VAROVÁNÍ: zmínky o znásilnění, takže pokud je někdo slabší povahy... Jsou to jen zmínky, vůbec nic grafického, ale objevuje se to a BUDE se to objevovat v průběhu příběhu.
Aneb Averill by nepřežila taneční a Crowley s Haltem jsou good friends™ taky je tam pořádná úroveň cringe... ano, mluvím o jedné dětské hře a ne, nic jsem nepožila, když jsem to psala.
Bylo zajímavé, že se probudila jako první. Vstala a šla rozdělat oheň, aby uvařila kávu. Už jí bylo dobře, takže chtěla nechat ohavnou směs bylinek na příští krvácení a plánovala si opět užít kávy.
„Dobré ráno," pozdravil Berrigan, který se probral jako další. „Děláš kafe?" Averill přikývla. Hraničář si zamnul ruce. Postupně se probrali i Halt, Egon, Leander, Crowley a Norris byl samozřejmě vzhůru.
„Čaj už ne?" zašklebil se na Averill Crowley. Vypadalo to, že jejich nové přátelství pro něj znamená, že může být dalším terčem jeho popichování.
„Na příště. Teď mě nech vychutnat si kávu," odbyla ho Averill. Pak se obrátila ke svému šálku. „Ach, kafe, tys mi tak chybělo!" Nejblíž sedící hraničáři se rozesmáli. Všichni s ní cítili.
Na konci dne se dostali do Eagletonského léna. Jak Leander poznamenal před dvěma dny, opravdu se ocitli ve vesnici. Rozložili tábor u vodního zdroje a Norris se svým šestým smyslem prohlásil, že by tam mohly být ryby. Nikdo nic nenamítal, s vidinou smažené ryby se rádi chopili jiných manuálních úkolů.
Norrisovi se opravdu podařilo chytit pěknou tresku, takže si pochutnali a po večeři si Berrigan vzal kejklířskou pláštěnku. Crowley naléhal, ať jde sám. Když se po hraničáři ptá jeden zbloudilý kejklíř, je to méně podezřelé než tlupa ‚lesníků'. Berrigan tedy nasedl na koně a odjel. V táboře nastalo ticho. Bez brnkání gitarry to prostě nebylo ono, už si na to tak zvykli, že si - alespoň Averill - nedokázali představit tábořiště bez nahodilých tónů.
Ticho ji brzy omrzelo a šla trénovat střelbu z trysku. Alba měla hladký chod, žádnou chybu nemohla svést na ni. Všechno byly její vlastní chyby. Poslední dny lukostřelbu z cválajícího koně moc netrénovala a bohužel se to projevilo.
Nacválat. Připravit. Počkat na moment, kdy je kůň ve vzduchu. Zamířit. Vystřelit. Sesednout a posbírat šípy. Znova.
Už bys toho měla nechat, kárala ji Alba. Averill se nijak moc nezlepšila. Dva šípy vždycky víceméně zasáhly cíl, ale ty ostatní šly mimo. Prostě to chtělo cvičit, cvičit, cvičit. A pokud si chtěla vystřelit na Morgaratha, tak to znásobit ještě tak pětkrát.
Averill měla první hlídku. Berrigan se vrátil až na jejím konci. Averill se ho neptala, jestli něco zjistil, věděla, že se to ráno stejně dozví.
Po rozbřesku seděl Berrigan u ohně s miskou kávy. „Lidi mlčí jako pěny. Evidentně je tady Samdash oblíbený a oni se za něj staví. Neřekli mi, kde by mohl být."
Crowley odnaproti zabručel: „Tak to je nemilé." Ještě v polospánku připomínal víc Halta. Bručoun skupiny - i když měl velké srdce, jen dával náklonnost najevo svým unikátním způsobem - se k tomu vyjádřil: „Pokud ho nenajdeme do dvou dnů, nemyslíte, že by bylo lepší jet dál?"
„Pravda. Neměli bychom ztrácet čas," připojil se Norris. Pokud šlo o přátelské hašteření, nikdy se nezapojil, asi kvůli chybějícímu smyslu pro humor, ale když trochu poznal Crowleyho, musel i on uznat, že je hodně dobrým velitelem a pokud měl nějakou připomínku nebo návrh, rád se zapojil do diskuze.
„Dobrá," rozhodl Crowley. „Dva dny. Když ho nenajdeme, pojedeme dál do Redmontu. Tam je hraničářem Farrel a chceme požádat o pomoc barona Aralda."
Averill byla na loňském turnaji na Gorlanu. Dobře, nebyla tam úplně přímo, ale slyšela dost na to, aby věděla, že právě baron Arald porazil lorda Morgaratha a je úřadujícím šampionem v Araluenu. A pokud se ho chystali oslovit, asi neměl Jeho zlodušnost moc v lásce. V tu dobu byla vesnice poblíž hradu Gorlanu narvaná k prasknutí. Všichni, kdo měli špetku času, se museli otáčet. Averill sama opustila stodolu a roznášela jídlo a pití v místní hospodě. Ale kdyby mohla, raději by se vsi a celému Gorlanu vyhnula velkým obloukem.
„Farrel, to je ten, co nosí bojovou sekeru?" zapřemýšlel Egon. Berrigan se usmál.
„Jo, to je přesně on." potvrdil. Bojovou sekeru? Hraničář? Počkat, cože?
„Já myslela, že hraničáři nepoužívají zbraně jako meče a sekery," poznamenala Averill. Leander se uculil.
