Tak jsem tak ležela v posteli a napadlo mě: co kdybych ji strčila na pár dní do žaláře?


Prvních pár hodin jeli vytrvalým cvalem, aby se dostali co nejdál, potom klusem. Nikdo nemluvil. Averill čas od času hodila pohled na oba hraničáře, prince a potom se zase dívala před sebe. Cestu do Gorlanu brali velkou oklikou, takže museli na noc zastavit. Žádný oheň, rozbalili plachtu i Crowleyho stan.

„Vysvětlíte mi, co se to tady vlastně děje?" zeptal se princ, jakmile sesedli.

„Vysvobozujeme vás," odpověděl Halt. Z rychlé jízdy jim oblečení celkem uschlo, ale Averill by opravdu uvítala plápolající oheň.

„Morgarath vězní vašeho otce a chystá se převzít vládu nad královstvím," vysvětlil krátce Crowley. Halt zabručel na souhlas. Averill sundala Albě sedlo a trsy trávy se ji snažila vytřít do sucha.

„Jsem Crowley, bývalý hraničář číslo sedmnáct, přidělený do Hogarthského léna. K službám, můj pane," představil se jejich velitel. Averill si uvědomila, že Duncan ani jednoho z nich nezná. Všechno se stalo v takovém spěchu, že nebyl čas na seznamování.

„Bývalý?" podivil se princ. Musel být na hradě Divoká Voda hodně izolovaný. Crowley si povzdechl.

„Morgarath nás nechal všechny propustit, aby mohl na naše místa dosadit svoje lidi," vysvětlil trpělivě. Duncan váhavě přikývl. Nemohl než souhlasit, že Crowley je hraničář, zejména poté, co na vlastní oči viděl jeho přesnost s lukem.

Halt zabručel, že se sice už představil, ale na Crowleyho naléhání zopakoval své jméno a tím zbývala jen Averill.

Nevěděla, jak se před princem chovat. Má se uklonit, nebo mu stačí pokynutí hlavou? Rozpačitě se podívala na Halta.

„Averill MacDougal, Vaše… výsosti?" řekla, poslední slovo dodala dost nejistě, protože netušila, jak se správně princ oslovuje. V životě se nesetkala s nikým významným (kromě barona Aralda), takže dvorská etiketa pro ni byla španělská vesnice.

„MacDougal? Z Highcliffu?" zeptal se princ. Averill se zamračila. Mohl někdo vysoce postavený jako princ znát všechny poddané? Učil se to někde? Mohla by klidně říct, že si ji s někým spletl, jenže ona byla z Highcliffu. Samozřejmě vyrůstala v Gorlanu, ale to, že Duncan specificky zmínil tohle léno, to nebyla náhoda. Averill váhavě přikývla.

„Původně z Highcliffu, ale vyrostla jsem v Gorlanu," odpověděla. Sdělení této informace jí nemohlo nijak uškodit. V Highcliffu už žádné vazby neměla a když bude mít tu možnost, tak do Gorlanu se po tomhle dobrodružství nevrátí.

K večeři měli - jaké překvapení - další sušené maso. Halt pečlivě rozdělil porce.

„Sice to není hostina, ale přežijeme," utrousil Halt, když předával princovi jeho příděl. Duncan si jej beze slova vzal. Averill se převlékla do suchého oblečení. Její jediné kalhoty byly ty, se kterými si zaplavala, takže se musela uchýlit ke svým zeleným šatům. Crowley půjčil Duncanovi své náhradní oblečení a Halt si vzal to svoje. Přesto by tři plavci uvítali teplo ohně.

Hraničáři zatím vysvětlili princi, co se přesně stalo, o Tillerovi a Morgarathově plánu.

„Teď jedeme vysvobodit vašeho otce zpět na Gorlan," zakončil Crowley. Averill seděla na vlhké kládě a pozorovala tři muže. Do konverzace nijak nezasahovala, jen poslouchala. Nelíbila se jí představa, že jede zpátky na Gorlan. Její kyselý výraz musel být vidět, protože všichni tři její společníci čas od času vzhlédli, krátce se na ni podívali, a potom se zase vrátili k tématu, které probírali.

Bylo kolem deváté, když se Duncan zeptal: „Crowley, budete potřebovat Averill?"

Halt, Averill i Crowley se zatvářili zmateně.

„Ne?" odpověděl nejistě Crowley. „Proč?"

Duncan se poškrábal na bradě. Chvilku bylo ticho, asi přemýšlel, jak to říct.

„Vzhledem k tomu, co jste mi vyprávěli o Tillerovi a otci, tak bych rád dal nějak vědět matce a své… milé, jak to vlastně je," svěřil se. Averill si trochu oddechla. Na jednu stranu to znamenalo, že přijde o zábavu na turnaji, ale na druhou stranu se zdaleka vyhne Gorlanu, když pojede na Araluen.

„Co říkáš, Averill? Můžeš nás chvíli postrádat?" zazubil se Crowley. Ta na něj jen velice dospěle vyplázla jazyk, než si uvědomila, že takové chování se před šlechtou asi nesluší.

„Záleží. Můžete postrádat vy mě?" odpověděla.

Halt kývl. „Rozhodně."

Ou, tak tohle bolelo, pomyslela si Averill. Nahlas ale řekla: „Myslím, že už nejsme kamarádi, Halte." Mladý Hiberňan ji dokonale ignoroval.

„Dobře," souhlasila nakonec. „Doručím váš vzkaz."

Princ Duncan se usmál jako měsíček na hnoji. „Máte pero a pergamen?" zeptal se šťastně. Crowley se podrbal na hlavě.

