26. Seslaní odhalují špeha

Klára přišla k jídelnímu stolu jako poslední. Ostatní z jejich přátel na ni netrpělivě hleděli. Antonín se svým věčně analyzujícím pohledem, František, který vypadal stále provinile po tom, co se stalo, Jana se snažila teď víc než jindy vypadat jako hlava jejich týmu, když tu ještě pořád nebyl Jiří. Pak seděla Terezička s neustálým úsměvem, jako jediná se teď dívala dolů za Kláru, která nešla sama, a nechtěla s tím přestat. Dnes se k nim dokonce připojil i dávno ztracený Eli. Klára vyzvala Josefku, ať si k nim přisedne.

„Jak je Will?" zeptal se ustaraně Eli.

„Zrovna jsme odtamtud přišly. Tereza říkala, že utrpěla těžká zranění. Ale Will má spoustu sil, za chvíli tu zase bude mezi námi," uklidňovala je Klára. Josefka se přitom stále dívala do stolu a snažila se tím vyhnout Terezčinu pohledu. „Dojdu ti pro snídani," nabídla jí Terezička. Vyrazila k Vavřincovi dřív, než se Josefka vůbec odvážila odpovědět.

„Brzy nás tu bude zase znepokojovat svými řečmi," řekla Jana. Její tón však prozrazoval, jak je všechny celá situace tížila.

„Viděla jsem i Pavla. Pořád je celý bez sebe. Podle Terezy se jedná o korovou slepotu. Na dnešek mu domluvila sezení s Dymphnou." František, který dosud nespustil Kláru z očí, prohlížel si každý drobný detail z jejího vzhledu, každý záhyb její ruky, každý rys jejího obličeje, se teď od ní odvrátil.

„Vůbec nechápu, proč s ním jednáme takhle v rukavičkách. Jako s jedním z nás. Vždyť kvůli němu je Will na ošetřovně. A kdo ví, kde drží ty ostatní? Měli bychom ho proklát mečem odsouzení," prohlásila Jana. „Ta Rafaelova taktika se nějak nevyplácí. Ztrácíme čím dál víc lidí."

„Dokonce to vypadá tak, že tu máme špeha." Všichni se na Antonína podívali. Jak málo mluvil, o to jeho slova měla silnější vliv na lidi kolem něho.

Terezička se vrátila s plným tácem jídla a položila ho před Josefku. „Vlastně bych mohla něco donést i svému novému kamarádovi," prohlásila vesele a už se chystala opět za podrážděným Vavřincem, kterému opět nikdo neřekl, že bude živit další krky navíc.

„Cože?" Seslaní teď nevěděli, z čeho jsou více vyvedení z míry, jestli z Antonínova výroku nebo z Tereziččiny bezstarostnosti. „No, každý den stojí venku a dívá se nám do oken. Dnes ráno pršelo, bude celý promoklý. Trocha jídla by mu mohla pomoct." Dospělí se na sebe podívali. Jana vstala od stolu. „Určitě mu bude líp, když se u nás na chvíli ohřeje. Běž mu pro snídani. Půjdu s tebou. Sejdeme se u zbrojnice."

.

Dymphna si vedla svého nového pacienta do tiché místnosti, kde je nemohl nikdo rušit. Uložila Pavla na pohovku a sama si sedla vedle něho do křesla. „Vůbec nechápu, jak by mi tohle mohlo pomoct. Vždyť nevidím," Pavel si nedokázal představit, jak by na jeho zrak mohla fungovat nějaká cvokařka.

„Nejsem tu od toho, abych vám vyléčila zrak. Máme si spolu promluvit. Můžete se mi svěřit se vším, co vás trápí-"

„To si snad děláte srandu. Co mě asi tak trápí?!" vyštěkl na ni.

Dymphna se nenechala rozhodit. „Rozčilování vám ve vašem zdravotním stavu nepomůže. Pro to, abyste se uzdravil, je třeba, abyste byl v psychické pohodě. A o to se zde můžeme pokusit."

Pavel se chytl jediného slova, které pro něho mělo nějaký význam. Uzdravení. Třeba jeho kondice nebyla tak beznadějná, jak si zpočátku myslel. Třeba se dalo ještě něco dělat. A tak obrátil. Pohodlně se uvelebil na pohovce. Ztlumil hlas. „Tak dobře. Co po mně chcete?"

„Chtěla bych, abyste mi jednoduše řekl, co jste dělal celý včerejší den."

