Hlavní postavy patří jen a jen T. Harrisovi. Cílem povídky není porušení žádných autorských práv ani jakýkoliv zisk, jen vás dobře pobavit.

Kapitola 2

Starlingová návštěvu NH ještě hodnou chvíli vydýchávala: „Uvidím ho, uvidím ho, zase HO uvidím! Ježiš, klid, potřebuju se uklidnit… vždyť ho jen s ostatníma šesti agentama odvezu zpět do států… a pak u ho nikdy neuvidím…" při téhle myšlence jí žaludek udělal kotrmelec, uvědomila se co pro dr. Lectera znamená, že ho chytili: „Neuvidím – protože ho zabijí. Není šance, že by po Krendlerově smrti nedostal jehlu. Zatraceně je to vrah, nemusel ty lidi zabíjet!" snažila si Clarice vsugerovat, ale myšlenka na jeho smrt se jí velice nelíbila. Aby se odreagovala zkusila si o dnešním odletu a o svých nových krátkodobých spolupracovnících zjistit co nejvíc. Zjistila, že je to „nový tým", nikdo se vzájemně nezná. Dostupné i členech týmu byly jen jména četla, jen u prvního jména byla poznámka. Clarice si je nahlas četla: „Peter Craven – velitel, Terry Rogers, Jennifer Morganová,William Stanford, Heather Jordanová, Steven Baker, Clarice Starlingová. Hmm, už jsem tam taky, to si NH pospíšil." dodala si pro sebe Starlingová. Podívala se po místnůstce v níž seděla a již nenáviděla: „Podaří se mi od tohohle vypadnout ?"

Před osmou hodinou Starlingová dojížděla na letiště. Plně sbalená, ale také plná obav. Stále nedostala dr. Lectera ze své hlavy, pochybovala, že se jí to někdy podaří, když to nezvládla za tolik let. „Co že mi to tehdy řekl Crawford? Aha - Neříkejte mu nic osobního, věřte mi, nechcete Hannibala Lectera ve vaší hlavě. Ale řekla jsem a mám ho tam a nezbavím se ho." Poslední větu hláskovala Clarice téměř po písmeni.

Za chvíli už byla na „určené" ranveji a přicházela k „určenému" týmu. Jak si všimla, tak zatím pětičlennému. Čtyři muži a jedna žena stáli u letadla a prohlíželi si přicházející Starlingovou. Clarice k nim přišla a zastavila se, dřív však než stihl jeden z právě vzniklé šestice, ozval se z letadla ženský hlas prozrazující, kde se nachází zbývající člen jejich týmu. Hlas byl jasný, ale i měl v sobě cosi nepříjemného – tedy typický hlas agenta FBI, naučený po letech tvrdé práce a NH šéfů: „Za chvíli bude 8, budeme moct vyrazit za tím cvokem, kde se fláká ta jeho…" zbytek věty agentka nedořekla, protože vycházela z letadla a všimla si Clarice. Na urážky si Clarice už dávno zvykla a neměla žádné idealistické věty o konci nedokončené věty. Podívala se agentce přímo do očí.

Po chvíli poměřování pohledů přerušil vzniklé ticho mužský autoritativní hlas: „Myslím, že by to stačilo." Byl to jasný rozkaz, obě se otočily na původce hlasu – velitele. „Agentko Starlingová, jak se tak říká – vítejte na palubě. Představím vám náš tým. My jsme se tady dohodli, že si budeme pro zjednodušení říkat křestním jménem, doufám že vám to nevadí." Clarice zavrtěla hlavou a velitel pokračoval: „Výborně, tedy já jsem Peter Craven. Můžete mi říkat Petere." Clarice si s ním podala ruku: „Clarice." Dojem, který na ní působil byl: „Hmm. Dobrý velitel. V situacích, týkajících se rozporů v týmu – neutrální strana. Něco okolo 45 lety, černé vlasy už mu začínají šednout. Úsměv unavený, ale upřímný." Potom Peter pokynul ostatním, že mají volný prostor v představování.

