15. Den Jiřího, Eliho a Wilgefortis

S nadšením nováčků se vydali Wilgefortis s Elim na svoji první výpravu. Nešli sami. Pro jejich misi byl Jiří určen jako vedoucí skupiny. V čele s Jiřím mířili k místu jejich prvních činů jako Seslaných. Zatím nepoučeni o širokém záběru působnosti Seslaných se těšili na opravdovou akci na poli zločinu.

Trojice se zastavila před školou.

„Vážně jsme tu správně?" zeptala se Wilgefortis.

Jiří s nechtěným výrazem nadřazenosti, se kterým se snad musel již narodit, se podíval na své svěřence. „Četli jste vůbec hlášení?"

„Ne," přiznal se Eli.

Wilgefortis podrážděně vzhlédla k nebi. „A je to tu zas. Jak můžeme prostudovat stoh papírů, když se do pěti minut musíme sbalit a vyrazit na místo? To je naprostá blbost. Radši se budu připravovat k boji, než číst nějaká lejstra."

„A jak se zdá, někdy by se znalosti s těch lejster docela hodily. Třeba abyste věděli, do čeho se ženete," vyčítal jim Jiří. Bez dalšího zdržování vyrazil ke škole.

„Co vlastně máme za úkol?" Eli pokorně následoval jejich vedoucího.

„Beáta nás poprosila, abychom udělali pro studenty přednášku na téma kriminalita," uvedl je Jiří do obrazu. Nezkušení Seslaní na sebe vytřeštili oči. „Neměli jsme se na to předem připravit? Třeba vytvořit prezentaci nebo tak něco?" vyrazil ze sebe Eli.

„Kdybyste si přečetli hlášení, mohli jste se připravovat cestou sem," Jiří byl s každou další větou, kterou pronesl, čím dál otravnější.

„Nemůžeš nás do toho jen tak hodit," protestovala Wilgefortis. „To máme předstoupit před třídu plnou puberťáků a začít vykládat nějaké bláboly o tom, jak se krást nevyplácí a podobně? Vždyť jsme oba byli ve vězení, i když on tam byl naprostým omylem. Co když se nás na to někdo zeptá?" Wilgefortis se nervózně podívala na hodinky.

„Proto jste ti nejlepší k tomuto úkolu," prohlásil Jiří. Najednou se jeho tvář pohnula do šibalského úsměvu. „Dnes budu vést debatu já. Shodneme se na tom?" Jeho učedníci okamžitě přikývli. „A pro příště si přečtěte aspoň první stránku. Alespoň tak to dělám já, když nestíhám," Jiří vstoupil do školy.

Nebloudili dlouho, než si je Beáta našla. Přesto oba nováčci pořád sledovali čas. Pro jednoho plynul pomalu a pro druhého až moc rychle. Oba však poléval stejný studený pot. „Jsem ráda, že vám to vyšlo," usmála se na ně Beáta. „Vás ještě neznám," Beáta si obdivně prohlédla Eliho s Wilgefortis. „Kde je mé vychování. Tohle je Eli a Wilgefortis. Naše nové posily," představil je Jiří.

„Já jsem Beáta," oplatila jim zdvořilost. „A teď se přivítejte s našimi žáky. Už se vás nemohou dočkat." Seslaní nedokázali uvěřit jejímu výroku. Ze třídy se valil halas a rámus, přes který jen stěží slyšeli vlastního slova, natož své vlastní myšlenky. Jakmile Beáta otevřela dveře, proměnil se vyrvál ve slušně usazené studenty. Beáta uvedla svou návštěvu, pak Jiří vystoupil a začal s přednáškou.

Jiří mluvil a pozornost studentů začala polevovat. Jedni začali usínat, jiní se ještě drželi a dívali se z okna, další si navzájem psali vzkazy nebo seděli v tichém hovoru, který se však zvučně nesl až k učitelské lavici. Ani Wilgefortis se nedokázala udržet na vlně s Jiřího výkladem a s netrpělivostí pozorovala ručičku hodin. V jednu chvíli se tiše přikradla k Beátě a omluvila se. Jiří jí jen věnoval podmračený výraz, který s Wilgefortis nic neudělal, a odešla na toalety.

Wilgefortis zkontrolovala svůj odraz v zrcadle a odebrala se na nejbližší otevřenou toaletu. „Tady snad neexistuje něco jako soukromí," reptala nad nedostatkem klíčů na dívčích toaletách. Zavřela za sebou dveře a po celou dobu poslouchala, kdyby náhodou někdo přišel, aby měla čas chytit se kliky od své kabinky.

„Je tu někdo?" ozvalo se z vedlejšího boxu. To jí ještě chybělo. Ještě jí tu někdo uvidí a nařkne z pedofilie. Ale už bylo pozdě na to dělat, že tu není. „Co je?"

