Hlavní postavy patří jen a jen T. Harrisovi. Cílem povídky není porušení žádných autorských práv ani jakýkoliv zisk, jen vás dobře pobavit.
Kapitola 4
Clarice odemkla pouta a vrhla rychlý pohled na své nohy, doufala v to, že se jí podaří co nejrychleji doběhnout k telefonu a… zavolat pomoc. „Možná kdybych si ty pouta zase zamkla… a… DOST !" okřikla se v duchu Clarice. „Vrah, kanibal, unesl mě." letěly jí slova hlavou. „Nevidí na mě, stačí otevřít ty pitomý dveře, vběhnout do lesa a utíkat." vsugerovávala si Clarice rozkazy. Věděla, že se na něj nesmí ohlédnout, nesmí si dodat žádné pokušení zastavit se.
Otevřela dveře a vyběhla. Neohlížela se, jen utíkala.
Když to dr. Lecter uviděl, stál klidně, v očích žádné překvapení. Na rtech se mu objevil úsměv.
Clarice neběžela příliš rychle, instinkt jí říkal, že za ní dr. Lecter nepoběží. Probírala se mlázím. Zastavila se, ohlédla a začala naslouchat. Žádný zvuk, žádný postava … nikdo ji nesledoval. Zhluboka se nadešla a šla dál. „Ta pitomá vesnice bude asi o pár set metrů dál."
zanadávala si po chvíli.
Šla ještě asi 5 minut a zastavila se před sebou uviděla velký dům, garáž zavřená, za ním se asi v dáli 500 metrů rýsovala vesnička.
Claricin pohled se přesouval z vesnice na dům a zpátky. Šla pomaloučku k domu. Nechtělo se jít až k vesnici. Její tělo v sobě mělo ještě zbytek drog a předchozí běh mu energii nepřidalo. Zazvonila… nic. Všimla si otevřeného okna. „No co no – tak se neoprávněně vloupám do něčího domu." A prolezla oknem dovnitř.
Vnitřek domu jí skoro vyrazil dech – nečekala něco takového. Byl překrásně vybaven. Jeho majitel musí mít vkus. „Je tu někdo." zavolala – žádná odpověď. Porozhlédla se, skrz jedny otevřené dveře uviděla stolek s telefonem. Vešla do té místnosti. „Zvláštní, jen stolek s telefonem, žádný jiný nábytek. Ta místnost není nijak velká, ale stejně…, jediné dveře jsou ty, kterými jsem vešla." Clarice se zamyslela nad významem tohoto pokoje, ale pak přešla pár metrů k telefonu. Dřív než se ho ovšem – zazvonil. Clarice se zarazila. Po chvíli přemýšlení a myšlenky: „No aspoň vím, že to funguje." ho zvedla.
„Ano?" řekla tiše a přemýšlela co si volající o tom pomyslí… samozřejmě čeká někoho úplně jiného.
„Jak se ti líbí dům, Clarice?" ozval se hlas dr. Lectera. Jenže se neozval jen v telefonu. Slyšela ho i pár metrů za sebou. Rychle se otočila. Dr. Lecter stál u dveří – v levé ruce mobil, v pravé ruce Harpy a na rtech úsměv.
Clarice vytřeštila oči. Položila telefon. Dr. Lecter si jej dal do kapsy. „Jak?" vyslovila otázku Clarice, která sice byla složena jen ze tří písmen, ale obsahovala mnohem víc.
„Jak, Clarice? Hmm, jak jsem věděl, že jsi tady? Jak jsem se sem ze svým „porouchaným" autem dostal? Jak znám tohle telefonní číslo?" zeptal se dr. Lecter.
Clarice přikývla.
„Dobře Clarice… tedy tento dům patří mě. Moje auto není rozbité. Chtěl jsem vyzkoušet, jestli by jsi se z těch pout dostala, to je vše."
„Vy jste to všechno udělal schválně… to auto, a že jste zastavil zrovna v tom místě… a nechal otevřené okno!" zeptala se Clarice.
Dr. Lecter krátce přikývl.
„A teď?" zeptala se Clarice, její pohled se na chvíli svezl k ruce dr. Lectera, ve které držel Harpy.
„Myslíš, že ti chci ublížit, Clarice? Ne, nechci ti ublížit, jen nechci abys mi už utíkala. Máš u sebe ještě nějaké drátky?" řekl dr. Lecter a levou rukou vytáhl z kapsy ten, kterým si v autě odemkla.
Clarice zavrtěla hlavou. Byla to pravda, víc jich neměla. „Ten dům se mi líbí." odpověděla na jeho dřívější otázku.
Dr. Lecter se usmál a šel pomalu k ní. Clarice ustupovala až narazila na zeď. Věděla, že se s ním nebude prát. Myšlenky jí prolétaly hlavou: „Co udělá? Pokusí se mě znovu políbit? Ovládnu se když to udělá?"
Dr. Lecter k ní přistoupil. Koutkem oka zahlédla v jeho ruce jehlu.
„Dám ti teď na vybranou, Clarice. Máš dvě možnosti. Ta první – méně příjemnější je, že se odebereš do říše snů, teď i po další dny. Ta druhá je, že mi budeš přísahat, že nezvoláš polici , nepokusíš se mě zatknout, ublížit mi ani utéct a pokud někoho potkáš, nic se o mě nedozví. Pokud si vybereš tuto možnost Clarice – budeš mi muset přísahat na památku svého otce. Tedy jak se rozhodneš?" zeptal se a začal hledat odpověď v jejích očích.
... to be continued...
