Trochu kratší kapitola, ale teď jsem spíš psala v angličtině a taky jsem měla hodně školy.
Až do konce dne jela jako předvoj a zadní voj. Před odpolední přestávkou jela vepředu a poté vzadu. Nechtěla být ve společnosti hraničářů a takhle měla alespoň čas myslet. Nechala Albu, aby ji před případným nebezpečím varovala, a přemýšlela o tom, co řekla Evanlyn.
Jsem vážně zamilovaná? uvažovala. Do Crowleyho? Ne, rozhodně nemohla být. Byli jen přátelé. Ona jeho považovala za kamaráda. On ji asi taky. Ale Averill si alespoň neuvědomovala, že by ho kdy mohla vidět jako něco víc. Jak řekla Lewinovi, nepředpokládala, že by to mezi ní a jakýmkoliv hraničářem mohlo někdy fungovat.
Ale chováš se k němu jinak než k ostatním, zafrkala Alba. Averill se zamračila. Nemohla si vzpomenout na případ, kdy by se k němu chovala jinak. Její klisna jí ochotně napověděla (očividně se vyžívala v tom, že ví něco, k čemu se Averill teprve dopracovávala).
Necháváš ho vstoupit do svého osobního prostoru, začala. Averill přestala odpovídat jen v myšlenkách, tady byla sama a nikdo ji neposlouchal. „Ale takový on prostě je. I kdybych mu řekla tisíckrát, ať to nedělá, tak by to udělal znovu," namítla. Alba pootočila hlavu a vrhla po ní pohledem. Možná. Ale tys mu nikdy neřekla, ať to nedělá. Averill se snažila zapátrat v paměti, jestli něco takového opravdu neřekla. Musela přijít se zklamaným: ne, nikdy ho nenapomenula.
Smýšlíš o něm jako o pohledném, zkusila to znova klisna. Proti tomuhle neměla Averill žádnou obranu. „No, protože je," přiznala. Se svýma oříškově hnědýma očima a zrzavými vlasy opravdu byl docela pohledný mladík.
Svěřila ses mu s tím znásilněním, pomáhala jí dál Alba. Díky, pomyslela si hořce Averill. Právě to jsem teď chtěla slyšet. „Ale to, protože jsem neměla jinou možnost. Byla jsem v úzkých," odporovala. Alba pohoršeně švihla ocasem. Že jsem si nevšimla. Měla's hodně možností, komu a kdy to říct. A vybrala sis jeho.
A co berany berany duc? nadhodil – podle Averill – ten pekelný kůň. Žena jenom tiše zaúpěla. „TOHLE mi ani nepřipomínej. To bylo trapné, dětinské a trapné." Alba zastříhala ušima. Vsadila bych se, že jednu z těch věcí jsem slyšela dvakrát. „Taky jsi měla," odvětila Averill.
A pak je tady ta záležitost na Redmontu. Paulina ti říkala, že se líbíš minimálně dvěma z nich. Ale k tomu druhému se nikdy nedostala. Averill skoro cítila, jak se klisna vítězoslavně směje. „Počkej. A jak o tomhle sakra víš?" Na okamžik cítila, jak Alba zaťala svaly na plecích a zase je uvolnila. Musel to být koňský ekvivalent k pokrčení ramen. Jsem tvůj kůň. Co víš ty, vím i já, vysvětlila prostě. Myšlenkami se vrátila k tomu večeru, co strávili na Redmontu. Lady Sandra se jí zeptala, jestli se jí někdo líbí, a pak…
„Přísahala bych, že se líbíš minimálně dvěma." Tohle přesně jí řekla. Probrali Lewina, ale potom přišla služebná s tím, že je čas jet. Averill na koňském hřbetě zavrtěla nevěřícně hlavou. Kdepak, tím druhým nemohl být Crowley. Prostě nemohl. V jejich skupině nikdo neměl čas na romantiku.
Přiznej si to~ ozvala se zpěvavě Alba. Miluješ ho! Averill znovu zavrtěla hlavou, jako kdyby ji kůň mohl vidět. To nemohla být pravda. Alba pohodila hlavou. Popírej si to, jak chceš, ale nakonec vždycky dojdeš k tomu samému závěru.
