Zase další varování ohledně znásilnění. Ale už se blížíme k momentu, kdy se konečně zbaví tohohle břemene z minulosti... Jinak doufám, že jste všichni v pořádku a zdraví (ano, mluvím o jednom nejmenovaném viru, který nám na světě dělá paseku)
Ráno bylo hektické. Pro tak velkou skupinu potřebovali mnoho vody. Averill byla u řeky asi třikrát, aby si všichni mohli dopřát kávu. Norris a ostatní balili stany. Jiní čistili koně. Averill položila vědro u ohně.
„Díky," pohlédl na ni Berwick. Staral se o to, aby každý měl dost kávy (to byla v hraničářském táboře jedna z nejvíc důležitých funkcí). Averill si otřela pot z čela (člověk se dost zapotil při nošení vědra plného vody do kopce) a odhrnula pár vlasů za ucho. Kožený řemínek, kterým jí černou hřívu svázala lady Sandra, byl stále pevně utažený a Averill ho nehodlala sundavat. Všechno bylo mnohem jednodušší, když jí vlasy do všeho nepadaly.
Půl hodiny po rozbřesku už byli na cestě. Tentokrát se rozdělili do tří skupin, jak navrhl Halt. Nechali mezi sebou desetiminutové rozestupy.
Crowley na Averill mrkl a přiřadil ji do první skupiny. Tiše naznačil operaci H.
V první skupině tedy jeli Halt, Crowley, Averill a Berrigan, ve druhé Norris, Lewin, Leander a Samdash a v poslední Farrel, Egon, Berwick a Jurgen. První skupina vyrazila. Jeli ve dvojicích a Alba se celou dobu snažila provokovat Berriganova koně. Averill ji párkrát pobídla kousek do strany, aby na druhého oře nemohla dosáhnout.
„Ta lady duLacyová je zajímavá žena," prohlásil Crowley jako by nic. Halt na něj pohlédl a něco zabručel.
Averill to tedy zezadu slyšela jako jednohlasný souhlas. Crowley pokračoval stále stejným, ledabylým tónem: „Říkal jsem si, že až bude po všem, mohl bych za ní zajet na návštěvu."
Averill věděla, že to jen hraje, ale upřímně byl tak dobrý, že ji překvapilo, že i ona něco cítí. A stejně jako Halt to identifikovala jako žárlivost. Hiberňan nic neříkal, takže na něj Crowley pohlédl. Na chvíli zachytil pohledem i Averill, která se vyklonila ze sedla, aby viděla na Haltův obličej.
Halt se tvářil sklíčeně, šlo by říct až nešťastně. „Dobrá volba," zachraptěl a hlas se mu zlomil. „Přeju vám oběma hodně štěstí."
Averill šokovalo, jak nešťastně zněl. Nikdy by neočekávala, že tohle řekne zrovna o Haltovi, ale byla to pravda. Očividně si to myslel i Crowley. Naklonil se v sedle a stiskl Haltovi předloktí.
„Příteli, jen jsem žertoval! Nic víc."
Halt zavrtěl hlavou. „Ne. Vážně. Proč by mi mělo vadit, kdyby ses s ní… vídal," řekl se staženým hrdlem. Crowley jím zatřásl.
„Ty vážně myslíš, že bych to udělal? Je mi jasné, co pro tebe znamená, Halte. A mám dojem, že ona tvé city opětuje."
Averill si hlasitě odkašlala. „Jakže se ten tvůj dojem jmenuje? Oh, už vím, jmenuje se Averill, protože tohle jsem ti řekla já." Crowley se na ni zazubil, jako kdyby říkal bingo. Halt se trochu překvapeně na Averill podíval.
„Říkala o mně… něco?" zeptal se s nadějí v hlase. Averill chtěla odpovědět, ale Crowley ji předběhl.
„Ne. Ne tolika slovy. Ale bylo jasné, že o tebe má zájem. Ty sis nevšiml, jak se na tebe dívala, když jsi říkal Araldovi o tom, že ti Morgarath nabídl práci?"
Halt zavrtěl hlavou.
„Ne. Nevšiml."
„No tak se prostě spolehni na moje slovo. Udělals na ni dojem. A pobavils ji. To je u žen vždycky dobré znamení," pokračoval sebejistě Crowley. Averill měla co dělat, aby se nerozesmála. Zrovna on, kdo o ženách nevěděl téměř nic… Proto tiše vyprskla smíchy po jeho dalších slovech.
„A to mi věř, já se v ženách vyznám."
Nezaslechla Haltovu odpověď, protože se snažila udržet smích na uzdě. Berrigan jí poplácal po zádech a ona vyprskla.
„Co je?" obrátil se na ně vesele Crowley. Halt se zatvářil zmateně. Averill rozhodila rukama.
„Halte, normálně bych ti řekla, abys Crowleymu o ženách nevěřil ani slovo, ale tentokrát má pravdu. Udělal jsi na lady Paulinu dojem. Mluvila jsem s ní, ptala se na tebe. Máš u ní šanci," sdělila mu Averill a zatímco Halt se šťastně zahleděl na cestu, Crowley se uraženě ohradil: „Prosím? Jak nevěřit ani slovo?"
Averill si povzdechla. Někdy si připadala, že má na starost dítě. Hodně neposlušné (a nebezpečné) dítě.
„Prosím tě, Crowley, když jsme se potkali, zeptal ses, jestli bych neměla mít prsa, když jsem holka."
Berrigan se nyní otřásal smíchy. Crowley zrudl.
„Na to si pamatuješ?" zeptal se trochu zaraženě. Averill obrátila oči v sloup. S ním bude mít někdo (ne ona) ještě hodně práce.
„Pamatuju si hlavně na to, jak jsem se cítila uraženě. Nemám výpadky paměti, bylo to teprve před měsícem."
Jejich konverzace byla náhle přerušena, když zajeli za zatáčku a Crowley přitáhl Kroperovi otěže. Halt udělal s Abelardem to samé. Averill byla jen ráda, že má Alba tak rychlé reflexy, protože jinak by do šedákova zadku vrazila. Abelard by nebyl moc rád.
