Následující dny, když o nich Peter zpětně přemýšlel, probíhaly bez Peterova plného vědomí. Jakoby s tetou fungovali na autopilota, zařizovali pohřeb, jednali s takovým množstvím lidí, že nepřicházelo v úvahu, aby se sesypali. Ani kdyby chtěli, tak by se nemohli podvolit smutku. To všechno na ně dolehlo, až když měli všechno přichystané a najednou se zastavili a neměli co dělat. A pak nastala chvíle, kdy je dohnal odložený zármutek.
Peter seděl v první lavici kostela, do kterého občas společně chodili z úplně jiných důvodů. Měl na sobě černý oblek, který si měl na sebe poprvé obléknout u maturit. Vedle něho seděla teta. Byla bledá jako stěna a sotva slyšitelně dýchala. Každou chvíli se jí zatajil dech. I samotné dýchání bylo pro ni v tento moment obtížné. Peter ji držel po celou dobu za ruku.
Před nimi stála rakev. Když sem ještě před obřadem přišli, bylo víko odklopené, aby mohli identifikovat tělo. Bylo to už druhé ověřování totožnosti, kterého se v posledních dnech účastnili. Nejdřív museli na policii a teď tady. Co kdyby se někdo spletl. A Peter si pokaždé přál, aby před nimi ležel někdo jiný, a že to všechno byla jen nějaká mýlka. Jenže nebyla. V rakvi se skutečně nacházelo tělo jeho strýce. Oblečené v jediném slušném oblečení, jež Ben Parker vlastnil. Ruce měl sepjaté na nehybné hrudi, těžké, které nikdy nepřestaly pracovat. Obličej měl však částečně změněný, jakoby z něj s duší odešlo i něco, co ze strýce dělalo přesně toho člověka, jakým byl. Vlasy měl učesané jinak, než si je Ben upravoval, a rty měl vytvarované do úsměvu. Byl to klidný úsměv, jenže on se nikdy takhle neusmíval. Když mu Peter, po vzoru své tety, dělal křížek na čele, kůže pod jeho prsty byla chladná a vosková, úplně jiná, než u živého člověka. Nikdo nemohl pochybovat o tom, že Ben Parker zemřel. Rozhodně už se nenacházel v tomto těle.
Po kostele byly rozmístěné velké bílé kytice. Některé z nich obstarala pohřební služba, jiné přinesli lidé, kteří se přišli s Benem rozloučit. Pokud by měl Peter lepší náladu, otočil by se, aby viděl, kolik se jich dnes sem dostavilo, jenže se nemohl dívat nikam jinam než dopředu. Podle hluku však předpokládal, že chrám byl plný.
Kněz v obřadním rouchu mluvil. Jistě měl krásnou řeč. Peter se na ni mnoho nesoustředil, aby se hned nerozplakal. Chtěl zůstat silný, ať už kvůli tetě, nebo kvůli památce na Bena, který by jistě nebrečel. Peter se snažil vzpomenout, jaké to vlastně bylo, když pohřbívali jeho rodiče. Jeho rodiče a bratra. Vidět malou rakvičku by muselo být zdrcující. Jak to mohl strejda Ben zvládnout?
Pak následovaly řeči pozůstalých. Peter ani teta May se na proslov necítili, proto požádali pana Mondaye, aby je zastoupil. Nikdy jim neodmítl pomoc, ať se jednalo o cokoliv, a dnešek nebyl výjimkou. Pan Monday byl celý roztřesený. Pevně svíral papír, na němž měl sepsanou svou řeč. V pravidelných intervalech si odkašlával. Bylo vidět, jak také přemáhá slzy. Všem jim bude chybět Benjamin Franklin Parker. Muž s pevnými principy a velkým srdcem. Byl častokrát přísný a rázný, ale nikdo nemohl pochybovat o tom, že to vždy myslel dobře. Nikdy nelpěl na zbytečnostech, zajímal se jen o to, co bylo ve skutečnosti důležité. A proto také zemřel. Protože se postavil bezpráví. Byl to hrdina. Byl vzorem mnoha lidí. Země v něm ztratila velkou osobnost, která se nerodí každý den. Bez něho už tenhle svět nebude stejný.
Pokud dosud někdo z přítomných neplakal, teď začal.
Následně se zvedlo osm statných mužů, kteří vzali rakev na ramena a nesli ji ven z kostela. Za nimi šel farář, pak ministrant věkem blízký Peterovi, po něm teta May s Peterem, a poté už se začal zvedat celý kostel. Rakev donesli k rodinné hrobce, která byla připravená na dnešní den. Kde jindy byla jasně zelená tráva, byla dnes hluboká díra do země, přes niž ležel pár prken a lana. Na latě položili rakev. Muži, vzali lana, mezitím člověk z pohřební služby odstranil prkna. Lana se napjala. Pomalu a postupně spouštěli schránku do vyhloubené jámy. Farář provedl poslední části obřadu a bylo po všem. Tedy skoro.
