Peter spěchal, jak jen mohl, přesto věděl, že už teď jde pozdě. Rychle skopl tenisky, vplul do přezůvek s bílou gumovou podrážkou. Do ruky si vzal plášť a urychleně přibouchl skříňku. Po cestě si ho spěšně oblékal. Snažil se do nikoho nevrazit, přitom co nejvyšší rychlostí pokračoval k laboratořím. První měsíc stáže se blížil ke konci. A Peterovi se podařilo přijít včas jen jedinkrát.

Vrazil do dveří ještě zadýchaný. „Promiň, vůbec jsem nestíhal."

Reilly ani nevzhlédl od svého roztoku. Nad kahanem zahříval tekutinu v baňce. Nad plamenem s ní opisoval dokonalou kružnici. „Nech mě hádat. Řidič autobusu dostal infarkt," ušklíbl se Peterův vedoucí.

„Kdyby. S tetou jsme vybírali boty na ples," řekl po pravdě Peter. Zmoženě se usadil na svou oblíbenou stoličku. Prohlédl si směsi, které vytvořil minule. Rozložil si poznámky. „Podle všeho se tenisky na ples nehodí." Potřeboval se uklidnit, než začne s prací. Poopravil si brýle na nose.

Reilly zaujatě vzhlédl od vlastní práce. Jak zvedl hlavu, zlaté kudrny se mu zaleskly ve světle zářivek. „Ale to je zajímavá informace. Ty jdeš na ples?"

„No. Co je na tom divnýho?"

„Když jsem já chodil na střední, kluci jako já nebo ty na ples ani nepáchli. Natož aby je někdo pozval." Starší ze dvou chlapců si ještě jednou prohlédl Petera od hlavy k patě. „Ne, tohle nechápu. Jdeš tam sám?"

„Ne," prohlásil trochu dotčeně. „Harry jde se mnou."

„Tak to je odvaha. Tak to rozhodně nemůžeš jít v teniskách a v saku z půjčovny. To by se mu určitě nelíbilo," popichoval ho Reilly. Byl to nejlepší vedoucí, jakého si mohl Peter přát. Neměli mezi sebou nijak velký věkový rozdíl. Reilly byl klidné povahy a rád Peterovi pomáhal, pokud si s něčím nevěděl rady, i když dokázal být i trochu bezohledný, protože si rád povídal, zvláště pokud se věnovali práci, která mu nepřipadala nijak těžká, což ale pro Petera znamenalo dvojnásobné soustředění.

„Aspoň že co nevidět dostanu svou první výplatu."

„Jako ty myslíš z Oscorpu?" Reilly se s podivem pousmál. Odložil baňku na stojan a zadusil oheň z kahanu.

Peter přikývl.

Reilly se rozesmál, až se zkumavky začaly otřásat. „Chápu, že u tebe to je jinak, ale ostatní musí za stáž v Oscorpu platit. Ještě aby nás starej Osborn platil."

„Hm. Tak to musí stačit oblek z půjčovny," Peterovi se rozplynul sen o navýšení osobních financí, které nebyly nijak zvlášť vysoké. „Aspoň že jsem nedal výpověď v potravinách."

Reilly se na něho dál poťouchle tvářil. „Stejně. Jak jsi přišel k tomu, že tě na ples pozval kluk?"

Peter vypadal nechápavě. Zamračil se na svého vedoucího. „Já jdu s Harry."

„To jsem slyšel," přikývl Reilly.

„Harry Osbornovou," Peter se cítil dotčeně.

„Jo ták," Reilly konečně ustoupil od svého pevného přesvědčení, že Petera na ples pozval kluk. „Tak to by ses měl vážně pořádně oháknout, když budeš mít rande na Zimním plese."

„To není rande."

„Jasně," Reilly na něho dlouze mrknul. Jeho nespornou zápornou vlastností bylo, že dělal příliš rychlé závěry. Peterovi nevěřil ani za mák. Domníval se, že se chlapec pouze vykrucuje. Proto měl Peter chuť přivést celou situaci na pravou míru.

„My spolu nechodíme. Jsme jen kamarádi."

„Jak to, že se znáš s jejím otcem?" zajímalo Reillyho. Jak mu pověděl doktor Warren, byl mezi panem Osbornem a Peterem určitý vztah. Velmi přátelský. Proto si Peter hned ještě před vlastním nástupem vysloužil přezdívku Osbornova tlačenka. I když jak měl Reilly tu možnost zjistit, Peter byl velmi schopný pomocník, v Oscorpu ho mohla čekat zářivá budoucnost.

„Doučuju Harry fyziku."

„Ona zná tvé rodiče?" vyptával se dál Reilly.

„Nemám rodiče."

„Tak tetu, se kterou jsi byl kupovat boty na ples. Zná se s Harry?" žádná reakce, kterou viděl u ostatních normálních lidí. Žádná lítost nebo šok. Prostě Reilly pokračoval dál ve svém křížovém výslechu.

„Ne."

„Pozvala tě Harry?" zeptal se Reilly.

