2. Seslaní zasahují
Sídlem zazněl nouzový signál.
Jana energicky típla cigaretu, vyhodila ji z otevřeného okna, vymrštila se na nohy. Ještě se trochu napila. Spěchala ze svého pokoje, proběhla úzkou chodbou a už byla v zasedací místnosti. „Dobrý, Michaeli," pozdravila jejich velitele a sedla si ke stolu.
„Dobrý den, Jano," pronesl Michael.
Jana se na něho dychtivě podívala. „Ještě abych se netěšila, ti dva, s kterými jsem tady celé dny zavřená, jsou nudní patroni," protočila se na kolečkové židli. „Můžeš mi říct, co je to za akci?"
„Počkáme na ostatní," pronesl rezolutně Michael.
„Kdo ví, kdy přijdou. Než Martinovi dojde, že svůj kabát dal včera bezdomovci, bude ho beznadějně hledat. A Jirka mu u toho bude ještě asistovat. Kdybych měla pokoj vedle nich, už by tu dávno byli," postěžovala si Jana.
„Pokud tu chceš s námi být, musíš dodržovat naše pravidla. A náš šéf není z těch, kteří by je jen tak zbůhdarma měnili," Michael si nedokázal představit, že by šéf dovolil, aby žena obývala místnost hned vedle mužů. Ne, že by svým lidem nevěřil, jistě to dělal pro jejich vlastní pohodlí a důležité soukromí. Navíc Jana nebyla ve svém křídle sama, vedle ní se nacházely pokoje jejich zdravotnických sil Terezy, Terezy a Agáty.
„Promiňte, nemohl jsem najít kabát," Martin se udýchaně posadil na své místo.
„Co jsem říkala," Jana si založila ruce na hrudníku.
„Dobrý den, Michaeli. Omluvte naše zpoždění," promluvil Jiří. Michael mu pokynul hlavou. „Příště ať se to neopakuje. Mohlo by to někoho stát život."
Poté se Michael postavil a ukázal na rozsvícenou obrazovku. „Matouš nám posílá echo. Na Kosí ulici došlo k přepadení banky. Lupiči jsou stále uvnitř. Drží rukojmí, jedná se o dvě bankovní úřednice a šest klientů. Lupiči jsou čtyři. Jsou to recidivisti, kteří mají na svědomí různé menší i větší krádeže a vloupačky. Z pozorování jsme zjistili narůstající sklon k agresi. Jsou ozbrojení střelnými zbraněmi. Dejte si pozor," varoval Michael své podřízené, aby neohrozili životy nevinných lidí.
„Nezklameme vás, pane," Jiří pomalu vstával.
„Rychle do zbrojnice, když už jste mě tak strašně opozdili," pokárala je Jana a vyběhla se připravit do boje.
Připravili se v rekordním čase a teď už každý jel na svém běloušovi do bitvy. Jana s mečem, Jiří s kopím a Martin s gladiem. Dveře banky se před nimi samy otevřely. „Jak dlouho ještě budeš cvičit toho svého draka? Určitě bychom pak byli všude dřív," Jana stále popichovala Jiřího.
„Nás tři a v plné zbroji? To mu nedovolím," tiše ji odpověděl.
„Co to má znamenat? Co jste zač?" pozornost lupičů se okamžitě soustředila na tři postavy v nablýskané zbroji.
„My jsme Seslaní," prohlásila Jana.
Martin se shýbl k prvnímu člověku, co ležel na zemi: „Není vám nic?" Žena se na něho vyděšeně podívala.
„Martine, ztrapňuješ nás," pošeptala mu Jana.
„Pospěšte si, za chvíli začnou být agresivní," napomenul je Michael, který celou akci sledoval a vyhodnocoval.
Seslaní se uspořádali do bojového postavení. „Litujte svých hříchů," varoval je Jiří.
„To má být vtip?!" zeptal se jeden z lupičů a nabil zbraň. Zamířil na Jiřího, natáhl závěr, uvolnil pojistku. „Poslední modlitbičku, pošuku?" Vyšla rána.
„To nebylo zrovna slušné," upozornil ho Jiří. V poslední chvíli odrazil kulku svým kopím a střela teď vězela ve stěně.
„Já si beru ty dva vpravo," řekla si Jana jako první.
Bankou se rozezněl zvuk souboje.
Poslední padouch klečel na kolenou, unavený těžce oddechoval. Úpěnlivým pohledem se snažil vyvolat v Seslaných alespoň krapet soucitu. Úkosem zkontroloval svoje zločinecké partnery, kteří se teď v psychických bolestech svíjeli na zemi. „Prosím, ne." Jana však neměla v úmyslu opustit jejich naučenou taktiku. Rozmáchla se: „Nastala hodina tvého soudu." Meč se zaryl do mužovy hrudi.