Najednou se strhla výhradní pozornost na Petera s May. Téměř každý k nim přicházel, aby jim projevil soustrast, popřípadě řekl pár slov o tom, co pro ně Ben znamenal. Řada lidí byla nekonečná. Mnoho z nich ani Peter neznal. A tu, na kterou myslel, zase nemohl nikde zahlídnout.
Sice byla Harry v Evropě, ale přesto měl Peter potřebu se jí svěřit. Doufal, že by třeba kvůli němu mohla alespoň na otočku přijet. Chtěl ji mít u sebe v téhle těžké chvíli. Ona by byla určitě silná, její stoická povaha by mu dělala kotvu, aby se netopil příliš hluboko ve svém smutku. Napsal jí zprávu o tom, co se stalo. Nejdříve čekal na odpověď, ale když nepřicházela, upínal se k myšlence, že třeba přijede. Pokud mu doteď nedala vědět, jistě mu osobně řekne, co by se textovkou psalo jen stěží.
Místo ní tu však byli kolegové z Oscorpu. Reilly vypadal elegantně. Konečně měl na sobě něco jiného než laboratorní plášť. Oblek měl jistě šitý na míru. Za ním šel jejich společný šéf doktor Warren. Měl ještě rozvernější účes než normálně a vypadal skutečně pohnutý. Následoval je Dmitrij, měl prazvláštní pohled. Peterův instinkt najednou zbystřil. Připadalo mu, jakoby mu kolega něco tajil. Jediné, co mu však řekl, bylo: „Je mi to líto."
Potom k němu přistoupila černovlasá dívka, s níž se seznámil u Flashe v garáži. Vypadala tak nějak cizokrajně, celá v černém. Kůže se zdála ještě bledší, rty měla vytvarované do smutného úsměvu a oči jí svítily podivným světlem. „Musí to být pro tebe těžké," konstatovala. Pak se naklonila k Peterovu uchu: „Harry není v Evropě." Než se stihl Peter zeptat na víc, byla pryč.
Peter se rozhlížel všude kolem sebe, jestli Harry někde neuvidí. Přijela snad nakonec kvůli němu zpátky domů? Přistoupil k němu však jen Norman Osborn. Vzal ho za ruku tak pevně, až to Petera trochu zabolelo. „Upřímnou soustrast. Sice jsem se s tvým strýcem neznal, ale jistě to byl dobrý muž. Škoda, že jsme se nepoznali dřív," prohlásil Osborn. Petera najednou naplnil hněv. Mohl se s ním seznámit, kdyby Norman jen trochu chtěl. Neměl tu být teď, když pohřbívali muže, kterého ani neznal. Měl tu být, když měli pohřeb Peterovi rodiče a bratr. Jeho otce znal dobře, když ho dokázal vyhodit.
„Strejda vás neměl rád," neodpustil si Peter.
Osborn mu na to nic neodpověděl, jakoby ani neslyšel, co mu Peter řekl. Jen pokýval hlavou. „Můžeš se na mě s čímkoliv obrátit," následně odešel.
Kondolující se pomalu rozcházeli, až na hřbitově zůstali jen Peter s tetou May. Obrátili se zpátky ke hrobu, kde ležela tělesná schránka jejich milovaného strýce a manžela. Společně mu věnovali tichou modlitbu.
Za jejich zády se ozvalo tiché odkašlání. Současně se otočili. Stál tam mladý kluk, hubený, brýlatý, hleděl nesměle do země a třásl se po celém těle. Vlastně vypadal hodně podobně jako Peter před několika měsíci. „Já-já," začal, jenže nevěděl, jak navázat, proto to zkusil ještě jednou: „Zachránil mi život," ukázal na hrob.
„Nějaký cizí chlapi mě zatarasili cestu. Chtěli peníze. Pak se na mě vrhli. Váš-váš manžel," podíval se tetě May na okamžik do očí, „se na ně obořil. A když to nepomohlo, začal se s nimi prát. Zachránil mi život." Chlapec hledal u Petera s May pochopení. Hledal u nich odpuštění za to, že Ben zemřel a tenhle třasořitka přežil. Cítil se provinile za to, co se stalo. To Peter poznal na první pohled. Teta May ho bez jediného slova pevně objala, jak to dělala s Peterem. Držela ho v náruči, hlavu mu položila na rameno. Navzájem si smáčeli rukávy horkými slzami a snažili se dodat si dost odvahy na to, aby zvládli další den.
Poznámka: Příští sobotu se k aktualizaci nedostanu, proto další kapitolu uveřejním nejspíš až následující pondělí.