„Asi není dobrý nápad psát takové důležité věci. Averill zná všechny detaily ohledně Morgarathova povstání a pokud jde o osobní věci, ty si zapamatuje," podotkl. Měl pravdu. Tak intimní informace nebylo radno psát na papír. Jistě, případný zloděj/nálezce by se (pokud by uměl číst) dozvěděl o Morgarathovi a jeho plánech a podal by informaci dál, ale na druhou stranu se dopis mohl snadno dostat do špatných rukou, a kdo ví, co by někdo udělal s tak citlivým obsahem určeným jen a pouze královské rodině.

Princ Duncan si povzdechl. „Opět máš pravdu, Crowley. Za jak dlouho by se zpráva mohla dostat na hrad?"

Hej! pomyslela si uraženě Averill. Copak jsem nějaká věc? Opodál se ozvalo koňské zafrkání. To musela být Alba. Smála se, zrádkyně jedna.

„Když Averill vyrazí zítra ráno, pozítří dopoledne by tam měla být," spočítal Crowley. To ale nedodal výjimečné situace, jako napadení bandity, možný úraz, pád z koně nebo seknutí se o pár kilometrů. Averill nasucho polkla. Nemohla uvěřit, že princ hodlá vložit tolik důvěry do ní, nějaké vesnické holky, kterou potkal teprve před pár hodinami - a ne zrovna nejlepším způsobem.

Averill měla dojem, že ví, kde se teď zhruba nacházejí, ale sáhla do sedlové brašny pro mapu. Araluen nebyl příliš daleko od Gorlanu, byla to sousední léna, ale rozložila si mapu na kolena.

„Teď jsme zhruba tady, že jo?" šťouchla loktem do Crowleyho, aby upoutala jeho pozornost (což ani nemusela dělat, protože ji všichni bedlivě sledovali). Hraničář se podíval, kde ukazuje, potom řekl: „Spíš tady. Přejeli jsme tenhle potok."

Averill přimhouřila oči. Opravdu tam byl světlou modrou čárou nakreslený vodní tok. Ona ho jen poprvé v šeru neviděla.

„Dobrá, ty se tady vyznáš asi nejlíp. Jakou cestu bys mi doporučil?" zeptala se Crowleyho. Ptát se Halta by bylo asi stejné, jako se ptát jí. Ona tudy v životě nejela, Halt také ne. Zato Crowley se zmiňoval, že na Araluenu několikrát byl. Teoreticky se mohla zeptat i prince, ale v tomhle ohledu důvěřovala spíš hraničářům.

Dokud bylo světlo, naplánovali trasu. Averill si vryla do paměti každý významný orientační bod, který v dané oblasti byl. Musela být schopná se zorientovat.

Až když měla jasno, kudy pojede, se ozval princ Duncan, zda jí tedy může nadiktovat zprávu, kterou má doručit.

„Je to pro královnu Deboru a lady Rosalindu Serennovou," začal. Dobrá, Rosalinda a Debora. „Chci, abys jim vysvětlila, že jsem byl vězněn Morgarathovými přívrženci a nepáchal jsem všechno to zlo nahoře na severu. Také, že doufám, že mi to Rosalinda odpustí a že je obě velmi miluji."

Tohle dokázala Averill splnit. V duchu si to zopakovala, a ačkoliv jí nešla přes jazyk ta nechutně sladká slova, že je velice miluje, donutila se zapamatovat si je a kývla.

„Mám to," řekla na zdůraznění. „Mám ohlásit, že to je zpráva od vás?" Princ Duncan se usmál a stáhl si z ruky prsten.

„Ano. Když matce a Rosalindě ukážeš tohle, budou vědět, že jsem tě poslal já."

Averill si prsten vzala. Kdyby na sobě měla kalhoty, dala by si ho do kapsy, ale šaty, které měla, žádné kapsy neměly, takže si ho váhavě nasadila na prst. Alespoň ho bude mít pořád na očích. Chvilku se bála, že se snad princ bude zlobit, že si něco takového vůbec dovolila, ale nic se nestalo. V duchu se jí ulevilo.

V plánu měli jít spát brzy. Bez ohně se toho moc dělat nedalo. Samozřejmě rozvrhli hlídky. Averill si dobrovolně vzala první, Halt druhou a Crowley poslední. Žena prošla tábor, aby se ujistila, že je vše, jak má být. Kolem bylo ticho a klid, takže se spokojeně vrátila k plachtě, kde se její společníci připravovali na noc.

Princ Duncan, pro kterého postavili stan, nejistě přešlapoval z nohy na nohu.

„Neměli bychom stan nechat dámě?" ptal se. Averill vystoupila ze stínů.

„Já jsem zvyklá, ten je pro vás," řekla za ním. Mluvila tiše, ale v kompletním tichu, které v táboře panovalo, to bylo hodně slyšet. Duncan polekaně vyskočil.

Princ se snažil něco říct, ale ze šoku pořád koktal a nešlo mu rozumět. Averill se usmála pod vousy. Moc často se jí nepodařilo, že by někoho takhle vyděsila. To byla Crowleyho práce. Na druhou stranu hraničáři byli na něco takového cvičení, princ Duncan mohl těžko očekávat, že se vynoří za ním.

„Jak to vypadá?" zeptal se Halt. Averill pokrčila rameny.

„Všude je klid," odpověděla, když ji něco popadlo za ramena.

„Baf!" ozval se Crowley. I jemu se podařilo nepozorovaně se připlížit za ní. Měla to tušit. Jenže Averill toho po dnešku měla dost. Podívala se dolů, zvedla nohu a pořádně dupla na tu Crowleyho.

„Au!" vyjekl. Dobře ti tak, pomyslela si Averill. Původně mu chtěla dát ránu loktem do břicha, ale potřebovali ho jako vůdce, takže mu nemohla ublížit… moc.