„Mohla byste mi pomoct? Holky mě tu zavřely," prosil dětský hlas. Wilgefortis se zarazila. Pochybovala, že by vedlejší kabinka měla klíč. Proč jen si dítě neotevřelo a nešlo na hodinu. Wilgefortis šla obhlédnout situaci. Z venkovní strany se zdálo všechno v naprostém pořádku. Dítě si z ní muselo utahovat. V tuhle chvíli neměla nejmenší trpělivost s hraním dětských her. „Zkus vzít za něco, co vypadá jako klika, a otevřít si," sama slyšela, jak jí postupně hrubne hlas. Pro jistotu se však nesnažila podívat do zrcadla.

„To nejde," opáčila žákyně.

Wilgefortis nevrle trhla dveřmi, které se prudce otevřely a s nimi na Wilgefortis spadlo dítě, jež se dosud drželo pahýlu, na němž chyběla klika. Dívenka pořád zaskočená vzhlédla. „Vy máte vousy?"

Odraz v zrcadle nemohl lhát. Zírala na ni znuděná mužná tvář. „No jo, musím se oholit," prsty si prohrábli hustý vous. „Neslušelo by se nejdřív poděkovat?" dítě by si mělo osvojit dobré vychování, když už něco.

„Děkuju," pořád si však prohlíželo dospělého vedle sebe. „Myslela jsem, že jste paní učitelka. Vy jste pán?"

„A nejsi ty nějaká zvědavá?" rozhovor se nebezpečně blížil k zásahu policie. Stačí jen, aby dítě začalo křičet. To by Wilgefortis nijak nepomohlo. Teď nebyl správný čas na hrdinství. „Řeknu ti tajemství. Dokážu se změnit, v cokoliv chci," prohlásil a pro demonstraci se změnil v dívku podobného věku, v jakém byla uvězněná holčička.

„Super."

„Mně to zas tak super nepřijde. Jednou za čas se musím proměnit, i když zrovna nechci. Jako třeba teď. Je to otravné. Jak se jmenuješ?" zeptala se Wilgefortis.

„Josefka. A ty?"

„Will."

Dívky se posadily na okenní rám, jakoby neexistovalo nic jiného, kde by měly zrovna být. „Takže se můžeš proměnit v kluka i holku. Dokážeš se proměnit i v pejska?" zajímalo Josefku.

„To jsem ještě nezkoušela," přiznala Will.

„A nechceš to zkusit teď? Já jsem vždycky chtěla pejska. Třeba bernský salašnický se mi líbí, takový velký chlupatý. Nebo pouliční směs by byla taky skvělá. Takového měla babička. Jsou to ty nejchytřejší psi."

Wilgefortis se v žádném případě nechtěla proměnit v žádné zvíře a obzvláště ne na půdě školy. „Proč tě ty holky zabouchly na záchodě?" změnila směr hovoru.

Dítě posmutnělo. „Nemají mě rádi. Podle nich jsem divná."

„Proč by si něco takovýho měly myslet?" Avšak Wilgefortis z vlastní zkušenosti věděla, že děti dokážou být kruté. A nejenom děti. Ty však mohou ze svého tyranství vyrůst. Na rozdíl od nich jejich oběti čeká těžší vývoj.

„Každý na koho šáhnu, umře," Josefka řekla zkroušeně.

„To je blbost," to by byla ta nejhorší schopnost, kterou by kdo mohl dostat. Will se rozhodla, že se Josefka mýlí. „To ti určitě namluvili ve škole. Řeklas to svým rodičům?"

„Oni nežijí."

„Kdo se teda o tebe stará?" Will bylo rázem jasné, že dívka nemá tak snadný život, jak si v první chvíli myslela.

„Teta se strejdou."

„Víš, na mě byli ve škole taky zlí. Holky mě mezi sebou nechtěly a kluci nebyli o moc lepší. Ale pak jsem si uvědomila, že být divný není nic, za co by ses měla stydět. Každý je divný. Ty. Ty jsi jedinečná. Máš schopnosti, které nikdo jiný nemá. A jen ty je můžeš ovládnout," chtěla ji podpořit. Promluvit k Josefce slovy, která si říkala každý večer a každé ráno, dokud jí ta slova neuzdravila a nestala se pravdou.

„Jak?"

„Musíš si věřit. Jako ti věřím já," řekla Will a pevně Josefku objala. Dívka se zarazila a nesnažila se ani pohnout. Po chvíli se Will oddálila. „Vidíš, pořád žiju," usmála se na dítě. Josefka jí věnovala plachý úsměv. V tom se ozvalo zazvonění a do dveří vrazilo stádo děvčat. První hlučná parta se vrhla k Josefce, chytla ji za mikinu a vtáhla opět do kabinky, v které ji našla Wilgefortis. Té si nikdo nevšímal, proto se ve stínu vedlejší toalety proměnila do své dospělé podoby a postavila se výhružně nad řádící děvčata. Její stín zakryl malé neposedy.

„Okamžitě toho nechte, jinak vás nahlásím řediteli," pronesla hlučným odhodlaným hlasem Wilgefortis. Žákyně zmizely stejně rychle, jako se objevily.

„Děkuju," ozvala se Josefka. Wilgefortis jen mávla rukou a doprovodila dívku před školu.