zasvětil je Egon a Averill se zamračila. Jméno Stilson už někde slyšela, ale nebyla si jistá, při jaké příležitosti. Halt doteď naslouchal, ale konečně se ozval: „Takže až se nám podaří porazit Morgaratha, bude třeba nový velitel?"

„Asi ano," připustil Egon. Leander zavrtěl hlavou. „Ne asi, ale určitě," opravil ho.

„Už teď navrhuju Crowleyho," řekl Halt. Jmenovaný mu věnoval smrtící pohled.

„Co je to s tebou a ‚navrhuju Crowleyho'?" zeptal se ho, tentokrát bez svého věčně přítomného úsměvu. Halt pokrčil rameny.

„Kdyby se hlasovalo o nejlepší ženu skupiny, tak bych navrhl Averill," odvětil. Egon se zakuckal potlačovaným smíchem.

„Protože jsem tady jediná žena," připomněla mu.

„Myslím, že Crowley by byl ideální velitel," poznamenal Leander. Teď už se ozval i Norris. Otočil se v sedle.

„Ještě vás moc neznám, takže nemůžu nijak hlasovat, ale pokud někdy dojde na volbu nového velitele, tak mě vynechte."

„Budu na to pamatovat," řekl potichu Crowley.

Kolem poledne zastavili na oběd - opět sušené maso. Averill byla ráda, že jsou u dalšího potůčku, takže se s masem v ústech odebrala k toku, aby přeprala spodní prádlo. Nechtěla, aby Alba měla na sedle skvrny (a bylo opravdu na čase). Hraničáři ji nechali být, když už teď věděli. Když se vrátila, byla u ohně postavená miska s čajem. Averill se převrátil žaludek a toužebně pohlédla na tmavou tekutinu, kterou popíjeli ostatní. Jak ráda by kávu!

Vzala čaj a napila se. Byl odporný. Možná to měla čekat. Léčivé lektvary nikdy nechutnaly jako… No, jako káva. Averill si byla jistá, že pokud by někdo chtěl hraničáře polapit, stačilo by dát na cestu konvici s kávou. Dokonalá past a chytili by se jako mouchy na med.

Znovu se s výrazem mučedníka napila. Naproti Halt pozvedl obočí. Asi nevěděl, jestli je to tak příšerný nápoj, nebo jestli má vnitřní bolesti. Leander vytáhl mapu.

„Jsme tady," ukázal na jedno místo u cesty. „Tak dva dny a budeme v Eagletonu. Po cestě je menší vesnice, mohli bychom tam přespat."

To už Crowley vrtěl hlavou. „Není moudré přijet tam v takovém počtu. Přitáhli bysme pozornost. Bude lepší, když najdeme skryté tábořiště."

Ačkoliv se Berrigan zatvářil zklamaně, uznával, že by to vskutku nebylo inteligentní.

„Ale možná by tam mohl přijet kejklíř Berrigan," navrhl Crowley. „Máš přece tu parádní čapku, ne?"

Berrigan měl vmžiku zase skvělou náladu. Počasí jim přálo a byl další krásný slunečný den. Byla polovina zimy, ale sníh nebyl nikde vidět. Jistě, noci byly chladné, ale to jim nikdy nebránilo spát pod širákem.

Averill s tichým utrpením dopila svůj čaj a hrnek umyla. Jakmile nasedli a vyjeli, cítila se mnohem líp. Na jednu stranu to chutnalo příšerně, na tu druhou babka kořenářka znala své řemeslo a opravdu to pomáhalo. Za to byla Averill vděčná.

Ale ani čaj proti bolesti ji nezachránil od večerní lekce. Naštěstí pro ni se učila spolu s Haltem mapu Araluenu. Znala polohu všech lén, uměla je pojmenovat a ihned dokázala určit jejich zeměpisnou polohu. Všechno si to pamatovala, možná nebyla nejlepší ve fyzických cvičeních, ale tyhle jí šly.

