Hlavní postavy patří jen a jen T. Harrisovi. Cílem povídky není porušení žádných autorských práv ani jakýkoliv zisk, jen vás dobře pobavit.
Kapitola 2
Hannibal Lecter sledoval noviny a televizní zprávy - takže si samozřejmě všimnul zprávy o svém nejoblíbenějším agentu FBI. To, že byla Clarice zraněna, mu přineslo pár střepů a pár minut uklízení vína na podlaze, avšak to, že trpí ztrátou paměti, přivedlo úsměv na jeho rty. Podíval se na internet, možná štěstěna, mu přinesla nabídku na prodej domu přímo v Claricině ulici. Doktor díky svým bývalým pacientům neměl s penězi problémy, a tak se rozjel do Washingtonu do svého nového domu. Byl jen o 3 domy vedle toho Claricina. Po té, co ho trochu přizpůsobil svému vkusu začal sledovat ten Claricin. Viděl, jak ji Jack přivezl a jak pak ještě dlouho sledoval její domů, i když mu Clarice zavřela dveře. „Co k ní cítíš, Jacku? Tolik let jsi se držel dál, teď ztratí paměť... a ty se snažíš využít toho, že ji ztratila... stejně jako já." Doktor se rozhodl zatím do Claricina domu nechodit - i když by spala a mohl by ji sledovat jako tolikrát předtím. „Je tak nádherná, když spí ." Další den ráno sledoval, jak šla do restaurace na rohu. „Že by ti ta amnézie vylepšila chutě, Clarice?" Doktor se zamyslel, tohle byla příležitost, ale bylo to i hodně nebezpečné - Clarice si mohla kdykoliv vzpomenout a to by pro ně oba mohlo mít katastrofální následky. Nakonec se rozhodl, bez Clarice byl stejně jeho život takový... prázdný. Doktor si to začal uvědomovat čím dál víc. Proto vyrazil taky do restaurace na rohu, sice už dávno snídal, ale jídlo nebylo předmětem jeho zájmu.
Když vstoupil dovnitř a uviděl ji, nemohl si nepovšimnout, jak si ho prohlíží. Začal si to šinout směrem k ní. „Zdá se mi to, nebo se červená?" Doktor se zastavil před jejím stolem a zeptal se „Můžu si přisednout?" Clarice to očividně nečekala. Po půlminutovém zírání doktora přikývla a usmála se. Doktor úsměv opětoval a posadil se.
„Pane bože. On sedí přede mnou! On se na mě usmívá! Klid, to chce klid!" pomyslela si Clarice. Jeho pohled byl skoro hypnotizující, nemohla odtrhnout svoje oči od jeho. Pak však přišel číšník, doktor si objednal jen čaj. „Už jste snídal?" zeptala se Clarice. „Ježiši proč musím říct zrovna tohle? No pořád je to ale lepší než začít o počasí..." pomyslela si.
„Ano, snídám velice brzy..." a nechal v nedokončené větě pobídnutí k představení.
„Clarice, Clarice Starlingová. Můžete mi říkat Clarice a tykat mi." - „Ježiši, co to dělám! Vidím ho poprvé v životě a nabízím mu tykání! Stejně mám pocit, že ho odněkud znám... to je asi ta nejistota, že nic v tomhle okolí neznám, možná je můj soused a já jsem ho někde viděla někdy na ulici." Clarice mu při představování přes stůl podala ruku.
„Těší mě, že tě poznávám, Clarice." řekl doktor a ke Claricině překvapení uchopil její ruku, sklonil se k ní a políbil ji. „Charlie Lennbat." Doktor miloval anagramy. „Byl bych velice potěšen, kdyby jsi mi říkala Charlie a tykala mi." Mrkl na ni.
Clarice se usmála. „Ježiši, on je táák milej." Uslyšela otázku jestli bydlí poblíž. Popsala mu kde bydlí, potěšilo ji, že bydlí jen 3 domy od něj.
„Odkud jsi, Clarice?" zeptal se doktor, věděl, že možná nezná odpověď, ale musel z ní dostat všechno, co o sobě Clarice ví.
A tak mu to Clarice začala vysvětlovat, řekla mu všechno, co jí řekl Jack. Nevěděla proč, ale věřila mu. Řekla i pravdu o tom, o co Jackovi jde a že jí se to moc nelíbí.
„Je tu jiný kandidát, Clarice?" zeptal se doktor s úplně nevinným výrazem.
Clarice se začervenala a něco zamumlala. Aby odvrátila rozpaky, ignorovala jeho otázku a zeptala se: „Charlie, odkud máš tu jizvu na ruce?"
Doktor si pomyslel, že by asi nebylo dobré jí říkat, že si kvůli ní musel useknout a pak přišít kus ruky, a tak řekl: „Stala se mi malá nehoda... při vaření."
„Hmm, co vlastně děláš?" zeptala se Clarice. Nevěděla proč měla tak divný pocit, když doktor řekl 'nehoda při vaření'.
„Co dělám? Teď zrovna nic. Předtím jsem byl psychiatr, ale teď jen cestuji po světě a... objevuji krásy a divy tohoto světa." usmál se na Clarice.
„Ježiši Charlie, tohle mi nedělej, jestli tohle není láska na první pohled tak už nevím." pomyslela si Clarice.
Pak si ještě chvíli povídali, doktor jí vyprávěl, jak překrásná je Florencie v této roční době. I po skončení snídaně a odchodu z restaurace nepřestávali v rozhovoru. Došli ke Claricině domu, Clarice však doktora nevyhodila ze dveří jako včera Jacka. Právě naopak - pozvala ho dál, on samozřejmě šel. Jakmile za ním zapadly dveře, Clarice se neudržela a začalo ho líbat. Vůbec se nebránil. „Jsem taková i doopravdy? Opravdu bych si začala jen tak s nějakým člověkem, kterého znám sotva hodinu, no to je jedno. Líbá fakt úžasně." Právě když jejich vášnivý polibek skončil, ozval se zvonek. Jelikož byli jen metr od dveří, tak přes ně Clarice zavolala „Kdo je?"
„Jack Crawford."
... to be continued...