„Ty jsi učeň, ty nemáš co myslet," odpálkoval ji. Averill se nafoukla. Zato byla žena a pokud Leander nevysvětlí bojovou sekeru a hraničáře, mohl by se mu stát jeden náhodný úraz.
„Každopádně většinou tyhle zbraně nenosíme, ale vysvětluj to chlapovi s válečnou sekerou," poznamenal. Berrigan se rozřechtal. Tihle dva asi znali Farrela celkem dobře a zněl dost tvrdohlavě.
Pokračovali dál Eagletonským lénem. Měli namířeno k hradu Eagleton. Byla jistá šance, že Samdash pobýval ve své chaloupce, ale podle Norrise, který ho znal asi nejlíp, byl Samdash impulzivní a v takovéto situaci by na jednom místě nezůstal.
Zastavovali v každé vesničce, ale nikdo nevěděl. Crowley se mohl ptát, jak chtěl, stejně se setkal jen s urputným tichem. Ani když vyslali Egona s Averill jako otce a dceru, se nic nedozvěděli.
Na konci dne by byla Averill schopná lidi přidusit, aby jen vůbec něco řekli. Když zastavili u hradu Eagleton, Crowley a Halt šli zjistit, jestli není doma. Jak Norris předpověděl, Samdash tam nebyl. A lidé z podhradí nic neřekli, jako ostatně i jinde v léně. Přespali tedy blízko hradu (Berrigan opět vyrazil jako kejklíř, ale nic z obyvatel Eagletonu nedostal) a další den vyrazili směrem k Redmontu. Averill si už oblékla košili a kalhoty, vypadala spokojeně, že už věčně nemusí prát prádlo a její nálada se neuvěřitelně zlepšila. Na incident s bandity nezapomněla, ale jejich poslání jí dávalo důvod myslet na něco jiného.
„Myslím, že dnes už nemusíš jet do vesnice jako kejklíř," řekl Crowley Berriganovi, když zastavili na oběd. Bylo to opět sušené maso (jako ostatně vždy) a káva.
„Zdá se, že z lidí nic nedostanu," pokrčil rameny Berrigan a dodal: „Promiň."
Crowley zvedl ruku. „Nevadí. Samdash je tady dost oblíbený a místní nechtějí, aby se za ním honila banda hraničářů." Zazubil se nad svým vlastním vtipem. Hraničáři honili hraničáře. Dokonalý chaos.
„Bude fajn tě tu zase s tou kytarou-" „Gitarrou," opravil Berrigan. „-gitarrou mít. Bylo tu bez tebe trochu ticho," usmála se Averill. Byla to pravda. Berrigana a jeho věčné pobrnkávání v posledních dnech postrádala.
Halt si významně odkašlal a ukázal hlavou na Crowleyho. Averill protočila oči.
„Trochu ticho, pokud nepočítám Crowleyho a jeho neustálé řeči," opravila se a Halt vypadal spokojeně. Zrzavý hraničář ihned věděl, odkud vítr vane. Šlehl pohledem po Haltovi, pak po Averill. Děvče se s ďábelským úsměvem napilo kávy. Pak Crowley zakroutil nevěřícně hlavou. Averill a Halt se spojili proti němu! Pokud šlo o to provokovat ho, ti dva snad byli napojení na stejné vlnové délce, jak jinak by věděli, co si ten druhý myslí. Naštěstí pro něj se Crowley nenechal tak snadno vyprovokovat (dal by se, ale jeho hraničářských trénink mu v tom zabraňoval).
Leander už dopil kávu a skládal čistý hrnek zase zpět do brašny.
„Averill, co říkáš na lov? Ulovíme těmhle hladovcům něco na zub," navrhl. Averill už věděla, že Leander je naprosto nejlepší z jejich skupinky ve stopování, jak ale znala hraničářskou techniku, většinu stopování udělá ona, ale bude to pro ni dobrý trénink. Okamžitě přisvědčila. Předevčírem ulovil Norris rybu, včera obstaral večeři Egon. Averill připadalo jen správné, že dnes něco uloví ona. Pokud se tedy dostane ke zvířeti tak blízko, aby je mohla zastřelit.
Opět vyjeli. Pozdě odpoledne projeli další vesnicí (zase se nic nedozvěděli) a jeli dál.
Ozval se štěkot. Averill se ohlédla. Na cestě za nimi běžel pes. Byl tříbarevný, černý, bílý a hnědý. Skvrny měl rozprostřené po celém těle a vypadal mladě. Averill si uvědomila, že je to ještě mládě.
Štěně bylo jakási směska ulice. Vypadalo jako pastevecký pes, mělo dlouhou srst a bylo nanejvýš pár měsíců staré. Běželo za nimi.
Averill přitáhla otěže Albě a klisna se zastavila. Inteligentníma očima si přeměřila psíka a zafrkala. Pes se zarazil a trochu couvl, ale když zjistil, že se to obrovské zvíře ani nehne, dostal znovu odvahu a přiklusal blíž.
Averill měla psy ráda. Možná radši než koně. A tohle štěně vypadalo vážně ztraceně. U Alby si sedlo a zaštěkalo nahoru. Znělo to trochu jako vytí. Dívka přehodila nohu přes Albin hřbet a sesedla. Přikrčila se k psovi a natáhla ruku, aby si ji mohl očichat.