Averill se se spokojeným úšklebkem obrátila a zamířila na hlídku.

Člověk by čekal, že když už unesli prince, tak by ho Morgarathovi muži aspoň chtěli hledat. Averill byla celou dobu jako na trní, co kdyby se objevila jednotka pátrající po dědici trůnu, ale jak se ukázalo, nikdo žádnou takovou jednotku nevyslal. Nikdo se po uneseném princi nesháněl. Už jen její čtyři hodiny hlídky ji tak vyčerpaly, že byla ráda, když probudila Halta a svalila se na zem vedle Crowleyho.

V šest hodin ráno byl budíček. Rychle se nasnídali a sbalili plachtu a stan. Ten si tentokrát vzala Averill, protože jela na sólovou misi. Dostala i svůj příděl jídla.

Averill zkontrolovala, že si zprávu prince Duncana pamatuje, že jeho prsten má bezpečně v kapse kalhot, a ještě jednou zkontrolovala Albě podbřišník.

Když už seděli všichni na koních, připravení vyrazit, řekl Crowley: „Jestli nechceš, tak se nemusíš vracet za námi na Gorlan. Dříve či později na Araluen dojedeme."

Averill krátce kývla. Byla ráda, že má Crowley starost o její duševní zdraví, ale ona byla pevně rozhodnutá se tam vrátit. Slíbili přece Glyniss, že s Haroldem zatočí. Chtěla být u toho. Potřebovala pomoct zachránit všechny dívky, které neměly takové štěstí jako ona. Slíbila to a hodlala svůj slib dodržet.

Mlaskla na Albu a klisna se rozešla. Averill se neohlížela, jen dusot kopyt jí napověděl, že se hraničáři opět rozjeli.

Půl hodiny nechala Albu jít krokem, aby se zahřála, než ji pobídla do klusu. Jak osaměly, Averill připadlo, že je zase na začátku, v době, kdy utekla od pěstouna, než ji našli Halt, Crowley a Leander. Sama samotinká na nebezpečné cestě.

Nemáš pravdu, ozvala se Alba. Nejsi sama. Máš přece mě.

Averill se zasmála a pohladila ji po krku. I když byla někdy otravná, Alba měla talent na povzbuzování. Dívka vůbec netušila, jestli s ní její kůň opravdu komunikuje, nebo jestli si celý dialog vymýšlí.

Ale ať to bylo, jak to bylo, Alba měla pravdu. Nebylo to stejné. Dnes byla připravenější, nebyla na pokraji smrti a měla koně. Hodiny s Leanderem, Egonem, Berriganem a dalšími ji připravily na případné problémy. Averill nepolevovala v ostražitosti. Nenechala by se jen tak zaskočit.

Párkrát se musela vyhnout skupinám baronů a jejich družin, které proudily na turnaj na Gorlanu. Vždy se s Albou ukryla mezi houštinami a stromy, než všichni přejeli. Zastavovala jen každé čtyři hodiny, aby si ona i Alba trochu odpočinuly. Její cesta byla víceméně poklidná a v polovině odpoledne se přistihla, jak přemýšlí, jestli už ostatní dojeli na turnaj, setkali se s baronem Araldem a jestli Farrelova skupina zajala Tillera. Došlo jí, že v celém plánu bylo takových příležitostí, aby se všechno pokazilo, že nasucho polkla a snažila se na to nemyslet.

Pokaždé, když si všimla některého z orientačních bodů, zastavila Albu a zkonzultovala mapu. Měla tendenci se odkloňovat víc na západ, než by měla, takže s mapou vždycky strávila kus času, aby srovnala směr.

Na noc s Albou sjela daleko od cesty. Našla háječek, kde rostly mohutné stromy. Averill stačil jediný pohled, aby usoudila, že nemusí rozdělávat stan, protože se krásně vyspí i na stromě, kde bude ve větším bezpečí.

Zítra by měly dorazit na hrad Araluen. Averill pochvalně poplácala Albu. Pokud budou mít na hradě jablka, dostane hned dvě. Jako by jí klisna četla myšlenky, olízla si pysky.

Zatímco Alba byla ukrytá dole v houštinách, Averill vylezla na strom jako opice a uvelebila se mezi dvěma silnými větvemi, které jí poskytovaly oporu. Po sušeném masu (už zase) usoudila, že bez ohně a společnosti se tam nedá nic dělat a že bude lepší jít spát.

Averill hodně ráda lezla po stromech, ale za svůj krátký život ještě nikdy na žádném nespala, takže byla hodně překvapená, když se ráno probudila a celé tělo ji bolelo. Musela se nahoře protáhnout, aby si nenatrhla sval, až bude lézt dolů. V duchu si připomněla princovu zprávu. Z celé téhle mise se bála nejvíc toho, že ji zapomene. Lady Rosalinda Serennová a královna Debora.

Zase jela nejdříve krokem, pak pobídla Albu do klusu. Věděla, že kdyby ji o to požádala, klisna by dokázala jet cvalem celý den, ale Averill ji nechtěla vyčerpávat.

Kolem poledne konečně uviděla obrysy hradu Araluenu. Jak si všimla už včera, věže byly trochu víc na západě. Na svoji obranu - s Dameonem mapování a orientaci moc nedělala. Obrátila tedy Albu a znovu se daly do pohybu.

Vesnice v podhradí byla větší než obvyklé vsi. A mnohem lidnatější. Averill se snažila nenavazovat s nikým oční kontakt, ale cítila na sobě zvědavé pohledy vesničanů. Alba, která byla dokonalým ztotožněním malého hraničářského koně, nebyla moc nenápadná. O to víc, že její jezdkyně byla žena. Averill neměla tak výrazné křivky jako ostatní ženy, možná by si ji většina lidí spletla s klukem, ale někteří v ní poznali mladou ženu.

