Jakmile přijeli domů, Norman Osborn zavedl Harry do své pracovny. Usadil ji na místo, které měla určené pro jejich týdenní hodnocení. Sám si sedl na své vlastní místo, složil ruce, jak to dělal vždy, když spolu jednali v jeho pracovně.
Jenže dnes byl neklidný, obzvláště když proti sobě měl svoji dceru s pocuchaným účesem, rozmazaným make-upem od pláče. Vyzařoval z ní vzdor, jako poslední dobou pořád. Okamžitě rozpletl prsty a praštil pěstmi do stolu. „Ty jsi tak nezodpovědná," vyčinil jí. „Na co jsi myslela? Co?"
„Nevím."
Otec otevřel oněmělá ústa. Co to bylo za odpověď?! Přece musela mít nějaký důvod k tomu, aby zbila jednoho ze svých spolužáků. Pokud ne, pak byla její situace mnohem horší, než si Osborn připouštěl. „Nejen že jsi mohla tomu chlapci ublížit. Ale co tvoje pověst? Vždyť vás viděla celá škola." Stačilo by jen tak málo a Harry by měla navždy zničenou budoucnost, kdyby si někdo spojil její dnešní vystoupení s rodinnou historií. Už tak stačilo, že se na zápasech ukazovala v dresu s matčiným rodinným jménem na zádech.
„Spolužáci nic neřeknou," protestovala Harry. Její hlas zněl otupěle, jakoby ztratila veškerý cit.
„Jak si můžeš být tak jistá?" optal se otec stále vyvedený z míry. Někdo z nich dvou musel být.
„Většina z nich byla nalitá jak necky. A i když ten kluk celé roky šikanuje Petera, tak to nikdy nikdo nezveřejnil. Nikoho to nezajímá," Harry se podívala z okna. Byla zima, takže venku stále panovala tma.
Osborn výjimečně přešel zmínku o Peterovi, což Harry přimělo zpozornět. „Jenže teď jde o tebe. O tvoje jméno. Víš, kolik jsem musel zaplatit jeho rodičům, aby s tím nešli do novin?"
Harry pokrčila rameny. „Mě je to jedno." Tyhle hry jí už přestávaly bavit. Nic a nikdo nevypadal skutečně. Každý má předem určenou roli a běda, jestli z ní vypadne. Společnost ho pak odmítne nebo v lepším případě to jen přejde.
„Nemělo by. Dobré jméno a peníze nemusejí vydržet dlouho. A co bys byla bez toho? Jak by sis pak mohla kupovat ty svoje šminky?" Otec zvedl obočí. Nečekal však na odpověď, šlo jen o řečnickou otázku. Harry dobře chápala, co tím myslí. Neměla se spoléhat na to, že jsou momentálně bohatí, když existuje slovo bankrot. Sama však povytáhla jedno obočí. Znal ji vůbec? Dnes byla poprvé v životě nalíčená. Dokonce si líčení půjčila od jejich služebné. Která, když viděla, jak je Harry bezradná, ji sama udělala make-up. V hloubi Harry ucítila rozšiřující se prázdnotu.
„Vezmi si třeba tvého kamaráda Petera. Jeho rodina nemá na rozdávání. Žije v prťavém domečku. Musí chodit na brigády a ještě si najde čas na tebe a na stáž v Oscorpu. Ty jsi oproti němu jen rozmazlené dítě. Jak jsem tě to vychoval?!" ptal se sám sebe. Pak prudce uhodil ukazovákem do stolu. „Ale za to může ona. Tvá matka. Jsi stejná jako ona. Bezohledná, sobecká."
Harry se odvážila vstoupit do Osbornova monologu. Promluvila naprosto deprimovaná. „Tohle je poprvé, co o ní mluvíš."
„Máš to v sobě. Jejich geny," dodal bez toho, aby si všiml, co mu Harry řekla. „Domluvil jsem se s ředitelkou. Dostaneš týdenní vyloučení. Vyřadili tě z fotbalového družstva. Ode mě máš ještě domácí vězení. Na týden. Žádný mobil, žádný počítač, žádné potulování po venku. A ve čtvrtek tě ještě bude čekat sezení u psychiatričky. Je to naštěstí velmi dobrá známá, navíc dostatečně kvalifikovaná a diskrétní."
