Nedorozumění, živé polštáře a pokrok v jejich zatím čistě přátelském vztahu. Jo a taky zachrání prince.
Averill probudil hluk ze dvora. Rozrušeně otevřela oči; vůbec si nepamatovala, kdy usnula. A taky nedokázala pochopit, jak se ve spánku dostala na druhou stranu postele. Vlastně ještě byla moc rozespalá než aby nad něčím přemýšlela. Proto ji ani neudivilo, že si někdy během noci s Crowleym vyměnili poloviny postele, na kterých původně usínali.
Stále byla stulená do klubíčka, ale zjistila, že se jí noční košile vyhrnula až téměř k pasu, proto ji s rudými tvářemi stáhla dolů a vstala. Byla hodně ráda, že se vzbudila jako první, ale nedalo se čekat, že by Halt a Crowley spali o moc déle, zvláště když na dvoře někdo rámusil. Proto se Averill rozhodla rychle se převléknout. Svlékla noční košili a naházela na sebe své každodenní oblečení. Vypadala hodně neupraveně, ale to jí v tuhle chvíli bylo upřímně jedno.
Averill usedla ke stolu a otevřela mapu. Ačkoliv celý plán probírali několikrát a ona si pamatovala každý detail, nemohla se zbavit pocitu, že se něco pokazí. A - jak se několikrát za život přesvědčila - takový pocit nemohl být brán na lehkou váhu. Byl to nepsaný zákon, že co se může pokazit, to se pokazí. Přemýšlela, zda by o tom měla říct hraničářům. Frustrovaně zavrtěla hlavou. Neměla žádný důkaz, aby jim to mohla povědět. Dameon jejím instinktům důvěřoval, ale Averill věděla, že když mu o špatném pocitu řekla poprvé, smál se a prohlásil, že je to blbost.
Averill se rozhodla, že si špatné tušení nechá pro sebe. Pokud by neměla pravdu, ohrozila by celou misi, a to zaručeně nechtěla.
Halt vstal jako první. Hiberňan se posadil a popřál Averill dobré ráno. Pak se natáhl ke druhé posteli a šťouchl do Crowleyho. Nijak jemně, takže teď už byli všichni stoprocentně vzhůru. Averill zůstala sedět u stolu a Crowley seděl v tureckém sedu na posteli a všichni tři tvořili hodně podivný trojúhelník.
„Dneska je v plánu co? Jít za švadlenou?" zeptala se Averill. Ovšemže věděla, že mají v plánu jít za Holly, ale to jim nemohlo zabrat víc než pár hodin. Co budou dělat potom?
„To a asi obhlédneme hrad," odpověděl Crowley rozespale. Halt kývl. „A možná najít nějaké místo na táboření."
Averill přistoupila k oknu a otevřela ho. V pokoji začínalo být vydýcháno a potřebovala se nadechnout čerstvého vzduchu. První, co ji zarazilo, byl poprašek sněhu. Averill si musela připomenout, že je vlastně konec zimy a začátek jara, i když to tak nevypadalo.
Oknem proudil dovnitř ledový vítr a Averill se otřásla. V hospodě bylo příjemné teplo, ale rozhodně se netěšila, až půjdou ven.
„Je konec třetího měsíce, není to tady v Araluenu normální?" zopakoval Halt a Averill svraštila čelo. Pokud si dobře pamatovala, Hibernie byla ostrov hned vedle Araluenu, neměli by tam mít podobné počasí?
„No, je to celkem normální," začala váhavě, „ale takhle to zní, jako kdyby v Hibernii bylo úplně jiné podnebí. Copak není Hibernie hned vedle Araluenu?" Averill dost zarazilo, že se Halt pousmál. Halt. Nebyla si jistá, čím to je.
„Je pravda, že v Hibernii je hodně podobné podnebí, ale v zimě spíš prší. Sníh tam není tak obvyklý," vysvětlil Halt. Averill přikývla, že rozumí, ale její myšlenky byly jinde. Jak to dělaly děti v Hibernii bez koulovaček a stavění sněhuláků? Nedokázala si to představit. Bylo jí jasné, že to je hlavně proto, že vyrůstala v Araluenu, ale stejně litovala děti, které třeba nikdy neviděly sníh.
Sešli dolů na snídani. Objednali si tři kávy a sedli si k rohovému stolu. Než jim děvečka přinesla snídani, vešla do hospody skupinka vojáků. Zabrali si lavici uprostřed místnosti. Objednali si pivo a Averill odvrátila pohled. Nemohla se na ně dívat. Řvali na celou hospodu a chovali se jako banda bezhlavých volů. Averill se raději podívala na svá kolena. Vlasy si svázala do culíku, aby jí nepadaly do jídla, ale teď ji najednou přešla jakákoliv chuť. Na lavičce se posunula blíž k Haltovi. S vojáky měla špatné zkušenosti, a kdyby se jí někdo zeptal, přiznala by, že se bojí. Averill měla dojem, že hlasité bušení jejího srdce je slyšet v celém hostinci. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Nenechá se ovládat strachem.
Halt a Crowley jsou tady a nedovolí, aby ti někdo ublížil, snažila se uklidnit, ale potřebovala se aktivně na něco soustředit, pozitivní myšlenky samotné prostě nestačily. Naštěstí jim děvečka přinesla chléb a sýr, tradiční snídani. Averill konečně měla něco, na co mohla zaměřit pozornost, a ukrojila velký krajíc chleba jak pro sebe, tak pro hraničáře.
Čas, který jim zabralo sníst snídani, byl uboze krátký. Halt a Crowley se na sebe podívali a asi si museli navzájem číst myšlenky, protože Halt zůstal s Averill sedět a Crowley vstal a šel se zeptat hostinského na cestu ke švadleně. Averill se za ním dívala. Majitel hostince se netvářil zrovna nadšeně. Pohledem pořád uhýbal ke skupině vojáků, jako kdyby čekal potíže. Averill s ním celkem soucítila. Taky se nemohla zbavit dojmu, že jsou jen potíž.
„Vím, kde Holly bydlí, pojďme," vrátil se k jejich stolu Crowley v neuvěřitelně veselé náladě. Chytil Averill za ruku (byla moc překvapená, než aby se mu pokoušela vytrhnout) a vytáhl ji na nohy. Možná si uvědomil, že by kolem vojáků jen tak neprošla, takže ji nepouštěl a víceméně ji protáhl kolem hlučné skupiny. Nějaký vůl na ni zahvízdal, ale Averill radši zrychlila. Nechtěla s nimi zůstávat v jedné místnosti déle, než bylo nezbytně nutné.
U dveří si přes ramena přehodili teplé hábity a vyšli na ulici. Na ulicích už nebyl sníh, jen mokro. Pokud se tedy poprašek dal nazývat sněhem. Včera večer ve tmě vesnice vypadala ponuře, za dne (bohužel) byla ponurá. Obyvatelé se na ně podívali a raději odvraceli hlavy, nebo kolem nich prošli co nejrychleji.
Crowley, který jako jediný znal cestu, je vedl doleva. Byla to docela malá vesnice a sestávala se jen z hlavní ulice a na každé její straně bylo několik stavení. Do okruhu jedné míle byly rozsety další domy, většinou zemědělské budovy.
Dům švadleny stál o tři stavení dál než hospoda. Byl to domek s jedním podlažím a ze strany dřevo tlelo. Crowley přistoupil ke dveřím a zaklepal. O pár vteřin později jim otevřelo mladé děvče, mladší než Averill.
„Jdete za mistryní?" zeptalo se. Crowley přikývl.
„Ano, moje žena potřebuje nové šaty," odpověděl a děvče je pozvalo dovnitř. Averill blesky propalovala Crowleyho záda. Vážně musel Haltovu lež vykládat každému na počkání. Ona nebyla jeho žena. Ani nic jiného. V koutku duše si uvědomovala, že pokud by se někdy děvče a hospodský potkali a vyprávěli příběhy, co se neshodovaly, mohlo to dopadnout katastrofálně, ale stejně si nebyla jistá, co si myslí o tom, že má předstírat takovou věc.
Dům se sestával ze tří místností. Jedna musela být pokoj majitelů, druhá kuchyň a jídelna a poslední, zdaleka největší, byla místnost, ve které se právě ocitli. Na stoličce tady seděly tři dívky a každá měla kus látky a pracovala. Na židli na ně dohlížela stařenka. Měla naprosto bílé vlasy a přes ně uvázaný šátek. To musela být Holly. Za pomoci děvčete se postavila a opřela o dřevěnou hůl.
„Pojďte dál, pánové, paní," řekla skřehotavě. Averill se otřásla. Paní. Nikdy jí tak nikdo neřekl. Stařenka jim naznačila, ať jdou za ní do kuchyně. Když ji následovali, nabídla jim tradiční pohoštění - chléb s máslem. Poděkovali a usadili se u stolu. Stará Holly se ještě dobelhala ke dveřím místnosti a zavřela je, než se konečně posadila.
„Co přivádí hraničáře do mého skromného obydlí?" zeptala se s náznakem úsměvu. Crowley a Halt se po sobě podívali. Ani jeden z nich nečekal, že je osloví jako hraničáře. Vždyť už i do vesnice přijeli v přestrojení za lesníky. Stařenka jako by vycítila jejich nevyslovenou otázku.
„Možná jsem stará, ale nejsem slepá. Hraničáře poznám," podotkla a přelétla každého z nich pohledem.