„Nazdárek, kamaráde," konejšila viditelně rozrušeného psa. To už ostatní hraničáři také slézali z koní. Vlhký psí čumák se jí otřel o dlaň a štěně jí začalo lízat prsty.
„Ochutnává tě," poznamenal s úsměvem Egon. Dobře věděl, že tohle mládě nikomu neublíží. Averill psa podrbala za ušima. Líbilo se mu to.
Crowley si přidřepl hned vedle Averill, téměř se jí boky dotýkal, a štěně k němu přiběhlo. Vrtělo ocasem a převalilo se na záda. Ve skutečnosti to byla fenka. Alba sklonila ke štěněti hlavu. Pes jí očichal nozdry. Pak se fena vrátila k Averill. Crowleyho hlazení uvítala, ale držela se hlavně dívky.
„Nerad vám kazím náladu, ale asi bychom měli pokračovat," řekl Norris. Jako jediný zůstal sedět na svém vraníkovi. Averill se na něj podívala s výrazem: blázníš? Nechat tohle ubohé zvířátko tady? Něco jí tady ale nehrálo.
„Vypadá pár měsíců stará. V tomhle věku by buďto žila s matkou, nebo s novou rodinou. Štěně jako ona by je neopustilo. Takže otázka zní: kde je její matka?" zapřemýšlela Averill. Vyrůstala na farmě, psy znala. Štěňata se většinou od matky nehnula, alespoň prvních pár týdnů. Tahle malá slečna by je bez důvodu nepronásledovala po silnici. A Averill věděla, že pastevečtí psi, což tenhle rozhodně byl - nebo bude - jsou velice chytří.
„O psech toho moc nevím, možná je tohle normální," řekl Leander. Averill zavrtěla nesouhlasně hlavou.
„Vyrůstala jsem na farmě. V tomhle mám pravdu. Cítím to," odpověděla. Jako by na důkaz jejích slov fenka zaštěkala. Averill na ni pohlédla a plácla se rukama po stehnech.
„Kdepak máš maminku, co, holka? Kde máš mámu?" Žádný z hraničářů jí ještě neslyšel nasadit takový chlácholivý tón. Averill si zjevně víc rozuměla se zvířaty než s lidmi. Norris musel přiznat, že Morgarathův špeh by tam psa asi nechal.
„Dobrá, najdeme její rodinu," souhlasil Halt. Norris se na něj zlostně podíval. Halt pokrčil rameny.
„Je dost možné, že pokud se něco stalo, narazíme na Samdashe," vysvětlil Halt. Byla to vlastně dobrá myšlenka.
Fenka popoběhla pár kroků, zastavila se a zaštěkala. Averill se zvedla a nasedla na Albu. Ostatní se zařídili dle jejího příkladu. Koně zvolna klusali za fenkou a ona je vedla přes potok, louku a směrem do hor. Nebyla to velká vzdálenost, ale štěněti to muselo přijít, jako by přešlo celý svět.
Alba vydala tichý hrdelní zvuk. Averill zastavila a uvědomila si, že je slyšet slabé kníkání.
„Slyšíte?" otočila se Averill na hraničáře. Crowley sesedl a vzal do ruky luk. Nikdy nebylo dost opatrnosti. Berrigan se postavil na stráž. Averill šla taky, jako místní odborník na psy. Fenka jí navíc nedala na vybranou. Sevřela v tlamičce její kalhoty a volky nevolky ji táhla s sebou. Averill si vzala ze sedla svůj dvojitě zakřivený luk a potichu našlapovala dál.
A tam, na louce asi padesát kroků od nich, ležel dospělý pastevecký pes a kňučel bolestí.
Averill se rozhlédla. Stádo ovcí se páslo na druhé straně louky a nijak je nevzrušovali noví návštěvníci. Jinak se nikde nic nehýbalo. Chtěla sklonit luk, když do ní Halt jemně žďouchnul a zavrtěl hlavou. Hraničáři postupovali plynule k psovi. Štěně se pustilo Averill a přeběhlo k mamince.
A pak uviděli, co se stalo dospělé feně. Zadní nohu měla chycenou v pytlácké pasti. Oko bylo utažené, ale nezdálo se, že je pes nějak zraněný. Když je uviděl, nejprve zavrčel, ale štěně očividně se svou matkou komunikovalo. Fena je nechala přiblížit se.
„Ahojky," Averill teď už odložila luk a klekla si k uvězněnému psovi. Velká fena ji očichala a potom se obrátila ke svému potomkovi. Štěně sedělo s vyplazeným jazykem a vypadalo to, že se usmívá.
„Pomůžeme ti, vydrž chvilku," řekla tiše Averill a vytáhla saxonský nůž. Jedním pohybem přeřízla pytlácké oko a fenu uvolnila. Pes se postavil a protáhl. Nevypadalo to, že je zraněný. Chodit mohl normálně. Olízl Averill ruku a potom odběhl k ovcím. Štěně na hraničáře jednou štěklo a s vrtícím se ocasem běželo za matkou.
Averill, Crowley a Halt se pomalu vrátili. Cestou si dávali extra pozor, kdyby náhodou nenarazili na další oka. Žádná tam nebyla. Averill to nedávalo smysl. Proč by na celé louce bylo jedno jediné oko? Vrátili se ke koním.
„Tak co?" ptal se Leander. Crowley zavrtěl hlavou.
