Taky bych spala, Averill... Každopádně se konečně snaží postavit svému strachu... taky bych ráda měla tolik odvahy xD
Norris je vzbudil asi hodinu před úsvitem. Averill byla v tu dobu vzhůru. Věděla, že asi vypadá jako zombie, ale bylo jí to jedno. Chtěla být z téhle zatracené vesnice co nejdřív pryč.
Rychle se najedli a osedlali koně. Jeli jako velká skupina jeden po druhém. Averill vedla Albu na cestu a kolem zoraného pole. Vesnická stavení byla ještě ponořená ve tmě, ačkoliv slunce už bylo vidět na obzoru. Z komína se ještě nekouřilo. Averill to vzala jako dobré znamení.
Na konci pole zahnula doprava. Mezi zoraným polem a tím, kde byl zasetý ozim, vedla úzká cestička, na kterou se kůň bez problémů vešel. Alba našlapovala jistě, jako kdyby tam šla už tisíckrát. Za ní jeli ostatní. Došli na konec pole. Byl tam příkop. Dívka se rozhlédla a potom nasměrovala Albu proti proudu potůčku, který příkopem tekl. U nízkého keříku zastavila a seskočila. Z tajného úkrytu vytáhla tři prkna, která naskládala tak, aby přes ně koně mohli přejít.
Averill potom prkna zase složila. Zdálo se, že od jejího odchodu nahoře v horách nikdo nebyl. Nikdo jiný neskládal prkna tak, jako ona. Nasedla na Albu a zařadila se dopředu. Už svítalo, lidé ve stavení se probouzeli - z komína vycházel kouř. Averill pobídla Albu do klusu. Cesta do hor byla zarostlá, ale Averill by ji našla snad i poslepu. Naštěstí zmizeli za kopcem dřív, než první obyvatelé mohli vyjít ven nakrmit zvířata.
Tady mohli jet ve dvou. Averill se ulevilo, že už nejedou za sebou. Byli tak moc nápadní.
Vjeli do zatáčky. Na volném prostranství před nimi se páslo stádo ovcí. Jejich srst byla hustá a příliš dlouhá. Averill došlo, že od jejího útěku tady opravdu nikdo nebyl.
„Haf!" vyřítil se proti nim strakatý pastevecký pes. Byl dost hubený, jako kdyby už dlouho pořádně nejedl. Začal na ně zuřivě štěkat. Alba se zastavila.
„Averill? Co budeme dělat?" zeptal se Berrigan. Dívka si sundala kapuci a sesedla.
„Roxy, ticho," zavelela. Fena ji očichala a štěkání rázem ustalo. Poznávala ji, i po třech měsících ji poznala. Radostně zavrtěla ocasem. Averill ji pohladila.
„Zůstaň," řekla a nasedla zpět na Albu. Tížilo ji nechat tam očividně podvyživeného psa, ale kdyby ji vzala s sebou, byl by malér. Roxy si sedla a koukala se na ni s vyplazeným jazykem. Nechápala, proč ji panička opouští. Vždyť se teprve vrátila!
Averill sklonila hlavu a pobídla Albu. Klisna se rozešla a u psa zafrkala. Zajeli za další zatáčku a zezadu se ozývalo kňučení. Chudák Roxy tam zůstane ještě hodně dlouho.
Už byli mimo největší nebezpečí. Pozemky jejího pěstouna končily dalším příkopem, kde byl malý brod. Averill si tam hrávala jako dítě. Už tam sice pár let nebyla, ale věřila, že to bude pro koně bezpečné. Voda jim měla vystoupat maximálně k břichu.
Pak ztuhla.
„Zpátky," sykla a donutila Albu zacouvat. Na planině za brodem byla skupina vojáků. Měli černé brnění se zlatým bleskem. Morgarathovi muži.
„Do prdele," zaklela Averill. Farrel si potěžkal sekeru.
„Je tady ještě jiná cesta?" zeptal se Pritchard. Dívka přikývla.
„To sice je, ale trvá mnohem déle a nevím, jak končí. Vím, kde, ale ne, jak."
„To je jedno, jedeme. Morgarath si tady udělal výcvikový tábor, ti neodejdou," řekl Samdash a Averill obrátila Albu.
Museli se o kus vrátit, téměř až k ovcím. Roxy je musela cítit, protože k nim přiběhla s radostným vrtěním ocasem. Nehnula se od nich. Averill jí tentokrát nepřikazovala zůstat. Roxy tady trávila většinu roku, znala to tady líp než Averill. Může jim být nápomocná.
Sjeli dolů do údolí. Bylo asi deset hodin a Averill myslela, že touhle dobou už budou z kopců pryč. Nedalo se nic dělat, nemohli se Morgarathovi naservírovat na stříbrném podnose.
Averill je vedla mezi kopci po téměř neviditelné stezce. Roxy pobíhala vedle Alby a někdy se nečekaně zastavila. Vždycky, když se tak stalo, byla na cestě nějaká překážka. Averill psa pokaždé pochválila. Roxy byla neuvěřitelný pomocník. To, že je pastevecký pes, se nedalo zapřít. Averill se málem rozesmála, když fena usoudila, že ti vzadu jsou moc pomalí a šla nahánět hraničářské koně. Pár mužů (hlavně ty vepředu) to nesmírně pobavilo.
V jednom z údolí zastavili a pojedli. Averill dala polovinu svého jídla Roxy. Pes zavrtěl ocasem a zhltnul maso jako malinu. Jen se olizoval.
Když pozdě odpoledne sjeli z hor, nesmírně se jim ulevilo, když zahlédli dřevěný plot. Označoval konec území Averillina pěstouna. Hlavně Averill si oddechla. Otevřeli jednoduchou branku a projeli. Roxy si sedla na druhé straně. Byla vycvičená, aby neopouštěla pozemek. Teď zklamaně svěsila uši. Averill se naposledy shýbla, aby ji podrbala. Pak beze slova pobídla Albu, aby je mohla navést na hlavní silnici.
„Asi s námi trávíš moc času. Takhle klít, to nemá být ve slovníku mladé dámy," poznamenal Berwick. Averill pokrčila rameny.
„V tu chvíli jsem neměla čas vymýšlet lepší nadávky," řekla. Skupina vojáků ji vzala překvapením. Před dvěma měsíci tam ještě nebyla. Morgarath musel nabírat nové vojáky. Připravuje si vlastní armádu, to nebylo dobré.
Pozdě večer se dostali do plánované základny. Bylo to uprostřed hustého lesa, mohli si dovolit zapálit i oheň. Ihned dali vařit vodu na kávu.
