3. Antonín se zasnil
Cesta, kterou měl před sebou, se Antonínovi jevila v lepších barvách, než předchozí den. Opatrně sestupoval zavátou krajinou, dobře najedený a teple oblečený. S povznesenou náladou si v hlavě přehrával instrukce, které mu dal hostinský.
František se podle něho nacházel ve městě nedaleko odtud. Stačilo jen sejít do údolí, pokračovat podél řeky a do několika dní se Antonín musí už jistě nacházet u cíle své výpravy.
Rafael byl k němu až příliš velkorysí, když mu do cesty poslal toho ztraceného hocha. Jak mohl tak dlouho odkládat svůj úkol, když jeho řešení nebylo tak náročné, jak se v první chvíli zdálo.
Antonín si vesele hvízdal a pružným krokem pokračoval po kamenité pěšině. Vzpomínal, jak hřejivě se s ním Máňa loučila. Silně ho objala, znovu mu poděkovala za záchranu jejího přítele, a nabídla mu, aby je neváhal kontaktovat, kdyby něco potřeboval. Třeba i další teplé oblečení. Byla na něho až příliš hodná.
Máňa byla jedna z těch žen, na které se nezapomíná. Sebejistá krása z ní přímo zářila. Měla dokonalé rty a perfektní zuby, oblá byla tak akorát, a navíc byla i chytrá. Co víc by si mohl muž přát.
A jaký ho zaplavil pocit, když ho objala. Ještě teď cítil otisk jejího těla, jak ho pevně objala.
Rázem se Antonínovi zatmělo před očima a už seděl na studené zemi. Tvrdý dopad ho okamžitě probudil. Antonín zas plně vnímal svět kolem sebe. Smál se. Jak mohl být tak zaujatý cizí ženou, která už stejně patřila někomu jinému. Vždyť tyto pudové záležitosti se mu většinou samy vyhýbaly. Bylo vidět, že už dlouho nebyl mezi lidmi. Samota si na něm vybírala svoji daň.
Antonín si pomohl rukama do stoje a oprášil si oblečení od sněhu. Zkusil se postavit na nohu, v níž se mu po pádu pozměnil cit. Antonín bolestí zasténal. Dobelhal se k nejbližšímu pařezu, posadil se a čekal.
Daní, jak se zdálo, se stal vymknutý kotník. Snad jeho cena nebude příliš vysoká.