Máme tady trochu sprostých slov, rozmanitou hraničářskou rodinu a v neposlední řadě... promiň, Harolde, ale pro potřeby příběhu se tě musíme zbavit
Stejně tak nemohla ráno vstát.
Pitomá postel, pomyslela si, když odhodila přikrývky a vylezla ven. Podle slunce už bylo kolem desáté. To se Averill ještě nikdy nestalo, aby se probudila tak pozdě. Zajímalo ji, proč ji nechali spát. Na druhou stranu se cítila nejodpočatěji za celý uplynulý týden.
Averill se zrovna oblékla, když někdo zaklepal na dveře. Zděšením téměř vyskočila a honem se ujišťovala, jestli má na sobě všechno oblečení.
Vstoupila služebná s tácem, na kterém byla snídaně. Tady na hradě si dopřávali luxus. Místo normálního chleba, který měli normální lidé, tady měli podlouhlé měkké pečivo, které Averill ještě nikdy neviděla. Ale vonělo to podobně jako chléb a Averill usoudila, že to nebude nic špatného.
Ještě ani nedojedla a někdo zaklepal. Vstoupilo páže, nemohlo mu být víc jak třináct let.
„Lady Rosalinda vás chce vidět," oznámil chlapec. Averill se podívala na dveře, potom na svou snídani, znovu na dveře a s povzdechem vstala, do ruky vzala ještě jeden kousek onoho neznámého (ale moc dobrého) pečiva a následovala páže do útrob hradu.
Ocitla se ve stejné místnosti jako včera. Tentokrát tam ale byla pouze lady Rosalinda. Na stole před ní byly - Averill zalapala po dechu - dva nože, její nože.
„Jak jste se vyspala?" zeptala se šlechtična. Seděla elegantně s překříženýma nohama. Averill sklonila hlavu, ale nespouštěla oči ze svých zbraní.
„Velmi dobře," zalhala. „Smím se zeptat, proč mě nikdo neprobudil?" Lady Rosalinda se vědomě usmála.
„Ale ano, šli vás probudit, ale prý jste vypadala, že spánek navíc potřebujete," odpověděla. Averill se v duchu proklela. Hraničáři byli cvičení na to, aby se za nejjemnějšího zvuku probudili, ale ona to nějak nezvládala. Vetřelec by si klidně mohl uprostřed noci přijít a zabít.
Rosalinda jí pokynula, aby se posadila. Averill tak udělala. Tiše usedla do křesla a čekala, co jí druhá žena ještě poví.
„Tady jsou vaše nože. Váš kůň je ve stáji, mám jim říct, ať ho osedlají?"
Averill se natáhla pro zbraně a nacvičeným pohybem je zasunula do pouzdra. Namítla, že by přeci jen Albu chtěla osedlat sama, ale lady Rosalinda jí připomněla, že tady na hradě je velký nezvyk, když si ženy samy sedlaly koně, proto Averill váhavě souhlasila, že Albu osedlají podkoní.
„Je tady ještě něco, co potřebujete, než se vydáte opět na cestu?" zeptala se lady Rosalinda. Averill přikývla.
„Máte tady nějakou mapu?"
Její přání bylo splněno a Averill si pořádně nastudovala cestu. Samotný Gorlan znala, ale potřebovala najít nejrychlejší a pokud možno nejbezpečnější trasu. Spočítala si, že na turnaj pojede tak den a půl, takže by měla přijet třetí den na Velkou bitvu, což byla největší událost na turnaji. Jestli Crowley a ostatní chtěli získat co nejvíc svědků, že Morgarath je vlastizrádce, tohle byl ten čas, kdy to provést. Proto se, ačkoliv měla možnost zůstat na oběd, rozhodla vyrazit co nejdřív, tedy hned.
Překvapilo ji, že jí lady Rosalinda doprovázela. Zůstala ale v bezpečné vzdálenosti, když si Averill převzala Albu. Klisna byla nadšením bez sebe, že ji vidí.
Jednou tě nechám samotnou a ty se necháš strčit do vězení, pokyvovala hlavou vážně. Měla's mě zavolat. Hned bych tě vysvobodila.
Averill se zasmála a podrbala ji na čele.
Ale za to, že jsi mě nechala takhle dlouho se o tebe bát, chci jablíčko, ozvala se znovu Alba, když ji Averill jen lehce zkontrolovala, že se jí nic nestalo. Bůh ví, co Stilson nebo podkoní mohli s jejím milovaným koněm provádět, zvláště když ji nechala na uvazišti před stájí, ale teď Albu vyvedli ven zevnitř, takže ji tam museli nějak dostat. A - jak se i ona několikrát přesvědčila - bez souhlasu svého majitele se hraničářský kůň málokdy pohnul. Averill si ani nedovedla představit, jaké techniky museli na Albu použít. Byla jen ráda, že při prohlídce žádné zranění, oteklé místo nebo bouli neobjevila.
Poplácala koně po svalnaté šíji a dotáhla podbřišník. Pak zkontrolovala, že u sebe má všechny své věci, vložila jednu nohu do třmenu a vyšvihla se Albě na hřbet.
„Averill?" hlas lady Rosalindy byl tichý, plný nejistoty. Dívka shlédla dolů na černovlásku.
„Hlídejte mi prosím prince," zažádala. A poté, ještě tišším hlasem: „Pokud můžete, tak mu vyřiďte, že i já jej velmi miluji a odpouštím mu."
Averill přikývla. Nejistota na tváři lady se vytratila a nahradila ji čirá radost. Sledovala, jak Averill otáčí Albu a vyjíždí z prostor hradu. Stráže jí velice ochotně otevřely bránu a kůň s jezdcem projel. Ani jeden se neohlédl.
Averill projela podhradím s kapucí na hlavě, za vsí pobídla Albu do klusu. Tímto vytrvalým tempem jely celý zbytek dne, každé dvě hodiny na chvíli zastavily, aby se Alba napojila a odpočinula, Averill aby zkonzultovala mapu.
Těsně před hranicemi Gorlanského léna se Averill utábořila na noc. Vybrala si malé údolí kus od cesty, kde se mohl schovat stojící kůň. Teď, když se dostala z vězení, Alba odmítala hnout se od ní na víc než pět kroků. Averill věděla, že ji v noci ochrání, proto rozdělala stan. Neodvažovala se zapálit oheň. To, že o ní nikdo neví, jí dodávalo trochu odvahy.
Po rozbřesku zase vyjely. Averill počítala, že tak půl dne ještě pojede, proto pobídla Albu do klusu a opět vyrazily.
Ve svých propočtech by se nespletla, nebýt toho, že musela objíždět velkou skupinu vojáků. Když je Averill poprvé v dálce uviděla, ihned sjela s Albou z cesty. Nevěděla, jestli si jí všimli, ale musela předpokládat, že ano. V duchu zaklela. Měla si dávat větší pozor! Jestli tady umře, bude to jen a jen její vina!
Averill sice sjela z cesty, ale teď netušila, co má dělat. Nikde poblíž nebyl příhodně vyhlížející les, byla tady jen louka. Cesta byla na vyvýšeném náspu, takže Averill si nasadila kapuci a jen trošku vyhlédla. Skupina vojáků tam pořád byla, ale nezdálo se, že by se pohybovali.
Dívka trošku panikařila, ale po rychlém zhodnocení situace usoudila, že se s Albou vrátí po vlastních stopách v korytu, ve kterém se právě nacházely. Neodvažovala se však na koně nasednout. Dala Albě povel ticho a vrátily se pěšky asi dvě míle.
Tam už byl krásný lesík, proto tam Averill s Albou zapluly a žena vytáhla mapu.
„Skvěle," poznamenala šeptem Averill, když zjistila, že bude muset vojáky objet. Horší bylo, že její nová cesta vypadala mnohem delší, než tahle cesta. Jiná tam ovšem nebyla, takže Averill opatrně prověřila, jestli je čistý vzduch, a dala se na další výpravu.
Tak trochu čekala, že i na druhé stezce narazí na vojáky, ale překvapivě tam nebyli. Zato k její smůle byla ona cesta opravdu dlouhá. Když Averill poznala v dálce obrysy hradu Gorlanu, oblohu už malovaly tmavé barvy pozdního odpoledne. Tou dobou už vzdala všechny snahy přijet včas na všechnu akci. Teď by jí stačilo dojet tam za světla.
Ještě bylo vidět, když tam dojela. Alba neomylně zamířila za ostatními hraničářskými koňmi. Byli schovaní v hájku, kde jako skupina jednou přespali. Všichni koníci Albu nadšeně uvítali.
„Dobrá práce, holka," sesedla Averill a poplácala Albu po šíji. Odstrojila ji a nabrala do vědra oves. Po dlouhé cestě si to zasloužila. Klisna nebyla nijak zpocená, takže ji Averill nechala ve společnosti ostatních koní a odběhla hledat stan barona Aralda (nebo kteréhokoliv z hraničářů).
Averill se ocitla v davu. Na turnaj přijíždělo hodně účastníků i diváků, takže nebylo divu, že se pořádně nemohla procpat. Nebylo jí to vůbec příjemné, a čím blíž se dostávala k tribunám, tím víc lidí tam bylo. Všude byl naprostý chaos. Čas od času zaslechla ‚hraničáři', ‚král', ‚Morgarath', ‚princ' a podobné útržky událostí, takže mohla jen předpokládat, že už provedli záchrannou akci.