Hraničáři teď měli asi měsíc na to, aby našli a zajali Tillera a osvobodili prince. Další den se měl strávit plánováním a potom se chtěli rozdělit.
Averill seděla s Jurgenem a Lewinem na kládě. Snažila se s nimi vést normální konverzaci, ale nějak jí to nešlo. Pohledem stále bloudila k Albě. Cítila se provinile, že tam Roxy nechala. Věděla, že to bylo správné, ale nelíbilo se jí to. Po deváté večer už nemohla udržet oči otevřené. Věděla, že Berrigan vytáhl gitarru (v tomhle hustém lese to bylo snad i docela bezpečné), ale potom už nic. Že usnula na kládě, zjistila, až když s ní Halt zatřásl, aby šla spát. Averill téměř upadla pod plachtu a okamžitě spala.
Ráno přišlo moc rychle. Zdálo se jí, že spala jen dvě sekundy a nemohla otevřít slepené oči. Averill se vyškrábala na nohy. Rozhodně byla jedna z posledních, kdo vstal. Asi ji nechali, protože dnes už se nikam nejelo.
Protáhla se a s vděkem přijala misku kávy. Kousek od ohně seděl Crowley nad mapou Araluenu a příležitostně usrkával vlastní kávy. Halt čistil Abelarda. Berrigan něco probíral s Norrisem. Averill věděla, že v téhle oblasti je spousta ryb, takže by se Norrisovi mohlo povést ulovit nějakou pěknou. Samdash se bavil s Egonem a Berwickem. Kdyby nebylo smrtelně vážného důvodu jejich cesty, byl by to příjemný výlet (až na to utíkání o život - tu část by mohla Averill zcela vynechat).
Po jednoduché snídani šla Averill na dříví. Když se vrátila, všichni byli sesednutí u mapy, jako kdyby čekali jenom na ni. Dívka rychle odložila dříví a pospíšila si k nim.
„Dobrá, takže se rozdělíme. Mám tady pár oblastí, které chci prozkoumat," ukázal Crowley na mapu a každou oblast vyznačil. Všechny byly na severu, kde se měl údajný princ nacházet.
Začal procházet jednotlivé oblasti a kdo tam má vyjet. Pak sroloval mapu. Averill se probudila ze spánku.
„Počkej, mě jsi neříkal!" namítla. Byla si jistá, že tam byla ještě jedna oblast bez přiděleného hraničáře. Crowley se na ni podíval.
„Ty zůstaneš tady. Tam potom může vyjet někdo jiný," sdělil jí. Averill se nafoukla. Tady? Zůstat celý měsíc (plus mínus pár dnů)?
„Je tam jedna oblast. Tady jsme ještě tři. Klidně tam můžu vyrazit," o tomhle byla ochotná se hádat.
„Ne," řekl krátce Crowley. Někteří z hraničářů zakroutili hlavami.
Drama…
„Dobrá, budu aspoň něco dělat tady?" zeptala se Averill. Chtěla znát pádný důvod, proč taky nemůže vyjet do terénu. Halt a Crowley řídili pátrání, dávalo smysl, že tady budou hlídat pevnost, ale nechápala, proč musí zůstat i ona.
„Něco vymyslíme," odpověděl Crowley a zvedl se. Averill mu s naštvaným výrazem zastoupila cestu.
„Tak proč jste mě vlastně vzali s sebou, když nemůžu být nijak užitečná?" zvýšila rozčilením hlas. Pak se hluboce nadechla. „Ty jsi velitel, takže budu respektovat tvoje rozhodnutí, ale můžu znát alespoň důvod?"
Crowley se na ni podíval.
„Nemůžu ti ho sdělit," odvětil prostě a Averill sklopila pohled. Byla zbytečná. Hraničáři to měli všechno pod kontrolou. Nepotřebovali ji tady. Crowley prošel kolem ní a ostatní si šli po svém. Jediný, kdo u Averill zůstal, byl Halt.
„To je proto, že se o sebe v přírodě nedokážu postarat, že?" Její tón byl tichý, plný zklamání. Zaťala pěsti. Byla rozzuřená, ale zároveň neuvěřitelně zklamaná. Crowley jí očividně nevěřil. Averill netušila, jak teď stráví spoustu času v táboře jen s ním a s Haltem. Ještě že tu Hiberňan byl.
Halt se postavil vedle ní.
„Jsem si jistý, že má Crowley dobrý důvod," řekl. On sám onen důvod asi znal.
„Jo, tak dobrý důvod, že se ho nikdo jiný nesmí dozvědět," vyprskla Averill. Halt se s ní v tomhle ohledu nemohl přít. Nechal ji jít.
Averill se uchýlila k Albě. Klisna se popásala s ostatními koňmi. Zvedla hlavu, když přišla.
Co ten dlouhý obličej? říkaly její oči. Ženin vztek trochu vyprchal.
„To mám říkat já, ty trdlo," prohlásila tiše. Hnědka zafrkala. Averill jí začala rozplétat hřívu. Rozhodla se ji nějak zaplést, aby měla alespoň co dělat.
O hodinu a půl později byla z Alby krasavice. Averill rozdělala kožený řemínek, který jí vázal vlasy, a zapletenou hřívu svázala. Alba pohodila hlavou nahoru a dolů a Averill se usmála.
„To víš, že jsi krasavice," pohladila ji po šíji a Alba odklusala ukázat ostatním koním tu parádu.
„Panečku, brzo tady budeš mít moji klisnu, že chce mít taky takovou hřívu," ozval se Berwick, který právě přišel čistit svého koně.
Averill nechala Albu, ať pokračuje v předvádění a vrátila se k ohništi. Leander a Samdash vyjeli na lov a Norris byl pryč. Pravděpodobně hledal vhodné místo na rybaření. Jurgen a Berrigan si chystali sedlové brašny. Zítra ráno vyráželi do terénu. Averill si sedla mezi Egona a Lewina. Pak ihned vyskočila.
„Přinesu vodu," řekla, vzala vědro a odplížila se k potoku. Nechtěla být v Crowleyho společnosti. Byly tady krásně rostlé stromy a Averill usoudila, že bude fajn strávit noc na jednom z nich. Dnes neměla mít hlídku, takže by to i šlo.
Odpoledne vzala vrhací nůž a šla trénovat. Střídala cíle i to, jestli se má nůž zaseknout, nebo ne. Cvičila bez přestávky. Představovala si, že onen kmen jsou lidé, které nesnášela. Mnohokrát tam figuroval Morgarath, její pěstoun a v neposlední řadě všichni gorlanští vojáci.
