Po tom, co si Peter opatřil superhrdinský oblek, bylo pro něho snadné vyjít ven a sledovat dění ve městě. Byl hnán stejnou motivací, která pronásledovala i samotného Batmana na každém kroku. Měl strach. Strach nechat své blízké samotné, nechráněné ve velkém zlém světě. Nechtěl přijít o dalšího člena své už tak malé rodiny. Kdyby přišel o tetu May, neměl by už vůbec nikoho.

Z výšky mnohapatrových budov shlížel dolů a kontroloval každý krok své tety, dokud se nedostala bezpečně domů. Sám pak nepozorovaně vklouzl mezi popelnice, kde se převlékl do klasického oblečení mladíka jeho věku, kostým schoval do batohu a nakráčel do domu.

Někdy venku proseděl ještě další hodiny, aby uklidnil svou mysl a srdce mu opět bilo rozumným tempem. Při jedné z podobných zastávek si všiml, jak nějaký pouliční zloděj obral postarší paní o její kabelku. Žena měla podobné šaty jako jeho vlastní teta, podobnost ho přiměla, aby se spustil po pavučině dolů a zastavil kriminálníka. Zásah nebyl ani zdaleka takový, jaký si ho Peter představoval, ale nakonec se mu podařilo zločince přemoci. Peter si oddechl, paní mu byla vděčná, o to méně se z dopadení radoval zloděj, který ve chvilkové nepozornosti vzal nohy na ramena a zmizel.

Peter přišel domů pozdě. Ale jakmile se blížil ke dveřím, zpozorněl. Uvnitř uslyšel hlasy. Jistě nemohlo jít o televizi. Hlasy zněly živě bez osekaných hloubek a výšek, měly jasnou barvu a střídavou melodii. A jeden z těch hlasů byl beze sporu tety. Peter vpadl do chodby. Neobtěžoval se ani sundat boty a vběhl do kuchyně s očima vytřeštěnýma v soustředění.

Teta, která stála nad dřezem, se k němu s úsměvem otočila. Peter stále mimo sebe, neslyšel, co mu teta May říká, očima bloudil po místnosti, až uviděl na podlaze za tetou tělo vystupující zpod kuchyňské skříňky s pokrčenýma nohama. „Charlie se nabídl, že se nám podívá na ten odpad," dopověděla teta. Peterovi už bylo všechno jasné. Teta si zas hrála na dobrodince. Nestačilo, že si ho přivedla domů, teď dokonce přebíral povinnosti po strejdovi. Jenže Peter tu byl delší dobu, byl vlastně její pravá rodina a dokonce byl starší. Proč neřekla jemu?

„Mohl jsem to udělat já," mračil se směrem k Charliemu.

Teta k němu vyšla, upravila mu popruhy od batohu, které měl spěchem na jedné straně skoro z ramene a druhý se mu zařezával do krku. „Máš toho teď hodně s maturitou, přijímačkami a stáží v Oscorpu. Vidím tě v poslední době tak málo. A Charliemu to nevadí," vysvětlila mu teta měkce. Nechtěla Petera zatěžovat a připomínat mu, že jí slíbil podívat se na dřez před dvěma týdny. Škola na něho měla enormní nároky a on na sebe ještě větší. A navíc Peter byl spíše vědec než domácí kutil, o čemž se dokonale přesvědčila, když spolu vyměňovali žárovku. Charlie oproti tomu byl manuálně zručný a potřeboval zaměstnat mnohem víc, než Peter. A pracemi kolem domu získával větší jistotu a pocit, že sem mezi ně skutečně patří.

„Čau, Pete," Charlie byl rázem na nohou s hasákem v ruce.

„Nazdar," odpověděl Peter.

„Vlastně o nic nešlo. Když máš zvon a kleště zvládneš všechno," prohlásil. Chlapec si zvesela pohrával s nářadím v ruce. „A když to nepomůže, kladivo to jistí," dokonce na Petera mrknul. Peter se nezmohl ani na slovo.

„Připravím něco k jídlu," oznámila jim teta May. Charlie se na ni vděčně usmál. Peter už to nevydržel a odešel do svého pokoje předstírat, že má více práce než ve skutečnosti měl.

.

Druhý den ve škole bloumal po školních chodbách po boku MJ a Flashe, který s ním neustále musel probírat nejrůznější témata. Peter si nedokázal zvyknout na to, jak jim celá škola, která si dřív Petera vůbec nevšímala, dělala prostor, aby mohli projít. Flash měl takový efekt na lidi. Za nimi klusal Charlie, který samozřejmě jezdil s nimi autem, protože u Flashe bylo ještě místo na zadní sedačce.

„Ale ta podoba je fakt úžasná," žasl Eugene každý den. „Kdybych tě líp neznal, myslel bych si, že to je tvůj brácha." Znovu si Charlieho prohlédl, pak se mu do očí na chvíli dostal vážný pohled. „Připomeň mi, abych ti něco řekl, až budeme mít tělák," zdůraznil Eugene.

„Proč mi to neřekneš teď?" Peter s ním nechtěl hrát žádné hry. Nechtěl se do ničeho zaplést.