Averill byla spíš stratég, než že by se hrnula do boje. Ostatně většina žen radši myslela, než používala svaly. To se už projevilo, když dostala Albu. Říkejme tomu ženská intuice.

Ten večer byla taková zima, že aby nezmrzli, museli se k sobě Halt, Averill a Crowley schoulit a spát tak. Dívka si dokonce pod šaty vzala kazajku, takže vypadala jako hybrid ženy a medvěda. Když to šlo, zbytek osazenstva si taky vzal dvě vrstvy oblečení.

Jejich plán pro hlídky v trojicích se příjezdem Norrise rozhodil, ale nebylo to nic, co by Crowley nedokázal rychle vyřešit. Averill byla jen ráda, že může pro dnešek nerušeně spát.

Menší potíže je potkaly až další den odpoledne, kdy narazili na cestě na skupinku jezdců na ponících, mulách a koních. Dobře, nepotkali je přímo na cestě. Projížděli asi čtyřicet kroků od remízku, když všichni koně obrátili hlavy k lesu s jemným bručením v hrudi. Averill neměla čas přemýšlet, jestli tohle samé udělali i Kroper, Declan a Leanderův kůň, když ji hraničáři poprvé potkali. Ne, škrtněte to, jenom Crowleyho a Leanderův kůň.

Halt zastavil. Bleskově zvedl luk a založil do něj šíp. Ostatní následovali jeho příkladu. Koně se uklidnili a stáli nehnutě jako skály. Patřilo to k jejich výcviku.

„Radil bych vám vylézt," zvolal Halt. Nic se nedělo. Crowleyho tvář potemněla. „A to dost rychle."

Náhle ze stínu stromů vyletěl šíp doprovázený charakteristickým zvukem kuše. Mířil přímo na Halta a Hiberňan nečekal a vypustil vlastní šíp. Jeho černě opeřený rozdvojil cizí šíp (takové bylo jeho mistrovství) a Halt už měl v tětivě připravený další šíp.

„Ukažte se nebo střílíme!" zavolal Crowley. Nikdo nevycházel, takže vystřelil varovný šíp. Ze stromů se ozval nářek, ale Averill zněl nějak podivně. Nezněl jako bolest.

„Crowley," snažila se ho upozornit šeptem. To byl ten okamžik, kdy uslyšela vzadu za nimi dusot kopyt. Ohlédla se. Za nimi se cvalem přibližovalo asi deset mužů na mulách, oslech a koních.

„Za námi," sykla a navedla Albu koleny tak, aby viděla na obě strany. Averill byla pravák a přes krk koně nedokázala pořádně vystřelit na pravou stranu. Levá jí nedělala problémy. Ve svém dvojitě zakřiveném luku měla šíp a bez rozmýšlení natáhla tětivu a vystřelila. Trefila se do lýtka jednoho z banditů. Egon sjel z cesty směrem k onomu remízku, který sloužil jako návnada. Ostatní se začali vypořádávat s útočícími loupežníky. Bylo jich šest proti deseti, ale pro hraničáře to nebyl žádný problém. Averill sama zneškodnila dva. Někteří banditi dostali dáreček hned od dvou hraničářů zároveň. Deset z deseti nepřátel bylo zneškodněno a Berrigan a Crowley sesedli. Egon se k nim vrátil.

„Averill, vezmi uzdy jejich koním a trochu je popožeň," rozkázal Crowley s tím, že to bude ta nejbezpečnější práce. Averill seskočila z Alby.

Dávej pozor, zafrkala klisna a poslušně zůstala stát na místě.

Její jezdkyně oslům, mulám a podvyživeným poníkům sundala uzdy a předala je Norrisovi. Jak se ukázalo, hraničáři je svázali jejich vlastními řemeny. Averill jejich oře pořádně plácla po zadku a vyděšená zvířata se vzdálila rychlostí blesku. Averill se vracela k hraničářům, když Alba zaržála a v jejím zorném poli se objevil stříbrný odlesk. Ze strany hraničářů se ozvalo zděšené: „Averill!"

