And there was only one bed. Nemůžu uvěřit, že jsem to tam fakt dala.
Ráno popíjeli kávu. Bylo výjimečně ticho - Crowley zase přemýšlel nad mapou a neměl čas mluvit. Averill to připadalo divné. Asi si už příliš zvykla na hlučná rána. Vedle ní seděl Halt a Averill si povzdechla. Jeho a Crowleyho z jejich skupiny znala nejlíp, ale vlastně o něm vůbec nic nevěděla. Řekne jí Halt vůbec něco, pokud se zeptá?
„Halte?" Hiberňan se k ní otočil. Averill se už chtěla zeptat, zda mu smí položit otázku, ale Dameon se vždycky usmál a odpověděl, že to právě udělala, takže se rozhodla formulovat to trochu jinak.
„Ráda bych se tě na něco zeptala," pokračovala a rychle dodala: „Nemusíš odpovídat, ale uvědomila jsem si, že o tobě skoro nic nevím." Provinile se podívala do své kávy.
„Ptej se," povzdechl si Halt. Aha, takže neměl rád nesmyslné konverzace. Averill usilovně přemýšlela, na co by se mohla zeptat. Jenže v hlavě měla prázdno, jako by tam někdo uklidil.
„Máš sourozence?" vypadlo z ní nakonec. Podle Haltova zamračeného výrazu poznala, že to nebyla vhodná otázka. Do pytle.
„Ne, promiň. Neměla jsem se ptát," najednou cítila touhu se nějak ospravedlňovat. „Nějak mě to napadlo, třeba já si ani nepamatuju, jestli jsem někdy měla sourozence." Zděšeně sledovala Haltův výraz. Neměnil se. Averill se rozhlédla po okolí. V duchu začínala plánovat únikovou trasu. Támhle keře by byly vhodný úkryt.
„Měl jsem bratra a sestru," řekl tiše Halt. Averill vyděšeně nadskočila. Nečekala, že na otázku nakonec odpoví. Halt měl sourozence?
Tak proč odešel z Hibernie? Pak si uvědomila, že použil minulý čas. Měl bratra a sestru. To znamenalo, že už asi nejsou. Averill si všimla Haltova poněkud smutného výrazu. Oči toho hodně prozradily. Chtěla mu říct, že všechno bude dobré, ale jediné, co dokázala, bylo položit mu dlaň na hřbet ruky. Doufala, že to je dost uklidňující.
„To je mi líto," zašeptala. Halt měl štěstí, že vůbec své sourozence znal, ale Averill cítila větší potřebu vyjádřit mu soustrast. Nevěděla, zda by dokázala ztratit někoho tak blízkého. Samozřejmě, její rodiče byli jiný případ, ale bylo to už šestnáct let zpátky a ona si na ně ani moc nevzpomínala.
„Neměla jsem se ptát," řekla tiše a nepouštěla Haltovi ruku, ačkoliv už byl své nabručené já jako dřív.
Crowley se rozhodl prolomit ledy. „Tak, čím jste chtěli být jako malí?" Halt se na zrzka zle podíval.
„Co je to za otázku?" odpověděl na otázku otázkou, věc, kterou sám nesnášel.
Averill pokrčila rameny. „Každá holka chce být jako malá princezna. I já. Asi v sedmi letech jsem si uvědomila, že princeznou nikdy nebudu. Chtěla jsem být léčitelkou." Tajemně se usmála. „Škoda, že nerozeznám rmen od heřmánku." Averill už dávno vzdala všechny sny na lepší život. Byla smířená s tím, že celý život bude jen selka, která bude dřít od rána do večera.
Crowley a Halt se na ni dívali jako na pomatence. Asi jim přišlo divné, že chtěla být princezna. Averill jim věnovala pohled No a co? Ani ona by si samu sebe nedokázala představit jako člena královské rodiny.
„Já chtěl být králem," přiznal Halt a hodil po Crowleym pohled, který mu sliboval pomalou a bolestivou smrt, pokud jen pípne.
Go big or go home, pomyslela si Averill. Haltovi to evidentně taky nevyšlo. Můžeme nad ztracenými sny truchlit spolu.
„A ty?" vyzvala Averill Crowleyho. Ten se jen usmál.
„Já se vždycky chtěl stát hraničářem," odpověděl se širokým úsměvem. Hm, tak alespoň jednomu z nich se sen splnil. Halt si to očividně taky myslel. Poznamenal, že Crowley tuhle konverzaci zahájil jen proto, aby mohl říct, že jeho sen se – na rozdíl od těch jejich - splnil. Oba mladí hraničáři se začali hádat. Bylo to přátelské hašteření, ale Averill připadlo, že to je hlavně mezi nimi. Rozhodla se jít trénovat s Albou povely ze země.
Alba byla skvělá herečka. Nejradši měla povel ‚panika'. Při jeho vyslovení kůň začal jančit, aby odvedl pozornost útočníků od svého jezdce. Alba řádila vždy hodně dlouho a pak s hrdým výrazem přiklusala k Averill.
Jaká jsem byla?
„No vynikající," zasmála se Averill a z kapsy kazajky vytáhla jablko. Nabídla ho Albě na natažené dlani. Klisna ho slupla jako malinu a mlsně se rozhlížela po dalším. Averill ji podrbala na nose, ale žádný další pamlsek jí nedala; byla by tlustá.
K obědu dojedli včerejšího jelena. Crowley a Halt plánovali jet odpoledne na lov. Averill se trochu příčilo, že ji nechají samotnou v táboře, ale souhlasila, že bude hlídat pevnost do jejich návratu. Usedla do místa, kde drželi hlídku, a bez pohnutí seděla dvě hodiny, než se ti dva vrátili. Měli s sebou dvě vypasené kachny. Averill se chystala vylézt z úkrytu, když ji sametové koňské nozdry donutily usednout zpět. Nebyla to Alba, ale byl to hnědák.
