Harry seděla na pohovce proti doktorce Ashley Kafkové a čekala. Stěny kolem byly stejně zažloutlé jako před incidentem, jen háčky na nich chyběly, takže odborné diplomy ležely v koutě na podlaze.

Nakonec pro navrácení budovy stačilo jen znovu rozložit origami jestřába, kterého David svou silou vytvořil. Chudák. Ležel teď ve svém pokoji zmožen novou dávkou léků. Měl přiřazeného nešťastného ošetřovatele, aby dával pozor, kdyby se David náhodou dusil.

Nedalo se s tím nic dělat. David se nedokázal shodnout se svými osobnostmi, tak jako Harry. A proto se Harry dnes dostane domů a David tady zůstane sám. Bylo to smutné, ale Harry neviděla způsob, jak by mohla Davidovi pomoct. Rozhodně ne odsud.

Po podepsání smlouvy mezi sebou a skřetem, měla Harry pokoj. Vypadalo to, jako by strašidlo opravdu mělo v úmyslu svoje slovo dodržet. Harry byla opět paní svého vlastního já. Nikdo neexistující jí nešeptal do ucha. Měla klid a po dlouhé době si připadala opět normální.

„Nepřijde ti, že ses změnila?" doktorka náhle přerušila ticho.

Harry rychle zamrkala. Netušila, co tím psychiatrička chtěla říct. Copak ji snad odhalila? „Možná."

„Já vím, ty to nevnímáš tak, jak já, ale přijde mi, že jsi udělala pokrok oproti tomu, co jsi sem přišla. Přijdeš mi klidnější, vyrovnanější. Ale stále si necháváš spoustu věcí pro sebe," vysvětlila Kafková.

„Nerada se svěřuji cizím lidem."

„Proto se tak často scházíme, abych pro tebe nebyla cizí," trpělivě pronesla doktorka. „Navrhuji ti, abychom se scházely jednou týdně, jako před tvým přijetím."

Harry přikývla, co jiného mohla dělat.

„Ještě kvůli jedné věci, jsem tě sem dnes zavolala. Někdo by s tebou chtěl mluvit," doktorka uhnula pohledem. Vypadalo to, že z další části jejich návštěvy není nijak nadšená. Nic dalšího už neřekla, přešla ke dveřím a nechala dovnitř vstoupit ženu v bílém plášti, dioptrických brýlích a lodičkách s úzkou špičkou. Podpatky rytmicky klapaly, jak se pohybovala po místnosti. Podívala se na Harry s přísným pohledem. V tom Harry došlo, že ženu už viděla.

Byla to vědkyně - doktorka Raová. Během vánočního večírku, když Harry mluvila s tím prazvláštně upřímným vědcem, se její otec sešel s doktorkou Raovou, aby ji představil doktoru Strommovi, kterého následně nahradila. A o níž se zmínil otcův zaměstnanec Jack Russell, který tu byl také hospitalizovaný.

Doktorka Raová se otočila k doktorce Ashley Kafkové. „Mohla byste nás nechat o samotě?" zeptala se, ale její otázka zněla spíše jako příkaz. Psychiatrička si prohlédla Harry a s nelibostí vyklidila pole.

Doktorka Kavita Raová se postavila proti sedící Harry. Dívala se na ni shora, jako by Harry byla nějaké zlobivé dítě. „Přejdu rovnou k věci. Váš otec mě najal, protože jsem nejlepší ve svém oboru. Specializuju se na genovou manipulaci. Moje práce se zaměřuje výhradně na léčbu mutací. Známých jako mutace X."

Harry přikývla.

„Jasné je, že vaším problémem není mutace X. Ale laboratorně vám byla alterovaná sekvence DNA. Největším problémem je to, že nevíme, která část vaší DNA byla pozměněná. Protože vinou předchozího vedení nemáme zaznamenanou vaši DNA před tím incidentem. To ale neznamená, že bychom se přestali snažit. Jen to bude trvat delší dobu, než přijdeme na uspokojivé řešení. A budeme potřebovat vaši spolupráci," s pohledem, jaký Harry věnovala, bylo jasné, že Harry neměla na výběr a ve svém nejlepším zájmu se bude muset snažit co nejvíce pomáhat.

„Samozřejmě," přitakala proto Harry.

„Výborně," podotkla doktorka Raová a rychlým krokem opustila místnost.

.