Snažila se najít stan barona Aralda. Velkým obloukem se vyhnula tomu černému se žlutým bleskem, ten byl Morgarathův a ačkoliv by si na něj ráda vystřelila, potřebovala nejdřív najít svou skupinu.
Zabočila za roh a s trhnutím zastavila. Mířil na ni totiž meč.
„Co?" začala, ale pak vzhlédla… přímo do rozzuřené tváře vojáka, který se ji před čtyřmi měsíci pokusil znásilnit.
Jestli tu děvku ještě někdy uvidím, zabiju ji! Když ho viděla naposled, tahle slova jí utkvěla v paměti. Averill zbledla.
„Ty!" řekl voják zvýšeným hlasem. Averill ustoupila o krok vzad, ale meč na ni pořád mířil.
„Ty kurvo!" voják se rozmáchl mečem v horním oblouku. Averill by sama jen tak stála a nereagovala, ale hodiny a hodiny tréninku s Crowleym, Egonem a dalšími v obraně dvěma noži se vyplatily. Její tělo jako by ty pohyby dělalo samo, plynulým pohybem vytáhla saxonský nůž a vrhací. První výpad jen tak tak vykryla.
„Já tě zabiju, ty svině!" Averill horko těžko vykryla další útok a jakmile mohla, dala se na útěk. První i druhý úder prokázal, že nemá dost síly, aby se takhle bránila dlouho. Potřebovala něco vymyslet.
Jak to, že se poslední dobou dostávám do takových situací furt, problesklo jí hlavou, když se snažila prokličkovat mezi lidmi, zatímco ji honil voják.
„Hej, chyťte tu děvku!" slyšela za sebou křik. Zdálo se, že mu uniká, ale nedovolila si zpomalit. Strach ji hnal stále dál.
Averill si začínala myslet, že upláchla, než jí cestu zastoupili čtyři další vojáci. Všichni na sobě měli Morgarathovu uniformu a jí došlo, že je v pěkné bryndě.
Zezadu doběhl i její pronásledovatel. Ostatní ji obešli a ona neměla kam frnknout. Byla jako zvíře v kleci, akorát tady na ni z pěti stran mířily zbraně.
„Za tu potupu, kterou jsi mi přivedla, tě teď zabiju," zasyčel onen voják. Averill se strachy nedokázala ani pohnout. Tak tohle byl konec. Neměla jak uniknout. Připadala si stejně bezmocně jako na hradě Araluenu, kde byla vydána na milost a nemilost Stilsonovi.
Voják se napřáhl. Averill zavřela oči a čekala na omračující bolest.
„Nechte ji být!" ozval se zvučný hlas. Rána, kterou Averill čekala, nikdy nepřišla. Pootevřela jedno oko.
Na vojáky mířil svým lukem Egon.
„Cha! Jeden lukostřelec proti pěti?" rozchechtal se voják, který byl u Averillina levého boku. Ostatní se stejně bouřlivě rozesmáli - očividně už měli něco vypito.
„Co takhle pět proti dvanácti?" ozval se nový hlas. Averill už otevřela obě oči. Musela zaklonit hlavu, aby uviděla Halta, jak shlíží z tribuny, také s připraveným lukem. O kus dál byli Berrigan a Leander. Tiché kroky ji upozornily, že k Egonovi se přidali další. Lewin, Berwick, Jurgen, Crowley, Farrel. K Haltovi na tribunu dorazili Samdash a Norris.
„Co to kecáš? Je vás enom jedenáct," namítl tupě jeden z vojáků. Crowley vystoupil o krok vpřed.
„Ne. Je nás dvanáct. Averill patří mezi nás," řekl. Při těch slovech se Averill málem podlomila kolena. Celá její rozmanitá rodina ji přišla zachránit. Všichni, dokonce i Norris a Samdash. Měli ji rádi dost na to, aby ji nenechali jen tak umřít.
Vojáci se ale k ničemu neměli. Její ‚známý' pokrčila rameny: „No a co. Hraničáři už nejsou, co bývali." Meč znovu šel nahoru.
Ozval se svist vypuštěných šípů. Voják zařval a všichni ostatní sebou trhli. Averill taktéž měla nutkání se pohnout, ale věděla, že hraničáři neminou. Jejich cílem nebyla ona. Nesměla být hloupá a vejít některému ze šípů do cesty.
Dva černě opeřené šípy skončily ve vojákově zápěstí. Jeden v paži a další tři v lýtkách. Ostatní hraničáři nevystřelili a sledovali zbylé komplice.
„Au, co to kurva," zaskučel poraněný. Zbylí čtyři vojáci najednou vystřízlivěli.
„Vole, to sou fakticky hraničáři," poznamenal jeden. Jiný kývl.
„Padáme." Vzali raněného druha a upalovali s ním pryč, co jim nohy stačily.
Teď už se Averill opravdu podlomila kolena. Nebezpečí pominulo a ona se sesunula na zem jako pytel brambor.
Egon založil svůj šíp zpátky do toulce a rozběhl se k ní. Hraničáři, kteří k ní měli blíž, udělali to samé. Ti ostatní zůstali ve střehu. Bylo nepravděpodobné, že by se vojáci vrátili, ale jeden nikdy neví.
Egon jí položil ruku na rameno.
„Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě. Averill vzhlédla. Kolem ní se tlačili ti ustaranci.
„Jo. Teď už jo. Díky," řekla. Hlas se jí trochu třásl. Berwick jí podal ruku a ona ji vzala. Starší hraničář jí pomohl na nohy. Averill možná byla fyzicky v pořádku, ale psychicky toužila po nějaké útěše. Měla co dělat, aby se nerozbrečela.
„Nevypadáš moc v pohodě," poznamenal Lewin. Dostal od Farrela loktem do žeber s tichým: „Tohle se ženským neříká."
Averill zavrtěla hlavou.
„Ne, má pravdu. Nejsem v pohodě, právě jsem zažila druhý největší šok svého života. Bude chvilku trvat, než se vzpamatuju. Ale zachránili jste mě, jinak bych už nebyla. Díky."
Egon ji objal kolem ramen a ona ho nechala. Starý hraničář pro ni byl jako otec a svěřovala se mu se spoustou věcí, které nikomu jinému neřekla. S po zuby ozbrojeným doprovodem došla ke stanu barona Aralda. Samdash a Berwick se vrátili na hlídku.
Do stanu je pustila lady Paulina duLacyová, žena, se kterou se Averill setkala na hradě Redmontu. Teď vypadala odpočatě, na sobě měla elegantní kurýrskou uniformu a pečlivě pozorovala okolí.
„Pojďte dál," odhrnula kus stěny, který sloužil jako provizorní dveře. Averill byla skrytá mezi hraničáři, takže nebyla moc vidět.
„Ah, jste zpátky. Co se stalo, že jste tak zmizeli?" vzhlédl baron Arald od stolu. Vedle něj seděl Pritchard. Stařec seděl na židli a sledoval své dva bývalé učně. Hned na vedlejším křesle byl starý muž s bílými vlasy a plnovousem stejné barvy. Na hlavě se mu leskla koruna. Společnost mu dělal princ Duncan.
Až teď se houf hraničářů rozešel.
„Averill!" vyhrkla lady Paulina. Rychlým krokem se k ní rozešla. Averill nečekala, že půvabná kurýrka projeví takový zájem, ale překvapeně otevřela pusu, když ji objala. Asi musela vypadat opravdu hrozně.
Ale v koutku mysli byla ráda. V jejím objetí se cítila bezpečně. Po smrti jejích rodičů neměla Averill v životě nikoho, kdo by jí dodával útěchu a fyzický kontakt, takže se naučila všechnu bolest skrývat uvnitř a doufat, že se nikdy nedostane do situace, jaká právě nastala. První slzy se jí skutálely po tváři.
„Jen klid," zašeptala lady Paulina. „Už je to pryč." Nezmínila se o tom, že Pritchard, který teď seděl poklidně na židli, celou scénu sledoval skrytý ve stínech a stručně naznačil osazenstvu stanu, co se stalo, a zároveň s tím i trochu z její historie.
Starší žena se tedy rozhodla jako jediný další zástupce něžného pohlaví, že ji vezme pod svá ochranná křídla, zatímco budou tady.
Něžně odvedla Averill do jiného stanu, kde udělala kávu. Když se dívka uslzenýma očima podívala na nápoj, v němé otázce pozvedla obočí. Lady Paulina se usmála.
„Halt mi sdělil, že všichni máte rádi kávu." Natáhla se pro sklenici s medem a pro mléko. „A Crowley zase říkal, že ty máš ráda s medem a mlékem." Ti zrádci! Averill přitahovala vůně kávy, ale nejprve pohlédla na lady Paulinu.
„Jak?" zeptala se. Neříkali přece, že se nebudou vytrubovat do světa to, že v ohledu pití kávy je ještě větší magor než Halt a Leander dohromady?