„Crowley," zavrčela. Mohl by si svého koně trochu hlídat. Alba zjevně svou hravostí nakazila i další koně. Navzdory tomu, že mu řekla, aby si Kropera hlídal, koně pohladila. Nikdy nedokázala odolat zvířatům. Nakonec i jí byla umožněna svoboda.
To odpoledne toho moc nestihli. Averill zadělala těsto na chleba, aby ráno měli čerstvý, muži upekli jednu z kachen a druhou nechali na další den.
Ráno byla Averill tak unavená, že si přála znovu zalehnout a spát. Necítila se nejlépe. Doufala, že je to jen malé nachlazení. Škrábalo ji v krku a ona se dost divila, že se nenachladila už dřív. Chodila kolem tábora jako duch. Po snídani a teplém pití se její kondice trochu zlepšila, ale Averill si stejně vzala druhou vrstvu oblečení, aby se udržela v teple. Kéž by měla něco, co by si dala kolem krku. Kdyby mohla do vesnice, koupila by vlnu a upletla šálu, ale z očividných důvodů tak nemohla učinit. Averill šlo háčkování, s pletením už na tom byla hůř, ale zvládla by to. Stačilo se jen rozvzpomenout.
Dopoledne se vrátil Leander. Averill šla nalít kávu, zatímco se hraničář staral o svého hnědáka. Všichni koně se navzájem přivítali.
Leander vděčně přijal nabízený hrnek kávy a posadil se na lavičku. Přítomní trpělivě čekali, než si trochu odpočine. Averill se zdálo, že Leander protahuje ‚vychutnávání' si kávy, aby museli trpělivě čekat. Jen škoda, že Averill se moc trpělivě necítila. Očima přejížděla po okolí. Nikde nic, jen kousek dál se pásli čtyři koně.
Ani si nevšimla, že usnula. Když se probrala, bolela ji hlava a ležela na lavici. Pod hlavou měla smotanou něčí pláštěnku. Averill rozespale zamrkala. To přece nebyla její pláštěnka, že ne? Ona ji měla ještě stále na sobě.
Ospale se posadila. Bolelo ji celé tělo a Averill by se vsadila, že má horečku. Hraničáře nikde neviděla. Namáhavě vstala a chvilku zůstala stát na místě, když se jí zatočila hlava. Loudavým krokem se vydala k vědru. Potřebovala si uvařit čaj. Ten odporný bylinný. Možná se potom ta bolest hlavy zmírní. Nebyla tam žádná voda. Averill se zklamaně dívala na kovové dno.
Přemýšlela, zda má cenu vláčet se s ním k řece a zpět. Nebyla třeba hotová káva? Ne. Zdálo se, že obyvatelé tábora všechno uklidili, ale kde jsou teď?
Averill se nejistě dopotácela ke koním. Bylo jich pět, to znamenalo, že někdo ještě přijel. Koně rozeznávala od vidění, ale netušila, komu patří. Naštěstí jí pomohl Halt, který v ten moment přišel na prostranství, aby ke stromu dal tábornické vybavení.
„Halte? Kde jsou všichni?" Hiberňan ukázal ke stanům a sehnul se, aby urovnal věci v tašce. Averill to zarazilo. Odjíždí někam? Rychle poděkovala a batolila se k mýtince, kde byla natažená jejich obří plachta. Uviděla Leandera, jak staví stan. Byl to už druhý stan na mýtině. Potvrzoval, že přijel ještě někdo další. Crowley podpíral Egona. Starý hraničář kašlal a byl velice bledý. Averill vyšla na prostranství. Sama tiše zakašlala; byl to suchý, dráždivý kašel. Hraničáři vzhlédli. Leander si všiml, jak vratce stojí, a pomohl jí ke kládě, na které seděl Egon.
„Zdá se, že tady máme dva marody," ušklíbl se Crowley. Averill se na něj zlé podívala a uvažovala, zda by ho dokázala udeřit i v tak zesláblém stavu (aby ho to co nejvíc bolelo, pokud možno).
„Kam jede Halt?" zeptala se. Egon v tu chvíli dostal záchvat kašle. Crowley ho poplácal po zádech.
„Egon se musel vrátit dřív, takže tam místo něj pojede Halt. A já se zítra vydám do poslední oblasti," odpověděl Leander. Averill přikývla. Egon s Berwickem byli z celé skupiny nejstarší a nejnáchylnější k nemocem. Už holt nebyl mladík.
Averill se cítila, jako kdyby v hlavě měla kladivo. Potřebovala něco proti bolesti. Ve své tašce nahmatala sáček s čajem.
„Jdu dát na čaj," řekla. Upřímně doufala, že se někdo nabídne, že jí s tím pomůže, protože si nevěřila, že to zvládne bez nehody, ale nic takového se nestalo. Averill si v duchu povzdechla. Neměla s něčím takovým počítat.
Opírala se o stromy, aby udržela rovnováhu. Od ohně vzala vědro a pomalým tempem mířila k řece. Tam se udýchaně posadila na zem. Averill byla každý rok minimálně jednou nemocná, ale proč to muselo být zrovna teď? Jako dítě na tom byla hůř, takže mohla být ráda, že je nemocná jen jednou za rok.
Jakmile se vydýchala, naplnila vědro vodou a zvolna se pustila na cestu zpátky. Dělala časté přestávky. Hlava ji neskutečně bolela a ona nevěřila, že se dokáže vrátit.
