H jako hrdličky, ne? Aneb když se dva nejlepší přátelé spojí, aby toho třetího dali dohromady s jeho vyvolenou
Uprostřed noci se Averill probudila. Zase ji trápily noční můry. Tentokrát nevstávala. Snažila se uklidnit sama. Oči ji stále z pláče bolely, takže nebyl problém upadnout do říše snů podruhé (i když se jí pořád vracela ta samá noční můra).
Probrala ji jedině káva ráno. Egon s Berriganem probírali nějaký dopis, protože Egon rozhořčeně mával zapečetěnou obálkou a Berrigan stejně rozčarovaně odpovídal. Averill neměla náladu strávit ráno ve společnosti hraničářů. Uchýlila se ke koním. Alba přežvykovala trsy trávy a Averill jí potajmu nabídla jablko.
„Díky za včerejšek," pošeptala jí do ucha. Alba pohodila hlavou.
Rádo se stalo, jako by odpověděla. Averill se zachichotala a popadla čistící náčiní. Alba se během noci vyválela v bahně (zlý kůň) a teď se škodolibě dívala na Averill. Bude trvat dlouho, než ji zbaví již zaschlého kabátu.
Žena se s mlčením pustila do práce. Vzala hřbílko a krouživými pohyby ji čistila od hlavy k zádi. Zaschlé bláto se zachytávalo na srsti a na některých místech nešlo sundat dolů. Alba se celou dobu ani nepohnula, jen občas sklonila hlavu, aby si utrhla další trs trávy.
Když se Averill dostala k čištění kopyt, ostatní už byli dávno po snídani. Dívka přišla k ohni, kompletně od bláta.
„Co jsi dělala?" ptal se Leander. Averill si sama sebe prohlédla.
„Zkus hádat, kdo se v noci vyválel v blátě. Pak se dozvíš, co jsem dělala," hraničáři se podívali ke koním. Berrigan zaúpěl. Jeho kůň k tomu asi taky měl sklony.
Vydali se zase na cestu. Jeli už přímo na Redmont. Všichni hraničáři i Averill doufali, že se k nim baron Arald přidá. Byla škoda, že nezastihli Samdashe, ale kdyby se zdrželi déle, nastaly by další problémy. Ještě jim zbývalo pět dalších hraničářů, které chtěli kontaktovat, takže se nemohli zdržet příliš dlouho.
Halt a Crowley trvali na tom, aby jela mezi nimi. Averill si stála tvrdošíjně za tím, že pojede s Egonem. Nakonec Crowley vytáhl svoje eso - byl velitel téhle skupinky? Ano. Takže Averill chtě nechtě jela s nimi. Ale až potom, co na něj dětinsky vyplázla jazyk. Crowley se tomu jen smál.
K večeři se Norrisovi podařilo chytit pořádného lososa. Halt a Crowley se jako každý večer chopili vaření a brzy se losos potřený máslem pekl v jednoduše vyrobené peci. Na pánvi se dělaly nakrájené brambory s houbami.
Averill musela uznat, že je losos vážně moc dobrý. Berrigan si dokonce dvakrát přidal!
„Jsem rád, že tě máme na palubě," řekl Norrisovi. Hraničář nechápavě svraštil čelo.
„Na palubě? Na palubě čeho? Vždyť nejsme na lodi," divil se Norris a Averill měla co dělat, aby se nesmála. To by jistě neocenil.
Berrigan se prostě usmál. „Tím jsem chtěl říct, že jsem rád, že tě tu máme. Zvlášť když dokážeš chytit takovouhle rybu."
„Aha. Díky." Norris asi nebyl na pochvaly zvyklý. Někteří z nich si mastné prsty otřeli o pláštěnky nebo košile a Averill se opičila po Berriganovi. Její pláštěnka nyní měla nový zajímavý vzor.
Dívka se protáhla. „Jdu ke koním. Musím Albu zbavit…" odmlčela se a varovným pohledem přejela každého z nich, „… dalšího bláta." Její klisna měla dost zlomyslnou povahu, takže když přijeli sem, lehla si do té největší louže, kterou dokázala najít. Averill přemítala, zda se toho zlozvyku neměla zbavit u Boba. Teď jí nezbývalo než jít ji vyčistit… znovu.
S hřbílky v rukou vstoupila do stádečka koní. Volně se popásali. Když tam přišla, jen zvedli hlavu, aby se podívali, koho to tam čerti nesou, a zase je sklonili, aby se pásli dál. Po dni na cestě se museli nasytit.
Alba se na Averill škodolibě dívala. Ta se podívala, jak má slepenou srst na bocích, zádech a břiše, a povzdechla si. Začala ji čistit. Neměla hotový ani krk a všimla si, že všichni koně sborově zvedli hlavy. Kroper se vydal k táboru.
Averill okamžitě upustila potřeby, nandala si kapuci a zaplula do křovin. Nepozorovaně si od sedlových brašen vzala luk a toulec se šípy a vydala se oklikou do tábora.
Ano, ve stínech stáli čtyři muži. Všichni byli oblečení ve strakatých zeleno-hnědých pláštěnkách a v rukou měli dlouhé luky. Bezpochyby propuštění hraničáři. Averill se tiše pohybovala za ně, ale jen když mluvili. Jinak by ji zcela jistě uslyšeli. Slyšela Crowleyho.
„Ty jsi Samdash?" Tak tady celou dobu byl. Sháněl svoje muže. Chlap, který mířil šípem na Crowleyho, řekl: „Rád odpovídáš na otázku otázkou, co?" Averill musela souhlasit. „Ano. Jsem Samdash. Tak proč jste se na mě vyptávali? Poslal vás Morgarath, abyste nás dopadli?"
Averill zaslechla tiché kroky. Vedle ní se ze tmy vynořil Egon. Sám měl v ruce luk a v tětivě připravený šíp. Averill si taky jeden dala do tětivy.