„Ptala jsem se jich na tebe," odpověděla lady Paulina s úsměvem. „Když jsem tě neviděla s ostatními, strachovala jsem se."
Averill zahřálo u srdce pomyšlení, že se někdo tak významný jako velitelka diplomatické služby strachoval o jednu venkovanku. S povzdechem se napila kávy.
„Princ Duncan chtěl, abych doručila zprávu na hrad Araluen," odpověděla. Pak téměř upustila hrnek.
„Ta zpráva! Musím jít-" začala se zvedat, ale lady Paulina ji rychle zadržela a donutila posadit zpět.
„Zpráva počká. Právě jsi zažila šok."
Averill neochotně souhlasila, že princ Duncan čekal víc jak čtyři dny, takže pár hodin navíc ještě zvládne. Napila se kávy. Lady Paulina se posadila na židli naproti ní a starostlivě si ji prohlížela.
„Chtěla by sis o tom promluvit?" zeptala se nakonec. Averill položila hrnek s napůl vypitou kávou.
„Nechci vás nějak urazit…" začala nejistě. „Ale skoro vůbec vás neznám. Spíš ne, ale děkuju za nabídku."
Lady Paulina chápavě přikývla. Averill by možná pomohlo svěřit se někomu stejného pohlaví, ale byla pravda, že se setkaly pouze jednou, dvakrát, když počítala těchto pár minut. Děvče zjevně nikomu moc nedůvěřovalo. Musela se pozastavit nad tím, že s hraničáři vycházela v pořádku. Tak či onak, respektovala její rozhodnutí.
„Chápu. Ale kdybys změnila názor, jsem tady."
„Díky." Averill do sebe obrátila zbytek hrnku. Od rána se napila jen několikrát, protože ve svém spěchu dostat se sem zapomínala na pitný režim. Horká káva pro ni byl jako dar z nebes.
Lady Paulina ji tentokrát nechala jít. Usoudila, že se už vzpamatovala a že má před sebou ještě důležitý úkol. Doprovodila ji do hlavního stanu.
„Lepší?" zmerčil ji Crowley. Halt něco zabručel a hned se odvrátil. Musel to být efekt lady Pauliny. Kdyby to neviděla na vlastní oči, myslela by si, že Halt se nezastaví před ničím, ale evidentně tady jeden způsob byl.
Averill přikývla. „Je tady princ Duncan?" zeptala se.
„Tady jsem!" ozval se mladík. Ve vedlejší místnosti stanu, pokud se to tak dalo nazývat, rozdělal baron Arald lůžko pro nemocného krále a jeho syn o něj pečoval. Teď vyšel s velkým úsměvem. Averill se nemotorně uklonila.
„Lady Rosalinda vzkazuje, že i ona vás velmi miluje a odpouští vám," zopakovala slova lady Rosalindy a princův úsměv se ještě rozšířil.
„A matka?" zeptal se.
„Královna věří, že jste nevinný," dodala Averill. Než to dořekla, Duncan se usmíval jako měsíček na hnoji a vypadalo to, že se snaží ji samou radostí neobejmout.
„Mimochodem, Averill, co tě zdrželo?" zvedl se Crowley. Halt začal konverzaci věnovat větší pozornost. Jen oni dva věděli, jak dlouho jí to mělo trvat na hrad Araluen a zpátky. Dokázali si to spočítat.
Averill ze sebe vydala zvláštní zvuk podobný zraněnému kanárkovi a nervózně se podrbala na zátylku.
„No… Narazila jsem na asi sto šedesát centimetrů vysoký problém jménem Stilson," odpověděla. Doufala, že tahle jedna věta všechno vysvětlí.
„Na velitele sboru?" zeptal se Jurgen. Averill přikývla. Když dál nemluvila, Halt ji pobídl. „A dál? Co se stalo?"
Averill cítila, jak studem zrudla. Bylo trapné už jen o tom vyprávět, natožpak před celkem velkým publikem. Kromě přítomných totiž konverzaci sledoval ještě Berrigan, Farrel a Norris. Ostatní byli venku a hlídali.
„Eh… Možná jsem skončila na den ve vězení?"
Ozvalo se několikero „COŽE?!" To Haltovo bylo ještě doprovázeno brmláním o tom, jak odpovídá na otázku otázkou.
„Jsi v pohodě?" „Jak se to stalo?" „Jak ses dostala pryč?" „Zranil tě nějak?" Na Averill vylétl proud otázek od Berrigana, Crowleyho, Farrela, Halta a barona Aralda. Lady Paulina měla smrtelně vážný výraz a Norris mlčky přihlížel, ale to, jak očima těkal z děvčete na ostatní, prozrazovalo jeho zájem.
„Jsem v pořádku, mám jenom škrábnutí na paži. Kapitán stráže trval na tom, že při předání vzkazu královně musí být přítomen hraničář a Stilsonovi se moc nelíbila pravda. Dostala mě ven lady Rosalinda," vysvětlila Averill.
Berrigan praštil do stolu.
„Stilson je ubohá výmluva na hraničáře," zavrčel. Halt se otočil ke Crowleymu.
„Takže, Crowley, vypadá to, že budeme potřebovat nového velitele hraničářů," poznamenal nevzrušeně. Ozval se potlačovaný smích přítomných. Zrzek se na kamaráda podíval ublíženým pohledem.
„Já pro tebe stále hlasuju!" zavolal Berrigan vesele od stolu, kde pečoval o svoji gittaru.
„Já taky," zakřenila se Averill. „A teď mi povězte, jak probíhal turnaj."
Crowley a Halt nejdřív nechali mluvit ostatní, aby vysvětlili, jak zajali Tillera. Falešného prince dovlekli sem, ale než se Averill stačila zeptat, kde tedy je, Farrel dodal, že ho Morgarath nechal otrávit.
Pak se Crowley nadšeně ujal vypravování, jak zachránili krále Osvalda. Averill si ani jeho, ani Halta nedokázala pořádně představit v jiném oblečení než hraničářském, ale znělo to zábavně. Hlavně když ji Pritchard ujistil, že Nelly, děvečka z kuchyně, rozhodně nebude mít žádné trable.
Jako poslední přišlo na řadu to, jak se Morgarath stáhl do svého hradu, aby tam počkal na Radu baronů.
„Jenže svolat Radu nám potrvá celé měsíce," postěžoval si Crowley. Averill o Radě baronů slyšela pouze jednou, a to u Dameona. Král už neměl plnou soudní moc v království a Rada baronů fungovala jako parlament.
„Proč mě to nepřekvapuje," protočila oči Averill. A to si myslela, že ji zrádný baron už je nedokáže nijak překvapit.
„Teď je nejlepší volba dopravit krále zpátky na hrad Araluen," podotkl Crowley. „Vyrazíme pozítří."
Averill polkla. Jeden den mezera nebyla mezi dneškem a dnem odjezdu jenom proto, aby se všechno stihlo připravit. Ne. Slíbila Glyniss, že se postará o Harolda. Teď, když se ten moment nezadržitelně blížil, se Averill jen při pomyšlení na konfrontaci s pěstounem zachvěla.
Žena přešla tam, kde na zemi seděl Berrigan, a posadila se vedle něj do tureckého sedu. Lady Paulina ji sledovala, pak si povzdechla a vzala si židli, aby se posadila vedle Halta. Averill neuniklo, že jindy zasmušilému hraničáři se tváře zbarvily trochu dorůžova, než odvrátil pohled.
Chvíli tiše bez hnutí pozorovala skupinku u stolu. Probírali, co teď udělají s Morgarathem.
„Já a moji muži tady zůstaneme, aby neopustil hrad," trval na svém baron Arald. Jeho nabídka byla přijata se vší vážností. Bylo třeba kontaktovat ostatní přítomné barony, aby poskytli své jednotky. Tahle povinnost padla na Crowleyho, jakožto dočasného velitele hraničářů. Vydal se s baronem Araldem za účastníky turnaje a nechal zbytek ve stanu.
Averill otočila hlavu, když se za strany ozvalo hrozivé kašlání. Princ Duncan podpíral svého otce, krále Osvalda. Stařec vypadal příšerně, pro nedostatek lepších slov. Byl pohublý a v očích neměl jiskru. Bylo očividné, že je velmi nemocen.
Stanem se ozvalo několik: „Vaše Veličenstvo." „Můj pane." Averill sklonila hlavu k zemi a přidala se.
Král je všechny přelétl letmým pohledem. S hraničáři se už několikrát setkal, ale Averill pro něj byla nová postava, a tak se Osvald zastavil.
„Ty musíš být Averill. Můj syn mi vyprávěl, jak jsi mu pomohla," řekl a zachvátil ho další příval kašle. Averill zrudla a oči upřela na zem. Na takovou chválu nebyla zvyklá. Jako malé se jí skoro nikdy něčeho takového nedostalo, později pár krátkých pochval od Dameona přišlo, poslední dobou i od hraničářů, ale aby si jí všiml sám král?
„To nic nebylo," zamumlala s pohledem stále upřeným do země. Věděla, že je to neslušné, ale král to musel nějak přejít.
„Otče," prohlásil princ Duncan. „Myslím, že by bylo vhodné, aby ses co nejdříve vrátil do postele," domlouval mu. Berrigan se naklonil k Averill a brnknul na gitarru.
