19. František se ukazuje v pravém světle

Antonín se podíval po svých průvodcích. Vypadali vážně. V tom případě nepřipadalo v úvahu, že by si ho František vybral jen, aby se jídelna zasmála. Právě naopak, všichni okamžitě zmlkli a Jana je dokonce v první chvíli chtěla zastavit. Rafael ale nic takového nedovolil. Věřil Františkovu rozhodnutí více než všem radám zkušenějších členů týmu, které byly jistě na místě. Antonín neměl na výběr. Šel na misi, u níž šlo o život.

„Připraveni?" zeptala se Klára, ještě než otevřela portál. Antonín nebyl ani v nejmenším připraven na to, co mělo přijít. Ale i kdyby měl více času, sám by nevěděl, jak se přichystat. „Takže skrze televize se dostaneme před obchod s elektronikou, pak už to bude jen pár metrů, než dojdeme k místu střetu."

„Antonín mě doprovodí na místo," přidal František. „Nechci, aby se ti něco stalo. Nebude to složitá situace. Počkáš na nás u portálu. Nemusíš se ničeho bát," pokračoval rezolutně nevidomý. Klára nevypadala nijak nadšeně, ale neprotestovala. Zato Antonín se nemohl s celou situací vyrovnat. „To bylo na tebe, Antoníne. Nemusíš se bát. Zvládneme to." Jistě, že cítil jeho strach. Jak se třásl každičký centimetr jeho těla. Antonín bude rád, pokud udělá jen jediný krok bez toho, aby se sesul k zemi, natož aby porazil útočníka. Co že to probírali na hodinách sebeobrany?

„Kdyby se cokoliv stalo, zavolej. Přiběhnu na pomoc," pošeptala mu Klára. Antonín jen slabě přikývl.

„Pojďme na to," promluvila Klára ke všem a během druhého okamžiku byli na ulici, po které se procházeli lidé. Nikdo si jich nijak zvlášť nevšímal. Jako by tam stáli odjakživa. „Počkej tady," František požádal Kláru a ta jednoduše uposlechla. Antonín se za ní bezmocně podíval. A Klára mu jen beze všeho ukázala, aby vedl Františka dál.

„Tak se do toho dáme," pobídl ho František. „Vážně se ničeho nemusíš bát. Budeš stát opodál a na mě necháš veškerou akci. Jediné, o co bych tě chtěl požádat, kdyby se náhodou něco zvrtlo, braň Kláru. Zavolej, kdyby někdo unikl přes tvoji obranu." Antonín jen kývl a snažil si uvědomit, jestli má volat Kláru nebo Františka, kdyby se něco stalo. Proč tu nebyl alespoň Lupa?

„Ale stejně všechno bude v pořádku," chlácholil ho František.

Šli po ulici, když akorát před nimi z jednoho okna v prvním patře vypadli dva muži. Všude kolem byly střepy, ale muži jakoby toho nedbali, pokračovali dál ve svém snažení ublížit tomu druhému tak, aby se už nezvedl. Se zakrváceným obličejem bušil pěstmi do břicha druhého muže, až nadskakoval. Po několika dalších úderech, muž bolestně klesl k zemi.

„Řekl bych, že jsme na místě," prohlásil Antonín. František přikývl. „Jsou přímo přede mnou?" ještě se radši zeptal.

„To se těžko určuje. Hodně se hýbou," prohlásil Antonín, který pozoroval, jak muž ležící na zemi vzal druhého za nohu a další souboj probíhal chvíli vleže, dokud se nezvedli o stěnu. Muži se vydýchávali. „Nejspíš to už vyřešili," komentoval Antonín.

„Vážně?" František nezněl přesvědčeně. „Je poblíž hodně lidí?"

„Nikdo. Všichni raději přecházejí na druhý chodník." Antonín se poprvé rozhlédl kolem sebe. Nechápal, jak mohou existovat lidé fascinovaní rvačkou dvou cizích chlápků. On sám by tu nejradši vůbec nestál. Někteří z nich dokonce měli pohled, jako by čekali na pořádné krveprolití. Radši se znovu soustředil na těžce oddechující muže. Záblesk zachytil jeho pozornost. Jeden z mužů vytáhl nůž. Unavenými kroky se blížil ke své nic netušící oběti.

„On ho snad pobodá," pronesl zaraženě Antonín.

„Pobodá?" František už nemohl dál čekat opodál. Vystoupil k oněm mužům neohroženě, jako by šel mezi své známé. „Prosím vás, abyste s tím přestali," pronesl k nim. Muž, který se dosud opíral o stěnu, těžce oddechoval a přitom se díval na své boty, konečně vzhlédl a uviděl, jak na něho jde druhý s nožem.