Na dnešní den čekal od chvíle jejich odloučení. Ale ještě více přitlačil na Harryin návrat, když se dozvěděl o zvláštních incidentech, ke kterým v poslední době docházelo v Institutu. Nebylo tam bezpečno. A to jim platil nehorázné částky nejen za dívčí pokoj, ale i za svého vyženěného příbuzného.

Poslal Algernona, aby Harry vyzvedl a bez dalších zastávek ji přivezl rovnou domů. Poškozené části sídla byly už opravené, a tak se Harryin přečin zdál už dávnou minulostí. Zvláště když mu doktorka Kafková každý den volala s tím, jaké dělá Harry pokroky. Sice žena vždycky tvrdila, že je jeho dcera zdravá náctiletá dívka, ale teď už to konečně mohla být pravda. Sám bude dohlížet na to, aby pravidelně brala předepsané léky, a až bude doktorka Raová hotová, pak ji konečně nadobro vyléčí. Norman Osborn neměl nejmenší pochyb o tom, že nadaná vědkyně neuspěje.

Už byli na příjezdové cestě. Osborn vyhlédl z okna své pracovny. Pomalu a s vážným krokem došel ke dveřím. Otevřel je a po několika měsících uviděl opět svoji dceru. Zdála se mu jiná. Víc ženská a přitom mu přišlo, jako by se mu podobala ještě více než předtím. Vzpomněl si na telefonát, který ho nedávno zastihl.

Po téměř patnácti letech mu zavolala jeho manželka. Všimla si Harry v Ravencroftu. Nebyla z toho nijak nadšená. Vyčinila Normanovi tak, že se cítil jako malý kluk. Prý jejich odloučení mělo svůj důvod a nepotřebovala žádné připomínky toho, že kdy byla za něho provdaná. I když si Norman nepamatoval to, že by se rozvedli. Takže Harry ani neměla důvod, aby se k ní hlásila, už stačilo to, že v televizi tvrdil, že jsou spolu v Evropě. Vymlouvat se na ni neměl, ale byla to ta nejlepší lež, která ho v tu chvíli napadla. Nakonec se ještě dozvěděl, že je Harry stejná jako on. Zvláštním způsobem ho to v tu chvíli zahřálo u srdce. Vždy prý usiluje o pozornost, což Normanovi nepřišlo, a že vždycky oba musí dosáhnout svého, ať jde o cokoliv.

Když teď viděl Harry, jak se tiše pohybovala po štěrkové cestě v oblečení, které jí nesedělo stejně jako dřív, dokázal v ní vidět určitou podobnost, o které mluvila jeho žena. Jenže na skutečně první pohled vypadala dívka zranitelně, proto si otec sám sobě gratuloval, že ta nejtěžší rozhodnutí udělal za svoji dceru, aby se nemusela zbytečně stresovat.

Harry si držela svou tašku přes rameno blízko u těla. Dřív v ní měla sportovní dres, teď nejspíš předměty osobní potřeby, léky a nějaké cennosti. Před otcem se narovnala, dala si vlasy za uši a podívala se mu do očí. Norman na její tváři viděl své vlastní rysy jen jemnější a mírně zaoblené. „Ahoj, tati," promluvila tiše a znovu sklopila zrak.

„Harry," hlesl Osborn. Stiskl dívce rameno pevně a intenzivně, aby měla jistotu o tom, jak je rád, že ji má opět tady doma. Rovnou už si ji vedl do nitra budovy.

Harry se pod silným stiskem otce cítila křehce a nejistě. Držel ji snad tak pevně, aby jí bylo jasné, kdo má hlavní slovo, že nesmí otce už víckrát zklamat? Pevnou rukou ji ukazoval cestu do tmavého interiéru. Harry strávila dlouhou dobu v bílých sterilních místnostech kliniky, takže jí trvalo, než znovu uvykla temnotě jejich domu. Mrkala, rozhlížela se a možná byla nakonec ráda, že si ji otec drží u těla.

„Už mám pro tebe vytvořený školní harmonogram, rozvrh tvého volného času. Odeslal jsem přihlášky na univerzitu. S některými děkany jsem dokonce promluvil, ale uvidíme, kam se nakonec rozhodneš jít. Byl bych rád, kdybys tam nešla sama. Známá tvář by ti jedině prospěla…" a mluvil ještě dál. Jediné, co však Harry slyšela, bylo, že neměla možnost udělat žádnou vlastní volbu. Otec opět vyřešil celý její život. Měl dokonce v rukou i to, co bude dělat ve svém volném čase. Co to vlastně bylo za volný čas, když na něho měla také harmonogram.

Harry si povzdechla a odešla se do pokoje vybalit.