17. Den Martina, Františka a Antonína

Antonín se nepříjemně ošíval. Chvílemi se roztržitě rozhlížel kolem sebe a pak hned se snažil ostatním vnuknout dojem, že je neviditelný. Popřípadě že svět kolem něho neexistuje. Své nápady neustále střídal podle toho, jaká úzkost ho právě přepadla. Procházel městem společně s Františkem, Lupou a Martinem a nikdo z nich Antonínovi nechtěl dovolit vrátit se na Základnu.

„Rafael říkal, že to je pro tvé dobro," připomněl mu Martin. „Bez kontaktu s lidmi se nenaučíš ovládat své schopnosti." Nikdo mu však nevysvětlil, proč by se měl naučit ovládat své dovednosti, proč by ho prostě nemohli nechat být. Dosud si vystačil docela dobře sám. Podíval se na Lupu, který okamžitě vycítil Antonínovu potřebu utéct. Zavrčel na něho.

„Myslím, že ti nemusím říkat, co ti Lupa chce," konstatoval František. Opravdu nemusel. Ani ten pes s ním nesoucítil.

„Rafael to dělá pro tvoje dobro," znovu začal Martin. Dnešní konverzace se točila ve velmi malém kruhu. „Je na čase, abys svůj dar přestal brát jako prokletí-"

„Ale jako dar," skočil mu Antonín trochu posměšně do řeči. Ten kruh nemohl být menší. „To se vám lehko řekne, z vás nikdo nedělá kleptomana." Nikdo mu nikdy nevěřil. Všichni ho měli za zloděje a lháře. To byl jen další z důvodů, proč nejradši zůstával doma zavřený. Izolovaný od zbytku světa si ve svém pokoji připadal naprosto bezpečně. V rodině se smířili s jeho podstatou a chodili za ním, když nemohli něco najít. Vždy to bylo stejné. Antoníne, kde mám řetízek? Možná, že to sestra říkala dost nevybíravým způsobem, ale nikdy ho neposlala do vězení. Což cizí lidé obvykle dělali.

„Kam jsem je zas dal?!" zvolal muž vedle nich. Martin s Františkem se otočili k Antonínovi. Ten jen obrátil oči v sloup a podal muži žvýkačky. Ten se k němu s obdivem podíval a dodal: „Díky, kámo." Antonín si oddechl a mohl postoupit o kus dál. Jen doufal, že muži ještě několik dalších vteřin nedojde, že v balení byl naprosto stejný počet žvýkaček, s jakým svůj balíček ztratil.

„Mě rodiče poslali na psychiatrii," řekl František jakoby nic.

„Vážně?" To Antonín nečekal. Avšak upřímně, když uváží všechno, co se zatím o Františkovi dozvěděl, mohl reakci rodičů velmi jednoduše odhadnout. „Mluvit se zvířaty, jak se zdá, není schopností příčetných lidí," pousmál se František. V jejich malé skupině toho napovídal daleko víc, než za celé působení u Seslaných. Antonín byl za to rád. S Františkem se snadno vyšlo a získal od něho část jeho klidu. Kterého dnes Antonín potřeboval víc než dost.

„Kdy se to u tebe projevilo?" zeptal se Martin.

„To jsem byl v armádě." Martina zmínka o Františkově narukování silně překvapila. Na Františka vyvalil oči. „Možná to začalo tak, jak tvrdili nadřízení. Že jsem nezvládl hrůzy války, a tak se u mě rozvinula psychická porucha. Byl jsem propuštěn a poslali mě domů. Jenže doma v bezpečí jsem utíkal mezi ptactvo a jiné zvířectvo ještě víc než na vojně. S Klárou jsme se snažili dát zase dohromady, ale nešlo to. Pak jsem skončil na psychiatrii." Tak takhle obsáhlou odpověď nikdo z nich nečekal. Konečně se však v jeho hovoru odhalilo, že Antonínův předpoklad byl správný. Mezi Františkem a Klárou k něčemu došlo.

„S Klárou. Jako s naší Klárou? Tou kočkou?" divil se Martin. „Té bych se držel až do soudného dne, kdybych měl u ní někdy šanci."

„Klára je bezvadná bytost a nezasloužila by si zůstat připoutaná ke mně." Jak bylo vidět, ani František si nevěřil tolik, jak by potřeboval. Konečně, byl stejným člověkem jako všichni ostatní.

„A jaká vůbec Klára je?" zeptal se Martin, který jen vyslovil to, na co myslel i Antonín. „Takhle se zdá trochu odtažitá."

„Klára je laskavá. Obětovala by se za ty, které miluje. Má nádhernou duši," pravil František a přitom podrbal Lupu za uchem. Na to, že byl nevidomí, měl František velmi dobrou orientaci v prostoru po většinu času. Třeba s tím nějak souvisela jeho schopnost mluvit se zvířaty. Martin se rozmrzele podíval. Čekal trochu jinou odpověď, ale na druhou stranu nijak neprosil o další informace. Další nesporná výhoda tří nejtišších lidí ve společenství. Ticho jim nijak nevadilo, alespoň na dostatečně dlouhou chvíli mohli zůstat sami se svými myšlenkami.