Děvče se okamžitě přikrčilo a v dalším momentě jí nad hlavou proletěl meč. Averill cítila, že asi přišla o kousek vlasů. V pokleku se obrátila a jedním nacvičeným pohybem vytáhla z opasku vrhací nůž a hodila ho. Plánovala ho omráčit, ale nemohla počítat s tím, že se útočník posune o krok k ní. Čepel nože se zabodla muži do hrudi. Loupežník se svalil čelem do země a byl naprosto a totálně mrtvý. Pod mužem se rozlévala krvavá louže. Averill zalapala po dechu a svalila se na zadek do trávy. Berrigan k ní přišel a pomohl jí postavit se. Dívka se celá klepala.

„Já ho - já ho zabila!" vydala ze sebe vyděšeně. „Chtěla jsem ho jen omráčit!"

Berrigan jí chlácholivě vzal kolem ramen a podíval se jí zpříma do očí.

„Není tvoje chyba, že se pohnul. Netrap se tím."

Jenže, jak je známo, když někdo řekne: „Nebreč," dotyčný pláče ještě víc. Starší hraničář poslal Averill na třesoucích se nohách k ostatním, kteří byli stále ve střehu. Málem přišli o společnici a nechtěli riskovat, že se objeví další ze zatoulaných padouchů. Berrigan se k nim připojil a podal jí očištěný nůž. Averill ho s polknutím vzala.

„První zabití?" zeptal se Norris, jako vždy bez špetky taktu. Žena neměla náladu se s ním bavit, takže jenom přikývla.

Nechali tam svázané loupežníky a nasedli na koně. Averill vzala jablko a dala ho Albě, protože kdyby nebylo jejího varování, už by nebyla.

„Díky," objala koňskou šíji a Alba do ní drcla.

Je to moje práce. Navíc, kdo by mi dával jablíčka?

Jsi nemožná, pomyslela si Averill.

Koně pobídli do cvalu, aby se z místa dostali co nejrychleji. Jako zadní voj jel Halt. Tentokrát skupinu vedli Leander a Berrigan, uprostřed jeli Crowley a Averill a za nimi Egon s Norrisem.

Averill byla otřesená. Ještě nikdy nikoho nezabila a mužův prázdný pohled, když se skácel k zemi, jí visel před očima. Byl loupežník, asi si zasloužil umřít, ale bylo to děsivé. Moc toho po cestě nenamluvila, spíš koukala do země. Ani večer to nebylo moc lepší. Pro své i její dobro se hraničáři rozhodli, že dnes si hlídku vezmou Halt, Crowley a Norris a Averill ji bude mít až další den.

Dívka dopila další porci úděsného čaje - ještě včera by řekla, že by pro kafe zabila, teď si tím už nebyla tam jistá - a za zvuku Berriganovi gitarry si šla lehnout. Starší hraničáře to nepřekvapovalo. Leander něco naznačil Egonovi, načež se nejstarší člen zvedl a zamířil za Averill. Sedl si k ní. Celá se třásla.

„První zabití je vždy nejhorší," řekl tiše Egon a projel jí rukou vlasy. Dřív to takhle dělával svým učňům při stejné příležitosti a měl s tím spoustu zkušeností.

„Měl jsem dva učně, oba potom nemohli pár dní spát. Budili se s výkřiky uprostřed noci, sžíralo je to uvnitř," Averill na něj pohlédla. Egonův tón byl upřímný a ona mu věřila.

„Pamatuj, že kdybys ho nezabila, zabil by on tebe. Nezaváhal by. A to je to, v čem se od něj odlišuješ. Ty máš k životu respekt. Na to nezapomeň. Nezabíjíme ani pro radost, ani pro výdělek, ale proto, abychom udrželi ostatní v bezpečí. Království na nohou. S touhle myšlenkou to můžeš překonat. Nezapomeneš, ale bude ti to připomínat tenhle rozhovor." Averill se v očích zaleskly slzy.

