27. Hnutí odporu je na tahu

Jana přišla do zasedací místnosti. Zavřela za sebou dveře. Teprve teď se otočila a skutečně si uvědomila přítomnost ostatních. Rázem se rozzářila a téměř se rozběhla k Jiřímu, který vypadal stejně nadšeně jako ona. Na Michaelovi nebylo poznat žádnou pozitivní emoci. Stál majestátně vedle Rafaela, tvářil se tak zasmušile, že by se Seslaní nejradši vzdali své práce a opět vedli své obyčejné nudné životy. Alespoň Antonín to tak cítil.

„Tak o co jsem přišel?" zeptal se nadšeně Jiří. Atmosféra v místnosti rázem zhoustla. Jiří se podíval z jednoho na druhého, než skončil u Jany, která rázem vypadala, jakoby nesla na ramenou váhu celého vesmíru. Rafael se rozhodl promluvit: „Postavila se proti nám skupina lidí, kteří se snaží potlačit všechny obdarované. Snaží se sabotovat každou naši misi." V Michaelovi začal narůstat hněv. Stál však nehybně jako kámen a jen svým pohledem projížděl Rafaelovi až do srdce. Rafael se pro jistotu díval před sebe.

„To proto tu není Will," dedukoval Jiří.

„Je na ošetřovně. Zranění sice vypadala na první pohled ošklivě, ale Tereza říkala, že brzy bude v pořádku. Na druhou stranu se nám podařilo získat hlavu celé skupiny. Sdělil nám, kde drží obdarované. Právě jsme se chystali vyrazit," Rafael dokončil hlášení.

„Také se nám, díky Terezičce, podařilo zadržet špeha, který prozrazoval naše počty na misích. Proto by naše další akce měly probíhat bez komplikací. Držíme ho ve výslechové místnosti," promluvila Jana směrem k Michaelovi. Ten jen přikývl a neřekl ani slovo. Mezitím se začala připravovat skupina na záchranu obdarovaných. Už se čekalo jen na Janu.

„Neřekl ten špeh ještě něco dalšího?" zeptal se Rafael.

„Nevím, na kolik mu můžeme věřit. Zapíral jakoukoliv spolupráci s Pavlem. Z jeho výpovědi vyznělo, že mise, na které jsme byli vyslaní, organizoval jeho velitel," odpověděla Jana. Úklonou naznačila konec hlášení a rozhodla se projít portálem, který pro ně vytvořila Klára.

„Neřekl jméno?" zastavil ji Rafael v poslední chvíli.

„Sam," zavolala Jana a byla pryč.

Michael se otočil na Rafaela, který okamžitě zbledl a musel se pevně chytit kraje stolu, aby nabral alespoň trochu jistoty. „Jak je to možné?"

„Tak jestli tohle dobře dopadne, tak si beru velice dlouhou dovolenou," prohlásil Michael. Snažil se udržet v klidu tím, že na Rafaela nasměroval všechen svůj vztek. Už se na něho ani nepodíval a zapnul kamery, které mapovaly akci Seslaných.

„Měli bychom je ihned stáhnout," navrhl Rafael. Michael neřekl ani slovo.

„Co se děje?" zeptal se František.

„Nic dobrého," odpověděl nevrle Michael.

Jana, Jiří, Klára a Antonín postupovali opatrně ke starému nepoužívanému vepřínu. Z posledních misí si byli vědomi toho, že musí být nadmíru obezřetní. Mohli jen tušit, kolik lidí se proti nim postaví. Antonín si přál, aby se po zajetí jejich vůdce skupina chuligánů rozpadla, a nemuseli by se pak bát o bezpečí zajatých i své vlastní. Jenže Antonín byl většinu času realista. Nic takového by nebylo v jejich světě možné. Budou tam stráže a nejspíš i nějaká další hrozba. Vepřín už byl na dohled. Stačilo jen překonat palouk a vylézt na kopec, na němž se nacházela budova.

