Hlavní postavy patří jen a jen T. Harrisovi. Cílem povídky není porušení žádných autorských práv ani jakýkoliv zisk, jen vás dobře pobavit.
Kapitola 5
Jack poté, co vrazil do dveří, uviděl následující scénu: Hannibal Lecter držel Harpy u krku Clarice Starlingové a byl kryt jejím tělem před Jackovými kulkami. Druhou ruku měl doktor kolem Claricina pasu. Jack poté uviděl, jak doktor něco pošeptal Clarice a jí se strachem rozšířily oči. Jack si ho přál za to tak moc zastřelit, ale něchtěl riskovat zranění Clarice.
Ve skutečnosti však pošeptal doktor Clarice: „Ššt, Clarice, buď prosím zticha. Nechci ti ublížit, ale nechci, aby mě Jack zastřelil. Mohla bys prosím předstírat, že jsi moje rukojmí a být vyděšená?"
„Pusť ji." řekl Jack. V jeho hlase se mísila nálehavost, strach i vztek.
„A co za to, Jacku? Dostanu pár hezkých kovových želízek? Nebo rovnou kulku? Nemá cenu, abys říkal, že mě pustíš... oba víme, že to neuděláš."
„Co chceš?" Jack byl naštvaný, tato situace se mu vůbec nelíbila.
„Za prvé - polož tvoji zbraň na zem."
„A jak mám vědět, že potom nezabiješ mě, ani Clarice?"
Doktor přitlačil trochu Harpym na Claricin krk - tedy byl to spíše vizuální efekt pro Jacka. Clarice spolupracovala a slabě zasténala.
Bylo vidět ten boj v Jackových očích. Kdo ví, co by se stalo, kdyby byl na Claricině místě někdo jiný. Možná by ho Jack obětoval , ale Clarice... Jack položil svoji zbraň.
„Výborně Jacku, teď půjdeš k topení, připoutáš se k němu svými pouty a klíčky hodíš přes místnost."
Jack tak pomalu a beze slov učinil. Pár okamžiků poté byl slyšet zvuk, jak malé kovové klíčky dopadly na podlahu.
„Všechny klíčky, Jacku." řekl doktor pobaveným, ale nesmlouvavým tónem.
Jack tak tedy učinil i s těmi druhými.
„Sbohem, Jacku." řekl doktor a vykráčel s Clarice, která měla stále Harpy na jejím krku, ven. Venku doktor zavřel dveře a dal si Harpy beze slova do kapsy. Bylo mu jasné, že Jack už zavolal posily. „Clarice, musíme být rychlí, chceš se mnou odejít?"
„Proč bych si hrála na rukojmí, kdybych nechtěla?" usmála se na něj Clarice.
Doktor úsměv opětoval a vedl Clarice ke svému autu. V domě, kde pobýval jen chvíli, neměl nic důležitého. Ani nepomyslel na to, že by tam šel. Clarice nasedla do černého Jaguáru. Líbil se jí. Neměla problém vzdát se svého současného života - stejně si z něj nic nepamatovala.
„Hannibale?" zeptala se Clarice.
Doktor si čím dál více užíval, jak ho Clarice oslovuje. „Ano?" řekl s úsměvem, když vyjížděl z Clariciny, teď už bývalé, ulice.
„Já... víš, nic o tobě nevím, tedy ani o sobě ne. Proč jsi zabil a snědl ty lidi... a všechno..."
„Clarice, co kdyby jsme udělali dohodu. Začneme znova a nebudeme se bavit ani o tvojí, ani o mojí minulosti. Začneme nový život a já už nikdy nic takového neudělám. Tedy s dvěma podmínkami. První z nich - když to bude nezbytně nutné a nepůjde to jinak, než že bych někoho musel zabít. A druhá - když by ti někdo ublížil. Já bych se totiž Clarice neovládl ublížit jemu. Souhlasíš? S takovým novým životem?"
Clarice se usmála: „Jo." jen jedno prosté slovíčko. „A kam to vlastně jedeme?"
„Na letiště. Koupíme letenky a odlétíme do Paříže."
„Ale... já nemám doklady."
Tohle vykouzlilo na rtech Hannibala Lectera zvláštní úsměv: „Máš."
„Ty jsi..." řekla Clarice a doktor přikývl. „A jak se jmenuju?"
„Laura Stuartová."
„A ty?"
„Alex Stuart."
„A jsme..."
„Manželé."
„Fajn." Clarice se kousla do rtu, aby se nerozesmála. „Nejdeš na to trochu moc rychle, Hanny?"
„Hanny?" opakoval doktor pomalu. Tak mu ještě nikdo neřekl. „Nešlo by to s Hannibalem?"
„Ne, Hanny." Clarice, jak si uvědomila, ho ráda provokovala.
Doktor měl chuť zastavit a políbit ji, ale už byli skoro na letišti a pořád někde ve Washingtonu lítal naštvaný Jack a hledal je.
Doktor si dal svoje auto do jedné velké podzemní garáže u letiště. Dělal to tak vždy, když jel navštívit Clarice. Auto tam mohlo stát i roky.
Na letišti doktor Clarice políbil, tak jak tomu v poslední čtvrt hodnině odolával. „Clarice, já půjdu koupit letenky, můžeš si zatím koupit něco ke četní nebo k jídlu. Bude to dlouhý let. Sejdeme se za dvacet minut tady u té lavičky, ano?" mrkl na ni doktor.
Clarice ho políbila na znamení souhlasu a sledovala ho jak jde koupit letenky. Potom se rozešla k dámským toaletám. Chvíli se tam jen dívala na sebe do zrcadla a přemítala, jaké to má štěstí: „Letím do Paříže... a to s mužem, kterého miluju. Miluju? Jo, cítím to. On je tak sladký. Můj Hanny." Dívala se do zrcadla a přemýšlela, co si koupit na cestu. Nakonec se rozhodla jen pro žvýkačky. Začala se prohledávat, jestli nemá nějaké drobné. Konečně na svých džínách objevila malou těsnou kapsičku a začala z ní vytahovat kovovou věc. K jejímu překvapení to nebyla mince, ale klíčky od pout... stejné klíčky, které tehdy v Chesapeake nedala Hannibalovi. Na ně se teď zděšeně dívala... Clarice Starlingová procitla z amnézie a na všechno si vzpomněla...
... to be continued...