Podívala se dopředu a zjistila důvod, proč zastavili.
„Není ti ten člověk povědomý?" zeptal se Crowley.
Před nimi seděl na kraji cesty jakýsi muž. Byl oblečený ve strakaté pláštěnce jako hraničář, ale kapuci měl sundanou a byly vidět jeho bílé vlasy a vousy. O pár kroků dál se popásal šedák.
Crowley a Halt se na sebe podívali. „Pritchard!" vyhrkli oba najednou, pobídli koně a už jich nebylo. Averill se dívala, jak se za nimi práší, pak s Berriganem pokračovala normálním tempem.
Když je dojeli, Halt právě objímal Pritcharda. Crowley stál hned vedle a oba se smáli od ucha k uchu. Kdyby Averill právě neviděla na vlastní oči Halta někoho objímat, myslela by si, že toho není schopný.
Pritchard se kývnutím hlavy přivítal s Berriganem a pak si prohlédl Averill.
„Tak ty musíš být ta známá Averill," prohlásil. Averill svraštila čelo. Známá? Cože?
„Egon mi o tobě psal," objasnil bělovlasý hraničář. „A možná jsem se s tebou jednou setkal."
Dívka začala přemýšlet, kdy se s tímhle mužem mohla potkat. Pritchard jí napověděl.
„Samozřejmě v té chvíli jsi asi měla jiné starosti. Utíkala jsi s bochníky chleba před statným mužem s ryšavými vlasy," dodal. Averill se rozsvítilo.
„Už si vzpomínám! Ale to muselo být před nějakými devíti lety!" vyhrkla. Pritchardovi žáci se teď dívali z jednoho na druhého. O tomhle setkání jim jejich učitel nikdy nevyprávěl.
„Vydal jsem se za tebou. Tehdy mě zaujalo, jak utíkáš, využívalas každou příležitost, abys získala náskok, jako bys to dělala pořád. Proběhla jsi kolem mého koně a ten muž se pak zastavil." Averill si to velmi dobře pamatovala. Neproběhla přímo kolem koně, spíš se sklouzla pod jeho břichem a modlila se, aby nekopl. Ten muž, co ji pronásledoval, byl její pěstoun. Doma to pak schytala. Byla ohromená, že si tohle krátké setkání Pritchard pamatoval.
„Tak jsem se na tebe zeptal v místní krčmě. Řekli mi, že ten muž je tvůj pěstoun a své svěřence často bije. Svěřil jsem to Dameonovi," povídal Pritchard. Averill nevěděla, jaké má mít pocity z toho, že právě roznáší informace, které dosud nikdo nevěděl (jistě, Crowley a Halt znali některé části, ale stejně…).
„Jo, našel mě. Nebo spíš já jeho," potvrdila Averill. Pritchard si ze strany poklepal na nos. Zdálo se, že Crowley má otázku.
„Kdy?" zeptal se.
„Tohle se stalo asi rok předtím, než jsem tě vzal za učně. Jak jsem říkal, potom, co jsem viděl tu šílenou agresi, kterou projevil její pěstoun, jsem se zařekl, že tvoji výbušnou povahu trochu zkrotím." Averill ze strany ironicky poznamenala něco o tom, že ‚šarm' přece nejde zkrotit.
„To nechápu. Proč jsi nám o tom nikdy neřekl?" vmísil se do rozhovoru Crowley. Dobrá, pokud chtějí rozebírat její život, tak jedině s ní.
„Můžeme se o tomhle přestat bavit?" požádala je. Pritchard si ji změřil pohledem. Všiml si jejího ztuhlého postoje.
„Něco se stalo," řekl prostě. Averill kývla.
„Ano, něco se stalo. Můžeme tuhle konverzaci nechat na jindy?" Pritchard jednou rázně kývl, ale Averill věděla, že tomuhle neuteče. Starý hraničář z ní bude tahat podrobnosti, dokud se nedozví celý příběh. A určitě se s ním spřáhnou jeho učni. Tři proti jedné, to nebylo fér.
„Co tady děláš?" zeptal se Halt. Pritchard se na ně usmál.
„Doslechl jsem se o dvou ztřeštěných mladících, kteří hledají bývalé hraničáře a chtějí se postavit Morgarathovi. Jeden z nich je prý mrzutý Hiberňan a druhý zrzavý vtipálek. Představte si, jak jsem byl překvapený, když jsem se dozvěděl, že jste to vy dva."
Protože spousta hraničářů je z Hibernie a další spousta jich má zrzavé vlasy, pomyslela si Averill. Pritchard příběh přikrášloval, ale Averill se spolu s Berriganem zasmála. Ten popis totiž navlas seděl.
„A tak jsem si řekl, že radši přijedu zjistit, jestli nepotřebujete pomoct," uzavřel Pritchard.
Crowley užasle vrtěl hlavou. „Ale vždyť jsi byl v Hibernii! Jak to, že se to k tobě doneslo?"
Pritchard si poklepal ukazovákem ze strany na nos. Vypadal jako vychytralá stará liška, pomyslela si Averill. „Pořád ještě mám své zdroje informací. V Araluenu se nestane skoro nic, o čem bych nevěděl."
Berrigan vedle Averill si významně odkašlal. Dívka byla dost blízko na to, aby zaslechla slovo „kecy". Pritchard na něj s úsměvem vzhlédl.
„Jo, a před týdnem jsem dostal holubí poštou zprávu od Berrigana. Napsal mi, co máte v plánu."
Averill usoudila, že dopis musel poslat, když byl ve vesnici za kejklíře. Jinak by ji určitě viděla, jak zprávu píše. Crowley a Halt se na Berrigana otočili. Hraničář pokrčil rameny.
„Copak jsem vám neříkal, že jsme pořád ještě v kontaktu?"