Norrisovi se opravdu podařilo ulovit k večeři rybu. Byla to úžasná pochoutka, ale Averill to jen připomínalo, že se blíží odjezd většiny hraničářů a ona tam zůstane jen s Haltem a Crowleym. Věděla, že jí starší hraničáři budou chybět, i když tohle krátkodobé rozdělení nemělo být na dlouho. Averill polkla. Až se zbaví zrádného lorda, všichni se rozutečou zpátky do svých lén. Nevadilo by jí jet s někým z nich. Začít nový život v jiném léně, daleko od Gorlanu.
Po večeři Berrigan vytáhl gitarru. Jako první zahrál Lesní chatu, hraničářskou hymnu. Tu moc často nehrál, Averill ji slyšela jen jednou, a to v podání Crowleyho (a jeho hvízdání, což Halt nepovažoval za umění. Averill uznávala hvizd jenom jako volání na zvířata).
Byl to příjemný večer. Averill měla pocit, že někam patří, i když to bylo jen dočasně. Cestování s hraničáři jí rozšířilo obzory a upřímně si už téměř nedovedla představit jiný způsob života.
Kolem desáté se společnost začala rozcházet. Averill šla mezi prvními. Už odpoledne si vyhlédla příhodně vypadající rozložitý strom, u kterého si byla jistá, že v noci nespadne. První větev byla navíc dost vysoko, takže si musela stoupnout Albě na hřbet, aby na něj vůbec dokázala vyšplhat. Jak očekávala, bylo by tam dost místa pro tři. Uvelebila se tak, aby nespadla a opřela si hlavu o větev. Byla zima a strom neměl listí. Byla jasná noc a Averill mohla vidět mléčnou dráhu. Než se začala učit u Dameona, dokázala určit jenom Severku, ale po dvou letech zvládla najít nejrůznější souhvězdí.
Averill se náhle zastesklo po starém učiteli. Bylo fajn sdílet zážitky s ostatními hraničáři, ale věděla, že na gorlanského hraničáře nikdy nezapomene.
Dameon byl muž středního věku, mohlo mu být tak čtyřicet. Nikdy se ho na věk neptala. Měl černé vlasy a vousy, které mu na některých místech začínaly šedivět. Vždycky tvrdil, že se mu bílé vlasy začaly objevovat až potom, co poznal Averill. A ji to pokaždé hrozně naštvalo. Věděla ale, že to myslí z legrace. Morgaratha nikdy neměl příliš v lásce, ale byl schopný a dokázal udržet kriminalitu v léně na minimu.
Averill ho měla ráda. V mnoha ohledech jí nahradil otce, což pěstoun nikdy nedokázal. Smýšlela o něm jako o rodině. Když ho odvedli, byla připravená jít na hrad a někoho tam pořádně zmlátit (nejlépe samotného barona), ale nedostala se přes stráže. Nelly, její kamarádka z hradní kuchyně, ji odmítla dostat dovnitř. Averill nakonec souhlasila; Nelly by z jejího chování měla jen problémy. Proto se tolik upřela k cestě, jak svrhnout Morgaratha, když odešla. Baron jí vzal jediného člověka, o kterém smýšlela jako o rodině.
Averill složila ruce za hlavu a zadívala se na temně modrou oblohu. Byl tady klid.
„Averill?" Dívka shlédla dolů, kdo ji to vyrušuje. Halt a Crowley stáli mezi koňmi a rozhlíželi se. Averill se rozhodla ušetřit jim hledání.
„Tady nahoře," zvolala a dvě hlavy se obrátily nahoru ke korunám stromů. Crowley se zamračil.
„Nějak tě nevidím," poznamenal. Good. Averill se tiše uchechtla.
„Taky bys neměl," odpověděla. Její strom byl perfektní skrýš.
Halt zavolal neurčitě nahoru. „Jdeš spát?" Averill se protáhla a seskočila ze stromu. S tichým žuchnutím dopadla na zem jako akrobat. Pláštěnka vlála za ní.
Žena se podívala vzhůru do koruny. Byla celkem dost vysoko, ani se jí to tak nezdálo.
„Dobrá. Ale jen pokud už má pro mě Crowley nějakou práci," ušklíbla se a založila ruce na prsou. Ona i Halt se vyčkávavě podívali na mladíka s ryšavými vlasy.
„Vlastně pro tebe mám super důležitý úkol. Zůstaneš tady a budeš cvičit - hlavně lukostřelbu na dlouhou vzdálenost a obranu na krátkou vzdálenost," prohlásil veledůležitě Crowley, jako by to byla ta nejsensačnější věc, co by Averill v blízké i vzdálené budoucnosti měla čekat.
„Jestli mi seženeš Morgaratha jako terč…" Averill se při té představě musela usmát. Jak ráda by z barona udělala jehelníček. Crowley zavrtěl hlavou.
„Zákeřné barony zrovna na menu nemáme, ale budou tam vojáci strážící prince." Averill si ďábelsky zamnula ruce.
„Ještě lepší."
Nakonec se s nimi vrátila do tábora. O plachtu se dělili už několik týdnů a zvykli si spát blízko sebe, aby se navzájem v noci trochu zahřáli. Averill dnes nechala spát Halta uprostřed. I když pro ni měl nějaký úkol, Averill ještě stále nechtěla mít s Crowleym něco společného (nepočítejme společnou plachtu).
Probudil ji hluk v táboře. Většina hraničářů už sedlala koně, aby se vydali do terénu. Averill vstala a protáhla se. Neobtěžovala se nijak upravovat, košili si nezastrčila do kalhot a prostě ji nechala viset. Vzhledem k tomu, že to byla původně pánská košile, na ní visela jako obrovská noční košile. Smutně se opřela o strom a sledovala, jak jeden po druhém vyráží. Alba se taky zklamaně dívala. Nechápala, proč její čtyřnozí přátelé odjíždí bez ní. Naštěstí rychle pochopila, že Kroper a Abelard zůstávají, a tak šla otravovat je.
Averill přišla na snídani až poté, co odjel poslední hraničář. Najednou bylo tábořiště takové osamělé. Děvče si nalilo kávu a namazalo krajíc chleba máslem. Pritchard se měl na svoji misi vydat během několika málo hodin a Averill s ním plánovala strávit co nejvíc času.
„Je libo kafe?" zeptala se ho, když se zasténáním dosedl na jejich dokonalou (téměř na rozpadnutí), ručně vyrobenou lavičku. Dřevo zasténalo podobně jako starý hraničář, ale vydrželo. Pritchard přikývl a Averill vzala velký hrnek a nalila mu. Sama si do kávy přidala med. Byla trochu mlsná. A - když si toho nikdo nevšiml - někdy si dala do kávy med a mléko. Vydržela divné pohledy ostatních, když vrtěli hlavami nad tím, jak si tam může dávat med, ale styděla by se, kdyby vrtěli hlavami nad obojím. Sedla si vedle Pritcharda.