„Ne. Já jsem ji pozval. Ona sice říkala, že takové akce nemá ráda, ale nakonec jsem ji přemluvil."

„Ha." Reilly ukázal na Petera zazátkovanou zkumavkou. Oddělal korek, přelil přesně odměřených 5ml do svého díla a opět míchal. „Proč jsi ji pozval na ples?"

„Protože jsme kamarádi. Teda, vlastně jsem ji pozval na ples, abych to mezi námi trochu vyžehlil," připustil Peter.

„Co jsi provedl?"

„No, nejdřív jsem Harry zabouchl dveře před nosem. A pak jsem se nějak špatně vyjádřil a Harry si začala myslet, že ji nevnímám jako holku."

„Hm. Takže to bude rande," uzavřel Reilly.

„Nebude. Jsme jen kamarádi," trval si na svém Peter.

„Kámo, neznáme se dlouho, ale jedno ti řeknu, kdyby se ve škole dělal test sociální inteligence, tak ty bys jistě pohořel. Ona to bude brát jako rande," přistoupil k Peterovi a položil mu ruku na rameno. „Ona tam určitě bude namalovaná, načesaná, v nejhezčích šatech, co má doma. Pak si teprve uvědomíš, jak ses strašně mýlil, a že tvůj vedoucí, budoucí doktor, Benjamin Reilly má vždycky pravdu."

„Ty ji neznáš. Jsme jen kamarádi," opakoval už po několikáté Peter.

„Jde s tebou na ples, i když je nesnáší," podotknul Reilly.

„Tak to není. Říkala, že jí ty plesy, gala večery, společenské akce a já nevím co ještě, vadí, protože tam chodí pořád."

Reilly si založil ruce a hloubavě si poklepal ukazovákem na bradu. „Jak bude vypadat?"

„Co já vím, o takových věcech se nebavíme," Peter pokrčil rameny.

„Mi neříkej, že jdeš s nejznámější holkou tvýho věku a že ses nepodíval ani na jednu fotku z těch gala večírků. To nejsi ani trochu zvědavý?" divil se Reilly.

„Mě to ani nenapadlo," připustil Peter.

„Myslím, že je čas na to udělat si pauzu na kafe," Reilly se odlepil od stolu, o který se před chvílí opíral. Sundal plášť, pověsil ho na háček a už vyrážel s Peterem v patách do kantýny. Za chůze si vyndával mobil z kapsy u kalhot. Zkontroloval internetové připojení, které sílilo s tím, jak se blížili k odpočinkové zóně, přitom stačil ještě pozorovat a zdravit kohokoliv, kdo jim přišel do cesty.

„Nazdar, Flinte. Někdo ti ukradl boty?" dobíral si kolegu, který s plným kelímkem mířil od automatu na kafe. Jak si Peter teď už všiml, Flint vážně neměl boty.

„Moc vtipný," odpověděl mu Flint.

„To je Flint Marko," představil ho Peterovi. „Víc než svými výsledky je známý tím, že ho nikdy nikdo neviděl v botách. Říká se mu Flintstone. Nejen kvůli těm botám, ale i kvůli jeho názoru na to, že nejlepší auto je na lidský pohon."

„A za tím si stojím," přisvědčil Marko, který je očividně poslouchal.

Peter se začervenal.

„To je ta Osbornova tlačenka?" zeptal se bez ostychu Flint. Peter na něho jen nevěřícně zíral.

„Jo, to je on," přitakal Reilly. Pak se obrátil na Petera: „Tady jsi mezi vědci. Všichni jsou trochu střelení, ale už jsme ve fázi, kdy se za svou odlišnost dávno nestydíme. Proto jak jsi viděl u Flinta, každý ví, jak se mu říká a co se o něm nese."

„Jsme nejupřímnější společností ve státech," pochvaloval si Flint. Jako kdyby najednou zapomněl, kam měl původně namířeno, pokračoval spolu s Reillym a Peterem opět do kantýny. „Říkají mi i jinak," promluvil znovu k Peterovi. „Třeba Pračlověk nebo taky Písák. To kvůli mému výzkumu o morfologii písečných-"

„Tak ti nikdo neříká," skočil mu do řeči Reilly.

„Ale to by se mi líbilo," přiznal Flint.

„Beach Boy. Ještě ti říkají Beach Boy," místo toho přidal Reilly. „V létě jednu dobu nosit havajské košile."

„To je dobrá přezdívka," přitakal Peter. Flint se na něho zářivě usmál, až mu byly vidět dvě řady rovných zubů, bílých jako perličky.

„A jak říkají tobě?" zeptal se Peter Reillyho.

„Já jsem jen stážista, trochu lepší než ty," Reilly se najednou upejpal.

„Jen se nedělej," šťouchl do něho Flint. „Kde je tvoje nebojácnost? Ještě před chvílí jsi tady klukovi tvrdil, že se nikdo z nás za nic nestydí. Tak se předveď," dobíral si ho bosý muž.