První přistoupil ke Clarice muž v tmavě zelené košili. První čeho si Clarice všimla byly jeho zelené oči, téměř hypnotizující pohled. „William Stanford, můžete mi říkat Will." - „Clarice." Jejich stisk ruky byl o něco delší a vřelejší, než bývá normálně. Na tohoto člověka si vytvořila už od první chvíle ne nezaujatý dojem: „Wow, tak tomuhle říkám kus chlapa! Ty jeho zelený oči a černý vlasy a ty svaly! Co ten dělá u FBI! Má holku? Snubní prsten nemá, zdá se mi to, nebo se mu taky líbím? Hmm, bude mu tak 38. No jedeme do staré opuštěné věznice – tam asi nebude možnost pozvat ho na skleničku. Jestli mi někdo dokáže vyhnat dr. Lectera z hlavy, tak tenhle človík." Kupodivu v srovnání v srdci Willa a Hannibala dělat nechtěla.

Další osoba, která k ní přistoupila byla žena – ne ovšem ta „nepříjemná". Tahle k ní pomalu přistoupila, měla lehkou chůzi. „Heather Jordanová, tedy jen Heather." Mrkla na Clarice. Ta už po třetí vyslovila svoje jméno a stiskla Heather ruku. „Hmm, tohle je vyloženě milá osůbka, ne jako ta… ženská… co vylezla z toho letadla. Tahle je trochu protiklad. Její hlas je milý, stejně jako úsměv. Její oči – hm, oči dítěte, možná je trochu naivní. Vlasy hnědé po ramena. Měla by být někde jinde, třeba doma s rodinou, k FBI se nehodí."

Následoval další muž: „Terry Rogers, pro přátele a přítelkyně Terry." Během opakování svého jména a stisku ruky si Clarice uvědomila, že Will i Hannibal mají třetího konkurenta. „Hmm, tenhle člověk je… milej. Má překrásnej úsměv. Oříškové oči, hnědé vlasy, asi 35 let. To teda bude výlet do Kanady." Terry se na ni usmál a mrkl na ni, když se vracel na původní místo, kde stál. Nedokázala ten úsměv neopětovat.

Zbýval čtvrtý muž. „Steven Baker. Tedy Steven. Těší mě, že vás poznávám." Při teď už rituálním potřesením ruky a vyslovení svého jména si Clarice uvědomila, koho jí tak připomíná. „Mě! Je to celý já před těmi lety. Hmm je mu tak 25, na začátku kariéry. Modré oči dychtivé po kariéře a ochraně nevinných. Pod hnědými vlasy mozek, představující si slibnou kariéru a budoucnost. Je milý, naivní." Clarice ho bylo líto, něco jí říkalo, že pokud to takhle půjde dál, tak Steven skončí jako ona.

Poslední k ní přistoupila žena , která předtím vystupovala s letadla. „Jennifer Morganová – tedy Jennifer." na rozdíl od pěti předchozích její hlas nebyl příjemný. A na rozdíl od pěti minulých stisknutí ruky a odpovědí „Clarice." , byly tyto úplně chladné. „Ta ženská je divná. Černé vlasy, temné – skoro černé oči. Není to sériovej vrah, vydávající se za agenta FBI?" Téhle myšlence se Clarice usmála, ale pak ji odhodila neznámo kam.

Cesta do Kanady proběhla bez komplikací. Každý podle rozkazu seděl sám a věnoval se vlastní činnosti. Na Willovi i Terrym pozorujících Clarice, bylo vidět, že jsou proti.

Na letišti na ně čekalKeith Copeland, kanadský agent CGB (Canadian Governmental Bureau), něco jako kanadská obdoba FBI. Vypadal tak na 47, tmavě hnědé vlasy a zelenomodré oči. Zřejmě nebyl nadšený svým úkolem, ale vypadal na čestného člověka. Přivítal se – ne příliš srdečně – s Peterem a nastoupili do většího auta, kde bylo sice dost místa pro všechny, ale bezpečně moc nevypadalo. Na agentech FBI bylo vidět, že tomuto vozidlu příliš nedůvěřují.

Ani Peter nebyl jiného názoru a tak se zeptal řídícího Copelanda: „Pokud jsem vyrozuměl dobře, Lecter je ve věznici vysoko v horách, kde je sníh." Odpovědí mu bylo přikývnutí a tak pokračoval: „A jste si jistý, že tohle auto tím sněhem projede?"

Keith se usmál: „Už to párkrát zvládlo, tak proč ne ještě jednou? Mimochodem, jak dlouho hodláte zůstat? Ta věznice je prázdná a kromě mých pěti lidí a Lectera tam nikdo není. Volných pokojů – nemyslím cel - je tam ještě spousta, můžete zůstat jak dlouho chcete…"

Clarice věděla, že rozkazy povolují zůstat, jak dlouho bude potřeba, ale věděla také, že se Peterovi pobyt ve věznici s jedním z nejnebezpečnějších lidí planety nezamlouvá. Po chvíli uvažování pronesl: „Zůstaneme do večera, případně do zítřka, pak ho uspíme a odvezeme si ho zpátky."