Crowley se u ohně nevesele zasmál: „Morgarath? To sotva! Nejsem jeho přítel. Nikdo z nás."
„To říkáš ty. Nicméně-"
Ze tmy se ozval zvučný Egonův hlas. „Odložte zbraně… okamžitě!" Samdash ztuhl a začal se otáčet. Egon vedle Averill ho klidně varoval. „Ne. Neotáčej se, nebo střelím."
Muž se zastavil a tlumeně zaklel. Asi nevěděl, kolik lidí je ve skupině, kterou sledovali.
Chlapík vlevo od Samdashe se pohnul. Egon si ho možná všiml, možná ne, ale byla to Averill, kdo promluvil: „Ani ty se neotáčej." Ženský hlas se snažila co nejvíc zamaskovat, ale mohla vidět, že její společníci poznali, že je to ona.
Samdash se pokoušel Egona zastrašit. V jeho hlase byla patrná mrzutost.
„Uvědomuješ si, že jsme čtyři a vy jste jen dva?" zeptal se. „Snadno bychom mohli-"
Dva šípy se v rychlém sledu zabodly do pařezu u jeho kolene. Jeden Egonův, druhý šíp patřil Averill. To ale Samdash nevěděl. Muselo mu připadat, že Egon střílí neuvěřitelně rychle (ale přiznejme si to, ani on by nedokázal vystřelit dva šípy ve stejnou chvíli).
„Snadno nemůžete udělat nic," řekl Egon. „Ale já bych snadno mohl skolit dva z vás dřív, než se otočíte - a můj společník zrovna tak - jak jste právě viděli."
Samdash se zdráhavě podíval na dva šípy zabodnuté v pařezu. Egon pokračoval: „Navíc jsme za vámi a ve tmě, kdežto vy stojíte před ohněm, takže na vás dobře vidíme. Než by tví zbylí dva muži zjistili, kde jsme, měli bychom dost času dostat i je. Ale to tě už samozřejmě nebude zajímat, protože ty zemřeš první."
Averill málem vypískla radostí, když si uvědomila, že se Samdash vzdává. Pohlédl na své muže a vyzval je: „Uvolněte tětivy, chlapci. A položte luky, jak říká."
Čtyři tichá zavrzání proťala ticho. Střelci položili luky do trávy. Egon a Averill také složili zbraně. V tmavé houštině na sebe kývli jako by tomu druhému chtěli říct dobrá práce.
Crowley chvilku počkal, než přejde nebezpečí, a pak Samdashovi podal ruku na uvítanou.
„Jak jsem říkal, jmenuju se Crowley. A těší mě, že tě poznávám."
Averill ze sebe vydala tiché zakašlání. Ji tedy netěšilo, že ho poznává. I Norris jí v téhle chvíli připadal jako mírumilovné kotě.
Averill a Egon vyšli z houští. Čtveřice se překvapeně otočila. Ještě překvapeněji vypadali, když viděli, že jeden z útočníků je žena.
„Tohle jsou mí druhové," mávl k nim rukou Crowley. „Averill, Egon." Oba na pozdrav kývli hlavou. Pak ryšavý hraničář mávl rukou k ostatním (usazeným u ohně): „A to jsou Halt, Berrigan, Leander a Norris."
Když už se představovalo, Samdash představil svoji skupinu. „Já jsem Samdash, tohle jsou Jurgen, Lewin a Berwick."
Lewin vypadal mladě, mohl být asi tak starý jako Crowley. Naopak Berwick z nich byl nejstarší a Averill zarazilo, že se jeho jméno vyslovuje jako ‚Berik'.
Leander přidal vodu na kávu, a zatímco čekali, až se začne vařit, Crowley stručně seznámil nově příchozí a ti se k nim jednoznačně chtěli přidat. Skupina se rozrostla na jedenáct členů.
Když byla káva hotová, sedl si Lewin vedle Averill. Možná až příliš blízko na její vkus. Zatnula zuby a vyslala prosebný pohled k Haltovi.
„Co dělá děvče jako ty ve společnosti hraničářů?" zeptal se Lewin. Lovím Skandijce, pomyslela si Averill. Ve skutečnosti řekla: „Chci pomoct svrhnout Morgaratha. Vadilo by ti, kdyby ses trochu posunul?" Mladík se zatvářil trochu zraněně, ale vyhověl její žádosti. Možná ji moc nechápal, ale respektoval její přání.
Vyskytl se ovšem jeden problém - Samdash se nemohl smířit s tím, že by je měl vést Crowley. Averill se domnívala, že hlasování by to vyřešilo, ale Crowley to chtěl vzít těžší cestou (aneb proč to dělat jednoduše, když to jde i složitě). Na tolik drama se Averill necítila. Chtěla se vrátit k Albě a dočistit ji.
„Uvědomte si, že tyhle muže vedu už čtyři týdny," řekl Samdash a Halt si hlasitě usrkl kávy.
„A dnes večer jsi je zavedl rovnou do maléru. Nepočkal jsi, až se dozvíš, kolik mužů vlastně stopuješ. Prostě jste vtrhli na tábořiště a nechali Egona a Averill, aby vám vpadli do zad. To by dobrý velitel neudělal. Takové unáhlené chování vede jenom do hrobu." Samdash zrudl hněvem. Vypadal jako obrovský krocan. Něco si pod vousy zamumlal o tom, že nikdo nic o holce neříkal. Averill to přišlo vtipné; nikdy by nečekali, že v táboře bude žena. Tímhle se tak královsky bavila, těmi zmatenými pohledy.
Jurgen dal Haltovi za pravdu. „Hiberňan má pravdu. Jsi dobrý chlap, Samdashi, ale na to, abys byl dobrý velitel, jsi moc vznětlivý. Nemáš trpělivost a to vede k tomu, že děláš chyby."