„Žádný Samdash. Jen pes chycený v pytláckém oku," řekl. Ostatní se po sobě podívali, ale Berrigan byl jediný, kdo myšlenku, která všem vězela v hlavě, vyslovil: „Pokud se tu rozšířilo pytláctví, tak můžeme předpokládat, že tady Samdash nějakou dobu už není."
Crowley mu chtě nechtě musel dát za pravdu. „Dobrá, pojedeme směrem na Redmont. Budou to tak další dva dny, než se dostaneme na hranice Eagletonu."
Vyrazili dál. Vrátili se na hlavní cestu. Averill byla neobvykle zamlklá. Jela hned za Crowleym a Haltem a přemýšlela. Trochu se jí zastesklo po životě na farmě, kde měli dva psy, oba feny. Ty dvě výtržnice jí chyběly. Tvrdohlavě si usmyslela, že pokud z tohohle dobrodružství vyvázne živá, pořídí si psa. Společnost Alby byla skvělá, ale ještě jeden zvířecí společník by byl mnohem lepší.
A přemýšlela o dnešním lovu s Leanderem. Doufala, že se jim podaří něco chytit, protože by opravdu nechtěla k večeři sušené maso. To už měli k obědu a snídani.
Vyměnili zadní hlídku. Na Egonovo místo přejel Halt, aby jim tentokrát on kryl záda. Až se rozrostou, plánovali i přední hlídku. Ale ještě jich nebylo tolik.
Když teď Crowley nemohl jet s Haltem, pobídl Kropera a zařadil se vedle Averill. Jejich koně se krátce pozdravili a Alba pohodila hlavou. Averill věděla, že to je její hravá povaha, ne výstraha před nebezpečím. Pokud by se opravdu nějaké blížilo, Kroper by se choval jinak. Crowleyho hnědák ale jen zafrkal, jako by Albě říkal, ať nešaškuje.
„Takže máš ráda psy?" ozval se Crowley. Pokoušel se zahájit rozhovor a - naštěstí pro něj - měla Averill dobrou náladu, takže byla ochotná odpovídat na otázky.
„Jop," usmála se. „Dokonce radši než lidi." Alba uraženě otočila hlavu.
A co já? káraly Averill její oči. Dívka se zasmála a popleskala po krku.
„To víš, že tebe mám taky ráda," prohrábla jí hřívu a Alba byla spokojená. Tedy až potom, co dostala přislíbeno jablíčko.
Můj kůň je vyděrač, pomyslela si Averill trpce.
Hej, já to slyšela! ohnala se Alba ocasem a jako náhodou Averill šlehla přes nohu (velmi podivná náhoda).
Crowley se k ní naklonil a po vzoru Alby se zeptal: „A co já? Mě máš ráda?"
Averill se na něj podívala a krátce řekla: „Ne. Možná kdybys přestal zpívat, kdykoliv vyjedeme na cestu, tak o tom začnu uvažovat."
Zrzavý hraničář se zatvářil stejně uraženě jako Alba. „Teď jsi ranila mé city."
Averill se naklonila až k němu. Crowley byl dokonale zmatený.
„Dělám si legraci," drcla čelem do toho jeho. Tohle dělala naposledy jako dítě, vždycky když se s někým usmířila po hádce, tzn. hodně často.
Averill se narovnala v sedle, pustila otěže a protáhla se. Crowley se nakonec taky narovnal a svraštil čelo. „Co to mělo znamenat?" ptal se.
Averill byla překvapená. Tohle dělala celý život a neuvědomila si, že někdo jiný to tak nemusí brát. Zamrkala.
„Eh… Tohle jsem dělala jako dítě," její tón byl najednou ostražitý a trochu… stydlivý? „Vždycky, když jsem se s někým pohádala a potom usmířila, drcla jsem je do čela. Promiň." Averill se nervózně poškrábala rukou na zadní straně krku. Crowley se rozchechtal.
Z plaché Averill se najednou stala saň. „Co je na tom směšného?" zeptala se rozzlobeně. Jenže to už Crowleyho smích nakazil celou skupinu (mimo Halta. Halt byl přirozeně imunní). Dokonce i Norris chápal něco, co ona ne. Averill po nich vrhla smrtícím pohledem.
„N-nic," zakuckal se Crowley v dalším záchvatu smíchu. Nechtěl by si to se mnou Halt vyměnit? napadlo ji. Trochu litovala, že se vůbec obtěžovala odpovídat. Leander pobídl svého hnědáka a zašeptal: „To je známá dětská hra, říká se tomu berany berany duc."
Aha, pomyslela si Averill. Takže dětská hra. Znamená to, že se právě zachovala dětinsky?
„Promiň, naposledy jsem to udělala jako dítě. Nevím, co mě to popadlo," omlouvala se znovu. Crowley to přenesl pouhým mávnutím ruky.
„V pořádku," smál se stále. Averill najednou měla chuť ho nakopnout. Povzdechla si a přitáhla Albě otěže. Klisna se zařadila vedle Norrise. Hraničář ji ignoroval. Jo, to zvládne. Norrise nijak zvlášť v lásce neměla, ale přežije jízdu vedle něj. Nasadila si kapuci a zpod ní si podezřívavě měřila hraničáře vepředu.
Nakonec se přece jen uklidnili. Dál pokračovali za Berriganova nadšeného vyprávění o hudebních nástrojích. Averill předstírala, že ji to zajímá, ale ve skutečnosti to byla snůška pro ni neznámých názvů a ani si nedokázala představit, jak který nástroj vypadá. Zajímalo ji spíš to, proč se Berrigan rozhodl stát se hraničářem, když měl takovou vášeň pro hudbu.