Averill se zmohla na poslední náznak odporu. „Ale… my se furt pošťuchujeme. Za tím není nic romantického. Jsme prostě jenom přátelé."
Co se škádlívá, to se rádo mívá. Averill si povzdechla. V konverzaci se svým koněm nikdy nebude mít poslední slovo.
K přespání našel Egon hezky schovaný lesík asi sto padesát kroků od cesty. Rozbili tábor a všichni odsedlali koně. Hraničáři rozbalili stany a Crowley vytáhl jejich starou známou plachtu, pod kterou přespávali. Halt si na cestu do Keramonu vzal jeho stan, takže jim opravdu zbývala jenom ta plachta. Natáhli ji mezi dva stromy a Averill se ze všech sil snažila nemyslet na dnešní konverzaci s Albou. Podobnou plachtu rozbalily i zachráněné ženy. Nebyla moc velká, některé musely spát na korbě povozu.
Pár vojáků se dalo do vaření večeře. Nákladní pony vezl zvěřinu, takže se mohli těšit na srnčí maso. Crowley pomohl princi sestavit stan rovnou královské velikosti pro krále Osvalda. Nemocný král v něm bude mít pohodlí. Sám princ hodlal držet hlídku se svými vojáky. Ti muži ho uznávali a měli ho rádi.
Averill se před večeří vydala trénovat lukostřelbu. Nemohla střílet na moc velkou vzdálenost, protože tenhle lesík měl jen omezený počet mýtin a většina z nich už byla zabraná, zato zvýšila obtížnost a terče si vytyčila na všech světových stranách, ve všech výškách a velikostech. Vystřílet deset šípů, zkontrolovat úspěšnost, vyndat je, zopakovat to. Averill na sebe mohla být pyšná. Nedosahovala hraničářské přesnosti, ale i tak bylo její skóre velmi ucházející. Z dvaceti šípů se jeden mírně vychýlil a nezasáhl střed, ale asi palec od něj.
Po večeři se čtyři hraničáři a Averill sešli u mapy. S pramalým nadšením zjistili, že za den neurazili ani polovinu cesty. Tímhle tempem jim to bude trvat ještě tak dva dny, než vůbec uvidí hrad Araluen v dáli. Sice mohli být rádi, že je král v relativním pořádku a nikdo se je nesnažil zadržet, ale tahle pomalá jízda je ubíjela.
A navíc s sebou neměli Berrigana, který by po večerech hrál na svou gitarru. Sečteno podtrženo, tahle část výpravy stála podle Averill za houby. Posadila se u ohně s miskou kávy – většinou večer kávu nepila, ale dnes ten kofein potřebovala – nesměla usnout na hlídce.
Přisedl si k ní Egon. Starý hraničář si odkašlal. Averill na něj zdvihla obočí. Evidentně jí něco chtěl.
„Averill, jestli se můžu zeptat – o jakém výcviku to princ mluvil?" Podívala se na něj. Egon zachovával stejný výraz, ale nemohla si pomoct. Něco rozhodně věděl. Zaváhala, zda mu má říct o svém pravém původu.
„Nooo…" protáhla, než ji Egon přerušil. „Má to co dělat s tím, co ti chtěl král říct?" Averill přikývla. Jak už řekla králi, Egon pro ni byl jako otec, ale stejně si nebyla příliš jistá, jestli chce, aby to věděl.
Jenže po příjezdu na Araluen se to dozví všichni, blesklo jí hlavou. Tam už nebude moct něco skrývat. Možná by bylo lepší, kdyby si to odpískala už teď.
„Vlastně ano," přikývla. Jejich soukromého rozhovoru si teď všimli ostatní a přisunuli se blíž. Averill pobaveně protočila oči. Hraničáři. Žádný rozhovor není v jejich přítomnosti soukromý.
„Víte, král mi řekl, že vlastně pocházím ze šlechtického rodu." Pokrčila rameny. Měla za to, že tohle vysvětlení je dostačující, aby si všichni domysleli, čeho by se ten záhadný výcvik mohl týkat.
Egon jí položil ruku na rameno. Averill nijak neucukla, jenom se dívala na špičky bot. Nechtěla vidět jejich výrazy. Když se k tomu konečně odhodlala, všichni se na ni dívali. Nevypadali překvapeně.