Averill si sedla vedle Leandera. Původní členové skupinky věděli, že Crowley je dobrý velitel, tohle bylo čistě mezi nově příchozími. Lewin se přidal do diskuze.
„Souhlasím s Jurgenem. Moc riskuješ, Samdashi. A navíc, Crowley a jeho muži-" Averill si tiše odkašlala, „-mají skutečný plán, jak zatnout Morgarathovi tipec. My bychom pro ně byli jen obtížný hmyz. Navrhuju s nimi zůstat a přijmout Crowleyho za vůdce." Mluvil tiše a Averill napadlo, že se možná cítí nejistě jako jeden z mladších členů hraničářského sboru. Vážně nemohl být starší než Crowley. Tak nastejno.
Samdash ještě víc zrudl - pokud to vůbec šlo - a obrátil se na svou poslední naději. Berwick byl už postarší muž a vousy měl prokvetlé stříbrem. Ten teď sešpulil rty.
„Pokud dojde na hlasování, budu hlasovat pro Crowleyho," řekl a naklonil se k ryšavému hraničáři. „Máš to v hlavě dobře srovnané, mládenče. A vycvičil tě skvělý hraničář." Pohlédl na stále brunátného Samdashe. „Promiň, Samdashi, ale on je lepší volba."
Hraničář Eagletonského léna rozhodil ruce. „Takže je nejspíš rozhodnuto. Velitelem bude Crowley." Jeho ego muselo utržit pořádnou ránu, pomyslela si Averill. Bylo vidět, že z toho Samdash nemá radost. Podvědomě se ho trochu bála.
Samdash se naklonil a s Crowleym si podali ruce.
„Děkuju," řekl prostě Crowley. Potom se Averill zvedla a šla sundat z Alby bahno, které ještě měla na různých částech těla zaschlé. Berwick přivedl čtyři další koně. Obě skupiny koní se navzájem pozdravily. Averill, která už měla Albu vyčištěnou, ji pustila, aby se přivítala s dalšími koňmi.
Averill zívla. Byl nejvyšší čas dát se na kutě. Pokud si dobře vzpomínala, dnes neměla hlídku. Vlastně si nebyla jistá, jak to teď s hlídkami je. Ale zjistila, že Lewin si vzal první hlídku, takže se zachumlala do pláštěnky (jako polštář používala sedlovou brašnu). Už jí alespoň nebyla v noci taková zima.
Probudila se jako první… a okamžitě vyskočila. Hlavu totiž měla položenou na Crowleyho boku. V duchu zaklela a proklínala sama sebe a brašnu, která jí měla sloužit jako polštář. Ale její hlava asi preferovala živé polštáře. Averill při tom pomyšlení zrudla a byla jen ráda, že se probudila jako první. Crowley by totiž tuhle příležitost mohl využít k nekonečnému popichování.
„Sso se děje?" otevřel oči Crowley, ještě napůl spal. Averill nejdřív nevěděla, co má dělat. Pak se zvedla.
„Je ráno, ospalče. Vstávám," řekla. Bylo ještě celkem brzy, ale ne tak moc, že by šla zase spát. Stejně by neusnula. Její podivné (vážně to bylo tak moc nápadné?) chování Crowleyho probralo. Začal se tiše smát.
„Co je?" nechápala Averill, ale tušila, že se jí odpověď nebude líbit. Crowley se jen smál víc, což vzbudilo Halta (a v tomhle tichu možná celé Eagletonské léno).
„Neříkej mi, že's mě zase použila jako polštář!" utřel si slzy ze smíchu Crowley a Averill se z obličeje vytratila všechna barva, aby se jí tam vzápětí nahrnula jako velký ruměnec. Pak zbystřila.
„Jak to myslíš, zase? Už jsem to jednou udělala?" Crowley se zmohl jen na přikývnutí.
„Minimálně jednou," zabručel Halt. Po probuzení byl téměř vždycky mrzutý a nebyla s ním žádná řeč, alespoň dokud si nedal kafe. (S ním sice moc řeči nebylo ani normálně, ale ráno býval extrémně nabručený.)
Žena si radši nasadila pláštěnku a kapuci, aby se na ně nemusela dívat. Tohle je konec. Katastrofa. Můj život skončil, prolétlo jí hlavou a radši vstala, aby se něčím zaměstnala.
Jako první šla nasbírat dřevo na oheň. Pak přinesla vědro s vodou z potoka. Při té činnosti zjistila, že je Lewin vzhůru. Jak? Nabízel jí pomoc. Aby se prý nemusela tahat s vědrem. Averill suše prohlásila, že tak slabá není a tuhle práci zastávala dlouho předtím, než vůbec přišel. Zdálo se jí, že se mladý hraničář v její přítomnosti chová divně. Trochu jí vadila všechna ta pozornost. Dokázala se postarat o jednoduché manuální práce.
Zapálila oheň a dala ohřívat vodu. Halt se vrátil - v ruce nesl hřbílko a rozhodně měl špatnou náladu. Směrem k Averill totiž prohlásil: „Tvůj kůň nakazil naše koně." To bylo jediné, co řekl, ale Averill okamžitě pochopila.
„Ach ne," vydechla a Berwick, který přinesl plné vědro vody, se na ni zvědavě podíval.
„To už je potřetí za dva dny, co se vyválela v blátě," vysvětlila Averill, požádala Leandera, aby hlídal vařící se vodu, a vzala hřbílko a kopyťák.
No jistě. Alba se škodolibě dívala na hraničáře, kteří čistili své koně. Z Abelarda se stal strakáč. Kroper byl i normálně hnědák, ale vypadal, jako by měl nějakou kožní nemoc. A Berriganův kůň, který měl k tomuhle zlozvyku taky sklony, se vítězně díval na svého jezdce.
„Bože můj," zašeptala Averill.