Zpoza stromu k nim přitancovala nějaká mladá dívka. Vypadala přesně tak, aby se mužům líbila. Vyzařovala z ní křehkost, kvůli které by ji každý muž chtěl chránit. Byla oblá na těch správných místech. Měla dlouhé nohy, úzký pas, svěží pružnou pokožku. Dlouze na ně mrkla skrze své husté řasy, pak lehce otočila hlavou, což spustilo celou lavinu v jejích dlouhých zlatých vlasech. Nakonec objala svoji drobnou postavu, což pomohlo jejím šatům, aby sklouzly ještě trochu níž a odhalily více z její hebké kůže. Plaše se na ně podívala s náznakem úsměvu.

Jiří od ní nemohl odtrhnout oči, vypadala tak zranitelně. „Řekni si, co chceš," ani nevěděl, že promluvil nahlas.

Dívka se usmála: „Přines mi Janinu hlavu."

„Jak si přeješ, má paní."

Náhle se její úsměv proměnil v jedovatý škleb a bosýma nohama se přesunula blíže k Antonínovi. Mezitím Jiří poslušně uchopil své kopí a namířil s ním proti Janě. Ta v první chvíli nevěřila vlastním očím. Snažila se Jiřího přemluvit. On však neposlouchal. Ustoupila od něho. Stále se k ní blížil s připraveným kopím. Jana ještě poodběhla a vytáhla svůj meč z pochvy.

Antonín suše polkl při pohledu, co slova té ženy udělala s Jiřím. Dívala se na něj. Měla ten nejsladší úsměv ze všech. Klára na ni vytáhla jednu ze svých dýk a přiložila jí ji ke krku. „Ustup od něho," varovala ji Klára. Ona jen zamrkala a prohlásila: „Zabij Kláru."

Antonín se podíval na Kláru, ona na něho. Nikdo se ani nepohnul. Salome se zkřivila tvář do dětské grimasy. „Ty musíš udělat, co ti přikážu."

Antonín stále zmatený celou situací se nepohnul ani o píď. Hledal vysvětlení u Kláry, která mu však žádné nemohla poskytnout. „Běž," řekla mu.

„Ale…" Antonín věděl, že jim musí pomoct. Jana bojovala s Jiřím o holý život a přitom se zároveň snažila, aby mu neublížila. A co bude s Klárou? Nemohl je tam nechat napospas.

„Běž pryč a zachraň je," zopakovala mu Klára. Přitom dala Salome pěstí do obličeje.

„Běž," zavolala Jana, když zrovna odrazila Jiřího a měla trochu času si odpočinout. Vlastně to bylo logické řešení. Pokud by s nimi zůstal, mohlo by se stát, že by žena nakonec byla schopná uhranout i jeho a Klára s Janou by měly o to více práce. Navíc, Rafael tvrdil, že mezi zajatci je i někdo od nich. Jistě byl cvičený v boji a mohl jim pomoci. Proto bylo nejlepším řešením opustit své přátele a dojít pro pomoc. I když se vydával sám do nebezpečí.

Antonín postupoval k vepřínu a přitom se snažil uklidnit. V mysli se soustředil na úkol, který před ním ležel. Náhle si uvědomil, že se modlí.

„Pane, všechno, co se mi v životě stalo nebo co jsi ze mě udělal, se stalo jen proto, abych nakonec splnil, co jsi pro mě přichystal. To, pro co jsi mě stvořil. Ať jsem se snažil sebevíc od tebe utéct, ty sis mě ještě víc přitáhl k sobě, aniž bych to viděl. A teď kvůli tobě tady jsem. Jen doufám, že sis vybral správného člověka." Antonín sáhl do kapsy.

U vchodu stáli dva strážní. Jeden z nich rezignovaně vzhlížel k nebi a druhý se plazil po zemi, prohledával každý kousek půdy, každou škvíru. Obracel každý kámen. „Někde to tu musí být."

„Hledáte tohle," Antonín vyndal z kapsy klíč.

„Díky chlape, nechápu, kde jsem ten svůj mohl nechat," strážný se zvedl ze země. Oprášil si kolena a natáhl k Antonínovi ruku. „Ty jednou ztratíš hlavu," dloubl si druhý muž.

„Hned, jak mi skončí služba, ti ho vrátím, slibuju," pravil první k Antonínovi a pustil ho do budovy. To bylo lehčí, než si Antonín představoval.