„Tak už dost!" František zvedl ruce. Obloha se zatáhla, kolem se rozšířil mocný vítr a ohromující hluk. Bojující muže rozdělila dvě hejna ptáků. Každé z nich obkružovalo jednoho z nich a nedala jim šanci se k sobě přiblížit. Muži byli zmatení. Ve chvíli přestali myslet na svůj spor a nejapně pozorovali kroužící opeřence. Následně je František odvolal. „Ještě stále se chcete rvát?" zeptal se. Jeho otázka však málem rozpoutala novou vlnu násilí. Než se ale mohlo cokoliv seběhnout, František opět zvolal mocným hlasem: „Pohleď, co vidí ten druhý."

Zrak mužů se zastřel. Před očima jim probíhal celý jejich spor z pohledu svého protivníka. Nebyli svědky pouze obrazu, vnímali také emoce svého protivníka a vnitřní myšlenky. Byli zcela pohlcení. Zážitek byl tak silný, až padli na kolena. Muž zahodil nůž a vrhl se do náruče svého druha. „Byl jsem takový blbec. Promiň."

„Ty mi promiň."

Antonín oněměle pozoroval Františka, který se teď obrátil a mířil si to přímo k němu. Měl opět svůj klidný výraz a cokoliv, co před jeho očima provedl, bylo rázem opět téměř nemyslitelné. „Nebylo třeba se bát," pronesl k němu František. „Vrátíme se za Klárou?" položil řečnickou otázku.

„Dobře," Antonín vzal Františka za loket a vedl ho za Klárou, která měla na tváři zvláštní úsměv zadostiučinění. Jakoby celou dobu věděla, čeho je František schopný. Antonín náhle začínal pochybovat o tom, jak si Františka celou dobu představoval. A zvláště o tom, jaké akce ho vedly do vězení. Nešlo tu vůbec o vlka. To všechno měl na starosti František, ale nebyly v tom jeho bojové dovednosti, ale tohle.

.

Seslaní nemohli věřit vlastním očím. Jiří neustále vracel poslední sekvence zpátky a znovu si je přehrával. Františkův zákrok měl daleko větší efekt, než kdokoliv z nich čekal. Během chvíle, byl schopný zpracovat dva hrubiány, kteří by se jinak zabili, a uklidnil jejich spor. Rafael se vítězoslavně rozhlédl po svých podřízených.

„Vy jste to věděl," dožadovala se odpovědi Jana.

„Ano. Chtěl jsem, abyste všichni viděli, co František dokáže, protože to po vás budu chtít." Rafael povstal ze svého místa uprostřed Seslaných, aby dal svým slovům větší váhu.

„Jak můžeme dokázat něco, co umí jenom František?" zeptal se Will.

„Vím, že každý z vás má své jedinečné dary. Ale jejich využitím chci, abyste dosáhli stejného efektu jako František. Dosud jsme lidem ukazovali jen jejich provinění vůči druhým. A vedlo to jen k tomu, že zůstali u zločinu," pustil se Rafael do vysvětlování.

„To je jejich rozhodnutí, když chtějí zůstat zločinci," Jana si založila ruce na hrudníku.

„Jenže my jsme jim nedali na výběr. Co udělal František jinak, než děláte vy? Ukázal jim porozumění a odpuštění. Přemýšlejte o tom," Rafael dál už nic neřekl a odešel.

.

Dav, který se utvořil na druhé straně ulice, se pomalu rozpouštěl. Udobření dvou mužů nechtěl sledovat nikdo z nich, na tom nebylo pranic zajímavého. Jen dva lidé ještě postávali a se znechucenými výrazy pozorovali oběti Seslaných.

Pavel už nemohl dál. Jak to, že neexistoval nikdo, kdo by jejich běsnění zarazil? Copak jsou všichni lidé slepí? Jak můžou nevidět, jak jim Seslaní ubližují. Jak jim, obyčejným lidem, pletou hlavy a zbavují je svobodného rozhodování. Člověk bez schopností byl v dnešní době jen pouhou loutkou v rukou mocných. Jak mohla jejich moc dosáhnout až takové úrovně, že si s ostatními hráli jako s hadrovými panenkami?

Pavel se rozhodl, že už dál nebude jen nečinně přihlížet.

Julián, vybavený kšiltovkou a slunečními brýlemi, zapnul spojení: „Právě se teleportovali. Proč jste nechtěl, abych zasáhl?"

Z druhé strany se ozvalo zapraskání. „Neměl bys šanci. Sám proti nim. František je ještě příliš silný. Musíš vyčkat na správnou příležitost. Ale neboj. Ta nastane. Už brzy. A teď se vrať."