Asi na půli cesty do tábora se jí podlomily nohy a vědro vypadlo z rukou. Averill stačila zmírnit pád. Tiše u toho vyjekla, ale zvuk byl doprovázen ještě jedním. Dívka zamrkala a s vypětím všech sil zvedla hlavu. Jak jí vypadlo vědro, voda se vylila a zmáčela Crowleyho. Asi se šel podívat, co jí tak dlouho trvá. Do kelu.
„Promiň," hekla a rozkašlala se. Halt se objevil v jejím zorném poli. Musel jít zjistit, co se stalo.
„Běž pro vodu, já pomůžu Averill," rozhodl. Crowley se možná chystal něco namítnout, ale pak si uvědomil, že jeho oblečení je naprosto promočené a nebylo by dobré, kdyby byla i Averill. Vzal vědro a zamířil k řece.
Averill ani neměla čas zaregistrovat, že ji Halt zvedá. Co zaznamenala, bylo, když ji postavil na nohy a její ruku si přehodil přes rameno, aby ji podepřel. Averill by v tu chvíli bylo jedno, kdyby ji nesl celou cestu. Nahlas by to nepřiznala. Takhle se musela snažit. S Haltovou pomocí se do tábora nakonec dostala, ale do té doby je dohonil (a předhonil) Crowley s vodou.
Když se konečně dostali k ohni, Averill byla ráda, že si může sednout na lavičku. Ráda by spala. Teplo ohně bylo příjemné a ona nikdy nechtěla odejít.
Nic neřekla, když ji Halt opět podepřel a dopravil k jejich plachtě, ani když ji položil na zem. Musela tam být ještě deka navíc, protože se země zdála teplejší. Averill se snažila udržet oči otevřené, alespoň do doby, než bude hotový čaj.
Byla téměř v bezvědomí, když jí někdo zvedl hlavu a donutil pít. Potom se už spánku nebránila.
Další dny byly pro Averill jedna velká šmouha. Většinu času prospala, budila se hlavně proto, aby se najedla a použila toaletu. Věděla, že přijelo pár dalších hraničářů, ale spousta jich zase odjela. Asi neměli štěstí. Jediní, kteří něco užitečného zjistili, byli Berrigan a Samdash. Averill neznala detaily, ale pamatovala si Crowleyho zoufalý výraz. V táboře už byli několik dní jen tři. Halt odjel a Leander ho následoval hned další den. Egon, pokud mohla Averill soudit, se cítil stejně nechutně jako ona, takže na všechno zbyl Crowley. Nebylo divu, že měl černé kruhy pod očima.
Toho dne se Averill probudila a nebolela ji hlava. Přejela očima tábor. Egon tiše oddechoval a Crowley ležel vedle ní. Averill si sedla a protáhla se. Byla na tom mnohem líp a těšila se, až bude zase na nohou.
Dobrá, možná na tom nebyla tak skvěle, jak se zdálo. Při pokusu vstát se jí podlomily nohy a ona málem spadla zpátky na deku. Averill to zkusila znovu a měla úspěch. Došla k ohništi. Uhlíky byly ještě žhavé, takže nebyl problém rozdělat oheň.
„Dobré ráno," pozdravil Egon. Starý hraničář došel k ohni. Už musel nesnášet spánek stejně jako ona.
„Dobré ráno," odpověděla. „Už se cítíš líp?" Egon se malinko usmál.
„Dost dobře na to, abych pomohl v táboře," řekl a Averill usoudila, že to je pravda. Po několika dnech nemoci byla zesláblá, takže některé práce nezvládne, ale rozhodně chtěla pomoct. Rozhodli se tedy, že Egon dojde pro vodu a Averill zatím zadělá těsto na chléb. Jídlo, a tedy i chléb, byl dar z nebes, proto těstu žehnala pokaždé, když je vzala do ruky.
Pár dalších dní ona i Egon nabírali sílu. S manuálními pracemi se v táboře střídali. Averill už se cítila zdravě. Možná ještě trochu kašlala, ale už byla schopná normálně se hýbat a dělat všechny věci jako ostatní. Byla překvapená, když našla Albu vyhřebelcovanou. Klisna byla ráda, že ji vidí. Místo obvyklého pozdravu k ní přiklusala a drcla do ní čumákem. Averill se zasmála a pohladila ji po nozdrách.
Vrátili se Halt, Farrel, Jurgen a Norris (ne nutně v tomhle pořadí). Crowley je už nikam neposílal. Turnaj se blížil, a pokud by se jim nepodařilo najít Tillera, chtěli mít alespoň co nejvíc mužů.
„Připravená na dnešní trénink?" zeptal se Egon. Crowley něco plánoval, takže obranu dvěma noži ji dnes učil on. Averill přikývla. Rozhodně byla připravená. Dnes navíc měli obecenstvo. Norris a Farrel asi neměli co dělat, takže se rozhodli dívat se. Averill doufala, že se tentokrát vše povede, tzn. bez zbytečných pádů, padání nožů, lámání cvičných větví. Neměla chuť se ztrapnit před ostatními. Zamračila se. Nechápala, proč jí nedělá problém naprosto se ztrapnit před Haltem a Crowleym, ale před zbytkem skupiny ano. Možná proto, že byli podobně staří? Protože kluci si z ní dělali legraci, ale v dobrém slova smyslu?
Její zoufalé přání, aby všechno proběhlo hladce, se nesplnilo. Když Egon provedl výpad z boku, Averill sice zareagovala a ránu odrazila, ale její saxonský nůž se zabodl do dřeva a odletěl spolu s klackem.
„Bože," zavrčela Averill. Uši měla z hanby úplně rudé, naštěstí je měla zakryté vlasy. Vzala saxonský nůž a na dvojici přihlížejících hraničářů se varovně podívala. Egon trpělivě čekal. Averill padl pohled na Farrelovu válečnou sekeru. V hlavě jí to začalo šrotovat.
