Další pokrok byl nevyhnutelný. Peter měl po slovech pana Mondaye dost odvahy a dokonce i prostředků proto, aby se z něho stal podivín v křiklavě barevných elasťácích. Nechtěl se stát přímo hrdinou, o kterém se bude mluvit v novinách. Měl jen nepotlačitelnou potřebu chránit své blízké. Zažil si během svého krátkého života tolik ztrát, že najednou už nedokázal unést, kdyby měl ještě o někoho dalšího přijít.
Když byl ve škole, kolikrát ho přepadal strach o život tety May. V takových chvílích mu přeběhl mráz po zádech a prostředí kolem něho jakoby se ochladilo. Věděl, že jeho chování je naprosto iracionální, ale nemohl si pomoct. Hlavou mu vířily nejděsivější scénáře. Co když teta zrovna přecházela silnici a ze zatáčky by se vyřítilo nákladní auto, které by už nedokázalo zabrzdit, nebo by tetu taky mohl někdo přepadnout. Poslední dobou v ulicích New Yorku nebylo tak bezpečno, jak si Peter celý život myslel. Při vyučování se nedokázal soustředit a jediné, co mohl proti svým obavám dělat, bylo vzít hlavu do dlaní, zarýt si prsty do vlasů a čekat, až to přejde.
Průměr se mu rapidně zhoršil, ale k Peterovu překvapení to nikoho nezajímalo. Teta May jen pokývala hlavou a objala ho. Poslední dobou ho objímala nezvykle často, což Peter jedině vítal, ale nikdy by to nahlas nepřiznal. Kolikrát by se tety ani nechtěl pustit, pouze v takovéhle blízkosti se o ni přestával bát. Jenže každé objetí muselo někdy skončit.
Pan Osborn si Petera jednou k sobě zavolal, když byl Peter zrovna v Oscorpu na své pracovní stáži. Peter se bál, aby nepřišel o práci, která mu svou odborností alespoň na chvíli odváděla myšlenky a cítil se tu kupodivu stejně jako předtím, než se začalo všechno hroutit. „Slyšel jsem, že se ti zhoršil průměr," Norman Osborn šel rovnou k věci. Proč chodit kolem horké kaše někde, kde to nemělo smysl?
„To jste slyšel dobře," odsekl Peter, přitom se stále díval do podlahy. Na ředitele Oscorpu byl stále naštvaný, ale zároveň viděl v mužově postoji změnu. Peter soucítil s Harryiným otcem.
Osbornovi poklesla ramena. „Kdybys potřeboval s čímkoliv pomoci, víš, že se na mě můžeš obrátit. Nebo na kohokoliv z Oscorpu. Přiznávám, že oni budou mnohem zkušenější v odborných předmětech oproti mně," nabídl muž.
„Nebo víš co? Zavolám ředitelce, aby ti trochu ulevila," Osborn už se chápal telefonu.
Peter okamžitě začal šermovat rukama. „Ne. To není vůbec potřeba. Děkuju, ale ne. Já to zvládám dobře," rozhovořil se. V žádném případě nechtěl, aby ho Norman Osborn protežoval i ve škole. Měl jediné štěstí, že si s tím v Oscorpu moc velkou hlavu nedělali, jinak by ho opět čekala nevyžádaná šikana.
Peter ještě jednou poděkoval a vyšel ze dveří. Spěchal do laboratoře, kde už na něj netrpělivě čekal Reilly s tajným projektem. Před několika dny udělali zkušení biochemici žertík na tým, který se zabývá armádní zakázkou na neprůstřelné vesty. Do procesu přimíchali trochu látek, které obarvily odolnou látku do nejrůznějších barev. Než zaměstnanci přišli na to, kde došlo k narušení procesu a jak zvrátit barevnou apokalypsu, došlo ke zničení takového množství materiálu, který by vydal na jednu zásilku.
Reilly si vtípek náležitě užil. Z bezpečné vzdálenosti volal na ubohé výzkumníky různá hesla.
„Barvy vás osvobodí."
„Stop zelené armádě."
Peter měl rázem spoustu prostředků pro tvorbu vlastního kostýmu. Sice si Peter nejdřív nemyslel, že by se potuloval po městě v barvách, které by mohly přitahovat pozornost, ale na druhou stranu, když už bude působit jako superhrdina tak se vším všudy. Reilly držel v rukou červenomodrý kostým s pavučinovými detaily. Peter za sebou okamžitě zavřel dveře do laboratoře.
„Co ti šéf chtěl? Už jsem začínal mít o tebe strach, když ses nevracel," prohlásil starší praktikant. Moc dobře věděl, jak si Peter počínal v posledních dnech ve škole, ale snažil se na Petera netlačit a alespoň v prostředí laboratoře mu poskytnout nezměněnou atmosféru, i když s Peterovými dalšími aktivitami se i ta začínala měnit.
„Ale… Chtěl, abys mi pomohl," shrnul Peter.
„Oho," zvolal Reilly potěšeně. „Tak to neví, do čeho tě pouští." Následně hodil po Peterovi různobarevnou látku. Ten ji ještě ve vzduchu k Reillymu překvapení chytil. „Zkus si to."
Peter poslušně sundal bílý plášť a postupně na laboratorní stoličce končily i další části jeho oblečení.