„Jdete si pro toho ubožáka, co ho drží na hradě?" Tentokrát si vyměnili zmatené pohledy všichni tři. Holly se usmála.
„Možná jsem stará, ale všímám si věcí. Od té doby se tu zdvojnásobily stráže. Vozí víc zásob. Ve vesnici se povídá leccos." Averill si uvědomila, že má pravdu. Vesničané si rozhodně museli něčeho všimnout. Kdyby se Crowley rozhodl povědět jí pravdu, určitě by jim pomohla. Ovšem bylo zde jisté riziko. Hrozilo, že jedna z Hollyiných učednic něco vyslechne a pokud by si pustila pusu na špacír, bylo by to pro ně zlé. Crowley si položil ruce na stůl a propletl prsty.
„Ano, jedeme ho zachránit. A proto potřebuje naše kamarádka Averill nové šaty. Jednoduché, aby nevyčnívala z davu," řekl a Holly se na Averill podívala.
„Kdy je potřebujete?"zeptala se. Šla rovnou k věci, evidentně si uvědomovala důležitost. Možná netušila, koho ve skutečnosti vězní na hradě Divoká voda, ale měla dost rozumu na to, aby si uvědomila, že je to jistě významná osobnost. Proč by jinak jeli dva hraničáři?
„Co nejdříve," odpověděl Halt. „Nejlépe do tří dnů." Holly přikývla a s námahou vstala.
„Budete je mít zítra," oznámila hrdým hlasem. Pokynula Averill. „Pojď, zlato, jen si tě přeměřím."
Žena ji následovala, aby jedna z děveček donesla metr a vzala jí míry pasu, boků a hrudníku. Averill to nebylo nijak příjemné, ale stála klidně a bez zbytečných pohybů.
Crowley a Halt trpělivě čekali (taky neměli moc na výběr), než se všechno zapíše a Averill se dostane ze spárů švadlen. Když se tak (konečně) stalo, Crowley potřásl rukou Holly.
„Děkujeme, že jste si na nás udělala čas. Potřebujeme se co nejdříve vydat za naší nemocnou matkou." Při těch slovech stařena přikývla. Jak sama řekla, možná byla stará, ale rozhodně nebyla hloupá.
Hraničář, Hiberňan a dívka vyšli ven na ulici. Od rána se oteplilo, ale Averill se stejně nechtěla zbavit pláště. Crowley si dal ruce v bok.
„Tak co, kdo se chce jít podívat na hrad?"
Halt i Averill byli pro, takže se pomalým krokem vydali na ‚procházku'.
Aby měli výhled na celý hrad, vyšplhali na strmý útes naproti hradu. Byl to těžký výšlap a Averill na konci výstupu už nemohla. Nahoře se všichni přikrčili a dál se pomalu plížili. Kdyby to neudělali, byli by na útesu vidět jako majáky. Averill se uvelebila v malém dolíku. Téměř se v něm celá ztrácela. Crowley a Halt byli nalevo a napravo od ní. Kapuce pláštěnek měli přehozené přes hlavy, stejně jako Averill.
„Tak tohle je hrad Divoká voda," řekl Halt. Averill viděla hlavně cimbuří. Útes, na kterém se nacházeli, byl stejně vysoko, jako byl samotný hrad a na pár vteřin ji napadl šílený nápad, jaké by to asi bylo, skočit z útesu dovnitř hradu. Zejména potřeštěné to bylo proto, že byli asi sto padesát stop od hradu. Skočit by znamenalo rychlou smrt.
Kdyby se podívala dolů, viděla by terasu před komnatami. Pod ní byl sráz zakončený balvany, které lemovaly divokou řeku tekoucí kolem hradu. Averill se při pohledu na dravou vodu otřásla. Řeka se rozdělovala na dvě ramena, obkroužila hrad a opět se spojovala. Averill si dokázala živě představit, že každý, kdo by se pokusil řeku přebrodit, by byl stažen pod proud a omlácen o kameny, které se pod hladinou jistě skrývaly.
„Takže, jak se chceš dostat přes vodu?" zeptal se Crowley Halta. Averill věděla, že tahle konverzace se jí netýká, ale se zájmem poslouchala.
Halt na Crowleyho úkosem pohlédl. „Myslel jsem, že já obklíčím hrad a ty půjdeš dovnitř." Děvče ležící mezi nimi začalo tušit nějakou čertovinu.
Crowley zavrtěl hlavou. „Když to teď vidím, rozhodl jsem se, že si to vyměníme. Dovnitř půjdeš ty a já zůstanu na stráži."
Averill si začínala myslet, že se jen nechce namočit v ledové řece - a v tuhle roční dobu byla voda naprosto ledová, Averill by do takové lázně nedotáhli ani párem koní. Viděla, jak se Halt nadechuje k odpovědi (hodně kousavé), ale pak ucítila na zádech tlak. O kousek pootočila hlavu. Crowley položil Haltovi ruku na paži, aby ho umlčel, přičemž samozřejmě musel přes Averill (koneckonců ležela mezi nimi).
Žena se naklonila. Z vnitřní komnaty právě vyšel na terasu nějaký muž. Vypadal mladě, mohlo mu být maximálně pětadvacet let, byl vysoký a na sobě měl červený kabátec (z dozajista velice drahé látky), vlněné kalhoty a vysoké kožené boty. Položil obě ruce na hradbu a vyklonil se.
„To je Duncan," vydechl Crowley. Averill zamrkala. Tohle byl princ? Nevěděla, co vlastně čekala. Byl to stejný člověk z masa a kostí jako všichni ostatní. Za princem vyšli dva strážní a stáhli ho zpět. Jako kdyby se chystal skočit, pomyslela si Averill. Nikdo by se neodvážil skočit z téhle výšky do divoké řeky, ani blázen ne. Prince opět zavřeli v komnatě.
„Tak už víme, že jsme na správném místě," poznamenal Halt. Crowley přikývl.
„Teď už se jenom musíš dostat přes řeku, vylézt na hradby a vytáhnout ho odtamtud," sdělil mu nadšeně. Halt se k němu obrátil.
„Jenom?" opakoval s povytaženým obočím. „Když je to tak snadné, možná bys to měl přece jenom udělat ty sám."
Jen to dořekl, Crowley už vrtěl hlavou. „To nepřichází v úvahu. Neumím plavat."
Averill si vzpomínala na aspoň pár příkladů, kdy ho plavat viděla.
„Vždyť umíš plavat," namítla ve stejnou chvíli, co Halt vyslovil poznámku: „Ale já už tě viděl plavat."
Crowley se podíval na oba dva jako lapené zvíře a řekl: „Tím myslím, že neumím plavat v tomhle." Ukázal na běsnící řeku.
„To nikdo," zabručela na souhlas Averill. Halt taky souhlasil. „V tom neumí plavat nikdo," prohlásil.
Zrzavý hraničář přikývl. „Tak vidíš. A navíc, mně se z výšky pokaždé zatočí hlava. Kdybych se na ty hradby pokusil vylézt, určitě bych spadl."
Averill se na stěnu podívala. Byla příšerně strmá a vypadala hladce. Pokusit se na ně vylézt bylo bláznovství. Člověk by musel být blázen, aby přemýšlel, jak na ně vyleze. A to znamenalo, že na tomto útesu se právě krčila skupinka bláznů.
„Jsou strmé," poznamenal Halt. „Nejsem si jistý, jestli by je vůbec někdo dokázal zdolat." Averill souhlasně přikývla. S Haltem museli být naladění na stejnou vlnu.
„Však ty už vymyslíš, jak na to. Máš mou plnou důvěru," usmál se zářivě Crowley.
„To je šílené," ucedil Halt mezi zuby.
Crowley se nad jeho slovy zamyslel. „Šílené to teprve bude, až polezeš na ty hradby."
„Blázni," zamumlala Averill dost nahlas, aby to hraničáři vedle ní slyšeli. Halt se na ni i Crowleyho hnusně podíval. „To jsi mi moc nepomohl," vyčinil svému druhovi.
Crowley pokrčil rameny. „Pravda. Ale já vím, že na něco přijdeš."
Halt se rozhodl ponechat tuto poznámku bez komentáře. Averill mu viděla do obličeje, když si prohlédl terasu a s výrazem totální beznaděje zamumlal: „O tom nepochybuju."
Když už věděli, že jsou na správném místě, potichu slezli z útesu dolů. Averill byla promrzlá a měla mokré břicho (díky ranní rose). Pod útesem si přes sebe přehodila kabát, aby to nebylo vidět. Crowley s Haltem taky měli mokré košile a očividně jim to vadilo stejně jako jí.
„Je tak čas na oběd," zhodnotila Averill po rychlém pohledu na oblohu. Vydali se zpět do hostince. Bylo by divné, kdyby tam neobědvali. To, že byli celé dopoledne pryč, mohli lehce svést na návštěvu u Holly. Netušila ale, zda mají Halt a Crowley v plánu něco jiného, než se nudit v pokoji.
Klepala se zimou, když se vrátili. Potřebovala se převléknout do něčeho suchého, protože, ačkoliv byl začátek jara, nebylo tak teplo, aby mohla zůstat v mokrých věcech. V hospodě bylo příjemně teplo a Averill se ze všech sil snažila, aby nebylo vidět, jak se třese.
„Vyšla vám Holly vstříc?" přivítal je hostinský. Nyní i poprvé poznali jeho ženu. Právě odnášela špinavé povlečení do vedlejší místnosti (asi aby je mohla vyprat).