„No?" ozval se Crowley zpoza Kropera. Děvče protočilo oči. Vzalo hřbílko a pustilo se do práce.
Averill nechápala, proč to Alba dělá, ale vypadalo to, jako by měla svrab a snažila se nepříjemného pocitu zbavit. O svou teorii se podělila s Berriganem. Starší hraničář se zamyslel.
„Rozhodně to tak vypadá," prohlásil zadumaně. Vysvětlil jí, že hraničářští koně takové neplechy normálně nedělají. Společně se rozhodli, že na Redmontu koně pořádně vydrhnou.
Když je Leander zavolal na kávu, byli už hotoví. Averill se protáhla a Alba do ní zlomyslně drcla hlavou, takže málem ztratila rovnováhu. Rozzlobeně se na ni podívala, ale klisna hrála neviňátko. Jejímu kukuči nedokázala odolat. Její kůň bude mít vždycky poslední slovo.
Po kávě se vydali na cestu. Crowley a Halt jeli jako vždy kus před ostatními, ale jejich i Samdashova skupina se promíchaly, takže Egon se bavil s Berwickem, Leander s Berriganem mezi sebe vzali Jurgena, Samdash se bavil s Norrisem (jak s ním mohl vydržet, to Averill nebylo zrovna jasné) a Lewin se snažil jet vedle ní. Klíčové slovo: snažil. A Averill se mu co nejlíp snažila vyhýbat. Nechápala jeho chování a to, co nechápala, bylo v jejím slovníku špatné. Raději pryč od něj. Takže pobídla Albu a Crowleymu oznámila, že bude zadní voj. Pak zastavila Albu vedle cesty a jela asi půl kilometru za ostatními. Ach, to ticho!
Za hodinu ji vystřídal Leander. Když se Averill připojila ke skupině, zjistila, že se Jurgen a Berrigan vydali na lov. A ona musela opět trpět společnost Lewina.
Asi o hodinu nezáživných rozhovorů, kdy se o ní Lewin pokoušel zjistit co nejvíc („Jaká je tvoje oblíbená barva? Máš ráda hudbu? Tanec? Kde bydlíš?") Averill se přestala soustředit a plácala naprosté nesmysly. Například mu řekla, že její oblíbená barva je růžová, hudbu ráda má, tanec ne a bydlí v Norgatu. Což byla naprostá lež. Naštěstí pak vystřídal Leandera na hlídce. Uf.
Halt a Crowley se na něčem dohadovali a pak oba svorně pokývali hlavami, když došli ke společnému názoru. Averill zakručelo v břiše. No ano, už byla doba oběda, ale Berrigan a Jurgen se z lovu ještě nevrátili. Předpokládala, že na oběd se zastaví, až se ti dva vrátí.
„Leandere? Můžu ti na chvíli ukrást Averill?" zavolal zepředu Crowley. Hraničář jedoucí vedle ní se na ni podíval a povzbudivě kývl. Averill to přišlo podezřelé. Ví snad, co se stalo ráno? Panebože, co když to věděli úplně všichni? S napjatým výrazem nechala Albu zrychlit, aby se zařadila mezi Kropera a Abelarda.
„Často využíváš živé polštáře?" přivítal ji v jejich společnosti Crowley. Averill obrátila oči k nebesům. Už aby byli na hradě Redmontu. Už přejeli hranice Redmontského léna, ale k hradu se měli dostat nejdříve dnes odpoledne.
„Častěji, než bych si přála," odpověděla Averill. Pak Alba zvedla hlavu a zafuněla. Berrigan a Jurgen se vraceli a měli s sebou půltuctu vypasených divokých kachen. Vzhledem k tomu, že celá skupina byla zase kompletní, zastavili na oběd. Po jídle složeném z chleba, sušeného masa a ovoce se vydali opět na cestu. Jeli vytrvalým cvalem. Silnice vedla na vyvýšeném náspu a Averill si připadala podivně nechráněná. Toužila se odtamtud dostat co nejrychleji. Byli velká skupina a tady na náspu byli krásně vidět.
Kolem čtvrté odpoledne vyjeli na kopec a naskytl se jim pohled na hrad Redmont. Averill, která tady nikdy nebyla, se snažila vnímat všechno najednou. Skály, na kterých hrad stál, zářily ve světle odpoledního slunce tlumenou červení. Hrad, také krásně osvícený. Vesnici dole pod ním. Řeku protékající vsí. Všechno to bylo tak nádherné, Averill by mohla vidět tuhle scenérii každý den a stejně by jí to pokaždé připadalo jako poprvé.
„Tak tohle je něco," vydechl Halt s pohledem upřeným na doruda zbarvenou skálu.
„Úžasné, viď? Ta skála obsahuje železnou rudu. Proto v zapadajícím slunci červeně září. Hrad není tak nádherný jako hrad Gorlan nebo hrad Araluen, ale já ho mám tak nějak radši. Je… praktičtější." Pobídl Kropera o pár kroků před ostatní.
„Halt a já pojedeme napřed a promluvíme s baronem," oznámil jim. „A zjistíme, jestli se k nám přidá hraničář Farrel. Ale zatím nemá smysl ukazovat světu, kolik nás je. Vy ostatní jeďte k těm stromům-" mávl rukou na lesík, kde stromy byly tak u sebe, že nebylo vůbec nic vidět - ale ani se nedalo projet, „- a utábořte se tam. Až promluvíme s Araldem a Farrelem, vrátíme se k vám."
Averill to přišlo rozumné. Další hraničáři souhlasně zamručeli. Ženu ale napadla ještě jiná, horší varianta: co když Crowley neměl pravdu a baron je uvězní? Nebo rovnou zabije? Zdálo se, že Samdash měl podobné myšlenky.
„Co když ses v Araldovi zmýlil a on vás strčí do žaláře?"
Crowley se na něj usmál. Nebyl to však veselý úsměv.