Reilly s prázdným pohledem pozoroval Petera, přitom však téměř nevnímal výjev, co měl před sebou. „Ta barviva trochu pozměnila vlastnosti látky, takže je mnohem elastičtější, proto Connorsovi stačily jen přibližné míry. Má sice jen jednu ruku, ale měl bys ho vidět, co všechno dokáže s šicím strojem. Řekl jsem mu, že budete mít ve škole párty s převleky. Takže buď v klidu. Tvoje tajemství je u mě v bezpečí," prohlásil neochvějně Reilly. Peter by mu okamžitě uvěřil, kdyby Reillyho neznal, tak jak ho znal. „Vážně?" řekl skepticky. „A co si o tom myslí Warren?"
„No dobrá," přiznal starší chlapec beze studu. „Jemu jsem to ale říct musel. Musí vědět, co se děje s jeho podřízenými."
„Fakt díky," ironie čišela z Peterova hlasu. Obratně si zapnul zip na zádech. Jakmile byl s jezdcem nahoře, stalo se zapínání neviditelným. Doktor Connors by se s přehledem mohl živit jako švadlena.
„Řekl bych, že dobrý," zhodnotil Reilly s ukazovákem na rtech. „Sedí ti to jako ulitý. Zkus se předklonit. Zaklonit."
Peter se hluboce předklonil, až mu nohavice odhalily kotníky. Bude potřebovat lehké a zároveň vyšší boty. Pochyboval však o tom, že by se v Oscorpu našel také nějaký švec. Při záklonu se zvětšil flek jiné barvy, který byl ještě celkem čerstvý. Jak se do původní látky vpila různá barviva, bylo obtížné najít dostatečně velký jednobarevný kus látky. Proto se Reilly rozhodl z tmavého fleku rafinovaně umístěného uprostřed hrudi udělat pavouka. Ze zbytku barviva stvořil nožičky ve chvíli, kdy byl Peter u Normana Osborna.
„Kdybych se já takhle zaklonil, tak už se nenarovnám," okomentoval Peterovu pružnost.
„Ty máš ze mě srandu."
„Ne. Možná jen trochu. To ale kvůli těm elasťákům," poukázal na Peterův kostým, který sice obtahoval chlapcovo tělo, ale ne natolik, aby si Peter, nebo kdokoliv se na něho podívá, nepřipadal trapně.
„Říkal jsi, že se změnily vlastnosti materiálu," vrátil se Peter k tomu, co Reilly jen nakousl, ale pro Petera to bylo životně důležité.
„No, není tak odolný jako předtím. Ale na běžné užívání by to mělo stačit. Pochybuju, že by na tebe šel někdo s protipancéřovou střelou."
„Co ty víš," prohodil Peter. Poslední dobou mu svět přišel tak bláznivý, že se už nedokázal divit vůbec ničemu. Nebezpečí na sebe může vzít jakoukoliv podobu.
„Tak to bych radši řekl Osbornovi, ať tě zamkne u sebe ve sklepě. Ten by nedopustil, aby sis ublížil. Hýčká si tě jako syna, kterého nikdy neměl." Peter zpozorněl. Reilly použil slova, která nebyla pro něho typická. „Cos to řekl?"
„Ale. To Díma zase jednou vyslechl rozhovor mezi šéfem a doktorem Octopem," bezstarostný Reilly najednou hleděl do podlahy. Jeho prořízlá pusa ho opět prozradila. Peter byl velmi citlivý ohledně rodiny. A zvláště pokud ji někdo spojoval s Osbornovými, kteří ho tolik zklamali. Byl to od Reillyho chybný krok, ale teď už s ním nemohl nic udělat, proto pokračoval: „Ten člověk se dokáže vecpat všude. A to počkej, až se vrátí Russell. Naši eugeničtí inženýři jsou nejlepší zdroje informací. Klidně by si mohli založit detektivní agenturu… Nebo tajnou službu."
Nastalo ticho. Peter byl hluboce ponořený do vlastních myšlenek. Sice byl stále oblečený do převleku, ale už se posazoval na židli vedle té, na níž měl věci.
Reilly mu věnoval vážný pohled. Ten chlapec až moc často upadal do svého vlastního světa. Jenže Reilly nebyl psycholog a nevěděl, jak by mu mohl pomoct kromě toho, o co si Peter řekl sám. Teď před ním seděl v červenomodrém kostýmu, který Reillymu připadal perfektní. Perfektní. Reilly se zamračil. Něco tu nesedělo. Něco Peterovi chybělo do dokonalosti. Pak se Reilly skoro zasmál nad vlastní zapomnětlivostí. Pomalu se z něho začínal stávat jeho vedoucí, který věčně zapomínal na věci, které nesouvisely s vědou. Ohnul se do tašky. Pak přes stůl hodil červenou věc.
„Chytej," zavolal na Petera. Ten jen těsně o vlásek se vyhnul červenému předmětu, který Reilly zaměřil přímo na jeho hlavu. Při dopadu na zeď za Peterem, však věc neudělala žádný výrazný zvuk. Peter se sehnul k červené masce s velkýma bílýma očima.
„Potřebuješ pořádnou masku, abys nemusel chodit v papírovém pytlíku," podotknul Reilly s úsměvem na tváři.
Peter se na něho otočil s úsměvem, který chtěl zakrýt, aby vypadal, že ho Reillyho poznámka urážela. Byl však žalostně neúspěšný. Každou chvíli se mu opět roztahovaly koutky. „Že jsem ti to vůbec říkal."
