Hlavní postavy patří jen a jen T. Harrisovi. Cílem povídky není porušení žádných autorských práv ani jakýkoliv zisk, jen vás dobře pobavit.
Kapitola 5
Clarice cítila pohled dr. Lectera, vnímala jeho snahu poznat její rozhodnutí. Zavřela oči. Musela si to promyslet: „Klid. Mysli. První možnost – to je být pořád pod účinkem drog, pořád ospalá a unavená. Ale zase bych mohla nějak utéct… mohla? Ne, nemohla – je dost chytrý, aby to zařídil. Jak dlouho by mě tu držel? FBI mě nenajde, oddálí mě to od ní – a… i od něj. A ta druhá možnost? Přísahat na památku mého otce – dr. Lecter ví, že bych to nikdy neporušila. Zná mě. Znamenalo by to navždy vzdát se FBI? Ano, asi ano. Takže…" Clarice otevřela oči.
Dr .Lecter v nich viděl určité rozhodnutí – ale jaké?
Nadechla se a promluvila: „Přijmu tu druhou možnost, ale mám podmínku."
„Quid pro quo, Clarice? A jakoupak?" zeptal se dr. Lecter a pomyslel si: „Hmm. Pořád stejně neústupná. Ale přecejen – nevybrala si tu první, je tu určitý posun. Tak copak jsi si na mě vymyslela?"
„Žádné zabíjení, dr. Lectere. Po tu dobu co tu s vámi budu nikoho nezabijete, jestli ano – budu považovat svoji přísahu za zrušenou."
„A když tvoji podmínku nepřijmu, Clarice?" řekl dr. Lecter, přitom měl mírně pobavený výraz.
„Pak to bude ta první možnost." řekla Clarice pevným hlasem, její oči to potvrzovaly.
Andrew Clint si ve své kanceláři povzdychl a vytočil číslo Starlingové. Tedy už asi popáté tento den. Zase to nebrala. Podíval se na hodiny… sedm hodin, třináct minut. Kdyby tu měl okno, tak bych viděl tu tmu venku. A tak se třináct minut po skončení pracovní doby zvedl a vyšel na parkoviště. Jeho vůz ovšem nesměřoval k němu domů. Po 20 minutách jízdy vystoupil a podíval se dům Starlingové. Žádné světlo. Po chvíli marného zvonění otevřel – ne příliš legálně – dveře a vešel dovnitř.
„Starlingová?" skrz halou prošel ke kuchyni. Na stole ležela její zbraň. Andrew ji – aniž by se jí holou rukou dotkl – sebral a uschoval. Celá tahle situace se mu VŮBEC nelíbila. Agent FBI má mít zbraň pořád u sebe, případně pod polštářem. Starlingová nebyla z těch, kteří tohle nepsané pravidlo porušovali.
Prošel celý dům – nic nechybělo. Žádné sbalené kufry, žádný dopis ani vzkaz. Vše na svém místě. Jen majitelka chyběla. Andrew se přece jen vrátil do práce a dal Claricinu zbraň k odebrání otisků.
Clarice ležela v posteli ve svém novém pokoji. Nespala, jen se dívala do stropu. Její oči si už dávno přivykly okolní tmě. Přemýšlela o celém dnešním dni… svět se jí otočil o 180 stupňů – UŽ ZASE. Ale vrátí se do původní podoby? Její oči se na chvíli odlepily od stropu a rozhlédly se po pokoji. Dr. Lecter myslel na všechno skříň plná šatů, vybavená koupelna… Nový život. Byla ráda, že jí slíbil, že nikoho už nezabije. Bylo jí opravdu líto vzdát se FBI? Ne, nebylo. V hloubi svého srdce věděla, že ne. Bylo by jí sice líp, kdyby měla za svýho šéfa zase nějakýho parchanta a ne Clinta. Ale s tím se nedá nic děla. Přijde FBI na to, s kým teď je? A když ano – co si pomyslí? A proč jí na tom záleží, co si FBI myslí? Nesmí jí na tom záležet… Clarice pomalu zavřela oči a přitáhla si modrou vlněnou deku pod bradu.
Nebyla jediná kdo v tomto domě nespal. Dr. Lecter neležel v posteli ani se nedíval do stropu, ale jeho myšlenky se též vztahovali k dnešnímu dni. Přemýšlel o úspěšnosti dnešního dne, o jejich vzájemné smlouvě: " Žádné zabíjení dr. Lectere. Po tu dobu, co tu s vámi budu, nikoho nezabijete…", velice zajímavá podmínka. „Clarice, žádné zabíjení… slíbil jsem ti to. Svůj slib neporuším, Clarice. Ale možná jsi tam měla přidat něco i o neubližování, tuhle část jsme vůbec neprobrali." Měsíční světlo osvětlovalo tvář dr. Lectera s velice krutým úsměvem.
První člověk z této zajímavé trojice, který usnul byl Andrew Clint. Ovšem jeho spánek netrval dlouho. Uprostřed noci ho probudil telefon. Možná to byl důvod, proč s ním žádná žena už mnoho let nežila, tedy kromě krátkodobých vztahů. Naštvaně se podíval na telefon. Ale stejně si přál, ať je to omyl, a ne práce, která ho vytáhne z postela. Měl ovšem smůlu.
„Clint." řekl napůl ospale a napůl naštvaně.
„Tady zvláštní agent Cross, omlouvám se, že vás budím pane – ale analyzovali jsme otisky na té zbrani, kterou jste přinesl…" naléhavost v Crossově hlase donutila rázem Andrewa plně vnímat.
„Komu patří?" zeptal se Andrew i když si nebyl tak úplně jist, jestli to chce vědět.
Člověk na druhé straně se nadechl: „Jedny jsou agentky Starlingové, druhé patří Hannibalu Lecterovi."Žaludek Andrewa Clinta udělal kotrmelec. O chvíli později – už plně probuzený – nastartoval auto.
O hodinu později bylo rozhodnuto, že tato skutečnost zůstane zatím v tajnosti.
Zítřejšího rána Clarice sešla po schodech dolů do kuchyně. Začínala se tu pomalu orientovat. Spíš než podle paměti šla však podle vůně. Přece jen byl dr. Lecter skvělý kuchař a ona měla hlad.
Když vešla do kuchyně, byl k ní otočený zády, přesto však poznamenal: „Dobré ráno, Clarice."
„Jak to dělá?" napadlo Clarice, přesto však s úsměvem odpověděla: „Dobré ráno, dr. Lectere. Copak je na snídani?"
„Taky je tu diskutabilní otázka, jestli copak nebo kdopak." otočil se k ní dr. Lecter se svým typickým ďábelským úsměvem.
Clarice na okamžik ztuhla… a to to ráno tak pěkně začalo. „Taky by se mohlo stát, že to vezmu vážně a toho jídla se ani nedotknu." řekla Clarice – tohle bylo míněno zcela jako výhružka.
Dr. Lecter se usmál. „Clarice… musíme si velice vážně promluvit." říkal, zatímco před ní položil talíř s jídlem.
Zrovna teď? Já hlady skoro nevidím a on si chce povídat! „O čem, dr. Lectere?"
„Právě o tomhle, Clarice – známe se už velice dlouho, měla bys mi tykat a říkat Hannibale – nemyslíš?"
Clarice to trochu zarazilo, ale pak se usmála a řekla „Dobře, Hannibale." Dr. Lectera to potěšilo.
Jejich snídaně ovšem byla narušena. Z okna kuchyně uviděli přijíždět policejní auto.
... to be continued...