„Víš, Averill," řekl Egon. Jeho vlídný hlas jí přinesl trochu klidu do rozbouřené duše. „Hraničářem jsem dvacet tři let. První čtyři roky jsem sloužil v Coledale. Potom dalších jedenáct let jsem byl hraničářem v Highcliffu." Averill si to v duchu spočítala. Hraničářem Highcliffu se Egon stal, když jí byl jeden rok. To znamenalo, že musel určitě znát ji nebo její rodiče. Tázavě se na Egona podívala.
„Tenkrát jsem vyšetřoval vraždu tvých rodičů spolu s hraničářem Gorlanu, už nevím, kdo to byl, je dlouho po smrti, ale nic jsme nezjistili. Měli jsme podezření, to ano, ale nikdy jsme to Morgarathovi a jeho otci nemohli dokázat. Každopádně mi jedna věc utkvěla v paměti." Když Averill nic nenamítala, pokračoval: „Tvoje jméno. Víš, Averill je mužské jméno, varianta používanějšího Avery. Tenkrát jsem myslel, že jsi kluk. Ale pochopitelně jsem myslel, že jsi zahynula při neštěstí stejně jako tví rodiče a sestra."
Averill trhla hlavou. „Tak počkat. Říkáš mi, že jsem měla ještě jednu sestru?" Přítomní hraničáři se po sobě podívali.
„Tví rodiče měli tři děti," vysvětlil Egon. „Nejstarší Alaine, ta přežila, prostřední Aidu a tebe."
První, na co Averill pomyslela, bylo: jakou měli moji rodiče úchylku na jména začínající na A? Všechny jejich dcery měly jména na písmeno A – Alaine, Aida, Averill. Druhé bylo: škoda, že si na ně nepamatuju.
„Jak jsem říkal," pokračoval znovu Egon a Averill mu věnovala plnou pozornost. „Zaujalo mě tvoje jméno. Je neobvyklé. Takže když jsem tě poprvé viděl, poptal jsem se ostatních. Pak už jsem neměl pochyby."
Averill se na ně na všechny podívala. Docela se zdálo, že se baví.
„Vy jste to všichni věděli a nic jste mi neřekli?" zeptala se nevěřícně. Docela ji zabolelo, že by jí s tímhle nedůvěřovali. Egon zvedl omluvně ruce.
„Kdyby to záleželo na mně, tak ti to klidně řeknu, ale…" byl přerušen Crowleym. „Ale nevěděli jsme, jak bys reagovala." Averill napadlo, že se tenhle problém snaží vyžehlit až moc pozdě. Odvrátila pohled.
„Můžete mě nechat o samotě?" Pak si vzpomněla na slušné vychování a dodala: „Prosím." Šustění pláštěnek jí napovědělo, že se sbírají k odchodu, ale rozhodně se nechystali moc daleko. Byla si jistá, že ji budou někde z křoví sledovat.
„Čert aby to vzal," ulevila si a pohled stočila do ohně. Náhle jí připadalo neuvěřitelně fascinující pozorovat plameny, jak olizují dřevo. Takže ona nebyla jedináček. Dokonce měla dvě sestry. Klíčové slovo: měla. Ani na jednu si nepamatovala a jedna z nich byla mrtvá. Stejně mrtvá jako její rodiče a Averill se v ten moment rozhodla, že se vydá do Highcliffu. Potřebovala navštívit jejich hrob.
Averill si vzpomínala, jak při útěku z pěstounovy farmy byla plná vzteku, který ovládal každý její pohyb. Teď se cítila podobně. Cítila se trochu zrazeně. Její nejlepší přátelé (dobrá, dva měsíce byla krátká doba na vytvoření nejlepších přátel), ale její přátelé jí nic neřekli, protože se báli, jak zareaguje. Averill měla chuť začít se smát jako psychopat. Museli přece vědět, že odkladem ničeho nedosáhnou. Maximálně toho, že bude naštvanější.