„Král se chystá vydat rozkaz pro nás, abychom se mohli vrátit do svých lén," zakřenil se. Averill ho ještě tak šťastného skoro neviděla, kromě chvíle, kdy vytáhl kejklířský plášť, který mu dal Nicholl.
„Nemůžu se dočkat, až toho ňoumu vykopnu z mého léna." Norris a Jurgen souhlasně přikyvovali.
To byl ten moment, kdy si Averill uvědomila, že její čas strávený s hraničáři jako jedna velká rodina, se jí urychleně krátí. Nebyla připravená rozloučit se s nimi. I pánev, kterou na začátku jejich výpravy praštila Crowleyho, měla zářivější budoucnost než ona. Za několik dní se vrátí do svých lén, stejně izolovaní jako předtím, a sejdou se maximálně na sněmech.
Všichni měli jasně vytyčenou budoucnost, zatímco ona byla jen příživník. Vlastně celý život se jenom nějakým způsobem přiživovala.
Averill si povzdechla a opřela se o plátěnou stěnu stanu. Asi musela vyzařovat nějakou negativní energii, protože Berrigan do ní dloubl.
„Co ten smutný výraz?" zeptal se, přitom zabrnkal dalších pár tónů. Averill se pokusila o slabý úsměv.
„To je přece můj normální výraz, ještě sis nezvykl?" snažila se o nějakou chytrou odpověď, ale měla čekat, že na to neskočí. Berrigan zavrtěl hlavou a Norris zvedl obočí.
„A to je všechno?" zeptal se Jurgen. Averill protočila oči. Už ji znali moc dobře na to, aby si nevšimli, že s ní něco je.
„Ne. Přemýšlím o budoucnosti," podotkla s pokrčením ramen. Čekala typickou hraničářskou odpověď typu: „Ty jsi ještě učeň, ty nemáš co myslet." Ta ale nepřišla. Muži se na sebe jen podívali. Nikdo z nich nemohl vědět, jak se cítí. Halt se letmo ohlédl, lady Paulina si povzdechla. Jediný, kdo promluvil, byl princ Duncan.
„Neboj, Averill. Něco vymyslíme. Rozhodně tě tu nenecháme," řekl. Jeho otec vzhlédl od práce a krátce přikývl.
Averill odvrátila pohled. „O tohle mi nejde. Tedy, jde, ale pokud se zbavíme Harolda, kam půjdou všechny jeho svěřenkyně? Je nás moc a všechny s sebou vzít nemůžeme," vysvětlila. Harold měl velkou farmu a sídlilo na ní kolem dvaceti děvčat. Každá z dívek uměla něco jiného, což by nebyl tak velký problém. Práce by se našla. Spíš šlo o to, že většina z nich nějakým způsobem vzhlížela ke starší, popřípadě nadřazené osobě. To nebyl Harold. Toho nenáviděly všechny, ale jeho sestřenice. Averill si ji pamatovala. Bydlela ve vesnici spolu se svým mužem a každý den chodila dohlížet na práci dívek. Ačkoliv byla mnohem hodnější než Harold, Averill věděla, že dokud nedostane rozkaz od svého bratrance, nedovolí jim odejít, a to ani, když se Harolda zbaví. Nevypadalo to dobře. Navíc by pár dívek jistě zůstalo. Některé nebyly připravené na život venku. Netušily by, co mají dělat.
„Na hradě je práce dostatek," ujistil ji princ. „Můžeme sehnat nějaké povozy a převézt je."
To byl celkem dobrý nápad, ale beztak neváhala a podělila se o své obavy.
Zatímco vyprávěla, do stanu se vrátili nejen Crowley a baron Arald, ale i pár dalších hraničářů, kteří měli do té doby hlídku. Měli být vystřídáni osazenstvem stanu.
„Tak jdeme, hoši," zvedl se Halt. Lady Paulina se smutně ohlédla na Averill. Ta jen pokrčila rameny. S Crowleym sice zahájili operaci H, ale byla jenom teoretická. Zatím žádné kroky, aby ty dva dali dohromady (kromě věčného popichování), nepodnikli.
„Můžete zatím dojít pro koně," poznamenal Crowley, zatímco si vzal luk a přehodil si ho přes rameno. „Už není důvod nechávat je tak daleko odtud." Nově příchozí přikývli. Averill vstala a chtěla si jít pro vlastní zbraně. Pritchard jí ovšem napřáhl paži do cesty.
„Právě ses vrátila z mise. Jsi vyčerpaná a asi i hladová. Nech je, aby si jídlo odpracovali." Averill se zamračila, ale poslušně se zase usadila. Jurgen se na ni omluvně usmál, načež se skupinka hraničářů rozloučila a vydala se na hlídku.
Chvíli sledovala, jak král píše jeden rozkaz za druhým, přidává svůj podpis a zprávu zapečeťuje. Ačkoliv poctivě vycvičených hraničářů bylo jen třináct, král psal padesát rozkazů, pro každé léno jeden.
Na konci už bylo vidět, jak je král vyčerpaný. Pobyt u Morgaratha mu přitížil, navíc se dozvěděla, že mu pravidelně podávali omamné látky. To by jistě dostalo každého.
Byla unavená. Noci strávené na stromech nebyly zrovna příjemné a ve vězení toho Averill taky moc nenaspala. Přidejme do toho šílený úprk a byla naprosto vyčerpaná. Bylo pozdní odpoledne a ona měla pocit, že by dokázala prospat celý následující den.
„Jdeme pro ty koně?" zeptal se Pritchard. Averill měla sto chutí říct, že ne, ale přemohla se a přikývla. Prudce vstala a zatočila se jí hlava. Jenom zajde pro Albu a potom si může zdřímnout.
Egon se zvedl ze svého místa. Očividně plánoval jít s nimi. Zdálo se, že zbytek přítomných hraničářů se s nimi nechystá, takže se ti tři vydali na cestu.
Venku už byla tma a hraničáři v zeleno-hnědém oblečení nebyli moc vidět. Většina obyvatel vesnice byla beztak buď doma, nebo v hospodě (kde se 100% vyskytoval i Harold). Averill se na to snažila nemyslet, když procházeli kolem vchodu. Nevědomky zrychlila, ale ani Egon, ani Pritchard, ji na to neupozornil.
Bylo zataženo, což je dělalo téměř neviditelnými. Za skrytu temnoty došli až k hájku, kde bylo ukryto třináct huňatých hraničářských koní. O tom, že přichází jejich jezdci, už koníci věděli dlouho dopředu. Dali si záležet, aby šli po větru.
Alba přiklusala k Averill a pohazovala u toho hlavou. Ocasem švihala ze strany na stranu a byla evidentně rozrušená.
Jsi v pohodě? jako by se ptala. Sametovými nozdry chňapla po jejích vlasech jako po trsu trávy, jen bez použití zubů.
Klid, pomyslela si Averill. Jsem v pořádku, teď už jo. Poplácala hnědku po šíji, otočila se a šla po vybavení. Když už stěhovali koně, tak se vším všudy. Averill přehodila sedlo přes Albin hřbet, ale podbřišník utáhla jen na potřebné minimum, aby nespadlo. Ani se neobtěžovala nasazovat jí uzdečku, jen ji položila přes sedlo. Věděla, že Alba za ní půjde sama.
Pritchard měl svého šedáka připraveného během pár minut. Egon ještě tajně podstrčil svému koni jablko a Averill si musela připomenout, že Alba si to svoje taky zasloužila. Až dorazí zpátky do tábora, dostane to nejlepší, co najde.
Vraceli se zpátky. Tři koně by normálně nadělali hluk, ale hraničářští koníci našlapovali tiše a nebyli skoro vůbec slyšet. Alba šla hned za Averill, hlavu téměř opírala o její rameno. Možná vypadala uvolněně, ale ocasem neustále švihala ze strany na stranu a pohybovala ušima. Musela cítit nervozitu své jezdkyně a v důsledku toho byla sama nervózní.
Baron Arald měl uvaziště hned za řadou stanů. Koně jeho družiny měli nasazené ohlávky a popásali se na rané trávě, kam až jim provazy dovolily.
Averill sundala Albě sedlo a zanesla ho do blízkého stanu, kde se skladovalo vybavení. Celý stan voněl kůží. Všechna sedla a uzdy byly úhledně uspořádané, aby si náhodou někdo nepopletl, čí vybavení patří na kterého koně. Jeden roh stanu byl úplně prázdný, takže tam Averill položila Albino sedlo. Když se vracela ven, zastavila se u sudu s jablky a vybrala to největší a nejčervenější.
Dobrá práce, nabídla ho na natažené dlani Albě. Klisna ho slupla jako malinu. Pak si odlehčila zadní nohu a olízla pysky. Averill se usmála a poplácala ji po krku. Bylo hezké vidět, jak se uvolnila, když už nešly nebezpečným prostředím, ale byly tam, kde se jim nic nemohlo stát.
Egon k ní přišel a položil jí ruku na rameno. Averill nejdřív ztuhla, ale potom se uvolnila. Egon zamýšlel jen dobře.
„Teď by sis měla jít odpočinout i ty," prohlásil. Averill přikývla.