„Ne. To říkal Egon. Nevzpomínám si, že by ses o tom zmiňoval i ty," odvětil Crowley. Berrigan se na pár sekund zamyslel, potom se mu na tváři objevil lišácký úsměv a řekl: „Já a Pritchard jsme pořád ještě v kontaktu."
„Velice zábavné," utrousil Crowley. Jeho tón úplně zdůrazňoval, jak moc nezábavné mu to přijde. Averill to na druhou stranu pobavilo.
Zrzavý hraničář nevydržel na Berrigana dlouho naštvaný. Obrátil se zpátky k Pritchardovi.
„A tak jsi tady! Přidáš se k nám?"
„Ovšem," odpověděl Pritchard. Averill přišlo divné, že se ho Crowley vůbec ptá. Právě přece řekl, že se vlastně vrátil do Araluenu jenom z důvodu, aby se k nim přidal.
Druhá skupina jezdců je dojela. Norris, Leander, Lewin a Samdash spatřili Pritcharda a ozvalo se mezi nimi vzrušené šuškání. Pritchard byl koneckonců známou osobností hraničářského sboru a jeho odchod před pár lety vyvolal vlnu neklidu.
„Takže převezmeš velení?" zeptal se Crowley a ukázal na řadu jezdců za ním. Averill se plácla do čela. Vážně? To by mu bylo typické.
Pritchard zavrtěl hlavou. „Oni si tě zvolili," připomněl mu. Crowley nad tím jen mávl rukou.
„Tak si mě můžou zase odzvolit a místo mě zvolit tebe!"
Pritchard pohlédl k nebesům, jakého že mu to Bůh dal učně.
„Ne. Velitel jsi ty - a dobrý velitel. Vím to, protože jsem tě vycvičil. A tadyhle z mladého Halta budeš mít skvělého zástupce. Jeho jsem koneckonců taky vycvičil."
„Ale…" Crowley byl zmatený. Averill to připadalo jako vážně dobré představení. Opřela se o Albin krk, zatímco se klisna pásla.
„Jsem na to moc starý, Crowley. Čeká nás tuhá bitva. Morgarath se své moci nevzdá snadno. Téhle skupině by měl velet někdo mladý. Je k tomu zapotřebí odhodlání a energie mládí. Já bych nejspíš uprostřed bitvy usnul," usmál se.
Averill jeho žert vtipný nepřipadal. Pritchard to možná zlehčoval, ale opravdu byl starý. Bylo to vidět už jen v jeho pohybech. Mysl zůstávala mladá, ale tělo stárlo. Už to rozhodně nebyl mladík. Vlastně už nebyl ani středního věku.
„Nejsi starý!" ušklíbl se Crowley. „Pořád jsi zdravý jako řípa a vsadím se, že ti to pořád jezdí a střílí jako dřív."
„To ano. Pořád mám docela dobrou mušku. Ale musím se přiznat, že po celodenní jízdě bručím a sténám, když slézám ze sedla. Bolí mě na místech, o kterých jsem dřív ani nevěděl, že je mám. Opravdu jsem starý, Crowley. Vlasy a vousy nemám bílé proto, že by mě zastihla chumelenice."
Crowley se s tím ještě nehodlal smířit. „Ale…" otočil se k Haltovi. „Řekni mu něco."
Halt zavrtěl hlavou. „Myslím, že má pravdu."
Jeho slova se nesetkala s kýženým účinkem.
„Jak to můžeš tvrdit? Vždyť tě naučil hraničářskému umění!" Halt přikývl.
„Naučil. A taky mě naučil nezavírat oči před pravdou."
Pritchard se na černovlasého mladíka usmál. „Dobře řečeno, Halte. Vidím, že jsem tě vycvičil dobře. A kromě toho, Crowley, já vám můžu mnohem víc pomoct jinak."
Crowley byl očividně ochotný se s ním přít do nejmenších detailů. Vypnul se do plné výšky (což nebylo moc), položil ruce v bok a zeptal se: „Vážně? A jak?" Pritchard si mezi prsty promnul bílou bradku.
„Tyhle bílé vlasy a vousy spolu s bolavými vrzajícími klouby znamenají, že mě nepřítel nebude považovat za hrozbu. Bude pro mě snazší proniknout na Gorlan a zjistit, kde drží krále. Bělovlasého shrbeného starce si nikdo nevšimne."
Halt se zamyšleně poškrábal ve vousech. „Jak víš, že Morgarath vězní krále?" zeptal se.
Pritchard na něj upřel pohled. „Už jsem vám říkal, že mám své zdroje. A možná se mi o tom zmínil Berrigan," dodal dřív, než si mohl Berrigan zase významně odkašlat. Hraničář se spokojeně usmál.
„Nejsi shrbený," namítl naposledy chabě Crowley. Pritchard se v odpověď předklonil a předvedl dokonalou napodobeninu stařešiny. Vlastně to ani nebyla napodobenina. Pritchard byl hotový stařec.
Dojela poslední skupina a sborové „Pritchard" se opakovalo. Někteří se zasmáli nad jeho imitací starého neškodného muže.
„No… možná máš pravdu…" uznal konečně Crowley.
„Mám," řekl Pritchard sebejistě a s heknutím se zase narovnal.
„Tak dobře. Budu dál velitel a ty můžeš být náš stařičký tajný agent, který se vplíží na hrad Gorlan a zjistí, jak se věci mají."
Pritchard se pousmál. „Ale možná budu potřebovat, aby mě při tom plížení někdo tlačil na kolečkovém křesle." Potom zvážněl. „Mrháme denním světlem. Můžeme ještě urazit pár mil, než zastavíme na oběd a dáme si ten váš krůtí koláč."
Averill byla překvapená. Jak může vědět, že si vezou výtečný krůtí koláč? Crowley asi myslel na to samé.
„Jak víš, že máme krůtí koláč?" zeptal se.
Pritchard si znovu poklepal ze strany na nos. „Vždyť už jsem vám to říkal. Mám své zdroje."