Jak se teď dívala do plamenů, tak si uvědomila, jak opuštěně se vlastně cítí. Měla chuť plakat. Její přítelkyně se k ní obrátily zády, její přátelé jí nevěřili a brzy se měla ocitnout ve světě, který vůbec neznala. Po tváři jí stekla slza. Averill si ji honem setřela rukávem košile a vstala. Kdyby zůstala u ohně, hrozilo, že se opravdu rozpláče jako malé dítě. A to ona nechtěla.
Vydala se stíny ke koním. Potřebovala Albu. Její klisna ji vždycky dokázala uklidnit. S tichým zaržáním k ní přiklusala a Averill jí zabořila obličej do hřívy. Ať se snažila, jak chtěla, tiché vzlyky, které jí otřásaly celým tělem, nedokázala zadržet.
Po několika minutách se uklidnila natolik, aby se opřela o strom a Alba jí nadšeně nastavila kohoutek, aby jí mohla drbat. Averill to nepřítomně udělala.
Muselo uplynout tak patnáct minut, když v křovinách zaslechla téměř neslyšné šustění. Povzdechla si. To museli být hraničáři, snažili se ji kontrolovat. Na tohle neměla náladu a podrážděně zavrčela. Alba při tom zvuku nastražila uši a trhla hlavou vzhůru.
„Promiň," zašeptala Averill. Nechtěla koně vyděsit. Pak zvedla hlavu a zvýšila hlas: „Prosila jsem vás o trochu soukromí, ne?"
Šustění náhle přestalo, ale Averill nebyla hloupá, věděla, že tam jsou. Vždycky byli kolem. Ale jenom jeden se rozhodl ukázat.
Crowley vystoupil na prostranství. Averill vykoukla přes Albin krk. „Poslyš, Averill-" začal hraničář, ale ona ho hrubě přerušila.
„Jestli tohle byl tvůj nápad, Crowley," a já vím, že byl, „tak mi laskavě minimálně do zítřka nechoď na oči."
„Nemám ti chodit na oči?" vybuchl Crowley. „Chováš se jako malé dítě, Averill! Nemůžu tě nechat bez dohledu, protože netuším, co uděláš! Možná kdyby ses nám někdy otevřela s tím, co vlastně cítíš, ale ne, necháváš nás hádat!"
Averill toho měla dost. Zaťala zuby tak, až ji bolela čelist. Jak TOHLE mohl říct, když věděl, čím vším si v životě prošla? Jak si tohle mohl vůbec dovolit?!
„Fajn!" odstrčila Albu stranou a klisna poodešla o pár kroků vedle. Averill se ani nesnažila ztišit hlas. „Chceš vědět, jak se cítím? Ranilo mě to! Že jste se rozhodli nic mi neříct! Nevěděli jste, jak budu reagovat? Určitě by to nebylo takhle. Že se nedělím o svoje pocity? Všichni nejsme ty, Crowley. Nemám ve zvyku se někomu svěřovat, protože mě dosud nikdo nikdy neposlouchal!" S výjimkou Dameona, ale ten byl pryč, tak nenávratně pryč. „Po nocích se budím, protože mám noční můry, které nikoho nezajímají, nikdo je nechápe! Nepotřebovala jsem vás tím zatěžovat. Měli jsme cíl a svoje pocity a úzkosti jsem odsunula na druhou kolej. Aby mě konečně někdo přijal mezi sebe." Teď už jí po tváři stékaly slzy proudem. Nikdy nikam nezapadla – v Highcliffu, v Gorlanu, mezi hraničáře.
„A ze všeho nejvíc se cítím opuštěně. Ach, Crowley, cítím se tak prázdně! Nevím, co bude dál, vážně netuším. A to já děsně nerada." Averill se svezla na kolena. I když se všechen ten nahromaděný vztek v ní dostal na povrch, necítila se o moc líp. Jen se cítila… prázdněji.
Jenom matně si uvědomovala, že ji Crowley objal a ona objetí instinktivně opětovala. Musím tohle přestat dělat, pomyslela si Averill v jedné světlé chvíli. A proč je vůbec ještě tady? Vždyť se s ním právě pohádala. Měl se obrátit a nechat ji tam, tak, jako to předtím udělalo už mnoho lidí. Tak proč? Averill nechápala. Proč v ni tak nezlomně věřil?
Překvapivě to nebyla ona, kdo se odtáhl jako první. Crowley jí rukama jemně stiskl tváře a donutil ji podívat se na něj uslzenýma očima.