„Věř mi, že na to se teď těším ze všeho nejvíc," zazubila se. Úsměv to byl upřímný. Často nasazovala podobné úsměvy, i když to tak nezamýšlela, ale tenhle šel od srdce.
Oba starší hraničáři ji doprovodili k velitelskému stanu. Uvnitř na ně čekala lady Paulina. Baron Arald právě něco probíral s princem Duncanem a zbylí hraničáři si dávali do nosu. K večeři bylo pečené sele (respektive trochu víc pečených selat) a někteří k masu popíjeli kávu. Jiní využili možnosti vína.
Averill neměla chuť ani na jedno. Obávala se, že by se probudila a obsah jejího žaludku by byl na zemi vedle ní. Už nemívala noční můry tak často, ale když ano, byly nezapomenutelné a ona se z nich vzpamatovávala ještě několik dalších dní.
„Měla bys něco sníst," odtušil Pritchard. Averill neměla to srdce mu odporovat. I její žaludek by protestoval. A tak si nabrala menší porci masa a zakousla se do něj.
Ukázalo se, že lady Paulina pro ni nechala přichystat lůžko ve svém stanu a Averill jí za to byla vděčná. Stačila jí jen popřát dobrou noc a jen ulehla, tak spala jako zabitá.
Žádné noční můry se jí nezdály. Byla až příliš unavená.
„Ne, má pravdu. Nejsem v pohodě, právě jsem zažila druhý největší šok svého života. Bude chvilku trvat, než se vzpamatuju. Ale zachránili jste mě, jinak bych už nebyla. Díky."
Egon ji objal kolem ramen a ona ho nechala. Starý hraničář pro ni byl jako otec a svěřovala se mu se spoustou věcí, které nikomu jinému neřekla. S po zuby ozbrojeným doprovodem došla ke stanu barona Aralda. Norris a Berrigan se vrátili na hlídku.
Za rozbřesku se probudila. Všude byl nehorázný hluk, ale nevycházel z jejich stanu. Averill se tiše postavila a jako myška šla obhlédnout situaci. Vykoukla zpoza kusu látky, která nahrazovala dveře, krytá jejím barevným odstínem. Člověk by si ji mohl splést se stínem.
Onen rambál vydávali ostatní táborníci. Družiny baronů se balily a odjížděly. Turnaj oficiálně skončil dvojnásobným obviněním a většina přítomných s tím nechtěla mít nic společného. Baroni se raději stahovali do svých lén, aby čekali na povolání do Rady. Nikdo nechtěl být kolem, kdyby si král náhle rozvzpomněl, že potřebuje větší družinu. Ani jeden z mocných pánů se nechtěl vzdát více vojáků na královský doprovod (kromě těch, které už včera naverbovali baron Arald s Crowleym).
Za takového rámusu Averill usoudila, že už nemá cenu snažit se dál spát. I lady Paulina se jistě brzy vzbudí.
Stáhla se zpět do stanu a posadila se na své lože. Kolena přitáhla k hrudníku a položila na ně bradu.
Dnes byl ten den. Po dnešku bude po všem, alespoň pro Averill. Morgaratha se sice nezbavili a asi ještě dlouho nezbaví, ale pokud vše půjde dobře, už nebude Harolda. Všechny jeho svěřenkyně budou bez domova. Averill se zatřásla už jen při pomyšlení, že dnes se pěstounovi postaví. I když se na to pokusila nemyslet, strach ji hlodal až do morku kostí.
Věděla přesně, kdy se lady Paulina probudila. Její dýchání se zrychlilo a žena se začala víc hýbat. Nebylo dlouho po východu slunce, ale Averill soudila, že takový hluk, jako byl venku, by probral i mrtvého.
„Dobré ráno," pozdravila a vstala. Už ji nebavilo sedět nehybně na podlaze.
„Dobré," opětovala pozdrav lady Paulina. Na první pohled by nebylo poznat, že je královská kurýrka, jenže kdyby Averill měla možnost podívat se do zrcadla, zjistila by, že vypadá úplně stejně. Vlasy měla rozčepýřené jako ptačí hnízdo a její šaty byly tak zohýbané, že by se za ně měla stydět. Jenže Averill se o takové věci nikdy pořádně nestarala.
„Mám skočit pro vodu?" zeptala se. Konvice na vodu byla jenom jedna a ta se nacházela v hlavním stanu, ale lady Paulina měla na malém pařezu postavený lavor, takže Averill usoudila, že by si mohla chtít po ránu alespoň opláchnout obličej.
„Byla bys laskavá, díky," odpověděla lady Paulina. Sama se teprve posadila. Navíc, Averill neměla co dělat, takže s radostí vyskočila a zmizela venku. Jak zjistila, hraničáři se už prostřídali na hlídce. Averill si smutně uvědomila, že by měla být s nimi, ale nikdo ji nepřišel vzbudit. Crowley musel počítat s její výpravou za Haroldem.
U studny se setkala s Haltem. Mladý Hiberňan pumpoval vodu rovnou do dvou věder.
„Brýtro, Halte," opřela se Averill o pumpu. Halt zabručel podobnou odpověď a podíval se na ni. Averill neušlo, že se vlastně nedívá na ni, ale za ni. Aniž by se otočila, založila si ruce na prsou a prohlásila: „Brýtro i tobě, Crowley."
Za jejími zády se ozvalo zklamané „Aww." Chlapci očividně neměli nic moc na práci, když se teď nemuseli starat o chod tábora a přípravu snídaně. Ačkoliv se často poradil s Crowleym, tábor měl na starost baron Arald a jeho mladý šéfkuchař Chubb se staral o kuchyni, takže hraničářům nezbývalo nic jiného, než se starat o bezpečnost a o koně.
„Připravená na velký den?" vykoukl zpoza jejího ramene Crowley. Averill si dala záležet, než odpověděla: „Co myslíš?" Halt zamručel něco o odpovídání na otázku otázkou.
Averill nebyla ani v nejmenším připravená na den D. Stačilo jen pomyslet na to, že bude čelit všem svým strachům a téměř se jí zvedl žaludek. Vnitřně naprosto panikařila, ale navenek vypadala v pořádku (zatím. Věděla, že jakmile se jen přiblíží k onomu domu, tak už to bude vypadat jinak).
„Neboj, půjdeme s tebou," položil jí Crowley konejšivě ruku na rameno. Averill jeho dlaň setřásla a protože Halt už skončil, začala pumpovat vodu do svého vědra. Kdyby měla o trochu lepší náladu, asi by poznamenala něco ve smyslu toho se právě bojím, ale nějak na to neměla sílu.
„Kdy myslíš, že bude nejlepší čas na návštěvu?" zeptal se Crowley. Averill rozvrh svého pěstouna znala mnohem lépe než on a oni by neradi šli dělat kravál zbytečně.
Averill přestala pumpovat. Vědro už bylo dost plné, takže na chvilku zavřela oči a pokusila si vybavit, co a kdy Harold většinou dělá.
„Hmm," podepřela si bradu v přemýšlivém gestu. „Večer rozhodně ne. To chodí do hospody pít pivo a hrát mariáš. Nejlepší by to bylo dopoledně před obědem nebo odpoledne," řekla. Navíc večer by tam odmítla jít. Ráda by šla za denního světla – to nebylo tak strašidelné, že? A v případě, že by došlo na bitku, by aspoň měla lepší přehled.
„Takže dopoledne nebo odpoledne. Vyber si. Máme ce~lý den," protáhl Crowley. Averill vykulila oči a podívala se na něj stylem to snad nemyslíš vážně. Ona měla rozhodnout, kdy půjde na místo, kam by se nejradši už nikdy nepodívala. Kdyby to bylo na ní, tak by stáhla ocas mezi nohy a zdrhla by někam hodně daleko od Gorlanu, ale slíbila přece, že se sem vrátí. Vždyť proto jela zpátky celou cestu z hradu Araluenu, namísto aby tam v klidu zůstala. A Averill své sliby plnila.
„Ty seš velitel," poznamenala. „Vyber ty a já se podle toho zařídím." Tentokrát uslyšela kroky a ryšavý hraničář se postavil před ní. Averill ustoupila o krok zpátky, protože postřehla jeho nesouhlasný výraz.
„Možná jsem velitel, ale tohle je tvoje volba," sdělil jí. Averill zhluboka vydechla a podívala se do vědra. Najednou ji neuvěřitelně fascinovalo, jak na vodní hladině plave kus listu. Pak se téměř omluvně na Crowleyho podívala a pokrčila rameny. Hraničář si rukou frustrovaně prohrábl vlasy.
„Poslyš, mám nápad. Zahrajeme kámen, nůžky, papír. Když vyhraju já, jdeme tam teď. Když ty, tak vyrazíme odpoledne," navrhl. Averill se slabě usmála. Jak dospělé rozhodování.
„Fajn," natáhla před sebe ruku a Crowley udělal to samé. Nechala ho, aby to odpočítal, než se rozhodla pro kámen. Crowley měl papír. Averill zaklonila hlavu a zaskučela.
„Proč jsem do toho šla, když kámen, nůžky, papír nikdy nevyhraju?" zeptala se jako by sama sebe. Neudržela se a ramena se jí začala otřásat potlačovaným smíchem. Byl to ten typ smíchu, kdy víte, že jste v háji. Pak se shýbla a vzala do rukou plné vědro.