„Crowley tě zlobí, co?" napil se Pritchard kávy. Averill si povzdechla.
„A jak. Ale ještě neví, s čím si zahrává." Oheň vesele plápolal a na (opět ručně vyrobeném stolku, Jurgen™) byl zbytek včerejšího bochníku chleba. Pritchardovy bývalé učně nebylo nikde vidět. Asi spolu probírali veledůležité věci, které Averill - přidejte jízlivý tón - nemohla vědět.
„Slyšel jsem něco o takzvaném ‚fiasku s pánvičkou'," prohodil Pritchard. Averill vydala zvuk tichého utrpení.
„Jenom proto, že si nedával pozor a dostal pánví, neznamená, že každou chvíli mlátím lidi pánvičkou."
Pritchard se usmál do svého šálku. Averill dopila a vzala si i jeho hrníček, aby ho šla umýt. Voda v řece byla neskutečně studená, takže nádobí umyla tak rychle, jak to jen šlo. Vrátila se k Pritchardovi. Plánoval odjet a mít malý tábor jen kousek od hradu, což by v případě kohokoliv jiného považovala za sebevraždu, ale Pritchard toho měl už dost za sebou a ona věřila, že ví, co dělá.
Netrvalo dlouho a objevili se Halt a Crowley. Jak se ukázalo, byli nakoupit. Averill se zamračila. Nezdálo se jí zrovna rozumné, chodit si do vesnice, která se hemžila jejich nepřáteli, nakoupit. Halt si to asi myslel taky, ale Averill věděla, že by nenechal jít Crowleyho samotného.
Pritchard měl stejný pohled na věc. Jak to, že si nevzali koně? Morgarathovi muži je mohli snadno poznat. Vyměnil si pohled s Averill. Zatímco ona zůstala sedět, bělovlasý hraničář se zvedl a šel si s nimi promluvit.
Averill bylo líto, že Pritchard odjíždí, ale nebylo to na dlouho. Brzy se s ním zase shledá. Když starý hraničář sedlal koně, Averill se už stýskalo. Teď už měla jen společnost Halta a Crowleyho. Skvělé.
Po jeho odjezdu se odebrala k ohništi. Blížilo se k poledni a dnes bylo na menu kuře. Crowley ho právě dával na ‚pekáč'. Halt seděl na kládě a vyráběl další šípy.
„Můžu s něčím pomoct?" zeptala se Averill. Halt jen vzhlédl a téměř neznatelně zavrtěl hlavou. Crowley se otočil.
„Požádal bych tě, abys nakrájela brambory na tamtu pánvičku, ale vzhledem k tvé historii to radši udělám sám," řekl a Averill nemohla pochopit, jak u toho zvládl udržet vážnou tvář. Protočila oči v sloup.
„Pro Boha, nejsem žádný nájemný vrah, abych zabíjela lidi pánví." Odešla vzít brambory, aby je mohla nakrájet. Na pánvi. Crowley se nedůvěřivě posunul o krok dál. Averill byla s prací rychle hotová a hrdě položila pánev nad oheň.
Všichni tři si sedli na kládu a prvních pár minut se jen dívali do plamenů. Pak věčně hyperaktivní zrzavý hraničář vyskočil a Halta vytáhl za paži. Averill vstala sama od sebe. Crowley je zatáhl za Haltova nespokojeného brmlání kousek od ohně a prohlásil: „Dobrá, Averill. Než se to upeče, zaměříme se na boj zblízka."
Averill přikývla. Halt očividně nechápal, proč musel Crowley sebrat i jeho a díval se směrem k ohni, kde se válely jeho rozdělané šípy.
„Řekni mi, co bys dělala, kdyby se k tobě útočník dostal moc blízko?" Averill se neznatelně otřásla. Vzpomněla si, kdy byla přitisknutá ke stěně.
„Zastřelila bych ho dřív, než by měl šanci se přiblížit," odpověděla. Když bude mít tu možnost, tak rozhodně. Crowley naproti ní zavrtěl hlavou.
„Předpokládejme, že ne. Jak by ses bránila?" zopakoval otázku. Averill se zamyslela. Kdyby byl útočník muž, asi by prvotní obranu měla celkem jasnou, ale kdyby to byla žena, asi by musela vymyslet něco propracovanějšího.
„Hmm…" začala, „to záleží. Je útočník muž, nebo žena?"
Halt a Crowley se po sobě podívali. Zdálo se, že Halt se konečně začal zajímat o konverzaci. „Řekněme, že muž," napověděl jí. Averill pokrčila rameny.
„V tom případě bych ho asi kopla do rozkroku," řekla a oba mladíci sborově sykli. „Dalo by mi to dost času, abych vymyslela něco dalšího."
„Dobřeee… Asi máme trochu rozdílnou představu," podotkl Crowley a o krok - asi pro jistotu - od ní odstoupil. Averill si založila ruce v bok.
„Tak nesmíš taky zapomínat, že ženy jsou všeobecně slabší než muži. A myslíme jinak. Naše představy budou trochu odlišné." Cítila, jak v ní roste bojovnost. Svůj názor bude bránit. Pro ženu to byla na blízkou vzdálenost nejlepší obrana.
„Něco na tom bude," připustil Crowley. „Ale dnes se naučíš obranu dvěma noži." To byla pro Averill novinka. Dameon o tom něco zmiňoval, ale nikdy ji to nenaučil. Už teď se na lekci těšila.
Pojedli kuře v relativní tichosti. Halt dodělal svoje šípy a Averill byla umýt nádobí. Kousky kuřete zůstaly na večeři. Zatímco se Halt a Averill postarali o úkoly v táboře, Crowley plánoval další postup. Seděl nad mapou a chvílemi sténal. Přemýšlení ho muselo opravdu vyčerpávat. Averill byla ochotná počkat hodinu, než do něj začne rýt ohledně té lekce. Byla připravená. Nože nabrousila a postarala se, aby vypadaly jako nové.
O hodinu později stála nad Crowleym a nahlížela mu přes rameno. Na hrubě překreslené mapě Araluenu bylo jejich aktuální místo, hrad Gorlan, hrad Araluen a hrad Divoká voda. Poslední hrad byl červeně zakroužkovaný a od jejich tábořiště tam vedla přímka. Nikde žádné cesty. Prostě jen tlustá červená čára. Averill svraštila čelo.
„To je trochu podivná cesta," poznamenala s náznakem úsměvu. Crowley zaklonil hlavu, aby na ni viděl. Zrzavé vlasy mu spadly do čela.