„Dobrá připomínka. Až se s ním sejdeme a zjistíme, jak jsme na tom, dáme vám znamení z hradeb - tamhle, nad hlavní branou." Všichni se sborově podívali, kam ukazoval.
„Necháme tam někoho vyvěsit červenou vlajku. Jeden z vás zůstane tady a bude ji vyhlížet, zatímco ostatní postaví tábor. Když ji do jedné nebo dvou hodin neuvidíte, budete vědět, že nás zajali."
„Co máme udělat pak?" Leander.
„Dvě možnosti," sdělil mu Crowley. „Buď skupinu rozpustíte a vrátíte se domů, nebo proniknete do hradu a dostanete nás ven. Vím, které možnosti bych dal přednost. Egone, způsob provedení nechám na tobě." Averill taky věděla, které možnosti by dala přednost. Domů rozhodně ne, šla by pěkně do hradu a vylámala mříže žaláře vlastníma rukama, kdyby musela. Její přátele - opravdové přátele - nikdo věznit nebude!
Egon kývl na srozuměnou.
„Počkám tady na vaše znamení," řekl Samdash. Ten muž byl tvrdohlavý jako mezek, prostě potřeboval sehrát alespoň nějakou úlohu. „Až projedete bránou hradu, budu ho vyhlížet ještě hodinu."
„Radši hodinu a půl," opravil ho Crowley. „Poslední dobou probíhá na hradech, jako je Redmont, spousta výslechů a vyšetřování. Možná nás nechají chvíli čekat."
Samdash přikývl. „Tak tedy hodinu a půl. Od chvíle, kdy projedete bránou."
„Dobrá." Crowley je ještě naposledy přejel pohledem, pak nasměroval Kropera z kopce a řekl: „Jedeme, Halte."
Averill čekala, že nijak nezastaví, takže ji překvapilo, že ještě než Halt na Abelardovi Crowleyho dohnal, zrzavý hraničář se v sedle otočil, jako by si na něco dodatečně vzpomněl. „A žádný oheň, ať se svět nedozví, kde jsme. Dejte si záležet, aby bylo tábořiště dobře ukryté."
Jurgen obrátil koně jako první, za ním se vydal Leander a postupně všichni sjeli z kopce na druhou stranu ke stromům.
Museli sesednout, aby se prodrali dovnitř. Alespoň měli jistotu, že bez pořádného rámusu se tam nikdo nezvaný nedostane. Rozbili jednoduchý tábor a postavili stany. Averill neměla plachtu, o kterou se s Haltem a Crowleym dělili, tu vezl Halt, takže jen vyhlédla vhodné místo na její uvázání. Bez ohně tam bylo trochu smutno. Egon vytáhl pero a pergamen a pustil se do psaní. Averill si k němu přisedla.
„Co píšeš?" byla zvědavá. Berrigan se k nim připojil.
„Dopis Pritchardovi," odpověděl Egon, ale od psaní nevzhlédl. Pritchard… Nebyl to učitel Crowleyho a Halta? Averill nechápala, jak chtěl dopis poslat, ale protože nikdy neměla přátele v jiných lénech/ zemích, nevěděla, jak to přesně funguje.
Averill se odebrala trénovat. Ze stínů ji sledoval Lewin, ale ona ho úspěšně ignorovala. Své soustředění směřovala k tréninku. Nechtěla, aby se incident s loupežníky opakoval. Byla odhodlaná cvičit, dokud to nikdy neudělá špatně, tak to přece hraničáři dělali, ne? To samé platilo i o lukostřelbě, ale tady v lese nebylo tolik místa, aby mohla střílet z luku.
„Je to v pořádku," přijel Samdash na svém koni. Crowley a Halt museli uspět. Samozřejmě. Averill očekávala, že se jim to povede, když Halt neměl jednu ze svých mrzutých nálad a Crowley se usmál, lidi by jim klidně přinesli modré z nebe.
Nečekala ale, že se jí při poslechnutí téhle zprávy nesmírně uleví. Sice to předpokládala, ale stejně to byla nesmírná úleva.
I oba hraničáři se brzy objevili mezi stromy.
„Baron nás všechny zve na večeři," oznámil jim Crowley s obrovským úsměvem. Nic nemohlo potvrdit jejich úspěch víc než jeho dobrá nálada. Averill vyvedla Albu mezi prvními. Aby byla upřímná, už se dost nudila a potřebovala něco dělat (poté, co naprosto zničila kusy kmenů jednotlivých stromů, přestala cvičit). Ještě nikdy na žádném hradě nebyla. Kdyby neseděla na koňském hřbetě, asi by poskakovala nadšením. Možná se někdy chovala víc jako muž, ale stále byla žena a obecně měla slabost pro hezké, zářivé věci. A když nebyla na smrtelně nebezpečné výpravě, docela ráda se i hezky oblékla. Bohužel k tomu neměla moc příležitostí. A k tomu - bude jídlo! Crowley a Halt sice vařili velmi dobře, ale někdy jí chybělo užití vidličky a nože. A potřebovala umýt Albu. Klisna se drbala o kmeny stromů a nakazili se už i další koně.
Sjeli z kopce a projížděli vesnicí Wensley. Protékala jí řeka Tarbus. Ve vesnici byla znečištěná výkaly a jiným odpadem. Vesničané se při pohledu na divně oděnou skupinu stáhli do svých obydlí a netroufali si vystrčit nos.
Vyjeli do kopce, na kterém hrad stál. Stráže je pustily dovnitř a okamžitě se kolem nich seběhlo několik pacholků, zda se můžou postarat o koně. Averill jim to nedovolila, jen je požádala, aby přinesli kýbl s vodou a mýdlem. Alba potřebovala koupel.