„Tak po snídani vyrazíme?" ujistila se. Crowley kývl. „To si piš."
Dívka se dotrmácela s kýblem vody zpět do stanu, kde na ni čekala lady Paulina. Dívala se na ni se svraštěným obočím, asi na ni čekala dlouho. Averill kus vody vylila do lavoru.
„Narazila jsem na Crowleyho s Haltem," uvedla důvod svého zpoždění a lady Paulina kývla. „Potřebovali jsme se jenom dohodnout." Záměrně vynechala, na čem se dohadovali, a doufala, že Paulina si to jenom vyloží jako hraničářské záležitosti. Pokud kurýrka měla nějaké podezření, nedávala to na sobě najevo a vzala ze židle bílý kus látky, aby si mohla opláchnout obličej. Poté se stejně zařídila Averill. Nutno dodat, že zatímco lady Paulina byla velmi čistotná, u ní to zase takový zázrak nebyl. Na látce zůstalo pár tmavých šmouh.
Lady Paulina se zatím převlékla do slušivých přiléhavých šatů (které by si na sebe Averill v životě nevzala) a učesala si vlasy. Znovu vypadala jako profesionální diplomatka. Nabídla Averill, že jí půjčí svůj hřeben. Nejdřív s díky souhlasila, ale brzy zjistila, že její vlasy jsou nezkrotné a prozatím by udělala víc škody než užitku, kdyby se je pokusila pořádně rozčesat. Zatím jí stačilo, že vypadaly nějak přijatelně a že šly svázat do malého culíku. Averill se neobtěžovala převlékat – včera šla spát v denním oblečení a byla si jistá, že v něm ještě několik dní vydrží.
„Půjdeš na jídlo?" zeptala se lady Paulina, když se obrátila k východu ze stanu. Averill vzala do ruky prázdné vědro.
„Za chvíli," odpověděla. „Musím se ještě postarat o Albu." S tím zmizela zpátky k pumpě a neviděla, jak se lady Paulina usmála a ucedila: „Ti hraničáři a jejich koně."
Tentokrát byla Averill mnohem rychlejší, když ji neotravovalo jedno nejmenované individuum. Když vešla mezi koně, většina jich nezaujatě zvedla hlavy a potom je zase sklopila, aby se mohli dál pást. Jenom Alba tiše zaržála, dala se do klusu a ocas nesla položený vysoko.
„Nazdárek," položila Averill vědro na zem a začala jí probírat hřívu od nečistot. Alba ponořila tlamu do vědra a pila. Její hříva potřebovala zoufale rozčesat. Byla slepená po včerejší zběsilé jízdě a Averill doufala, že Alba během dneška nabere dost síly na cestu zpátky. Klisna naštěstí vypadala odpočinutě a měla se k světu.
Jakmile se ujistila, že její kůň nic nepotřebuje, Averill se vydala do velitelského stanu, kde se podávala snídaně. Dokud se nepřidala ke hraničářům, nikdy tak často ráno nejedla. Prostě nebylo zvykem ráno jíst. Aspoň mezi prostým lidem, ale tady? Tady očividně nestačil k snídani chléb se sýrem, tady to byla přímo hostina v režii mistra Chubba. Averill vplula tiše do stanu (ne nutně nepozorovaně. Všude byli na stráži vojáci a hraničáři, kteří hlídali právě tento stan, takže ti o ní nepochybně věděli).
Královi bylo asi trochu líp a seděl na dřevěné židli pokryté měkkými polštáři. Baron Arald, princ Duncan a hraničáři se spokojili se sezením na zemi. Lady Paulina jako jediná z nich seděla na druhé židli, která byla k dispozici. Když Averill přišla, hlasitě všem popřála dobré ráno. Dostalo se jí stejné odpovědi. Král Osvald se jí pokusil uvolnit jako dámě místo, ale Averill plus několik hraničářů ho přesvědčilo, že ona není žádné tintítko a sezení na zemi ji nezabije.
Na jídlo si sedla k Egonovi a Jurgenovi, kteří se spolu u kávy bavili o možném dalším postupu proti Morgarathovi. Když si k nim přisedla, oba zmlkli, ale Averill už předtím slyšela nějaké útržky hovoru, že se je Crowley chystá poslat do severních lén, aby rozšířili zprávu o tom, že je drancoval falešný Duncan.
„Tak co, Averill?" zeptal se jí Egon. „Po včerejšku dobrý?"
Žena počkala, než spolkla kus chleba se sýrem, který zrovna žvýkala, a zapila ho kávou. Pak kývla.
„Je to mnohem lepší, díky," řekla. „Sice jsem myslela, že umřu, ale myslím, že na to bych si měla pomalu zvykat." Po posledních slovech se pokusila o úsměv. Jurgen zakroutil hlavou.
„To není dobré, Averill," nesouhlasil. „Na to by sis neměla zvykat. S námi je to jiné, jsme hraničáři. Máme to v popisu práce, ale tebe jsme zatáhli do našeho problému a neměla bys být pořád připravená, že tě někdo chce zabít."
Averill se na něj podívala. Nepřemýšlela o tom takhle. Za poslední čtyři měsíce si toho prožila tolik, že už ani nevěděla, jaké to je, cítit se pořád v bezpečí a nestrachovat se, že ji chce někdo zabít. Nejdřív to byl onen voják, potom pěstoun, Stilson, opět ten voják… Averill si to nedokázala představit. Ve svém životě už prostě potřebovala určitou dávku adrenalinu.
„Tady bych tě ráda opravila, Jurgene," usmála se. „Do téhle šlamastyky jsem se v první řadě dostala sama. To já se zeptala Halta, Crowleyho a Leandera, jestli se k nim můžu přidat. Myslím, že kdybych to neudělala, zadělala bych si na ještě větší problémy." Averill tím nemyslela jenom svůj šílený plán zabít lorda Morgaratha – ono se tomu vlastně nedalo ani říkat plán, protože žádný pořádný neměla, ale i fakt, že kdyby pokračovala v cestě sama a nejedla, brzy by skončila vyčerpaná někde v příkopu, kde by s největší pravděpodobností zemřela.
„Dobrá, ale stejně – my jsme na tohle vycvičení. Ty máš právo na klidný život, ale ten ti my nemůžeme nabídnout," trval na svém Jurgen. Averill si povzdechla a začala si jednou rukou hrát s vlasy.
„Máš pravdu. Na druhou stranu, nevím, jestli vůbec někdy dokážu mít normální život. Odmalička jsem pořád někam utíkala, někde se schovávala a neměla jsem nic, co bych mohla nazývat domovem, nikoho, kdo by pro mě byl rodina. Teď jsem vám pomohla odhalit Morgarathovy plány. A v budoucnu… nevím. Možná Morgarath bude chtít pomstu na nás všech. Ví, že jsem s vámi byla a zase bych musela před něčím utíkat," řekla a sklopila pohled do kávy. Pak jen tiše, aby ji slyšeli, dodala: „Už mě nebaví pořád před vším utíkat."
Už mě nebaví pořád před vším utíkat. Ta slova, její vlastní slova, jí chvíli rezonovala v hlavě. Averill se přestala soustředit na kávu a její zrak se rozostřil. Co vlastně dělala teďka? Pořád se snažila utíkat před svými problémy. Levou ruku zaťala v pěst. Už ne, pomyslela si. Dneska půjde a svému strachu se postaví.
Když se opět vrátila do reality, Egon a Jurgen se na ni starostlivě dívali. Averill jim věnovala úsměv, hodila do sebe zbytek kávy a vyskočila na nohy. Většina hraničářů se po ní podívala. Nikdo nechápal, proč přišla do stanu jako zombie a teď je najednou plná energie. Asi to musela být ta káva, pomysleli si někteří a hleděli si svého.
Averill přešla k Haltovi a Crowleymu. Ani jeden ještě nedojedl, ale to ji netrápilo. Byla připravená vyrazit – aspoň psychicky. Jediné, čeho se obávala, bylo to, že tu odhodlanost zase ztratí dřív, než ti dva budou hotoví. Pritchard seděl kousek od nich a Averill zvědavě pozoroval.
„Copak je?" zaklonil Crowley hlavu, aby se na ni podíval vzhůru nohama. Ignoroval přitom Haltovo: „Ty jsi šašek." Averill si sedla mezi ně, takže tvořili pomyslný trojúhelník. Rukama se opřela o zem a protáhla se.
„Jsem připravená s tím skoncovat," oznámila se zářivým úsměvem. Crowley i Halt vypadali zaskočeně.
„Tak rychle?" utrousil Crowley. „Vždyť jsme ještě ani nedopili kávu." Averill na něj vyplázla jazyk.
„Jasně, že kafe si můžeš dopít," podívala se koutkem oka na Halta, než dodala: „Šašku." Viděla, jak Haltovi zacukaly koutky. Hiberňan se dokázal smát, ale nehodlal si před celým osazenstvem stanu kazit pověst bručouna.