Když Norris vystřídal Leandera na zadní hlídce, Averill se ocitla vedle Egona. Prošedivělý hraničář chtěl pokračovat v předchozí konverzaci.
„S tím štěnětem sis poradila skvěle. Kde ses naučila tak zacházet se psy?"
Averill pokrčila rameny. „Pěstoun měl dva psy. Jednoho huňatého na hlídání stád, to byl černobílý pes a takového zlatého na hlídání farmy." Averill se uchechtla. „Jenže to byl miláček, kdyby přišel lupič, spíš by se s ním mazlil. O oba jsem se starala já. Z očividných důvodů mě nikdy nepustili do kuchyně."
Egon povytáhl obočí. To bylo nejvíc, co se Averill kdy rozpovídala o své minulosti. Nebylo to jako minule, když dostala panický záchvat, ne, teď mluvila o tématu, které měla ráda, kterým žila posledních patnáct (plus mínus) let.
„Měli jste tam koně?" zeptal se. Averill přikývla.
„Dva chladnokrevníky. Pracovala jsem s nimi na polích, ale měla zakázáno na nich jezdit. Samozřejmě jsem to porušovala, ale poslední roky se mi to nedařilo, takže kůň, kterého sehnal Berrigan, abych se na něm nějak dostala k Bobovi, byl vlastně první kůň, na kterém jsem seděla za poslední dva roky."
Averill se prudce nadechla. Vypadalo to, jako kdyby na ni přicházel další záchvat paniky. Egonovi se zdálo, že se mu tenhle rozhovor nějak rychle vymknul z rukou. Poplácal děvče po rameni a zůstal tiše až do chvíle, kdy se zklidnilo.
Byl už podvečer, když Averill zahlédla na zemi stopy.
„Leandere," sykla a hraničář se otočil. Averill ukázala na téměř neviditelné stopy. Leander otočil svého hnědáka a přijel blíž. Podíval se na Averill.
„Tři zajíci," podala hlášení jako voják. Leander přikývl a sesedl z koně. Vzal si svůj dlouhý luk. Averill ho napodobila.
Crowley se zahleděl na oblohu, kolik denního světla jim ještě zbývá. Asi hodina, takže prohlásil, že pojedou hledat vhodné tábořiště.
Leander a Averill zavedli své koně do příkopu vedle stezky. Téměř nebyli vidět. Oba dva se pustili po stopách zajíců. Pokud jim bude přát štěstí, pochutnají si dnes na zaječím mase.
Ušáci se skrývali asi o půl kilometru dál. Averill a Leander se přiblížili proti větru. Teď už to bylo jen o tichosti a zručnosti. Averill vložila šíp do tětivy. Leander už byl připravený. Vyměnili si jeden jediný pohled, zamířili a vystřelili - a dva zajíci se poroučeli k zemi. Třetí si uvědomil, že jediná rozumná věc je utéct, takže vzal nohy na ramena.
„Dobrý úlovek," pochválil dívku Leander. Vzali zajíce a vrátili se na cestu. Museli dojet ostatní. Stopovat jejich koně bylo jednoduché - Alba i Leanderův kůň měli skvělý čich a následovali své druhy.
Halt s Crowleym si s úlovkem hravě poradili. Brzy už čekali, až se zajíci upečou. Leander si vzal stranou Halta a Averill a rozložil před nimi mapu Araluenu.
Averill milovala lekce zeměpisu. A historie. Egon jako nejstarší se nabídl, že je naučí historii Araluenu. Hlavně Halta, i když pro Averill byly některé věci novinkou. Prostí lidé většinou neuměli dějepis, ale dvouletý trénink s Dameonem ji naučil mnoho věcí - uměla číst, psát, počítat - to všechno se musela naučit. V porovnání s vesničany byla Averill mimořádně vzdělaná.
Zatímco se ušáci pekli, Norris si vzal háčky na ryby a sedl si kousek od ostatních.
„Averill, šla bys mi prosím pomoct?" zavolal na ni. Žena, která stála zády k němu, se zatvářila kysele, jako kdyby právě spolkla šťovík. Pak ale odpověděla: „Určitě! Hned tam budu!" Všem došlo, že přátelský tón je velmi nucený, Averill a Norris se zrovna v lásce neměli.
Dívka položila vědro plné vody před koně, kteří začali hlasitě pít. Pak se obrátila, zhluboka se nadechla a šla za Norrisem.
„Jsem tady, s čím chceš pomoc?" šla rovnou k věci, aby mohla co nejrychleji zase odejít. Norris odložil háček.
„Posaď se. Potřeboval bych omotat vlasec kolem těch háčků, aby byly pevnější," ukázal jí, jak se daná věc dělá. Averill to zkusila a překvapilo ji, že je to snadná práce. Uvázala jeden, dva, tři háčky. Když vzala do ruky čtvrtý, Norris promluvil.
„Mýlil jsem se v tobě," řekl a Averill přestala dávat pozor a ostrým koncem háku se píchla. Tiše vyjekla. Háček byl neuvěřitelně ostrý a z rány vytékala teplá krev. Averill si prst strčila do pusy.
„Ako ak?" zeptala se. Krvácející prst v puse jí to zrovna neusnadňoval.
„Měl jsem za to, že bys mohla být špeh, ale teď si jsem naprosto jistý, že nejsi," objasnil Norris. Averill překvapeně vytáhla prst z pusy.