„Egone? Jde obrana dvěma noži i proti sekeře?" Starý hraničář opřel větev o zem a podíval se na Farrela. Redmontský hraničář zavrtěl hlavou.
„Nedoporučoval bych ti, aby ses o to pokoušela. Je lepší utéct." Averill by si myslela, že si dělá s útěkem legraci, nebýt jeho smrtelně vážného tónu. Někdy Dameon taky vysvětloval věci vážně, ale potom prohlásil, že to byla legrace. Averill napůl čekala, že teď Egon řekne, že vše byla jen sranda, ale nestalo se. Zůstával smrtelně vážný. Žena polkla. Zapsala si mentální poznámku utéct před jakoukoliv válečnou sekerou a to, že nikdy nemá provokovat Farrela.
Seděli s Haltem a Crowleym u ohně, když slyšeli své koně přivítat jiného. O pár vteřin později přijel na zpěněném koni Berwick. Hraničář vypadal unaveně a ztuhle, jako kdyby ze sedla už dlouho neslezl.
„Našel jsem ho," oznámil. Halt, Crowley a Averill se zvedli od ohně a šli k němu. Berwick toporně slezl ze své klisny a Halt vzal její otěže. Kůň měl hlavu svěšenou až dole, taky očividně znavený.
Averill klisně sundala sedlo a Halt uzdu. Hiberňan ji dal Averill na sedlo, a ona šla postroj odnést. Halt vzal kus sena, aby klisnu mohl vytřít do sucha.
„Díky," usmál se unaveně Berwick. Averill se vrátila s čisticími potřebami a čekala, až Halt koně vytře. Berwick se protáhl a zahýbal rameny. Povyk v táboře přivábil zbylé hraničáře (na trable se hraničáři lepili jako vosy na med).
„Kde je?" zeptal se Crowley poté, co Berwick vyhnal ztuhlost ze zad. Palcem ukázal k severovýchodu.
„Ve vesnici zvané Hallerův Vývěr několik mil od hranice na naší straně." Berwick se vděčně svalil na zem u ohně, v ruce držel hrnek kávy. Egon si k nim přisedl.
„Hallerův Vývěr? Co je to za název?" Averill se podivila. Egon nevěděl, co je to vývěr, nebo se jen divil, co je to za směšný název? Crowley se posadil vedle Berwicka.
„Vývěr je malý zdroj vody. Něco jako pramen, ale menší. Vlastně spíš taková studánka," vysvětlil Crowley.
„Tak proč se té vesnici neříká Hallerova Studánka?" chtěl vědět Egon.
„Vývěr jim asi připadal hezčí - poetičtější," pokrčil Crowley rameny. Zbytek hraničářů se tiše přemístil do půlkruhu kolem nich.
Halt už vytřel pravý bok koně a Averill se pustila do čištění. Už klisně vyčistila kopyta, takže ji stačilo vyhřebelcovat a nakrmit.
„Kolik má mužů?" ptal se Crowley. Berwick se zhluboka napil a odpověděl: „Napočítal jsem jich dvacet. Tři bojovníci na koních a sedmnáct pěšáků."
„Takže jich bude o dost víc než vás," pohlédl Crowley na Farrela.
„Po první salvě už ne," řekl s úšklebem. Averill se usmála. Farrel byl dobrý chlap a ona asi sdílela jeho smysl pro humor. Halt z druhého boku koně houkl: „Jak chcete chytit Tillera?" Na chvilku přestal otírat Berwickovu klisnu, ta do něj netrpělivě šťouchla.
„Myslím, že klíčový bude důvtip. Po jedné nebo dvou salvách mu vysvětlíme, že řady jeho vojáků notně prořídly, a požádáme ho, aby šel s námi. Když odmítne, tak ho majznu sekerou."
„Máš o důvtipu zvláštní představu," poznamenal Crowley. Farrel na něj pohlédl. „Chci ho majznout naplocho. Ne břitem."
Crowley přikývl. „To je svým způsobem důvtipné. Až ho budete mít, můžete ostatní odzbrojit a rozprášit. Pochybuju, že se vrátí za Morgarathem, aby mu vylíčili, co se stalo." V tu dobu byl Halt s otíráním klisny hotový a přinesl jí pytel ovsa a pšenice a vědro vody. Averill se přesunula na druhý bok. Kůň ji ignoroval a zabořil čumák do jídla.
„Pro jistotu jim můžete připomenout, že špatné zprávy nemá rád. Jejich nositele většinou zabíjí," vložil se do řeči Halt. Slunce už zapadalo a stíny se táhly táborem.
Farrel souhlasně přikývl. „Říká se to o něm."
„Ostatní se vrátí dnes večer nebo nejpozději zítra ráno. Až jim řekneme, co zjistil Berwick, můžete všichni společně vyrazit do Hallerova Vývěru. Přesný plán nechám na tobě, Farrele," řekl Crowley. Averill dočistila Berwickovu klisnu a poplácala jí po šíji. Starší hraničář mohutně zívl.
„No, jestli zítra vyrážíme, tak využiju příležitosti a trochu si zdřímnu," řekl, namáhavě se zvedl od ohně a zamířil ke svému malému stanu. Při cestě pohlédl na svou klisnu.
„Ještě jednou díky," ohlédl se na Halta a Averill. Berwick zalezl do stanu a Halt, Crowley a Averill si sesedli do kruhu.
„Radši bychom měli zítra taky vyrazit," řekl Halt. „Je čas obhlédnout hrad Divoká voda." Crowley se poškrábal na bradě.
„Máš nějaký nápad, jak odtamtud vytáhneme Duncana?" Averill neměla žádný plán, jen tiše přihlížela. Halt pokrčil rameny.
„Myslel jsem, že Averill by odtáhla pozornost, ty bys mohl jít pro něj a já zatím obklíčím hrad."