Crowley nasadil ublížený výraz. „Vy dva jste se na mě spikli!" osočil je, ale oba dva poznali, že to nemyslí vážně. Pár hraničářů ustalo v činnosti a dívali se na ně. Vždycky, když se nejmladší členové výpravy dostali do nějaké takové slovní bitky, byla radost poslouchat ty totální voloviny, co dokázali vymyslet. Kromě Norrise. Norris tento typ humoru nedokázal ocenit. On totiž nedokázal ocenit žádný typ humoru. Naštěstí Norris byl venku na hlídce.
„Nespikli jsme se," usoudila Averill. Než však mohla říct cokoliv dalšího, Pritchard ji chytil za ucho a Crowleymu uštědřil pohlavek. Oba se na staršího hraničáře hnusně podívali.
„Takhle se chováte v přítomnosti krále?" sykl Pritchard. Averill i Crowley zahanbeně sklopili pohledy, jejich obličeje tak rudé, že si je člověk mohl splést s rajčaty. Po téhle lekci už zůstali zticha do konce snídaně. Uvědomili si, že král nepotřeboval slyšet hašteření dvou dospělých sotva venku ze svých náctiletých let.
Potom baron Arald spolu s princem pomohli králi zpět do postele a Averill se trochu uvolnila. Crowley se k ní naklonil a tiše se zeptal: „Vyrazíme?" Všichni tři se zvedli a namířili si to k východu. Potřebovali si po cestě vzít zbraně. Každý proto zamířil k jinému stanu – Averill do stanu, který sdílela s lady Paulinou, oba mladíci do hraničářského stanu, který všichni sdíleli s pár vojáky.
O pár minut později se setkali u pumpy, kde na ně čekali i Pritchard a princ Duncan. I oni byli ozbrojení. Averill se na ně nechápavě podívala.
„Jdeme taky," předložil jí to Pritchard jako hotovu věc. „Rád bych si to s tímhle nechvalně známým Haroldem taky vyřídil."
Averill si jen zamumlala pod vousy: „Zařaď se do fronty." Doufala, že ji nebylo slyšet. Koneckonců, Pritchard už byl starší a sluch se mu horšil. Pak se podívala na prince.
„Ty holky jsou moje poddané a já jako budoucí král chci mít jistotu, že o ně bude dobře postaráno," vysvětlil princ. Averill si uvědomila, kolik lidí by asi dalo cokoliv prince vůbec zahlédnout, zato ona tady stojí a klábosí s ním. Ach, ta ironie osudu.
Teď už dorazili i Crowley s Haltem a malá družina mohla vyrazit. Averill nešla v čele, ne. Všichni se roztáhli, takže šli všichni vedle sebe a zabírali celou ulici. Potkali pár místních, ale když viděli po zuby ozbrojené muže jdoucí prostředkem cesty, radši se stáhli na stranu. Pár děvčat Averill poznalo a kývlo na ni.
Došli k poslednímu domku ve vsi. Averill se napřáhla a zaklepala na dveře. Pak o krok ustoupila zpět ke skupince.
Nemuseli čekat dlouho. O pár sekund později jim otevřely dvě ženy, jedna byla starší a šedivěly jí vlasy – ta se jmenovala Avalon a měla na starost vaření. Druhá byla mladá s dlouhými černými vlasy. Měla tmavé kruhy pod očima a jednu ruku držela na břiše. Tohle byla Jennifer, ta samá, kterou už měli možnost slyšet i hraničáři.
Avalon vyšla vpřed a chytila Averill za paži.
„Averill, co tady děláš?!" sykla. „Měla's zůstat hodně daleko odtud!" V jejím hlase zazníval naléhavý tón a Averill si byla víc než jistá, že je Harold doma. Jennifer taky postoupila o krok vpřed.
„Avalon má pravdu. Je to tady pro tebe nebezpečné. Proč ses vracela? Mohla jsi někde začít nový život!" zašeptala. Očima těkala za strany na stranu. Měla strach.
Averill věděla, že mají nejenom strach z pěstouna, který se mohl objevit každou chvílí, ale i z jejího čistě mužského doprovodu. Než je ovšem mohla představit, dvě silné paže odstrčily dvě ženy stranou a na jejich místě stanul statný muž s rudými vlasy. Když uviděl návštěvníky, promnul si prsty.
„A-ve-rill," zavrčel. „Ty nevděčná holko!"
„Harolde," nasadila Averill podobný tón. Zdálo se, že pěstoun nebyl zvyklý slýchat ji takhle mluvit, a vyprskl: „Co tady chceš? Přišla sis pro zasloužený trest?"
Averill si myslela, že se naprosto zbláznila, když se začala smát. Ten blázen si myslel, že se vrátí po dobrém? Ani náhodou! Věděla, že se k němu nikdy dobrovolně nevrátí.
„Cha! To určitě! Ne, Harolde, přišla jsem si pro svoje družky. Odejdeme všechny a necháme tě tady živořit," sdělila mu Averill temným tónem. Začínala cítit, jak se jí klepou nohy. Původní odhodlání v tváří tvář pěstounovi postupně vyprchávalo a ona si nebyla jistá, jak dlouho ještě vydrží předstírat odvahu.
„Tyhle?" mávl Harold směrem k Avalon a Jennifer. „Ty s tebou nikam nepudou! Nejsou tak vzdorný jako ty!"
Po boku Averill vystoupil princ Duncan a zvučným hlasem prohlásil: „Tak dost! Ty dívky necháte jít!"
Harold si ho přeměřil od hlavy až k patě a nadzvedl husté obočí. Evidentně nepoznával princův znak na červeném kabátě, protože o pět sekund později se taktně zeptal: „A ty seš jako kdo?"
Díky povyku před domem se ve dveřích shromáždilo několik dalších děveček. Ozvalo se vzrušené šeptání.
Duncan hrdě vypjal hruď a oznámil mu: „Já jsem korunní princ Araluenu, Duncan." Bohužel pro něj nemělo jeho jméno kýžený účinek (alespoň na Harolda ne. Ve dveřích se opět ozval šepot, jak si holky předávaly informaci).
Pěstoun se jenom začal smát a chytil se za břicho. „To bylo dobrý. Prej princ! Cha! To tak! Pak nejseš vo moc horší jak já!"
Duncan překousl poslední poznámku a zkusil to ještě jednou. „Ty ženy necháte na pokoji nebo vás poženeme před soud," vyhrožoval, jenže Harold se pořád smál a smál. Averill a Jennifer si vyměnily ustarané pohledy. Tohle se nevyvíjelo dobře.
„Nic mi nemůžete dokázat!" vykřikl Harold. „Nic! Absolutně nic! Averill se vrátí domů a na tuhle příhodu prostě zapomenem!"
Averill reagovala okamžitě. „Zpátky mě nedostanete!" zamítla rázně. Cítila, jak její nenávist k tomuhle muži stoupá. Jenže Harold se nenechal její odpovědí otřást.
„Vždyť nic neumíš! Seš stejně k ničemu jako ty vostatní! Nemáš tam venku budoucnost, tak se hezky poslušně vrať dom, kde to znáš."
„No právě," ucedila mezi zuby Averill. Zarputile zavrtěla hlavou. Pak promluvil Pritchard. Mluvil potichu, ale slyšeli ho všichni. „Ne. Víme, že prodáváte těla svých svěřenkyň. To je zločin."
Harold celý zbrunátněl a rychlým krokem si to vyrazil k Averill.
„To's jim vyslepičila ty!" Pravou rukou se napřáhl k facce, než mu dva hraničáři zastoupili cestu. To Harolda naštvalo snad ještě víc.
„A vy dva šašci máte bejt jako kdo?!" zařval na ně, ale ani Halt, ani Crowley se nenechali vyvést z míry. Stáli mu v cestě, zbraně připravené.
„Jsme královští hraničáři," sdělil mu Crowley. Ze dveří se opět ozvalo šuškání.
S Haroldem bylo těžké pořízení. To už zjistili, když se mu představil princ. Teď pravdě taky nechtěl věřit.
„Královští hraničáři, cha! Takže ste k ničemu! Lord Morgarath se vás všech zbaví!"
Crowley si s Haltem vyměnil nenápadný pohled, který jako by říkal: můžeme se tohohle blázna jednou provždy zbavit? Nenechal si to líbit ani Duncan. Morgarath možná ještě oficiálně nepřišel o své tituly, ale nebylo pochyb, že to bude první věc, co král zařídí, až se vrátí na hrad Araluen.
„Uvědomuješ si, že tady vedeš velezrádné řeči?" zeptal se hlasitě. Musela ho slyšet celá vesnice, ale pokud se kolem nacházeli nějací zvědaví vesničané, nikdo se neodvážil přiblížit. Harold naháněl strach absolutně všem.
„Vy všichni šašci mi nemůžete nijak ublížit," usmál se samolibě pěstoun. „Teď mi tu nechte Averill a běžte, než za váma pošlu hlídku."
Princ Duncan rupl jako první. „Harolde Daytone, zadržujeme vás pro velezradu!" prohlásil a oba hraničáři na nic nečekali a chopili se ho každý z jedné strany. Jenže vůbec nečekali, že bude tak silný. Harold se začal zmítat, než oba mladíky setřásl, pak se otočil na patě a začal utíkat.
