Hlavní postavy patří jen a jen T. Harrisovi. Cílem povídky není porušení žádných autorských práv ani jakýkoliv zisk, jen vás dobře pobavit.
Kapitola 3
Když Clarice uviděla doktorovu celu, nemohla ji nesrovnat s Baltimorskou, avšak tato byla dvakrát tak větší. V této nebylo sklo, ani přepravka na jídlo. Byly tu mříže a vpravo dole otvor kudy se jídlo dávalo do cely – samozřejmě, jen když je její chovanec na druhé straně cely. Ale měly společný prvek – dr. Lectera. Když Clarice vešla dovnitř, střetl se její pohled s jeho pohledem. Stál opřený o stěnu naproti mřížím, oči se pozorovaly vcházející Clarice, na tváři úsměv.
„Dobrý večer Clarice. Jak se vám líbí v Kanadě?" pronesl hlas, o kterém si Clarice myslela, že už ho nikdy neuslyší.
Clarice si nechtěla povídat, chtěla co nejdříve odejít pryč a bavit se s ostatními, klidně i Jennifer. Aspoň, že stojí u stěny naproti mřížím a budu mu moct poslat jídlo… a pak rychle odejít. Doktor jí tuto myšlenku zkazil, protože přešel k mřížím – zrovna k otvoru na jídlo, věděl co chce Clarice udělat. „Není slušné mlčet, když se vás někdo na něco ptá Clarice."
Clarice poznala, že jednoduše to prostě nepůjde: „Na můj vkus je tu trochu moc chladno. Prosím, ustupte od mříží doktore Lectere."
„A když ne, Clarice? Co uděláte? Půjdete pro své přátele z FBI nebo CGB? Řekněte mi, jak se vaše kariéra vyvíjí od našeho posledního setkání? Pochybuji, že by jste přijela, kdyby to bylo dobrým směrem."
Zasáhl Clarice do citlivého místa, byla naštvaná, že vždycky všechno ví: „Máte pravdu doktore, moje kariéra je nezlepšila, spíš naopak. Aspoň, že společenský život je na tom líp." Clarice si nikdy nebyla jistá co k ní doktor cítí, ale pokud je to to, co jí naznačil tehdy u té ledničky, tohle by pro něj nemělo být příjemné. Poslala doktorovi jeden ze svých úsměvů, protože věděla, že to co řekla je pravda – ostatně jen v této budově byli 3 agenti, kteří sledovali každý její pohyb.
Na zevnějšku dr. Lectera se nezměnilo, ale uvnitř tomu tak nebylo. Ta jistota v jejím hlase a ten úsměv – říká pravdu, štvalo ho to. Byla to jeho Clarice. Ustoupil od mříží a vrátil se na své původní místo, mohl jí říct pár věcí, které by ji bolely nebo naštvaly, ale rozmyslel si to a spokojil se jen s jejím sledováním. Clarice postrčila tác s jídlem do jeho cely a zvedla se k odchodu.
„Clarice?" jeho hlas ji zastavil ve dveřích. Otočila se a on pokračoval: „Kdy odjíždíme?"
„Zítra ráno."
„Takže se ještě uvidíme. Naposledy. Pochybuji, že mě přijdete navštívit před mojí popravou ve státech."
Clarice vyšla do chodby, chtěla být daleko, daleko odtud. „… před mojí popravou..., proč to musel říct! Proč mi to musel připomínat? A proč mě to tak štve! Může mi to být přece jedno! Tři fakt hezcí chlapi se o mě zajímají, ale já si musím dělat starosti o jednoho cvoka - no taky moc hezkýho." Zbytek dne strávila sama se svými myšlenkami.
Pobudilo ji ťukání na dveře, podívala se na hodinky - bylo 5 hodin ráno. „Starlingová?" uslyšela přes dveře Peterův hlas.
„Ano pane?" řekla Clarice ospale, ale dostatečně silně, aby ji mohl slyšet.
„Oblečte se a přijďte na stanoviště (přezdívka velké místnosti - viz minulá kapitola, pozn. autorky)."
Když tam Clarice přišla, byli tam Keith, Peter, Heather a Steven. Ostatní teprve přicházeli, všichni byli rozespalí, ale za 10 minut se tam všichni shromáždili (pro zopakování)... sedm agentů FBI: Peter, Jennifer, Heather, Steven, Will,Terry, Clarice a šest agentů CGB: Keith, Eric, Amanda, Dave, Gary, Carmen. Keith i Peter pár slovy uklidnili svoje skupiny a Keith se ujal slova: „Máme problém, včerjší sněhová bouře - která pokračuje i dnes nás tu odřízla od civilizace a zrušila nám signál. A protože obě naše vlády nepočítají s naším brzkým návratem, můžeme tu zůstat hodně dlouho." Dále byli lidé rozděleni do skupinek a byly jim přiděleny úkoly. Každá skupinka dostala vysílačku.
Na Clarice připadl Terry, teď šli s mapou zkontrolovat stav jejich elektrické energie (zatím stále fungující). Na Terrym bylo vidět, že je se svou partnerkou velmi spokojen, právě byli uprostřed rozhovoru...
„...ale Clarice, uznávám, že je to výborný tenista, ale poslední dobou..."
Než ho Clerice stačila přerušit svojí námitkou, ozval se z vysílačky Peterův rozkaz rychle se vrátit. Zvláštní naléhavý tón jeho hlasu ještě uspíšil běh dvou agentů.
Když přišli na stanoviště, naskytl se jim hrůzný pohled... Keith, Jennifer, Steven, Peter, Heather a Peter se zhrozen dívali na Carmen. Byla zavěšena za ruce na jednu vodovodní trubku, nohy se nedotýkali země, pod nimi velká kaluž , hrdlo podříznuté... tělo obsahující četné rány...
... to be continued...