„Egone, já-já jsem takový sobec," vzlykla tiše a hraničář ji zase pohladil po vlasech. Jeho učně to vždy zklidnilo. Možná to bylo tím, že to byli chlapci, ale Averill se nezklidnila. Po tváři jí stekly první slzy a ona Egona pevně objala kolem pasu.

„Nej-sem hra-hraničář. Nemůžu b-bo-bojovat za království. Je-jediné, co chci, je… Je mít někoho blízkého, kdo… Kdo nebude ubližovat. Chci zastavit M-Morgaratha, ale… Ale nemám tak vzneš-ené důvody." Averill teď už brečela a Egon ji nechal. Ať se radši pořádně vypláče, než aby to držela zavřené uvnitř. Možná byla tak citlivá proto, že právě krvácela, říkala přece, že ženy mohou být přecitlivělé, ale jak by to měl vědět Egon?

Averill nevěděla, kdy usnula, ale rozhodně neměla příjemné sny. Netrefila se a nůž se zabodl do lebky. Krev se řinula z rány, ale muž byl stále naživu. Vztáhl ruku k noži, aby se ho pokusil vyndat, ale povedlo se mu jen rozlomit lebku víc. Byl vidět mozek. A muž stále žil, znetvořený a naprosto živý. Pozvedl meč nad Averill. Nebyla žádná úniková cesta. Z jeho lebky skapávala krev na její vlasy. Za bláznivého chechtání padl meč dolů.

Averill se probudila. Měla otevřenou pusu, jako by chtěla vykřiknout, ale nevyšla z ní ani hláska. Ačkoliv byla chladná noc, byla celá zpocená a šaty měla přilepené k zádům. Okamžitě vstala. Potřebovala se uklidnit, a kdyby zůstala na chladné zemi, byla velká šance, že onemocní. To jí tak ještě scházelo, ne, děkuji pěkně.

Averill šla potichu k Albě. Klisna podřimovala, ale když se Averill přiblížila, zvedla hlavu a zafrkala. Dívka zabořila nos do její šíje. Hnědka stála nehybně jako socha. Pak se Averill něco zabořilo do zad. Otočila hlavu a uviděla Kropera. Chudák starý Kroper - jak o něm mluvil Crowley - švihl ocasem a z druhé strany přišel Abelard. Tři mladí koně tam zůstali kolem ní a působili jako skvělý antistresový prostředek. Averill vždycky věděla, že koně tuhle schopnost mají. Jakmile se u člověka ocitnou, všechny jeho starosti jako by vzali na sebe. Byla to úžasná schopnost a Averill se cítila mnohem lépe.

Lepší? ozvala se Alba. Projednou nechtěla ani jablíčko, ale Averill si udělala mentální poznámku, že jí má zítra nějaké dát. Podrbala ji na hvězdě, co měla na čele. Alba zafrkala a pod jejím dotekem zase začala podřimovat. Po dlouhém dni byli koně stejně unavení jako jejich jezdci. Averill se psychicky cítila dobře, ale pot, který jí přilepil šaty k zádům, byl studený a rozhodně nepříjemný. Možná by neuškodilo, kdyby se převlékla, stejně všichni kromě toho, kdo je na hlídce, spí. Ale jsou opravdu v říši snů? Z výcviku Averill věděla, že hraničáři se probouzí tak, aby nebylo poznat, že jsou vzhůru. Otřásla se a zavrhla převlékání. Zabalila se do pláštěnky. Nechtěla být sama. Potřebovala společnost. Jakoukoliv.

Averill věděla, že teď má hlídku Crowley. I když byla rozrušená, všímala si svého okolí a postřehla, že Halt už spal a Crowley tam s nimi nebyl. Neměla by si jen tak chodit povídat na hlídku, ale společnost koní jí prostě nestačila. Potřebovala někoho, s kým by si mohla promluvit. Prošla tedy velkým obloukem kolem spících hraničářů (snad nikoho neprobudila) a zamířila si to k místu, které se přímo nabízelo jako pozorovatelna.