„Klid, jen málokdy se seknu," ujistil ji a Averill si nebyla jistá, že mu věří. Halt od ohně přidal: „Ale když ano, tak o dvacet nebo třicet mil."
„Ta mapa ještě není hotová," odsekl Crowley a znovu se předklonil. Averill se podívala na Halta. Zdálo se jí, že jeho mapa byla dost… přímočará. Jen tři hrady a nákres stanu. Umělecké dílo.
Děvče kleslo na kolena vedle Crowleyho. Averill sáhla pro tuhu a vzala mu mapu. Podle předlohy přikreslila cesty a hory. Aspoň to začalo vypadat jako mapa. Spokojená se svou prací pokývala hlavou a pergamen mu zase vrátila. Čekala, že si třeba vzpomene na obranu dvěma noži, ale nic takového se nestalo. Crowley se zase sklonil nad papírem a přečmáral svoji červenou čáru na jinou tlustou čáru. Averill seděla vedle něj a dívala se na změť črtanců. Když ji Dameon učil plánovat, nikdy nenadělala takovou paseku, ale zase nikdy neměla šanci plánovat celou vzpouru. Crowley na ni čas od času pohlédl a ona si vždycky myslela, že se třeba chystá skončit, ale neměla takové štěstí.
Asi o další hodinu později konečně sroloval onen náčrt a protáhl se. Averill, která zjistila, že se lekce sebeobrany asi nedočká, a klimbala, se probrala a vyskočila na nohy. Halt nebyl nikde vidět. Ačkoliv byla dospělá žena, cítila se jako malé dítě. Jenom její sebeúcta jí zabránila vytáhnout Crowleyho na nohy (dobře, možná i fakt, že nebyla tak silná) a odvléct ho trénovat.
„Chceš kafe?" zeptala se. K jejímu překvapení nechtěl. Averill si na chvilku pomyslela, že je nemocný. Hraničáři nikdy neodmítali kávu. Ale pak se Crowley škodolibě usmál.
„Slíbil jsem ti přece tu lekci, ne?" Averill si založila ruce na hrudi.
„Už to vypadalo, že's zapomněl."
„To bych si v životě nedovolil."
Crowley vzal od ohně tlustou větev. „Řekněme, že tohle je meč," zamával s ní Averill nikdy neměla možnost vidět nějaký meč zblízka, takže představit si to bylo těžké. Spokojila se s myšlenkou, že to je zbraň.
Když přišli na volné prostranství, hodil jí Crowley ‚meč'. Klacek byl až moc tlustý na to, aby ho mohla vzít jednou rukou. A byl i dost těžký. Averill větev chytila oběma rukama a zvedla ji jako tyč na kendo.
„Zaútoč na mě seshora," nakázal jí Crowley a Averill měla co dělat, aby tyč vůbec zvedla nad hlavu. Hraničář zatím vytáhl saxonský i vrhací nůž. Její dost nemotorný útok lehce odrazil. Pak po ní chtěl sek ze strany. Možná to bylo ještě těžší, než střecha, ale Averill to s vypětím sil zvládla. Opřela klacek o zem a sama se o něj opřela. Crowley schoval nože.
„K obraně dvěma noži potřebuješ vytvořit dostatečnou sílu, abys mohla odrazit nepřátelský útok. Tomu se říká páka-"podíval se na ni, aby věděl, jestli pochopila. Averill kývla. Možná žila na farmě, ale tyhle věci využívali dost často, i když většinou nevěděli, jak se nazývají.
„Saxonský nůž přijde do pravé ruky,"instruoval ji. Averill byla pravák, takže to nebyl nejmenší problém, ale co kdyby…?
„Co kdybych byla levák?" zeptala se. Crowley svraštil čelo.
„Nejsi. Vím, že jsi pravák. Ale saxonský nůž bereš do ruky, ve které máš větší sílu," vysvětlil, nejdřív byl její otázkou trochu zmatený. Averill si větší zbraň vzala do pravé ruky. Vrhací nůž automaticky uchopila levou. Crowley přišel blíž k ní a prsty jí poklepal na temeno. Averill ucukla.
„Saxonský nůž používáš jako prvotní obranu, aby ti meč nerozpůlil lebku." Crowley si pěstí zaťukal na temeno, mnohem tvrději, než předtím Averill. „Vrhací nůž poskytuje dostatečnou páku. Teď na tebe zaútočím já a ty se budeš snažit krýt." Averill nečekala, že bude takhle přímočarý. Možná to měla tušit, když viděla náčrtek mapy, ale asi by si to stejně nechtěla připustit. Nejistě vzala oba nože. Asi by uvítala trochu víc teorie, třeba předvést, jak se to má pořádně dělat, nebo ji opravit, ale Crowley nebyl Dameon. Měl trochu jiný styl výuky. A Averill se nerada učila za pochodu.
Neměla moc čas, aby se ho pokusila zastavit, protože o pár vteřin později na ni letěl klacek. Ruce jí instinktivně vyletěly vpřed a Averill je dokázala zkoordinovat natolik, aby vrhací nůž podepřel saxonský. Větev do nich narazila a Averill nože málem upustila. Crowley měl sílu a asi si to ani neuvědomoval, ale ona měla co dělat, aby útok zastavila. Na druhou stranu, pokud bude obranu dvěma noži v životě potřebovat, útočník asi nebude zrovna žena. Jak se to říká? Těžko na cvičišti, lehko na bojišti?
Sek zespodu a ze strany byl dost podobný, ale pak Crowley udělal něco, co Averill nečekala a nevěděla, jak se vůči tomu bránit. Crowley totiž větev poslal přímou čarou dopředu. Averill zpanikařila a místo, aby se bránila noži, odskočila o krok dál. Dobrá, to tedy zkazila majestátně.
„Nebylo to špatné," odložil Crowley větev. Averill povytáhla obočí. Nebylo to špatné? Vážně?
„Sice to vypadalo, že nože pustíš, ale jinak jsi to pochopila celkem rychle. Dokonce i přímý výpad jsi zvládla!"
„To jsem panikařila," podotkla Averill. Neodpustila si a dodala: „A málem jsem je pustila. Máš hroznou sílu." Crowley pokrčil rameny.
„Na přímý výpad je lepší uhnout," poznamenal. Averill schovala nože.
„Jak mám trénovat, když jsou na to potřeba dva lidi?" zeptala se. Jistě, mohla by zkoušet obranu proti stromům, ale to by jí asi k ničemu pořádně nebylo. Potřebovala reálnou situaci.
„S Haltem se budeme střídat. Myslím, že vyměřuje vzdálenost na střelbu."
