23. Čas, kdy málo znamená tak akorát

Rafael předstoupil před své podřízené. Z událostí, ke kterým v poslední době došlo, neměl nejmenší radost. Sklesle se podíval z jednoho na druhého, až nakonec obrátil svůj zrak ke stolu. Bez Michaela ve svých zádech se cítil sám. Lomcovaly s ním pochyby, jestli jeho způsob vedení je opravdu v něčem lepší a zda spíš neškodí celému světu, ale především svým svěřencům. Jestli Martin nebyl jen první obětí. „Nerad jsem vás sem opět zavolal, ale musíme se dát do práce."

„Konečně," Jana nesnesla bezmoc, která ji teď neustále zaplavovala. Potřebovala se dostat co nejdříve do akce, jinak by vyletěla z kůže. „O co jde?"

„Bude lepší, když vám to řeknu radši sám," za Rafaelovými zady se objevil mladý muž s veselým úsměvem. Přistupoval k jejich stolu a nesl si s sebou kovový kufřík. „Rád bych vám představil Jana," oznámil Rafael a poodstoupil, aby udělal Janovi místo.

„Děkuju. Z posledních měření jsme zjistili, že se někomu podařilo proniknout k rezervoárům s pitnou vodou a otrávit vodu, která má být poskytnuta lidem, kteří kvůli rekonstrukci budou odříznuti od zdroje pitné vody. S Albertem jsme vytvořili protijed," Jan otevřel kufřík a v něm byli umístěny čtyři fiály. „Potřebuji pár dobrovolníků, aby zašli do vodárny a vlili obsah zkumavek do připravených cisteren." Jan se podíval po nevzrušených tváří. „Stačí mi čtyři." Nikdo na jeho slova nijak nereagoval kromě Jany, která si netrpělivě poklepávala nohou a čekala na signál, kdy se bude moci zvednout ze židle a zmizet. „Já jdu," prohlásila a už se natahovala po kufříku.

Rafael ji však zarazil: „Nechci, aby se opakovala stejná situace jako posledně, proto s tebou pošlu ještě další."

„Proč? Vždyť je neděle. Nikdo tam nebude. A ty lidi, co tu vodu otrávili, už budou dávno pryč," pro podporu se podívala na Jana. Ten jen váhavě přikývl.

„Já půjdu. Ještě jsem na žádné misi nebyla. A už mě nebaví, jak mě věčně necháváte stranou," vzpouzela se Terezička. Jana věnovala Rafaelovi podmračený pohled, zkřížila si ruce na hrudníku: „Tohohle jste chtěl dosáhnout?"

Rafael si nijak nevšímal jejích slov. „Dobrá. A ještě s vámi pošlu Kláru."

František se však bez zaváhání postavil: „Půjdu já."

„Co?" Klára k němu vzhlédla. Nechápala, proč jí František překáží v konání její práce.

„Půjdu já," zopakoval měkce. V žádném případě nechtěl, aby Klára riskovala svůj život. A v poslední době bylo venku opravdu nebezpečno. „A vezmu si s sebou Antonína," prohlásil pevně a přikývl směrem k Antonínovi. Antonín se instinktivně otočil ke Kláře, ta však vypadala podrážděně. Dívala se s urputností do stolu a již nevnímala svět kolem sebe. Antonín opět jednou propadal úzkosti.

„V tom případě máme celý tým. Každý z vás dostane jednu fiálu a vlije ji do cisterny s vodou označenou modrým pruhem. Pokud by se cokoliv stalo, okamžitě odtamtud zmizte a nesnažte se o hrdinství. Jasné?" promluvil k čtveřici Rafael.

„Jasně," odpověděla za všechny Jana.

Rafael se těžce svezl na židli vedle Jana. „Těžké časy," v Janově hlasu znělo pochopení, jež právě teď Rafael potřeboval.

„Ani nevíš jak," podíval se po zbytku svých lidí. Klára s Will nezvykle tiše seděly, dívaly se na záznamy z kamer, na nichž mohly sledovat své přátele.