„To zní jako dobrý plán," souhlasil Crowley. Averill to připadalo dost přímočaré.
„Jak myslíš, odtáhnout pozornost? Vytvořit nějaký rozruch?" zeptala se. Moc se jí nelíbila představa, jak po ní jde vycvičená hradní posádka - samí muži. Crowley vesele odpověděl: „Nah, přineseš jim pivo. Zítra se stavíme za Glyniss do krčmy." Aha.
Averill přikývla. Dát jim alkohol byl dobrý plán. Buďto budou opilí, že si ani nevšimnou, že se na hrad někdo dostal, nebo se všichni vojáci stáhnou ke zdroji piva, takže cesta k princi bude volná. Pozastavila se jen nad množným číslem. Stavíme? Ona půjde s nimi? Přepadla ji úzkost.
Její náhlé změny nálady si oba muži všimli. Halt zabručel: „Neboj." Z druhé strany jí Crowley stiskl ruku. Averill se kontaktu nebránila, spíš ho vítala. Opětovala stisknutí a snažila se zmírnit nával paniky.
„Budeme celou dobu s tebou," uklidňoval ji Crowley. Averill kývla. Hlava věděla, že bude v bezpečí, ale srdce jí říkalo něco jiného.
„Já vím. Díky," usmála se. Takže zítra zpět do vesnice.
Večer přijeli všichni zbývající hraničáři. Respektive, někteří přijeli hodně brzy ráno, ale po druhé hodině ranní už byli v táboře v plném počtu.
Hned po rozbřesku sbalili tábor, osedlali koně a dvě skupiny se vydaly opačným směrem.
Averill na sobě měla košili a kalhoty, přes hlavu si přehodila kapuci zeleného pláště. I Halt a Crowley schovali nápadné hraničářské pláštěnky a vzali si jednoduché zelené a hnědé pláště. Rozklepala se, když dojeli na kraj vesnice. Čekala vojáky na každém rohu, ale zdálo se, že nikde nejsou. Netušila, jestli je Morgarath tak sebejistý, nebo tak bláhový, každopádně jim to hrálo do karet.
U krčmy sesedli z koní a otěže nechali volně spadnout na zem. Bylo brzy ráno, ještě nebylo otevřeno, ale z komína se kouřilo, takže někdo už musel být vzhůru. Halt zaklepal. On a Crowley si sundali kapuce, Averill stála o krok za nimi a nechávala si zakrytou hlavu.
Otevřela jim mladá žena s hnědými vlasy. Glyniss. Prohlédla si návštěvníky a otevřela dveře dokořán.
„Páni hraničáři, pojďte dál," vyzvala je a všichni tři vešli.
„Dáte si něco k pití?" zeptala se. Halt a Crowley svorně zavrtěli hlavami. Averill postoupila o krok vpřed a sundala si kapuci.
„Vlastně bychom tě spíš chtěli požádat o laskavost," zakřenila se. Glyniss vyjekla a hned si dala ruku před ústa.
„Averill!" vypískla a objala druhou ženu. Ta ji se smíchem objala zpět. Vypadalo to, jako by se léta neviděly, přitom to byly jen čtyři měsíce.
„Co tady děláš?" odtáhla se Glyniss. „Harold sem chodí každý večer, není to tu pro tebe bezpečné! A co děláš s hraničáři? Přišli jste se s ním vypořádat? Jakou laskavost? Vážně nechcete nic k pití?" vychrlila na ni proud otázek a Halt si zezadu povzdechl. Crowley se opřel o svůj ‚známý' sloup a sledoval scénu před sebou. Bylo to vlastně poprvé, co viděli Averill, jak se baví s jinými ženami.
Averill protočila oči. „Glyniss, nemůžu odpovědět na všechny otázky zároveň. Pěkně popořadě."
Brunetka se zasmála. „Dobře, přišli jste se vypořádat s Haroldem?" zeptala se. Averill se otočila. Halt a Crowley měli nechápavé výrazy.
„Můj pěstoun," vysvětlila Averill. Obrátila se zpět ke Glyniss. „Ráda bych, ale království je v mnohem větším nebezpečí."
„Ale jakmile se s ním vypořádáme, zastavíme se za Haroldem," dodal Crowley. Averill polkla. Glyniss naproti ní přimhouřila oči. Averill věděla, že v jejím obličeji se odráží strach. Dala si ruce v bok.
„Nechci, aby další holky skončily jako ony. Ale když je ten důvod důležitější…" Averill si pomyslela, že Glyniss by chtěla, aby to šli s Haroldem vyřídit. I ona se ho bála, a to jen chodil každý den do hospody.
„Pokud nechceme skončit pod krutovládou lorda Morgaratha, tak je," odvětil Halt a dívce spadla čelist. Podívala se z jednoho na druhého. Morgarathovy muže tady měli jako časté návštěvníky a byly asi stejné, jako Haroldovy. Glyniss mlčky kývla.
„Toho se vlastně týká i ta laskavost. Jezdí Thomas stále s pivem?" zeptala se Averill. Thomas byl syn hostinského, bratr Glyniss. Většinu roku trávil tím, že rozvážel pivo. Byl to celkem fajn kluk a jako menší pomáhal Averill šplhat na stromy.
Glyniss přikývla.
„Mohla bys mu říct, aby tři dny před turnajem byl s pivem ve vesnici pod hradem Divoká voda?"
„Proč mu to neřekneš sama?" ozvalo se za výčepem. Averill polekaně vyskočila. Thomas se opíral o rám dveří a rukou si prohrábl vlasy. Byl celkem atraktivní a mnohé z dívek by před ním padly na kolena, ale pro Averill byl spíš jako starší bratr.
„Haha. Vtipné," poznamenala. „Mohl bys tam být, prosím?" Thomas se podíval na sestru. Glyniss kývla.