Baron klidně počká, její kůň byl pro ni přednější. Drhnutím Alby strávila půl hodiny. Konečně byla klisna pořádně umytá. Ti, jejichž koně dostali svrab, také zůstali ve stájích, protože čistit je třikrát za den, kdy se vyváleli v bahně, bylo opravdu nepříjemné a zabralo to spoustu času. Společně se pak vydali nahoru. Averill hrad připadal hezký. Trochu moc velký a nepraktický, ale pěkný. Fresky na stropech byly překrásné. Averill by možná dovedla kreslit, ale nevěděla to jistě - doma nebyl pergamen zadarmo, takže to nikdy nezkoušela. Komoří Martin je vedl do jídelny. Tam na ně čekal baron a žena s ryšavými vlasy, asi jeho žena, tipovala Averill.
„Zdravím vás," usmál se baron. Byl mladý, nemohlo mu být víc jak třicet. „Já jsem baron zdejšího léna Arald a toto je má laskavá žena Sandra." Lady Sandra udělala malé pukrle. Averill se o něco takového v životě pokusila jen jednou - a dopadlo to katastrofou, jak jinak. Někdy byla jako slon v porcelánu.
„Tohle jsou mí druhové," začal Crowley. Averill věděla, co přijde dál. Spíš upřela pohled na svalnatého muže oblečeného v zelené košili a hnědých kalhotách. U pasu měl dvojité pouzdro na nože typické pro hraničáře a na druhém boku měl válečnou sekeru. Dívka si uvědomila, že tohle musí být Farrel. Opravdu. Jakmile se Crowley prokousal jejich stále se rozšiřující skupinkou, řekl: „Všichni, tohle je Farrel."
Hraničář Redmontského léna kývl na pozdrav. Potom zasedli. Komoří Martin se jim snažil vnutit zasedací pořádek. Baron Arald v čele, po jeho pravici lady Sandra, na druhé straně Crowley. Halt vedle něj. Martin vzal Averill a posadil ji vedle lady Sandry. Ostatní nějak naaranžoval, Averill se starala hlavně o to, že Lewin byl na druhé straně stolu. Vzápětí si uvědomila, jak hrozně neupravená je ve srovnání s lady Sandrou, a podívala se plaše na ubrus.
„Averill, že? Máš krásné vlasy," podotkla lady Sandra. Averill cítila, jak se jí do tváře hrne krev. Vlasy si už asi týden nečesala a byla si jistá, že vypadají jako ptačí hnízdo. Nechápala, že je lady Sandra pochválila.
„Eh… Děkuju? Lady Sandro," zarděla se a znovu se podívala na ubrus a předstírala, jak úžasné jsou na něm vzory. Už hraničáře znala dost na to, aby věděla, že se usmívají.
„Říkej mi jen Sandro, prosím. S ‚lady' si připadám staře," opravila jí lad- pardon, Sandra.
Začalo se nosit na stůl. Araldův kuchař byl ještě mladík a jmenoval se Chubb. Měl menší problém s nadváhou, ale když Averill ochutnala jeho jídlo, okamžitě věděla, proč.
„V kuchyni je to hotový umělec," prohlásil baron a hladil se rukou po břiše. „Mám kvůli němu problém udržet si štíhlou linii."
Averill ho docela chápala. Chubbovo vaření bylo výtečné. Vrcholem hostiny byl dokonalý, lahodný, báječný krůtí koláč.
Averill si všimla, že se Halt trochu zklamaně rozhlíží. Odhadla, že někoho hledá, ale všichni byli přece tady. Baron Arald se k Haltovi naklonil a něco mu pošeptal. Mladý Hiberňan přikývl a vypadal trochu zklamaně.
Všichni dojídali krůtí koláč (Averill jen litovala, že si nevzala víc) a Jurgen se zeptal barona: „Budete na turnaji obhajovat svůj titul, můj pane?"
Averill upřímně nevěděla, že baron Arald má nějaký titul, ale naslouchala se zájmem.
Baron snědl velký kus koláče a otřel si mastné prsty do žlutého kabátce. Jeho žena vedle Averill jen vzdechla. Očividně se ho to už nějaký pátek snažila odnaučit.
„Asi ano. Musím dát přece Morgarathovi příležitost získat ho zpátky, ne?" řekl a od úst se mu rozlétly drobky.
Halt si barona se zájmem prohlédl. Možná byl trochu při těle, ale byl statný a ramenatý a rozhodně byl svalnatý.
„Vy jste v souboji porazil Morgaratha?" zeptal se. Averill si vzpomněla.
Ten den roznášela pití v hospodě. Zrovna se vracela do kuchyně s prázdným džberem od piva, když na ni zezadu skočila jiná děvečka, Hayley.
„Averill! Někdo porazil Morgaratha!" zvolala a držela ji za ramena. Averill málem upustila džber, i když byl prázdný. Nejen tím, že jí Hayley skočila na záda, ale i překvapením. Kdosi porazil Morgaratha. Znamená to, že jeho krutovláda skončí? Možná vystupoval jako udatný baron, ale jeho muži se chovali jako dobytek. Když si šli vesničané stěžovat, že jim zabíjí ovce, krávy, drůbež, vždycky je z hradu vypakovali rychlostí světla. Averill nemohla uvěřit, že někdo ho opravdu porazil. Obrátila se k Hayley.
„Kdo?" zeptala se. Děvečka s blond vlasy pokrčila rameny.
„Nějaký mladý baron."
Teď už věděla, kdo oním neznámým je. Arald skromně pokrčil rameny. „Spíš díky šťastné náhodě než nějakým zvláštním schopnostem. Prostě jsem měl štěstí a on mě tak trochu podcenil. Nikdy není radno podceňovat protivníka, dokonce ani mě ne," řekl a hlasitě se zasmál vlastnímu vtipu.
Hraničáři se nuceně zasmáli; Averill a lady Sandra ne. Baron své schopnosti zlehčoval.
Večeře skončila kolem osmé a potom se všichni hlavně bavili, sdíleli příběhy a dojídali zbytky. Lady Sandra se elegantně zvedla.