„Ano, slíbila, že šaty budou hotové zítra," odpověděla Averill. Podařilo se jí to bez klepání zubů. „Což ale znamená, že potřebujeme pokoj ještě na jednu noc," dodal okamžitě Crowley, pokud by skrytou zprávu hostinský nepochopil.
Muž přikývl. „Zcela jistě, pánové, dámo." Averill téměř vyprskla. Prý dámo. Neměla tak dobrou kontrolu, aby se jí neklepala ramena zadržovaným smíchem. Crowley jí dal ruku kolem ramen, aby ji trochu zklidnil.
„Pardon," omlouvala se Averill, „je mi trochu zima." Hostinský přikývl, jako by to bylo to nejlogičtější vysvětlení. Žena nemohla uvěřit, že tak chabou výmluvu spolkl i s navijákem, ale mohla být ráda. Nechala Crowleyho, aby ji nasměroval ke schodům, zatímco Halt objednal oběd a něco teplého na zahřátí.
Asi v polovině schodiště Averill začalo vadit, že má Crowley stále ruku na jejím rameni. Možná (určitě) se ji pokusila jemně (dost tvrdě) setřást, ale Crowley ji držel celou cestu až do pokoje. Až tam ji konečně pustil. Averill v tu dobu byla vyplašená a okamžitě se k němu otočila čelem. Očima těkala po místnosti. Sebemenší zvuk by ji v této chvíli vyděsil.
Crowley si její obranný postoj musel uvědomovat a zvedl ruce na znamení míru. Averill dělala takové pokroky s chováním vůči mužům a jeden špatný úsudek z jeho strany právě možná zvrátil všechnu jejich snahu. Právě teď se nedokázala uklidnit ani potom, co ustoupil o pár kroků.
„Promiň," omluvil se. Averill nereagovala. „Příliš jsem zasáhl do tvého osobního prostoru." Tentokrát se na něj podívala. Pomalu se uvolnila. Jako by si až teď uvědomila, jak se právě zachovala a s tvářemi rudými studem se podívala do země.
„Ne, ty promiň," zamumlala. „Nemělo mě to tak vyvést z míry." Averill si na chvilku pomyslela, že by snad měla začít krvácet, protože normálně nebyla takhle emocionální, ale bylo to sotva měsíc od poslední menstruace.
Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil Halt. Okamžitě vytušil nebezpečnou atmosféru a rychle přešel ke svému ranci, aby vytáhl suché oblečení, a potom odplul z místnosti stejně rychle, jako přišel. Na rozdíl od Crowleyho ještě nechtěl zemřít.
„Necháme ti tady soukromí, aby ses převlékla," následoval Crowley Haltova příkladu a sám se svým oblečením zmizel za dveřmi. Averill si v duchu oddechla. Možná se zklidní, když bude chvíli sama. Roztřeseně se posadila ke stolu, lokty se opřela o stůl a chytila se za hlavu. Proč ji všechno tohle tak vyvádělo z míry? Setrvala tak asi minutu, než se s povzdechem zvedla a vytáhla náhradní košili a kalhoty. Mokré věci přehodila přes křídlo skříně. V hostinci bylo teplo, nebylo pochyb, že do večera uschnou.
Averill v čisté košili vypadala jako trpaslík. Pánské oblečení by mohlo klidně být noční košilí a Averill by stěží poznala rozdíl.
Poté, co se převlékla, zůstala v pokoji ještě minutu, potom otevřela dveře, za kterými čekali Halt a Crowley. Muži své vlastní věci přehodili přes židle a drželi se přitom v uctivé vzdálenosti od Averill.
„To je dobrý, už jsem v pohodě," snažila se je uklidnit Averill, ale ani ona nedokázala přeslechnout nevyřčené „snad".
Společně se vydali do jídelny na oběd. Jak hostinský slíbil, na jejich stole v rohu místnosti stály tři hrnky, ze kterých se kouřilo, a tři plné talíře guláše. Averill na chvilku zapomněla na všechno, protože jí tou dobou už kručelo v břiše a její vyčerpaný žaludek pohled na jídlo prostě nedokázal dlouho vydržet. Když se člověk celé dopoledne plazí v bahně, hodně mu vyhládne.
Guláš byl výtečný. Averill cítila, jak se jí po těle rozlévá teplo. Spolu s horkou kávou to byl božský oběd.
„Chutnalo vám?" zeptala se děvečka, když přišla odnést tři prázdné talíře. Ozvaly se tři variace na: „Ano, moc."
Crowley byl první, kdo se zvedl. Averill měla dojem, že po takovém nášupu už nedokáže vstát, ale spletla se. Teď potřebovala dvacetiminutovou siestu a celý den by byl dokonalý. Dobře, téměř dokonalý.
Tentokrát šla Averill poslední a v pokoji se unaveně posadila na svoji stranu postele. Halt zasedl své dobyté území a Crowley se spokojil se starou dřevěnou židlí.
„Jaký je plán na dnešní odpoledne?" zeptal se Halt. Zeptal se pomalým, líným tónem, ale Averill nepochybovala, že byl stále ve střehu a dokázal by reagovat během několika okamžiků. Crowley se poškrábal na bradě.
„Halte, chci, abys šel ještě jednou obhlédnout hrad. Zapamatuj si co nejvíc detailů. Averill, pamatuješ si přibližný obrys zdi, nad kterou jsme byli?" Averill přikývla. Na onu hradní stěnu viděla celkem dobře a věřila, že by ji dokázala bez větších chyb popsat. Crowley kývl.
„Tak po tobě chci, abys ji nakreslila. Pak vymyslíme strategii." Halt se ušklíbl.
„Potřebuješ na plánování strategie dva lidi, Crowley?" zeptal se trochu posměvačným tónem. Averill už věděla, že Halt moc často Crowleyho neškádlí, spíš naopak, ale věděla, že oblíbeným rčením Dameona bylo: jedna vzpoura, jeden hraničář, tedy že Crowley by měl být naprosto schopný vymyslet plán a provést ho. Averill nepochybovala o tom, že Crowley je velice dobrý hraničář, ale přece jen tohle mimořádné povstání vyžadovalo dvanáct bývalých hraničářů, zrzek si mohl dovolit mít při plánování útoku menší pomoc.
„Averill je docela dobrý stratég," usmál se na Halta zářivě Crowley (což jmenovanému opět zkazilo náladu). Ani věčně podmračený Hiberňan nechtěl strávit na mokré zemi víc času, než bylo opravdu nutné.
„A umí kreslit," dodal ještě Crowley. Co si Averill pamatovala, jeho kresba mapy před několika týdny byla vskutku… zajímavá. Pak ji náhle polil studený pot. Byla si jistá, že by ji dokázala popsat, ale nakreslit? To bylo něco úplně jiného. Vyděšeně se podívala na Halta, ten ale jen pokrčil rameny.
Halt odpočíval. Natáhl se na postel, aby strávil oběd. Měl ještě dost času na prozkoumání okolí hradu, vlastně celé odpoledne. Averill si svlékla boty a posadila se na postel do tureckého sedu. Crowley si natáhl nohy přes druhou židli a pospával. Víceméně celé trio vypadalo velice komicky. Ani jeden nebyl úplně vzhůru, ale ani nespal. Averill klimbala s hlavou svěšenou do klína, ale zavřené měla jen jedno oko, jako spící šelma. Možná by tak vydržela sedět hodně dlouho, ale po pár desítkách minut jí začalo bolet za krkem, takže usoudila, že je na čase vstát a něco dělat.
Nazula si boty a chopila se pláště. Crowley zvedl hlavu.
„Kam jdeš?" zeptal se. Halt se na posteli posadil.
„Za Albou," odpověděla Averill. Když se měla celé odpoledne nudit, chtěla se aspoň podívat za vlastním koněm. Alba by nebyla ráda, kdyby za ní ani nepřišla.
„Půjdu s tebou. Stejně chci vyrazit," podotkl Halt a Averill počkala, než se obuje a vezme si pláštěnku.
Tentokrát je hostinský neviděl. Byl někde vzadu za pultem a Halt s Averill tiše propluli ven. Ve stáji je přivítaly tři koňské hlavy, které vykoukly ze stání. Alba, Kroper a Abelard byli rádi, že je vidí. Budoucí Duncanův kůň si jich nevšímal; byli mu ukradení. Alba potěšeně zafrkala. Averill jí nezapomněla dát jablíčko, po kterém vždy tak toužila. Zatímco si klisna vzala ovoce a spokojeně jedla, Halt nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Ty toho koně rozmazluješ," prohlásil. Averill se na něj podívala se stejným výrazem.
„Ty zas rozmazluješ toho svého. Nemysli si, že jsem neviděla to jablko, co's mu teď dal," ohradila se okamžitě. Halt v ten moment ztichl, protože to byla pravda. I on svého koně rád rozmazloval.
Averill si vzala hřbílko a kopytní háček. Halt měl vlastní. Zatímco Hiberňan se staral jen o svého koně, Averill se rozhodla postarat se o všechny, proto zamířila k boxu hezky rostlého vraníka, který byl pro prince Duncana. Alba se na ni uraženě ohlédla.
Proč jdeš za ním? ohradila se. Já jsem přece tady, klisna netrpělivě šťouchla čumákem do dívčina ramene. Averill se uchechtla. Věděla, že ji Halt sleduje, takže odstrčila Albin nos stranou a zašeptala: „K tobě se dostanu, vydrž." Alba pohodila hlavou. Stále se jí to moc nelíbilo, ale poddala se. Možná i proto, že Averill chytře ustoupila z dosahu jejích zubů, aby svoji jezdkyni nemohla chytit za košili.