Projela vesnicí a ocitla se u hradní brány. Cestu jí zastoupili dva vojáci.

„Vezu důležitou zprávu od prince Duncana pro královnu," oznámila Averill. Strážní se po sobě podívali. Bylo jasné, že jí nevěří. Averill pustila otěže a sesedla z Alby. Strážní přistoupili o krok blíž. Ruce měli připravené na kopí, kdyby se o něco pokusila. Averill zvedla jednu ruku na znamení míru a druhou zahrabala v kapse, odkud vytáhla Duncanův prsten.

„Princ Duncan posílá tento prsten, abych prokázala, že mě opravdu posílá on." Na natažené dlani jim prsten nabízela. Jeden ze strážných si ho vzal. Promnul ho v ruce a ze všech stran si ho prohlížel. Potom kývl na druhého.

„Vypadá pravě. Zavolej kapitána." Muž přikývl a odběhl. Averill celou dobu stála nehnutě jako socha. Nepotřebovala, aby si voják myslel, že se o něco snaží. Alba byla vedle ní, zadní nohu měla pokrčenou a relaxovala.

Nechali ji tam stát asi deset minut, než konečně přišel kapitán stráže.

Stejně jako druzí dva si prsten prohlížel, obracel ho v rukou, až usoudil, že asi pravý je.

„Jméno!" vyštěkl na Averill, až se polekala.

„A-Averill MacDougal, pane," vyjekla. Jeho tón se jí vůbec nelíbil.

„A vysvětlíš mi, Averill," vyprskl kapitán. „Proč princ poslal zrovna ženu?"

„Třeba vyvraždil všechny chlapy, co tam byli," utrousil jeden ze strážných. Oba se potom zasmáli.

Averill sklopila pohled. Na tuto možnost se nepřipravovala, ale potřebovala vymyslet něco chytrého. Třeba vyvraždil všechny chlapy, ozvala se jí v hlavě slova vojáka. To je ono!

„Nikdo jiný nebyl k dispozici, pane," špitla. Pohled měla stále sklopený k zemi a nervózně přešlápla.

Jeden vojín plácl druhého přes paži. „No co sem řikal."

Kapitán stráže si ji prohlížel, pak ji uchopil za bradu a donutil zvednout hlavu. Averill se celá napjala. Byl moc blízko, cítila na tváři jeho dech. Strašně mu páchlo z úst.

„Pro koho že je ta zpráva?" zeptal se znovu. Averill se donutila podívat se mu zpříma do očí.

„Pro královnu a lady Rosalindu Serennovou," odpověděla. Měla co dělat, aby nedala najevo, jak moc se bojí. Muž ji naštěstí pustil, ale Averill stále cítila ten puch.

„Dobrá." Averill o krok odstoupila. „Dojdi pro ně!" vyštěkl na jednoho z vojáků a potom Averill pokynul.

Averill vzala Albiny otěže a následovala kapitána stráže.

„Koně můžeš nechat támhle," ukázal na uvaziště, kde stálo dalších pět koní. Všichni byli osedlaní a čekali na své jezdce.

Averill kývla a zamířila tam. Alba se poslušně postavila a okamžitě se o ni začal zajímat jiný kůň.

„Promiň, ale tentokrát tě musím uvázat," zašeptala. Udělala volný uzel a povolila jí podbřišník. Nečekala, že by musely odjíždět ve spěchu.

Musela Albu uvázat. Kdyby to neudělala, snadno by v ní mohli poznat hraničářského koně. Takhle ji mohli zaměnit maximálně s huňatým poníkem, které měli na severu.

Averill se ještě jednou ohlédla na Albu, svou jedinou morální podporu na tomhle výletě, a následovala vojáka. Zastavili u strážnice.

„Zbraně nech tady," poručil jí kapitán a Averill spolupracovala. Její luk a toulec se šípy zůstal u Alby, ale tady odevzdala oba nože. Žádné jiné zbraně u sebe neměla a zdálo se, že ji strážný nepovažuje za hrozbu.

Averill vedl chodbami krásného hradu. Bylo to úplné bludiště, kdyby se tam měla zorientovat sama, určitě by se ztratila. Hrad Araluen byl mnohem krásnější než Redmont. Všude byly nějaké dekorace, vázy s květinami a obrazy. Averill ještě nikdy nic takového neviděla. Všechno jí to přišlo tak… nereálné. Jak někdo mohl žít v tomhle? Celý život prožila ve vesnickém domku nebo ve stodole a nedokázala pochopit, že by se někdo dobrovolně vzdal vůně sena, aby mohl spát v kamenném vězení.

„Čekej tady," rozkázal strážný na pár židlí. Averill si vzpomněla, jak před příjezdem na hrad Redmont Crowley říkal, že na hradech nechávají lidi rádi čekat. Uvědomila si, že by tady asi vystála důlek, a posadila se.

Kolem procházeli služební, stráže, další služebnictvo a Averill čekala, čekala a čekala.

Téměř usnula, než si konečně vzpomněli, že existuje. Kapitán stráže ji doprovodil dovnitř.

Velká audienční síň byla stejně úchvatná jako zbytek hradu. Uprostřed na trůně seděla královna Debora. Byla to už starší žena, vlasy měla prokvetlé stříbrem, ale hlavu stále nesla vysoko. Vedle ní seděla žena, která musela být dozajista Rosalinda Serennová. Byla krásná. Averill se až zatajil dech. Nebylo divu, že se princ Duncan zamiloval do černovlásky, jejíž dlouhé vlasy lemovaly oválnou tvář. Když Averill pomyslela na své vlastní rozčepýřené vlasy, musela se za sebe zastydět. V porovnání se všemi obyvateli hradu musela vypadat jako zvíře.