„Crowley?" zavolala tiše do tmy. Kdyby nevěděla, že tam někdo je, v životě by to neuhodla. Pak křoví zašustilo a vykoukla Crowleyho zrzavá kštice.

„Averill?"

„Nemůžu spát," přiznala dívka a pohled sklonila do země. Teď, když ho oslovila, jí najednou nápad povídat si připadal hrozně trapně. V její hlavě tedy rozhodně probíhal líp.

„Vlastně ne, zapomeň na to," chtěla se otočit a jít zase zpět. Byla to reakce boj nebo útěk. A ona si instinktivně vybrala útěk. Jenže než to stihla, Crowley ji chytil za zápěstí. Averill ztuhla. Ne, ne, ne, prolétlo jí hlavou. Celou jí otřásla panika. Bylo to, jako kdyby byly kolem jejích vnitřností omotané trnité liány a stahovaly se. Nevěděla, jak má reagovat. Na jednu stranu Crowleymu důvěřovala, na tu druhou posledně, když ji takhle někdo chytil, skončil se zlámanou kostí a ona utekla z domova. Crowley si jejího nepokoje musel všimnout a pustil ji. Averill si ani neuvědomila, že celou dobu zadržovala dech.

„Pojď si sednout," pobídl ji Crowley a zmizel do houští. Averill měla skvělou příležitost se otočit a ztratit se ve tmě. Z nějakého důvodu to ale neudělala. Hlava jí říkala, že je to hloupý nápad, že toho bude litovat, ale ona hlas rozumu neposlechla. Přehodila si kapuci pláštěnky přes hlavu a vklouzla za Crowleym do křoví.

Usadila se vedle něj a nastalo ticho, kdy nikdo nevěděl, co říct. Averill si s každou další vteřinou byla čím dál víc jistá, že tohle neměla dělat. Zrzavý hraničář vedle se na ni podíval.

„Když jsem já poprvé zabil, probouzel jsem se uprostřed noci týden," přiznal Crowley. „Kdyby tenkrát nezvítězil můj trénink, zabil by mě on."

Averill mu věnovala plnou pozornost. Crowley si vlastně prošel tím, čím ona, jen o pár let zpátky.

„Jak?" zašeptala. Respektovala by, kdyby se mu to nechtělo vyprávět, ale zdálo se, že se Crowley přes to buď přenesl, nebo si myslel, že to Averill potřebuje slyšet. Vedle se ozvalo dlouhé vzdechnutí.

„Můj učitel Pritchard mě vzal na misi. Sledovali jsme tlupu banditů, kteří přepadávali poštovní vozy. Vystopovali jsme je bez problémů, ale když na nás zaútočili, minul jsem." Podíval se na Averill, jako kdyby ji vyzýval, aby něco poznamenala. Jenže Averill se nemohla nijak smát, protože sama míjela víc než dost.

„Byl jsem učněm teprve druhý rok," pokračoval. Tím víc si zasloužil její obdiv.

„A ten bandita se přiblížil až moc. Kroper se mě pokusil chránit, ale já byl příliš zaražený tím, že jsem se netrefil, a spadl jsem."

Jemně ji dloubl do žeber. „No tak, dokážeš si mě představit, že jsem sletěl z koně?"

Averill věděla, že se ji jen snaží rozveselit, ale rozhodně toho nemohl dosáhnout sebeshazováním. Proto jen zavrtěla hlavou.

„Ono je mnohem těžší střílet na pohybující se cíl než na terč. Mířil jsem na nohu, ale trefil jsem se do hrudi," pokrčil rameny Crowley. Ok, jak sakra mohl mířit na nohu a zasáhnout hruď? Ne, radši to vlastně nechtěla vědět. Asi panikařil. Averill byla mistr v panikaření, strach dokázala vycítit jako dravé zvíře svou kořist. Rozhodně měla zkušenosti.

„Teď už necítíš vinu?" zeptala se ho Averill. Ryšavý hraničář pokrčil rameny.

„Tu budu cítit vždycky, na druhou stranu to byl zloduch a od té doby jsem přišel do styku s některými, co si smrt fakt zasloužili."