„Co tě přimělo změnit názor?" Chtěla vědět, jak je možné, že po pár dnech jízdy Norris tak drasticky změnil pohled na věc. Hraničář si vzal háčky, které už vyrobila.
„Pravý špeh by se k nám snažil dostat co nejblíž," pokrčil rameny. Averill spadla dolní čelist. TOHLE byl důvod?
„Ty se o to nijak nesnažíš. Máš zájem o hraničářské dovednosti, ale od nás jako lidí se spíš snažíš odtáhnout."
Averill se podívala do země. Bylo to… komplikované.
„Nevadíte mi vy jako lidi. Spíš… muži," zamumlala, očividně se za tuto skutečnost trochu styděla, protože pohled měla pořád upřený do země.
„Špatná minulost?" nadhodil Norris. Averill přikývla. „Tak nějak," odpověděla. Norris se dál neptal, radši změnil téma. Averill nevěděla, proč si zvolil zrovna dnešní večer na socializaci. Už se vlastně dohodli na tom, že se budou vzájemně snášet, co ještě chtěl?
„Ale, Averill. Pokud se nám podaří Morgaratha porazit, chápeš, že do sboru nebudeš moct?" Averill by si asi myslela, že Norris má nějakou osobní pomstu proti ženám, ale i ona uznávala, že ženy být hraničáři prostě nemohou.
„Nikdy jsem se neplánovala stát hraničářem," přiznala. Rozprostilo se mezi nimi ticho, že by slyšeli spadnout jehlu. „Jakmile se záležitost s Jeho zlosynností-" zachytila Norrisův zmatený pohled, „-Morgarathem vyřeší, půjdu si vlastní cestou. Co já vím, třeba se někde usadím a založím rodinu. A budu mít psy." Usmála se už jen při té představě. Norris vypadal překvapeně, jako by se ještě nemohl vzpamatovat z toho, že vlastně nechce být hraničářkou. Averill to zajímalo, ano, ale živit by se tím nechtěla.
Děvče dokončilo poslední háček a chtělo se zvednout a vrátit se k ohni. Norris jí zadržel.
„Averill, zkus být trochu přívětivější. Možná to je pro tebe těžké, ale my opravdu nejsme monstra. Každopádně jsem slyšel Crowleyho zmiňovat nějakou taneční lekci."
Averill vydala táhlé zaskučení. „Největší chyba mého života."
Naprostá katastrofa, po celý zbytek cesty budu jen pro smích ostatním, pomyslela si trpce, když se vracela lesem k ohni. Norris posbíral své rybářské náčiní a vydal se za ní. Ukázalo se, že zajíci jsou připravení k jídlu.
„Tak kde jste? Už jsme začali s hostinou," volal Berrigan a v rukou držel zaječí nohu. Halt měl skeptický výraz, asi nemohl uvěřit, že právě přišla Averill s Norrisem. Nově příchozí si ho nevšímali a hladově se vrhli na maso.
Po večeři následovala káva. Leander vytáhl lahvinku bílého vína a nabídl všem. Egon odmítl, ale Berrigan a Norris si rádi dali. Averill, Crowley a Halt zůstali u kávy. Egon si dal s nimi.
Averill se dovtípila, že se starý hraničář že Seacliffu snaží nepít a ve skrytu duše ho obdivovala, jak je silný.
Už byla tma, ale oheň vesele plápolal a v celém táboře bylo příjemné teplo. Koně se popásali opodál a hraničáři byli ve výborné náladě. I Averill. Až do chvíle, než Berrigan vytáhl gitarru. Averill mrtvolně zbledla. Zachytila Norrisův vědoucí pohled.
„Tak co si dnes zahrajeme?" zeptal se vesele Berrigan a Leander sedící vedle něj navrhl Daleké lesy. První píseň byla jen na rozehřátí, aby se Berrigan rozehrál.
„Cítíš se na tu lekci?" Crowley znenadání promluvil vedle ní. Averill možná leknutím nadskočila. Věděla, že zrzavý hraničář je z nich nejlepší ve skrytém a tichém pohybu, ale tuhle schopnost využíval hlavně na Halta. Věčně ho tím škádlil. Bylo jen otázkou času, než ho Halt prošpikuje šípy.
Na chvilku chtěla říct, že se necítí, ale bylo by to vůči Crowleymu nefér. S povzdechem se zvedla.
„Když už jsem ti to slíbila… Ale stále trvám na tom, že až ti budu šlapat po nohou, neuslyšíš ode mě jedinou omluvu."
Averill nechtěla tančit. Neuměla tančit. Bála se, že ze sebe udělá idiota. Jeden zbloudilý pramen černých vlasů si zastrčila za ucho a následovala Crowleyho.
„Tancovala's někdy?" zeptal se jí. Averill polkla.
„No, několikrát, ale vždycky to skončilo průšvihem. Doufám, že teď ne," donutila se usmát se. Nebyla to tak úplně pravda, ale jednou trefila loktem do oka děvečku v hospodě. Počítalo se to jako katastrofa? Ano, zvláště když si majitel dané hospody přišel stěžovat, že jedna z jeho servírek má černé oko.
Averill se zhluboka nadechla a zkoušela zklidnit své rychle bušící srdce. Tady mohla maximálně zakopnout a spadnout na... S hrůzou si uvědomila, že tady je spousta věcí, na které by mohla upadnout a bylo by po ní. Najednou byl tanec velmi nebezpečnou záležitostí.