Averill nasadila koni ohlávku a přivázala ho k trámu dřeva. Vraník se nijak nevzpouzel, vypadal dost odevzdaně. Averill to trochu uklidnilo. Ten kůň byl mnohem vyšší než Alba, dokonce i vyšší než Lukas nebo Haltův starý kůň Declan, a trochu instinktivně se bála. Věděla ale, že to nesmí dávat nějak najevo, a tak se pustila do hřebelcování a kůň tiše stál se skloněnou hlavou.
Peklo nastalo, když mu chtěla vyčistit kopyta. Vraník zjevně nesnášel kopytní háček a při pohledu na něj začal nervózně tancovat na místě. Averill zbystřila. Nejenže koně nedonutila zvednout nohu, ale vraník ji bokem přimáčkl ke stěně, takže upustila kopytní háček, aby koně odstrčila.
„Problém?" zeptal se Halt z vedlejšího stání. Averill převázala koně tak, aby se mohl jen minimálně pohybovat.
„Žádný, jen nemá rád kopyťák," odvětila a Halt si odrfkl.
„Taky bys ho neměla ráda, kdyby se ti s tím někdo furt vrtal v noze," řekl stroze. Sám už měl Abelarda osedlaného a připraveného vyrazit. Šedák stál klidně a přes stěnu stání měl hlavu Kroper. Oba koně vypadali pobaveně. Asi se smáli Averill, když se snažila vraníka donutit zvednout nohu.
Halt otevřel dveře boxu a vyvedl Abelarda ven. Alba a Kroper se mohli jen závistivě dívat, jak vede jejich druha k východu ze stodoly a mávnutím ruky se loučí s Averill.
Dívka zatím přemluvila vraného koně, aby si nechal vyčistit obě přední kopyta a teď se snažila o zadní. Když měl kopyta čistá a Averill ho odvázala a sundala mu ohlávku, nechtěla ho už nikdy v životě vidět. Kůň ale asi její smrtící výraz nepochopil, protože se k ní naklonil a hledal pamlsek. To určitě, pomyslela si Averill, po tom, co jsi tady předvedl, si žádný nezasloužíš.
Místo toho vešla do boxu ke Kroperovi. Hraničářský kůň pochopitelně uvazovat nepotřeboval. Averill vzala hřbílko a krouživými pohyby od hlavy k ocasu ho čistila. Pak mu rozpletla hřívu, ve které měl pár stébel slámy, a vyčistila mu kopyta. Kroper naštěstí nevyváděl jako někteří. Za odměnu hnědáka poplácala po svalnatém krku a Kroper si odfrkl. Teď byla na řadě Alba. Ta už nadšeně tancovala v boxu, hlavu vystrkovala ven do uličky a chvilkami mrskla okem po Kroperovi, který se samozřejmě těšil péči před ní.
„No jo, ty nedočkavce," pohladila ji po čele a rozcuchala kštici. Pustila se do čištění a dávala si záležet (ne že by to odflákla u druhých dvou koní, ale Alba byla její kůň a ona s ní chtěla strávit co nejvíc kvalitního času.
Měla ji vyčištěnou poměrně rychle, proto se posadila na slámu a Alba sklonila hlavu do jejího klína. Z uličky takhle Averill nikdo neviděl a zdálo se, že Alba jí. Ostatně koně by pořád jen žrali. Když byli v přírodě, hraničářští koně věděli, že mají jíst a pít jen střídmo, ale nyní, když byla hojnost vody a sena, se nijak nekrotili.
Alba byla kůň, který potřeboval fyzický kontakt se svým jezdcem. Další hodinu ji Averill hladila, drbala, pletla hřívu nebo do ní Alba šťouchala a ožužlávala vlasy. Když své jezdkyni konečně dopřála trochu klidu, opřela se Averill o dřevěnou stěnu boxu. Pohled upřela do stropu a najednou se na ni dívala koňská tlama. Se zpožděním si uvědomila, že by se měla dostat z Kroperova dosahu, ale v té chvíli už druhý kůň žužlal její vlasy. Averill se koně snažila odtáhnout, ale Kroper dokázal být stejně zlomyslný jako jeho majitel. A když byla řeč o Crowleym…
Jeho zrzavá kštice vykoukla přes dveře boxu. Zubil se od ucha k uchu.
„Tak tady jsi. Říkal jsem si, že Kroper má nějakou černou slámu." Averill ho probodla pohledem. Tato poznámka ho přijde draho. Vždyť právě porovnal její vlasy se slámou. Averill věděla, že někdy vypadají jako vrabčí hnízdo, ale stejně byla uražena její hrdost. Jako všechny ženy si takovéto poznámky dokázala brát příliš k srdci. Kroper musel vycítit její náhlou změnu nálady, protože se chytře stáhl do svého stání.
Averill vstala a vyšla z boxu do uličky. Alba se téměř chystala jít za ní a možná by i šla, kdyby nedostala povel zůstaň. Klisna se uraženě podívala na oba dvounožce a obrátila se ke Kroperovi.
„Jdeme?" zeptal se Crowley a Averill v odpověď zvedla čistící potřeby a šla je beze slova uklidit. Pak šla za Crowleym dovnitř. Prošli hospodou, hostinský na ně spiklenecky mrkl. Averill se za ním zmateně ohlédla. Co to mělo znamenat? Na okamžik ji napadlo, že snad hraničáři domluvili s hostinským nějaký tajný kód, ale tuhle šílenou myšlenku zavrhla. Kdyby se něco takového stalo, jistě by jí to řekli.
Vyšli nahoru do pokoje a Averill zarazilo, že celý stůl je pokrytý pergamenem a uprostřed byla jedna tuha. Automaticky usedla ke stolu, Crowley naproti ní.
„Averill, mohla bys nakreslit profil naší zdi?" Samozřejmě že mohla. Otázka byla, zda to bude natolik přesné, aby se na tom mohla vytvořit nějaká strategie. Jen kývla a zavřela oči. Potřebovala si vybavit dnešní dopoledne.
„Co to děláš?" zeptal se Crowley. Averill si přitiskla ukazováček na rty ve znamení, aby byl ticho. Averill si nedokázala pamatovat, když jí někdo něco řekl. Kdepak, ona měla dobrou vizuální paměť. Ukázat, nakreslit, potom si to pamatovala. Ale potřebovala se na to soustředit, a to jí právě teď Crowley nedovoloval.
Viděla před očima hradbu, řeku, terasu, kde byly princovy komnaty, pařez naproti řece… Sáhla po tužce a už ji nikdo nezastavil. Vytvořila celkem zdatnou repliku hradní zdi. Jakmile měla hrubý náčrt, podívala se na Crowleyho.
„Tady byly hradby trochu nerovné," poznamenal a ukázal na jedno specifické místo v kresbě. Když to teď řekl, vybavila si Averill, že tam opravdu byla hradba nějaká podivná. Taková rozdrolená. A byly to právě takové detaily, které rozhodovaly o úspěchu operace. Proto vyslali Halta jako nejlepšího, aby šel a obhlédl ještě pár dalších takových maličkostí.
Averill se sklonila nad kresbou a dokreslila nerovnosti hradby. Pak se podívala na kresbu pařezu a uvědomila si, že v reálu byl vyšší, takže ho také poupravila. Crowley sem tam na něco poukázal, ale nechal Averill, aby kreslila, co si vybavila (a zůstával přitom zticha, díky bohu).
Halt se vrátil, když už Averill skončila s malováním. Rozhodli se, že by měli na Halta počkat, než se pustí do vymýšlení strategie, protože by mohl mít nové poznatky, které při prvotním náčrtu opomenuli. Averill ale měla celkem dobrý nápad, jak se dostat přes řeku. Vyžadovalo by to být hodně otužilý, protože sama Averill by v životě nesouhlasila s tak šíleným plánem. Proto teď Crowley seděl u stolu, zatímco Averill seděla na posteli. Mokré oblečení z dopoledne už uschnulo a ona je složila vedle své strany postele.
„Koukám, že jste se činili," poznamenal Halt (Averill zachytila v jeho hlase ironický podtón, jak zaznamenal, že ještě nezačali se strategií). Zvedla se z postele a přešla ke stolu.
„Víš, čekali jsme na nejdůležitějšího člena skupiny," odpověděla podobným tónem. Velice dospěle na Halta vyplázla jazyk. Halt odevzdaně zavrtěl hlavou.
„Trávíš moc času s Crowleym. Už jsi pochytila ty jeho manýry," poznamenal a Averill se na něj usmála. Věděla, že to nemyslí nijak vážně. Halt měl svůj vlastní typ humoru.
Posadila se na židli a opět vzala tuhu do ruky. Hiberňan se jí naklonil přes rameno (Averill trochu uhnula do strany, aby lépe viděl) a studoval kresbu. Pak ukázal na pár míst a Averill postupně dokreslila všechny detaily. Když konečně udělala v pařezu škvíru, usoudil Halt, že to je všechno, přitáhl si třetí židli a usadil se.
„Takže strategie," prohlásil Crowley svým nejlepším vůdcovským hlasem, přičemž se na něj Averill i Halt podívali stylem to je to nejlepší, co svedeš? Zrzek je ignoroval a pokračoval: „Musíme se dostat přes řeku a pak nahoru na hradby." Halt vedle Averill vydal zvuk podobný posměšnému: „My?"