Vedle obou žen stál ještě muž. Averill poznala typickou hraničářskou uniformu a uvědomila si, že tohle musí být nynější velitel. Jak se jen jmenoval? Averill si už tak zvykla na společnost hraničářů, že dokonce dokázala rozeznat odlišnosti od jejích hraničářů. Jeho uniforma byla mnohem víc zdobená a zdálo se, že si příliš užívá života na hradě. Podezřívavě si ji měřil a Averill dělala to samé.

„Královna Debora, lady Rosalinda Serennová a velitel hraničářů Stilson," oznámil kapitán. Aha, Stilson.

„Zpráva je určená jenom pro královnu a lady," namítla Averill, ale měla dojem, že vojáka nepřesvědčí.

Koneckonců, právě k nim přijela nějaká vesnická holka, která tvrdí, že veze zprávu od prince, a ačkoliv měla jeho prsten, celkem se divila, že tam není přítomno víc strážných.

„Buď předej zprávu, nebo odejdi!" vyštěkl Stilson. Averill sebou cukla.

No jo, pomyslela si jedovatě.

Předklonila se ve slabé úkloně. „Vaše veličenstvo, lady Rosalindo," záměrně vynechala velitele hraničářů, protože ten tam neměl co dělat. „Jmenuji se Averill MacDougal a princ Duncan mě posílá se zprávou."

Sundala si princův prsten a na natažené dlani ho držela před sebou. „Princ taktéž posílá tento prsten na důkaz pravosti svých slov."

Jelikož se dívala do země, jak se na poddanou sluší a patří, mohla slyšet pouze rázné kroky a cítit něčí prsty, jak jí vzaly šperk. Podle bot to tipovala na Stilsona.

Averill se narovnala, aby viděla, jak hraničář předává prsten královně. Ta ho identifikovala mnohem rychleji jako pravý.

„Pokračuj, Averill," řekla chladným hlasem. Její ledový tón Averill připomněl, že o svém synovi nemá žádné zprávy a pravděpodobně si jako zbytek království myslí, že terorizuje vesnice na severu. Žena nasucho polkla. Tenhle úkol možná bude mnohem těžší, než se na začátku zdálo.

Averill se nejistě podívala na Stilsona. Přeběhl jí mráz po zádech. Tahle situace se jí vůbec nelíbila.

„Nejdříve chce, abych vám vyřídila, že vás obě moc miluje," začala Averill. Viděla, jak obě ženy kývly na srozuměnou. „A doufá, že mu lady Rosalinda odpustí."

Averill se zhluboka nadechla. Teď přijde okamžik pravdy.

„A mám vám vysvětlit, jak to opravdu je. Princ Duncan nikdy nedrancoval vesnice na severu, ale byl vězněn přívrženci barona Morgaratha z Gorlanského léna na hradě Divoká Voda, stejně jako vězní krále-"

„TICHO!" rozlehlo se audienční síní. Stilson byl celý rudý v obličeji, když sešel z vyvýšeného pódia. „Jak se opovažuješ roznášet takové velezrádné řeči?" Rázoval si to přímo k Averill, která strachy ustoupila o krok dozadu.

„Ale je to pravda!" oponovala. „Možná to nemám napsané na kusu pergamenu, ale prsten by měl stačit jako důkaz, že mě opravdu posílá on." Averill se snažila zůstat v klidu, opravdu snažila, ale bylo to nad její síly. Stilson už byl téměř u ní a ona začala propadat panice.

Nemohla se hnout z místa. I kdyby mohla, nepřidalo by to jejímu příběhů zrovna na věrohodnosti. A tak se Averill ocitla se saxonským nožem u krku.

„Jak můžeme vědět, že jsi ho jen tak neukradla?" zasyčel a dívka ucítila, jak jí po krku stéká pramínek krve. Stilson možná byl Morgarathovou loutkou, ale nemohla zapomenout, že je alespoň částečně vycvičený hraničář. A i ti byli smrtelně nebezpeční.

„Kdybych ho ukradla, myslíte, že bych šla sem?" Averill nenáviděla, jak slabě zněla. Hlas se jí třásl. Jen jednou v životě byla takhle vyděšená. Poprvé si uvědomila, že jí jde o život.

Stilson do ní strčil a Averill popošla o pár kroků zpět, aby získala zpět ztracenou rovnováhu. Přitiskla si dlaň na hrdlo. Když se na ni podívala, byla od krve. Královna a Rosalinda seděly na svých židlích s nečitelnými výrazy.

„Stráže!" zařval Stilson. Do místnosti vtrhli další dva vojáci. „Do šatlavy s ní," zavrčel velitel hraničářů.

Kapitán stráže vyšel vpřed a chytil Averill za předloktí. Dívka se mu pokusila vytrhnout. Přece se nenechá jen tak zavřít! Ustoupila z dosahu, když kolem prosvištěl nůž a ona ucítila ostrou bolest v paži. Sykla a nenávistně se podívala na Stilsona. V ruce potěžkával saxonský nůž, a kdyby pohledy mohly zabíjet, byla by dávno mrtvá. Averill došlo, že minul. Vůbec neměl v plánu ji zranit; chtěl ji zabít. V duchu proklela Crowleyho, že jí na tuhle misí vůbec dovolil jít.
Jednou rukou si držela krvácející paži, druhou chtěla nahmatat své vlastní nože… než si uvědomila, že ty musela odevzdat na strážnici. Hlasitě zaklela.

V ten moment ji chytili dva vojáci. Jeden z nich jí chytil obě ruce a zkroutil jí je za záda, druhý jí (už podruhé toho dne) položil ostří meče na krk. Averill ztuhla.

