Hlavní postavy patří jen a jen T. Harrisovi. Cílem povídky není porušení žádných autorských práv ani jakýkoliv zisk, jen vás dobře pobavit.
Kapitola 6
Claricina ruka s vidličkou se zastavila uprostřed cesty z talíře k jejím ústům... „Policie! Zrovna teď? To mě nemohli aspoň nechat dojíst! Co asi teď Hannibal udělá? Uteče? Se mnou? Beze mně?" tohle během jedné vteřiny prolétlo Clarice v hlavě. Podívala se na Hannibala … „Ježiši, on si jí klidně dál!"
„Clarice, co s tím jídlem zamýšlíš?" poukázal Hannibal na Claricinu ruku s vidličkou, stále nehybnou ve vzduchu.
Její ruka pomalu dokončila cestu k ústům. A jejich majitelka se podívala na Hannibala.
„Clarice, vidím, že tě od jídla vyrušil příjezd toho auta. Opravdu si myslíš, že kdyby znal někdo moji pozici, tak by přijelo jen jedno auto? A ještě k tomu šerifovo z blízké vesničky?" řekl jí a mrkl na ni.
Někdo zvonil na dveře. Jejich cestou ke dveřím jí Hannibal ještě objasnil pár věcí: „Clarice, jistě uznáš, že ať už je náš návštěvník kdokoliv, neměl by znát naši pravou totožnost, hmm? Takže já jsem doktor Alex Johnson, doktor psychologie mimochodem. A ty jsi moje přítelkyně Carol Dawsonová, pracuješ jako architektka. Jsme tu odpočinout si na pár měsíců od práce."
Clarice přikývla. Celkem se jí líbila její nová identita, jen se maličko ušklíbla, že je Hannibal zase psychiatr.
Hannibal otevřel dveře. Za dveřmi stála osůbka v šerifské uniformě – žena, okolo čtyřiceti, ale stále velmi atraktivní. Měla černé vlasy po ramena, tmavě zelené oči jako kočka. Plné, červené rty pronesly: „Dobrý den jsem Joan Sheppardová, zastávám funkci šerifa v místním městečku – Oakville. Vždycky je to velká událost, když do našeho malého městečka přibude někdo nový. Neměla jsem co dělat, tak jsem si řekla, že se stavím. Můžete mi říkat Joan."
Hannibal se mile usmál. Clarice pocítila zvláštní pocit – „Může to být žárlivost?" pomyslela si, ta ženská jí vůbec nebyla sympatická.
„Těší mě, že vás poznávám Joan. Jsem doktor Alex Johnson a toto je moje přítelkyně Carol Dawnsonová. Jsme tu na delší dovolené. Můžete mi říkat Alex." pořád ten milý úsměv.
„Carol." řekla Clarice, donutila se k úsměvu a podala Joan ruku.
Joan ji srdečně stiskla: „Já už musím, nezajdete ke mně večer na večeři?" dívala se přímo Hannibalovi do očí.
„Jistě, bude nám potěšením přijít." přikývl Hannibal s úsměvem.
„Dobře, tak v sedm – Green Street 73." Usmála se Joan.
„A na můj názor se tady nikdo neptá!" pomyslela se Clarice „I jako unesený – už dobrovolně unesený – mám snad nějaká práva, ne? Vždyť ona s ním skoro flirtuje!" Clarice se pomalu začala připouštět, že žárlí.
Jen co Hannibal za Joan zavřel dveře, zaútočila na něj Clarice s otázkou: „Proč tam jdeme!"
Hannibal si samozřejmě všiml ostrosti v jejím hlase a naštvání v jejích očích: „Žárlíš, Clarice?" mrkl na ni.
„Tak o tohle mu jde!" byla první myšlenka Clarice, teď nevěděla, jestli je víc naštvaná na tu ženskou nebo na něj. „Vždyť on to udělal schválně!" zhluboka se nadechla. Neodpověděla mu, otočila se a šla si dojíst snídani.
Hannibal se usmál. „Žárlivost je zajímavá vlastnost." pomyslel si. Trochu jí tím oplácel tu jeho předchozí včera v autě.
Andrew Clint stál opřený o svůj stůl. V ruce šálek kávy. Vlastně to byl on, kdo prosadil, aby se o Claricině zmizení nedověděla veřejnost. Teď, v posledních minutách, přemýšlel o Hannibalu Lecterovi, Clarice Starlingové a FBI. Po asi desetiminutovém hloubání se zadíval na – teď už prázdný – šálek kávy. Rozhodl se, že si vezme dovolenou a pojede na svoji chatu – do Oakville.
Skoro celý dnešní den Clarice a Hannibal strávili venku. Procházeli se a povídali se o neutrálních tématech. Oběma se to velmi líbilo. Pozdě odpoledne se vrátili a Hannibal šel s Clarice do jejího pokoje. „Clarice, co kdybys si na tu večeři vzala tyhle šaty?" řekl a vytáhl z její skříně tmavě modré šaty. Clarice překvapeně vydechla, moc svoji skříň ještě nezkoumala – tyhle šaty byly opravdu překrásné. Přikývla a usmála se.
Hannibal stál u dveří a čekal na Clarice. Začala scházet ze schodů – šaty jí perfektně padly , vlasy stažené do slušivého uzlu. Hannibal zatajil dech a přidal si tenhle okamžik do svého paláce pamětí.
Clarice se podívala na Hannibala a pomyslela si: „Fakt mu to sluší! Jestli na něj ta ženská šáhne, tak ji sejmu." Clarice se během tohoto dne úplně smířila se svým životem. A byla ráda, velice ráda. Jediné co bylo v tuto chvíli negativní v jejím životě byla Joan Sheppardová.
Clarice přišla k Hannibalovi. Viděla mu na očích, co chce udělat. A viděla v nich jisté váhání – minule to nedopadlo zrovna nejlíp. Rozhodla se udělat první krok a přitiskla svoje rty na jeho. Hannibala to v první chvíli trochu překvapilo, ale pak už si vychutnával jejich první „skutečný" polibek.
Hannibal zaparkoval před číslem 73. Byl to velký dům, s udržovanou zahradou, ale bez zeleniny i bez květin. Joan jim přišla otevřít dveře, na sobě měla černé dlouhé šaty. Černé vlasy rozpuštěné, vypadala velice atraktivně.
Clarice se necítila dobře, vůbec ne. „Ten dům je nějaký divný – takový temný – neskrývá jeho majitelka něco? Nebo mi to tak jen připadá, protože jí nesnáším?"
Večeře proběhla jako každá jiná večeře s úplně normálními lidmi. Hovory o práci, městečku, politice – úplně normální konverzace. Clarice při ní převážně přemýšlela, co se stane až dojedou domů. Stejně ale věděla, co se stane.
Kolem desáté hodiny se vrátili. Hannibal doprovodil Clarice ke dveřím jejího pokoje, ale zůstal stát venku. Nerozhodně. Clarice se pousmála: „Nepůjdeš dál?" Hannibal jí úsměv vrátil a vstoupil.
Zatím Joan ve svém domě přišla ke svému pc. Spustila internet, naťukala adresu FBI. Začala hledat složku Hannibala Lectera.
... to be continued...
