18. František bere svá slova vážně
Druhý den ráno Kláru probudilo tiché zaklepání. „Moment," zavolala ke dveřím. Kdokoliv, kdo stál za dveřmi, byl tak ohleduplný, že se nesnažil proti jejímu dovolení vejít. Klára se ve spěchu oblékla, upravila si vlasy a vzala za kliku. Na chodbě na ni trpělivě čekal František. „Dobré ráno." Usmíval se na ni, jako by pro něho znamenala mnohem víc než všichni ostatní. Ten pohled ji hřál a zároveň bolel. S citem, který opět vyplul na povrch, se Kláře v paměti vybavovaly vzpomínky na utrpení, jímž procházela, když od ní František odešel.
„Dobré," pozdravila ho Klára.
„Smím tě doprovodit na snídani?" nabídl se František a nastavil jí rámě. Klára neprotestovala. Poprvé po dlouhé době vedl František, než aby se nechal sám vést.
„Jak to, že jsi vzhůru tak brzo?" prolomila Klára jejich společné ticho.
„Od samého rána u nás probíhá boj o koupelnu. V tom hluku jsem už nezabral, a tak jsem si řekl, proč je nenechat jejich sporům a nezajít za tebou a vzít tě na snídani, kde teď ještě nikdo nebude a budeme mít trochu času pro sebe." František jí galantně otevřel dveře a nechal dámu vstoupit první do ospalé jídelny. Již tu sice sedělo pár zaměstnanců, ale nikomu se v tak brzkých hodinách nechtělo komunikovat. Bylo slyšet jen zvuk rádia, který se linul z kuchyně.
„Jak vám vůbec dopadla včerejší mise? Večer jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nic nevím, o tvém dni," Františka ta skutečnosti trápila tak, že mu znemožňovala usnout. Jak mohl být tak bezohledný? S Klárou se usadili k jejich obvyklému stolu. Jen místa jejich kolegů zela stále prázdnotou.
Klára upila ze své ranní kávy, než odpověděla: „Bylo to skvělé. Rozhodně nic tak napínavého jako to, co jste zažili vy, ale dost jsme se s děvčaty sblížily." Její hlas však nezněl nijak nadšeně. To si František uvědomil hned. Nechtěl však na svoji přítelkyni tlačit. „Terezička se zdá roztomilá," přidal proto František.
„To ano, ta by byla schopná člověka přemluvit k čemukoliv, a když ne ona tak Jana rozhodně," navázala Klára.
„Jen by k tomu použila jiných zbraní." František si nemohl nechat ujít příležitost okomentovat Janinu svéráznou povahu. Vedle nich se Antonín při těch slovech málem udusil na pomerančovém džusu. Před chvílí se k nim připojil tiše, jako by byl duch. A stejně tak jednoduché bylo nevnímat jeho přítomnost.
„Jak se daří Lupovi?" zeptala se Klára.
František se zamyslel. Přes všechny povinnosti, které ho nyní svazovaly, se snažil najít čas na svého chlupatého přítele, ale nějak to nestačilo. Než stačil své myšlenky zformulovat do vět, chumel lidí se objevil v jídelně. „Tak pro příště si budeme muset udělat pořadník," Jiří naznačil, že má dost jejich diskuze, což však rozvířilo další vlnu protestů.
„Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby to zůstalo tak, jak to je," poznamenal Will.
„To říká, člověk, který ještě do včerejška používal dámskou toaletu," protestoval Martin.
Martinův komentář jen přidal další vodu na mlýn: „Ty mi snad chceš říct, že ti vadí to, kým jsem?! Já se už nechci schovávat a hrát si na to, že jsem normální. Nejsem. Nikdo není. Už se nenechám utlačovat."
„Takhle jsem to rozhodně nemyslel," Martin pomalu zašeptal.
„Tak pokud nechcete pořadník, tak navrhuji, abychom využili časovače. Nejdelší možná okupace koupelny jednou osobou bude trvat 15 minut," navrhl Jiří.
Většina členů kývla na souhlas. „To by šlo," podotkl Eli.
„No jasně, a pak si přijdeš ty a budeš pořád přetáčet čas, abys tam mohl být, jak dlouho bys chtěl," obořil se Will.
„No, dovol. Pořád by to bylo jen čtvrt hodiny," konstatoval Eli. Will se na něho pořád mračil. „Navíc, dokážu posunout čas jen o deset vteřin," přiznal se hodinář.
„To si děláš srandu," zasmála se Jana, která akorát dorazila s Terezičkou v zádech. „A jak to vlastně funguje, když se mění čas? To bys dokázal skočit v čase o hodinu a deset sekund nazpět?" zeptala se zvědavě Terezička.
Celá skupina utichla a čekala na odpověď. „To jsem zatím nezkusil." Nadšení okamžitě opadlo.
„Ahoj, seš tu nový?" Terezička pozdravila Willa.
„Ne."
„To je Wilgefortis," upřesnil Jiří.
„Aha." Terezička se radši potichu posadila a jen po očku se ještě jednou podívala na Wilgefortis.
„Tím máme dalšího člověka, který okupuje naší koupelnu," zasvětil Janu do jejich sporu. V tu chvíli byla Jana nadšená, že ženské křídlo bylo stále poloprázdné. Alespoň nějakou výhodu to mělo.
„To jako vážně?! Už zas?! Jak si myslíte, že by se mi žilo s čtyřletým plnovousem?" Will se podíval po mužském osazenstvu. Většina z nich se to snažila představit.
„Tak dlouhé ty vousy nebyly," podotkl Martin.
„Co se stalo před čtyřmi lety?" zeptal se Antonín. Údaj byl až moc určitý na to, aby šlo o náhodné číslo. Wilgefortis si jistě musela něčím projít a ať už to bylo cokoliv, alespoň na chvíli by vyprávění mohlo ztlumit její hněv. Neměli však čas to zjistit.
U stolu se objevil Rafael. „Na Wilsonově ulici za chvíli dojde k napadení. A pokud nezasáhneme, mohlo by skončit smrtí. Potřebuji dobrovolníky." Nastalo ticho, v rychlém sledu slov se po ránu jen těžko hledal nějaký význam. „Navrhuji Kláru," pokračoval spěšně Rafael, „bude potřeba se na místo dostat co nejrychleji, její teleportační schopnosti nám toto umožní."
„Já půjdu," František neváhal ani minutu. Nechtěl vystavit Kláru nebezpečí, a tohle byl jediný způsob, který František viděl, aby ji ochránil.
„Dobrá," souhlasil Rafael. „Vyber si ještě jednoho k sobě."
„Antonín," prohlásil František pevně.