Pavel se snažil bránit proti urážkám, které mu opět naplnily mysl, a pochybnostem o ženině specializaci. „Ráno jsem se vzbudil u sebe doma…" Líčil všechny své denní rituály. Jak si ráno čistí zuby, co si vzal na sebe a co dělal v práci. Pak náhle bylo pro něho mnohem těžší mluvit. Dostal se do momentu, kdy byl na své každodenní obchůzce po vězení pro obdarované.

„Pokud je to pro vás obtížné. Zkuste mi nejdříve říct, jak vypadá prostor kolem vás. Soustřeďte se na budovy, neživé předměty, které vám jako člověku nemůžou sami o sobě nijak ublížit," navrhla mu Dymphna bez toho, aby ho za jeho slova soudila.

„Dobře. Nacházím se v budově. Má dlouhé chodby, cihlové zdi, mnoho postranních komor – každá je oddělená dveřmi – okna jsou tam vysoko, ale světla je přesto dost, i když je brzy ráno. Po zemi se válí sláma. Vlastně, abych vám to řekl úplně přesně, je to starý prasečák."

.

Jana se zpříma dívala na muže, který seděl přivázaný k židli a ani nedutal. Krčil se v ní, práce špeha by bylo to poslední, z čeho by mohl být na první pohled obviněný. A to z něho možná dělalo právě toho nejlepšího špiona. „Jak se jmenuješ?" štěkla na něho.

„Lucius," bázlivě vyhrkl. Nejspíš to bylo skutečné jméno.

„Proč nás sleduješ?" Jana šla rovnou k věci.

„Cože? Jak-jak vás to mohlo jen napadnout?" Lucius uhýbal pohledem na všechny strany, k ničemu mu to však nebylo. Jana stále stála nad ním a neměla v úmyslu ho nechat na pokoji. „Okamžitě mi odpověz na otázku."

„Dobře, dobře. Já. Měl jsem za úkol sledovat, kdo přichází a odchází," odpověděl Lucius. Nechtěl ještě zvyšovat hněv, který v Janě každou chvíli rostl. Luciovi stačila jen pouhá představa, co by s ním Seslaná mohla udělat k tomu, aby věděl, že lhaní by mohlo jeho situaci jedině zhoršit. „Vždycky jsem jen nahlásil, kdo všechno vyšel. Nic víc. Slibuji."

„Takže takhle se vždy předem dověděli, kolik nás na misi vyrazilo. Jako u té vodárny." Jana se na chvíli otočila, potřebovala si utřídit myšlenky. Náhle se otočila: „Jak mohli ale vědět, kam půjdeme? Co? Odpověz."

„Nejsem jediný, koho náš pán povolal. Ostatní vás měli zaneprázdnit a snížit váš počet, abyste byli slabší. Hlavně Františka."

„Co je s Františkem?" vyhrkla Jana.

„Přišel o svou moc. Ale já za to nemůžu. Já jsem vás jen hlídal," snažil se Lucius chabě obhájit.

„Co to plácáš? Vždyť doteď jste vyráželi hlavně proti bezbranným lidem s dary. Pavel proti nám nikdy otevřeně nešel. Jak by nás mohl připravit o moc?" Její úvahy však měly zřejmé trhliny. Jana tomu ale nedokázala přijít na kloub. Útoky, které probíhaly v bance a ve vodárně, se značně lišily od těch, jež měly za úkol zajmout obdarované. Něco tu bylo velice špatně. Proto muselo existovat nějaké logické řešení, které by všechno osvětlilo.

„Kdo je Pavel? To není nikdo z nás," ptal se Lucius.

„Nelži mi. A jak se teda jmenuje ten, co tě poslal?"

„To nikdo pořádně neví. Říká si Sam. Ale jestli to je jeho pravé jméno, to nevím. Je to děsivý člověk. Jestli to vůbec je člověk. Prosím vás, nepouštějte mě. Nechci se k němu vrátit. Já-já. Klidně mě zavřete do vězení, jen ať za ním nemusím."

Najednou se otevřely dveře a dovnitř nakoukla Klára. „Dymphna už zjistila, kde vězní obdarované."

„Dobře, hned tam budu," odpověděla Jana.

„Počkejte, počkejte. Ale Sam na vás chystá celé Hnutí. Má udeřit každou chvíli. Vy tam nesmíte," volal za Janou, která nečekala na další slova vězně zachraňujícího si vlastní život, a zamířila rovnou do zasedací místnosti za zbytkem svého týmu.