14. Nováčci poznávají jídelnu

Antonín s Michaelem v zádech se vrátili k ostatním. Celou dobu musel jít s Michaelovým pohledem na svém zátylku, i po jejich nekonečném rozhovoru mu Michael stále nevěřil a dával dobrý pozor, aby si Antonín nic nepřivlastnil. Chůze pro něho byla o to náročnější, protože se v novém prostředí ještě nevyznal. Proto se neustále otáčel na Michaela, chtěl z jeho tváře vyčíst, jestli se ubírají správným směrem. Bál se, že kdyby se ztratil, Michaela by to ještě více utvrdilo v jeho přesvědčení, že je chce Antonín okrást. Naštěstí se nakonec přece jen dostali do tělocvičny a Antonín si již mohl oddechnout.

Všichni čekali, koho si Michael zavolá nyní. Michael se po nich podíval. „Ve 12 hodin se podává oběd. Máte nejvyšší čas, abyste se přemístili. Po obědě za mnou přijde Eligius." Nikdo ani nedutal, natož aby odporoval. Michael se otočil a odešel.

„Kdo je Eligius?" zeptala se Terezička.

„To jsem já," prohlásil Eli, který celý rudý čekal na salvu smíchu.

„Já jsem myslela… Aha."

„Jde se na oběd," uzavřela Wilgefortis nepříjemnou debatu.

V jídelně už u jednoho stolu seděli Jiří s Martinem a Janou. Skupinka nových Seslaných se cítila nepříjemně v prostředí, které pro ně bylo nové a kde se dodržovala pravidla, která jim nikdo nevysvětlil. „Jdu první," zahlásila Terezička a rozeběhla se k výdejnímu okénku. Všem se náležitě ulevilo. Ostatní se uspořádali za Terezičkou a nespouštěli ji ani na chvíli z očí, snažili se vstřebat každý její pohyb a každé slovo, kdyby se po nich náhodou něco očekávalo. Podle všeho dnes byla pečeně s rýží. Na jídelnu, na kterou byl Antonín zvyklý ze svých školních let, vypadalo toto jídlo barevněji a vonělo tak, že začínal mít pořádný hlad. „Díky, Vavřinče," řekla Terezička a usadila se vedle Jany.

V tom se Vavřinec otočil k pětici nováčků. „Máte stravenky?" Podívali se jeden na druhého. „Co to má znamenat?" zeptala se Wilgefortis, která byla první na řadě.

„Jen si z vás utahuju. Chce někdo polívku?" A už Vavřinec se síťovkou na hlavě rozdával jídlo a každému přál dobrou chuť.

„Mohl bych poprosit bez masa?" požádal František.

Vavřinec se podíval na talíř, který už měl přichystaný jen ho předat strávníkovi. „Tak to ne. To mi měli říct předem, že tady máme vegetariána. Tohle mi nemůžou dělat. Na to nejsem připravený. A pořádné jídlo potřebuje pořádnou přípravu," čertil se kuchař. „Na," podal talíř Antonínovi, který stál za Františkem.

„Děkuju?"

„Františku, neodmítej, co ti nabízejí. Jistě tady mají dost jídla jak pro tebe tak pro Lupu. Musíš být silný. Klidně mu to maso dejte," Klára se vrátila k Františkovi, aby ho následně zavedla k jejich stolu.

„Kdo je Lupa?" Vavřince vyděsila představa, že by mu vedení zapomnělo oznámit, že bude od teď živit ještě dalšího člověka. To by už vážně s jídlem nevyšel. Kuchařova noční můra se začínala zhmotňovat.

„Lupa je pes," upřesnila Klára. Vavřincovi se konečně ulevilo a mohl nabírat poslední prázdný talíř. „Tak ten už spokojeně dlabá. Byl jsem se na něho před chvílí podívat. Mohl by to být pěkný pes, kdyby se dal pořádně do pucu. Tak tady máte, mladý muži," podal Františkovi jídlo.

„Děkuji, Vavřinče, a omlouvám se za ten rozruch."

„Dávno zapomenuto," rozhodil Vavřinec rukama a v další chvíli už hledal krabičku, aby si mohl zapálit.

Eli po celou dobu sledoval Antonína. Antonín se na druhou stranu snažil nevšímat Eliho zaujetí a radši se věnoval jídlu. „Jaké to bylo?" Eli se nakonec stejně zeptal. Teď musel Antonín odpovědět: „Byli tam oba. Michael i Rafael. Ptal se spíš Michael." Rafael se ho zeptal jen na to, jestli nechce vodu.