„Promiň," zamumlala Averill a odvrátila pohled. „Neměla jsem na tebe křičet."
„Proč jsi něco neřekla dřív?" zeptal se jí Crowley. Pustil její líce a sedl si vedle ní do trávy. Averill téměř neznatelně pokrčila rameny. Usilovně se snažila znovu nerozbrečet, když potichu odpověděla: „Nechtěla jsem odvádět pozornost od cíle naší výpravy."
Crowley si povzdechl. „No dobrá. Zkusme to vzít popořadě, ano?" Averill jenom kývla hlavou. Tolik si přála utéct daleko od téhle konverzace, ale věděla, že bude lepší, když si to všechno projdou. Na rozdíl od ní se Crowley hodně rychle uklidnil (sice to možná mělo co dočinění s tím, že nevěděl, jak ji uklidnit dost na to, aby přestala brečet), ale Averill se stále třásla jako osika.
„V těch prvních dnech jsme tě až tak moc neznali. Dělalo nám potíže z tebe vůbec něco dostat, aspoň když jsi měla mluvit o sobě. Takže jsme se usnesli, že ti o tom řekneme, až tě líp poznáme, jenže pak jsem si na to vzpomněl jenom jednou – a to jsme se zrovna hádali s Haltem," vysvětlil Crowley. Averill najednou zjistila, že malá bledule, která jí vyrůstala ze země u nohou, je mnohem zajímavější než cokoliv jiného. Na začátku se skoro s ničím nesvěřovala, a když už, tak ji přepadla taková úzkost, že to z ní lezlo jako z chlupaté deky. Vlastně to dělala stále. Hraničáři o ní opravdu nemohli skoro nic vědět. Udělala si v duchu poznámku, že by na tom měla začít pracovat. A to hned.
„Když jsem vyrůstala," začala a znovu se celá rozklepala. Bylo jen těžké o tom mluvit. „Nikdo mě nikdy nebral vážně." Na chvilku se odmlčela. Musela totiž zabrzdit vzlyk. Averill si pomyslela, že není normální, aby byla takhle citlivá.
Crowley vstal a vytáhl ji na nohy.
„Půjdeme se projít," sdělil jí a začal ji táhnout směrem z tábora. Po pár krocích se Averill chytila a dohnala ho. Šli na druhou stranu od hlavní cesty a nejdřív šli za ticha. Pak se Averill jakžtakž vzchopila.
„Jak říkám, jako malou mě nikdo nebral vážně. Když už mě někdo poslouchal, většinou jsem dostala výprask." Na chvilku zmlkla. „Harold nikdy nešel pro ránu daleko. Mám spoustu jizev, které to dokazují." Crowley nic neříkal a Averill za to byla ráda.
„Nakonec se stalo zvykem, že když jsem se snažila něco říct, ostatní se ode mě odtáhly, aby si je se mnou nespojil. Skončila jsem úplně sama," pokračovala. Studený večerní vzduch jí osušil obličej, ale nové slzy jí stékaly po tváři. Averill bolelo u srdce, když na to myslela. Tolik let se snažila zapomenout a soustředit se na budoucnost.
„Když mě jednou Harold zmlátil tak, že… jsem se nemohla vůbec hýbat, naučila jsem se být zticha. Nikomu nic nesvěřovat, neříkat nic, co by nebylo důležité. Snažila jsem se zapadnout, být hodná holka, ale nikdy mi to moc dlouho nevydrželo."
Averill se nepřítomně zadívala do dálky. Široko daleko kolem nich nic nebylo (kromě lesa, kde tábořili). Taková prázdnota Averill nikdy neděsila, ale dnes ano. Nevědomky popošla blíž ke Crowleymu.
„Pak mě našel Dameon a začal mě učit. Tehdy jsem se poprvé někomu otevřela." Averill polkla. Nechtěla dál mluvit, psychicky ji bolelo každé další slovo, které ze sebe dostala. „Jenže potom ho zabili a já byla znovu sama. Myslela jsem…" Averill se zajíkla a musela se odmlčet.