Pravda, měla to v tréninkovém plánu. Crowley počítal s tím, že budou muset střílet na hradby hradu Divoká voda, aby byla schopná tam dostřelit s relativní přesností, aby nezabila prince. Halt vyměřoval vzdálenost shodnou s výškou hradeb.
„Dobrá. Ale myslím, že nemám ráda tvou výukovou metodu." Po tváři se mu rozlil ten jeho typický úsměv.
„Věř mi, že to mi vůbec nevadí."
Averill si povzdechla a obrátila oči v sloup. Vždycky musel mít poslední slovo. Crowley si založil ruce za hlavu.
„Ale víš, co by mohla být zábava?" Averill zavrtěla hlavou. Ne, to tedy opravdu nevěděla. Nemyslela si, že její definice zábavy se shoduje s tou jeho.
„Pojďme otravovat Halta." Ok, to neznělo zrovna zábavně. Spíš jako boj o život. Crowley si očividně nepřál zůstat naživu, ale ona ano, takže zavrtěla hlavou.
„To je jako dráždit hada bosou nohou," řekla a o krok couvla. Crowley si ďábelsky zamnul ruce, přehodil si kapuci přes hlavu a zmizel v křoví. Chudák Halt. Ještě neví, co ho čeká.
Jak Averill čekala, Hiberňan se objevil u ohně o chvíli později. Vypadal nasupeně. Dívka zvažovala, že se od ohně stáhne - neuteče, jen se na chvíli stáhne -, aby se vyhnula jeho hněvu. Naštěstí nebyl namířen na ni, ale na jedno nejmenované individuum. Halt si automaticky nalil kávu a usedl na lavičku.
„Viděla jsi někde to zrzavé monstrum?" zeptal se. Pod vousy si zamumlal něco o tom, jak Crowley vytáhl téma lady Pauliny. Nebylo divu, že měl Halt špatnou náladu. Averill se kousla do rtu. Crowley taky mohl přijít s něčím rozumnějším. Asi se nudil.
„Neviděla, ale ta potvora nebude daleko," odpověděla a Halt se zamračil. Bylo to pohled, který sliboval smrt. Averill se zalekla, že je mířen na ni, ale pak koutkem oka zachytila jakýsi odlesk.
„Je přímo za mnou, že?" zaklonila hlavu. Opravdu, Crowley stál za ní a v rukou držel soudek. Averill si nepamatovala, že by s sebou měli tuhle věc. Museli ho ráno koupit. Jenže ani jedna hospoda v Gorlanu nedávala celé soudky. Vypij to na místě, nebo odejdi.
„Ta zrzavá potvora přinesla pivo. Glyniss byla tak hodná a dala nám ho," zazubil se Crowley a soudek piva postavil naproti Haltovi. Averill to jméno něco říkalo.
„Glyniss?" zopakovala zamyšleně. „Není to děvečka v hospodě?" Děvče znala. Byla stejně stará jako ona, možná o pár měsíců starší. Ale že by byly velké kamarádky, to by neřekla.
„To je přesně ona," potvrdil Halt. „Znáš ji?"
Averill si opřela lokty o stehna a rukama si podepřela bradu. Dívala se na soudek piva.
„Minulý gorlanský turnaj jsme roznášely jídlo a pití v jejich hospodě," vysvětlila Averill. „Nesnášela jsem ten podpěrný sloup u vchodu. Třikrát jsem do něj vrazila." Halt vydal tichý zvuk. Znělo to podivně jako smích.
„O tom sloupu by ti Crowley mohl vyprávět," poznamenal a zrzek zrudl. Jeho tvář nyní byla podobné barvy jako vlasy. Averill to pobavilo.
„Tak povídej," pobídla ho. „Máš mou plnou pozornost." Halt poznamenal, že vyprávění se nesmí uskutečnit bez dobrého piva, a nalil tři džbery. Averill chtěla odmítnout, pivo nikdy nemusela, bylo na ni moc hořké. Crowley se se svým korbelem posadil vedle Halta, naproti ní.
„V té hospodě jsme se s Haltem potkali. Já i Kroper jsme potřebovali pauzu, tak jsme tam zastavili. Byli tam tři Morgarathovi vojáci a obtěžovali tu dívku, Glyniss. Byla vyděšená, a zatímco urážky na mou osobu snesu, oni zašli až příliš daleko."
Averill si vyměnila pohled s Haltem. „Ale nevšiml jsem si, že tam je ten sloup."
V ten moment to Averill nevydržela a vyprskla smíchy. Přesně tohle se jí taky stalo. Proto nesloužila v hospodě příliš často. Crowley pozvedl obočí a skepticky se na ni podíval, jako by chtěl říct co je na tom vtipného?
„Svázali mě a chtěli mi uříznout nos," pokračoval Crowley.
„No, možná je trochu velký," poznamenala Averill. Asi ho často strkal tam, kam neměl.
„No dovol!" ohradil se Crowley. Nos si promnul, jako by čekal, že ho snad Averill uřízne. Ona jen protočila oči.
„Tehdy Halt zasáhl a byl to začátek našeho hvězdného přátelství." Černovlasý mladík dodal: „Představ si, že mě nazval veselou společností." Lokl si piva. Averill se toho svého zatím ani nedotkla. Oba muži během vyprávění popíjeli, takže si Averill lokla taky. Trochu se otřásla. Na ni bylo možná až moc hořké. Kdyby si měla vybrat mezi pivem a vínem, volila by víno. Ale nadevše volila kávu. Nebo čaj, když káva nebyla (ale jen pokud to nebyl ten odporný bylinný, co ho koupil Crowley). S nechutí dopila. Oba mladíci se na sebe podívali. Došli k závěru, že pivo nemusí.
„Možná bys mohla jít vyzkoušet tu střelbu, ještě zbývá hodina světla. S Haltem dáme ohřát večeři," pobídl ji Crowley. Averill poslušně vstala a šla si pro luk. Trochu zbledla, když viděla, jak dalekou dráhu Halt vyznačil. Obávala se, že se svým lukem na tuhle vzdálenost nedostřelí.
Měla pravdu. Ať střílela, jak střílela, ať se snažila vystřelit v tom nejlepším úhlu, její luk prostě neměl takový nátah. A Averill věděla, že na používání dlouhého luku, jaký měli všichni ostatní, nemá dost síly (alespoň zatím ne. Ačkoliv od začátku cesty zesílila, stále to nebylo tolik, aby mohla natáhnout dlouhý luk).
„Jak to jde?" objevil se vedle ní náhle Crowley. Averill téměř vyskočila zděšením. Už by přece dávno měla vědět, že umění pohybovat se neslyšně využívá hlavně ke škádlení Halta. Hiberňan naštěstí zvolil viditelnou cestu.