Rozdělili se zase do tří skupin. Pritchard jel se staršími hraničáři, aby se s nimi přivítal. Averill za jízdy téměř usínala. Nic se nedělo. Bylo dobré, že byl klid, ale kromě setkání s Pritchardem to bylo neuvěřitelně nudné odpoledne. Teď se zdálo, že Halt zapomněl na lady Paulinu a s Crowleym se bavili jen a jen o době, kdy se cvičili se starým hraničářem. To ale znamenalo, že Averill neměla co dělat. Berriganovi nebylo dnes moc do řeči. Proto byla ráda, když asi po hodině a půl vyhlásil Crowley zastávku na oběd.
Seskupili se a rovnými díly rozdělili krůtí koláč. Moc toho nenamluvili. Všichni si vychutnávali mistrovské dílo šéfkuchaře Chubba. Koláč byl výborný i za studena.
Leander dokonce spokojeně prohlásil: „Morgarath by udělal líp, kdyby místo krále unesl Araldova kuchaře." Averill mu musela dát za pravdu, stejně jako většina osazenstva.
Farrel vzhlédl a řekl: „Chubb byl jedním z důvodů, proč jsem se k vám málem nepřidal."
Averill ho naprosto chápala. Začala uvažovat, že by třeba mohla najít práci na Redmontu, až bude po všem. Vesnice Wensley vypadala jako příjemné místo. Napila se kávy. Podle mapy už byli blízko Gorlanského léna a Averill se necítila ani zdaleka připravená se tam vrátit. Klepala se jí kolena, jen na to pomyslela. Proto se po dopití kávy neochotně zvedla spolu s ostatními.
Když nasedalo na koně, Egon se zeptal: „Rozdělíme se zase na tři skupiny?"
Crowley se zamyslel a zavrtěl hlavou. „Už jsme blízko Gorlanského léna, takže bude lepší držet se pohromadě. Ale vyšleme zvědy. Halte, ty pojedeš vpředu. Drž se asi půl míle před námi a měj oči na stopkách, kdyby se objevila hlídka. Farrele, ty budeš dělat zadní stráž. Udržuj si od nás stejnou vzdálenost jako Halt a postarej se, aby nám nikdo nevpadl do zad."
Halt nasedl na Abelarda a vyrazil směrem na severozápad. Zbytek skupiny ještě chvíli počkal, než jim dal Crowley znamení, potom se rozjeli a nechali tam Farrela samotného.
Pritchard se zařadil vedle Averill na samý konec. Crowley, aby mu náhodou něco neušlo, se k nim přidal.
„Tak co se stalo?" zeptal se Pritchard. Averill věděla, že téhle konverzaci se nijak nevyhne. Podívala se nejdřív na Pritcharda, pak na Crowleyho a každou chvílí její nervozita rostla.
„Ahhh… Když pěstoun propil všechny peníze, začal... Vydělávat trochu jinak," řekla Averill, aby se co nejvíc vyhnula tomu, s čím se opravdu svěřit nechtěla. Měla by, Crowley a Halt byli jediná výjimka, ale asi by bylo dobré si o tom promluvit s někým, kdo nebyl muž. Averill si udělala mentální poznámku, že to má udělat.
„Jak?" přitvrdil Pritchard. Averill polkla. Tolik k plánu A. Jiný plán neměla.
„No… On totiž…" Naštvaně rozhodila rukama. „Proč se nemůžu pořádně vyjádřit?"
„Nepospíchej," ujistil jí stařičký hraničář. Averill nechápala, proč s nimi Crowley stále jede. Ten příběh už přece znal. A upřímně, jeho přítomnost teď Averill trochu vadila. Nevěděla, proč.
„Eh, Crowley?" obrátila se na něj. „Mohl bys nás prosím nechat chvilku o samotě?" Snažila se být při té žádosti co nejmilejší. Zrzek pozdvihl obočí.
„Ale já jsem tady ta morální potvora," namítl. Averill protočila oči.
„Morální potvoru budu potřebovat až potom. Prosím?" Dost se jí ulevilo, když Crowley pobídl Kropera zase dopředu. V duchu si oddechla. Teď už stačilo jenom svěřit příběh Pritchardovi. Jenže doposud to z ní lezlo jako z chlupaté deky.
„Začal prodávat naše… naše těla. Skoro každou noc jsme se… budily za proseb…" Averill se snažila zadržet slzy, které se jí nahrnuly do očí. Bez úspěchu. Její srdce hrozilo, že každou chvíli praskne, jak zběsile bilo. Kolem vnitřních orgánů jako by byl omotaný provaz, který je pomalu drtil. „Proseb jedné z nás, aby… aby… aby ji neznásilňoval." Averill vzlykla. Slzy se roztekly a padaly Albě na srst. Klisna zafrkala a natočila hlavu, aby se na ni mohla podívat.
Nebreč, jako by říkala, já tě ochráním. Nikdo ti neublíží.Pritchard jí položil ruku na rameno.
„A co ty?" zeptal se. Averill se dovtípila, jak to myslí. Byla i ona znásilněna? Zavrtěla hlavou.
„Zkoušeli to. Poslednímu jsem zlomila ruku a... a utekla." Pritchard zvedl ruku a pohladil ji po vlasech. Averill znehybněla. Ale bylo to příjemné. Uklidňující. Naklonila se blíž k němu.
Starý hraničář toho nechal. „Pošlu ti sem tu tvoji morální potvoru," řekl jí a pobídl šedáka. Averill se za ním dívala. Všimla si, že vepředu se obrátil Lewin. Neměla náladu mu něco vysvětlovat, takže sklonila zrak.
„Tak co?" ozvalo se vedle ní. Averill úlekem nadskočila v sedle.
„Fuj, to's mě vylekal! Trénuješ Kropera v neslyšném pohybu?" vyletěla z kůže a její ‚morální potvora' se jen smála.
„Ne, nadělali jsme celkem rámus," odvětil Crowley. Averill v duchu zaklela. Jak je možné, že ho tedy neslyšela? Překvapeně zamrkala a oči se jí okamžitě zakalily slzami, které jí předtím nestekly po tváři. Musela zamrkat ještě několikrát, aby znovu viděla ostře.
