Prolog
(757 slov)
„Blah" – Angličtina, obecná řeč
„Blah" – Elfské jazyky
„Blah" – Psané texty, dopisy, apod…
Ani netušil, jak se to stalo. V jedné chvíli k němu letěla bezová hůlka po porážce Voldemorta a v druhé cítil neuvěřitelnou bolest.
Když poté otevřel oči, připadalo mu, jako by vše kolem něj změnilo a trvalo mu, než si uvědomil, že je to on, kdo se změnil. Kolem sebe viděl zlatavě zbarvené proudy, které ho objímaly a procházely kolem něj. Jen jediný dotek od zlatavého proudu mu připadal jako to nejjemnější pohlazení.
Další, čeho si všiml, bylo, že všechno kolem něj vyzařovalo různé barvy a netrvalo mu dlouho, než pochopil, že to, co vidí, nejsou přeludy, ale magie – jak magie ostatních, jeho vlastní i čistá magie.
„Pane Pottere!" výkřik profesorky McGonagallové se roznesl po nádvoří a on se s její pomocí postavil na nohy. „Co se vám stalo?" ptala se rozklepaným hlasem profesorka a jemně mu prohrábla vlasy. Byly delší a padaly mu do očí. A jen díky tomu si všiml, že jeho uhlově zbarvené vlasy se změnili na sněhově bílé.
Všiml si, že se kolem nich shromažďují studenti a nedaleko zahlédl závan zrzavých vlasů, a proto od profesorky odstoupil a s jistotou se držel na nohou.
„Očekávejte ode mě dopis, profesorko." Usmál se na profesorku, načež se s hlasitým PRÁSK přemístil z Bradavic pryč.
OoOoOoOoOoOoOoOoOoO
Když se po třiceti čtyřech letech vrátil zpět do Británie šokoval všechny.
Některé svým vzhledem, když si uvědomili, že muž, který měl maximálně pět a dvacet let je Harry Potter. Jeho sněhově bílé vlasy za léta vyrostly až pod záda a on je měl svázané do volného copánku, který měl přehozen přes rameno. Jeho smaragdově zbarvené oči, které zářili magií měli v sobě zlatý prsten, který mezi smaragdy zářil jako samo slunce. Jeho pleť byla zdravě snědá a tvořila tak jemný kontrast k jeho sněhově bílým vlasům. Na sobě měl smaragdově zbarvenou látku, která tvořila jednoduché „šaty". Na ramenou byla látka spojena, v pasu byl zlatý tlustý pásek a zbytek látky vedl volně dolů až k zemi. Na ramenou byl spoj látky skryt pod tmavší zelenou látkou, která sloužila jako plášť, který byl k ramenům připevněn pomocí zlatých ozdob, které připomínaly křídla tak reálně, že zlaté peří ve větru skutečně vlálo. Kolem krku měl zlatý náhrdelník, který připomínal zlaté slzy, které sahaly až k jeho hrudi a vyplňoval tak prázdné místo, na hrudi, kde látka odhalovala jeho vypracovanou hruď. V uších měl náušnice, které byly zlaté slzy, visící na zlatých nitkách a ve vlasech, kolem hlavy měl zlatý kruh ze kterého „pršely" zlaté kapky, které sahaly těsně nad jeho oči. Kolem rukou silné zlaté náramky a na pravém prsteníčku zlatý prsten se sluncem v magickém kruhu.
Ti vnímavější, kteří si všimli znaku na jeho prstenu zírali na nejznámějšího čaroděje jako přikovaní a nikdo z nich se neodvážil jen pohnout.
„Harry!" pištivý výkřik se rozlehl sálem a k bělovlasému muži se hnala rudovlasá žena s modrýma očima a pihami na tváři. „Netušila jsem, že dnes dorazíš." Řekla, když došla k muži a nervózně se otočila k její rodině, kde stál jeden tmavovlasý muž, který se začal mračit. „Chci abys věděl, že jsem tě nikdy nepřestala m-"
„Nenamáhej se, Ginny." Usmál se Harrison a usmál se na ní. „Gratuluju ke svatbě… i když pozdě." S tím jí obešel a došel až ke světlovlasému muži, který se s ním přátelsky objal a nedlouho poté se k nim připojil hnědovlasý muž s úsměvem.
„Netušil jsem, že dnes přijdeš." Zasmál se muž.
„Konečně." Dodal světlovlasý.
„Co dělá můj přítel ve společnosti Malfoye a zrádce Longbottoma?!" zavrčel hlas za nimi. Tři muži se otočili za hlasem a spatřili zrzavého muže.
Harrison se zasmál. „Proč bych neměl být ve společnosti mých dobrých přátel?"
„Ale Harry…" zašeptala Hermiona zpoza Rona. „My jsme tví přátele."
„Kdyby ste byly, pokusili byste se mě před lety zkontaktovat." Usmál se na ní. „Mimochodem, i vám gratuluji."
Nadále pár ignoroval a dal se do debaty s Dracem a Nevillem.
„Očekávala jsem od vás dopis, vaše výsosti." Zazněl za Harrisonem pobavený hlas. Harrison se s úsměvem otočil, jen aby čelil profesorce, nyní ředitelce Bradavic, Minervě McGonagallové.
„Lady McGonagallová." Uklonil se jejím směrem a jemně jí políbil na hřbet ruky.
„Minerva stačí." Zasmála se nad jeho chováním. „Jsem ráda, že vás zase vidím." Řekla upřímně. „Slyšela jsem o vás spoustu informací."
„Jsem si jist, že víte o mě více než já o sobě." Zasmál se Harrison.
„Pravděpodobně." Přitakala Minerva. „Ale ráda bych to slyšela od vás." Upila ze sklenky vína. „Jak se vám vede? Jak to zvládáte?" odmlčela se a Harrison věděl, na co se chce zeptat. „Jak se vede, císaři prvního magického Impéria?"