„Nějaké nápady?" zeptal se jich vesele a Averill přišlo, že plánování únosu není zrovna činnost hodna nadšení. Hlavně když se mluvilo o plánování únosu již unesené osoby. Chudák princ bude mít doživotní trauma.
„Možná bych využila ten pařez. Pokud na šíp uvážeme lano, tak by Halt mohl přebrodit řeku," zamyslela se Averill a Halt v odpověď zamumlal: „Přebrodit? Spíš přežít." Ano, Hiberňan měl v některých situacích velmi optimistický pohled na svět.
„Sice se pořád namočíš a bude to ledové, ale aspoň tě neodnese proud," podotkla Averill ve snaze ho povzbudit. Halt ji obdařil smrtícím pohledem. Žena zmlkla, protože ačkoliv byli s Haltem přátelé, rozhodně nechtěla zemřít pomalou a bolestivou smrtí. Crowleymu by to možná prošlo, ale ona nechtěla nic riskovat.
„Když jsi tak chytrá, mohla by ses tam přebrodit ty," zamručel Halt. Měl špatnou náladu a všechno bylo způsobeno vidinou plavání v ledové řece. Averill zvedla ruce.
„Jen se snažím pomoct," podotkla dotčeně. Halt odvrátil pohled. Sám nebyl příliš nadšený z toho, jak na ni vyjel, když věděl, že by se mohla zase stáhnout zpět do své ochranné ulity a nemluvit s nimi.
„Pak já vystřelím na hradby speciálně upravený šíp s lanem," pokračoval Crowley, aby odtáhl pozornost od toho malého nedorozumění.
„Nebylo by lepší střílet z toho útesu, na který jsme dneska lezli?" zeptala se Averill. Nijak nepodceňovala schopnost hraničáře vystřelit upravený šíp na hradby, ale přece jen se jí zdála vzdálenost mezi zemí a hradbou mnohem delší než vzdálenost hradby a útesu.
„Pravda. Asi jo," podotkl Crowley vesele. Zbytek plánu byl prostý - Halt vyleze, zbaví se stráží a dostane prince pryč. Pak se oba vykoupou v ledové vodě (Averill se otřásla už jen z té představy) a je to! Averill svůj plán znala. Ona s Thomasem dodají pivo, aby se měli chudáčci vojáčci čeho napít při dlouhé směně. Pak odjedou a nechají Halta a Crowleyho, aby dělali svou práci. A aby se přímo vysmáli Morgarathovi a jeho stoupencům do obličeje, celý plán provedou za bílého dne.
S pocitem uspokojení se dívala, jak Crowley složil nákres. Averill si říkala, že to není zrovna nejhezčí obraz, ale on se u toho tvářil, jako kdyby to bylo mistrovské dílo. Halt by s ní určitě souhlasil, že tohle není typ věci, který si lidé hrdě vystavují na zeď. Kdyby to udělali oni, vylosovali by si jednosměrnou jízdenku do žaláře. Proto se Averill bedlivě dívala, jak Crowley mapu třikrát přeložil a schoval do kapsy kalhot.
„Mimochodem, našel jsem hezké místo na táboření," poznamenal Halt. Averill si vybavila, že se ve stájích zmiňoval, že se pokusí najít nějaké pěkné místečko. Ještě jednu noc potřebovali někde přespat.
Nikdo neřekl nic dalšího a odpoledne se schylovalo ke konci, takže se rozhodli jít dolů do hospody na jídlo. Už jak vstoupili, Averill tušila trable. Opravdu. U největšího stolu v celé místnosti seděla skupina vojáků, hlasitě se smáli a popíjeli vínovici. Jiní křičeli na hostinského, ať jim ještě nalije. A další, k Averillině hrůze, obtěžovali děvečky, které roznášely jídlo. Nikdo si ale netroufl odporovat.
Averill se vyděšeně chytila Halta. Hiberňan na ni pohlédl a poté, co viděl její k smrti zděšený výraz, dloubl do Crowleyho. Pokývl hlavou směrem k Averill.
„Nevadilo by, kdybych se najedla později?" zeptala se tiše. „Klidně řekněte, že se necítím dobře," dodala a podívala se na Crowleyho psíma očima (alespoň doufala, že to vypadá jako prosebný pohled).
„Běž," odpověděl stejně tiše hraničář a Averill si oddechla. Jako laňka vyběhla zpátky nahoru po schodech a do pokoje. Posadila se na židli. Srdce jí bušilo jako splašené. Žena pár minut seděla a potom usoudila, že už je natolik v klidu, aby vstala. Sebrala ze židlí a skříně již uschlé oblečení a složila je. Pak se usadila na posteli.
Téměř vyskočila, když se ozvalo zaklepání na dveře. Averill roztřeseným hlasem zvolala: „Dále."
Vstoupila majitelka hostince a Averill si podruhé za malou chvíli oddychla. Žena hostinského nesla talíř s polévkou.
„Slyšela jsem, že paní není dobře," podotkla s úsměvem a položila mísu na stůl.
„To jste nemusela," usmála se Averill přiškrceně. „Byla to jen chvilková nevolnost."
Hostinská si musela špatně vybavit její výraz.
„Vůbec není za co se stydět, drahá. I já jsem si v těhotenství prošla podobnými zážitky. Tahle polévka vám dodá energii."
Averill zbledla ještě víc, pokud to tedy bylo možné. Tohle byl snad zlý sen. Když se hostinská rozpovídala o tom, jak ona prožívala těhotenství, Averill už neměla to srdce jí říct, že to je všechno jeden velký omyl, ona není těhotná a se svou fobií možná nikdy nebude. A tak tam jen seděla a slušně přikyvovala.
Hostinská jí mísu s polévkou přistrčila blíž.
„Vidíte, já bych tady povídala a polívka by vám vystydla," řekla a zvedla se k odchodu. Averill byla celkem ráda, že odchází. Celá ta situace jí připadala víc než trapná.
Polévka byla dobrá a Averill se rozhodla překonat svůj strach a jít vrátit mísu dolů. Tiše jako myška sešla po schodech a mísu položila na pult.
„Děkuju," zašeptala. V hluku, který v hospodě panoval, se její slova téměř ztrácela, ale hostinská kývla a mísu převzala. Averill se nerozhlížela a zase se potichu vytratila po schodech nahoru. A i když si jí většina lidí nevšimla, dva páry očí ji z rohu místnosti pozorovaly.
Halt a Crowley přišli do pokoje nedlouho potom. Averill seděla na posteli a měla přivřené oči. Podřimovala.
„Hostinská ti přinesla jídlo?" zeptal se Crowley. Sám věděl, že je to pravda, přece jenom je s Haltem viděli.
„Mmm," přikývla Averill. Do obličeje se jí nahrnula krev, když si vzpomněla na to nedorozumění. Odvrátila hlavu k oknu.
„Co je?" nechápali oba mladíci. Halt se k tomu sice nijak nevyjadřoval, ale rozhodně ho zajímal důvod její frustrace.
Averill se na ně podívala. Nejdřív na jednoho, pak na druhého. Nakonec odpověděla: „Nic, jenom menší nedorozumění."
Ten den šli brzo spát. Averill jako první. Stulila se do klubíčka na své straně postele, tváří k oknu. Na rozdíl od včerejšího divadla jejich noční uspořádání nijak nekomentovala a jen se snažila zůstat co nejdál na své straně postele.
Samozřejmě jí to nevyšlo. Už zase použila Crowleyho jako polštář. Naštěstí se probudila jako první, takže jakmile si uvědomila, co je ta měkká věc, kterou má pod hlavou, okamžitě vystřelila zpět na svou stranu postele, tvář zabalila do deky a snažila se zklidnit své bušící srdce.
Z opačného rohu místnosti zaslechla tiché zvuky. Posadila se na posteli. V tváři byla červená jako rajče, ale ten odstín se ještě prohloubil, když uviděla, že to Halt se tiše pochechtává. Halt. Se. Smál.
„Ani slovo," varovala ho Averill. Nepotřebovala, aby Halt tuhle neplánovanou událost vyslepičil Crowleymu v momentě, kdy se probudí.
„Ale víš, jaká by to byla zábava?" zeptal se Halt a opřel se o zeď pokoje. Averill odhodila deku, stáhla si košili a vstala. Její výraz naznačoval, jaká by byla zábava pro ni, kdyby se rozhodla Haltovi ublížit. V ten moment ji nezajímalo, že Halt je mnohem silnější a rychlejší než ona a zpacifikoval by ji několika pohyby.
Teď už neměla náladu jít zase spát. Koneckonců už bylo téměř ráno, takže to ani nemělo cenu. Navíc, ačkoliv se to zdálo praštěné, po tak dlouhé době, kdy spala jen na tvrdé zemi, nemohla v normální posteli pořádně spát.
Posadila se na židli u stolu a lokty se opřela o dřevěnou desku. Hlavu složila do dlaní. Zase začala podřimovat, jedno oko měla pootevřené, ale na nic se pořádně nesoustředila. Zkrátka by potřebovala víc času, aby se úplně probudila, i když šok toho hodně udělal. Teď se Averill zklidnila a nebylo pro ni těžké dřímat.
„No tak, Averill. To přece není důvod jít spát ke stolu," domlouval jí Halt.
„Já nespim," zabručela Averill a otevřela i druhé oko. Už neměla v plánu spát, tam jak to, že ji její tělo zrazovalo?