„Potřebuješ rameno, kde by ses mohla vyplakat?" popichoval jí Crowley. Averill se zamračila.
„Nezkoušej moji trpělivost," varovala ho a vyplázla na něj jazyk. Crowley se k ní naklonil. Averill pustila jednou rukou otěže a položila mu ruku na rameno. Pokusila se ho zase narovnat zpět do sedla, ale nějak jí to nešlo. Měla moc špatný úhel. Pustila ho tak nečekaně, že málem spadl.
Dívka se podívala před sebe. Očima přejela skupinu. Vše vypadalo tak mírumilovně.
„Víš, nesnášela jsem lidi s rudými vlasy," začala. „Všichni, které jsem znala, byli jen agresivní a způsobovali bolest."
„Jako tvůj pěstoun?" přerušil jí Crowley. Averill přimhouřila varovně oči.
„Ano. Ale nevím, s tebou dělám nějakou výjimku." Vlastně nevěděla, proč mu to říká. Připadalo jí to jako vhodný okamžik. Lady Sandra byla druhá osoba, u které byla ochotná udělat výjimku.
„Tak to abych se cítil poctěn," zazubil se Crowley. Averill se smutně usmála. Hřbetem ruky si otřela tváře od slz, aby vypadala trochu víc k světu. Stejně měla tváře rudé od pláče. Musela připomínat rajče.
„Přemýšlel jsem, že bych tě poslal s Pritchardem na Gorlan," řekl náhle Crowley. Averill se v ten moment zastavilo srdce.
Poslat. Ji. Na. Gorlan?
Upustila otěže. Alba natočila hlavu. Všechno probíhalo jako ve zpomaleném filmu. Všechno se zamlžilo.
Crowley ji držel za ramena a třásl s ní.
„Averill!" otřepala se, aby se probrala z šoku. Měla čekat, že něco takového navrhne. Jako jediná v celé skupině se kolem hradu Gorlanu vyznala, přece tam vyrůstala. Možná neznala sloužící na hradě, ale pod hradem by dokázala sehnat cenné informace. Měla tam přátele. Jenže tam byl i její pěstoun. Averill nepochybovala o tom, že by ji zabil. Byl to rozumný návrh.
Vzhlédla a podívala se Crowleymu do očí.
„Jsem v pohodě. Jenom mě to zaskočilo. Půjdu tam, když usoudíš, že je to nejlepší," řekla (neznělo to moc přesvědčivě). Crowley zavrtěl hlavou.
„Tohle rozhodnutí je na tobě. Vím, že Gorlan pro tebe znamená špatné věci, proto to probírám přímo s tebou. Pritchard to zvládne sám, pokud se na to necítíš." Pak si uvědomil, že ji ještě drží za ramena, a pustil ji. Averill se podívala do země.
„Nakonec tam stejně dojedeme," poznamenala. Vzhlédla. „Právě teď po rozhovoru s Pritchardem necítím žádnou touhu se tam vrátit, takže s rozhodnutím počkám do večera, jestli ti to nevadí." Vlastně se do Gorlanu nechtěla nikdy vrátit. Na druhou stranu chtěla hraničářům dokázat, že neudělali chybu, když ji vzali mezi sebe. Musí překonat svůj strach.
Jezdci před nimi zastavili. Halt stál na dohled a něco ukazoval.
Musel vidět hlídku. Averill si nepamatovala, jestli už překročili Lososí řeku, která tvořila hranici mezi Redmontem a Gorlanem. Nikdo nemluvil. Všichni byli velice ostražití. Averill zadržela dech, když Halt zvedl ruku, aby něco dalšího naznačil. Potom úlevou vydechla. Stráž musela odjet a cesta byla volná. Pobídli koně a Crowley se opět zařadil dopředu. Vedle Averill jel Berwick. Moc toho nenamluvil; ve skupině bylo úplné ticho, ozýval se jen dusot kopyt. Za odpoledne jim musel dát Halt znamení ještě jednou. Štěstí jim přálo. Hodinu před soumrakem našli vhodný tábor a Halt s Crowleym se pustili do přípravy divokých kachen, které včera ulovili Berrigan a Jurgen.
Averill to připadalo tak dávno, co byla naposledy v Gorlanském léně. Jako kdyby byla v úplně cizí zemi. Tady na hranicích léna to nepoznávala, ale byla si jistá, že jak se budou blížit k hradu, bude rozpoznávat stále víc míst.
Povečeřeli. Někteří bědovali, že už není krůtí koláč. Byl sice výtečný, ale maso bylo maso. A kachny byly také velmi chutné. Nijak si nestěžovala.
Berrigan po večeři nevytáhl gitarru. Tady v nepřátelském území museli být mnohem opatrnější. Oheň zapálili jen proto, že potřebovali upéct kachny. A světlo, protože Crowley vytáhl mapu Araluenu a požádal je, aby mu věnovali pozornost.
„Musíme dát dohromady plán," prohlásil, když se kolem něj seskupili. Většina jich stála a nahlížela mu přes rameno. „Ze všeho nejdřív potřebujeme zjistit, kde se teď nachází falešný Duncan. Základní tábor rozbijeme tady…" Špičkou vrhacího nože ukázal na místo několik mil od hradu Gorlanu. „Pak se rozvineme, půjdeme na sever a severozápad k hranici a najdeme ho."
Halt ponuře poznamenal: „Jestli pokračuje v těch svých nájezdech, tak by to nemělo být těžké."
„To je pravda," uznal Crowley. „Rozhodně se nesnaží držet zpátky. Až budeme vědět, kde je, vy ostatní se za ním pustíte a chytíte ho. Vezmeš si to na povel, Farrele."
Hraničář z Redmontu přikývl. Pozorně prostudoval mapu, jako by se na ní měla objevit rudá tečka v podobě černé čárky, která by naznačovala, kde se falešný princ nachází.
„Já a Halt se mezitím vypravíme na hrad Divoká voda a vyfoukneme Duncana jeho věznitelům."