Jakmile se Averill trochu vzpamatovala, podívala se na svůj luk a pokrčila rameny.
„Nic moc," přiznala. „Nedostřelím tam."
„Ukaž," přikázal Halt. Averill ukázkově vložila šíp do tětivy, zamířila a vystřelila. Šíp chvíli letěl, ale na tři čtvrtě cesty se poroučel k zemi. Averill bezradně pokrčila rameny. Halt k ní se svraštěným obočím přišel. Požádal ji o luk a ona mu ho beze slova podala. Hiberňan ho chvilku zkoumal a pak ho zkusmo natáhl.
„Není divu," prohlásil po té menší obhlídce. „Tvůj luk má nátah asi šedesát liber, náš devadesát. Zkus to s dlouhým lukem." Halt pokynul Crowleymu, který vzal svůj vlastní luk a podal jí ho. Averill měla dlouhý luk v ruce asi jen třikrát. Byl mnohem větší než její dvojitě zakřivený. Nutno dodat, že byl o mnoho méně elegantní. Averill se podívala nejdřív na Halta, pak na Crowleyho.
„Nejsem si jistá, že ho zvládnu natáhnout," zašeptala. Trochu se styděla, že to nedokáže. Přesto do tětivy založila šíp a pokusila se o to. Opravdu to nezvládla na celých devadesát liber. Maximálně na sedmdesát, což bylo jen o pár víc, než měl její vlastní luk. Šíp se sice poroučel k zemi až téměř u cíle, ale stále to bylo málo. Averill bezradně pokrčila rameny.
„Nevadí, vymyslíme pro tebe jiný plán," prohlásil zvesela Crowley. Averill to spíš sklíčilo. Vážně byla nemožná.
„Vlastně by se nám hodilo, kdybys odvedla pozornost," přemítal Halt. Pak nad tím mávl rukou. „To je až za dlouho. Nejdřív musíme zjistit, kde je Tiller." S těmi slovy se otočil a šel k ohni nalít si další džbán piva. Averill se za ním posmutněle dívala. Opravdu jim chtěla pomoct. Úplně zapomněla, že Crowley ještě neodešel. Teď jí konejšivě položil ruku na rameno. Z Averill jako by se stala socha. Pak se otřepala jako pes a podívala se na něj trochu vyčítavě. Přece věděl, že tohle jí vadí. Crowley pokrčil rameny, jako by si toho ani nevšiml.
„Jestli mi chceš, pomůžu ti vystřelit z dlouhého luku, ale to bych se tě musel dotknout," podotkl a Averill jeho nabídku zvažovala. Chtěla to vyzkoušet. Povzdechla si.
„Teď se zeptáš, co?" slabě se usmála. „Proč ne? Někdy na tom strachu zapracovat musím. Cestuju s jedenácti chlapy a nemůžu pořád uskakovat do strany."
Crowley se zazubil. „Ale Lewina bys to ani nenechala udělat, že?" Averill netušila, na co naráží, jenže měl celkem pravdu.
„Tebe a Halta znám nejlíp," pokrčila rameny. Leandera a Berrigana sice potkala společně s Haltem a Crowleym, ale s mladšími hraničáři se cítila trochu líp - asi to bylo tím, že si byli věkově tak blízcí. Lewina znala jen krátce a s jeho dosavadním vlézavým chováním by mu nic takového nedovolila.
„Připravená? Jen ti ho pomůžu natáhnout," řekl Crowley a Averill vytáhla z toulce šíp. Vložila ho do tětivy, ale nenapínala. Čekala, co udělá Crowley. Jednou rukou chytil tu, ve které držela tětivu. Tou druhou uchopil luk. Vlastně jako by střílel sám, jen měl mezi sebou a lukem překážku. Jenže aby to mohl udělat, musel se přitisknout Averill úplně na záda. Prudce se nadechla. Nebylo to nepříjemné, ale pocítila záchvěv strachu. Věděla, že Crowley její neklid vnímá. Proto na něj koutkem oka pohlédla a ostře kývla. Natáhla tětivu. Cítila, jak jí Crowley pomáhá. Zamířila na cíl a vypustila šíp. Fascinovaně sledovala, jak letí a zabodává se do terče, který připravil Halt. Radostí tiše vypískla. Ani si nevšimla, že ji Crowley pustil a odstoupil od ní. V ten moment jí to bylo upřímně jedno. Takovou nefalšovanou radost už dlouho nezažila. Vyskočila a provedla otočku o sto osmdesát stupňů.
„Díky." Obrovský úsměv jí zdobil tvář. Její nadšení nakazilo i Crowleyho (jako kdyby nebyl pořád veselý). Averill úplně zapomněla na jakýkoliv strach. Jednu ruku mu položila kolem ramen a oba se smáli. Crowley se na moment zdál být překvapený, ale nechal to být. Byl jen rád, že s ním Averill zase mluví (respektive mu věnovala chladné pohledy celý včerejší den a polovinu dnešního, ale jemu vadilo hlavně to, že ho ignorovala).
Pak jako by si Averill uvědomila, co to k čertu dělá, a ruku stáhla. Trochu plaše se podívala do země, ale stále se usmívala. Vrátila mu luk a ze země zvedla ten svůj. Otočila se na podpatku a živým krokem se odebrala k ohni. Crowley šel za ní stejně veselým krokem.
Halt seděl na lavičce a držel džbánek piva. Díval se zamyšleně do plamenů. Pokud si všiml (a to si rozhodně všiml) Averilliny dobré nálady, nedal to na sobě znát. Dívka odmítla další pivo, radši si dala vodu. O chvíli později, když prvotní nadšení opadlo, se Halt zeptal: „Kde jsi přišla k tomu luku?"
Averill se podívala na svůj dvojitě zakřivený luk.
„Dal mi ho Dameon, naučil se ho vyrábět od Temudžajů," odpověděla. Dokonce se ji snažil naučit, jak ho vyrobit, kdyby to náhodou potřebovala, ale to bylo dva roky zpátky a ona si to už skoro vůbec nepamatovala. Byla by na místě, kde sluníčko nesvítí, pokud by se jí někdy rozbil.
Averill sledovala, jak se Halt zase ponořil do myšlení. Stmívalo se. Byli jen tři, o hlídku se museli dělit. V jiném léně by jí to nevadilo, ale tady v Gorlanu si připadala nechráněná. Mohla jen doufat, že to bude poklidná noc.
Měla poslední hlídku, takže probouzela ostatní. Halt beze slova vstal a šel k ohni, kde už se vařila voda na kávu, Crowley se posadil a protáhl jako kočka. Averill, když viděla, že je o kafe postaráno, se šla rychle, ale důkladně, postarat o Albu. Jinak totiž hrozilo, že jí její šálek kávy ti dva vypijí.