Náhle uslyšeli ženský výkřik. „Měli bychom se tam podívat," doporučil Martin. Skupina se vydala za ženou v nesnázích. Za dalším rohem našli, jak Antonín předpokládal, ženu v pokročilém stádiu těhotenství. Na zemi na všech čtyřech a držela se za břicho. „Je vám dobře?" zeptal se nevině Martin.

Žena na něho vrhla nevraživý pohled: „Rodím." To vypovídalo za vše. Martin se na ni dlouze zadíval: „Neznáme se?" Žena šokovaně zalapala po dechu. Antonín by teď nejradši zůstal s dámou o samotě. Nic jiného by ji v tuto chvíli nemělo rozptylovat než to, co se dělo s jejím tělem. „Jak se jmenujete?" zeptal se jí.

„Sára."

„Sára," zamyslel se Martin, „vy jste žena toho muže, jak jsme ho tahali z hořící budovy." Martin byl na sebe pyšný, že si sám vzpomněl. To bude muset říct Jiřímu, až se uvidí.

S dalším ženiným zaúpěním ztratil Antonín veškerou trpělivost. Teď bylo potřeba jednat. „Sáro, pokud vám to nevadí, podíval bych se, jak jste daleko s porodem. Abychom věděli, jak dál postupovat," probral s ní Antonín následující kroky. Žena souhlasila.

Na porod v nemocnici už bylo příliš pozdě a podle toho, jak se celá situace vyvíjela, mohlo být dítě na světě v každém dalším okamžiku. Nedalo se nic dělat, Antonín si vyzkouší zase jednou pro změnu roli porodníka. „Ty víš, jak se to dělá?" zeptal se Martin. Až teď Antonínovi došlo, že veškeré jeho podivné chování se odvíjí z toho, že si naprosto nedokáže poradit v jejich současném případě.

„Jsem nejstarší ze šesti dětí. Pár porodů jsem už zažil," uklidňoval je všechny Antonín. „Běž zavolat záchranku. Po tom, co se dítě narodí, bude potřeba je oba odvést do nemocnice. A jděte hlídat, aby nás záchranáři našli," zaúkoloval Martina s Františkem. Ani jeden z nich nijak neprotestoval. Milerádi se nechali Antonína se Sárou o samotě jejich činnosti, a co nejrychleji šli vyhlížet na druhý pomoc na druhý konec ulice.

„Kdo má dneska službu?" zeptal se František.

„Roch. Ten je dobrý. Jen musíme dát pozor, aby nesáhl na dítě," Martin už vytáčel číslo. „Víš, to s tou kůží a tak." František nevěděl. V tuhle chvíli se muži radši začali bavit o kožních nemocech, jen aby nemuseli myslet na to, co pro dobro jedné ženy podstupuje Antonín.

„Jednou jsem potkal člověka, co měl na noze takhle velký vřed," pustil se Martin do líčení svého hrůzného zážitku. Když však nezaregistroval žádnou reakci od Františka, podíval se na něho. František ho vůbec neposlouchal.

Lupa zpozorněl. Všechny svaly v jeho těle se napjaly. Čekal. „Roch už musí být blízko," promluvil František. Za chvíli i Martin zpozoroval výrazné auto a zamával. Připojil se k nim muž od hlavy až k patě zahalený, jakoby se stal neviditelným, pokud by si sundal oblečení. Kývl jim na pozdrav a ťukl se do krempy svého klobouku.

Martin ho obeznámil s tím, co se dělo za rohem a tak Roch opatrně vyndal nosítka a s nimi se přesunul do míst, kde už se ozýval dětský pláč a matčiny radostné vzlyky.

„Dobrá práce," poznamenal Roch směrem k Antonínovi. Antonín jen pokrčil rameny.

Na základně Seslaných se ten večer slavilo. Ať Antonín chtěl nebo nechtěl, tak po většinu večera byl středem pozornosti. Protože Martin musel všem vypovědět o jeho záslužném činu, díky němuž se na zemi dostal další nový člověk. A taková událost se potřebovala pořádně zapít, když už nic jiného a na Antonínovi bylo, aby se toho úkolu zhostil. S každým si musel připít a ani jeden ze Seslaných neměl v úmyslu ho zbavit závazku. Jiří s Janou nadšeně pozorovali nadšení svých mladších kolegů. Na první den ve službě si nevedli nijak špatně. Nadřízení měli šťastnou ruku při jejich výběru.

„Tak na další úspěchy," Jana si připila s Jiřím.

V jednu chvíli, kdy večer už natolik postoupil, že se v sále začaly tvořit menší skupinky, si František vzal Kláru stranou. Usadili se v jednom klidnějším koutě a po delším působení ticha se jí František k něčemu přiznal: „Chybělas mi."