„Jen ve dvou?" podivil se Egon.
Crowley přikývl. „Pokud se Averill rozhodne jet s Pritchardem na Gorlan."
Averill se už nadechovala, aby mohla říct, že se tam vydá, ale starý hraničář se proti nápadu ohradil.
„Místní by ji mohli poznat. Je to nebezpečné jak pro ni, tak pro celou misi," řekl Pritchard smrtelně vážným tónem. Upřímně si Averill v duchu oddechla. Měl ostatně pravdu. Její přítomnost by ohrozila celý plán.
„V tom případě pojede Averill se mnou a Haltem. Nepůjdeme na to silou, ale nenápadně. Tři budou až až. Zato vy ostatní budete mít proti sobě oddíl ozbrojených vojáků. Až zajmete falešného Duncana, možná se přes ně budete muset probít, takže každý bojovník se vám bude hodit." Dobrá, Averill nechápala, proč by nemohla jet s ostatními. Halt a Crowley budou naprosto stačit k vysvobození prince, ona tam bude jen páté kolo u vozu. Naprosto zbytečná.
„To dává smysl," souhlasil Egon.
„Důležité bude načasování," zdůraznil Crowley a rozhlédl se po skupině. Všichni se tvářili smrtelně vážně.
„Pokud bychom začali jednat příliš brzy, Morgarath by se mohl doslechnout, že Duncan je na svobodě a jeho falešný Duncan padl do zajetí. Musíme jednoho i druhého získat nejdříve dva dny před plánovaným začátkem turnaje."
Všichni shromáždění zamumlali něco na srozuměnou.
„Kromě toho chci, abyste vy dva, Jurgene a Berwicku, zametli naše stopy potom, co my osvobodíme Duncana a ostatní zajmou toho pacholka Tillera. Zadržíte všechny posly, kteří pojedou z hradu Divoká voda nebo z místa, kde se bude nacházet Tiller."
„Tiller?" ozval se Pritchard. Averill zvedla obočí. Copak mu to jeho zdroje neřekly?
Crowley se k němu otočil. „Tak se jmenuje falešný Duncan. Divím se, že ti to neřekly tvé zdroje." Poklepal si ze strany na nos, jako to dělal rád sám Pritchard. Starý hraničář zaúpěl. Cože to toho svého učně naučil?
Teď byl čas na otázky. Nikdo nic nenamítal, takže Crowley tlesknutím ukončil válečnou poradu. „Dobrá. Radši se na to vyspíme. Zítra brzy vstáváme."
„Brzy vstáváme každé ráno," namítl Samdash. Crowley vstal, sroloval mapu a oprášil si kalhoty. „Kdo má první hlídku?"
„Myslím, že já," odpověděl Lewin.
Crowley se rozhlédl po skupině. „A druhou?"
„Myslím, že ty," sdělil mu škodolibě Lewin. To znamenalo, že Averill měla třetí.
„Aha… Skvělé," poznamenal Crowley.
„Já si ji vezmu," nabídl Halt. „Čeká tě spousta přemýšlení a vím, jak tě to vyčerpává."
Crowley se na něj zářivě usmál. „Jindy bych se takovou poznámkou cítil dotčený, ale vyhlídka na šest hodin nepřerušovaného spánku mi to bohatě vynahrazuje."
Několik hraničářů se zasmálo.
„A kdo třetí?" rozhlédl se Crowley po osazenstvu.
„Tu budu mít já," řekla Averill. Protáhla se. Z toho, jak dlouho stála shrbená, ji trochu bolela záda.
Zatímco Halt a Averill šli spát, Crowley zůstal dlouho vzhůru a ‚přemýšlel'. Zamyšleně u toho kousal jablko. Když šel konečně spát, vzbudil Averill i Halta. Hiberňan se protáhl a vstal, protože mu stejně začínala hlídka. Averill jenom zamžourala jako čerstvě vyoraná myš a obrátila se na druhou stranu.
Její hlídka byla klidná. Až budou blíž hradu, rozhodně to tak pohodové nebude. Ale tady v divočině bylo vše klidné.
Averill se trochu zatřásla. Takhle před svítáním bývala největší zima. Neměla ráda zimu. Milovala podzim, kdy bylo ještě dost teplo, ale ne přímo horko. Kdy pršelo, a údolí zavalily mlhy. Kdy se stromy obarvily všemi barvami. Léto bylo na Averill moc horké. Měla ho ráda, pořád bylo co dělat. Koupele ve studené řece, žně, vesnická slavnost na oslavu úrody. Naopak neměla ráda jaro. Všude bylo plno květin, ale z nějakého důvodu Averill nedělaly dobře. Vždycky se rozkašlala a spustila se jí rýma, takže ačkoliv byla vděčná, že je zima konečně za nimi a začíná být teplo, rozhodně to nebylo její oblíbené roční období.
Kolem šesté hodiny ranní se zvedla ze své pozorovatelny a šla vzbudit ostatní.
Pojedli, a zatímco pili kávu, Pritchard se posadil vedle Averill. Svůj šálek držel v dlaních, aby se trochu zahřál v ranním chladu.
„Poslyš, Averill, možná tě s sebou na misi nechci, ale budu potřebovat, abys mi toho co nejvíc řekla," prohlásil Pritchard a od úst se mu vznesl horký vzduch, který ve studeném počasí ihned zkondenzoval.
„Na cestě," odpověděla Averill. „Teď je svatá chvíle kávy."
Jak pili, zachytila hádku Samdashe s Crowleym. Přišlo jí, že zaslechla svoje jméno. Samdash byl impulzivní a chtěl být aktivně zapojen. Asi se mu nelíbilo, že Averill má jet vysvobodit prince. Dívka přimhouřila oči. Jestli se mu něco nelíbí, tak ať si to jde vyřídit s ní. Tušila, že ji Samdash nemá příliš v lásce. Na rozdíl od Norrise to nebylo proto, že si myslel, že by mohla být špeh. Samdash ji neměl rád proto, že byla žena.
