David dostal, co chtěl. Pro poničení části Institutu, otevření nejstřeženější cely, omráčení ochranky a následnou emoční manipulaci těch stejných strážců dostal velmi silná sedativa, která měla jeho narušené psychice alespoň na chvíli ulevit.
Chlapec ležel na posteli, hlasy v jeho hlavě byly nezvykle ticho a David si to užíval. Najednou mohl naslouchat šumění ústředního topení. I kroky na chodbě dokázal mnohem lépe vnímat. Jen kdyby mu ty léky neodebíraly i motorické funkce. Nebyl si jistý, co by se stalo, kdyby vstal. Nejspíš by upadl. Proto jen ležel a vnímal to líbezné ticho, kterého se mu dostalo.
K jeho pokoji se blížily kroky. Nějakým vnitřním instinktem věděl, že si ty kroky míří za ním. S dalším přiblížením už měl naprostou jistotu, protože se po něm natáhly neviditelné nitky jiné mysli. Poznal v nich otisk svého otce.
Otevřely se dveře do pokoje, po další zatáčce pronikli návštěvníci obývacím pokojem a zamířili přímo do ložnice, kde v polohovací posteli ležel David téměř nehybně. Do jeho skromné jizby přijel muž na invalidním vozíku a za ním mladík v červených brýlích. Z mladšího muže vyzařovala zdravá dávka sebevědomí, která i tak Davidovi přišla vysoká. Kdyby se mohl hýbat, přinejmenším by mu sebral ty jeho stylové brýle a vyzkoušel by si je.
„Co mi to děláš, synu?" zeptal se muž na vozíku. David se podíval na svého otce. Nic neříkal, nedůvěřoval vlastním ústům, že by byly schopné pronést jedinou smysluplnou větu.
„Už to s tebou vypadalo tak slibně. A pak uděláš takovouhle pošetilost," otec nad ním kroutil hlavou. „Víš vůbec, kolik jsi udělal škody? A co by na to řekla tvoje matka."
David moc dobře věděl, co by mu na to řekla jeho matka. Odložila ho ve chvíli, kdy se u něho začal projevovat jeho mutagen. Poslední matčina slova byla, že mu vůbec nerozumí. Svět mutantů nebyl jejím světem.
A jak to tak vypadalo, tak ani Davidův. Protože jakmile se dostal ke svému otci a ten zjistil, jak křehká Davidova stabilita je, přesunul ho právě sem na tuto postel.
„Jak můžeš být tak nezodpovědný? Můj vlastní syn," stěžoval si otec. Mladík za ním na Davida upíral stejně zklamaný pohled, jakoby snad Davida znal. David ho však dnes viděl poprvé. Mohl jen hádat, že byl jedním z mnoha žáků soukromé školy pro mutanty. Pak k chlapci přes výjimečně uklizenou astrální rovinu prošla zpráva. Hlas poznal okamžitě, jeho slova v Davidovi rezonovala ještě dlouho potom, co návštěva odešla.
Stydím se za tebe.
..
„Kdybych věděl, jak vypadáš, tak bych tě vzal do našeho týmu i bez konkurzu."
Peter rychle zavřel skříňku, v níž měl ukryté věci při hodině tělocviku. Byl polonahý, ale stál připravený na jakýkoliv útok, který by mohl třeba přijít. Svaly na těle se mu napjaly. Čekal, co se bude dít. Rozhlédl se po místnosti, ale jediný, kdo tu ještě okouněl, byl Flash Thompson. Opíral se o další blok skříněk a s obdivem si prohlížel Peterovu tělesnou konstituci.
„Nikdy jsem si nemyslel, že pod tím tvým oblečení je takové tělo," žasl Flash. Peter se narovnal. Poslední dobou byl jako na trní, každý sebemenší impuls ho dokázal vyvést z míry. Byl neustále podrážděný, citlivý, hned nastartovaný k útoku.
Snažil se uvolnit napětí vlastním dechem. Flash přece pro něho už nepředstavoval nebezpečí. „Co chceš?" vyštěkl na něho.