Na jedné straně od ohně byly postaveny stany (a plachta), na té druhé palouk, kde se právě s Crowleym ocitli. Halt je sledoval zpod kapuce. Egon, Leander a Norris si jich nevšímali. Zdálo se, že jediné obecenstvo mají v Haltovi. Averill si v duchu oddechla.
„Dobrá, tak začneme," prohlásil Crowley s tím svým zářivým úsměvem. Berrigan začal hrát nějakou smutnou píseň, kterou Averill neznala. „Pravou rukou chyť tu moji a druhou mi dej na rameno," pobídl ji a Averill neochotně spolupracovala. Co kdy tančila, nikdy to nebylo takhle. Na druhou stranu, vždycky byla pouze v dámské společnosti. Hodně ji to znervóznilo.
Ztuhla, když Crowley jednou rukou chytil její a druhou jí dal kolem pasu. Nikdy, opakuji, nikdy ji tak nikdo nedržel. Jediný muž, který se o to pokusil, skončil se zlomenou rukou a Averill dosud litovala, že mu nezlomila obě.
Zdálo se, že její společník zaregistroval její neklid. Nepřekvapilo ho to. Crowley vždycky věděl, že Averill něco skrývá, ale nepokoušel se to zjistit. Pouze věděl, že Egon toho z její minulosti ví víc než kdokoli jiný v téhle skupině. Teď mu došlo, proč nikdy nechtěla tancovat. V jejích očích byl strach. Ne zděšení ze samotného tance, ale z toho, že ji drží. Averill se bála. Už ji několikrát viděl vyděšenou, ale tohle byla úplně jiná úroveň. Tohle bylo mnohem osobnější, intimnější.
Crowley ji pustil a odstoupil o krok. Viděl, že se jí ulevilo, ale strach v očích přetrvával.
Averill nechápala. Proč najednou couvl? Ještě pár vteřin a byla by připravená. Ještě před několika minutami to vypadalo, že jí Crowley chce dát taneční lekci.
„Proč?" nechala otázku viset ve vzduchu. O krok couvla. Očima hledala možné východisko ze situace. Crowley před ní pokrčil rameny.
„Vypadala jsi, že ti to je nepříjemné," objasnil. Averill polkla.
„Možná, ale už jsem slíbila, že to zkusím. Můžu pokračovat," odpověděla. Snažila se o rozhodnutý tón, ale i jejím vlastním uším to znělo falešně. Připomínalo to spíš zlomený tón. Crowley si sedl a rukou ukázal na zem vedle něj. Averill si neochotně sedla.
„Poslyš, nevím, co se ti stalo, že se mě najednou bojíš, ale chci ti pomoct," řekl a bylo to upřímné. Berrigan už hrál nějakou jinou píseň a její veselé tóny se rozléhaly táborem. Averill složila ruce do klína. Nevěděla, co má říct.
„Je to… komplikované," vydechla nakonec. „Nebojím se tebe," dodala rychle. Crowley jí to nezbaštil. Rozhodně to bylo komplikované, ale právě viděl, jak se od něj odtáhla do (pro ni) bezpečné vzdálenosti. Averill se snažila najít vhodnou odpověď, ale žádná k ní nepřicházela. Důvěřovala Crowleymu natolik, aby se s ním podělila o tak osobní záležitost? Rozhodně. Jenže on měl taky dost problémů (a všechny začínaly jménem Morgarath) a ona k nim nechtěla přidávat další.
Averill vzala do ruky látku košile a pevně ji stiskla. Netušila, jak se má zachovat. Neměla odvahu se o tom bavit. Nedokáže to. Z hrdla se jí vydral tichý vzlyk, ať se ho snažila zadržet, jak chtěla. Averill zatnula zuby. A pak překvapeně vzhlédla, když k ní z druhé strany přiklekl Halt. Na to, že se navenek choval drsně a nepřívětivě, byl dost starostlivý. Averill si nemohla pomoct, ale po týdnech cesty v něm začala vidět staršího bratra. Rozhodně se tak v určitých chvílích (jako byla tahle) choval. Averill si uvědomila, že o Haltově minulosti nic neví - byl přece z Hibernie, tak jak se dostal do Araluenu? Měl rodinu? Proč se vzdal života za mořem a šel hledat štěstí jinde? Bylo tolik otázek, ale Averill, která sama nechtěla mluvit o své vlastní minulosti, se nehodlala vyptávat.
„Chtěla jsem to říct Egonovi, ale popadl mě nějaký záchvat paniky," slabě se usmála. Crowley se k ní naklonil.
„Nemusíš nám nic říkat," v jeho hlase se ale nedala přeslechnout zvědavost. Jenom hořel touhou znát ono tajemství. Halt nic neříkal, ale sama jeho přítomnost byla povzbudivá. Averill se zhluboka nadechla.
„U pěstouna v Gorlanu nás bylo hrozně moc, jenom ženy. A on… Propil všechny peníze." Dívka se snažila zklidnit svůj dech. Nádech, výdech, rytmicky. „Tak začal prodávat," slova se jí zadrhla v krku a místo nich vyšel vzlyk. Sevřela látku košile pevněji, až jí zbělaly klouby. „Naše… Naše tě-těla."
Rukávem se pokoušela otřít slanou vodu, ale vždycky se hned vyvalila nová.