Ostatní hraničáři vyjeli teprve včera, takže čekali, že dnes o nich nebudou žádné zprávy. První se vrátí minimálně pozítří.
Ke snídani byl čerstvý bochník chleba (možná nechala mladíky spát trochu déle, aby ho stihla upéct - chtěla dokázat, že v kuchyni není tak nepoužitelná, jak se zdá). Averill si pochvalovala, jak se povedl. Kůrka byla krásně křupavá a pěkně hnědá. Ne černá jako některé její výtvory. Bylo až s podivem, jak dlouho trvala všechna manuální práce v tak velkém táboře - jen ve třech lidech. Averill nanosila vodu koním, Halt nasbíral nové dřevo na oheň, Crowley sekal velké kusy na menší a Averill ještě přinesla pár dalších věder vody. Všichni se potřebovali alespoň trochu omýt, protože po několika dnech jízdy dost smrděli. Během posledních dnů nechali tohle privilegium ostatním hraničářům, kteří odjížděli, ale teď měli kemp sami pro sebe. Halt a Crowley se rozhodli nechat Averill trochu soukromí, takže se umyla a převlékla do čistého u řeky. Voda byla studená a ona měla pocit, že se změní v chodící rampouch. Drkotaly jí zuby a to i v momentě, kdy se s vypraným oblečením vrátila do tábora, aby ho rozvěsila kolem ohně. Halt vzal její návrat jako svolení jít si vyprat své oblečení. Averill čekala, že Crowley půjde s ním, ten ale seděl a díval se do vědra. Zvědavě přistoupila blíž a s hrůzou si uvědomila, že se z něj stal stařec. Vážně, tvář měl bílou jako Pritchard. Ne, počkat, škrtněte to všechno. Nestal se z něj stařec, jinak by si nemohl vousy setřít. Averill ho obešla.
„Co děláš?" zeptala se. V jejích očích byla nesmírná zvědavost. Hraničáři si většinou nechávali narůst plnovous a její pěstoun byl zarostlý jako medvěd, takže skoro nikdy neviděla muže holit se. Crowley na to neřekl nic. Jen vytáhl břitvu. Averill zbledla. Myslela si, že si chce ublížit.
„Eh… Víš o tom, že máš v ruce ostří, že jo?" Opět ji ignoroval. Averill se už už natahovala, aby mu břitvu sebrala, když ji zadržela vlhká ruka. Překvapeně se podívala na Halta. Vousatý Hiberňan zavrtěl hlavou.
„Halte, vždyť si chce ublížit!" protestovala Averill a teď už Crowley odložil ostří a začal se chechtat. Očividně se zbláznil. Averill byla zmatená. Jak může být tak veselý, když se tady řeší taková vážná věc?
„A pak, že já o ženách nic nevím!" smál se Crowley. „Ty zase nevíš nic o mužích!" Halt zezadu zabručel: „Vy jste ale dvojka." Averill se podívala z jednoho na druhého. Teprve teď jí došlo, že se celou dobu holil. Uraženě si překřížila ruce na prsou a odsekla: „Tak promiň, že se starám."
Uvědomila si, že se chovala hrozně divně. Vždyť Norris se taky holil. I Leander. A určitě i další z hraničářů, ale nikdy to nedělali přímo před Averill. Náhle bylo vše jasné. Averill by se nejraději propleskla. Jak mohla být tak hloupá? Odkráčela postěžovat si Albě.
Asi v deset hodin ji Halt vzal na lov. Averill Gorlan znala a záměrně je vedla dál od hradu. Asi kilometr od tábora byl hustý smíšený les. S Dameonem tam jezdila lovit, takže věděla, že tam je hodně zvěře. Možná se jim podaří chytit nějakou srnu. Byla by to příjemná změna a maso by jim vydrželo až do zítřka.
Halt byl tichá společnost, to ale Averill taky. Oba se soustředili, aby jim případný oběd neutekl. Dívka měla oproti Haltovi výhodu znalosti prostředí. Kolikrát tady byla s Dameonem! Vedla černovlasého mladíka cestou, kterou používala zvěř. Ještě štěstí, že se tam téměř nic nezměnilo. Maximálně přibylo mraveniště. Averill měla dobrou paměť; i po dvou letech si pamatovala každou cestičku. Postupovali pomalu. Averill byla jen o trochu vyšší než Halt, takže se musela víc sklonit, když narazili na neslušně vychovanou větev.
Jejich snaha byla odměněna. Potřebovali skolit jen jedno zvíře, takže toho úkolu se ujal Halt. Přece jen se chtěli dobře najíst. Averill nevadilo, že nedostala šanci si vystřelit. Na palouku se pásli dva jeleni. Oba byli mladí a zdraví, takže Halt zasadil šíp a jeden z nich to měl brzo za sebou. Druhý jelen vydal polekaný zvuk a odskákal hluboko do lesa.
Jejich koně na ně trpělivě čekali. Jelen byl pěkně těžký a jen díky Haltově síle se jim podařilo vytáhnout ho Albě na hřbet, hlavně proto, že klisna byla menší než Abelard.
Oběd byl výtečný. Dali si hodinovou pauzu a pak Averill čekala obrana dvěma noži. I když Crowley tvrdil, že se s Haltem budou střídat, zase si to vzal na starost on. Halt cvičil své lukostřelecké schopnosti. Bez Averill budou mít o muže (spíš ženu) míň ke střelbě na hradby. Navíc jeden z nich určitě bude muset dovnitř, aby vysvobodil prince Duncana. To znamenalo, že budou mít celkově jednoho střelce. Rozhodli se vyrazit hned, jak budou vědět, kde se nachází Tiller.
Averill tentokrát vypadl jeden z nožů. Silou nárazu spadla na zadek. Crowley jí sice pomohl zpět na nohy, ale Averill vnímala jen to, že je slabá. Nedokázala se pořádně ubránit. Dameon by jí řekl, aby to nevzdávala, i když se jí to zdálo jako nejlepší možnost. Averill zatnula zuby a s ještě větším vypětím blokovala Crowleyho útoky. Po tom, co jí připadalo jako milióntý výpad, se větev zlomila. Averill toho ani nelitovala. Její jediné přání v tu chvíli bylo jít spát. Crowley jen pokrčil rameny s tím, že do zítra se pokusí najít náhradu. Upřímně, Averill doufala, že se mu to nepovede. Její paže připomínaly želé.
Dnes měla první hlídku. Vzhůru byla už téměř šestnáct hodin a jen stačila vzbudit Halta, aby se svalila na zem, zachumlala se do pláštěnky a spala.