„Pokud chceš, můžu sehnat redmontské dámy, abys pro jednou měla dámskou společnost," navrhla Averill a než stačilo děvče odpovědět, už ji Sandra táhla k východu. Averill se mohla jen prosebně dívat, baronova žena byla neuvěřitelně silná.
Už byl večer, všechny dámy byly ve svých pokojích. Lady Sandra zaklepala na dveře v jednom z horních pater. Otevřela jim vysoká blondýnka v bílých šatech kurýrky.
„Lady Paulina duLacyová," představila ji Sandra. Zdálo se, že vyrušila lady Paulinu v důležité činnosti. Averill sklonila hlavu.
„Averill MacDoughal. Ráda vás poznávám," řekla a lady Sandra něco naznačila lady Paulině. Členka diplomatického sboru přikývla a pustila je dál.
Averill v tak velké místnosti ještě nikdy nebyla. Obrovský pokoj byl vybaven luxusně - kanape, psací stůl, knihovna, různé židle a další stolky, na všech byly popsané listy papíru.
„Ty jsi ta hraničářka?" zeptala se lady Paulina a posadila se na červené kanape. Averill zůstala stát, necítila se hodna sedět na něčem tak krásném.
„Nejsem členem hraničářského sboru, ale ano, cestuji s nimi," odpověděla. Paulina krátce přikývla a poslala jednu ze služebných, aby připravila koupel. Rozhostilo se ticho. Lady Paulina se vrátila k psaní dopisů, lady Sandra odešla a vrátila se s bledě modrými šaty. Averill pochopila, na co jsou, až poté, co ji Sandra začala přemlouvat, ať si je zkusí. Dívka vzdorovala.
„Lady San-" jmenovaná na ni vrhla přísný pohled. „Sandro, to nemohu přijmout. Jsou krásné, ale den co den spím na zemi, jezdím na koni, ty šaty by byly hned zablácené." Lady Sandra nepolevila ve své snaze, takže ji diplomaticky zachránila lady Paulina.
„Můžeš je mít na sobě, zatímco se budou tvé šaty sušit," navrhla a dodala, že koupel je připravená. Averill tedy svěřila oblečení služebné a šla se vykoupat.
S potěšením zaznamenala, že přibrala. Její ženské křivky se zase zformovaly, dokonce existovalo i poprsí (nijak velké, ale Averill to nevadilo. Nedokázala si představit, jak těžké by bylo střílet z luku, kdyby měla větší prsa).
Celá se vydrhla a umyla si vlasy. Už to bylo pár týdnů od toho, co jí Robina ustřihla vlasy a od té doby jí dorostly. Předtím je měla k bradě, teď jí dosahovaly k ramenům. Zauvažovala, že si je zkrátí vlastním saxonským nožem - možná požádá Halta o pomoc, protože měla dojem, že i on si svoje vlasy a vousy ‚zastřihává' svým nožem.
Usušila se a oblékla si šaty. Najednou se cítila mnohem víc jako žena. Vyšla z koupelny a lady Sandra se nad ní tyčila s hřebenem. Averill polkla. Tohle bude bolet.
Rozčesávání vlasů bolelo. Byly vlhké, ale stejně to nebyla procházka růžovým sadem. Zatímco se ji baronova manželka snažila zkultivovat, lady Paulina pokračovala v psaní. Vysvětlila Averill, že kontaktuje své agenty, aby toho zjistili co nejvíc o komplicích lorda Morgaratha a zda jsou ostatní baroni věrní králi.
Lady Sandra dokončila rozčesávání vlasů a svázala je do jednoho jednoduchého culíku, který upevnila koženým řemínkem. Pak služebná přinesla tři čaje (Averill by možná radši kávu, ale že slušnosti přijala nabízený čaj) a všechny ženy se posadily kolem stolku.
„Jaké to je, cestovat s hraničáři?" zeptala se lady Sandra. Averill usrkla ze svého šálku.
„Pro někoho by to možná bylo únavné, ale každý den je nové dobrodružství. Nikdy nevíte, co se může stát," odpověděla. Lady Paulina upila svého čaje.
„Říkala jsi, že nejsi hraničářka. Co děláš normálně?" Averill najednou shledala skvrnu uvnitř svého šálku čaje náramně zajímavou.
„Pracovala jsem na farmě," svěřila se, „ale nevím, co budu dělat, až tohle skončí." Ještě měla čas na rozmyšlenou. Netušila, jakým směrem se vydá. Právě teď sledovala jeden cíl, a to porazit Morgaratha, ale až bude pryč, co udělá ona?
Zvedla hlavu a zjistila, že se na ni obě starší ženy dívají s výrazem nebudeš hraničář? Averill se téměř zasmála.
„Do hraničářského sboru smí jen muži. Nemohu být hraničář," odpověděla s úsměvem. Lokla si čaje.
„Řekni mi něco o Haltovi," vyzvala ji lady Paulina. „Je vždycky tak tichý?"
Averill se na ni podívala, ale jakmile postřehla její zasněný výraz, pochopila. Nyní už věděla, po kom se Halt v jídelně sháněl. Zdálo se, že city jsou oboustranné. Jinak by se krásná kurýrka nepokoušela zjistit o něm co nejvíc.
„Vím, že do Araluenu přišel z Hibernie, kde trénoval s jedním z vyhnaných hraničářů - shodou okolností Crowleyho učitelem. Říkal něco o tom, že mu Morgarath nabídl práci a on ho poslal do... Promiňte." Averill zrůžověly líce, když si uvědomila, že chtěla říct poslal ho do prdele. Vážně trávila moc času mezi hraničáři.
Lady Paulina její přeřeknutí přešla mávnutím ruky.