Stilson k ní došel se spokojeným úšklebkem.

„Však my ti rozvážeme jazyk, křepelko," ucedil a pohybem ruky dál znamení vojákům.

Jakmile tlak čepele zmizel z jejího krku, Averill se začala vzpouzet. Zaryla se patami do podlahy, ale byla jedna proti třem mužům a oni ji vytrvale táhli ke dveřím. V posledním zoufalém pokusu se Averill ohlédla.

„Je to pravda!" vykřikla směrem ke královně. „Hraničáři ho osvobodili!" Než ji strážní vytáhli dveřmi ven, stačila ještě zaznamenat Stilsonův překvapený výraz.

Měla celu sama pro sebe. Vězení muselo být evidentně pod zemí. Nebyla tam žádná okna a místnost páchla zatuchlinou. V rozích byla plíseň. Když tam strážní Averill dotlačili, velice neceremoniálně ji hodili dovnitř a zabouchli mříže. Se sadistickým úsměvem zamkli.

Vězení bylo poloprázdné. Bez hraničářů, kteří by udržovali pořádek, byli banditi a zloději všeho druhu na svobodě a nebyl nikdo, kdo by je předal spravedlnosti. Proto byl o dvě cely dál jen starý žebrák a ještě dál muž s dlouhou černou kápí.

Averill se posadila na dřevěnou lavici. Byla zčásti shnilá, ale to jí nevadilo. Potřebovala zastavit krvácení. Stilson naštěstí nezasáhl žádnou tepnu, takže tok krve pomalu ustával. Averill sice neměla jak ránu vyčistit, ale kdyby se o ní nepostarala vůbec, v tomhle prostředí plném špíny a plísně riskovala infekci. Proto s vypětím sil utrhla kus rukávu a paži ovázala.

Až potom na ni pomalu dolehla tvrdá realita. Nedokázala splnit jednoduchou misi. Alba byla uvázaná na nádvoří a čekala, kdy se její jezdkyně vrátí. Averill netušila, co s ní udělají. Při troše štěstí v ní Stilson pozná hraničářského koně a odvede ji zpátky k Bobovi. Pokud ne… nechtěla ani pomyslet na to, že by Alba skončila jako Dameonův kůň.
Někde na Gorlanu na ni marně čekali hraničáři, princ Duncan a baron Arald. Averill je všechny zklamala. Všimnou si vůbec, že se nevrátila, nebo budou mít plno práce se záchranou krále? Předpokládala, že pokud záchranná akce vyjde, dřív nebo později se vrátí na hrad Araluen, ale to neznamenalo, že tam ona stále bude. Klidně by ji mohli obvinit z vlastizrady a popravit dřív, než vůbec krále osvobodí.

Už jí bylo jasné, proč ji Crowley nenechal jet hledat Tillera s ostatními. Zpatlala i tuhle lehounkou úlohu, jak by si asi vedla, kdyby se pokusila najít falešného prince? Averill pevně zavřela oči. Opravdu byla k ničemu. Nebyla dobrá hospodyně, nebyla dobrá v hraničářských dovednostech, dokonce nebyla ani dobrý poslíček. Vážně byla zbytečná. Proč ji s sebou hraničáři vlastně vzali? I oni museli vidět, že za nic nestojí.

Averill vyhrkly do očí slzy. Nesnažila se je utřít. Jen ať jí hezky tečou po tváři. Zklamala prince Duncana, který v ní vložil tolik víry. Halta, který pro ni byl jako starší (nebo mladší) bratr. Crowleyho, hraničáře, který ji vzal do skupinky i přesto, že ji klidně mohl nechat na cestě, samotnou, na pokraji smrti. Egona, kterého vnímala jako náhradního otce. Leandera, Berrigana, Lewina, Jurgena, Berwicka, Farrella, dokonce i Samdashe a Norrise. A potom tady byly ještě děvečky, které nechala napospas pěstounovi, zatímco ona sama utekla. Dostane se odtud někdy, aby se vrátila vyplnit slib, že se postaví Haroldovi? A dojel Thomas vůbec v pořádku domů?

Averill padl pohled na dřevěnou tyč, kterou tady musel zanechat poslední obyvatel cely. Roztřesenýma rukama ji vzala a do země načmárala dvě slova: K NIČEMU. Teprve pak se schoulila na lavici a rozplakala se úplně.

Vůbec neměla ponětí o čase. Věděla, že jí hlady v břiše kručelo, ale tady asi vládla hladovka. Už dávno jí došly slzy, které by mohla vyplakat. Oči měla rudé od breku a chtělo se jí spát. Vězni ze sousedních cel se s ní dávno přestali pokoušet navázat kontakt. Teď už byla opravdu a skutečně sama.

Po tom, co považovala za pár hodin, se ve dveřích objevila temná postava. Averill vzhlédla. Její oči se už dávno přizpůsobily šeru, které tam panovalo, ale neznámý stál před loučí, takže viděla jenom jeho obrys.

Postava přišla o pár kroků blíž, až Averill poznala Stilsona.

Skvěle, pomyslela si. Jde mě otravovat.

Měla pravdu. Velitel hraničářů vytáhl velký svazek klíčů a za hrozného rámusu odemkl dveře její cely. Averill se ani nepohnula. Nemělo cenu snažit se o něco. Nohy si přitáhla ke hrudníku a na kolena si položila hlavu. Doufala, že ve slabém světle pochodní není vidět, že plakala. Nechtěla Stilsonovi dopřát takové uspokojení.

Hraničář se postavil před ní. Averill se na něj dívala přimhouřenýma očima. Zajímalo ji, co udělá.

„Už ses rozhodla mluvit pravdu?" zeptal se. Averill vydala tichý hrdelní zvuk jen vzdáleně připomínající smích.