„Proč jsi vlastně nepřišel na konkurz?" zeptal se Flash.
Peter, stále s holou hrudí, na něho pohlédl s neskrývaným hněvem v očích. „Chystali jsme pohřeb," promluvil podrážděně.
„A jo, vlastně," Flash se plácl do čela. Náhle celý zrudl a sklopil oči k zemi. „Promiň. Jak to vlastně zvládáš?" Odkašlal si. Byl muž a muži se nedokázali bavit o citech, tak jak to dělaly holky. To MJ ho nakazila. Nejspíš to Peter moc dobře nezvládal, když si Flash uvědomil, jak se Peter poslední dobou choval. Každý musel kolem něho našlapovat po špičkách. Jenže to Flash moc dobře neuměl, proto se často dostával do situací, do kterých se dostat nechtěl. Připadal si jako slon v porcelánu – moc velký a neohrabaný na pohyb v delikátním terénu. Ale pro MJ byl schopný podstoupit všechno. Ona jediná za to stála.
„Jak asi," odbil ho Peter. Přesto se těžce posadil na lavičku. Tričko si rozprostřel na klíně. Flash k němu opatrně přistoupil. „Všichni na mě akorát kašlou a teta se rozhodla z nostalgie adoptovat kluka, kvůli kterému strejda…" nedokázal větu dokončit a přitom si byl jistý, že už se mu to povede. Vždyť šlo jen o jedno slovo. Jenže popisovalo konečnost, na kterou Peter nebyl připraven. Kolikrát se styděl za to, že ho ztráta strýce bolela daleko více než smrt vlastních rodičů. Takhle by to přece být nemělo. Tak proč o něm ještě pořád nedokázal mluvit, když teta už se přes něj přenesla a mohla začít dál žít a upnout se k novým cílům? Peter však zůstal stát, nedokázal se pohnout, svět kolem něho se míhal a on se do jeho koloběhu nedokázal opět vpravit.
„To chce rozptýlení," navrhl Flash, který nevěděl, co jiného říct. Poplácal Petera po zádech. „Přijď zas někdy k nám a já tě seznámím s nějakou holkou. Uvidíš, že pak přijdeš na jiné myšlenky. Ale MJ ti nedám, ta je moje," prohodil Flash. Peter se napjal. Flash si však nevšímal Peterovy reakce, jen se zasmál vlastnímu vtipu. Peter se na něho usmál jen jedním koutkem, jen kdyby Flash věděl, co k ní Peter cítí. Neseděli by tu takhle spolu, kdyby věděl, jak příjemně se Peter cítil, když vedle něho na starém rozvrzaném gauči seděla MJ, mohl cítit vůni jejích vlasů a vnímat hebkost její pokožky. Byla tak krásná a tak něžná. Náhle mu bleskla hlavou myšlenka. Na gauči spolu nebyli sami.
„Odkud znáš Tess?" zeptal se Peter. Ta dívka byla zvláštní, připadalo mu, jako kdyby věděla mnohem více o něm a o Harry než kdokoliv jiný. Bylo to až znepokojující.
„Brácho, jestli ti můžu radit, tak tu ne. Nevím, jaký máš vkus, ale holky s tajemstvím jsou děsivý. A tahle je děsivá až moc," Flash chtěl Petera uchránit dalšího komplikovaného vztahu, do kterého by se jistě vřítil, kdyby se sblížil s Tess.
„Já s ní nechci chodit," ohradil se Peter.
„Tak to je dobře." Flash mluvil ještě dál, jenže nic, co by Peterovi pomohlo k odhalení Tessiných tajemství, Flash nevěděl. Vlastně ji vůbec neznal, ani popravdě nevěděl, jak se dostala k němu do skupiny.