.

„Proč sis mě vybral?" zeptal se Antonín Františka. Mohl jít přece s kýmkoliv. Každý z nich by byl v poli lepší než on. Mohl jít na akci se svou přítelkyní, i když v tom byl možná ten háček. Rozptýlení by jim v žádném případě nemohlo pomoci. Mohl tedy jít s Lupou. Rozhodně měl mnohem více kvalit a ještě vzbuzoval u každého člověka, který se přiblížil k Františkovi, děs. Najednou si uvědomil, že mu ta bestie chybí.

„Potřebuješ cvičit," odpověděl mu František prostě. Jen lehce se držel Antonína za loket, jako kdyby potřeboval ve své cestě jen ujistit.

„Jak se má Lupa?" zeptala se Terezička, aby rozproudila hovor.

„Asi dobře," pokus o diskuzi okamžitě skončil.

„A jak jste na tom s Klárou?" na tváři se Terezičce objevil zubatý úsměv.

„No, Terezo," zvolala Jana. František však vypadal spíš mile překvapen. „Myslím, že nám to jde spolu dobře po tom všem, čím jsme si prošli."

„Vážně?" Terezička nebyla nijak přesvědčená. Zamilovaný pár si představovala úplně jinak. Domnívala se, že ze sebe celý den nespustí oči, nebo se budou pořád objímat a líbat. Přitom František s Klárou se jen občas chytli za ruku a to přitom člověk nemůže vědět, jestli to není spíš kvůli tomu, aby Františkovi dělala průvodce.

„Mám ji hluboce rád a doufám, že i ona mě. A nedokážu si představit, že bych mohl být s jinou ženou kdy šťastnější. Stačí ti to takhle?" usmál se na Terezičku.

„Asi jo."

„Ale ne, že jí to řekneš," s hravostí ji varoval.

„To spíš záleží na tom, jestli nás zrovna poslouchá," připomněla jim Jana odposlechy, které je spojovaly s vedením. Janě se podařilo otevřít dveře do vodárny. Schovala si sponku opět do vlasů. Podívala se nejprve dovnitř a vstoupila, pak teprve nechala vejít i zbytek skupiny.

Uvnitř byla tma. Naštěstí nic podezřelého na nedělní dopoledne. Pomalu a potichu, jak jen byli schopní, postupovali budovou, aby se dostali k připravené cisterně. Pokračovali po kovové lávce, všude pod nimi hučela voda, že by nemohli slyšet vlastního slova. Najednou Jana na konci místnosti objevila cisternu s modrým pruhem. Překonala můstek a vydala se přímo k ní bez dalšího váhání.

Antonín náhle zpomalil ve svých krocích. Něco se mu nezdálo. Úplně sice nevěděl co, ale měl divný pocit. Tma ho nejspíš oslepovala ještě více než světlo a hra stínů mu akorát navozovala nevolnost. Stíny se najednou začaly přibližovat.

„Ale, ale," Janu těsně před cisternou zastavil hlas. Jana stihla jen zašeptat: „Je to past." Okamžitě vytáhla zbraň a rázem se ve vzduchu ozvalo řinčení oceli. František lehce odstrčil Antonína stranou a pevně sevřel hůl, kterou měl s sebou jako jistotu a příležitostnou zbraň. Temné postavy byly celkem čtyři. Někdo přesně odhadl jejich počet. Jana se snažila odrazit dva útočníky a stejně tak i František. Mezitím se Antonín s Terezičkou drželi v pozadí, jenže jejich bezpečí nemělo trvat dlouho.

Terezička se stále držela jejich nejvyššího cíle. Cupitala co nejdále od bojovníků. Vždy přeběhla pár metrů, počkala, než se Jana s dvojicí zločinců vzdálí, a běžela dál. Musela se s fiálou dostat k cisterně. Byla to její první mise, nemohla hned selhat, jinak by ji už ven víckrát nepustili.