„Dlužím Averill jednu laskavost," pokrčila Glyniss rameny. Averill na to už úplně zapomněla. Loňský rok ji zachránila před obtěžováním ze strany Harolda. Starý opilec se jí snažil dostat pod sukni. Averill to potom slízla doma. Na zádech měla jizvy, které jí tu událost měly připomínat. Harold nikdy nešel pro ránu daleko.
„Dobrá. Budu tam," slíbil Thomas. Ozvalo se troje „díky".
„Nezůstanete na snídani?" nabídl jim mladík. Averill se otočila a jen letmo ohlédla.
„Ne, díky. Spoléháme na tebe," řekla. Vzhledem k tomu, že to byla laskavost, se Glyniss i Thomas rozhodli nechtít peníze. Hlavně proto, že když zachránila panenství dcery hospodského, v určitém slova smyslu zachránila i její budoucnost. A - na druhou stranu - během turnaje na Gorlanu vydělají majlant a budou se mít jako prasata v žitě.
Averill si zase přehodila kapuci a ona, Crowley a Halt nasedli na koně a pobídli je do cvalu, aby byli co nejrychleji z vesnice pryč.
„To šlo celkem hladce," poznamenal Halt. Averill musela přisvědčit. Rozhodně čekala problémy. Glyniss dokázala být tvrdohlavá a jednu chvíli čekala, že je vykope před Haroldův dům. Každopádně věděla, že jednou se bude muset pěstounovi postavit, a toho momentu se neskutečně bála.
Vydali se na cestu. Hrad Divoká voda byl den jízdy od Gorlanu. Averill si kus za vesnicí sundala kapuci a jela s hraničáři bok po boku. Cesta byla relativně klidná. Nenarazili na žádné hlídky a ve vsi, kterou projížděli, koupili dva tlusté kotouče lana, osedlaného koně pro prince a pár kovových kroužků. Na konci dne přijeli do vesnice u hradu Divoká voda.
„Co říkáte na teplé jídlo v místním hostinci?" zeptal se Crowley. Po dlouhém dni na cestě ani on nezněl tak vesele, jako obvykle. Halt něco zabručel a Averill pokrčila rameny. Po několika měsících jí slovo ‚postel' nic neříkalo.
„Skvěle, rozhodnuto," zamnul si ruce Crowley a navedl Kropera k domu, který vypadal jako hostinec. Byl to normální dům a cedule u vchodu hlásala, že mají volné pokoje. A jmenovalo se to U Dvouocasého lva. Averill svraštila čelo. Věděla, co je to lev, ale existovali i dvouocasí lvi? Neměla ponětí.
Sesedli a zavedli koně do stáje. Crowley se jich ptal, zda tam chtějí přespat, Averill a Halt zarytě mlčeli, takže podle filosofie mlčení je souhlas se Crowley ujal vedení a Kropera odvedl dovnitř. Alba nadšeně pohodila hlavou.
Mají tady jablíčka?
„Ty jsi jenom žaludek na čtyřech nohách," zamumlala Averill tiše. Klisna si odfrkla. To byla urážka na její osobu.
Nešetřili čas a koně odstrojili a nanosili vodu a krmení. Pak si Averill oprášila oblečení a připojila se k Haltovi s Crowleym. Společně vešli do hospody.
Uvnitř to žilo. Místní seděli ve skupinkách a bavili se o všem možném. Někteří utichli, aby se podívali na nové hosty, ale potom se zase zapojili do diskuze.
„Jak vám mohu pomoci?" zeptal se hostinský, když došli k pultu. V jeho očích se značila nedůvěra. Možná za tím nebyl jen fakt, že byli podivně oblečení (vždyť ta žena měla kalhoty), ale i to, že byli cizinci.
„Tři kávy a pořádnou porci dušeného hovězího," objednal Crowley a Halt je odvedl ke stolu v rohu. Usadili se a čekali.
Averill se vždycky cítila trochu bezpečněji u rohových stolů. Byla tady chráněná ze dvou stran a na ty druhé dvě měla dobrý výhled. Nikdo na ni nemohl zaútočit zezadu.
Jedli v tichosti. Dušené hovězí bylo výtečné. Averill tak dobré ještě snad nikdy nejedla. Nevadilo jí, že je nacpaná mezi Haltem a Crowleym. Pro cizí asi vypadala jako Otesánek, ale Averill dobře věděla, že po dobu nemoci zase zhubla a potřebovala nabrat ztracená kila zpět. A jídlo bylo opravdu moc dobré, takže se nedržela zpátky.
„To bylo vynikající," pochvaloval si Crowley. Averill a Halt mohli jen souhlasně přikyvovat. Nastal čas, aby zaplatili. Dopili kávu a přešli k pultu. Halt vytáhl zlatý peníz, pro Averill naprosto cizí. Nikdy neviděla hibernské peníze (vlastně znala jen araluenské) a zajímalo ji, zda je to opravdu pravé zlato.
„Měl byste tu nějaký pokoj?" zeptal se Halt, a ačkoliv se snažil zamaskovat svůj výrazný přízvuk, nepodařilo se mu to. Hostinský zkusil zuby pravost peněz a kývl.
„Pro vás tři?" Halt potvrdil jeho slova a muž za pultem si cizince pečlivěji prohlédl. Jeho pohled se zastavil na Averill.
„Smím se zeptat, co dělá žena ve společnosti dvou mužů?" Averill se téměř zastavil dech. Žádnou výmluvu nevymýšleli a teď je hostinský zastihl nepřipravené. Halt naštěstí - buď přišel s věrohodným příběhem na místě, nebo plánoval dopředu.