„Crowley o tomhle nebude vědět. Máš moje slovo. Jenom si běž zpátky lehnout. Spát vsedě není nic příjemného," přísahal Halt. Při zmínce o Crowleym se Averill vehnala do tváří krev.
„Teď o tom nebude vědět, ale kolikrát se tohle stalo, aniž bych o tom věděla?"
„Minimálně dvakrát," podotkl Halt a Averill vydala zvuk týraného zvířete a udeřila čelem o stůl a zůstala tak.
„Můj život je v koncích," zaúpěla. Tím zvukem samozřejmě vzbudila poslední osobu, kterou v téhle chvíli nechtěla vůbec vidět.
„Čí život je v koncích?" zeptal se ospale Crowley, zatímco se posadil na posteli a promnul si oči. Averill neodpovídala a stále se opírala čelem o stůl.
„Ále, Averill si hraje na drama královnu," vysvětlil Halt. Žena prudce zvedla hlavu. Nedohodli se snad s Haltem, že Crowleymu nic neřeknou?
„Prý nějaké nedorozumění," pokračoval Halt. Averill si chvilkově oddychla, než si vybavila včerejší události. Zase zrudla. Hlavu si schovala do dlaní.
„Jaké nedorozumění?" Crowley byl její reakcí zaskočený, ale posílilo to jeho přirozenou zvědavost. Averill se na něj nepodívala, jen kroutila hlavou.
„Štěstí, že už nikdy nepoužijeme tenhle krycí příběh," řekla nakonec a papouškovala: „Tohle je má sestra a její manžel." Předváděla u toho tak předramatizovaná gesta, že to na nikoho nemohlo působit vážně.
„Eh?" nechápali ani Halt, ani Crowley.
„A štěstí, že už nikdy se s paní hostinskou neuvidíme, protože jak bych jí vysvětlovala, že vlastně nejsem těhotná a ona si to jen myslela?" Averill se v ten moment už tak zamotala do příběhu, že jediné, co Halt a Crowley pochytili, bylo…
„Ty jsi těhotná?!" Přesně tohle.
Averill se na ně překvapeně podívala.
„Ne! To jste mě vůbec neposlouchali?" zeptala se. Až teď si uvědomila, že pohledy obou mladíků sjely k jejímu břichu, jako kdyby čekali, že z něj vyskočí dítě. Averill zrudla a objala si trup rukama.
„Poslouchali…" odpověděl Halt a svůj pohled rozpačitě upřel do zdi vedle její hlavy.
„Ne, nejsem těhotná," řekla Averill. Tvář měla stále rudou, ale potřebovali si to vyjasnit. „Včera, když mi hostinská přinesla večeři, říkala, že slyšela, že mi nebylo dobře a tak nějak došla k závěru, že čekám dítě."
Oba mladíci nejistě přikývli.
„Takže ještě jednou: nejsem těhotná a ocenila bych, Crowley, kdyby ses díval někam jinam," zavrčela Averill. Nebyla žádná možnost, že by hostinská měla pravdu; o tom by snad věděla!
Crowley měl dost slušnosti, aby se rozpačitě podíval na Halta. Averill položila levý loket na stůl a podepřela si hlavu. Pohled směřovala k oknu; vypadalo to na další hezký den.
Rozhostilo se mezi nimi trapné ticho, až Halt oznámil, že se jde obléct a vzal Crowleyho s sebou, aby Averill měla trochu soukromí.
Když svlékla košili, přejela rukou po břiše. Ne, nebyla těhotná, ale přesto v ní zahlodala myšlenka, jaké by to bylo, být matkou. Ona sama neměla žádný vzor, ale určitě by udělala vše pro to, aby její dítě nemuselo trpět jako ona u pěstouna.
Averill zavrtěla hlavou. Teď nebyl čas přemýšlet nad takovými věcmi! Měla jasně vytyčený cíl: zachránit prince a zbavit se Morgaratha. Až potom se může zabývat tím ostatním. Proto se rychle dooblékla a snažila se na to nemyslet.
Po relativně rychlé snídani se zastavili u Holly. Stařenka je přivítala jako staré známé a vzala Averill do vedlejšího pokoje, aby si šaty vyzkoušela.
Když se o chvíli později vynořila z pokoje, měla na sobě bílou spodní tuniku, která sahala až k jejím kotníkům a vrchní oděv v kaštanové barvě, jehož sukně také sahala k zemi. Rukávy nechala Holly volné, aby měla volnost pohybu.
Stařenka si Averill prohlédla ze všech stran a pak ještě šaty trochu upravila, aby jí seděly na ramenou.
„Vypadá to dobře," poznamenala. Averill se na sebe podívala do zrcadla. Vůbec se nepoznávala. Zpátky se na ni dívala nějaká jiná žena.
Holly se k ní naklonila. „Mají skryté kapsy, kdybys je potřebovala," zašeptala. Averill kývla. Už plánovala, jak si do nich schová svoje nože. Aspoň nebude vydána na milost a nemilost, kdyby se něco pokazilo.
„Děkujeme," poděkovala, stále nadšená z kapes. Stará Holly se usmála bezzubým úsměvem.
„Rádo se stalo," zaskřehotala. Averill se už chtěla převléct, ale zastavil ji Halt, že by bylo lepší, kdyby přišla do hostince v nových šatech. Urychlí to jejich ‚odjezd'.
Hostinský se přímo rozzářil, když je viděl. Asi byl rád, že se jich zbaví. Co nevěděli, bylo, že se na ně včera večer vojáci vyptávali, takže jim zopakoval Haltovu historku o tom, jak jedou za nemocnou matkou. Teď byl rád, že je bude mít z krku.
Halt zaplatil a Averill s Crowleym šli do pokoje zabalit těch pár věcí, které s sebou měli. Averill se necítila jet na koni obkročmo pouze v šatech, takže si pod spodničku natáhla kalhoty. Šaty byly dost dlouhé, aby hnědé nohavice zakryly.
Vraníka, kterého koupili pro prince Duncana, využili jako nákladního koně. Alba potřásala hlavou; těšila se, že zase vyrazí.
„Umíš jezdit v dámském sedle?" zeptal se jí Crowley, když sedlala Albu. Averill koni utáhla podbřišník a poplácala ho po svalnatém krku.
„Asi bych to zvládla, ale nemám s tím zkušenosti," řekla zamyšleně. „Navíc nemáme žádné dámské sedlo," dodala.
Crowley zapnul Kroperovi popruhy na uzdečce. „To nevadí, stačí, když při odjezdu z vesnice budeš sedět jako dáma. Pak klidně můžeš jet obkročmo."
Averill kývla. Ten nápad se jí sice nezamlouval, venkovské ženy běžně jezdily na koních jako muži, ale usoudila, že když to udělá Crowleymu radost…
Halt vzal vodící otěž vraníka a Crowley zatím pomohl Averill nasednout. Sice by to (časem) zvládla sama, ale pro dobro jejich příběhu ho nechala, aby ji vysadil na Albu.
Jet v dámském stylu bylo divné. Averill dala nohu do třmenu a druhý třmen zkrátila, aby Albu neobtěžoval, až půjde. Měla dojem, že nemá nad koněm žádnou kontrolu a že by stačilo málo, aby sklouzla na zem. Kdepak, Averill rozhodně preferovala jezdit obkročmo.
Když Halt a Crowley pobídli své koně do kroku, vraník se vydal za nimi a Averill lehce ťukla Albu patou. Klisna naštěstí pochopila, co se po ní chce.
Jedeš nějak divně, poznamenala. Nelíbí se mi to.
Věř mi, že i mně se to nelíbí, pomyslela si Averill, ale vydrž za vesnici, tam už pojedu normálně.
Hnědka pohodila hlavou. Jak projížděli vesnicí, několik obyvatel zvědavě vystrčilo hlavy, aby se podívali, co je to za průvod. Když pak zjistili, že se cizinci nezastavují a jedou dál, zase zalezli.
Ujeli asi dva kilometry od vesnice, než je Crowley obrátil a velkým obloukem jeli zase zpátky. Zajeli do hezkého lesíka, kde vedení převzal Halt a vedl je k místu, které včera zmiňoval. Hezky skryté údolí jim poskytovalo ochranu ze dvou stran a navíc mohli rozdělat oheň. Koně odsedlali a nechali je volně se popásat, jenom mladého valacha uvázali. Dokud by mu nevyskočila srnka nebo zajíc před nohama, asi by zůstal s hraničářskými koňmi i bez uvazování, ale nechtěli nic riskovat.
K obědu snědli jen pár kousků sušeného masa a bědovali, že nezůstali v hostinci i na oběd. Pak ale začala práce.
„Tak, kdo chce jít na lov a kdo si obhlédne hrad?" založil si ruce v bok Crowley. Měl zase veselou náladu (ačkoliv si ještě před pár minutami stěžoval ohledně jídla).
„Já půjdu na lov a Averill může jít hlídat hrad," prohlásil Halt. Žena se usmála.
„Protože já tak hrozně miluju architekturu," prohlásila sarkasticky. Crowley pozvedl obočí.
„Vážně?" zeptal se.
„Ne." Averill dobře věděla, že nechat Halta jít na lov bude to nejlepší. Hiberňan byl dobrý střelec a s jeho pomocí budou mít dobrou večeři (nebo alespoň lepší než oběd).
„A co budeš dělat ty?" zeptala se. Crowley se zazubil.