„Myslela jsem, že když jsem jednou byla sama, že to dokážu znovu. A hrozně jsem se mýlila. Poslední dva roky pro mě byly utrpení." Teď zmlkla úplně a nezdálo se, že by se chystala dál mluvit.
Zastavili se v údolí. O kousek dál zurčel potok, který protékal táborem. Oba dva se na sebe chvíli nehybně dívali, než jí Crowley položil ruku na rameno. Averill neucukla, nijak neztuhla ani se jeho ruku nesnažila setřást. Dnes by už prostě nemohla.
„To bylo možná v minulosti," řekl Crowley. Dívka se podívala na špičky bot. Nevěděla, zda chce slyšet slova útěchy. „Averill, podívej se na mě," pobídl ji a ona trochu zdráhavě poslechla.
„Tohle všechno dokazuje, že jsi silná osobnost. Kdokoliv jiný by se z toho všeho zhroutil nebo se vzdal. Ty ne." V jakýkoliv jiný okamžik by to Averill možná považovala za poklonu, ale dnes večer už neuvažovala normálně a jediné, po čem toužila, byl pořádný odpočinek… dva metry pod zemí. Byla unavená. Život ji unavoval.
„A pořád bojuješ. Stojí za tebou celý hraničářský sbor, patříš k nám. Máš spojence mezi nejvyššími šlechtickými kruhy. Když budeš potřebovat, přijdeme ti na pomoc. Jenom nám musíš víc věřit."
Averill se slabě usmála. Možná ji psychicky všechno bolelo, ale Crowley měl pravdu. Za posledních pár měsíců našla přátele v té nejpodivnější skupině lidí. Hraničáři, baron Arald a lady Sandra, lady Paulina, ti všichni se dostali do jejího života. Dokonce i král a princ tam měli místo. To oni jí nahradili rodinu ve chvíli, kdy ji tak zoufale potřebovala. Averill si dokázala představit, že by jí opravdu přišli na pomoc.
„Víš co, Crowley?" začala. Hraničář z ní nespustil oči. „Budu se snažit, dobře?" Nějak došli k tiché dohodě. Averill ještě napadlo, jak moc se bojí budoucnosti, jak moc nechce být urozenou dámou, ale tahle konverzace mohla počkat na jindy. Teď byla unavená, oči ji od pláče nesmírně bolely a jediné, co si přála, bylo jít spát… než si vzpomněla, že má ten den vlastně hlídku. A když už byla řeč o hlídce, byl pomalu čas jejího začátku. Podle polohy měsíce bylo tak devět hodin, takže navrhla, aby se otočili a šli zase zpátky.
„Tak co, cítíš se líp?" zeptal se jí Crowley, když se pomalu vraceli k táboru. Averill pokrčila rameny.
„Vlastně celkem jo," řekla. Zavřela oči a s malým úsměvem zakroutila hlavou. „Dameon nade mnou musí vrtět hlavou, tam v nebi. Vždycky mi tvrdil, že se mi uleví, když o tom někomu řeknu." Vydala ze sebe krátký chraplavý smích. „A já husa mu nikdy nevěřila."
Podívala se na Crowleyho. „A promiň, že jsem na tebe křičela. Nějak se to ve mně všechno nahromadilo a já se už prostě neudržela."
Nečekala, že se hraničář zářivě usměje a založí si ruce za hlavu. „Mně to nevadilo. Myslím, že tě teď docela chápu. Dozvěděl jsem se o tobě spoustu zajímavých věcí, ale pokud nebudeš chtít, tak o tom nikomu neřeknu."
Averill se na oplátku usmála. Zaklonila hlavu a podívala se na hvězdnou oblohu.
„I já jsem se dneska o sobě dozvěděla pár věcí." Koutkem oka zachytila Crowleyho zdvižené obočí, a zasmála se – opravdově se zasmála.
„Třeba to, že mám vlastně ráda objetí," podotkla. Crowley musel několik vteřin studovat její výraz, aby zjistil, že nežertuje.
„Mám to chápat tak, že chceš ještě jednou obejmout?" zeptal se a v očích mu hrály zlobivé jiskřičky. Ale i na něm se už únava podepisovala a vypadal unaveněji než za několik posledních týdnů.
Averill se pokusila o ten nejnevinnější výraz, který dokázala na tváři vykouzlit. „Prosím."