Přední stráž dnes tvořil Egon a zadní stráž Berwick. Pritchard se s Averill zařadil hned za vedoucí dvojici. Děvče mu co nejvěrněji popsalo vesnici a okolí hradu. Averill se snažila, aby si vzpomněla na co nejvíc detailů.
„Na hradě Gorlanu slouží v kuchyních děvečka jménem Nelly," sdělila mu úplně na konec. „Je to hodná duše. Když budete potřebovat pomoc, jděte za ní." Pritchard pokýval na srozuměnou. Averill mu řekla víc než dost.
Alba zvedla hlavu a zafrkala. Zepředu se k nim blížil Egon.
„Stráž. Jede sem," varoval je. Naštěstí se po levé straně táhl příhodně vyhlížející les, takže zatímco Egon pokračoval, aby mohl varovat Berwicka, ostatní sjeli z cest koňmi zapluli mezi stromy. Sesedli z koní, dali jim povel ‚ticho' a zabalili se do pláštěnek. Averill měla docela dobrý výhled na cestu. Byla schovaná za keříkem a mezi větvičkami viděla.
Ozval se dusot kopyt. Na cestě se objevili dva koně. V Averill by se krve nedořezal. Poznala jednoho z vojáků. Dokonce slyšela, co si povídali.
„Fajn, že už ti sundali sádru. Ta děvka musela mít pořádnou sílu," říkal jeden z nich. Druhý kývl.
„Jestli jí ještě někdy uvidím, rovnou jí zabiju." Pak koně přejeli a Averill zůstávala schovaná. Dokud byli tam, byla nehybná jako socha, ale teď se rozklepala. Možná strachy, možná vzteky. Pravděpodobně obojím.
Nemohla vstát. Co vstát, nešlo jí ani pořádně dýchat. Jestli se ukáže někde v Gorlanu, bude mrtvá. S touhle novou informací zauvažovala, zda chce pokračovat s hraničáři dál do Gorlanského léna.
„Averill?" Halt byl vedle ní. Už byl na nohou a svíral Abelardovy otěže. Pritchard svého šedáka vedl vedle něj. Podezřívavě se na ni díval. Averill polkla.
„Jsem v pořádku," vysoukala ze sebe a postavila se. Cítila, jak se jí klepou kolena. Nechtěla se vracet na cestu. Co kdyby se ti muži vrátili?
Pritchard se nenechal zmást. „To je ten, co se tě pokusil zmocnit?"
Averill přikývla. Starému hraničáři říkala, že útočníkovi zlomila ruku a od toho už uběhly tři měsíce, takže bylo dost možné, že se mu ruka nedávno zahojila.
Halt pozvedl obočí. O téhle informaci nevěděl. Taky se mu nelíbilo, že se o ní bavili jako o děvce. A už vůbec nezačínejme o tom, že ji zabijí, pokud ji najdou.
„Není to tady pro tebe bezpečné. Musíš být obzvlášť opatrná," poznamenal Pritchard a vyměnil si pohled s Haltem. Hiberňan vypadal ustaraně.
„Jdeme," řekl Halt a Averill vzala Albiny otěže a vyvedla ji na cestu. Egon už vyjel napřed jako předvoj.
Averill se držela vedle Pritcharda a byla neobvykle tichá. Nic se jí nehonilo hlavou. Prostě tam měla prázdno. Kdyby se jí někdo na něco zeptal, nedokázala by odpovědět. Jen tupě zírala před sebe.
Zastavili na oběd. Leander našel kryté místo, ze kterého bylo vidět na cestu, ale projíždějící je nemohli vidět. Potřebovali se vyhnout vesnici pod hradem a zamířit víc na severozápad. Leander rozložil mapu království na zem.
„Averill, tady to znáš. Jaká je nejlepší cesta kolem vesnice?" zeptal se jí. Dívka si klekla a za zvědavého pohledu Leandera (a všech ostatních hraničářů) studovala cesty. Jakmile se trochu zorientovala, ukázala na jednu z nich. Vedla přes pole patřící nějaké chatě.
„Tahle cesta vede přes pole. Letos tam rostla pšenice. Na jaře a v létě tam je celkem hezká cesta, ale v tuhle roční dobu bývá pole zorané. Pro koně by to nebylo vhodné."
Leander přikývl. Averill se podívala na další cesty.
„Tahle vede přes brod. Je to hezká cesta, ale u řeky většinou hlídkují vojáci a vybírají peníze za překročení." Tu zavrhli ihned. Ani přímá cesta přes ves nebyla zrovna vítaná. Nechtěli přitáhnout pozornost.
„A pak je tady ještě jedna cesta přes kopce," pokračovala Averill a zamračila se. „Na mapě tady není, ale dokázala bych nás převést."
„Kudy vede?" zeptal se Berrigan. Crowley se Averill naklonil přes rameno. Dívka projela prstem trasu.
„Vede nahoru do kopců, kde se pase stádo ovcí. Teď by už ale měly být dole ve vesnici. Na zimu je vždycky zaženeme." Averill strnula, když si uvědomila, co právě řekla.
„To je pozemek tvého pěstouna?" vyjekl Crowley. Averill přikývla.
„Je. Znám tam každou cestičku, dokážu nás dostat na druhou stranu."
„Jsi si jistá, že nás tamtudy chceš převést?" ozval se Pritchard. Lewin pokrčil rameny.
„Je to nejrychlejší cesta." Pár lidí (aneb Egon, Pritchard, Crowley, Halt, Averill a Berrigan) se na něj hnusně podívalo.
„Když vyrazíme ráno za úsvitu, je téměř nemožné, že bychom v kopcích někoho potkali," řekla Averill. „A protože je to soukromý pozemek, nechodí tam Morgarathovy hlídky."
„Ideální," poznamenal Samdash. Bylo rozhodnuto. Averill je převede přes kopce. Leander sroloval mapu a schoval ji. Přemítal, že v kopcích by se dalo dobře tábořit, ale ze znechuceného pohledu Averill vydedukoval, že by to nebylo bezpečné. Ale co při jejich profesi nebylo nebezpečné?