„Pak se seznámil s Crowleym a vydali se na tuhle cestu." Averill možná trochu popletla chronologii příběhu, ale bylo jí to jedno. Dámy získaly nějakou představu. Podívala se na lady Paulinu.
„Halt je rozhodně nejlepší lukostřelec z nás všech. Moc toho nenamluví, ale když ano, je sarkastický a má trochu černý smysl pro humor. Ale ve skutečnosti je dobrá duše. Myslím, že se k sobě budete hodit." Při posledních slovech na ni povzbudivě mrkla. Paulina překvapeně otevřela oči dokořán. Averill se uchechtla. Mladé kurýrce se Halt rozhodně líbil.
„A co ty, Averill," naklonila se k ní lady Sandra, „líbí se ti někdo?" Teď byla na řadě Averill, aby zrudla. Tak dlouho se se žádnou ženou o mužích nebavila, až ji to zaskočilo. Zavrtěla hlavou.
„Vážně?" pozvedla obočí lady Sandra. „Přísahala bych, že se líbíš minimálně dvěma." Averill zamrkala. Dvěma? Jako z jejich skupiny? To nemohla být pravda. Důvod jejich výpravy byl smrtelně nebezpečný, všichni se soustředili na cíl. Nebylo možné, že by někdo z nich pomýšlel na romantiku.
„To není možné, la- Sandro," řekla a z čiré zvědavosti se zeptala: „Kdo?"
Lady Sandra si upravila ryšavé vlasy. „Ten mladík, L... Liam?"
„Lewin," opravila ji Averill. „Ale toho jsme potkali včera večer, známe se jeden den. Ovšem je pravda, že se chová nějak divně."
Lady Sandra se elegantně zasmála (ta žena dělala všechno elegantně, v jejím případě to snad ani jinak nešlo).
„Drahá Averill, myslím, že se mu líbíš. Rozhodně by to vysvětlovalo jeho ‚divné chování'." Lady Paulina přitakala. Averill se zamračila. Možná by se tím jeho chování vysvětlilo, ale pravá otázka zněla: jak se ho zbavit? Jak naznačit, že chce, aby ji nechal na pokoji?
Prostě mu to řekni, ozvala se osamocená myšlenka. Averill ji nevnímala. Lewin s nimi cestoval jeden den, asi je ještě úplně paf z toho, že je ve skupině žena.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
„Dále," zavolala lady Paulina. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil baron Arald.
„Omlouvám se, že vyrušuji, ale hraničáři už budou pomalu vyjíždět."Averill nečekala, zvedla se a šla se převléknout. Šaty úhledně složila a nechala je na komodě.
Lady Sandra už byla na nohou a doprovodila ji zpět do jídelny. Lady Paulina řekla, že tam za chvilku přijde, že musí dokončit jednu zprávu.
Hraničáři už byli z velké většiny ve stájích a sedlali koně. Crowley a Halt přišli jako poslední, nesli pečlivě zabalený balíček, což byl, jak se Averill dozvěděla, velký kus krůtího koláče. Chubb byl tak laskav a zabalil jim ho na zítra k obědu.
„Páni, Averill, pro jednou vypadáš jako holka!" opřel se Crowley o box a prohlížel si výsledky Sandřiny snahy s jejími vlasy. Averill se zašklebila. Obrátila se ke svému koni.
„Co říkáš, Albo, nechtěla bys ho pořádně kopnout?" zeptala se koně a Alba pokývala hlavou nahoru a dolů, jak to už koně dělávají. Crowley, protože věděl, že někdy má Averill násilnické sklony (i když už dlouho nikoho nesrazila pánvičkou - hlavně proto, že jí přidělil manuální práce a s Haltem se sám chopil vaření), a rychle se stáhl ke Kroperovi do boxu, aby ho osedlal. Egon sledoval výměnu z vedlejšího stání a pobaveně se usmíval.
Vyrazili na cestu. Jako duchové projížděli vesnicí Wensley. Averill si všimla, že Halt tentokrát jede až na konci a neustále se obrací směrem k hradu. Pobídla Albu dopředu a zařadila se vedle Crowleyho.
„Musíme si promluvit," vyřkla větu, které se bojí snad všichni muži. Zrzek popohnal Kropera trochu od Alby.
„Doufám, že ses nerozhodla mě nakopnout," zažertoval a ona jen zavrtěla hlavou.
„Ohledně toho jsem se ještě nerozhodla, ale myslím, že se nám někdo zamiloval," kývla hlavou směrem k Haltovi. Crowley se tiše zasmál.
„Taky si myslím," odpověděl. Averill dodala: „A mně se zdá, že lady Paulina jeho city opětuje."
Crowley se poškrábal na bradě. „V tom případě je naše povinnost jako jeho nejlepší kamarádi-"
„Já nejsem jeho nejlepší kamarád. Ty jsi," namítla Averill.
„Ale ty jsi jeho nejlepší kamarád, co není muž," obešel to Crowley a Averill uznala, že asi je jeho dobrá kamarádka, co není jeho vyvolená (AKA lady Paulina).
„Takže je naší povinností jako nejlepších kamarádů dát je dohromady," dokončil Crowley načatou větu. Averill nadšeně přikývla.
„Operace H začíná!" řekla vesele. Crowley pozdvihl obočí.
„Operace H?" papouškoval. Averill se usmála.
„H jako hrdličky," objasnila mu a oběma se v očích zaleskly ďábelské jiskry.
Šli spát brzo. Chtěli být hned za svítání na cestě. Halt, Jurgen a Egon se chopili hlídky a ostatní si mohli užít klidnou noc.
Averill se probudila (další noční můra), když se Halt asi ve tři v noci vracel. Otevřela oči, zkontrolovala, že stále používá vlastní polštář a opět zavřela oči a pokoušela se usnout. Věděla, že si Halt všiml, že je vzhůru, ale černovlasý mladík se zabalil do vlastní deky a téměř okamžitě usnul.