„Pravdu jsem mluvila od začátku," prohlásila. Kdyby se Stilson naštval a rozhodl se ji zabít, asi by se nebránila. Neměla už moc co ztratit.

„Lhářko!" štěkl muž. „Nemyslíš si, že bychom to tady na hradě Araluenu věděli, kdyby se chystalo spiknutí?"
Averill šokovalo, že si něco takového vůbec myslí.

„Po tom, co jsem vám to přímo řekla a vy si stejně myslíte opak, tak ne, nevěděli byste to." Stilson s ní ztrácel trpělivost. Averill napadlo, že asi bylo sebevražedné popichovat hraničáře. Kdyby to byl Crowley, Berrigan, Egon, Leander, ti by to vzali s humorem. Ale Stilson? Právě si podepsala jednosměrnou jízdenku do pekla.

„Tvůj kůň. To je hraničářský poník, mám pravdu?" Averill kývla. Stilson nebyl takový hlupák, aby uvěřil nějaké lži. Sám asi měl podobného koně.

„Kdes ho ukradla?" zeptal se ostře. Dívka se pro sebe pousmála.

„Hraničářský kůň se nedá ukrást," zopakovala slova Boba, když dostala Albu. Stilson se nafoukl. Obličej mu pozvolna rudl.

„Odpověz!" chytil ji oběma rukama za košili a vytáhl na nohy. Averill se vyděsila. Stilson ji přitiskl ke studené zdi a ona zažila divný pocit déjà vu.

Zvedla ruce a muže od sebe odstrčila. Musela vynaložit většinu svých sil, protože Stilson se jen tak nedal a ona měla zraněnou paži.

„Dostala jsem ji od Boba Saddlera," odpověděla. Hlas jí krátce přeskočil, než se uklidnila. Velitel hraničářů byl teď už rudý v obličeji. Nemohl ji označit za lhářku - jen málo lidí vědělo, že chovatel koní pro hraničářský sbor se jmenuje Bob Saddler.

Stilson se naštvaně otočil na podpatku a rázně odešel z cely. Zamkl za sebou a beze slova odešel pryč.
Averill téměř spadla zpět na lavici. Spadl jí kámen ze srdce. V jednu chvíli se bála, že se snad o něco pokusí, ať to bylo se zbraní, nebo nějak jinak. Věděla, že se Stilson dřív nebo později vrátí, proto se rozhodla trochu se prospat. Natáhla se na dřevěnou lavici a snažila se usnout. Jediné, co se jí povedlo, bylo znovu se rozplakat.

V místnosti se rozlehlo řinčení kovových táců. Averill se probudila - ne s trhnutím, napůl otevřela jedno oko, aby zjistila, co se děje. Vězni dostávali jídlo. Averill se posadila a protáhla. Měla hlad.

Bohužel pro ni k ní jídlo nikdy nedoputovalo. Mohla se jen toužebně dívat, jak se služební vzdalují i se zbývajícími tácy s jídlem.

„Pro tebe prej žádná snídaně, holka," poznamenal vězeň z nejbližší cely. Averill svěsila hlavu. Pak skoro vyskočila. SNÍDANĚ?!

Už tady byla přes půl dne. Dneska začíná turnaj na Gorlanu! Brzy se rozjede plán na záchranu krále a ona byla kde? Trčela tady na hradě. Ve vězení.

Její žaludek hlasitě protestoval. Ostatní vězni už dostali oběd, ona stále nic. Stilson ani jiný strážce pořádku se tam neobjevil, aby se z ní pokusil vytáhnout nějaké další ‚pravdy' a ona se k smrti nudila. Tady nebylo co dělat. A zrovna přemýšlet o tom, jak už nikdy ostatní neuvidí, to nebyla dobrá zábava.

Tipovala, že je tak pozdní odpoledne, když někdo přišel. Averill přimhouřila oči. Samozřejmě proti světlu viděla jen siluetu, ale nemyslela si, že to je Stilson. Tahle postava měla mnohem jemnější křivky a dlouhé oblečení. Averill došlo, že to jsou šaty. Návštěvník tedy musel být ženského pohlaví. Co by tady dělala žena?

Averill se nijak neobtěžovala vstávat. Jenže když neznámá přišla blíž, s údivem poznala lady Rosalindu. Teprve teď Averill vstala a popošla těch pár kroků k mříži.

Rosalinda zachrastila klíči.

„Lady Rosalindo, co tady děláte?" zeptala se překvapeně. Šlechtična se nenápadným pohybem hlavy rozhlédla.

„Dostanu tě odtud. Já i Její Výsost ti věříme," odpověděla šeptem. Klíč cvakl a dveře se s vrzáním otevřely. Averill jako omámená vyšla ven. Lady Rosalinda ji chytila za ruku a táhla ji k východu. Dívka se nijak nebránila a následovala ji.

„Ale co Stilson?" nadhodila otázku Averill, když obě stoupaly po schodech. Lady Rosalinda se ohlédla přes rameno.

„Velitel hraničářů někam ve spěchu odjel, prý tak na dva dny," vysvětlila. Averill svraštila čelo. Stilson byl pryč? Jel se snad přesvědčit, že prince opravdu věznili na hradě Divoká Voda? Nebo jel za Bobem, aby mu potvrdil, že jí Alba skutečně patří?

„Ale pokud se dozví, že jsem pryč, nebudete z toho mít potíže?" zeptala se. Jedna služebná je viděla a zaplula za roh. Zaměstnanci hradu jistě budou vědět, že to právě lady Rosalinda ji vysvobodila.

Žena se zvonivě zasmála. „Jakmile Stilson odjel, královna vydala rozkaz. Chce si tě vyslechnout ještě jednou."
Averill svitla naděje. Pokud by ji královna shledala nevinnou, měla šanci dostat se z hradu.