„Jsem její bratr a to je její manžel. Cestujeme za naší matkou, je nemocná," odpověděl Halt pohotově. Počkat… Crowley je její manžel? Averill očima propalovala Haltovi záda. Zatímco byla vděčná, že vymyslel uvěřitelnou historku, mohl vybrat něco jiného.
Nedala svůj vztek dát najevo. Pouze sevřela ruce v pěst a donutila tvář, aby se uvolnila. Nikdo kromě dvou hraničářů si jejího vnitřního boje nevšiml.
„Ach ano, zdálo se mi, že všichni tři nebudete sourozenci," pokýval hostinský hlavou. Měl pravdu, na to, aby byli bratři a sestra, byly Crowleyho vlasy až příliš zrzavé. Nikdy by jako sourozenec neprošel, ale Averill i Halt měli černé vlasy a nevyvolávali podezření.
„Mám pokoj přesně pro vás," pokračoval hostinský. „Chcete tam zavést?"
Halt kývl. „Ano. A řekněte mi ještě, kde by se daly koupit šaty? Sestře se na cestě zničily, museli jsme jí půjčit vlastní oblečení," vysvětlil. Averill téměř pozdvihla obočí. Nedokázala uvěřit, že by Halt byl tak dobrý lhář. Na druhou stranu jim to skvěle hrálo do plánů. Averill potřebovala prosté šaty, aby mohla splnit svoji úlohu v odvedení pozornosti. Která děvečka by šla nalít pivo v kalhotách?
„Ach ano, zdálo se mi to trochu podivné. V téhle době jsou cesty nebezpečné a cizincům tady lidi nevěří," řekl hostinský a pokynul jim, aby ho následovali. Šli po dřevěných schodech nahoru a muž dodal: „Stará Holly je švadlena. S pomocí učeňky vám dokáže ušít šaty rychle, abyste se znovu mohli vydat na cestu."
Averill si nedovedla představit, co znamená ‚rychle'. Dva dny? Týden? Měli maximálně čtyři dny, než budou muset uvést plán do pohybu. Za Holly se musí zastavit hned zítra ráno, dřív, než vůbec půjdou obhlédnout hrad. A napadla ji ještě jedna věc - dokázal hostinský říct i něco jiného než ‚ach ano'?
Nahoře byla dlouhá chodba a z obou stran vedly dveře do pokojů. Majitel je zavedl ke dveřím číslo 5 a otevřel je.
„Kdybyste něco potřebovali, stačí zavolat," řekl ještě a obrátil se. Měl práci.
Všichni tři vstoupili do pokoje. Byl skromně zařízený, v rohu za dveřmi byla skříň a u stěny stál stolek a čtyři židle. A samozřejmě tam byly dvě postele.
... Počkat. Dvě postele?
Averill nevěřila svým očím. Musela se stát nějaká chyba. Jak to, že tam jsou pouze dvě postele?
Halt vedle ní se zasmál. Opravdu, reálně smál. Averill nevěděla, jestli má být ráda, že je Halt schopen smíchu, nebo vyděšená, že je Halt schopen smíchu. Hiberňan přešel k jedné posteli a posadil se na ni. Až teď si dívka všimla, že druhá postel je o poznání větší, pro dvě osoby. Z obličeje se jí vytratila všechna barva.
„Takže my jsme manželé?" Crowley vedle ní se taky neúspěšně snažil nesmát. Jediný, komu to nepřipadalo vtipné, byla Averill. Loktem ho udeřila do žeber.
„Ne. Rozvádíme se."
Vyslala imaginární blesky k Haltovi, který menší postel zabral jako své dobyté území.
„Halte, vyměníš si se mnou postel?"
Hiberňan jí věnoval krátký pohled. „Ne, je mi tady dobře."
Averill se nafoukla jako balón. Crowley si přestal mnout žebra a posadil se na větší postel.
„Dobrá, tak já jdu nocovat do lesa," prohlásila a už byla jednou nohou ze dveří, když Halt řekl: „Užij si to." Ve stejnou chvíli zasáhl Crowley.
„Jestli teď vyjdeš, můžeme rovnou celou misi odvolat." Jeho tón byl najednou vážný a Averill se zastavila. Tohle byl velitelský tón. A co bylo horší, měl pravdu. Kdyby teď odešla, pokazila by celou misi. Princ by ztratil naději na záchranu. Království by padlo do rukou Morgaratha. Averill se strnule otočila. Zahanbeně svěsila hlavu.
„Máš pravdu. Promiň," řekla tiše a posadila se. Ne na postel, ale ke stolu. Ruce si složila na něj. Zapomeňte na všechny lekce o tom, že řádná dáma nikdy nedává lokty na stůl. Averill nebyla žádná dáma. Vlastně byla jenom ženská s hroznou povahou.
„Někdo tě musel zastavit. Halt se očividně nehodlá vzdát své postele, takže se budeme muset podělit," pokrčil rameny Crowley. Averill si vzpomněla, kde podobnou konverzaci už zažila. Samozřejmě. U Boba a jeho rodiny. Pokud si vzpomínala, tak tam nakonec nocovala s Robinou (po velmi trapném hovoru, s kým bude spát). Jenže tady žádná Robina nebyla. Kdepak. Tady byli jenom Halt a Crowley. A vzhledem k tomu, že Hiberňan si už zabral postel, zbýval jen Crowley. Averill si povzdechla. Už je oba znala dost dlouho na to, aby se nebála (pro Krista, vždyť sdíleli plachtu), ale jakýsi iracionální strach jí pořád přetrvával v mysli. Smutně se usmála.
„Já vím. Nechápu, jak je možné, že pod plachtou mi to tolik nevadí," řekla. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále!" zavolal Halt dost hlasitě na to, aby ho člověk na druhé straně dveří slyšel. Vešla děvečka a v rukou nesla tři bílé noční košile. Nechala je u Averill na stole. Ta poděkovala za ně za všechny. Děvče spokojeně odešlo.