Keith zřejmě takovou odpověď očekával: „Aha. A jen tak mimochodem, když bude celou cestu spát… proč je vás na něj sedm?"

„Protože ho nepodceňujeme." zněla Peterova odpověď. „Jak to s ním vlastně vypadá?"

„No, je zavřený v jedné. Třikrát denně mu nosíme jídlo, většinou o to taháme slámky. Všichni tam hrozně neradi chodíme. Ten člověk je fakt děsivý. Ale teď tedy aspoň dneska, případně i zítra to bude na vás. Měli by jste se na tom nějak dohodnout."

Clarice na sobě cítila pohledy všech agentů. Peter se jí opatrně zeptal: „Starlingová?"

Clarice se nadechla: „Jistě pane, není to problém." vlastně to čekala. Pomyslela si: „No dobře tak mu jen párkrát zanesu jídlo, jinak se budu bavit s Willem nebo Terrym."

Posledních pár kilometrů k věznici začalo hustě sněžit. Všem bylo jasné, že s odjezdem počkají až do zítřka. Když Keith zastavil před věznicí, tak si agenti sebrali své věci a přeběhli do budovy. I když ta budova nebyla dál, než dvacet metrů, byli úplně zasněžení. Vevnitř se sebe smetli sníh a podívali se na pětici agentů CGB, kteří na ně čekali. Poté došlo k ubytování. Clarice byla příjemně překvapena svým „pokojem", zahrnujícím i koupelnu. Po vybalení se všech sedm agentů FBI a šest agentů CGB shromáždilo ve velké místnosti, označovanou agenty CGB jako „stanoviště".

Potom došlo k přestavování. Clarice si o nich samozřejmě udělala obrázek. Tedy – na jejich velitele Keitha Copelanda už v autě. Teď jim představil zbytek svého týmu. Kupodivu se všichni taktéž dohodli na křestních jménech, i přes národnostní odpor, který byl dost zjevný. Představování se však obešlo bez potřásání rukou, Clariciny dojmy z „CGBáků" vypadaly takto:

„Hmm – Keithova zástupkyně, Amanda Hamiltonová asi 37 let, blond vlasy, modré oči, vypadá to, že spolu něco mají. Ostatních si nevšímá, pochybuju, že s ní budu bůbec někdy mluvit."

Pak se její zrak potkal s dalším Kanaďanem „Eric Thompson, 35 let, světle hnědé vlasy, hnědozelené oči, které mě pořád pozorují a mě se to líbí. Ježiši, 4 muži, kteří se mi líbí pod jednou střechou… POČKAT! Jak to 4? Hannibal se mi nelíbí, a ne a ne a ne!" říkala si Clarice, i když věděla, že to není pravda. Nepřerušovala oční kontakt s Ericem.

„Gary Allford, asi 40, černé vlasy, hnědé oči, kterými se dívá otráveně do země. Asi se mu tenhle úkol moc nelíbí, no i když to žádnému z CGBáků, no možná kromě Erica…"

„Carmen Plunkettová, ještě jí asi nebude 30, zrzavé vlasy, pihy, zelené oči. Asi se dost nudí."

„A poslední kousek… Dave Wright. Bude mu tak 40, kratší černé vlasy. Hnědé oči. Chce už tohle mít za sebou."

Američtí agenti brzy zjistili, že si to ti kanadští pěkně zařídili – dokonce něco jako minibar. Clarice se sedla do rohu, Terry, Will i Eric ji pozorovali a dost dobře si uvědomovali svoji konkurenci. Věděli, že jakmile se zvedne jeden a půjde ke Clarice, tak půjdou všichni. Ani jeden z nich nechtěli dát těm druhým dvou šanci. Všichni ostatní byli mimo místnost.

Do místnosti vešel Peter s Keithem a kývli na Clarice. Zvedla se, věděla co bude následovat, věděla co slíbila v autě. Za chvíli už šla chodbou nesoucí tác s jídlem pro dr. Lectera. Před dveřmi do místnosti s celou se zastavila. Nadechla se a s myšlenkou „Co se má stát, tak se stane." vešla dovnitř.

... to be continued...