„A když uzná, že mluvím pravdu?" zeptala se. Rosalinda si musela všimnout jejího nadějného tónu. Usmála se.

„Pak vydá rozkaz, že jsi nevinná a budeš moct odjet se svými zbraněmi a koněm."

Averill se chtěla zeptat, zda je Alba v pořádku, ale mentálně se na poslední chvíli propleskla. Výše postavení šlechtici se přece nezajímají o koně! Rosalinda by jí nerozuměla.

Tak se nechala vést až do velké komnaty. Nebyla to audienční síň, kterou už znala, ne, tady to vypadalo mnohem útulněji. Bylo tam pět křesel, ale tři byly uspořádány kolem nízkého stolku, na kterém byl tác s obloženými chlebíčky. Averill se začaly sbíhat sliny. Pořádně nejedla už skoro tři dny. A potřebovala na záchod. Po rychlé (trapné) otázce mohla jít vykonat potřebu.

Když se vrátila, královna už byla v místnosti. Ona a lady Rosalinda seděly usazené každá v jednom křesle. Averill se nejistě podívala na třetí.

„Sedni si," vyzvala ji královna, když viděla její nejistotu. Averill se posadila. Po dvou dnech strávených na tvrdé lavici bylo měkké křeslo příjemnou změnou.

Do místnosti vešla služebná, ta, která je viděla na chodbě, a nalila všem třem čaj. Averill si ani nestěžovala, že není káva; bylo to pití.

„Děkuju," řekla a usrkla si čaje. Voda byla ještě horká a ona si spálila jazyk.

Královna Debora pokynula služebné a ta se ztratila z dohledu.

„Tedy, Averill. Uvědomuji si, že Stilsonova přítomnost při našem posledním setkání nebyla nejlepší volbou. Prosím tedy, abys nám všechno vypověděla od začátku."

A tak vyprávěla. Tu a tam se zastavila, aby se napila čaje nebo ukousla kus chlebíčku, ale víceméně jim Averill řekla všechno. Když tam nebyl Stilson, mohla se rozpovídat o tom, jak Halt s Crowleym zjistili, že Duncan, který tropí neplechu na severu, není skutečný princ, ale týpek jménem Tiller a pracuje pro barona Morgaratha. A jak Jeho zlosynnost propustila královým jménem všechny vycvičené hraničáře, aby mohl na jejich místa dosadit vlastní loutky. Královna i lady Rosalinda ji poslouchaly a zatím nijak nepřerušovaly. Averill se rozpovídala o tom, jak začali verbovat bývalé hraničáře, aby jim pomohli zatočit s baronem a pomoct osvobodit prince a krále.

„Když na svou stranu dostali Leandera, jako další našli mě," vyprávěla Averill. Královna zamyšleně naklonila hlavu na stranu.

„Takže ty s nimi cestuješ?" zeptala se. Averill přikývla.

„Ano. Nejsem hraničářka, ale trošku mě naučili," odpověděla. Pak postupně popsala, jak dostali na svou stranu i zbylé hraničáře (vynechala útržky Egonova příběhu s vínovicí) a barona Aralda. A poté, jak se jedna skupina vydala zajmout falešného Duncana a druhá osvobodit toho skutečného.

Než skončila, byla už venku tma a Averill stále kručelo v břiše i potom, co spořádala deset chlebíčků.

Když dovyprávěla, lady Rosalinda téměř nadšením poskakovala v křesle.

„To znamená, že Duncan je nevinný a budeme se moci vzít. Vaše veličenstvo, slyšíte to?" Královna Debora unaveně přikývla. Už nebyla nejmladší a trápily ji starosti o syna a o království.

„Averill, díky. Omlouvám se za Stilsona, někdy to s ním člověk nemůže vydržet," řekla královna. „Dnes večer můžeš přespat v jedné z komnat, a pokud potřebuješ, můžeš zítra odjet. Prosím, dávej mi na syna pozor."

Averill nebyla zvyklá na takové projevy vděku, zvláště když ho projevovala sama královna. Chtěla se dostat na hrad Gorlan co nejdřív, aby nepřišla o zbytečně moc akce, na druhou stranu tam vůbec nechtěla a na tu třetí dnes už bylo moc pozdě a ona se rozhodně nechtěla vracet v noci neznámým krajem.

Averill se nechala zavést do ‚jednoduchého' pokoje. Pokud tohle na hradě Araluenu znamenalo jednoduchý, nechtěla vědět, jak vypadá jejich normální pokoj. Oproti tomu, v jakých podmínkách žila doteď, to bylo hotové nebe.

Královna se odebrala do svých komnat, ale lady Rosalinda ji doprovodila. Nařídila služebné, ať připraví koupel. Averill to trochu urazilo; myla se přece v té řece, kterou museli přebrodit, když zachraňovali prince. Nepotřebovala další koupel. Stačila by jen mísa s vodou, aby mohla ošetřit svou ruku. Zranění, které způsobil Stilson, naštěstí nebylo hluboké a už se dělal strup.

Mezitím se lady Rosalinda ujistila, že je vše, jak má být, že má Averill vše potřebné a opustila místnost. Ve dveřích se ještě zastavila, jako kdyby chtěla něco říct, pak si to rozmyslela a odešla.

Averill to vyhovovalo. Navzdory tomu, kolik času ve vězení prospala, byla unavená a toužila po pár hodinách spánku.

Z okna svého pokoje neviděla měsíc, ale venku už byla tma, takže zalezla pod přikrývky a šla spát.

Nemohla usnout. Matrace byla hrozně měkká a jí dělalo problém najít správnou polohu. Několik hodin se převracela a převalovala, než konečně zabrala.