Vyměnili přední a zadní stráž. Samdash jel jako první a Jurgen průvod uzavíral.
V podvečer dojeli k vesnici. Našli pečlivě skryté místo, kde rozbili tábor, a pojedli sušené maso. Nebylo moudré rozdělávat oheň, takže neměli možnost teplé večeře ani kávy. Averill byla nervózní. Farrel, který seděl naproti ní, se zeptal: „Jsi v pořádku? Od chvíle, co jsme přijeli, klepeš nohou." Averill tiše zaklela a pokusila se věčně pohybující se nohu zklidnit. Na chvíli přestala, potom znovu začala a přidala se k ní i ta druhá. Dívka vzdechla.
„To nic není. Jakmile budeme dál od vsi, přejde to." Nasucho polkla. „Doufám."
Farrel se nezdál přesvědčen, ale všiml si, že se Averill pořád rozhlíží. Čekala snad, že se ze stromů někdo vynoří?
Šli spát brzy. Averill se zachumlala do pláštěnky a přehodila si kapuci přes hlavu. Usínala plná obav.
„Aaaaaaah!" Averill vystřelila vzhůru. Crowley a Halt jakbysmet.
Berwick, který držel hlídku, se objevil mezi stromy.
„Jde to z vesnice," zašeptal. „Poslouchejte."
Dolehly k nim další vzlyky. Averill ztuhla. To byla přece Jennifer! Černovláska se začala třást. Všichni přítomní se na ni podívali. Ze stínů se vynořil Pritchard.
„To… To je… Ten křik… Jennifer," lapala po dechu Averill. Leander viditelně zbledl. To on vybíral tohle tábořiště. Netušil, že se tu děje něco takového. Averill to věděla, ale tohle místo bylo vážně dobře ukryté.
Další křik. Teď už byli všichni vzhůru. Farrel držel v rukou svoji válečnou sekeru. Jiní hraničáři měli ruce na svých dvojitých pouzdrech s noži.
„Takhle jsme se budily každou noc," zašeptala Averill a rukama se objala. Oči měla vytřeštěné hrůzou. Vzlyky a křik Jennifer ustaly, ale ona stále seděla a dívala se před sebe.
„Tady jsi v bezpečí," obrátil se k ní Crowley. Pritchard seděl na vlastní pláštěnce před ní. Averill zatnula zuby. Nikdy neměla utíkat. Měla tady zůstat a postarat se o to, aby tohle milá, nevinná Jennifer nemusela zažít. Měla vytrvat, pokračovat v plánování pastí. Cokoliv, ale neměla odcházet.
„Averill," zkusil to z druhé strany Halt. Berwick se vrátil na hlídku, ale ostatní ještě nemohli spát. Ne potom, co byli svědky těchto… zvuků. Většina si jich uvědomila, že tohle musí být Averillin domov a nemohli uvěřit, že zrovna tam vyrůstala. Jiní se divili, že se je rozhodla vést přes hory po cestě, kterou vlastnilo monstrum, které nechávalo trpět nevinné dívky. A ostatní se snažili uklidnit Averill.
Všechno bylo zamlžené a nemohla dýchat. Lapala po dechu a připadala si jako ryba. Averill zavřela oči a cítila na tváři něco teplého. Slzy. Albu, představ si Albu, diktovala si v hlavě, ale byla to jediná kloudná myšlenka, co ji napadala. Její klisna by jí dokázala pomoct. Averill si ji tedy zkusila představit, ale její mysl se vracela k ubohé Jennifer.
Pak ucítila něčí ruku na hlavě. Kdosi ji začal hladit po vlasech a Averill to přišlo tak… bezpečné. Instinktivně se naklonila blíž. Stále se třásla, ale začala vnímat okolí. Byl to podobný pocit jako s Albou.
„Bude to v pořádku." Averill otevřela oči a zamrkala, aby se přizpůsobily šeru. Byl to Crowley, kdo ji hladil po vlasech. Averill se na něj podívala. Předtím se bála jakéhokoliv kontaktu s ním, ale teď jí to přišlo příjemné. Nechtěla, aby přestal.
„Já vím," zašeptala. Sama tomu moc nevěřila. Možná nikdy nebude v pořádku. Možná byla zničená, ale musela si uvědomit, že děvčata, která se neubránila, na tom budou ještě hůř. Averill si to zatím nepřipouštěla.
„Měli bychom jít spát," poznamenal Pritchard. „Jaká je možnost, že se to dnes v noci stane znovu?"
Averill zavrtěla hlavou.
„Vždycky jenom jedna za noc," odpověděla. Starý hraničář s heknutím vstal.
„V tom případě dobrou noc." Tiše jako duch odešel ke svému stanu.
Averill mu také chtěla popřát dobrou noc, ale slova se jí zasekla v krku. Další hraničáři se odebírali pryč. Averill byla celkem vděčná. Teď už všichni věděli o hrůzách, které se tady prováděly. Byla ráda, že jim to nebude muset vysvětlovat. Už zjistila, že se nemůže zabývat žádnou diplomacií. Kdyby ano, Araluen by už teď válčil se třemi dalšími zeměmi.
„Nic se nestane. Jsme tady," zašeptal Crowley a přestal ji hladit po vlasech. Averill se zadívala mezi stromy, směrem do vesnice. Všude bylo ticho. Věděla, že ani Halt, ani Crowley nedovolí, aby se jí něco stalo. Mimoděk kývla hlavou.
„Asi bysme se měli taky prospat," řekla tiše. Spíš huhňala. Nedokázala to zatím vyslovit normálním hlasem. Halt souhlasil. Podotkl, že zítra se vstává brzy, dřív než normálně.
Averill si lehla. Sedlovou brašnu si strčila pod hlavu jako polštář, stulila se do klubíčka a snažila se usnout. Neměla moc štěstí. Celý zbytek noci se probouzela a potom nedokázala dlouho zase usnout.