Antonín pozoroval, jak Terezička bezhlavě míří k cisterně a nijak nevěnuje pozornost boji, který kolem ní probíhal. Jana měla pořád co dělat, aby se za ní ti dva padouši nepustili. „Chytej, náhle se ozvalo," byl to Františkův hlas. Antonín se otočil, ale už bylo pozdě. Sklo se roztříštilo po podlaze a s ním se na zem vylila dávka protijedu. „To nevadí," ozvala se vedle něj Terezička. „Dej mi svou lahvičku," poprosila Antonína. Ten jako v mrákotách ji Terezičce dal. Terezička opět bez sebemenší známky strachu vyběhla opět do vřavy. Antonín si schoval roztřesené ruce do kapes a zavřel na chvíli oči. „Tohle nedokážu."

Františka překonal jeden stín a vydal se za Antonínem. Sklo mu praskalo pod nohama. „Vzbuď se," promluvil na něho hlas. „Ty víš, co teď potřebuješ. Soustřeď se na to." Ten hlas znal. Mluvil k němu ve snech. A ty sny ho vyvedly z domova, z bezpečného prostředí, kde si připadal, že má všechno, co kdy v životě potřeboval. Nebylo to tak. Bránil se životu. A teď ho mohl mít. Bez omezení. „Dokážeš všechno, co si budeš přát," povzbuzoval ho hlas. Antonínovi přestalo tlouct srdce strachem. Hruď se mu naplnila odhodláním. Vírou v sebe. Sevřel ruce v kapsách. V druhém okamžiku je vytáhl. V pravé dlani svíral lehký meč. Podařilo se mu odrazit útok.

Terezička vlila další zkumavku do cisterny. Další možnost už neměli. Františkova se roztříštila, když jí předával Antonínovi, a Janina, když s ní jeden hulvát mrštil o zeď. Neměla tedy jinou možnost. Utrhla si kousek ze svého oblečení a jala se stírat podlahu. Její snaha jí dodávala tolik odvahy, které by asi jinak nebyla schopná. Vrhala se mezi bojující dvojice a ve dřepu utírala zem. Jeden útočník přes ni dokonce přepadl do hučící vody. „Díky, Terezičko," obrátil se na ni František. „Nemáš zač," odpověděla a dál se snažila vsát do cáru co nejvíce tekutiny. Její prací však byla podlaha zamokřená ještě na více místech než předtím. I Jana se konečně zbavila alespoň jednoho ze svých útočníků, který se teď choulil na zemi a volal nesrozumitelné nářky. Terezička vyždímala látku a běžela znovu za Janou. Po útočníkovi hodila mokrý hadr, což ho vyvedlo z pozornosti, a Jana s Terezičkou mohly utíkat. Jakmile si jich Antonín s Františkem všimli, Antonín se vyhnul ráně, kterou mu chtěl zasadit protivník, tím se muž překotil dopředu a Antonín vzal Františka za ruku a společně všichni běželi pryč. Za sebou jen slyšeli gumový skluz podrážky, jak se je jeden ze zločinců snažil pronásledovat a přitom se smekl po kaluži vody. Následovala už jen nevyčerpatelná řada nadávek.

Jan se k nim s neskutečným nadšením a obdivem přitočil. Čtveřice byla vyčerpaná, zbrocena potem, únava se dala vyčíst z každé části jejich těla. „Moc vám děkuji. Byli jste neskuteční," všechny do jednoho objal. Nijak nedbal na pach, či špínu, které z nich čišely. „Vždyť jsme to nezvládli," Terezička posmutněla. Jan ji lehce ťukl do nosu. „Právě naopak. Voda je opět pitná. Dokázali jste to."

„Já to nechápu. Vždyť jsme tam nedali celou dávku," vydechla Jana.

„No, já tomu taky nerozumím. Nejspíš jsme udělali chybu ve výpočtech," Jan ledabyle pokrčil rameny.