„To nejde," najednou byl Flash necharakteristicky tajemný.

„To zas bude nějaká blbost, kterou si myslí, že nemůžu slyšet," poznamenala bez zájmu MJ. „Cože to bylo posledně?" podívala se na svého přítele, kterého měla v úmyslu právě ztrapnit.

„To nemusíme teď řešit," zasmál se, ale z jeho hlasu byla znát určitá naléhavost, aby MJ nepokračovala.

„Jen ať to Peter ví. Ať je připravenej na to, co mu řekneš při těláku," škádlila ho MJ s rozverným úšklebkem na tváři.

Peter je však přestal poslouchat. Zastavil se uprostřed chodby. Ani nevěděl, co dělá. Stál jako v transu a nevnímal okolí. „Co se děje?" zeptal se Charlie ustaraně s rukou na jeho rameni. MJ se podívala směrem, kam cílil Peterův pohled.

„Brácho?" zaúpěl Charlie. Oslovení Petera vytrhlo z hlouby jeho myšlenek. Nic neřekl. Odkašlal si a rozešel se rázným krokem. Charlie měl v úmyslu jít za ním, ale Flash ho nesmlouvavou pravačkou nepustil dál. „Nech mu soukromí."

„Ale vždyť jsme ve škole. Tady není žádné soukromí," protestoval Charlie.

„Já vím. Proto je budeme pozorovat z povzdálí," navrhla MJ. Oba kluci okamžitě souhlasili.

Peterovi přišlo, tak dávno, kdy se viděli naposledy. Ale přesto nedokázal pochopit, že se tak hodně změnila. Jako by to jeho mozek pořád nedokázal zpracovat. Jak se mohla posunout dál, když on se pořád stále plácal na místě. Jak mohla vypadat takhle? Najednou byla tak ženská. Měla na sobě sukni po kolena. Nikdy nenosila sukně. Ohýbala se do skříňky, nespíš pro nějaké učebnice a sklady sukně jí klouzaly po dlouhých nohách. Nikdy předtím si nevšiml, že by byla takhle oblá, až teď. A co to měla s vlasy? V těžkých kudrnách se dotýkaly jejích ramen. Při předklonu jí většina pramenů spadla dopředu, takže toho nemohla moc vidět, přesto nepřestala v tom, co dělala. Čím byl Peter blíž, tím víc vnímal různé odstíny barev, které byly mnohem výraznější teď, když měla delší vlasy. Přecházely od tmavé blond přes všechny odstíny hnědé až k mahagonové.

Harry se narovnala s taškou na jednom rameni, otočila se na Petera, jako by celou dobu věděla, že tam je, a dala si vlasy za uši. Podívala se na něho svýma nezvykle zelenýma očima, jaké měl jedině Norman Osborn. „Ahoj," promluvila jako první s letmým náznakem úsměvu. Zněla unaveně a tak trochu chladně. Z jejího intenzivního pohledu Peterovi přejel mráz po zádech. Co se to s ním dělo? Musel něco říct, přece tu nebude jen tak stát.

„Proč jsi mi neodpověděla na zprávy?" vypadlo z něho z ničeho nic. Ani nepřemýšlel. To bylo vidět.

Harry vypadala zaskočeně. Rozevřela oči a rysy v tváři jí ztvrdly. Náhle připomínala svého otce ještě víc. „Neměla jsem u sebe telefon," pronesla pomalu.

„Vážně? To je teda blbá výmluva. Tři měsíce jsi pryč. Tři měsíce! A nedáš ani jednou vědět. Víš, kolik jsem si toho prožil? Nevíš. Protože jsi byla v Evropě," řekl to tak, aby bylo jasné, že moc dobře ví, že Harry nebyla u své matky v Evropě, ale tady. Celou tu dobu, kdy Peter truchlil, připravoval pohřeb, přijímal do svého života dalšího ztroskotance, kdy ho Flash donutil, aby se stali přáteli proti jeho lepšímu úsudku. A ona mu nebyla schopná ani lhát do očí. Protože se ani neobtěžovala mu cokoliv vysvětlit. Jen ho sprostě ignorovala.

„Potřeboval jsem tě tady," Peter ukázal prstem na místo vedle sebe.

„Nemohla jsem-" začala Harry, ale Peter neměl v úmyslu ji nechat promluvit. Nepotřeboval, aby se Harry začala ospravedlňovat. Byla to její vina, že se cítil sám. A teď si zase nakluše do jeho života a myslí si, že všechno bude jako dřív. Takhle to ale nefunguje. Nikdy to takhle nefungovalo.

„Je mi jedno, kdes byla, nebo cos celou tu dobu dělala. Ale nemysli si, že ti teď hned odpustím. A všechno bude zase v pohodě. Protože nic není v pohodě."

