13. Nábor
„Kam mě to vedete?" ptal se. Byl zmatený, všude kolem se rozprostírala neproniknutelná tma. Určitě však musel být uvnitř nějaké staré budovy, ze zdí čišel chlad obohacený vůní letité plísně. Na chvíli se zastavil, tím si však vysloužil jen tvrdý úder do zad, který ho okamžitě uvedl opět do pohybu. Sestupoval po schodech společně s těmi muži, co mu bitím určovali směr. Spíš zakopával, v té temnotě nemohl pořádně odhadnout vzdálenost a hloubku jednotlivých schodů. Co by s ním asi udělali, kdyby zakopl a zřítil se? Kolik tam ještě mohlo zbývat schodů? Stačilo by to, aby si zlomil vaz? Zakolísal.
V další vteřině ležel na zemi. Překonal celé schodiště, až upadl na rovině. Jak trapné. Podlaha byla stejně chladná jako stěny. Cítil však jemné drážky nedaleko od sebe. Kachličky. Rozhodně velmi jednoduché na udržení čistoty, kdyby se něco zvrtlo. Nebo spíš někdo.
Ležel na zemi a nikdo do něho nekopal ani ho nevytáhl do výšky, aby pokračoval dál. Nejspíš ho tu nechali svému osudu. Nic jiného by si stejně nezasloužil po tom, co provedl.
„Tak dlouho jsem se tě snažil najít a konečně jsi tu," tma už nebyla tak neproniknutelná, jak se nejdřív zdálo. Když se podíval za hlasem, uviděl muže. Bezpochyby seděl. Nejspíš měl nohu přes nohu, podrobnější popis by však jen hádal.
„Kde to jsem?"
„Na Zemi. Špatná otázka. Zkus další," muž vstal, šel k němu.
„Kdo jste?"
„To už je lepší. Jsem jako ty. Jsem tvůj přítel. Docela pochopitelná otázka. Ale zkus to ještě jednou, prosím." Nemohl to přesně vidět, ale cítil, jak se muž usmívá. Co to všechno mělo znamenat?
„P-Proč?"
„Ptáš se proč?" muži se ulevilo. Konečně přišla správná otázka. „Chci tě zachránit. Vím, v jaké tísni se teď nacházíš. Proto ti zde poskytnu vše, co si budeš jen přát. Naplním všechny tvé potřeby. Najdeš zde pravé útočiště. Nebo jak se říká, bezpečný přístav. Zde tě nikdo nebude hledat. Nikdo," mluvil tak sladce. Byl to naprostý kontrast k tomu, jak se sem vůbec dostal. Jak ho ti hrubiáni sebrali z ulice, nacpali do auta, vyhodili někde, kdovíkde a vedli ho temnotou až sem. „Ani policie tě tu nenajde, jsme mimo jejich radar," ujišťoval ho.
„Proč?"
„Další proč?" muž se zasmál. „Protože jsem lidumil? Snažím se ochránit ty, jež trpí? Víš, kolik tu mám lidí, co přežili útok Seslaných? Desítky, možná stovky. A všichni jsou naprosto stejní. Jsou ustrašení, vyčerpaní, zklíčení, zlomení. Vymysli si jakýkoliv negativní přívlastek a každý u nich najdeš. Stejně jako u tebe. Moc dobře vím, jaké to je. Když ti tvůj kdysi nejlepší přítel řekne: Bylo by pro tebe lepší, kdyby ses nebyl narodil. A víš, co mu na to říkám? Jdi se bodnout. Hrůzovláda Seslaným musí skončit, Juliáne. A ty mi s tím pomůžeš." Muž ho postavil na nohy. Pokynul ke svému nohsledovi, ten se ve vteřině vrátil a předal mu balíček. Muž ho rozbalil a vložil do Juliánových rukou meč.