5. Antonín nabírá zpoždění

„Budete muset zůstat ještě alespoň tři týdny v klidu."

Antonín jen nerad přiznával, že rada doktora byla na místě. Hlavně se Antonín chtěl vyvarovat dalšímu nemilému střetu s ošetřující sestrou. Našli ho prochladlého, dehydratovaného uprostřed lesů. Nevzpomínal si, kdo ho vlastně přivedl, ani jak se dostal do nemocnice. Prostě se tu jednoho dne probudil.

V první chvíli, kdy už byl celkem vzhůru, se posadil na posteli. Svěsil obě nohy z lůžka a zkusil se postavit. Levé chodidlo až po půlku holeně měl uzavřené v neprodyšné sádře, nic s čím by se v minulosti nikdy nepotkal. Zjevně ho noha byla schopná unést. Antonín se vydal kupředu. Mírně kulhal, ale to byl jen drobný detail, měl před sebou mnohem důležitější úkol. Otevřel skříň a snažil se zjistit, které oblečení patřilo jemu. Procházel věci, když v tom ho ovanul jemný závan větru.

„Kdo vám dovolil vstát?!" sestra na něho šla zostra.

„Nic mi není," Antonín se necítil nijak omezený, až na nohu v sádře.

„Okamžitě si jděte lehnout," přikázala zdravotní sestra. Antonín bez dalších slov poslechl. „My se vás tady snažíme vyléčit, a ne že si budete dělat, co se vám zlíbí. Ještě byste si mohl ublížit. Pak by nezbylo, než použít donucovacích prostředků, abychom vás udrželi zdravého. Vstávat z postele budete moct, až to doktor dovolí." Antonín jen nejistě přikývl. Nijak nechtěl rozčílit zdravotnici, vždyť byl vzhůru sotva pár minut.

„Zavolám vám lékaře, aby si s vámi promluvil."

A tak Antonín setrvával na nemocničním lůžku s vyvrtnutým kotníkem a čekal, až se bude moct znovu pustit za svým úkolem. Hodiny se však vlekly a čas neutíkal. Díval se z okna, pak zkontroloval minutovou ručičku, následně se ohlédl ke dveřím.

„Vezou se léky, pánové," ozvala se mladá sestřička a s plným vozíkem vjela do pokoje. A s ní se celá místnost rozzářila. Mužové na postelích ožili, posadili se, popřípadě narovnali a čekali, až řekne jejich jméno a předá jim kalíšek s léky. Antonín vše jen pozoroval.

„A pro vás nic," pronesla k Antonínovi. „Tak a budu tu tak dlouho, dokud neuvidím, jak máte všichni snědené prášky," řekla falešně přísným tónem a přistoupila k Antonínovu lůžku, přitom však neztratila z pohledu žádného z ostatních pacientů.

„Petra bývá často drsná, nic si z ní nedělejte. Ona to nemyslí špatně," promluvila, aby navázala na ranní incident. Antonín jen přikývl. Co ji na to měl říct.

„Překvapilo jí to. Od té doby, co vás sem přivezli, jste jen spal. Nemohl jste vědět, že nemáte sám chodit. Nebo maximálně o berlích," ukázala na podpažní berle opřené v rohu místnosti. I kdyby je měl použít, tak by k nim musel nejdřív dojít. Zdejší logika mu připadala nepochopitelná.

„Lidé s vymknutým kotníkem nebývají v nemocnicích," Antonín se snažil přijít alespoň na důvod jeho hospitalizace.

„Nemohli jsme z vás dostat, odkud jste. Vždyť jste u sebe neměl vůbec nic. Žádné doklady, telefon. Vůbec nic. Kdo, prosím vás, jde v dnešní době do lesa bez mobilu?" zeptala se ho udiveně sestra.

„K čemu by mi byl, když tam není signál."

„To je vlastně fakt. A když už jste se takhle rozpovídal. Kde vlastně bydlíte?" uličnicky se na něho podívala.

Antonín přemýšlel. Kdyby řekl pravdu, poslali by ho první volnou sanitou domů a on by musel se svou výpravou začít od začátku a to ještě s třítýdenním odkladem. Matka by ho jistě nenechala odejít, než by se dokonale uzdravil. Takové zpoždění si nemohl dovolit. Vždyť on sám ohrozil úspěch celé výpravy svou nerozhodností. „To je složité. Teď zrovna nemám stálé bydlení."

„Na bezďáka teda vážně nevypadáte."

„Nejsem bezďák," ohradil se Antonín. „Jen musím někoho najít. A dovést ho domů."

„Já taky stále někoho hledám, ale zatím se ne a ne objevit," mrkla na něho sestra. „Má ten váš někdo jméno?" na tváři jí rázem hrál líbezný úsměv. Antonín nedokázal přijít na důvod její náhle změny v chování. Ale třeba mu poradí, kde by mohl svého muže hledat. „František."

„Určitě to je skvělý člověk," pokračovala dychtivě sestra.

František musel mít mnoho kvalit, když si ho přejí, aby rozšířil řady Seslaných. Antonín přikývl.

„Kdybych tak taky měla někoho, komu by na mně záleželo tolik, jako vám na Františkovi," povzdechla si zdravotnice. „Mimochodem, já jsem Pavla."

„Antonín," podal jí ruku.