„Já už jsem začal," prohlásil hrdě. Ukázal na proužky kůže namočené ve vodě. „Upravím pár šípů, aby se mohlo střílet i s provazem." Averill si vzpomněla, že ony proužky namočil hned po obědě. Pokrčila rameny. Takže ona bude hlídat hrad.
Averill byla celkem ráda, že si zase vzala košili a kalhoty, když šla na hlídku. Musela ležet na studené zemi, takže zase měla břicho celé promočené. V duchu proklínala Halta. I ona by určitě zvládla něco ulovit. Černovlasý mladík tady byl včera a dnes nechtěl být zase mokrý, takže práci přenechal Averill. Na druhou stranu musela uznat, že to je celkem fér.
Za tu dobu, co tam polozmrzlá ležela, si všimla, že na hradě mají jen velmi málo hlídek. Holly tvrdila, že se zdvojnásobily stráže, takže ani před únosem prince jich tady nemohlo být hodně. Napočítala, že procházejí přibližně každé čtyři hodiny. Celkem na útesu strávila sedm hodin a nemohla se dočkat večeře.
K táboru se blížila pomalu. Byla promrzlá a doufala, že se Haltovi povedlo něco ulovit, protože si byla téměř jistá, že kručení jejího žaludku snad bylo slyšet až na hradě Araluenu.
Asi sto kroků před jejich dočasným táborem začala dělat větší hluk, aby Halt a Crowley věděli, že se blíží. Když se konečně vynořila mezi stromy, byla očekávána.
„Měl jsem dojem, že slyším medvěda," poznamenal Halt od ohně. S Crowleym se předtím o něčem bavili a Averill mohla vidět dva speciálně upravené šípy a ryšavý hraničář se právě pouštěl do třetího.
Halt se natáhl pro malou konvici s kávou. „Mezitím si stihneme dát šálek kávy," prohlásil, a ačkoliv Averill netušila, co tím myslí, horký nápoj uvítala.
„Dobrý nápad," souhlasil s ním Crowley (upřímně řečeno, pokud aktivita zahrnovala pití kávy, každý hraničář rád souhlasil). Pak najednou svraštil čelo, jako by si na něco vzpomněl.
„Všiml sis, že Leander si do kávy dává mléko?"
Halt zasupěl. „Ten chlap je barbar." Averill to trochu urazilo. Ona si ráda dala kávu s mlékem.
Crowley povytáhl obočí.""A to říká člověk, který si vylepšuje kávu medem?"
„S medem je výtečná," odpověděl Halt. „Ale kazit ji mlékem je skoro zvrácenost."
„No dovol!" urazila se Averill hraně. „Káva s medem a mlékem je výborná," sdělila mu. I mléko samotné měla velice ráda, i když většina lidí z pití mléka ve vyšším věku než dětském vyrostla.
„Ale ty jsi holka, s tebou je to trochu jiné," odporoval Crowley. Hotový šíp odložil k ostatním k ohni, aby kožené řemínky uschly.
Averill si sedla se svým šálkem kávy. Přitom pokrčila rameny.
„Je pravda, že ženy mají radši sladké," přiznala. „Samotná káva mi nevadí, ale je až moc hořká. Ale s medem a mlékem, to je teprve ono."
Halt se na ni zadíval. „Ale já tě nikdy neviděl pít kávu s obojím. Vždycky jen s medem," namítl a Crowley mu dal za pravdu. Averill se vědomě ušklíbla.
„Vážně si myslíte, že potom, co zkritizujete za a) Halta, že si do kávy dává med, a za b) Leandera, že si do ní dává mléko, že si opravdu dám do kávy oboje v přítomnosti dalších hraničářů?" zeptala se. Byla pravda, že z Leandera si dělali legraci, ale starší hraničář je vždycky s humorem odpálkoval. Averill, na druhou stranu, by to nehorázně urazilo, takže se neodvažovala dávat si do kávy oboje.
„Haltovi se podařilo ulovit hezkou srnku," změnil téma Crowley. Averill ocenila zmínku o jídle, takže dvěma velkými loky dopila kávu a šla se najíst.
Když byla plná, sedla si k ohni (neměla chuť jít se převlékat z mokré košile, navíc oheň krásně hřál) a vypověděla všechno, co se jí podařilo zjistit.
„Prince ven moc nepouštějí a hlídek je málo. Drží se spíš v kasárnách. Chodí tak každé čtyři hodiny."
Crowley se ďábelsky usmál. „To nám perfektně hraje do karet."
Další den strávili sledováním hradu, potvrzením informací, které už věděli. Averill toho podvečera seděla u ohně a prázdně se dívala do plamenů. Opět se nemohla zbavit pocitu, že se něco pokazí. Halt naproti si kontroloval luk, že je vše v pořádku. Odpoledne trénoval s upravenými šípy a byl si vcelku jistý, že to bude perfektní rána hned napoprvé.
Crowley si přisedl k ní.
„Je všechno v pohodě?" zeptal se. Averill se trhnutím vrátila zpět do reality. Musela několikrát zamrkat, aby se její oči přizpůsobily šeru.
„Bojím se," přiznala. „Ne samotné mise, ale pořád mám dojem, že se něco pokazí." Pokrčila rameny. „Mám strach hlavně z těch vojáků."
Ztuhla, když ucítila, jak jí Crowley dal ruku kolem ramen a přitáhl ji do jakéhosi poloobjetí.
„Všichni jsme nervózní. Kdybys nebyla, bylo by to hodně špatně. Tohle zvládneme," řekl a Averill si opravdu uvědomila, že ji nervozitou bolí břicho. Tohle byla její první velká akce a ona to rozhodně nechtěla zpackat.
Na rozdíl od situace před několika dny, kdy se Crowleymu přímo vytrhla, dnes zůstala. Dokonce se i na chvíli uvolnila, olízla si suché rty, ale pořád se dívala do ohně.
Halt se na ně z druhé strany ohně podíval. O pár vteřin později se sklonil zpět ke svému luku s potutelným úsměvem.
Averill se vyděsila, když zjistila, že má tendenci dát hlavu Crowleymu na rameno, takže mu dala jasně najevo, že to už stačí. Hraničář pochopil a beze slova se odtáhl.
„Tohle. Tohle byl pokrok," poznamenal a zářivě se na ni usmál. Averill si dovolila na oplátku malý úsměv. Nebylo to moc, ale pokrok to rozhodně byl.
A tak přišel den, kdy měli osvobodit prince Duncana. Brzy ráno sbalili tábor a osedlali koně. Averill si při chvilce soukromí oblékla pod šaty kalhoty a všichni společně vyjeli pár kilometrů před vesnici čekat na Thomase s povozem.
Mladík přijel kolem desáté hodiny v povoze taženém dvěma koňmi. Na korbě měl naložené čtyři sudy piva. Vesele zamával, když je uviděl.
„Zdárek, hraničáři, 'Rill," zahalekal. Halt pozvedl obočí.
„Můžeš řvát ještě víc, aby všichni věděli, že jedeme?" zeptal se. Měl špatnou náladu (nebo to možná byla tréma), ale z vyhlídky na studenou vodu by měl špatnou náladu každý.
„Pardon," usmál se Thomas. Podíval se na Averill.
„Sekne ti to," prohlásil. Stále měl na tváři ten pitomý úsměv. Žena protočila oči. Thomas bez vyzvání skládal poklony všem dívkám, takže se ho naučila nevnímat.
„Od tebe komplimenty neberu," odpálkovala ho. Halt něco zabručel.
Tak tedy rychle Thomase zasvětili do plánu. Samozřejmě vynechali druhý bod, že na hradě drží korunního prince, ale dali jasně najevo, že se potřebují dostat dovnitř a je na něm a Averill, aby odvedli pozornost. Thomas poplácal soudky piva a prohlásil, že s těmito krasavci to nebude problém.
Než všechno vysvětlili, bylo po jedenácté a tedy doba oběda. Perfektní čas pro provedení únosu.
Averill musela slézt z Alby a přesunout se na kozlík vedle Thomase. Překvapilo ji, že nemá problém sedět vedle něj. Crowley jí ukázal palec nahoru a otočil Kropera.
„Běž s nimi," nakázala Averill Albě. Klisna zafrkala.
Buď opatrná. Potom se obrátila a klusala za Abelardem a Kroperem.
Averill a Thomas spolu moc nemluvili. Ani jeden na to neměl náladu. Averill každou chvíli nahmátla saxonský a vrhací nůž schovaný v kapsách šatů. Potřebovala se pořád ujišťovat, že tam stále jsou.
Averill věděla, že jeden z hraničářů sleduje, kdy odlákají pozornost. S Thomasem zastavili v nízkém remízku. Museli počkat, než přejde jedna z nepříliš častých hlídek. Halt včera počítal (protože, jak sám prohlásil Crowley, když ho zvolili za velitele, počítat uměl jenom do tří), kdy stráže prochází. Věděli, že chodí přibližně každé čtyři hodiny, takže Averill čekala ve stínech, aby mohli započít plán.
Tam! Averill se vrátila k povozu, počkali minutu a vyrazili. Přejeli padací most a dva strážní jim zastoupili cestu.
„Vezeme vám to pivo," prohlásil Thomas zvučným hlasem. Averill zůstávala zticha, protože se neslušelo, aby žena něco vyřizovala. Potřebovali vypadat co nejvíc nenápadně.