Peterův hlas se nesl chodbou, že ho nikdo nemohl přeslechnout. Přesto se všichni studenti snažili tvářit, že nic neslyší. V tichosti opouštěli chodbu a uchylovali se do tříd, i když zbývalo ještě dost času do toho, než měla začít výuka. V koridoru už zbylo jen pět žáků. Peter hromující na Harry, krčící se pod jeho nemilosrdným soudem, a MJ s Flashem a Charliem. Chlapci už nějakou dobu také chtěli odejít z místa činu, ale MJ je držela na místě. Jejich konverzace se točila ve velmi malém kruhu. „Měli bychom tam jít."

„Ne, on to zvládne sám."

A tak kolem dokola, až nakonec MJ přiznala, že je na čase Petera zpacifikovat. Trojice se vydala k přespříliš emočnímu výlevu jejich spolužáka, nevlastního bratra a kamaráda. Jakmile Harry zpozorovala blížícího se Flashe o krok ustoupila. Pevně se zapřela do obou nohou, aby si vytvořila pevný základ, kdyby se měla bránit. Už znovu neudělá tu chybu, že by zaútočila jako první. Avšak k jejímu překvapení položil svou obří ruku na Peterovo rameno s téměř soucitným pohledem. „Vzpamatuj se, kámo. To už by stačilo," Peter se na něho s hněvem v očích otočil. Flash se neprojevoval nijak agresivně, vzal Petera i za druhé rameno, otočil ho zády od Harry a odcházeli spolu pryč.

Harry za nimi zaraženě hleděla. „Jsi v pořádku?" zeptala se MJ. Bylo jí naprosto jasné, že nic na Harry není v pořádku. Přes její přerostlé vlasy s divokými kudrnami, až k sukni nepadnoucí délky a pohodlným teniskám. Harry jen přikývla. „Peter není poslední dobou ve své kůži."

„Já jsem Charlie," představil se kluk, co vypadal jako mladší verze Petera s drobnými odchylkami. „Nevlastní brácha."

„Harry," řekla automaticky. Od doby, co se dostala z Institutu, byl celý svět vzhůru nohama. Jako by se probudila v alternativním světě, ze kterého se nedokázala dostat zpátky domů. Možná že měl David pravdu s tím, že měli zůstat v blázinci. Sem rozhodně už nepatřila. Nechala se MJ odvést do třídy a posadila se na místo, kam jí dívka ukázala. Naštěstí měla pro sebe celou volnou lavici. Konečně si mohla trochu oddechnout.

Peter z Harry po celou dobu nespustil oči. Nemohl za to. Harry byla v jeho zorném poli. Vždycky, když se podíval směrem k hodinám, byla tam. A dnes se díval na hodiny co pět minut. Hněv v něm stále vřel. Jak si mohla z ničeho nic nakráčet do školy bez toho, aby mu dala předem vědět. Nemohl se na ni ani připravit.

„Chudák, vypadá strašně," ozvalo se vedle něho. Peter se otočil na Liz Allanová, která byla přinucená si k němu sednout po tom, co ostatní dívky k sobě našly svoji dvojici. A pořád bylo lepší sedět s Peterem, než sedět sama. „No, Harry. Poprvé ji vidím ve škole v něčem jiném než ve sportovním," Liz nespokojeně potřásla hlavou.

„Vždyť vypadá konečně jako holka, ne?" nechápal Peter.

„Myslíš, že když si na sebe vezmeš sukni, tak se z tebe stane holka? V kterém století to žiješ?" divila se Liz Peterovým předpotopním názorům. „Jen se na ni podívej pořádně," vyzvala ho.

Konečně Peter na Harry nehleděl ve vzteku, ale snažil se přijít na to, co viděla Liz. Zkoumal ji. Ale nepřicházel na správnou odpověď. „Ty vlasy," radila Liz.

„Co je s nimi?"

„Copak by si nějaká holka nechala dobrovolně na hlavě takové hnízdo?" Peter přemítal nad tím, že Harry nikdy nedbala na šminky a další kosmetické procedury jako ostatní holky, ale nic neřekl. „I když měla krátké vlasy, tak je měla vždycky upravené," poznamenala Liz. Toho si Peter nikdy nevšiml.

„No a to oblečení. Rozhodně není její. Strečové tričko dobré, obtáhne jí postavu, ale ty vzory se už nenosí a nepadne jí v ramenou. A sukně má špatnou délku. Buď by měla být ke kolenům, nebo do půlky lýtek. Ale tohle něco mezi?!" Liz se tvářila zhrozeně. „To oblečení má od někoho půjčené, což je u takhle bohaté holky divné."

„To jo," přitakal Peter.

„Neměla moc času se připravit. A tam kde byla, se moc o šaty nestarala, protože podle mě jí nic z jejích vlastních věcí nesedí."

Peter se znovu zahleděl na Harry. Kde vlastně byla celé ty tři měsíce? Jako správný kamarád by to měl vědět. Někde, kde nezáleželo na tom, jak vypadá. Co to bylo za hádanku? Peter mohl být nejchytřejší ve své třídě, ale co se týkalo Harry, nerozuměl vůbec ničemu.

„Petere Parkere?" zavolala na něj učitelka.

Peter okamžitě poskočil v lavici, jak se lekl. „Ano?" vydechl.

„Můžeš mi zopakovat, co jsem právě říkala?"