24. Elimu se dostává pomoci, o kterou nežádal

Další den u snídaně byli Seslaní ještě stále v povznesené náladě díky včerejšímu úspěchu. Terezička neustále vyzdvihovala chrabrost svých kolegů. Líčila každý moment z Janiných a Františkových zásahů. Ale nejvíce na ni i na všechny ostatní zapůsobilo, jak Antonín z kapsy vytáhl meč. Byl úplně jiný, než ostatní zbraně na Základně. Byl lehký, správně vyvážený, průzračný jako zrcadlo, dívky si podle jeho odlesků upravovaly vlasy a prohlížely zuby. Každý si ho chtěl potěžkat a vyzkoušet pár výpadů.

„Páni, to je materiál," prohlásila omámeně Jana.

„Fakt, by mě zajímalo, jak se k tobě dostal," trápilo Will.

„Nevím, takhle moje schopnosti normálně nefungují. Nejspíš mi ho musel Rafael přivolat," Antonín přemýšlel nahlas.

„Rafael to být nemohl. Ani na okamžik se od nás nehnul. Leda by znal nějaký způsob. Poslední dobou je to tu samá záhada," pravila Will nevrle.

Náhle se k jejich skupince přitočil Eli. Všichni ho s nadšením mezi sebou vítali. On však nebyl v nijak dobré náladě. Mračil se na své přátele, takže i jim brzy vyhasly úsměvy. Nejvíce se však hněval na Antonína. Postavil se před něj a díval se mu zprudka do očí. „Tak jste se pobavili a teď mi vrať ten meč," Eli k němu natáhl ruku.

Antonín, zvyklý na neustálé obviňování, nic neřekl a sklesle mu podal zbraň. I přes to že měl své zkušenosti, stejně ho Eliho chování mrzelo. Myslel si, že alespoň tady, kde má každý nějakou schopnost a často i problém, se kterým se vyrovnával, budou lidé více chápaví a přátelští.

„Někomu tady uletěly včely," Will si dloubla do Eliho.

„Dej mi pokoj," zamračil se na ni a odešel se zbraní v ruce. Seslaní ho oněměle pozorovali. Jakmile za ním zapadly dveře, rozpoutala se opět diskuze. Klára však stále hleděla ke vstupu do jídelny. Opatrně sundala Františkovu ruku ze své a tiše mu pošeptala: „Půjdu za ním."

„Dobře," přitakal. Lehce Kláru políbil a nechal ji jít.

Eli potřeboval jejich pomoc. Jeho nejvíce zasáhla událost s Martinem. Byl na místě činu a v tuto chvíli stále jediný, z jejich týmu, který se držel na Základně. Po fiasku v bance se Eli nechal přeřadit k technickému týmu a pracoval neúnavně na nové výzbroji pro Seslané. Takové, díky níž by mohli u hříšníků vyvolat podobné pocity, jakými je dokázal zaplavit jedině František. Eli pracoval v takovém tempu, že ho nikdo z jeho bývalých kolegů už dlouho neviděl. Musel být na všechno sám.

Klára ho našla, jak se znovu vrhal do práce na dalším meči, který by byl stejně kvalitní jako jeho prototyp. Počítal potřebné množství jednotlivých součástí slitiny. Před ním na stole ležely jeho kapesní hodinky ciferníkem dolů. Stejně však by neukazovaly správný čas. Jejich chod se před časem zastavil. „Martinovi se už daří lépe," promluvila Klára.

Eli k ní zlostně vzhlédl. Chtěl být sám. „Nech mě být. Mám tu práci."

„To, co ti chci říct, ti bude znít jako klišé. Ale měl bys mluvit o tom, jak se cítíš. Jinak se ti neuleví," pokračovala Klára. Přitáhla si židli a posadila se vedle Eliho.

„O čem chceš mluvit? Všichni jste to viděli," Eli se stále bránil.

„Ale nebyli jsme přímo u toho. Musí to být pro tebe ještě těžší, když byli Jiří s Michaelem povolaní, aby vysvětlili vedení, co se stalo."

„Těžší," odfrkl si Eli. „Bylo to jak z nějakého hororu," otočil se na ni s hněvem v očích. Teď už se nedokázal zastavit. Potřeboval Kláře vylíčit, jak strašná celá situace byla. V žádném případě nebyla těžší. Byla nesnesitelná. „Když ten šílenec zaútočil na Martina. Nebyl jsem schopný ničeho. Jen jsem tam stál jako přikovaný a díval se na to, jak ho bodl. Snažil jsem se alespoň o nějakou akci. Sáhl jsem po kapesních hodinkách. A vrátil jsem čas zpět. Ale vrátil jsem se do momentu, kdy ten berserk bodl do Martina. Tak jsem vrátil čas znovu a znovu. Jenže jako bych byl uzamčený v nějaké smyčce. Mohl jsem akorát pozorovat, jak ho znovu a znovu bodá." Eli se znechuceně odvrátil a odstrčil hodinky ještě dál.

Klára nevěděla co na to říct. Tohle byla spíš práce pro Dymphnu. Tak mu jen položila ruku na rameno, kterou okamžitě setřásl.

„Už se tam nikdy nevrátím," Eli si takhle nepředstavoval svoje působení u Seslaných, když tady nastoupil.

„To ani nemusíš. Ale nemusíš být ani sám," promluvila Klára a přitáhla si k sobě list s výpočty. „Můžu ti trochu vypomoct."