Odpoledne měl Peter brigádu u pana Mondaye. Muž se na něho díval s ještě větším smutkem, než když tu Peter nastoupil. Monday byl rodinný přítel a mnohokrát jim všem pomohl i při samotném pohřbu, Peter se proto na něho nedokázal zlobit. Možná i proto, že smutek vepsaný v obchodníkových očích nebyl jenom soucitem vůči Peterovi a tetě May, ale i jeho vlastní. Se strýcem Benem si byli velmi blízcí. Pro něho byl dokonce Ben nejlepším přítelem. Jeho ztráta pana Mondaye zasáhla stejně hluboce jako je dva.
„Jak se má teta?" zeptal se Petera.
„Jo, snaží se dostat zpátky do práce," odpověděl Peter. Na staršího muže nedokázal být kousavý. Pan Monday už byl jedním z mála lidí, s nimiž si Peter nemusel hrát na dospělého. Přesto před ním nechtěl mluvit o Charliem, jejich novém rodinném přírůstku, protože by se Peter zachoval dětinsky, jak měl ve zvyku, protože podvědomě mu připadalo, že by nový chlapec měl někoho v jejich rodině nahradit, ať už to měl být strýček Ben nebo sám Peter.
„To si dokážu představit," pan Monday těžce pokýval hlavou. Tím jejich krátký rozhovor skončil. Oba se budou teď věnovat vlastnímu tichému truchlení, proto se majitel obchodu jal přepočítávat obsah kasy a Peter se šel podívat na to, co na něho čekalo ve skladu.
Pan Monday přepočítával pěti dolarové bankovky a už teď mu bylo jasné, že má jen málo drobných na rozměnění, ať už by zákazník přišel s jakoukoliv vyšší cifrou než dvacet dolarů. Nesnášel hloupý zvyk většiny zákazníků, chodit si rozměňovat nejvyšší bankovky do obchodu, kde většinou nakupovali zboží za pakatel.
Náhle se ozval zvonek u dveří.
Pan Monday vzhlédl. Při pohledu na vcházející osoby mu ztuhla krev v žilách. Byli mohutní a byli tři. Přes hlavu měli nasazené kukly. Nejbližší z nich svíral v rukou pistoli. Pan Monday upustil peníze. Reflex mu zavelel, aby se ohlédl ke skladu, kde se nacházel Peter. Jediná jeho myšlenka byla na to, aby byl chlapec v bezpečí.
„Naval prachy," zavelel muž se zbraní. Další hodil černou brašnu na pult. Třetí se potuloval po obchodě, jakoby si chtěl něco koupit. Pan Monday nevěděl, co dělat. Třásly se mu ruce a jediná jeho myšlenka byla, aby ochránil Petera. „Budu s vámi spolupracovat, jen buďte potichu," zašeptal.
Nikdo z útočníků mu nerozuměl.
Peter se ve skladu rozhodl udělat pořádek. Měli tu sezónního zboží, které už rozhodně nikdo nebude chtít. Od Halloweenu tu například byla krabice plná kostýmů. To bude první věc, které se Peter zbaví. Jen nejdřív se o svůj úlovek chtěl podělit s panem Mondayem. Vzal krabici do náruče a vykročil směrem k regálům. V tom uslyšel zvonek. Ve stejnou chvíli, jako se ozvalo zacinkání, Petera přepadl zvláštní pocit. Něco bylo špatně. Peter se zastavil na místě. Jeho instinkt se potvrdil, jakmile uviděl obrys pistole mířící směrem, kde očekával pana Mondaye.
Peterovi se rozbušilo srdce. Přepadl ho strach. Okamžitě zmizel opět do skladu. V relativním bezpečí upustil krabici na zem. Třásl se po celém těle. Nervozitou se potil a drkotaly mu zuby. V hlavě se mu přehrávala situace, která se nejspíš právě odehrávala v obchodě. Pak se Peterova mysl obrátila k vlastním vzpomínkám. Vybavil se mu pohřeb strýce, místnost plná černě oděných lidí, bolestné světlo svíček, kadidlo, pláč, hluboký smutek. Vybavila se mu představa pohřbu vlastních rodičů. Nemohl si být jistý, jestli šlo o skutečnou vzpomínku nebo jen čirou fantazii, stalo se to už tak velice dávno. A teď by měl přijít o dalšího člověka, na kterém mu záleželo?