„Dobrá, kde jsme skončili? Jo, pod plachtou mi to tolik nevadí," navázala Averill. „Takhle to dokonce vypadá, jako by se nás dva Halt snažil dát dohromady!" Nedošlo jí, co vypustila z úst. Až když na ní koukaly dva nechápavé obličeje, uvědomila si, co to řekla. Halt se opřel zády o zeď.
„Myslíte si, že jste hodně nenápadní, ale nejste jediní, kdo ví o… Ehm ehm… operaci H," sdělil jim Halt. „A ne. Nesnažím se vás dát dohromady, jako vy se snažíte se mnou a lady Paulinou. Jen nechci spát vedle Crowleyho. Někdy kope."
Averill potřebovala na vzduch. Když si uvědomila, jakým směrem se tahle konverzace stočila, zrudla. Tváře měla růžové a jediné, co mohla udělat, bylo schovat obličej do dlaní. Averill položila čelo na stůl. Cítila se tak trapně.
Mezi prsty se podívala na Crowleyho a Halta. Černovlasý mladík se opíral o zeď s výrazem, který by se dal popsat za obviňující. Crowley se na něj zářivě usmíval a Averill si uvědomila, že když Halt říkal, že kope, dělá to schválně. Protože v její zkušenosti nikdy nekopal. Jakmile si to uvědomila, zachmuřený výraz vystřídal ďábelský úsměv.
Napjatá atmosféra se vytratila, když místnost naplnil její smích. To, co Crowley prováděl Haltovi, se nedalo popsat jinak než hurónským smíchem. Jak se dalo čekat, zrzavý hraničář se k ní přidal. Halt ne.
„Velmi vtipné" poznamenal Halt ze svého místa. Averill se ještě víc rozesmála. Čím víc Halt bručel, tím víc se smáli.
„Tak mi řekněte, až se uklidníte," vzal Halt jednu noční košili a odešel na chodbu. To se nestalo ještě dlouhou chvíli. A když konečně ano, Averill si setřela slzy smíchu. Hned se cítila o mnoho líp. Teď už neměla tváře rudé ze studu, ale ze smíchu. A na rozdíl od toho prvního jí to vůbec nevadilo.
Crowley šel na chodbu zavolat Halta. Našel ho, jak se baví s hostinským. Asi mu vykládal další lži o jejich nemocné matce. Nebo ho prostě majitel viděl na chodbě a ptal se, co se děje. To, co mu nakukal, muselo být dost přesvědčivé, protože když na něj Crowley zavolal, hostinský na něj mrkl. Trochu ho to zaskočilo.
Averill naštěstí neviděla ani jedno. Zatímco byli oba mladíci pryč, rychle se převlékla do noční košile. Byla ušitá z vlny a celkem teplá. Averill se hlavně líbilo, že nebyla průsvitná. Vytáhla si rukávy (možná byla až moc teplá) a složila oblečení. Zazívala. Po celodenní jízdě toužila po nerušeném spánku. Averill se posadila na pravou část postele - když si nemohla s Haltem vyměnit místo, mohla aspoň tuhle polovinu zabrat jako své území.
Halt vypadal v noční košili naprosto směšně. Averill si nedokázala představit si ho v něčem jiném, než hraničářském, takže tohle byla velká změna. Přesto, Haltovy černé vlasy a neupravené vousy byly v přímém kontrastu s čistou, bílou noční košilí. Nehledě na to, že vůbec nevypadal důstojně.
Halt si sedl na vlastní postel. Pár kroků za ním šel Crowley. Ještě se nepřevlékl, ale ze stolu si vzal poslední košili. Bez varování si zrzavý hraničář svlékl košili a Averill ihned odvrátila hlavu.
„Příště bys mě moc aspoň varovat," poznamenala hořce. Zabodla pohled do protější zdi a snažila se nevnímat, jak jí hoří tváře.
„Ale Averill, přece bys nevyváděla," odvětil Crowley a Averill si odfrkla. Ať nepočítá, že s ním bude ještě dnes mluvit. Jejich pokoj měl jedno malé okno, ze kterého bylo vidět do dvora. Averill vstala a podívala se ven přes mléčné sklo. Hezké počasí bylo vystřídáno pochmurným a začínalo pršet. Averill byla najednou velice ráda, že dnes spí uvnitř.
Nechtělo by se jí spát venku.
Se zataženou oblohou ztmavl i pokoj. Osvětlovala ho jen jedna svíce a oni neměli co dělat. Averill opatrně odvrátila hlavu od okna, jestli už je Crowley oblečený. Jen přes něj přelétla pohledem.
„Dobrou noc, Halte," popřála a vlezla si pod peřinu - dávala si pozor, aby se jí noční košile nijak nevyhrnula. Stulila se do klubíčka na své straně postele a zavřela oči.
Věděla přesně, kdy šli Halt a Crowley spát. Chvíli si ještě povídali, ale ne moc dlouho. Hlasy utichly a za pár minut se ozývalo jen klidné oddechování. Averill opatrně otočila hlavu. Všechno bylo klidné. Crowley ležel co nejdál od ní (možná aby navodil pocit bezpečí) a Averill pocítila vděk.
Stejně nedokázala ještě dlouho usnout. Kolem půlnoci déšť ustal a bez jeho všudypřítomného bubnování se v pokoji rozlehlo ticho, jen občas zaslechla smích (nebo řev) vesničanů, kteří neměli nic jiného na práci, než se opít do němoty. Averill zejména vadilo, pokud některý ze řvounů bydlel ve stejném hostinci - nelíbilo se jí, jak se jejich kroky rozléhaly. Připomínalo jí to bezesné noci strávené u pěstouna.