„Aha."

Averill se zadívala dopředu. Mezi stromy se něco mihlo a ona odolala nutkání se pohnout. Asi to byla jen srnka. Crowley taky ztuhl.

Důvěřuj pláštěnce, to bylo první pravidlo, které jí Dameon vštípil. Averill věřila. Její plášť jí už kolikrát pomohl.

Když se během dalších pár minut nic nedělo, žádné další tmavé šmouhy nepřeběhly kolem, Averill zašeptala: „Říká se, že lidi s rudými vlasy jsou vznětliví. Je to pravda?"

Crowley se potichu uchechtl.

„Ani nevíš, jak moc to je pravdivé. Zkrotit tuhle vznětlivost byla ta nejtěžší část mého tréninku." Averill opětovala tichý smích.

„Nemyslím si, že se ti to povedlo. Ale ty ďábelské jiskry v očích tam máš asi od narození," řekla tiše a klepala se jí ramena potlačovaným smíchem.

„No jistě. Šarm nikdy jen tak nezmizí," zazubil se Crowley.

Upadli do příjemného ticha. Averill už byla klidná, žádná úzkost se jí nezmocňovala. Crowleyho společnost byla nakonec celkem fajn. Zdálo se, že jediný, koho opravdu otravuje, je Halt. Vlastně spolu trávili až příliš času. Tak ji napadlo…

„Crowley? Ty máš rád Halta?"

Vedle ní se ozvalo přidušené kuckání. Zrzka očividně šokovalo, že na něco takového vůbec přišla.

„Ne," prohlásil, když se vzpamatoval z nenadálého (a velmi tichého) záchvatu kašle. „Ty snad ano? Potřebuješ nějakou radu ohledně romantiky?" Teď se zakuckala zase Averill.

„Ne," vyhrkla, „a od tebe žádnou radu o vztazích neberu. Jsi naprosto nemožný."

Crowley se tiše zasmál. Averill zamrkala. Právě ho záměrně urazila, tak proč se směje? Pak se rozhodla, že jí to je jedno a přidala se.

„Jak to vlastně bude, až se království zbaví Morgaratha?" položila Averill dlaně na zem a opřela se. Zaklonila hlavu, aby se podívala na hvězdy. Téměř jí spadla kapuce.

„Asi se zase vrátíme do lén, těžko říct, jak to nakonec dopadne," odpověděl Crowley. On se na nebe nedíval. Stále měl hlídku a tu bral na rozdíl od většiny věcí vážně.

„Aspoň víte, co budete dělat," Averill zněla zklamaně. Crowley pozdvihl obočí.

„Jak to myslíš?" nechápal. Averill si hluboce povzdechla.

„Domů se vrátit nemůžu. A vlastně kromě prací na poli nic pořádně neumím." Byla to pravda. Doma by ji zabili nebo uvěznili. Už tak utekla, navíc byla dost vzpurná. Hraničářem být nemohla, to byla čistě mužská práce. Nebyla ani moc hezká, aby obsluhovala třeba v hospodě. Neměla dostatek taktu, aby byla v diplomatických službách. Vařit nedovedla. A vše, co kdy uměla nadprůměrně, byla orba a rolnické práce.

Byla ráda, že Crowley nenaléhal a nijak se neptal. Jen řekl s pozitivním tónem: „Něco pro tebe vymyslíme."

Měsíc postoupil na obloze a Averill konečně cítila, že má suchá záda. Studená, samozřejmě, ale alespoň nebyla 100% pravděpodobnost, že nastydne. Averill byla nerada nemocná a pokud mohla, vyhýbala se nemocem jako čert kříži.

Bylo to asi o hodinu později, kdy už klimbala, se Crowley zvedl a protáhl se. Averill vzhlédla. Unavenýma očima prozkoumala okolí a pak se taky postavila. Zatímco Crowley šel vzbudit Norrise, Averill zamířila k jejich společné plachtě. Usnula ještě dřív, než se Crowley vrátil.