„Na co se tě ptali?"

„Jak fungují moje schopnosti," odpověděl pomalu Antonín. Jaké jeho schopnosti? Spíš to byly schopnosti jeho kapes. On s nimi neměl nic společného.

„Jak to tedy je s tvými kapsami, pokud se mohu zeptat?" zajímalo Jiřího. Jana s Martinem se k němu okamžitě otočili. „Co? Jsem snad jediný, kdo četl hlášení?"

„My jsme v nějakém hlášení?" Eli se obrátil na Jiřího.

„Ano."

„To je super," nadchla se Terezička. „Co tam píšou?"

„Nic, co byste o sobě už dávno nevěděli. A kdyby si ho Jana přečetla, tak by věděla, že s Františkem si není radno zahrávat na první hodině sebeobrany," Jiří potřeboval Janě ukázat její přešlap, aby si příště dávala větší pozor a poslouchala příkazy, které dostává od nadřízených.

„Dej mi pokoj. Náhodou to šlo dobře, viď, Františku," bránila se Jana. František s plnými ústy tiše přitakal.

„Jak to je tedy s tvými schopnostmi?" vrátil se Jiří k původnímu směru rozhovoru.

„Tohle jsme řešili už ve vězení," prohlásila Wilgefortis.

„Vězení?" Martin se podíval na Jiřího, ten jen krátce odvětil: „Máš číst hlášení."

„Něco ztratíš, on to najde v kapse. Ale když si něco přeješ, aby našel, tak to nefunguje. Jeho schopnosti jsou na nic," Antonín nemohl než souhlasit s Wilgefortis.

„A jaké schopnosti máš ty?" zeptal se jí Jiří.

„Četl jsi hlášení?" neodpustila si Wilgefortis. Popravdě se jí o svém daru nechtělo mluvit.

„Já jsem ho četl, ale ostatní ne. Mohla bys nám to říct, pokud tedy chceš."

„Ty si asi myslíš, že tady tomu všemu velíš, že jo. Že víš všechno nejlíp," rozzuřila se Wilgefortis. „Poznám, když mě někdo tlačí do kouta a to teď zrovna děláš ty."

„Jestli nechceš, tak já začnu," snažil se Eli uklidnit situaci. „Já dokážu manipulovat časem." Všichni se na něho nevěřícně podívali. „Tak proto jsi kradl v tom zlatnictví, myslel sis, že pohneš časem a nikdo si tě nevšimne?" Dívala se na něho Wilgefortis s obdivem.

„Vlastně jsem ty šperky vracel. Jenže dokážu pohybovat časem jen v rámci sekund," přiznal se Eligius. Jídelna vybuchla smíchy. „Ale teď už to stejně nepůjde. Měl jsem takové hodinky. Stačilo jen posunout ručičkami a čas se změnil. Nejspíš zůstaly na policii," mrzel se Eli.

Antonín sáhl do kapsy a podal Elimu jeho památeční kapesní hodinky. „Tady."

„Tys je měl celou dobu u sebe?!" Elimu hněvem blýskalo v očích.

Antonín se ztěžka nadechl, jako by to vysvětloval už po sté. „Ne."

„Já se dokážu přemísťovat," pokračovala Klára. Od ostatních okamžitě sklidila obdiv. „Ale jen s pomocí elektronických zařízení." Drobný detail okamžitě snížil nadšení skupiny.

„Dokážu změnit svoji podobu, ale jsou to jen jiné verze mého já," osmělila se Wilgefortis.

„To nechápu," přiznal Martin.

„To je fuk. A tady František je náš osobní ninja. A co ty-" Wilgefortis se otočila k Terezičce.

„To není můj dar," pronesl František tiše. Jeho protest si však vysloužil pozornost všech. „Mluvím se zvířaty." Ostatní se na sebe podívali. Taková schopnost jim v potírání zločinu v ničem nepomůže. Pohledy se skupina shodla na tom, že František pro ně zůstane nevidomým ninjou. Klára se jen pro sebe usmála.

„Skvělá schopnost, Františku," okomentovala Wilgefortis, snažila se přitom potřít jakékoliv stopy sarkasmu, které by mohl z jejích slov vycítit. „A co ty, Terez?"

Terezička smutně sklonila hlavu nad talíř. „Já nevím."