„Pivo? Nikdo nic o pivu neříkal," podíval se jeden strážný na druhého. Toužebně se podívali na korbu, kde se skvěly čtyři sudy.
„Podívejte," sdělil jim Thomas. „Někdo si tady objednal a zaplatil čtyři sudy, ale jestli je nechcete, můžem s nima klidně odjet, protože pivo chce dneska každej."
Strážní se po sobě podívali, starší kývl na druhého. Ten odběhl.
„Fajn, jeďte." Brána se otevřela a Thomas pobídl koně. Vjeli na prostorné nádvoří a hned se na ně sesypali vojáci. Averill se snažila vypadat co nejpřirozeněji a usmívat se. Pokud někdy musela svůj strach překonat, bylo to teď.
S Thomasem sesedli a nanosili všechny sudy dovnitř. Zatímco Thomas šel zpět k povozu, Averill ještě musela první sud otevřít a obsloužit vojáky. Jeden z nich ji plácl po zadku, když procházela, a ona měla co dělat, aby neuskočila a nesyčela u toho jako kočka, která se dotkla vody. Naštěstí si uvědomila svoji roli a šla nalévat dalším.
Její úloha se dost protáhla. Když se zbytek vojáků na hradě dozvěděl, že je tam pivo, přihrnuli se jako banda pitomých potácivých paviánů. Averill tedy musela začít odznova. Její nejistota v tomto čistě mužském prostředí jen rostla a ona se už modlila, aby mohla pryč. Pár vojáků si ji s divným výrazem prohlíželo a jí se to ani trochu nelíbilo.
Jakmile nalila pivo všem, vyšla na nádvoří za Thomasem. Jaké bylo její překvapení, když tam ani povoz, ani Thomas nebyli. Averill začala panikařit a rozhlížet se po vnitřku hradu. Nějakým zázrakem se donutila myslet racionálně. Třeba už vyjel ven. Uvnitř hradu rozhodně nebyl, takže Averill šla k bráně. Byla zavřená.
Teď už byla vyplašená. Thomase museli pustit ven a zavřít za ním vchod, protože si nepamatovali, že měl s sebou společnici. Jenže jak se měla dostat pryč? Strážní od brány zmizeli; viděla je v kasárnách, jak pijí pivo a klábosí. Averill se téměř složila na zem v čirém zoufalství, když ji napadla spásná myšlenka.
Halt! Ten přece nahoře zachraňuje prince! Averill si vykasala sukně a pustila se najít schodiště na cimbuří. Halt byl její jediná cesta ven, protože nehodlala čekat, až se nějaký opilý strážný vrátí k bráně a otevře ji.
Po točitém schodišti vystoupala nahoru. Postupovala potichu, využívala každý stín, jako ji to učil Dameon a později hraničáři. Z kapes vytáhla oba nože. Necítila by se dobře, kdyby nebyla ani trochu ozbrojená (což o to, ona se necítila dobře ani ozbrojená, ale kousek jistoty ostré nože přece jen dodaly).
Averill dorazila na místo, kde už mohla vidět princovy komnaty. Halt musel být uvnitř; dveře byly otevřené. Pokud ano, vůbec si nevšiml nebezpečí, které se k nim blížilo zezadu. Nějaký voják se musel přijít podívat, co je to za rozruch.
Averill se dala do běhu. Ještě kousek a bude na dohoz. Jedním plynulým pohybem se napřáhla a vypustila vrhací nůž. Proletěl kolem dvojice a jílcem narazil do vojákovy helmice. V ten samý moment se mu do hrudi zabodl černě opeřený šíp. Muž se zhroutil k zemi.
„Averill?" vzhlédl Halt z místnosti. Před ní byli dva spoutaní vojáci a jeden mrtvý. „Co ty tady?"
Averill se sehnula pro svůj vrhací nůž. „Thomase nechali odjet a zapomněli, že jsem tu byla taky. Zavřeli mě tady," odpověděla.
Halt něco zamumlal pod vousy a mávl na prince. „Za mnou."
„To není cesta ven," zaváhal Duncan, ale neměl možnost být nějak vážně vyděšený, protože ho Halt popadl za loket.
„Už ano. Pohyb," nakázal. Táhl ho přes místnost k terase. Averill tam už čekala a očima těkala po hradbách, kdyby se náhodou blížilo další nebezpečí.
Duncan se zastavil, když uviděl svázané a mrtvé vojáky.
„To jsi udělal ty?" zeptal se Halta. Ten zavrtěl hlavou.
„Já vyřídil jenom dva. Tohohle vyřídil on." Ukázal na muže se šípem zabodnutým v hrudi a potom na protější útes, kde jim vesele mával Crowley.
„To je hraničář," užasl Duncan.
„Tvrdí to o sobě," popadl ho opět Halt. Averill by se možná smála, protože vypadal jako zmoklá slepice, ale zároveň si bolestně uvědomovala, že i ona tak bude za pár minut vypadat, protože ven vedla jen jedna cesta - přes řeku.
„Myslel jsem, že už žádní hraničáři nezbyli," poznamenal princ. Halt se naklonil přes hradbu, aby si přitáhl smyčku lana.
„Pár nás ještě je," řekl. „A teď popadni to lano a začni slézat z hradeb dolů."
Princ zbledl. „Je to strašně hluboko," omlouval svůj strach.
Halt povytáhl obočí. „Takové už hrady bývají. Staví je vysoké. Tak do toho."
Když Averill viděla, jak se Duncanovi ještě víc vytratila barva z obličeje, vystoupila vpřed.
„Tak já půjdu první," prohlásila, popadla lano a začala slaňovat dolů. Slyšela, jak nahoře Halt říká, že i holka to zvládne. Jejich konverzaci vypustila z hlavy a soustředila se na to, aby ve zdraví dolezla dolů. Jakmile byla na pevné zemi, odstoupila a ukázala palec nahoru.
Teď byla řada na princátku. Duncan byl bledý jako smrt, ale pomalu a plynule postupoval dolů. Když se dostal až dolů, Averill viděla, jak je rád, že je zase na pevné zemi.
Haltův sestup byl rychlý a vypadal velice jednoduše. Jako kdyby letěl. Na zemi byl raz dva. Averill se vyděsila, když lano spadlo dolů na zem. Crowley vystřelil šíp, kterým lano přeřízl. Jejich případní pronásledovatelé by sice věděli, kudy zmizeli, ale nemohli by za nimi stejnou cestou. Na druhou stranu, komu z nich by se chtělo plavit přes rozbouřenou řeku?
Averill se duševně otřásla, už když se podívala na divokou vodu. Princ Duncan byl stále natolik rád, že je na pevné zemi, že na něj tato realita ještě nedolehla, ale na Averill ano.
„Běž," pobídl ji Halt. Žena se prudce nadechla a chytila lano. Potom si vzpomněla a sundala si boty. Rozpřáhla se a hodila je na druhý břeh. Kdyby se namočily, trvalo by týdny, než by je usušila pořádně, a protože to byly její jediné boty, musela doufat, že jsou natolik těžké, aby doletěly na druhou stranu a nespadly do vody.
Teď už vstoupila do řeky. Na moment se zastavila. Byla absolutně LEDOVÁ. Averill věděla, že musí jít dál. Zmrzla by a eventuálně by si s ní poradil proud. Už tady na břehu cítila, jak je silný.
Udělala krok vpřed. A další. Ještě jeden. Nohy ještě snesly ledovou teplotu vody, ale opět se zastavila, když jí voda namočila břicho. V tu chvíli ji smetl proud. Averill vyjekla. U toho spolkla dost vody. Bylo štěstí, že se držela lana jako klíště, jinak by odplula s proudem a už by ji nikdo nikdy nenašel.
Nakonec se zase vynořila. Lapala po dechu a zuřivě kopala nohama. Kašlala a kuckala, ale vytrvale postupovala vpřed.
„Jo!" vydechla šťastně, když se konečně dostala na druhý břeh. Vyšla z vody na pevnou zem a sedla si na bobek do trávy, aby se trochu zahřála. Sledovala, jak se princ chytá lana a vchází do řeky. Šlo mu to hůř než jí, a to bylo co říct.
Trvalo mu to tak dlouho, že když konečně vylezl na břeh a Halt vstoupil do vody, Averill drkotala zuby jako šílená. Šaty i kalhoty měla promočené a relativně teplý jarní den tomu nepomohl. Když už, tak její utrpení ještě zvětšoval.
„Jdeme," vylezl Halt, také celý promočený, saxonským nožem přeřízl lano a popohnal prince. Averill měla dostatek sil, aby se vzchopila a běžela za ním s botami v rukou. Princ Duncan po dlouhém vězení ve věži neměl zdaleka takovou kondici.
Dorazili na místo, kde byli všichni čtyři koně. Čtyři hlavy vzhlédly a Abelard šel přivítat svého pána.
Jednou tě nechám o samotě… kývala Alba hlavou. Averill ji láskyplně pohladila po čele.
Crowley se vynořil ze stínů. „Ve všech pohádkách se zachraňují princezny, ale v téhle se princezna zachránila sama," prohlásil vesele. Jak by ne, byl jediný, kdo zůstal suchý.
„To nevadí, jedeme," prohlásil Halt a utáhl Abelardovi podbřišník. Koně byli stále osedlaní, protože věděli, že budou odjíždět ve spěchu. Averill si nazula boty a vyšvihla se na Albu.
Čtyři jezdci pobídli své koně a cvalem ujížděli směrem ke Gorlanskému lénu.