Tedy aspoň dokud mu lýtkem neprojel šíp.
Harold zavřeštěl jako holka a rukama sjel k černě opeřenému šípu. Byla to Averill, kdo měl v ruce luk a v něm připravený další šíp.
„Kdepak. Ty nikam nejdeš," řekla a Harold pochopil, že tohle není žádná legrace. Samozřejmě věděl, že pár let zpátky chodila k místnímu hraničáři, ale nikdy tomu nepřikládal velkou váhu. Svou práci udělala a to mu stačilo. Teď začal litovat, že jí tu činnost nezakázal hned na začátku.
„Ty nevděčná holko!" zasyčel a rukama si svíral ránu. Mezi prsty mu protékala teplá krev. „Dal jsem ti domov, bezpečí, rodinu! To mi takhle oplácíš?"
Averill nemusela přemýšlet nad žádnou odpovědí a také se nemusela cítit zle, když jedovatě prohlásila: „Tys mi nedal nic než střechu nad hlavou. Bezpečí, o kterém mluvíš? Neexistuje! Rodina? Tu jsem našla s hraničáři! Ty jsi mi nikdy nedal nic víc!"
Od dveří se ozvalo pár: „To je pravda." „Vždycky nám dal jenom střechu nad hlavou." „Averill má pravdu."
Harold byl ve tváři rudší a rudší, až si Averill myslela, že se někomu snad nemůže do tváře nahrnout tolik krve. Nespouštěla z něj oči a tichým hlasem ho varovala, že jestli se o něco pokusí, bude toho litovat.
Tou dobou už děvčata ve dveřích radostně poskakovala. Všechny myslely, že mají vyhráno. A to Harolda štvalo. Však on je naučí, aby ho nepodceňovaly!
Statný muž provedl ještě jeden výpad – ale ne na hraničáře a Averill, ale na neozbrojené dívky ve dveřích. Se zraněnou nohou mu to moc nešlo, ale stále byl dost silný, aby jim způsobil ošklivé zranění.
Vzduch prořízl známý zvuk šípu vypuštěného z luku. Zabodl se Haroldovi do hrudi a on se skácel na zem. Byl okamžitě mrtvý.
Pritchard se na tu spoušť podíval a pod vousy poznamenal: „Hups."
„O jednoho škůdce míň," prohlásil Halt. Dívky pomalu proudily ven z chaty. Některé se znechuceně dívaly na Harolda, ale všechny byly tak nějak zpomalené, jako by nemohly uvěřit, že jejich tyran je opravdu mrtvý. Averill si všimla, že pár jich je ve vysokém stupni těhotenství (ani se nedivila).
Averill právě spáchala vraždu, takže pustila luk na zem a podívala se na prince. Duncan se na ni upřeně díval. Pak spustil: „Averill, kdybys byla kdokoliv jiný, musel bych tě zadržet za vraždu."
Přesně to věděla. Čekala to. Proto Averill pokrčila rameny jako „Prosím, můžete." Koutkem oka zachytila smutné pohledy všech tří hraničářů. Duncan k jejímu překvapení pokračoval: „Ale v téhle situaci to mohu přehlédnout."
Averill vykulila oči, jako by nemohla uvěřit svému štěstí. Princ ještě zvedl varovně ukazováček. „Ale pamatuj, je to naposledy," varoval ji. Averill věděla, že tohle varování nebylo potřeba. Ruce se jí neuvěřitelně klepaly; ani ona nemohla uvěřit, že je Harold mrtvý a že se o to postarala právě ona.
Pak jí to v mozku docvaklo, stejně jako to, že jí princ vlastně udělil milost, a po tváři se jí rozlil obrovský, upřímný úsměv. Na podpatku se otočila a skočila oběma hraničářům kolem krku. Crowley a Halt ji každý objali z jedné strany a přes její hlavu se na sebe podívali. Asi mysleli na to samé – tohle bylo nejvíc fyzického kontaktu, co kdy s Averill měli.
„Díky, kluci. Bez vás bych to nedokázala," zazubila se Averill a odmítala je pustit. Ne že by jim to vadilo. Dobrá, Haltovi to už asi začalo vadit.
„Nerad ruším, ale máš tady taky pár lidí, kteří tě chtějí obejmout," přerušil její první objetí Pritchard a ukázal na dav asi dvaceti žen, mladých i starých, které se kolem nich semkly.
Na dalších dvacet minut se tak Averill ocitla v několika medvědích objetích. Všechny ženy a dívky, které u Harolda bydlely alespoň nějaký čas, jí chtěly vyjádřit díky. Halt s Crowleym mezitím odklidili Haroldovo tělo.
Postupně všechno nadšení opadlo a radost vystřídaly racionálnější myšlenky. Avalon byla vždycky praktická, proto přistoupila k princi a zeptala se: „Vaše výsosti, co teď s námi bude?"
Averill se zařadila mezi své družky. Taky by ráda věděla, co s nimi bude.
Princ Duncan se vřele usmál. „Pokud chcete, mohu vám nabídnout práci na hradě Araluenu," řekl. Pak rychle dodal: „Máte na výběr. Můžete zůstat tady, pokud chcete, můžete si jít vlastní cestou a můžete jet se mnou a Averill na hrad Araluen."
Averill se k nim obrátila. „Holky, na výběr máte čas do večera. Večer se sem vrátíme a kdo bude chtít jít s námi, tak ať si sbalí svých pět švestek! Zítra ráno odjíždíme."
Ženské osazenstvo si opět začalo šuškat mezi sebou. Averill je sledovala, jak se trousí pomalu zpátky dovnitř a uvědomila si, že je pomalu čas na oběd. Jakmile byly všechny pryč, podívala se na své společníky.
„Klidně běžte napřed, musím ještě něco zařídit," řekla. Pritchard se podrbal v plnovousu.
„Má intuice mi říká, že to má co dočinění s jedním pasteveckým psem," prohlásil a v očích mu hrály ďábelské jiskřičky. Averill se zasmála.
„Tvá intuice ti to říká správně," sdělila mu. Ani nečekala, jestli někdo bude chtít jít s ní, prostě se vydala polní cestou do hor. Zdálo se to tak dávno, co tady šla – tedy vlastně jela - naposledy. Doufala, že Roxy v horách o hladu vydržela, ale moc velké naděje si nedělala. Fena už byla o hladu skoro pět měsíců a už minule byla neuvěřitelně zesláblá. Averill se děsila nejhoršího.
Roxy ještě žila, ale byla kost a kůže. Už nemohla chodit a jen slabě zvedla hlavu, když slyšela někoho přicházet. Averill k ní doběhla a podrbala za uchem.
„Ach, Roxy. Je mi to tak líto," zašeptala. Po tváři se jí skutálela slza. Rychle psa prohlédla, jestli má nějaká zranění, a když žádná nenašla, trochu si oddechla. Opatrně vzala psa do náruče a prutem začala hnát ovce dolů z hor. Stádo cestu znalo a žádný kus nezaostával, takže Averill celkem rychle dovedla zvířata do stodoly a s vyčerpaným psem zamířila do Araldova tábora.
„Fíha, vypadá dost zbědovaně," podotkl Berwick, který se vedle ní prostě objevil, když překročila hranici tábora. Averill se ho trochu lekla, ale snad to na ní nebylo znát. Potřebovala jídlo. Jenom smutně přikývla a pospíchala dál. Psa položila vedle hlavního stanu a došla do polní kuchyně, kde na Chubbovi vyžebrala odřezky masa.
Přinesla maso Roxy až pod nos, ale pes nereagoval. Jenom trochu zavrtěl ocasem a olízl jí ruku.
Averill věděla, že je konec. Roxy umírala a ona jí nemohla nijak pomoct. Byla v kopcích o hladu příliš dlouho sama. Ačkoliv se pořád snažila vnutit feně kousky masa, nedařilo se jí to, a tak si sedla a psí hlavu si položila do klína. Chtěla tam pro Roxy být v posledních minutách? Hodinách? Nevěřila, že by jí zbývaly dny. Ne, věděla, že smrt přijde v řádu minut, maximálně hodin.
Její nehybné postavy si všiml Berrigan, když vycházel z hlavního stanu, a spolu s Leanderem si k ní přisedli. Všichni tomuhle psu dlužili. Převedl je spolu s Averill přes neznámý terén a oni věděli, že jí trhalo srdce, když se s ním musela znovu rozloučit.
Po hodině bylo po všem. Roxy byla nenávratně pryč. Averill si vždycky myslela, že se sesype, až jednou umře, ale seděla tam, jednou rukou nepřítomně hladila měkkou srst a koukala se přímo před sebe. Ale nikde žádné slzy.
Leander jí pomohl psa zakopat. Averill sice namítla, že by se mršina snad mohla spálit, ale Leander usoudil, že bude mít aspoň něco na práci a nebude celé odpoledne bloumat po táboře jako hromádka neštěstí. A tak oba vzali za práci. Kousek od tábora vykopali docela hlubokou jámu a psa do ní uložili.
plus tedy happy birthday to me. Další kapitola je poslední, co mám napsanou a ještě stále nevím, zda budu pokračovat. Tak, zkazila jsem vám den, prosím pokračujte v normálních činnostech