„Mě říkají Štěně," pravil trochu rozpačitě. Vedle něho se rozezněl hurónský smích. Reilly po svém kolegovi loupl okem. Chtěl si ponechat před nováčkem, jakým Peter byl, trochu důstojnosti, pro kterou by k němu mohl vzhlížet, což bylo více méně sobecké a neprofesionální, ale neměnilo to nic na tom, že to byla pravda.

„To sice taky, ale hlavně se mu říká Šakalí holka," prozradil Flint.

„Protože jsem Warrenova pravá ruka," přiznal Reilly. Flint už se nadechoval, ale nestačil nic říct, protože Reilly pokračoval: „Nemáme mezi sebou s Warrenem žádná tajemství. Proto jsem u něho na stáži vydržel tak dlouho. A proto i vím, že si o tobě myslí, že bys to mohl daleko dotáhnout. Jsi nejšikovnější stážista, teda hned po mně," pochválil Petera, který se teď díval do země.

„Takže doktoru Warrenovi se říká Šakal," vydedukoval Peter, když vcházeli do kantýny. Od vnějších chodeb nebyla odpočinková zóna nijak zvlášť vymezena, jen po chvíli si méně pozorný Flint ukopl palec o jednu z židlí odsunutých od počínajících stolků.

„Říká se mu tak kvůli jeho profilu. Někomu výrazně připomíná šakala. Má dokonce i takovou barvu srsti, teda vlasů," vysvětlil kulhající Flint.

Museli přejít celou řadu stolků, než se dostali k výdejnímu okénku, kde se podávaly většinou obědy, které neměl Peter hrazené, protože pracoval jen na částečný úvazek. Hned vedle okénka stál všemi oblíbený a hojně využívaný automat na kafe.

„Tak Petere, co si dáš? Zvu tě," vybídl ho Reilly.

„Já nic nechci. Já kafe nepiju," bránil se Peter.

Reilly si poklepal prstem na spodní ret, přitom nespouštěl oči z nabídky automatu. Pak namačkal svoji volbu. Do prázdného šuplíku vskočil kelímek, který se po chvíli začal plnit horkou tekutinou. „S Peterem máme takový úkol. Chceme zjistit, jaké šaty nosí mladá Osbornová na plesy," vysvětlil Reilly svému kolegovi pravý důvod jejich návštěvy kantýny. „Tady náš mladý přítel se rozhodl pozvat slečnu Osbornovou, budoucí vládkyni našeho království, na zimní ples."

Flint se na Petera obdivně podíval. „A řekla ano?"

Peter přikývl.

„Tady máš," Reilly mu podal jeden kelímek. „Když jsi nechtěl kafe, budeš mít čokoládu." Nacvakal další volbu a proces se opakoval na novo.

„Ty budeš mít rande s mladou Osbornovou? Vlastně, že mě to překvapuje, vždyť proč by se k tobě jinak Osborn choval tak mile," přemýšlel Flint nahlas.

„Ale to není žádné rande. My jsme s Harry jen kamarádi," protestoval Peter.

„V tom je právě ten problém. On nevidí, do čeho se žene," ukázal na něho Reilly prstem. Zavelel a trojice se šla usadit ke stolu. Reilly naťukal pár klíčových slov do vyhledávače a už se mu na obrazce telefonu zobrazovaly fotky z nejrůznějších veřejných akcí, na nichž se Harry objevila.

„Kdo rozumný pojmenuje svoje dítě Harold?"

„Ovce Dolly dokázaly postoupit v potravním řetězci ještě výš a naučily se ovládat takový primitivní předmět, jakým je telefon?!" nad skupinkou se ozval pohoršený hlas doktora Otta Octavia. Peter se nervózně vypjal. Reilly s Flintem se rychle otočili.

„To jsem si mohl myslet," ozval se Flint. Zkřížil ruce na hrudníku.

„Ale nemyslel," pousmál se teď úplně jiný hlas, se zřetelným cizím přízvukem. Naproti Petera a Reillyho se posadili dva muži v bílých pláštích. „To je Jack Russell a Dimitrij Smerdjakov. Věnují se genetickému inženýrství. A tady Díma umí perfektně napodobovat všechny zaměstnance Oscorpu."

„To je moje deviace," přisvědčil Dimitrij. „Ale teď vážně. Co vy tři tady děláte? Snažíte se ho zkazit?" ukázal na Petera. Ten se však s Reillym věnoval fotkám na internetu, protože Reilly se dal opět do hledání. Právě objevili Harry v dlouhých tmavě modrých šatech bez ramínek. Krátké vlasy měla sčesané na stranu.

„Snažíme se ho uchránit před obrovskou katastrofou," prohlásil Flint. „Pozval mladou Osbornovou na rande. Hledáme její fotky z plesů, aby se aspoň neztrapnil."

„To nebude rande," prohlásil opět Peter.

„Hm. Budete oba hezky oblečení?" zeptal se Dimitrij.

„To je snad základem plesu," bránil se Peter.

„Ples? Tak to je rande," rozhodl Dimitrij s pohledem upřeným na Jacka.

Jack přikývl. „Definitivně."

Reilly dál listoval galerií. Jack se natáhl k němu přes stůl. „Tak ukaž ty fotky."