Crowley a Halt se po sobě podívali. Už měli celkem dobrou představu. Zneuctěná žena v této společnosti si nemohla najít manžela, neznamenala pro ostatní nic víc než dobytek. Averill zaskučela.
„Utekla jsem. Já… Snažila jsem se chystat pasti, ale… nefungovaly! Neochránila jsem je!" A tak strašně se za sebe stydím! Cítila něčí ruku na zádech. Bylo to uklidňující, ale ne tak moc, jak by doufala. Když se rozbrečela, nedokázala přestat.
Crowley si odkašlal. „Jsi si jistá, že se chceš s námi vrátit do Gorlanu?" Averill se na něj uslzenýma očima podívala. Přemýšlel snad o tom, že by ji někde nechal? V hlavě se jí rozsvítilo varovné světýlko.
„Radši se tomu postavit teď," odpověděla. Nebyla si tím jistá, ne, byla zděšená jen z pomyšlení na návrat, ale jednou byla členkou téhle skupiny, takže půjde celou cestu s nimi.
„Dobrá. Chceš něco na uklidnění? Třeba… hm… takový bylinný čaj?" řekl Crowley, v očích ty ďábelské ohníčky. Averill zavrtěla hlavou.
„Ne, díky. Když začnu, tak se pár hodin nezastavím." Halt vstal a někam šel. Averill spadlo srdce do kalhot. Teď, když vědí pravdu, s ní nebudou chtít mít nic společného. Měla mlčet, ale ona si pustila pusu na špacír. Chyba.
Crowley se k ní přisunul blíž. „Mně vždycky pomohlo, když mě někdo objal, ale hádám, že tobě to nepomůže," opět ten úsměv. Averill věděla, že se ji snaží rozveselit, ale asi měl pravdu. Pravděpodobně by jí objetí nepomohlo. Ale přesto…
„Můžeš to zkusit," zašeptala. Ihned toho chtěla litovat, ale nemohla. Potřebovala vědět, že tam pro ni někdo je. Nezáleželo na pohlaví. Potřebovala někoho, komu důvěřovala. Asi by preferovala Egona, ale ten u ohně psal nějaký vzkaz.
Hned potom se kolem ní omotaly dvě silné paže. Crowley si ji přitáhl na hrudník a Averill nevěděla, jak se zachovat. Prostě se tomu poddala. Nebránila se. Zaplavil ji pocit bezpečí. Zavřela oči a zabořila hlavu do Crowleyho ramene. Její tělo se otřásalo tlumenými vzlyky.
„No to jsem si mohl myslet, že se nebudeš kontrolovat," zabrblal Halt, který se vrátil. Crowley pustil Averill, protože Hiberňan s sebou přivedl návštěvníka. Alba přiklusala ke své jezdkyni a sklonila hlavu. Zabořila nozdry na její prsa a zafuněla.
„Dalo mi sakra práci, než jsem ji přesvědčil, aby se mnou šla," Halt se poškrábal na krku. Crowley se rozesmál.
„Je to hraničářský kůň, můžeš být rád, že se vůbec pohnula," smál se, až se za břicho popadal. Averill hladila koně po šíji a Alba přivřela oči. Začala odpočívat. Zadní nohu pokrčila a kopyto opřela lehce o zem. Averill nevěděla, jak dlouho ji hladí, ale velmi se zklidnila. Jako kdyby Alba přenesla všechny její problémy na sebe. Podrbala ji na bílé hvězdě, kterou měla na čele, a nakonec vstala. Při pohledu na oblohu si uvědomila, že je už velmi pozdě. Naštěstí neměla hlídku, takže se mohla těšit na několik hodin nepřerušovaného spánku.
Crowley s Haltem ještě seděli u ohně. O něčem se bavili (Averill doufala, že ne o ní). Když se přiblížila blíž, zjistila, že si vyměňují zážitky, které prožili s jejich učitelem Pritchardem.
„… a pak že nemám zavírat oči před pravdou. Když se na mě řítí loupežník a chce mě zabít, tak těžko zavřu oči." Crowley u toho napodobil Pritchardův hlas a Halt se slabě usmál. Pak si jí všimli.
„V pohodě?" zeptal se Crowley. Averill se uculila.
„V pohodě zrovna ne, ale mnohem lepší. Díky," řekla a zívla. Z pláče ji bolely oči, netoužila po ničem víc, než se svalit na zem pod plachtu. Sedla si na kládu naproti mužům, opřela si lokty o stehna a dlaněmi si podepřela bradu.
„Tak jsem přemýšlel…" začal Crowley, ale Halt ho přerušil: „Averill, nemáš pero a pergamen? Chci zaznamenat tuto událost." Crowley na Halta vrhl jedovatý pohled. Nedošlo mu, že to samé udělal on Haltovi, když se snažil navrhnout volbu velitele.
„Tak jsem přemýšlel, jestli je dobré nechat tu plachtu," opakoval Crowley, „pořád mám svůj stan, takže pokud by Averill chtěla soukromí…" Nechal konec věty viset ve vzduchu. Žena bleskově zavrtěla hlavou.
„Ne. Žádný stan nepotřebuju." Tvrdohlavost, kterou asi zdědila, se projevila. Když si Averill za něčím stála, nepolevila. A rozhodně nechtěla, aby si hraničáři dělali starosti s jejím ‚strachem'.
Crowley pokrčil rameny. „Dobrá, ale pomůžeme ti s tou bojácností," prohlásil. „Ale až zítra. Teď je čas jít na kutě."