„Ne, ne, ne, ne, ne," opakoval Peter pořád kolem dokola. Byl v předklonu a držel se za hlavu. Takhle to nesmělo dopadnout. Zase. Nikdo už nesměl zemřít. Peter klesl do ještě hlubšího předklonu, až se chytil okraje krabice s karnevalovými kostýmy.
Ani nevěděl, co ho to posedlo. Navlékl si na sebe první věc, která mu alespoň trochu padla, a vyběhl, protože jinak by se neodhodlal, vstříc lupičům.
„Uhni, dědku," druhý lupič ztratil veškerou trpělivost, ohnal se po panu Mondayovi, který stál celý zcepenělý. Pan Monday klopýtl, což se nelíbilo muži s pistolí, který najednou ztratil prodavače z mušky. Avšak během dalšího okamžiku už neměl ani pistoli. Zmatený lupič se podíval směrem, kterým mu vyklouzla zbraň.
V úzké tmavé chodbičce se tam velmi podivný zjev snažil zbavit pavoučí sítě, na níž měl namotanou ukradenou pistoli. Nešla mu setřást z dlaně, proto se rozhodl pro nový postup. Otíral pavoučí vlákno o podlahu, o zeď, o regál, dokud se té věci konečně nezbavil. Svým podivným chováním si vysloužil pozornost lupičů, kteří ho teď bedlivě sledovali. Podivín se narovnal. Tím se odhalilo logo Fantastické čtyřky, které měl namalované na hrudníku. Poopravil si papírový sáček, do něhož si udělal díry na oči. Nechtěl, aby mu během akce náhodou spadl na zem. Chtěl říct něco výhružného, ale přes veškerý strach, co cítil, dokázal říct jediné: „Ahoj." Podivně zamával. Lupiči se na něho vrhli. Peter se rozběhl. S veškerou energií, kterou do úprku vložil, zjistil, že je mnohem rychlejší než zloději. Tohle mohl dokázat. Zastavil se. Muži ho obklíčili ze tří stran. Petera to nijak nerozhodilo, couvl, aby ho ohrožovali pouze dva z útočníků.
První muž se dal do boje. Vyrazil pravým hákem, kterému se Peter jednoduše vyhnul. Muž přistoupil ještě o trochu blíž a znovu zkusil štěstí, Peter udělal stejný úhybný manévr, jenže jak se muži k němu přiblížili, opravdu tvrdý úder do brady dostal druhý útočník. Padl omráčený na zem. Peter ho s lehkostí přeskočil. Teď už ho pronásledovali jen dva padouši.
Peter si vytvořil potřebný náskok proto, aby je měl na vzdálenost skoro celé uličky. Pak se otočil a rozběhl se proti mužům, kteří běželi za sebou. V těsné blízkosti před prvním z nich udělal salto dopředu, takže se dostal za druhého muže. Tím zastavil prvního lupiče na místě, který chtěl ihned vyrazit na druhou stranu za unikajícím maskovaným výtržníkem, jenže se srazil se svým kumpánem, jenž neměl přehled o situaci v úzké uličce a v poslední chvíli už nedokázal zastavit. Muži se srazili hlavami, až to zadunělo.
Omráčené muže pak společnými silami svázali Peter s panem Mondayem kobercovou lepicí páskou. Potom zavolali policii.
Peter namáhavě oddechoval, až se mu deformoval papírový sáček, který měl ještě stále na hlavě. Kupodivu pro něho nebyl zákrok fyzicky náročný, ale přívalem adrenalinu se ještě teď mírně třásl.
Pan Monday sáhl proto pod pult a vyndal lahev koňaku, který byl už nějakou dobu načatý. Nalil sobě i Peterovi do skleniček, které vytáhl ze stejného místa jako flašku. „Jsi hrdina, jako tvůj strýček," řekl Monday a přiťukl si s Peterovou sklenkou, než do sebe obrátil velkého panáka.
